Brian Labone alias Mr. Everton

Říká se, že královská krev má modré zbarvení. Brian Labone sice ze šlechtického rodu nepocházel, přesto jeho život provázela téměř na každém kroku právě modř a nepochybně vyznával heslo, že modrá je zkrátka dobrá. Celou svou fotbalovou kariéru totiž zasvětil liverpoolskému Evertonu, za nějž doslova dýchal.

Ačkoliv městu, které později proslavila hudební kapela Beatles, vládl v šedesátých letech spíše konkurenční FC Liverpool, on nikdy neuvažoval nad změnou dresu. Ani jednou neřekl křivé slovo o komkoliv a obecně vystupoval jako dokonalý gentleman. Když tedy roku 2006 předčasně odešel do fotbalového nebe, plakal celý národ, nejen ta jeho část s modří na štítě. Vždyť si mimo jiné zahrál na světovém šampionátu v Mexiku a ve výstavní skříni se na něj do poslední chvíle života usmívaly dvě trofeje pro vítěze First Division a rovněž jedna za triumf v FA Cupu. Byl úspěšný, všem v okolí sympatický, pro svůj klub by došel až na konec světa. Mohli si tedy na Goodison Parku vysnít ideálnějšího nositele neoficiálního statusu největší klubové legendy?

Brian Labone se narodil na břehu řeky Mersey začátkem roku 1940, přesně 23. ledna, tedy zrovna v době, kdy celou Evropou zmítala druhá světová válka. Už jako malý kluk rád čutal do balonu a nebylo tak divu, že hned coby školák táhl veškeré mládežnické výběry Liverpoolu. V patnácti letech si ho pak na zkoušku vybral Everton. Jenže hned záhy čelil jinak bystrý hoch velkému dilematu. Roku 1957, kdy měl správně přestoupit na univerzitu, mu vedení nabídlo profesionální kontrakt. Za oněch časů se fotbalem nemohl živit každý, proto byl značný risk praštit se studiem již v 17 letech. Jenže malý Brian měl talent, to nešlo přehlédnout, a jeho rodiče proto k tak odvážnému kroku svolili. Nápomocen při rozhodování byl manželům Laboneovým také někdejší hráč Liverpoolu Jack Balmer, jenž pochopitelně zavětřil ve vzduchu rodící se hvězdu.

Everton v té době nepatřil ani náhodou k anglické špičce. Jen stěží si držel prvoligovou příslušnost a na Goodison Parku tak mohli být mimořádně šťastni, že do svých řad zlákali právě talentovaného středopolaře. Ano, Labone byl skutečně zpočátku tehdejším manažerem Evertonu Ianem Buchanem etablován uprostřed záložní linie. Až postupem času se sesunul na pozici, se kterou si ho dnes všichni spojí především. Proslavil se totiž hlavně jakožto zadák držící stráž před vlastním brankářem. Odtud mohl skvěle dirigovat své spoluhráče, a to mu šlo znamenitě.

Co Labonea během jeho kariéry charakterizovalo? Nejdříve nejde nezmínit mimořádně vyvinutý smysl pro fair play. Jeho pozitivní pohled na svět, který nikdy nevyšuměl, a příkladná psychická vyrovnanost rovněž zkrotila například začínajícího útočníka Davea Hicksona, který do té doby jen těžko chápal význam slova "přátelský". Toť pohled do duše nakažlivého pohodáře. Co se týče jeho herních vlastností, překypoval jistotou ve hře hlavou a jeho odzbrojující zákroky leckdy braly dech. Navíc téměř nikdy neměly za důsledek faul, natož pak něčí zranění. Jeho elegance při odebírání balonů ve středu pole byla až neuvěřitelná, vezmeme-li v úvahu, že jeho soudobníci v anglické lize nechodili zpravidla pro ošklivé skluzy daleko. Labbyho, jak mu bylo často Evertonians přezdíváno, zdobil taktéž značný přehled ve hře a adekvátní rychlost. Zato kdekoho zaskočí, že při své obecné všestrannosti jen málokdy kopl do míče levačkou.

Jak už to tak bývá, přestože z Labonea vrozené nadání sršelo do všech světových stran, jeho kariéra se rozjížděla pozvolna. Zkraje nastupoval pravidelně za rezervu, stále na pozici středního záložníka, a debut v A-mužstvu si odbyl coby osmnáctiletý mládenec ke konci ročníku 1957-58. Tenkrát zaskakoval za zraněného Tommyho Jonese. Přes porážku od Birminghamu 1:2 byl teenagerův výkon chválen, pročež si Labone udržel místo mezi jedenácti vyvolenými i v následujícím kole. V tomto utkání byl ovšem talentovaný středopolař dokonale vyučen všestranným forvardem Spurs, Bobbym Smithem. Ten větral defenzívu Toffees se železnou pravidelností a měl velkou zásluhu na divoké výhře svého celku v poměru 4:3.

