11 klíčových bodů sezony Ligue 1 2014/15
Vývoj jednotlivých týmů v uplynulé sezoně Ligue 1 jsme detailně sledovali pomocí podrobných měsíčních souhrnů, v rámci velké závěrečné reflexe se však sluší ještě jednou shrnout ty nejdůležitější body, které se nakonec promítly do závěrečné tabulky. Jak ve zkratce vypadal další rok ve francouzské nejvyšší soutěži?
Následujících jedenáct bodů není nijak seřazeno - tedy ani chronologicky, ani podle nějaké subjektivní důležitosti. Jde jednoduše o souhrn faktů, podle našeho názoru klíčových k porozumění celého dvanáctiměsíčního vývoje soutěže. Logicky se tak budeme věnovat zejména týmům, jejichž sezona skončila buď pohárovým umístěním, nebo naopak bitvou o záchranu; právě v těchto tabulkových vodách totiž podobné detaily hrají zásadní roli. Čtenáři, kteří by chtěli znát kontinuální sezonní vývoj některého z klubů klidného středu tabulky (například Nantes), mohou oprášit starší články z měsíčního seriálu - doufáme, že v nich najdou všechny potřebné informace. Teď už ale ke slibované závěrečné jedenáctce..
Nenápadná autorita Laurenta Blanka
Jak už to u velkých klubů bývá, sociální sítě, internetoví komentátoři, žurnalisté i samotní fanoušci 'pérovali' pařížského kouče pokaždé, když jeho tým nepředváděl výkony přesně podle jejich představ. Letos, zejména na podzim, bylo takových okamžiků poměrně dost. Blanc byl kritizován za tvrdohlavé lpění na svém 4-3-3 a mnozí naznačovali, že by PSG mělo zkusit jiné rozestavení - jakékoliv jiné, ať už Ancelottiho někdejší 4-4-2, univerzální 4-2-3-1 s Pastorem za hroty či dokonce 3-5-2, pro plné využití potenciálu Serge Auriera. Příliš pochopení nezískávaly ani jeho personální kroky (držení nespokojeného Cavaniho, nenasazování Davide Luize do zálohy, přílišné spoléhání na uvadající metronom Thiaga Motty). Dokonce i nyní, poté, co PSG jako první klub ve francouzské historii posbíralo v jediné sezoně všechny domácí trofeje, je tábor Blancových kritiků dosti početný; trenér jako on prý nemůže přivést tak ambiciózní klub k další přirozené metě, kterou je Liga mistrů.
Jenže 'Profesor' Blanc dobře ví, co dělá. Jeho pragmatismus, trpělivost a odhodlaná víra ve vlastní filozofii, spolu s odvahou neuhýbat z nastavené cesty i přes slabší období, nakonec vydláždily Pařížanům cestu ke čtyřem titulům (a postup přes Mourinhovu Chelsea). Zkrátka kdo se směje naposled... znáte to.
Zranění Alexandra Lacazetta
Nejproduktivnější střelec a oficiálně nejlepší hráč sezony Lacazette nechyběl Lyonu dlouho - zranil se v zápase proti Métám 25. ledna a 17. února už byl zpět v týmu. Jenže jeho výpadek nakonec sehrál v boji o titul stěžejní roli: těsně před ním byl totiž čtyřiadvacetiletý odchovanec v nejlepší formě sezony, střílel jeden gól za druhým a dotáhl Lyon k impozantní sérii sedmi výher v řadě. Bez jeho pomoci se soukolí zadrhlo, následovaly tři remízy, a v době, kdy se obhájce trofeje z Paříže nadechoval k mohutnému závěrečnému náporu, nezkušený lyonský tým jeho tlaku jednoduše podlehl. Před zraněním zaznamenal Lacazette deset branek v šesti zápasech; po návratu se prosadil 'pouze' šestkrát, a to ještě třikrát z penalty.
