All-stars Ligue 1 2014/15

Závěrečný souhrn sezony v Ligue 1 startuje tradičním vyhlášením výběrových sestav. Do absolutní all-stars jedenáctky se nakonec vešli hráči celkem sedmi klubů; více než jednoho zástupce dodávají pouze oba hegemoni, tedy obhájce titulu z Paříže a jeho nečekaný lyonský pronásledovatel. Fotbalistů, kteří si na tomto místě zaslouží čestnou zmínku, je však samozřejmě mnohem více..

Vzhledem k tomu, že tato sestava je dílem jednoho člověka, neklade si nároky být stoprocentně objektivní (jako by to snad bylo možné). Vlastně jedinými vstupními kritérii pro jednotlivé hráče bylo odehrát alespoň polovinu zápasů sezony a objevit se v jediné z posuzovaných kategorii (tedy all-stars či objevy). Statistické údaje přicházely na řadu až ve chvíli, kdy bylo rozhodování zkrátka až příliš těžké (například na pozici defenzivního záložníka). Celkem bylo vybráno sedmačtyřicet hráčů, již by se mohli o místo v all-stars sestavě ucházet; všichni jsou uvedeni níže v textu (pokud některý z vašich favoritů chybí, je možné, že se vešel do sestavy objevů - třeba Corentin Tolisso). Pochopitelně jsem kladl důraz i na to, aby zvolené rozestavení mohlo alespoň teoreticky fungovat (ač je samozřejmě, jak to u podobných výběrů bývá, ofenzivní až běda); jak se to povedlo, posuďte sami.

---

Brankář: Benoit Costil (Rennes)

Gólmani se letos ve Francii příliš nevytáhli. Tradičně se do bitvy o nejlepšího strážce v Ligue 1 zapojují spolehliví veteráni, takovým však letos byl pouze montpellierský Geoffrey Jourdren - který je ve skutečnosti nyní v nejlepším brankářském věku. Kdyby se tato cena vyhlašovala pouze za podzim, byl by Jourdren jasným kandidátem číslo jedna; po několika jarních zaváháních však jeho pozice oslabila. Danijel Subašić, chytající za nejlepší obranou soutěže (Monaco), zase nemusel své umění předvádět až tak často; byl spolehlivou poslední instancí, v tomto subjektivní hodnocení však musel ustoupit těm, kteří měli výraznější vliv na výsledky svého týmu.

Takovým gólmanem byl například lyonský Anthony Lopes; mladý Portugalec se do brány dostal díky tomu, že klubový 'kápo' Jean-Michel Aulas nechtěl po odchodech Huga Llorise s Rémy Vercoutrem investovat do nové posily, důvěru mu ale splatil vrchovatě, nechyběl ani minutu a po celou sezonu byl jednoduše výborný. Ještě o malý stupínek výše však nad ním čněl Benoit Costil z Rennes. Tento kdysi největší brankářský talent Francie roste každým rokem; letos se mu podařilo ke svým vyhlášeným 'gumovým' reflexům přidat i tolik potřebné charisma a suverénní vládu nad vlastním vápnem. Reprezentant Stéphane Ruffier podle mého názoru ze svého standardu minulých let trochu slevil, byl však v okruhu nominovaných na oficiální cenu pro nejlepšího gólmana ligy a navrch vyhrál hlasování fanoušků Saint-Étienne o klubového hráče roku, takže je fér jeho jménem tento seznam uzavřít.

---

Obrana: Christophe Jallet (Lyon), Thiago Silva (PSG), Vitorino Hilton (Montpellier), Jordan Amavi (Nice)

Mezi pravými beky jasně zářil jediný kandidát - zkušený Christophe Jallet, někdejší talent z Lorientu, který se do Lyonu dostal přes angažmá v Paříži (kde, v souladu s někdejší Ancelottiho politikou posilování lokálního vlivu, dokonce chvíli zastával úlohu kapitána a dostal se i do reprezentace). Na PSG tento holohlavý borec objektivně neměl, v Lyonu však jeho zkušenosti představovaly nesmírně důležitou protiváhu mladického entusiasmu borců jako Samuel Umtiti. Který, mimochodem, zaslouží zmínku v nominaci na stopera roku - pod Hubertem Fournierem konečně dokončil transformaci z talentované hvězdičky na skutečnou oporu týmu.

