Baník - jeho nejslavnější léta

Baníček slaví devadesát let. Učiňme teď malý exkurs do jeho nejslavnějšího období, kdy jméno tohoto nejlepšího tuzemského týmu (Baníček nejlepší u nás!!!) mělo v Evropě pořádný zvuk a kdy se Chachaři měřili jako rovný s rovným s předními světovými kluby.

Pospíchalův vklad (1972-1975)

V sezóně 1970/1971 skončil Baník na solidním 5. místě, ale další sezónu to s ním šlo šupem z kopce, a když to v půlce té druhé (1972) vypadalo na pád do II. ligy, angažovalo vedení na trenérský post bývalého výtečné křídlo Tomáše Pospíchala. Právě tento trenérský ras položil základ pozdějších veleúspěšných sezón, to i díky němu dosahovali úspěchů jeho nástupci - Jiří Rubáš a Evžen Hadamczik, to on přivedl do Ostravy hráče jako Michalík, Radimec, Knapp nebo Albrecht. Dal týmu tvář, vystavěl osu pozdějších trojnásobných mistrů a sám přinesl první úspěchy. A jak by řekl Ovidius, nadešel zlatý věk.

Na jaře vytáhl Pospíchal mančaft na 7. příčku, navíc přidal vítězství v Čs. poháru. Irský Cork baníkovci v 1. kole PVP v pohodě přehráli, nejhorší na tomto dvojutkání bylo mezipřistání v Londýně, kde jim úředníci nechtěli vydat slibovaná víza. Ovšem ve druhém kole je čekal východoněmecký Magdeburg, tehdy extrémně silný celek. První duel ve svém chacharstánku vyhráli modrobílí 2:0, avšak v odvetě se prodlužovalo a za vydatné pomoci rozhodčího (mj. vymyšlená penalta a trestňák, z nichž domácí skórovali) vstřelili rozhodující branku Němci. Že však nešlo o žádná ořezávatka svědčí fakt, že v semifinále pak přešli přes Sporting a ve finále v pohodě zdolali AC Milán 2:0. Nebylo to naposled, co los přisoudil Baníku pozdějšího vítěze daného poháru.

Na pohárových kolbištích získával tým pověstné ostruhy, na těch ligových vyválčil čtvrtý flek zaručující účast v poháru UEFA. K ligovému titulu přitom chyběly jen tři bodíky... Nevadí, příště, resp. přespříště. Tu další sezónu to ještě nevyšlo, byť po podzimu vypadala tabulka nádherně - v jejím čele se vyjímal nejmenovaný klub z Ostravy. S největší pravděpodobností však Chachaři dojeli na boj na dvou frontách. Evropskou pohárovou scénu totiž tentokrát odmítli opustit tak brzy. A to přesto, že jména rivalů naháněla strach, nebo přinejmenším respekt.

Hned první kolo měli strávit devadesát minut na horké baskické půdě. San Sebastian jakožto přední tým španělské ligy měl slušné jméno, ale po vzájemném duelu mu jeho fanoušci na jméno přijít nemohli. Gólem Mirka Mičky zvítězil Baník ve Španělsku 1:0, přičemž tuto branku ocenili domácí fans salvou dělobuchů. Celé město se tak dozvědělo, že branku vstřelil soupeř. Byli-li by vsítili gól domácí, slyšeli by ti, co se na stadion nedostali, salvy dvě.