Den, kdy Jardim znemožnil Wengera
25. února už mělo Monaco nejhorší za sebou - jeho kouč Leonardo Jardim po úvodních dvou prohrách se souhrnným skóre 1:6 zatáhl za záchrannou brzdu a opustil svůj nápad s vysoko vytaženou defenzivní linií, a s lepšící se souhrou obránců získal knížecí klub brzy nálepku týmu, jemuž je prakticky nemožné vstřelit gól. Cesta do Londýna k úvodnímu osmifinále Ligy mistrů však měla představovat doposud největší zkoušku; Monaco bylo tehdy v lize páté, mělo v živé paměti domácí bezbrankovou remízu s Lorientem a nepříjemnou porážku v Guingampu (0:1 - bretaňští tehdy prostřelili gólmana Danijela Subašiće po dlouhých osmi zápasech), a Arsenal měl s jeho nadějemi na postup udělat krátký proces. Místo toho však Jardimova brejková taktika slavila nečekaný úspěch, skvěle organizované AS rozneslo slovutného soupeře na jeho půdě 3:1, a se třemi vstřelenými brankami zmizel jeho poslední problém - útočná potence.
Od onoho památného večera nastřílel tým, poháněný excelentní formou mladého útočného trojzubce Martial - Silva - Ferreira-Carrasco, ve zbývajících dvanácti kolech celkem pětadvacet gólů. Připomeňme, že Monaco zakončilo sezonu se skóre 51:26, což znamená, že před výletem do Londýna skórovali jeho hráči šestadvacetkrát ve stejném počtu ligových zápasů. Sebevědomí zkrátka umí dělat hotové divy..
Bielsova tvrdohlavost ve středu pole
Průběh marseilleské sezony v kostce je docela jednoduchý - Marcelo Bielsa přišel se svým extrémním pressingem a hyper-ofenzivním rozestavením 3-3-3-1, načež Les Phocéens prožili báječný podzim, než jim po Vánocích definitivně došla 'šťáva'. V okamžiku, kdy sveřepý Argentinec konečně slevil ze svého strategického vynálezu a odhodlal se přestavět svůj tým potřebám ligy, v níž nastupuje, už pak bylo na hon za Ligou mistrů příliš pozdě.
Klíčovým nedostatkem Bielsova systému bylo podcenění situace uprostřed zálohy. Ve 3-3-1-3 totiž má vedle tří stoperů, dvou ofenzivních beků a útočného kvarteta místo jediný štítový středopolař; prakticky všechny ostatní francouzské týmy přitom využívají minimálně dva takové hráče, některé (Saint-Étienne, Lille či jarní Bordeaux) pak dokonce tři. Přijít s takovýmto nápadem do ligy, kde je momentálně největším taktickým 'hitem' rozestavení 4-3-1-2, si přímo říkalo o potíže - které také nakonec logicky přišly v okamžiku, kdy se místo Imbuly objevil na hřišti zelenáč Mario Lemina.
Africký pohár národů versus Saint-Étienne
Neúspěch Les Verts v bitvě o Ligu mistrů lze poměrně jednoduše připsat květnové prohře s Bastií; kdyby tehdy svěřenci Christophe Galtiera potvrdili úlohu favoritů, pravděpodobně by kýžená třetí příčka připadla právě jim. Rozhodující manko však nabrali už mnohem dříve, na začátku roku 2015 - tedy v době, kdy jim kvůli probíhajícímu Poháru národů chybělo několik hráčů včetně guinejského obránce Florentina Pogby a klíčového křídelníka Maxe-Alaina Gradela.
Gradel se následně vrátil ověnčen zlatou medailí a ve zbytku sezony byl nezastavitelný, leč ono období v lednu a únoru - kdy do té doby dvanáctkrát v řadě neporažený tým prožil sedm krušných kol bez radosti z vítězství - už ani při nejlepší vůli 'stáhnout' nešlo. Když Gradel odlétal do Afriky, byli Les Verts třetí; po jeho návratu trůnili se ztrátou na pátém místě, z něhož se už až do konce sezony neposunuli.