Jallet za sebou spolehlivě nechal jak monackého Fabinha, jehož poziční 'nevychovanost' letos doslova mizela před očima (za což může určitě i Jardimova odvaha stavět jej ve velké porci zápasů na post defenzivního záložníka), tak i Roda Fanniho, který se musel poprat s nevděčnou úlohou 'lepiče' v Bielsově turbulentním systému. Na pravém beku ve 4-2-3-1 byl jednoduše excelentní, jako pravý stoper ve 3-3-3-1 měl viditelné (a pochopitelné) mezery.

Kvalitních levých beků se v Ligue 1 tradičně rodí více, a letošek nebyl výjimkou. Přestože je nutno vzít v potaz, že systém Claude Puela v Nice tuto pozici přirozeně využívá mnohem výrazněji než ostatní týmy (a jak Luciano Monzón, tak Thimothée Kolodziejczak po nevyhnutelných přestupech viditelně ztratili na formě), nový objev Jordan Amavi působil letos opravdu výtečným dojmem. Jeho nečekaně plynulé přechody mezi útočnými výlety a živelnými, agresivními defenzivními intervencemi (jimiž dal fanouškům vzpomenout na zlatá léta Cédrika Hengbarta ve Fernandezově Auxerre) nakonec předčily 'obvyklé podezřelé' Francka Tabanoua (ASSE) i Layvina Kurzawu (Monaco). Zmínku zaslouží i Ludovic Baal, nejlepší hráč sestupujícího Lens, který si svými výkony nejspíš vyslouží přestup do Saint-Étienne.

Zdaleka největší přetlak byl však na stoperu. Pařížský Thiago Silva sice odehrál pouze šestadvacet zápasů, přesto však bez problémů zvládl potvrdit svoji pozici jednoho z nejlepších středních obránců planety; ve finálním výběru jej doplňuje spolehlivý veterán Vitorino Hilton (Montpellier), který - ve spolupráci s neméně skvělým Abdelhamidem El Kaoutarim - letos hrál v nejlepší stoperské dvojici v Ligue 1 (a svoji zřejmě nejlepší sezonu kariéry vyšperkoval i třemi góly).

Marseilleští fanoušci určitě litují toho, že Nicolas N'Koulou nezvládl odehrát více než 24 utkání; když byl totiž zdravý, zářil v Bielsově systému jako suverénní maják stability. Zdravotní problémy sužovaly i Loïca Perrina, kapitána Saint-Étienne (28 zápasů), zatímco Papy Mison Djilobodji z Nantes šel po excelentním podzimu na jaře výkonnostně dolů. Zbývá dodat jména veterána Sylvaina Armanda, opory Rennes, a bordeauxského odchovance Nicolase Palloise, z nějž si nový kouč Willy Sagnol vychovává svoji náhradu za kdysi dokonalého Marka Planuse.

---

Záloha: Dimitri Payet (Marseille), Marco Verratti, Javier Pastore (oba PSG)

Pozice staženého středního záložníka se smrskla na boj dvou opravdu těžkých vah: Zaslouží si místo ve výročním all-stars spíše pařížský Marco Verratti, nebo Giannelli Imbula z Marseille? Imbulova role jediného defenzivního štítu v zápasech, kdy (jinak opět velmi spolehlivý) Alaixys Romao musel nastupovat na stoperu (ať už kvůli absencím nebo praktikování systému 3-3-3-1), byla pro Les Phocéens naprosto klíčová - ačkoliv na první pohled to tak možná nevypadá, vytáhlý středopolař hrál prakticky celou sezonu proti dvoj- či trojnásobné přesile, přesto však podával konstantně skvělé, vyvážené výkony, ukázal vynikající herní přehled a jemný cit pro správná řešení choulostivých situací. Jakmile Imbula nemohl hrát, šly výkony Marseille o desítky procent dolů; uprostřed pole zkrátka najednou zela obrovská propast.

