Analýza: Taktický retrofuturismus Pepa Guardioly

Pep Guardiola touží dobýt fotbalový svět systémem, který byl vytvořen na konci 19. století. V Bayernu mu to nakonec nevyšlo, začátek jeho angažmá u Citizens však napovídá, že bude pokračovat i nadále.

Dějiny fotbalové taktiky v posledních deseti letech vstoupily do postmoderní fáze: v okamžiku, kdy už není možné reálně vymyslet takové rozestavení, jaké za posledních 150 let ještě nebylo vyzkoušeno, vrací se úspěšní trenéři do minulosti. Ostatně jedním z posledních týmů, který slavil úspěch s "nalinkovaným" systémem, byla Brücknerova Česká republika: manšaft srovnaný do vzorového 4-4-2, který těžil maximum z talentu a přirozených dispozic svých hráčů.

Jenže i tento skvělý výběr nakonec skončil na štítu Otty Rehhagela, jenž vytáhl z rukávu zaprášené catenaccio - čímž symbolicky vykopnul éru taktického retrofuturismu. Ještě na přelomu tisíciletí bylo nepředstavitelné, aby nejlepší kluby na světě vyznávaly každý jiný herní systém; teď jde o naprosto přirozenou věc.

Aby byl retrofuturismus úspěšný, musí být splněny dvě podmínky: zaprvé, trenér musí mít jasnou představu o tom, jak jím vybraný systém funguje, jaká jsou jeho specifika, přednosti a slabiny, a to nejen interně, ale také v rámci střetů se všemi dalšími systémy. Zadruhé musí vědět, jak tento systém adaptovat na moderní, rychlejší a fyzičtější hru.

Někdy je odpověď na tyto otázky až trapně prostá: Claudio Ranieri dosáhl zřejmě největšího šoku v dějinách fotbalu tím, že vzal zastaralé 4-4-2 a dosadil do něj kvalitní hráče, kteří se k úspěchu jednoduše probili. To v žádném případě není kritika; Ranieri se ukázal jako vynikající psycholog a dal jasně najevo, proč je tato často opomíjená součást trenérské práce tak důležitá. Možná není takový stratég jako Marcelo Bielsa, ale zase umí na rozdíl od Bielsy vycházet s jinými lidskými bytostmi. Empirická zkušenost mluví jasně: Ranieri je v roce 2016 nesmrtelný, Bielsu nikde nechtějí.

Existují ale i trenéři, kteří dotáhli retrofuturistickou myšlenku ještě mnohem dále: Jorge Sampaoli vzal anachronické W-M rozestavení, překopal jeho definici a dotáhl Chile k největšímu úspěchu historie. Antonio Conte prakticky od začátku své trenérské kariéry koketuje s nominálním 4-2-4, což je systém, který proslavil geniální brazilskou generaci přelomu 60. a 70. let (a v Garrinchovi představil světu prototyp rychlého, anarchistického křídelníka). Nejdále proti proudu času jde ale Guardiola.

---

Obracení obrácené pyramidy

O vývoji fotbalové taktiky byla napsána spousta knih, žádná ale není tak zasádní jako Inverting the Pyramid britského novináře Jonathana Wilsona. Její název odkazuje na graduální přechod vnímání ofenzivy a defenzivy mezi dvěma přelomy století: před první světovou válkou se fotbalový svět naučil hrát v rozestavení 2-3-5, defenzivní devadesátá léta vyústila v představení cynického 5-3-2. "The pyramid has been inverted", píše Wilson. A Pep Guardiola je prvním trenérem, který tuto pyramidu obrátil zpátky na původní místo.

V klasickém 2-3-5 byly úkoly na hřišti rozděleny poměrně jasně. O jištění vápna se starali pravý a levý bek, před nimiž operoval na širokém prostoru střední halv, často klíčový hráč celého mužstva. Vysunutější defenzivní a spojovací linii zajišťovali dva krajní záložníci, zatímco vepředu měl hrotový útočník (devítka) k dispozici po obou stranách dvojici křídel, vnější a vnitřní.



Poté, co tento systém zmutoval v klasické W-M (zatažení vnitřních křídel za útočnou lajnu a zatažení středního halva mezi oba beky), prakticky vymizel ze světa; poválečná moderna favorizovala "man marking" (každý fotbalista měl na hřišti svůj přesný protějšek, s nímž sváděl většinu soubojů) a hujerská anarchie pětičlenné útočné vozby byla v dobovém myšlení zkrátka překonaná. S vývojem čtyřobráncových systémů pak vzpomínky na staré 2-3-5 vymizely úplně... až doteď.