Lednový přestup roku
Upřímně řečeno, Bordeaux by Evropskou ligu nejspíš vybojovalo za jakýchkoliv okolností - jediný Montpellier měl reálný potenciál jej na šestém místě přeskočit. Přesto bychom však měli Willymu Sagnolovi vyseknout velkou poklonu za rozhodnutí přivést v zimním přestupovém okně pařížského patriota Clémenta Chantomeho.
Když tento v PSG nechtěný záložník dorazil na Chaban-Delmas, dostal jednoduchý úkol: uklidnit situaci ve středu pole, dohlížet na mladší spoluhráče a starat se o plynulé tempo hry. S Chantomem v týmu mohl Sagnol adoptovat stabilní rozestavení 4-3-1-2, a Bordeaux, které se s fanoušky na podzim rozloučilo pětibrankovým přídělem od Lyonu, najednou začalo vzadu šlapat jako hodinky. Záloha ve složení Chantome, Yambéré, Plašil, Khazri byla na jaře jednou z nejefektivnějších řad v celé soutěži.
Nečekaná exploze Juliena Féreta
Caen bylo na konci kalendářního roku 2014 na posledním místě tabulky, táhlo za sebou depresivní sérii osmi kol bez vítězství (pět proher) a odborníci vyčítali trenérovi Patrice Garandemu přílišnou tvrdohlavost v prosazování své ofenzivní filozofie. Jenže pak to přišlo: ve 21. kole normandský tým smetl Remeš 4:1, týden nato stejným skóre vyprovodil Rennes, a jeho skvělá série sedmi výher z osmi utkání (kde jedinou ztrátou byla remíza v Paříži) skončila triumfálním dobytím slavného Vélodrome (3:2). Právě tehdy nabralo Caen rozhodující body k záchraně, a ne náhodou se tak stalo ve chvíli, kdy si svoje světlé dva měsíce prožil veterán Julien Féret - zkušený playmaker a někdejší opora Nancy a Rennes měl jinak dosti ambivalentní sezonu, na podzim dokonce vypadl ze základní sestavy, v pravý čas ale zabral a skvělými výkony dotáhl svůj tým do středu tabulky, kde nakonec vydržel až do konce.
Jarní krize Daniela Wasse
Na podzim hrál dánský univerzál Daniel Wass v životní formě a mnozí varovali, že Évian je na něm ve skutečnosti mnohem více závislý, než jsou si fanoušci ochotní připustit. Nejen že Wass zvládal nastupovat na pěti až šesti pozicích bez jakékoliv viditelné ztráty výkonnosti, jeho skvělá kopací technika navíc držela savojský klub reálně ve hře o záchranu - mezi 7. a 16. kolem vyhráli svěřenci Pascala Dupraze šestkrát z devíti pokusů, a jejich talisman se pod to pokaždé přímo podepsal (pětkrát gólem, jednou asistencí). Podzim zakončil s bilancí 8+2 a zdálo se, že Évian čeká další úspěšný boj o přežití.
Jenže o Vánocích se něco změnilo. Do druhé poloviny sezony vstoupil nejlepší hráč Les Roses viditelně bez formy i sebevědomí, za celé jaro nepřidal jedinou trefu, a vrchol přišel ve 25. kole, kdy se nechal proti Lens hloupě vyloučit a následující dva zápasy byl v trestu. Ironicky právě tehdy zaznamenal jeho klub jedinou (krátkou) vítěznou šňůru roku 2015. Po návratu Wass vypadl ze základní sestavy, a když se do ní začátkem května vrátil, musel 'lepit' díru na pravém beku, zatímco Évian prohrál posledních pět kol a poroučel se do Ligue 2.