Italský reprezentant Verratti však zaujal ještě více. Tento drobný, podsaditý záložník prožil nejlepší sezonu kariéry; jeho přirozené herní vlastnosti - jako vysoké sebevědomí, nevídaná odvaha a snaha řešit všechny situace za každou cenu konstruktivně - letos konečně 'zapadly' do profilu celého týmu, navíc však Verratti přes loňské léto hodně zesílil, začal se aktivně zapojovat do tvrdých bojů o balony, a celkově tak dokončil svoji transformaci z talentovaného borce v opravdu komplexního štítového playmakera, nadaného úžasným čtením hry a vytříbenou kopací technikou. Stačí se ostatně obrátit na jeho statistiky: v ligové sezoně zkompletoval celkem 2527 přihrávek z 2766 pokusů, což jej s úspěšností 91,36% řadí mezi absolutní evropskou elitu.

Tito dva borci lize jasně vládli, zmínit však můžeme i další potenciální kandidáty na jejich pozici - nenápadného lyonského kapitána Maxime Gonalonse, jehož klid a přehled letos daly vzpomenout na zlatá léta Jérémyho Toulalana (ač ani on se nevyvaroval chyb), působivě dominantního Fabiena Lemoineho (Saint-Étienne), autora jedné z nejtvrdších střel v soutěži, nebo vytáhlého atleta Idrissu Guéyého, jehož běhavý, agilní styl vyčníval v nahuštěné záloze Lille (a navrch přidal čtyři góly a dvě asistence). Potenciál přiblížit se Verrattimu s Imbulou měl určitě i Geoffrey Kondogbia, toho však srážela nevyrovnanost a skutečně zazářil pouze v několika 'velkých' zápasech. Jordan Veretout, suverénně nejlepší hráč Nantes (7 gólů + 5 asistencí), zase potřebuje najít stabilní místo a úlohu na hřišti, aby mohl jeho talent opravdu explodovat.

Zbývají dvě pozice, které si pro sebe zabraly dvě skvělé 'desítky' - a PSG po Verrattim dodalo ještě jednoho hráče, jehož nezpochybnitelný um naplno rozkvetl teprve letos. Javier Pastore přicházel do hlavního města jako prototypický 'trequartista'; dlouho se však nedokázal v týmu usadit a v Ancelottiho 4-4-2 byl v podstatě příteží. Laurent Blanc však odmítl dále mrhat jeho talentem a nabídl mu vzácnou roli volné kreativní síly ve svém jinak pevně strukturovaném 4-3-3. Pastore zpočátku nastupoval nejčastěji v záložní trojici (se dvěma 'bodyguardy' v zádech), jeho dramatický jarní rozkvět byl však pevně spojen s jeho přesunutím na křídlo. (Samozřejmě pouze technicky - ve skutečnosti hrál prakticky stále totéž, pouze výše na hřišti a s licencí pohybovat se na větším volném prostoru). Výsledky byly strhující: v roce 2015 byl mladý Argentinec nejlepším hráčem ligy a vysloužil si superlativy jak od svého kapitána Thiaga Silvy, tak od Erika Cantony, který jej dokonce označil za nejlepšího fotbalistu na celé planetě.

Ještě lepší sezonu však má za sebou marseilleský Dimitri Payet, ve skutečnosti jeden z nejpodceňovanějších hráčů soutěže; při pohledu na jeho kontinuálně skvělé výkony, ať už v současném klubu či dříve v Lille a Saint-Étienne, by jeden očekával, že už dávno bude kopat za některý ze světových velkoklubů. Na rozdíl od sebevědomých Pařížanů je však Payet v podstatě skromnou hnací silou a nechává za sebe mluvit čísla. Jejich rekapitulace je obdivuhodná: šikovný playmaker letos zaznamenal sedm branek a šestnáct (!) asistencí, překonal vlastní kariérní rekord v počtu úspěšných přihrávek a sezonu zakončil jako hráč s nejvyšším počtem zahraných rohů, centrů i takzvaných klíčových pasů, tedy přihrávek vedoucích do gólové šance.