V Ostravě se střílelo jen na branku a toto "pyro" používali výhradně domácí hráči. Konečný stav? 4:0 pro Baník! Na řadě bylo francouzské FC Nantes, tehdy jeden z nej mančaftů země Galského kohouta. Rok předtím vyhrál národní pohár, dva roky po tomto pohárovém klání ligu, v jeho kádru hráli kupř. záložník Henri Michel či pozdější prvotřídní stoper Bossis. Právě ten jediným přesným zásahem rozhodl první zápas. Odveta na vyprodaných Bazalech byla otevřená, nejen vzhledem k výsledku, ale i vzhledem k vyrovnané partii, kterou slezský celek ve Francii sehrál. Mužem zápasu byl Jirka Klement, jeden z největších, žel však také nejpromarněnějších talentů, jaké kdy Baník měl. Brilantní technik, rychlý a gólový hráč, který však měl talent i na barabování, a ten nakonec převážil. Škoda, ale Francouzům vstřelil gól, pak neproměnil penaltu, aby v nervy drásajícím prodloužení pět minut před jeho koncem rozhodl.

Na Italy to ale moc nepůsobilo, přinejmenším ne na ty neapolské. Neboť právě SSC Neapol vyfasoval Baník jako příštího soupeře. Tifosi měli jasno - dostanete pětku, ukazovali baníkovským hráčům. Rovněž výlet do nedalekých Pompejí zajištěný italským klubem měl ostravským hráčům napovědět, co je čeká. Už poněkolikáté však zaúřadoval Pavol "Abba" Michalík. Chytal jak Plánička v nejlepších letech a ještě překonal své vynikající výkony z předchozích pohárových zápasů. Italští hráči i diváci z něj byli doslova nešťastní, dokonce zedvakrát zaryčeli svorně "góóól" a zasypali hřiště konfetami, ale skutek utek - Abba vše pochytal. V druhém poločase, kdy se baníkovci konečně vymanili z obrovského náporu, utek Albrecht a podél zkoprnělého brankáře parádně zasunul, chvíli na to ho napodobil Josef Kolečko a Baník si vystřílel v hlavním městě Camorry nesmírně cenné vítězství 2:0. Po závěrečném hvizdu rozhodčího, celý první poločas třináctého hráče domácích, zasypali tifosi své miláčky vším, co šlo hodit. Posléze se srotili v reprezentativním počtu u autobusu hostí. Místo očekávaného lynče se však překvapení překvapiví vítězové dočkali aplausu.

Na Bazalech se museli neapolští svým způsobem cítit jako doma. Rachot, jaký 17.000 Chacharů v hledišti rozpoutalo, znali z nejvypjatějších okamžiků svých domácích zápasů. Když krátce před přestávkou poprvé skórovali, borci a borky v ochozech ještě přidali volume, takže velmi často nebylo slyšet píšťalku rozhodčího. Ve druhé půlce to pak byla jízda jak hrom. Hra se přelévala z jedné strany na druhou, Milan Albrecht nastřelil tyč, oba týmy zahodily nějakou tu šanci a až pár minut před koncem korunoval heroické úsilí domácích Peťa Slaný a Baníček po remíze 1:1 poprvé vstupoval do bran čtvrtfinále evropského poháru.

V jejich veřejích jej však čekal nejtěžší možný soupeř - pozdější trojnásobný německý šampion Borussia Mönchengladbach. V kádru měl tým ze severního Vestfálska fotbalové hvězdy, jako byli Vogts, Heynckes, Wimmer, Uli Stielike, Bonhof či pozdější držitel Zlatého míče Alain Simonsen. To byla obrovská síla, brány do čtvrtfinále před Chachary tito borci zavřeli, aniž by je šlo vyvrátit z pantů.

Synci v bílých dresech se sice pokusili o nemožné, sehráli v prvním zápase vcelku slušnou partii, leč odešli z ní poraženi Heynckesovým gólem 0:1. Ale vše mohlo být jinak, kdyby... Kdyby Albrecht sám před brankářem nepřestřelil, kdyby Slaný v obdobné situaci netrefil jen gólmana nebo kdyby Klement z metru nepřestřelil prázdnou kasu. Co naplat, že trenér soupeře označil tento duel za jeden z nejtěžších, co kdy jeho svěřenci sehráli, z výhry i postupu se radovali hosté.