Guardiola koketoval s oživováním útočné pyramidy už v Bayernu, i když nutno podotknout, že situace v bavorské metropoli byla oproti té současné, manchesterské, v lecčems odlišná. Především v tom, že ex-barcelonský kouč měl k dispozici lepší tým, který nastupoval v lize s menší konkurencí. To se logicky odrazilo ve větší volnosti k experimentování, čehož Guardiola hojně využíval: zkoušel hrát se třemi obránci i se čtyřmi, zkoušel hráče na nových pozicích, hrál si se složením zálohy i útoku. Z nominálního 4-2-3-1 / 4-1-4-1 přecházel na 3-4-3 a zase zpátky. Při příležitosti jeho příchodu k Citizens se nicméně hojně probírala jeho nezkušenost se specifickým anglickým prostředím; vidina mnohem tužšího boje o titul měla přistřihnout Kataláncova křídla a trochu utlumit jeho experimentální choutky.

Místo toho Guardiola hned do prvního ligového zápasu postavil sestavu s pěti ofenzivními hráči: Raheemem Sterlingem, Nolitem, Kunem Agüerem, Kevinem De Bruynem a Davidem Silvou. Na papíře to vypadalo jako nezodpovědně útočné 4-3-3, případně 4-1-2-3 či 4-1-4-1.



Guardiola nicméně postavil svoji jedenáctku s vědomím, že jeho tým bude doma proti Sunderlandu primárně držet míč - což se nakonec také potvrdilo (drtivých 77%). Prakticky po celý zápas tak byli Citizens ve stavu permanentního útočného obléhání, což jim umožňovalo zaujmout vysunutější pozice. Ofenzivní záložníci De Bruyne se Silvou se tak vysunuli dopředu mezi devítku Kuna a obě křídla, krajní beci (Sagna a Clichy) pomáhali s rozehrávkou zatažení do středu pole, a vzadu zůstávali po většinu času pouze Stones s Kolarovem.



Není to revoluce - Katalánec nevymýšlí nic dosud nevídaného - ale evoluce zcela jistě: propojení dvou systémů, dvou dokonalých symbolů romantické staré éry (2-3-5) a progresivní post-mourinhovské kompaktnosti (4-3-3), do jednoho. Amalgám minulého a současného, který nabízí předzvěst budoucího. Retrofuturismus.

---

Teorie deseti trojúhelníků

Klíčový rozdíl mezi starým 2-3-5 a Guardiolovým systémem je samozřejmě primárně v pohybu; Kataláncův tým má schopnost "zatáhnout" se v případě hrozícího nebezpečí zpět do nominálního 4-3-3. Vtip je nicméně v tom, že jen velmi zřídka dochází k situacím, kdy by něco takového musel dělat.

Ačkoliv je Pepova strategie založená na co nejvyšším držení míče, on sám v minulosti odmítl termín 'tiki-taka', jejž označil za nesmyslný konstrukt. "Nenávidím to slovo, je to nesmysl. Znamená to přihrávat si jen tak, bez cíle, kupit přihrávky jen proto, aby se kupily přihrávky. Cílem každé přihrávky musí být útok, snaha dostat se k soupeřově bráně," ulevil si. Dává to smysl: "klasické" tiki-taka definoval daleko spíše Vicente Del Bosque a jeho zlatý španělský tým. Zatímco Del Bosque byl doslova posedlý touhou neztratit míč za žádných okolností, což je v podstatě pasivní, defenzivní doktrína, Guardiola daleko spíše těží z vlivu svých dvou velkých vzorů - Johana Cruijffa (prolínání pozic a komprese prostoru) a Marcela Bielsy (vytahování linií dopředu a vysoký pressing).

Katalánec ve svém modernizovaném 2-3-5 vychází ze tří základních, navzájem provázaných principů:
1) žádný hráč nesmí být v pravém úhlu k tomu, kdo drží míč;
2) je proto nutné poskládat sestavu do deseti trojúhelníků; kdy
3) každý hráč v polí má vždy minimálně tři možnosti, komu přihrát.



Jde o nesmírně náročný systém, který vyžaduje od hráčů absolutní soustředěnost na každou vteřinu zápasu; Guardiola je ostatně proslulý svým perfekcionismem. Je zřejmé, že něco podobného by nešlo aplikovat s týmem na jiné než špičkové úrovni. Pokud ale tato filozofie na hřišti funguje, výsledkem je tým, kterému prakticky nejde odebrat míč (hráč má vždy více možností zbavit se jej dříve, než ho dostihne protivník) ani jej zastavit v graduálním postupu směrem k vápnu (v útočné třetině má příliš mnoho alternativ).