Jeho výkony jsou o to obdivuhodnější, že - na rozdíl od Pastoreho či Fékira - neměl na hřišti ani zdaleka takovou svobodu, naopak musel pod Bielsou agresivně pressovat a poctivě se vracet vypomáhat dozadu. Navíc se v jeho případě nedá mluvit o silnějším či slabším období; byl zkrátka skvělý od prvního do posledního kola, na jaře i na podzim, doma i venku, proti favoritům i outsiderům. Nakonec se mu podařilo přímo ovlivnit výsledek v takřka polovině (!) všech zápasů Les Phocéens. Umíte si představit lepší definici komplexního ofenzivního záložníka?

---

Útok: Nabil Fékir, Alexandre Lacazette (oba Lyon), Max-Alain Gradel (Saint-Étienne)

Třetí 'desítkou', která na sebe po zásluze strhávala obrovskou pozornost, je lyonský odchovanec, čerstvý francouzský reprezentant a oficiálně nejlepší mladý hráč sezony Nabil Fékir. Tento potomek alžírských přistěhovalců je nejvýraznějším trumfem Huberta Fourniera; do prvního týmu se sice podíval už pod Rémi Gardem (a loni byl s jedenácti starty víceméně stabilním náhradníkem), teprve nový kouč mu však svěřil první sezonu v základu, a Fékir se mu odvděčil měrou vrchovatou. Ať už nastupoval na pozici ofenzivní spojky ve 4-3-1-2, či coby člen útočného dua, dával prakticky zápas do zápas na odiv svoji skvělou techniku, agilitu, pružnost a schopnost podpořit své výkony adekvátními výsledky, tedy brankami (13) a asistencemi (9). Prakticky jedinou výtkou k jeho sezoně může být fakt, že byl doma na Gerlandu nepoměrně produktivnější než na cestách.

V sestavě tak zbývá místo už jen na jedno klasické křídlo; tady však k žádnému lítému boji nakonec dojít nemuselo. Ne snad že by kvalitních francouzských křídelníků bylo v uplynulé sezoně málo, to v žádném případě - jenže to, co na jaře předváděl spasitel Saint-Étienne Max-Alain Gradel, zkrátka předčilo všechna očekávání o desítky procent. Reprezentant Pobřeží slonoviny přišel k Les Verts v roce 2011, kdy jej přivábili z Leedsu United, dlouho však byl jeho progres dosti pozvolný; dokonce ještě letos před Vánoci se nedalo říct, že by mohl kandidovat na místo v elitní jedenáctce, přestože už tehdy na něm byl jeho klub až nezdravě závislý. Po návratu z Poháru národů, kde svými skvělými výkony pomohl Slonům k zisku zlaté medaile, se však ukázal jako nezastavitelná ničivá síla - aby nakonec zakončil sezonu dvěma góly proti Guingampu, čímž dostal svoje celkové skóre na 17 vstřelených branek (plus tři asistence). Fanoušci ASSE si při pohledu na jeho exhibiční půlrok určitě zavzpomínali na léta, kdy podobným způsobem terorizoval celou ligu Pierre-Emerick Aubameyang.

Gradel tak za sebou nechal hned tři vážné kandidáty - Andrého Ayewa, který v létě opustí Marseille po nejlepší sezoně kariéry (ke třinácti 'kanadským' bodům přidal i nově nabytou pověst univerzála, schopného zaskočit vedle levého křídla i uprostřed zálohy či na beku), Paula-Georgese Ntepa, bez jehož 'one-man show' (9+6) by Rennes dost možná hrálo regulérně o sestup, a také Anthony Mouniera, podceňovaného brilantního technika, který v Montpellieru mimo světla reflektorů nastřádal devět gólů a sedm asistencí. Lucas Moura z Paříže byl nejlepším hráčem mistra v úvodních měsících, poté však jeho progres překazilo zranění. Zapomínat pak samozřejmě nesmíme ani na monackého korunního prince Yannicka Ferreiru-Carrasca, jenž se letos konečně odnaučil sólovat, začal hrát pro tým a výsledkem bylo několik excelentních jarních představení (plus šest gólů a devět asistencí jako vítaný bonus).