Riskantní výměny trenérů
Jmenovat tváří v tvář sestupové hrozbě nezkušeného asistenta je rizikem, které se může těžce nevyplatit - ve Francii o tom ví své, jak dokládají nedávné příklady Corentina Martinse, Alberta Emona či Patrice Gabriela. V jedovaté atmosféře prostupující rezignace jde však zároveň o logický krok; úkolem takových koučů je přeci jen v první řadě tým opět namotivovat. Letos se k tomuto řešení odhodlaly tři prvoligové kluby, a všechny nakonec slavily úspěch - napřesrok tak uvidíme v Ligue 1 jak Bastii Ghislaina Printanta, tak i Toulouse Dominique Arribagého a Remeš Oliviera Guégana.
Zejména Printant a Arribagé přitom zanechali opravdu výrazný dojem; oba se projevili jako schopní odborníci, kteří dokázali správně odhadnout možnosti a reálné limity svých kádrů a vymyslet adekvátní systém, ušitý hráčům přímo na míru. U Toulouse to bylo diamantové 4-4-2, které pomohlo vyspravit zmatenou obranu, Bastia zase naopak jarním přechodem na agilní 4-2-3-1 oživila do té doby mdlý útok. Sestupové příčky tak obsadila trojice týmů, které se k riskantní změně odhodlat nedokázaly.
Prosincové prozření Jocelyna Gourvenneca
Při pohledu na střelecké statistiky Claudia Beauvueho lze jen těžko uvěřit tomu, že tento dnes sedmadvacetiletý forvard původně útočníkem vůbec nebyl; v roce 2013 přicházel z Chateauroux jako pravé křídlo, a tam také odehrál takřka celý poslední podzim. Kouč Jocelyn Gourvennec jej stavěl na kraj zálohy do svého 4-4-2, odkud Beauvue zaznamenal za patnáct kol tři góly - zatímco Guingamp se v ofenzivě trápil a setrvával až po uši ponořen do sestupových starostí.
A potom, zničehonic, dostal Gourvennec spásný nápad. Přesunutí Beauvueho do útočné dvojice k Christophe Mandannovi bylo přesně tím impulzem, který skomírající mužstvo potřebovalo: Guingamp okamžitě ožil, vyhrál sedm z následujících jedenácti zápasů a jeho nejlepší střelec do konce sezony nasbíral skvělých čtrnáct gólů.
Prokletí métských forvardů
Na rozdíl od dalšího nováčka z Lens nebyl sestup Mét úplně nevyhnutelný; přísně reaktivní taktika kouče Alberta Cartiera (tedy systém založený na absorpci soupeřova tlaku, minimálním držení míče a rychlých brejcích zakončených centry dua beků-odchovanců Métanireho s Bussmannem) vlastně nakonec mohla fungovat, kdyby některý z ofenzivních hráčů udržel formu déle než pár týdnů. Méty měly v podstatě dvě kratší úspěšná období - jedno podzimní, kdy na hrotu zářil Venezuelan Juan Falcón (jenž se následně zranil), a jedno jarní, posvěcené znovu nalezenou formou 'starého známého' Modiba Maïgy. Po zbytek času však vepředu jednoduše chyběl spolehlivý zakončovatel. Sázka na exotické posily jako Sjarhyj Kryvec nebo Fakhreddine Ben Youssef měla k trefě do černého hodně, hodně daleko.
Následujících jedenáct bodů není nijak seřazeno - tedy ani chronologicky, ani podle nějaké subjektivní důležitosti. Jde jednoduše o souhrn faktů, podle našeho názoru klíčových k porozumění celého dvanáctiměsíčního vývoje soutěže. Logicky se tak budeme věnovat zejména týmům, jejichž sezona skončila buď pohárovým umístěním, nebo naopak bitvou o záchranu; právě v těchto tabulkových vodách totiž podobné detaily hrají zásadní roli. Čtenáři, kteří by chtěli znát kontinuální sezonní vývoj některého z klubů klidného středu tabulky (například Nantes), mohou oprášit starší články z měsíčního seriálu - doufáme, že v nich najdou všechny potřebné informace. Teď už ale ke slibované závěrečné jedenáctce..