Ti se pak jako hostitelé nechovali zrovna hostitelsky, resp. pojali roli hostitele po svém. Když v 10. minutě zavěsil Mička do vlastní sítě, bylo v podstatě hotovo. Borussia pak zapnula na plný plyn a její hráči překonali Michalíka ještě dvakrát. Čestný úspěch Baníku zaznamenal Jirka Hudeček. PS: Borussia pohár UEFA získala až povážlivě suverénním způsobem. V semifinále vyřadila dvěma výhrami další bundesligový klub - 1. FC Köln, aby ve finálovém dvojzápase vypráskala po prvním duelu Twente Enschede ze svého stadionu 5:1. To Twente, jež pár týdnů předtím dalo Dukle taky pětku.

Rubání za Rubáše (1976-1978)

Pohárové tažení stálo Baník dost možná titul. Jak již bylo řečeno výše, po podzimu se Pospíchalovi svěřenci uvelebili na čele tabulky, na konci sezóny však okupovali 13. místo. Ještě tomu něco chybělo, už jen malinko. To malinko dodal po třech letech úspěšné Pospíchalovy štace další bývalý reprezentant na lavičce Baníku - Jiří Rubáš. Psal se rok 1976.

A hned na úvod přivedl mančaft k prvnímu titulu v historii klubu. Po podzimu to vypadalo ale všelijak, jen ne na titul. Dvanácté místo, čtrnáct bodů, žádná sláva. Ta ale přišla po kole třicátém - po nefalšované chacharské jarní jízdě (s jedinou porážkou na kontě) stanuli baníkovci poprvé na nejvyšší příčce v posledním kole. Pragmatismus v praxi dovršil Rosťa Sionko jediným gólem v zápase v Plzni a ostravský region mohl slavit a skandovat "mistři".

K výčtu úspěchů ve slavné éře patří i porážka brazilských olympioniků. Původně o zápas s novopečeným čs. mistrem projevilo brazilské áčko. Nakonec sice přijeli "jenom" olympionici, ale Brazilci jsou jednou Brazilci, řeklo si 35.000 natěšených diváků a stovky a tisíce dalších vylepených na všech stromech, střechách a stožárech kolem Bazalů. Zápas sice nic moc, ale proměněná penalta Petra Slaného po faulu na Vernera Ličku znamenala výhru, která se počítá.

A hurá do poháru, tentokrát Poháru mistrů evropských zemí. Na rozehřátí dostal Baník v sezoně 1976/1977 Viking Stavanger. Bylo sice září, ale i tak už byla v Norsku kosa jak v ruském filmu. Když se k tomu přidala proslulá severská tvrdost, byli dokopaní baníkovci snad i rádi za to, že je po všem. Odvezli si domů porážku 2:1, zraněného Luboše Knappa a zkušenosti pro příště, že na severu jsou za dovezenou vodku ochotni směnit cokoli. Doma modrobílí vyhráli díky dvěma hlavičkám Rosti Vojáčka a těšili se na los. A dočkali se: Bayern Mnichov, v té době tým numero uno nejen v Evropě, ale i na světě.

Pakliže předloňský duel s Gladbachem byl pro diváky kromobyčejným tahákem, tak klání s bavorským gigantem byl ještě o několik levelů výš. V jeho barvách hráli ti největší z největších - nejlepší světový gólman Sepp Maier v bráně, v poli pak Uli Hoeness či geniální Karl-Heinz Rummenigge, ostrostřelec Gerd Müller a obranná dvojice Schwarzenbeck - Beckenbauer, tedy jádro nedávných mistrů světa i Evropy. Tato bavorská mašina se pyšnila třemi prvenstvími v PMEZ, ziskem Interkontinentálního poháru a pověstí takřka neporazitelného mužstva, na jehož hře si vylámaly zuby i ty nejlepší týmy světa. A teď proti nim měl nastoupit Baník bez sedmi hráčů základní sestavy...