Když se oba kluby potkaly znovu na startu nadcházející sezony, v říjnu 1958, Labone již od počáteční minuty nenastoupil. A pro něj paradoxně jen dobře. Chyběl totiž u nejtěžší porážky Evertonu v historii. Sám legendární Smith nasázel liverpoolskému brankáři čtyři góly, jeho spoluhráči přidali ještě šest přesných zásahů a ve finále z toho byl potupný debakl 4:10. Po takové hrůze byla nutná totální rekonstrukce kádru. Není tak divu, že se Toffees po následném nevídaném řádění na přestupovém poli začalo přezdívat "Bank of England", tedy "Banka Anglie". Jedno místo v sestavě, jako skoro jediné, však nebylo zaplněno nikým zbrusu novým, nýbrž spíše staronovým. Uprostřed záložní linie se totiž počal konečně zabydlovat obletovaný talent jménem Brian Labone. Aby mu uvolnil místo, musel dokonce jeho konkurent Tommy Jones vzít zavděk postem levého beka. Tolik důvěry se do zázračného mladíka na Goodison Parku vkládalo. Ten jí posléze příznivcům a funkcionářům splatil do posledního písmenka.

Znamenitý průlom přišel s ročníkem 1960-61. Nejenže Everton po dlouhé době vybojoval umístění v horní polovině tabulky, sám Labone si svými výkony řekl o první pozvánku k reprezentačnímu výběru do 23 let. Tehdy již operoval v samém srdci obranné řady Toffees. Spolu se svými spoluhráči rostl jako houby po dešti a roku 1962 z toho bylo skvělé čtvrté místo. V příští sezoně dokonce Liverpoolští vystoupali na samotný piedestal anglické First Division. Spolehlivý stoper Labone na startu ročníku 1962/63 navíc okusil, jaké to je obléci dres národního výběru Albionu. Jeho reprezentační debut mezi dospělými však nápadně připomínal první krůčky na seniorské klubové úrovni. První poválečný Evertonian v "nároďáku" si tak musel po začátečnických nedbalkách protrpět delší chvíli bez pozvánky.

Po Euru 1964 Alf Ramsey, kormidelník Albionu, hledal náhradu za stopera Spurs Maurice Normana, který už prý na reprezentaci neměl. Hlavním adeptem na záskok byl právě Labone, přednost před ním ovšem zpravidla dostával Jack Charlton, daleko méně talentovaný zadák Leedsu. Oblíbenému Labbymu k vysněnému bílému trikotu nepomohly ani první zkušenosti s boji na mezinárodním kolbišti alespoň v klubu. Everton se pomalu propracovával do pohárové Evropy, ale v Poháru mistrů roku 1963 jen těsně v prvním kole nestačil na slovutný Inter (doma bez branek, v Itálii 0:1). Ani v rámci Fairs Cupu, neboli tak zvaného Veletržního Poháru, to Toffees příliš neklapalo. V sezoně 1964/65 smolně ztroskotali na Manchesteru United, aby o rok později nečekaně nestačili na Ujpešť. Tatáž sezona však byla pro liverpoolský celek úspěšná na domácí scéně. Famózní Labone a jím řízená defenziva Evertonu neinkasovala až do finále FA Cupu, přičemž během svého tažení znemožnila útoky obou manchesterských klubů, City i United. Finálové klání, v němž byl Toffees za soupeře Sheffield Wednesday, už bylo nejen ze strany Labonea spíše utrápené, přesto se nakonec tápající stoper se svými spoluhráči radoval z vítězné trofeje. Díky třem brankám ve druhé půli otočili Liverpoolští vývoj zápasu na svou stranu a dovršili tak velkolepou pouť nejstarší soutěží na světě. Památná byla tato sezona i pro Labonea samotného. Ten si během ní totiž připsal na konto jediné dva góly, které kdy za celou svou kariéru vsítil. Odnesl to Blackburn, respektive Burnley.

O to hořčí bylo záhy zjištění, že ho Ramsey opomenul též ve 40členné předběžné nominaci na světový šampionát, který roku 1966 hostila právě Anglie. V užším výběru už sice Labone své jméno našel a na životní turnaj by se pravděpodobně připravoval, nebýt nešťastně naplánované svatby. Tak kuriózní důvod zmeškání mistrovství světa snad historie nepamatuje. Alespoň doufejme, že byl se svou nastávající Pat, miss Nového Brightonu, posléze spokojen. Z fotbalového života byl každopádně příští roky spíše nešťastný. Reprezentačním koučem byl nadále ignorován, na klubové scéně také žádná sláva. V pouhých 28 letech tak šokoval celý svět oznámením, že by se rád vydal na dráhu obchodníka. Populární Mr. Everton, jak mu mnozí fanoušci Toffees přezdívali, byl znám pro svou nezdolnou oddanost a výdrž, přesto se náhle chystal manéž takovýmto způsobem opustit. Pro Everton bylo nemyslitelné, aby přišel o tak důležitou postavu mužstva. Nicméně stalo se, že Labone coby aktivní fotbalista nakonec pokračoval a rozhodně nelitoval.