Nenápadná autorita Laurenta Blanka
Jak už to u velkých klubů bývá, sociální sítě, internetoví komentátoři, žurnalisté i samotní fanoušci 'pérovali' pařížského kouče pokaždé, když jeho tým nepředváděl výkony přesně podle jejich představ. Letos, zejména na podzim, bylo takových okamžiků poměrně dost. Blanc byl kritizován za tvrdohlavé lpění na svém 4-3-3 a mnozí naznačovali, že by PSG mělo zkusit jiné rozestavení - jakékoliv jiné, ať už Ancelottiho někdejší 4-4-2, univerzální 4-2-3-1 s Pastorem za hroty či dokonce 3-5-2, pro plné využití potenciálu Serge Auriera. Příliš pochopení nezískávaly ani jeho personální kroky (držení nespokojeného Cavaniho, nenasazování Davide Luize do zálohy, přílišné spoléhání na uvadající metronom Thiaga Motty). Dokonce i nyní, poté, co PSG jako první klub ve francouzské historii posbíralo v jediné sezoně všechny domácí trofeje, je tábor Blancových kritiků dosti početný; trenér jako on prý nemůže přivést tak ambiciózní klub k další přirozené metě, kterou je Liga mistrů.
Jenže 'Profesor' Blanc dobře ví, co dělá. Jeho pragmatismus, trpělivost a odhodlaná víra ve vlastní filozofii, spolu s odvahou neuhýbat z nastavené cesty i přes slabší období, nakonec vydláždily Pařížanům cestu ke čtyřem titulům (a postup přes Mourinhovu Chelsea). Zkrátka kdo se směje naposled... znáte to.
Zranění Alexandra Lacazetta
Nejproduktivnější střelec a oficiálně nejlepší hráč sezony Lacazette nechyběl Lyonu dlouho - zranil se v zápase proti Métám 25. ledna a 17. února už byl zpět v týmu. Jenže jeho výpadek nakonec sehrál v boji o titul stěžejní roli: těsně před ním byl totiž čtyřiadvacetiletý odchovanec v nejlepší formě sezony, střílel jeden gól za druhým a dotáhl Lyon k impozantní sérii sedmi výher v řadě. Bez jeho pomoci se soukolí zadrhlo, následovaly tři remízy, a v době, kdy se obhájce trofeje z Paříže nadechoval k mohutnému závěrečnému náporu, nezkušený lyonský tým jeho tlaku jednoduše podlehl. Před zraněním zaznamenal Lacazette deset branek v šesti zápasech; po návratu se prosadil 'pouze' šestkrát, a to ještě třikrát z penalty.
Den, kdy Jardim znemožnil Wengera
25. února už mělo Monaco nejhorší za sebou - jeho kouč Leonardo Jardim po úvodních dvou prohrách se souhrnným skóre 1:6 zatáhl za záchrannou brzdu a opustil svůj nápad s vysoko vytaženou defenzivní linií, a s lepšící se souhrou obránců získal knížecí klub brzy nálepku týmu, jemuž je prakticky nemožné vstřelit gól. Cesta do Londýna k úvodnímu osmifinále Ligy mistrů však měla představovat doposud největší zkoušku; Monaco bylo tehdy v lize páté, mělo v živé paměti domácí bezbrankovou remízu s Lorientem a nepříjemnou porážku v Guingampu (0:1 - bretaňští tehdy prostřelili gólmana Danijela Subašiće po dlouhých osmi zápasech), a Arsenal měl s jeho nadějemi na postup udělat krátký proces. Místo toho však Jardimova brejková taktika slavila nečekaný úspěch, skvěle organizované AS rozneslo slovutného soupeře na jeho půdě 3:1, a se třemi vstřelenými brankami zmizel jeho poslední problém - útočná potence.