Bránící tým má v takovém případě prakticky pouze dvě možnosti: zaprvé může eliminovat ofenzivní sílu soupeře zhuštěním obranných šiků, zatažením beků blíže k vápnu a obsazením prostoru na hraně obranné třetiny, jejž vyklidili oba vysouvající se záložníci (v tomto případě De Bruyne se Silvou). Tím ale zároveň připouští, že je v šachu, a odolávat v takové pozici 90 minut je extrémně náročné. Nebo se může snažit využít děr na Guardiolově polovině a dostat svoje ofenzivní hráče do volných prostor rychleji, než se soupeř zatáhne zpátky do nominálního 4-3-3. Jinými slovy aplikovat rychlý brejkový systém.

V případě, že se bránícímu týmu podaří připravit Guardiolovu ofenzivu o míč, přichází okamžitý re-pressing. Pokud se však soupeř přece jen probije přes vysunutou linii a dostává šanci na brejk, má Katalánec možnost vytáhnout další zbraň: ofsajdovou past. Jeho defenziva je na hřišti posazená tak vysoko, že soupeřova forvarda vystavuje permanentnímu ofsajdovému nebezpečí. Častým problémem ofsajdové pasti je synchronizace pohybu obránců napříč celou šířkou hřiště; pokud ale vzadu zůstává pouze jeden sevřený trojúhelník (dva stopeři a regista), je šance vystavení soupeřova forvarda mimo hru mnohem vyšší.

K úspěšnému provedení rychlého brejku je tak teoreticky zapotřebí uniknout enormnímu tlaku na vlastní polovině a ještě dokonale načasovat útočníkův pohyb - jinak se beci zatáhnou zpět na své pozice, čímž se Guardiolova defenziva rozroste na pět mužů, zatímco permanentně hrozící ofenzivní vozba drží soupeřovy středové hráče uzamčené na vlastní polovině a brání jim tak v obsazení volného prostoru uprostřed hřiště.

---

Pragmatismus versus romantismus: Smutný osud Joe Harta

Aby něco podobného mohlo fungovat, musí všech jedenáct hráčů perfektně ovládat hru s míčem - tedy včetně stoperů a gólmana. Stopeři musí být - kromě zvládání trojúhelníkové hry - schopní také přesně přenést balon přímo na křídelní pozice, pro případ, že by soupeř přehustil střed pole před vlastním vápnem. Beci musí umět plynule "přepínat" mezi svými tradičními pozicemi a zcela novou rolí rozehrávačů uprostřed pole. A gólman, jako součást trojúhelníku na hrotu pyramidy, musí umět v první řadě hrát nohama.

To je důvod, proč Guardiola neváhal rozbít prasátko za Johna Stonese; proč v prvním ligovém zápase postavil do středu obrany levého beka Kolarova; a také proč dal Joe Hartovi najevo, že si může hledat nové angažmá. Stejně jako to o rok dříve udělal velký obdivovatel Pepovy Barcelony Laurent Blanc, když odstavil Salvatore Sirigua ve prospěch nové akvizice Kevina Trappa.

Je to čistě pragmatické rozhodnutí, a zvláště v Anglii, kde si tradičních hodnot a klubismu vždy považovali, si na sebe Katalánec hned zkraje angažmá upletl pořádný bič. Odstavit hráče, který je málem klubovou legendou a reprezentační jedničkou Albionu, mu část fanoušků zřejmě nikdy neodpustí. Jenže Pep je absolutní perfekcionista, který na podobné romantické myšlenky jednoduše nehledí. Čísla mluví jasně: jak Victor Valdés, tak Manuel Neuer do jeho filozofie seděli dokonale. To, co Katalánec po svém brankáři požaduje v první řadě, je zároveň Hartova největší slabina.

Zatím je z toho jedno upachtěné vítězství nad Sunderlandem, jedna povinná demolice Steauy Bukurešť, a jedno velké kontroverzní rozhodnutí. Může se ukázat, že si Pep se svojí retrofuturistickou misí ukrojil příliš velké sousto. On sám ale moc dobře ví, co dělá.

---

(Zdroje: fourfourtwo.com, sportskeeda.com, zonalmarking.com, skysports.com, telegraph.co.uk)