Náhradníci ale beznadějně vyprodanému chacharstánku i statisícům ohromených diváků u televize ukázali, co to znamená hrát za Baník. Makali jak nikdy, dřeli do úmoru a roztočili nevídaný kolotoč přihrávek a líbivých akcí, takže už po deseti minutách vedli nad slavným soupeřem díky gólu Zdeňka Lorence 1:0. Bavoráci pak vyrovnali hru, malý velký Gerd trefil tyč, ale když po rohu Slaného nádhernou hlavičkou zvýšil Lička, pokoušelo se o 35.000 Chacharů v hledišti davové šílenství. Fandit českému týmu hrajícímu v notně slátané sestavě, vést nad nejlepším mužstvem světa po půlhodině 2:0 a nepustit jej kromě té tyče vůbec k ničemu, to se zažívá jednou za život. Hráči si to uvědomovali taktéž, hráli vskutku jak o život, hnáni dopředu na tisíc procent vyhecovaným publikem, které po zápase vysoce ocenil i sám Kaiser Franz. V první půli hráli borci v modrobílém doslova skvostně, měli ještě nějaké šance, třetí gól visel na vlásku, nicméně po přestávce zatlačili Němci Baníček na jeho půlku, Michalík předvedl něco ze svého umění, při občasných kontrech domácích ho napodobil Maier v bráně Bayernu, ale v 51. minutě Pavol přece jen inkasoval po krásné hlavičce Müllera, jež později v NSR vyhrála v anketě Gól měsíce října. To však bylo vše, co neubránili málokdy vídanou obětavostí kluci v poli, pochytal Michalík. Baník porazil velký Bayern 2:1 a dosáhl tak něčeho, co se předtím nepodařilo Leedsu, Benfice nebo Realu.

Do Mnichova jel Baník s pocitem dosaženého úspěchu, jaký v novodobé historii zakusil klub poprvé. A taky s jistou nadějí, že kdyby se snad podařilo přestát tlak, dala by se i odveta v tomto prakticky béčkovém složení zvládnout. Jenže čisté konto udrželi synci jen patnáct minut. Tehdy totiž skóroval Müller (kdo jiný) a pak už to byl takový fikot, jaký dosud nikdo z ostravských hráčů nezažil. Mnichovští do toho šlápli takovým způsobem, že nestíhající baníkovci jen fandili brankáři Michalíkovi, který se mezi třemi tyčemi doslova překonával. Překonávali ho však i soupeři - ještě čtyřikrát, přesto však chytil několik dalších vyložených šancí, takže díky jeho vynikajícímu výkonu to neskončilo ještě hůře. Jen samostatným nájezdům čelil sedmkrát... Zázrak z Bazalů se neopakoval, náhradníci podruhé fantastickému souboru vzdorovat nedokázali a po výsledku 0:5 ze soutěže vypadli.

Sezóna 1977/1978 pak začala prachbídně, proto není divu, že po její podzimní části byl odejit trenér Rubáš a na jeho místě přišel velký Evžen - Evžen Hadamczik, strůjce největších úspěchů klubu a muž, který měl největší zásluhu na nejslavnější éře mužstva s velkým "M" - Baníku Ostrava.

Přichází Evžen (1978-1983)

Jeho příchod však předcházela tak absurdní fraška, že by se za její vymyšlení nemusel stydět žádný z tvůrců těch nejbizarnějších skečů. Ostravští bafuňáři chtěli původně angažovat Vladimíra Bouzka, kdysi fotbalového i hokejového reprezentanta. Ten působil na jedné z brněnských vysokých škol a chtěl záruku, že po ukončení angažmá nad řekou Ostravicí se bude moci vrátit zpět k přehradě Prýgl.