Od onoho památného večera nastřílel tým, poháněný excelentní formou mladého útočného trojzubce Martial - Silva - Ferreira-Carrasco, ve zbývajících dvanácti kolech celkem pětadvacet gólů. Připomeňme, že Monaco zakončilo sezonu se skóre 51:26, což znamená, že před výletem do Londýna skórovali jeho hráči šestadvacetkrát ve stejném počtu ligových zápasů. Sebevědomí zkrátka umí dělat hotové divy..
Bielsova tvrdohlavost ve středu pole
Průběh marseilleské sezony v kostce je docela jednoduchý - Marcelo Bielsa přišel se svým extrémním pressingem a hyper-ofenzivním rozestavením 3-3-3-1, načež Les Phocéens prožili báječný podzim, než jim po Vánocích definitivně došla 'šťáva'. V okamžiku, kdy sveřepý Argentinec konečně slevil ze svého strategického vynálezu a odhodlal se přestavět svůj tým potřebám ligy, v níž nastupuje, už pak bylo na hon za Ligou mistrů příliš pozdě.
Klíčovým nedostatkem Bielsova systému bylo podcenění situace uprostřed zálohy. Ve 3-3-1-3 totiž má vedle tří stoperů, dvou ofenzivních beků a útočného kvarteta místo jediný štítový středopolař; prakticky všechny ostatní francouzské týmy přitom využívají minimálně dva takové hráče, některé (Saint-Étienne, Lille či jarní Bordeaux) pak dokonce tři. Přijít s takovýmto nápadem do ligy, kde je momentálně největším taktickým 'hitem' rozestavení 4-3-1-2, si přímo říkalo o potíže - které také nakonec logicky přišly v okamžiku, kdy se místo Imbuly objevil na hřišti zelenáč Mario Lemina.
Africký pohár národů versus Saint-Étienne
Neúspěch Les Verts v bitvě o Ligu mistrů lze poměrně jednoduše připsat květnové prohře s Bastií; kdyby tehdy svěřenci Christophe Galtiera potvrdili úlohu favoritů, pravděpodobně by kýžená třetí příčka připadla právě jim. Rozhodující manko však nabrali už mnohem dříve, na začátku roku 2015 - tedy v době, kdy jim kvůli probíhajícímu Poháru národů chybělo několik hráčů včetně guinejského obránce Florentina Pogby a klíčového křídelníka Maxe-Alaina Gradela.
Gradel se následně vrátil ověnčen zlatou medailí a ve zbytku sezony byl nezastavitelný, leč ono období v lednu a únoru - kdy do té doby dvanáctkrát v řadě neporažený tým prožil sedm krušných kol bez radosti z vítězství - už ani při nejlepší vůli 'stáhnout' nešlo. Když Gradel odlétal do Afriky, byli Les Verts třetí; po jeho návratu trůnili se ztrátou na pátém místě, z něhož se už až do konce sezony neposunuli.
Lednový přestup roku
Upřímně řečeno, Bordeaux by Evropskou ligu nejspíš vybojovalo za jakýchkoliv okolností - jediný Montpellier měl reálný potenciál jej na šestém místě přeskočit. Přesto bychom však měli Willymu Sagnolovi vyseknout velkou poklonu za rozhodnutí přivést v zimním přestupovém okně pařížského patriota Clémenta Chantomeho.
Když tento v PSG nechtěný záložník dorazil na Chaban-Delmas, dostal jednoduchý úkol: uklidnit situaci ve středu pole, dohlížet na mladší spoluhráče a starat se o plynulé tempo hry. S Chantomem v týmu mohl Sagnol adoptovat stabilní rozestavení 4-3-1-2, a Bordeaux, které se s fanoušky na podzim rozloučilo pětibrankovým přídělem od Lyonu, najednou začalo vzadu šlapat jako hodinky. Záloha ve složení Chantome, Yambéré, Plašil, Khazri byla na jaře jednou z nejefektivnějších řad v celé soutěži.