Co se hrotového útočníka týče, klíčovou otázkou bylo - co s Ibrou? Lyonský fantom Alexandre Lacazette se o svoje místo v sestavě obávat určitě nemusel; tolik branek (27) za jediný rok nastřílel naposledy Jean-Pierre Papin (blahé paměti). Oficiálně nejlepší hráč ligy sice finišoval sezonu ve slabším tempu, jeho výkony kolem Vánoc, kdy se prakticky před každým zápasem Les Gones řešilo pouze to, kolik gólů nakonec vstřelí, však v součtu celé sezony neměly konkurenci. Zlatan Ibrahimovic prožil oproti tomu dost 'schizofrenní' rok. Statisticky vzato byl opět skvělý - devatenáct branek ve čtyřiadvaceti zápasech mluví za vše - z herního hlediska však bylo výrazně znát, že se kombinace zranění, disciplinárních trestů, Kristových let a mohutně stoupající formy Edinsona Cavaniho (který zakončoval ročník v podobné fazoně jako Lacazette o několik měsíců dříve a nakonec za svým švédským konkurentem zaostal o jedinou trefu) vybraly svou tvrdou daň. Ibra už zkrátka nepůsobil jako ten starý magický amulet, schopný šikanovat jakoukoliv francouzskou obranu pokaždé, kdy se mu zamane; stal se z něj spíše symbol, dodávající sílu týmu, v němž mu dochází perspektiva.

Další dva kandidáti na post 'devítky' jsou poměrně jasní: robustní 'tank' André-Pierre Gignac se sice nevyhnul svým už klasickým herním výpadkům, v ideální formě však opět nechával rozkvést své nejlepší přednosti, tedy skvělé zpracování a ještě lepší krytí míče a čich na důležité góly (celkem jich nastřílel 21, lepší byl v tomto směru pouze Lacazette). Marcelo Bielsa si také dobře uvědomoval, že jeho přítomnost na hřišti je pro Marseille nenahraditelná, a udělal z něj vedle gólmana Mandandy jediného hráče, jenž dostal propustku odehrát celou sezonu na své oblíbené pozici. Mistr hlaviček Claudio Beauvue se zase stal symbolem Gourvennecova guingampského zázraku, zavěsil celkem sedmnáctkrát a po letech průměrných výkonů na pravém křídle opustí v létě Ligue 1 s vizitkou jednoho z jejích nejefektivnějších zabijáků.

Zbývá uvést ještě čtyři jména - nejvýraznějším z nich je Diego Rolán, uruguayský objev z Bordeaux, v jehož dresu nasázel patnáct gólů a stěžejní měrou se podepsal pod úspěšnou sezonu, zakončenou postupem do Evropské ligy (jeho příklad je o to obdivuhodnější, že vlastně ani vůbec není klasickým forvardem; dokud kouč Willy Sagnol v zimě 'nepřepnul' na diamantové rozestavení, kde se Rolán uhnízdil v útočné dvojici, nastupoval na pravém křídle). Nolan Roux zase v neduživém útoku Lille dělal, co mohl, odváděl obrovský kus práce a svými výkony hladce předčil unaveného Divocka Origiho. Dobré sezony prožili i Jordan Ayew, nový symbol Lorientu (přestože se poměrně dlouho 'zastřeloval', nakonec zakončil ročník s vizitkou dvanácti branek a šesti asistencí), a toulouský talisman Wissam Ben Yedder, jehož schopnosti stabilně střílet branky (letos 14) i s kolabujícím týmem v zádech si už dávno měl všimnout některý z větších klubů.

---

Zdroj obrázků: archiv Ligue1.com