Tehdy však o přestupech nerozhodovali jen fotbaloví funkcionáři, ale též (a hlavně) krajští tajemníci strany. Ten ostravský s brněnským tedy sedli, popili a vše vyřídili. Za nic na světě si však nemohli vzpomenout, který že to obojživelník má do Baníku nastoupit, až na to nakonec přišli - je to Vlasta Bubník - a plácli si. Když se o tom Bubník dozvěděl, užuž si balil kufry, jenže Baník mu vzkázal, že stojí o Bouzka, ne o něj. Bouzek však nebyl soudruhy ze strany domluvený, navíc nedostal onen příslib návratu zpět na fakultu, tudíž z toho sešlo a funkcionáři Baníku oslovili Evžena Hadamczika, toho času trenéra štiky II. ligy Opavy. V novém působišti začal prohrou 0:5 na Bazalech s Lokomotivou Košice - snad aby hráčům připomněl slavné pohárové chvíle:). Jaro bylo ještě neslané nemastné, tedy co se ligy týče. Jinak totiž mohli jeho fanoušci opět jednou skandovat "Vítěz poháru, Baníček - vítěz poháru, vítěz poháru, Baníček - vítěz poháru!!!"

Sezónu 1978/1979 zahájil domácí porážkou s Duklou, která jej pak při rovnosti bodů s tímto vojenským celkem stála titul. Na dobu pěti let to však byla poslední ligová porážka před vlastními diváky - 74 zápasů pak doma Baník neprohrál. Kromě stříbrné příčky v lize prohrál v této sezóně Baník i ve finále Čs. poháru a tak trochu podobně si vedl v PVP - Poháru vítězů pohárů. Hadamczikovi se podařilo dostat hráče na svou stranu a brzy to přineslo ovoce. Evžen se stal nejslavnějším koučem v historii Baníku, jeho konec byl ale tragický, všichni víme jaký...

V prvním kole čekal Baník soupeř zvučného jména - Sporting Lisabon. A v Portugalsku se klub ze Slezské Ostravy po roční pauze Evropě znovu připomněl. Dík Antalíkově dorážce z 30. minuty vyhrál v Lisabonu 1:0, a jelikož Ličkovým gólem zvítězil identickým výsledkem i doma, postoupil do dalšího kola. Další pán, resp. tým na holení se jmenoval Shamrock Rovers. Celkové skóre 6:1 a výhry 3:0 doma a 3:1 venku hovoří za vše. Ve čtvrtfinále je čekal 1. FC Magdeburg a Baník se rozhodl vyřídit si staré účty.

Do Magdeburgu jel tým bez Michalíka, který si v pohárovém duelu ve Frýdku, zlomil prst. Bezručovské dilema "Kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít" mu zodpověděl trenér Hadamczik možná překvapivě. Měl na výběr - buď postaví ostrými zápasy nepolíbeného mladíčka Mačáka, nebo zkušenostmi otřískaného, 39letého držitele stříbra z Chile Frantu Schmuckera. Rozhodl se pro druhého jmenovaného, aby ho hned po půlhodině střídal se dvěma lacinými góly padajícími na jeho vrub. Ve 2. poločase Gusta Antalík přeci jen snížil, domů se tedy Slezané vraceli přeci jen pozitivněji naladěni.

Na tu odvetu se na Ostravsku vzpomíná dodnes. Kdo tehdy byl mezi těmi 18.000 diváky v ochozech, nezapomene na to do konce života. V bráně už opět stál Pavol Michalík a jeho spoluhráči v poli se do východoněmeckého soupeře pustili s takovou vervou, že ten chvílemi nevěděl, kde mu hlava stojí. Nejprve fanoušky rozjásal šťastnou trefou Zdena Rygel a poté zblízka Milan Albrecht. A když pak krátce po přestávce střelou zpoza šestnáctky zvýšil Petr Němec na 3:0, byly Bazaly v extázi. Borci v modrobílém hráli výborně, mohli své vedení několikrát navýšit, jenže pak rozhodčí přehlédl šlapák Němců na půlce a do dezorientované obrany pronikl Sparwasser a snížil. Záhy na to velmi šikovný Pommerenke přidal další gól. V tu chvíli postupoval Magdeburg. Následující čtvrthodinu baníkovci svého protivníka přišpendlili do jejich šestnáctky a podporovaní fantastickým publikem ostošest bušili do jeho zhuštěné obrany. Několik nadějných příležitostí zahodili, až to konečně v 87. minutě přišlo. K míči se za velkým vápnem dostal Zdena Rygel a za obrovského gaudia ochozů krásnou, nádhernou, nechytatelnou ranou do šibenice zvýšil na 4:2.