Nečekaná exploze Juliena Féreta
Caen bylo na konci kalendářního roku 2014 na posledním místě tabulky, táhlo za sebou depresivní sérii osmi kol bez vítězství (pět proher) a odborníci vyčítali trenérovi Patrice Garandemu přílišnou tvrdohlavost v prosazování své ofenzivní filozofie. Jenže pak to přišlo: ve 21. kole normandský tým smetl Remeš 4:1, týden nato stejným skóre vyprovodil Rennes, a jeho skvělá série sedmi výher z osmi utkání (kde jedinou ztrátou byla remíza v Paříži) skončila triumfálním dobytím slavného Vélodrome (3:2). Právě tehdy nabralo Caen rozhodující body k záchraně, a ne náhodou se tak stalo ve chvíli, kdy si svoje světlé dva měsíce prožil veterán Julien Féret - zkušený playmaker a někdejší opora Nancy a Rennes měl jinak dosti ambivalentní sezonu, na podzim dokonce vypadl ze základní sestavy, v pravý čas ale zabral a skvělými výkony dotáhl svůj tým do středu tabulky, kde nakonec vydržel až do konce.
Jarní krize Daniela Wasse
Na podzim hrál dánský univerzál Daniel Wass v životní formě a mnozí varovali, že Évian je na něm ve skutečnosti mnohem více závislý, než jsou si fanoušci ochotní připustit. Nejen že Wass zvládal nastupovat na pěti až šesti pozicích bez jakékoliv viditelné ztráty výkonnosti, jeho skvělá kopací technika navíc držela savojský klub reálně ve hře o záchranu - mezi 7. a 16. kolem vyhráli svěřenci Pascala Dupraze šestkrát z devíti pokusů, a jejich talisman se pod to pokaždé přímo podepsal (pětkrát gólem, jednou asistencí). Podzim zakončil s bilancí 8+2 a zdálo se, že Évian čeká další úspěšný boj o přežití.
Jenže o Vánocích se něco změnilo. Do druhé poloviny sezony vstoupil nejlepší hráč Les Roses viditelně bez formy i sebevědomí, za celé jaro nepřidal jedinou trefu, a vrchol přišel ve 25. kole, kdy se nechal proti Lens hloupě vyloučit a následující dva zápasy byl v trestu. Ironicky právě tehdy zaznamenal jeho klub jedinou (krátkou) vítěznou šňůru roku 2015. Po návratu Wass vypadl ze základní sestavy, a když se do ní začátkem května vrátil, musel 'lepit' díru na pravém beku, zatímco Évian prohrál posledních pět kol a poroučel se do Ligue 2.
Riskantní výměny trenérů
Jmenovat tváří v tvář sestupové hrozbě nezkušeného asistenta je rizikem, které se může těžce nevyplatit - ve Francii o tom ví své, jak dokládají nedávné příklady Corentina Martinse, Alberta Emona či Patrice Gabriela. V jedovaté atmosféře prostupující rezignace jde však zároveň o logický krok; úkolem takových koučů je přeci jen v první řadě tým opět namotivovat. Letos se k tomuto řešení odhodlaly tři prvoligové kluby, a všechny nakonec slavily úspěch - napřesrok tak uvidíme v Ligue 1 jak Bastii Ghislaina Printanta, tak i Toulouse Dominique Arribagého a Remeš Oliviera Guégana.