Možná i jeho, dá se říct, trucování přimělo Alfa Ramseyho, aby ho začal častěji využívat jako partnera neohrozitelného Bobbyho Moorea ve středu obranné pevnosti Albionu. Mimo jiné určitě Laboneovi pomohl též fakt, že jeho Everton v sezoně 1969/70 ukořistil další trofej pro vítěze anglické ligy. Přesto to nebylo s jeho nominací na blížící se mexický šampionát úplně košer. Ke konci památné sezony se totiž zranil, a tudíž do střední Ameriky cestoval, aniž by za poslední dva měsíce odehrál jediné soutěžní utkání. Možná i tento zápasový deficit a ztížené podnební podmínky znamenaly krach nejen Laboneův, ale i celého ostrovního mužstva. Labby vynechal jen jediné střetnutí ve skupinové fázi turnaje (to poslední s Československem), ve čtvrtfinále už ale opět nastoupil, aby byl přímo u porážky od Západního Německa 2:3 až po prodloužení.

Brzké vypadnutí ze světového šampionátu v Mexiku bylo posledním představením třicetiletého Labonea na pořádné úrovni. Příští sezonu totiž téměř celou promarodil, ze sestavy ho pomalu vytlačil Roger Kenyon, a vážné poranění Achillovy šlachy nakonec roku 1971 ukončilo Labbyho kariéru nadobro. Jelikož měl Brian místo v srdci jen pro Everton, posléze působil alespoň jako fejetonista na klubovém webu a ředitel komunikace. Modrý dres oblékl celkově 534krát, tudíž je stále rekordmanem v počtu nasbíraných startů, a u příležitosti 125. výročí od založení klubu byl po právu zahrnut mezi nejlepších jedenáct borců, hájících kdy barvy Evertonu. Sám s oblibou prohlašoval, že "jeden Evertonian má větší cenu než dvacet Liverpudlianů", přičemž tímto heslem se ještě dodnes mnoho fandů Blues ohání. Za celou svou kariéru byl kartou potrestán jen dvakrát, což zapříčinil jeho nenapodobitelně elegantní styl zacházení s protihráči.

Brian Labone nepochybně svou poctivostí a oddaností jednomu klubu vešel do historie a do srdcí mnoha příznivců anglické kopané. Když se loučil s fotbalem, položil mu jeden z britských reportérů otázku, co pro něj znamená Everton Football Club. Labby se zhluboka nadechl, na chvíli se odmlčel a pak ztěžka vyslovil jediné slovo: "Všechno." Za pár okamžiků požádal televizní štáb, aby přestal natáčet a jeho oči se v tu ránu naplnily slzami, načež se s pocitem trapnosti omlouval, že pokaždé když mluví o Evertonu, dojme ho to. To jen demonstruje jeho vůli vydat ze sebe pro klub svého srdce úplně všechno. Mezi novináři byl známý pro svou vstřícnost při rozhovorech a nestrannost u zpovědí. Po každém vítězství se jen zlehka usmíval, po každé prohře pro změnu obvykle tvrdil: "Nevadí, příště." Pak si zapálil cigaretu a bezstarostně odkráčel.

Bohužel zřejmě největší Evertonian všech dob vydechl naposledy ještě poměrně mlád. Zrovna té noci, kdy se účastnil vyhlášení ocenění udílených samotnými fanoušky, se domů již nevrátil. Po cestě do svého Merseysideského domku zkolaboval a ani záchranáři ho již neprobrali k životu. Bylo mu teprve 66 let. "Všichni v klubu jsou zdrceni. V evertonském pantheonu legend by byl právě Brian Labone úplně tím největším z největších," prohlásil v den jeho smrti Ian Ross, jeden z klubových činovníků. Labbyho někdejší spoluhráč ze šedesátých let a později legendární manažer Toffees, Howard Kendall, zase litoval tímto způsobem: "Nikdy neřval na spoluhráče, vždy šel příkladem a jeho výkony na trávníku byly senzační. Byl to výjimečný fotbalista a gentleman, je to tragická ztráta."

Jistý fanoušek Blues jménem Kev Clarke pro změnu s mrazením v zádech vzpomíná na první setkání s Labonem, když mu bylo osm let. Byl prý velmi přátelský a tehdy dokonce obklopen několika příznivci Evertonu neváhal vypít půllitr piva, ač bylo krátce před výkopem. Ray Humphreys se zase s Labbym znal prostřednictvím své brigády. Po městě rozvážel ve svých šestnácti letech mléko a jedním z jeho zákazníků byl i sám Brian Labone. Když ho pak Ray jednou požádal, jestli by mu nemohl sehnat lístky na pohárové finále s West Bromwichem, obdržel dvoustránkový dopis s omluvou a přáním všeho nejlepšího na konec. Takový to byl gentleman! Zážitky fanoušků Blues se zkrátka různí, ale vždy mají společného kladného hrdinu a pokaždé končí stručnou charakteristikou vzpomínané legendy. Velký hráč, velký muž a velký Evertonian. Motto příznivců Toffees převzaté z latiny a v překladu pravící "Jen to nejlepší je nám dost dobré" je skutečné příznačné. Ani Kendall, Harvey či Young totiž nikdy nedosáhli velikosti toho největšího z největších, Briana "Labbyho" Labonea.