Bazaly šílely, fanoušci jako jeden muž jásali a zapomněli v tom okamžiku na celý svět, v tuto chvíli pro každého z nich existovala jen a jen tato chvíle. Do konce chybělo pár minutek, při nichž však diváci na stadionu i u televize zestárli o několik let. Němci se pokusili o zkorigování výsledku, rozhodčí nastavoval, baníkovci se za tu dobu dostali jen jednou za půlku a s vypětím všech sil, i těch, o nichž dosud ani nevěděli, že je mají, odvraceli nájezdy Němců. Krátký, ale obrovský tlak ustáli a baníkovská rodina se mohla radovat - Baník byl mezi čtyřmi nejlepšími celky druhé nejprestižnější pohárové soutěže!

Semifinálovým dvojzápasem žil na Ostravsku kdekdo. S losem bylo prakticky celé chacharstvo spokojené, Fortuna Düssledorf neměl být nepřekonatelný problém. První půle na jejich hřišti to potvrzovala. V 11. minutě Peťa Němec otevřel skóre, baníkovci hráli jak z partesu, soupeře pustili snad jen k jedné kloudné střele, sami další šance, včetně jedné vyložené, spálili. V druhé půli však k vlastní škodě nepochopitelně vyklidili pole, Němci se dostali do hry a skvělý Klaus Allofs dvěma přesnými zásahy otočil stav zápasu na 2:1 pro domácí. Baník i v tomto utkání doplatil jako řada jiných čs. týmů v té době na rozhodčího. Tehdy jste měli takřka jistotu, že bude-li váš zápas se západoevropským klubem pískat rozhodčí ze socialistického bloku, bude nepokrytě stranit imperialistům, nemluvě o rozhodčích ze Západu. Nejinak tomu bylo i v tomto utkání. Španěl připískával domácím víc než "povinných" 15%, a když pak viděl, že se jim daří, nechtěl jim to kazit a nastavoval o nesmyslných pět šest minut. Nekoncentrovaná obrana v 95. minutě inkasovala potřetí.

Ale ani dvoubrankový rozdíl nebyl důvodem k pesimismu, ba naopak. Tým šlapal, spanilou jízdou poháry jako celek vyzrál a i získali hráči potřebné sebevědomí a zkušenosti, v kádru bylo několik vynikajících individualit, nebyl důvod se domnívat, že by mu měl postup uniknout. Nešlo o velké oči, v tom mančaftu byla tehdy fakt velká síla. "Ve finále chceme Barcelonu" zněl nápis na jednom transparentu přeplněných Bazalů. Opět byla obsypána všechna místečka, z nichž bylo aspoň trochu vidět na hrací plochu, všichni Chachaři cítili, že Baník na to má, že má na to vyřadit přední bundesligový tým, že má na to stanout ve finále.

Hráči však začali dost nervózně a už v 11. minutě Němci skórovali. Hra se nedařila, nervozita na kluky přeci jen dolehla, přesto však nebo možná právě proto se to snažili urvat silou vůle. Nefungovaly automatismy, nevycházely kličky a přihrávky, a když už se dostal někdo z hráčů do šance, tak ji trestuhodně zahodil. Dali však do toho vše a s báječnými diváky v zádech přeci jen vyrovnali - v 64. minutě se trefil Lička. 35.000 Chacharů v hledišti hnalo neúnavným povzbuzováním 11 Chacharů na hřišti kupředu. Ti se snažili ztéci obranný val soupeře dlouho marně, až byl jejich heroický výkon odměněn Antalíkovou brankou v 87. minutě.

Stačil jeden gól, celá lavička stála na nohou a freneticky povzbuzovala spolu s neumdlévajícími a už notně ochraptělými diváky, desetitisíce lidí fandilo na dálku doma u televize. Stačil jeden jediný gól, synci se nadechli k poslednímu, spíše už křečovitému náporu, ale už bylo pozdě. Jeden jediný gól rozhodl o nepostoupení do finále PVP, jeden pitomý gól z nesmyslného nastavení po předchozích neproměněných šancích. To byla strašná škoda, strašná. Tak blízko k postupu do finále nějaké evropské soutěže hned tak nějaký náš klub mít nebude.

Žáhu si baníkovci zchladili v lize ziskem titulu. Za rok pak přidali další, navíc v tomto období přidali tři druhá místa. Jakkoli to byl opravdu velmi kvalitní tým, konkurence v lize byla v té době obrovská, proto "jen" ty tři tituly - byla tu Bohemka s Dobiášem, Panenkou či Bičovským, Dukla s Nehodou, Vízkem, Štambacherem či Macelou, Brno s Kroupou, Václavíčkem nebo Karlem Dvořákem a v neposlední řadě Slovan Bratislava, v jehož řadách nastupovalo jádro zlaté bělehradské jedenáctky. Pohárové tažení v dalších sezónách už bylo kratší. Ono ale ti soupeři, co na Slezskou Ostravu přijeli, to byla první liga. Nejprve ve 2. kole poháru UEFA (na podzim r. 1979) nesmírně silné Lobanovského Dynamo Kyjev kolem vynikajícího Blochina. Na Bazalech sice podlehlo 1:0 (i to svědčí o síle Baníku), doma však dalo o gól víc a postupovalo. O rok později - už v PMEZ - přisoudil los Baníku ve čtvrtfinále opět Bayern. Nešťastná prohra 2:0 na Olympijském stadionu, kdy druhý gól padl až v předposlední minutě z penalty, výborný výkon a skvělý tým Baníku vzbuzovaly v mnoha lidech naději, že by Baník mohl i postoupit. Jenže Bavoráci nenechali nic náhodě a parta kolem čerstvého dvojnásobného držitele Zlatého míče Rummeniggeho a výtečného vousáče Breitnera rozvrátila na Bazalech baníkovskou defenzívu jak nic. Po 38. minutách to bylo 0:4! Pak povolili domácím návrat do zápasu, ale dva góly do Müllerovy sítě, to bylo maximum, co mohli Chachaři dokázat. V dalších sezónách vypadli s Crvenou Zvezdou Bělehrad po výsledcích 3:1 a 0:3, resp. s Kempesovou Valencií (0:0 a 0:1). To už byl ale pozvolný konec velkého týmu, jehož největší opory překračovaly svůj zenit a jejich nástupci na ně při nejlepší vůli nenavázali. A tak skončila nejslavnější éra Baníku, klubu, který nelze nemít rád.

Galerie Chacharů

A nyní jen letmo projděme kádr, jenž si vydobyl uznání napříč celým Starým kontinentem.

V bráně byl již několikrát zmiňovaný Pavol "Abba" Michalík. Na čáře takřka nepřekonatelný gólman s jedinečným postřehem a mimořádnou mrštností. Výtečně lapal penalty i samostatné nájezdy a jen stupidní pravidlo o nemožnosti odejít za hranice před dovršením 32 let mu zabránilo vyniknout v nějakém předním evr. klubu.

Totéž se dá říct o nejlepším levém obránci baníkovské historie, jímž byl Zdeněk Rygel. "Rak", jak se mu říkalo, byl spolehlivý, rychlý, technicky velmi dobře vybavený a vysoce výkonný bek, žel často stíhaný zraněními, přesto však byl neodmyslitelnou součástí Hadmczikovy jedenáctky.

Stoperská dvojice Radimec - Vojáček byla chloubou slezského klubu. Původně útočník Libor "Kot" Radimec plnil roli jakéhosi libera, elegantního zadáka nadaného velkou předvídavostí, schopného zakládat útoky a zapojovat se do ofenzívy, záda mu kryl jeden z nejlepších evr. hlavičkářů té doby, pilíř a dirigent defenzívy Baníku i reprezentace - Rosťa Vojáček alias "Kohut". Rázný, tvrdý, skrz na skrz spolehlivý a poctivý stoper světového formátu, bojovník k pohledání, zkrátka jedna z hvězd týmu. Pravý kraj obrany obhospodařovali buď důrazný a rychlý Josef "Berti" Foks, později Lubomír Šrámek.

To bychom měli obranu. A teď něco málo o té báječné, fenomenální záloze Šreiner-Antalík-Knapp-Němec. Zdeněk "Eňa" Šreiner brázdil díky mimořádnému fyzickému fondu neúnavně pravou lajnu, silný v osobních soubojích, neodstavitelný od míče, neobyčejně průbojný a bojovný halv schopný solidně vystřelit. Vedle něj nastupoval Slovák Augustin Antalík vulgo "Abbé Faria", všudybyl, jehož lze stylem hry přirovnat k Jirkovi Němcovi, nadto měl roli jakéhosi podhrotu doplňujícího útočnou vozbu. A pak Lubomír Knapp zvaný "Punťa". Fyzicky skvěle vybavený fotbalista, stejně tak střelecky, nejtechničtější člen záložní řady Baníku, vynikal perfektní koordinací pohybu a nevšedním přehledem a pevnými nervy, díky nimž se stal úspěšným exekutorem penalt v nejvypjatějších situacích. Další dříč Petr Němec zas měl v noze velmi slušnou ránu, střílení mu opravdu šlo, stejně jako plnit beze zbytku svěřené úkoly.

V útoku pak byli znamenití střelci Milan Albrecht a Verner Lička. První jmenovaný začínal na křídle, byl to rychlý a technický hráč, střílel i důležité góly, i když jich nedal tolik, co jeho kolega v útoku a člen Klubu ligových kanonýrů Verner Lička. Verner je švagr Pavola Michalíka, vzali si dvojčata - baletky. On sám, jakkoli byl technicky znamenitě vybavený, jako baletka nepůsobil, rány rozdával i přijímal a jen častá zranění mu zabránila ve střelení většího počtu ligových branek než "jen" 103. Téměř všichni tito kluci i reprezentovali, někteří se podíleli na zlatu z olympiády v Moskvě a není tu místo pro charakterizování ostatních. Snad jen Vencu Daňka bych ještě zmínil, výborného hlavičkáře a dalšího člena Klubu ligových kanonýrů, jenž tehdy začínal a později v dresu Innsbrucku získal bronzovou kopačku za 3. místo mezi nejlepšími evr. střelci.

A byli tu další - Jirka Hudeček vulgo "Hugo", Zdeněk Válek, řečený "Palec", Josef Tondra, řečený pro změnu "Velký palec", Jirka Ruš pro svou výšku přezdívaný "Eifel" nebo promarněný talent Petr Zajaroš, zvaný "Skippy", potažmo Jirka Klement a Petr Slaný, techničtí hráči s výbornou koncovkou, kteří však sami od sebe odešli do Sparty - holt, každý jsme nějaký... Ti všichni a mnozí další psali nejslavnější kapitoly Baníku Ostrava, za což jim patří dík.

Hoši, děkujem, nikdy nezapomeneme!!! Baníčku, my jsme s tebou...

Baníčku, všechno nejlepší!!!