Zejména Printant a Arribagé přitom zanechali opravdu výrazný dojem; oba se projevili jako schopní odborníci, kteří dokázali správně odhadnout možnosti a reálné limity svých kádrů a vymyslet adekvátní systém, ušitý hráčům přímo na míru. U Toulouse to bylo diamantové 4-4-2, které pomohlo vyspravit zmatenou obranu, Bastia zase naopak jarním přechodem na agilní 4-2-3-1 oživila do té doby mdlý útok. Sestupové příčky tak obsadila trojice týmů, které se k riskantní změně odhodlat nedokázaly.
Prosincové prozření Jocelyna Gourvenneca
Při pohledu na střelecké statistiky Claudia Beauvueho lze jen těžko uvěřit tomu, že tento dnes sedmadvacetiletý forvard původně útočníkem vůbec nebyl; v roce 2013 přicházel z Chateauroux jako pravé křídlo, a tam také odehrál takřka celý poslední podzim. Kouč Jocelyn Gourvennec jej stavěl na kraj zálohy do svého 4-4-2, odkud Beauvue zaznamenal za patnáct kol tři góly - zatímco Guingamp se v ofenzivě trápil a setrvával až po uši ponořen do sestupových starostí.
A potom, zničehonic, dostal Gourvennec spásný nápad. Přesunutí Beauvueho do útočné dvojice k Christophe Mandannovi bylo přesně tím impulzem, který skomírající mužstvo potřebovalo: Guingamp okamžitě ožil, vyhrál sedm z následujících jedenácti zápasů a jeho nejlepší střelec do konce sezony nasbíral skvělých čtrnáct gólů.
Prokletí métských forvardů
Na rozdíl od dalšího nováčka z Lens nebyl sestup Mét úplně nevyhnutelný; přísně reaktivní taktika kouče Alberta Cartiera (tedy systém založený na absorpci soupeřova tlaku, minimálním držení míče a rychlých brejcích zakončených centry dua beků-odchovanců Métanireho s Bussmannem) vlastně nakonec mohla fungovat, kdyby některý z ofenzivních hráčů udržel formu déle než pár týdnů. Méty měly v podstatě dvě kratší úspěšná období - jedno podzimní, kdy na hrotu zářil Venezuelan Juan Falcón (jenž se následně zranil), a jedno jarní, posvěcené znovu nalezenou formou 'starého známého' Modiba Maïgy. Po zbytek času však vepředu jednoduše chyběl spolehlivý zakončovatel. Sázka na exotické posily jako Sjarhyj Kryvec nebo Fakhreddine Ben Youssef měla k trefě do černého hodně, hodně daleko.
Komentáře (8)
Přidat komentářSry za off topic pod těmito články, ale
Big quotes in La Voix du Nord from #Lyon physical trainer Alexandre Marles, who claims #Gourcuff has "never been injured" this season.
Mne prijde krasny, ze existuji lidi, co chodi rano specificky do L1 sekce.. tyhle clanky budou prolinkovany ve velkym souhrnu, kterej vyjde nekdy za chvili
to zraneni lacazetta me mrzi o to vic, ze si ho privodil vlastne sam, nepredchazel tomu zadny zakrok soupere
domingo, myslis, ze by byl wass prinosem pro lyon, kdyz mel tu jarni tragickou formu, jak pises? nevim, jestli o nej momentalne ma aulas porad zajem, ale jednu chvili ho dost chtel
Jasne ze jo, vsak je to vyborny fotbalista. Videls sam na podzim, ceho je schopnej. Ze mu nevysel prvni pulrok od prichodu do Francie nic neznamena, pro Lyon by byl urcite vybornej - minimalne uz proto, ze umi zahrat polovinu postu v sestave.
ja ho chci porad, protoze podobny univerzal se samozrejme hodi, navic asi bude levny
akorat me trochu desi to, jak hrozne sel dolu hlavne po psychicke strance, evian jsem na jare videl jen proti lyonu a wass byl v podstate o nicem, no...
Tak cely Evian hral na jare jako pytel sracek, az na Thomassona, takze bych to moc neresil :)
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele