Cesar Menotti - Hubeňour

Ještě v padesáti nosil dlouhé vlasy a oblékal se podle nejnovější módy. Pravicovou vládu provokoval levicovými názory. A k tomu všemu si jako trenér připaloval jednu cigaretu od druhé. Když mu novináři vyčítali, že kuřáckou vášní kazí hráče, chladnokrevně jim předhodil citát Oscara Wilda: "Nikoli kouř otravuje lidi, nýbrž plno idiotů, kteří se potloukají po světě." Seznamte se, Cesar Luis Menotti.

Začátky s Pelém

Jako hráč toho letos již sedmdesátiletý rodák z argentinského Fishertonu příliš nedokázal, rozhodně však nejde říci, že by se jednalo o slabého hráče. Právě naopak. Byl to elegantní záložník, nastupoval dokonce s Pelém v Santosu. Vystřídal několik argentinských a brazilských klubů, mezi něž se zapletl i celek z New Yorku, Generals. Nejvýraznější úspěch zaznamenal, když v roce 1965 vyhrál argentinskou ligu s Bocou Juniors. Kariéru končil v brazilském Atleticu Juventus ve dvaatřiceti letech. O dva roky později usedl ke svému prvnímu trenérskému angažmá na lavičku argentinského Atletica Huracan.

Cesta na vrchol

Pro Huracan získal hned ve své první sezoně, v roce 1973, mistrovský titul. Je zajímavé, že to byl jediný ligový titul, který si za trenérskou kariéru připsal. Řeklo by se neúspěšný muž, jenže...

S Cesarem Menottim se táhne pověst populárního rebela. A to se týká i jeho pohledu na fotbal. Svět podle něj ovládaly dva fotbaly: Jeden vychází ze sobectví a vypočítavosti, jehož smyslem je vítězství za každou cenu, bez ohledu na veřejnou pověst. Ten druhý je přitažlivé, umělecké představení, kde cesta ke třem bodům zanechá v lidech dojem. Menotti zůstal věren svým ideálům, s nimiž zkoušel prakticky nemožné: hrát krásně a současně vítězit. "Aby vám fotbalové akce hnuly srdcem, jako když posloucháte nádherné sólo na violu," říkal. Miloval "fotbalovou violu", na druhou stranu jeho životní vizitkou je hra na ofsajdovou past – bolehlav soupeřových útočníků i vlastních obránců, kteří to musí precizně nacvičit. Znovu, jak vidno, muž paradoxů. Ačkoli vyhrál všehovšudy jediný ligový titul, neúspěchy ho neodradily a ani s ním nehnulo, že téměř každým rokem musel měnit klub. Pouze jednou vydržel déle. V polovině sedmdesátých let vedl reprezentaci Argentiny osm let. Nebývá zvykem, aby trenéři dosahovali největších úspěchů v začátcích kariéry, u Menottiho to tak bylo.

Argentina poprvé na trůnu

Nechtělo se tomu věřit, ale psal se rok 1978 a fotbalem tak silně žijící země jako Argentina ještě na svém kontě neměla jediný titul mistra světa. Bylo to o to trýznivější, že úhlavní rival z Brazílie již slavil třikrát. Napravit tuto tristní argentinskou bilanci mělo mistrovství světa pořádané právě zemí z Jižní Ameriky. Po fiasku na předchozím světovém šampionátu (1974) převzal tým Cesar Luis Menotti, tehdy teprve šestatřicetiletý mladík mezi trenéry. Byl v nezáviděníhodné pozici: měl celé čtyři roky na budování týmu, který měl za úkol získat v domácím prostředí titul. Pro tak mladého kouče to byl obrovsky těžký úkol. Na mužstvo byl vyvíjen neustálý tlak, hráči byli sledováni a rozebíráni v novinách. K napjaté situaci v zemi pomohl také vojenský převrat spojený s velkým krveprolitím a nejistotou v celé Argentině. Hubeňour, jak Menottimu říkali, vše zvládl s bravurou. Nehnula s ním ani roztržka, po níž Boca Juniors a River Plate odmítly uvolňovat reprezentanty. Vybral jiné. Pomíjel kritiku, proč nestaví řadu hvězd. Na turnaj nenominoval ani supertalentovaného mladíčka Maradonu, toho Maradonu, který o osm let později dovedl Argentinu k triumfu v Mexiku. Kapitánem výběru se stal sebevědomý vůdce Daniel Passarella, autorita, která hru zezadu mistrně dirigovala a pomáhala Menottimu s uklidňováním a zároveň burcováním hráčů.

Menotti hráče před turnajem na čtyři měsíce zavřel do tréninkového kempu a vytvořil mužstvo národních hrdinů. Ve skupině obsadila Argentina druhé místo za Itálií, které podlehla 0:1, brankou Bettegy. V dalších zápasech pak porazila 2:1 Maďarsko i Francii. Ve čtvrtfinálové skupině se Argentina utkala postupně s Polskem (2:0), Brazílií (0:0) a Peru, které porazila podezřele vysoko 6:0. Díky tomuto výsledku pak vinou lepšího skóre postoupila do finále na úkor Brazílie. Ta se musela spokojit s utkáním o třetí místo, ve kterém porazila Itálii 2:1. Bylo kolem toho tehdy hodně křiku. Brazilci obviňovali Argentinu, že zápas s Peru byl domluvený a koupený. Nikdo však jako obvykle nic nedokázal, Menottiho tým se proto mohl spokojeně připravovat na finále s Holandskem, které toužilo konečně titul získat, neboť před čtyřmi lety podlehlo v nešťastném finále Německu. Hráčem, kolem nějž se vše točilo, byl Mario Kempes, král střelců celého turnaje. Asi nikdy neměla bitva o titul tak výbušnou kulisu, jako tehdy. Zápas se hrál na beznadějně vyprodaném stadionu Monumental v Buenos Aires. Kdo někdy viděl, i když třeba ze záznamu, příchod hráčů na hřiště, musel zírat s otevřenou pusou. To v Evropě prostě neuvidíte. Vlastně nebylo vidět vůbec nic. Jakmile hráči vstoupili na trávník, zasypala se hrací plocha neskutečným množstvím bílých konfet a papírků, trávník zkrátka připomínal sněhové pole. Fanoušci divoce mávali vlajkami, míč se místy ztrácel z dohledu.

Samotný zápas byl velmi vyrovnaný. Argentince poslal do vedení Mario Kempes, jenž skóroval ve dvaatřicáté minutě. Celá Argentina už pomalu slavila výhru, když z ničeho nic osm minut před závěrečným hvizdem vyrovnal Nanninga. Prodlužovalo se. V poslední minutě prvního prodloužení stadion explodoval, když Argentinu znovu poslal do vedení "El Matador" - Kempes. Z tohoto gólu do šatny se už Nizozemci neoklepali. Třetí branku ještě přidal Bertoni a celá Argentina mohla začít slavit. Bylo to určitě zasloužené vítězství. Přece jen země jako Argentina by neměla být bez titulu, Holanďané musí doufat, že se k nim jednoho dne štěstí také přikloní. Musela to pro ně být rána, podruhé za sebou padnout až na samotném konci turnaje. Vždy tak blízko...Vraťme se však k Argentině a Cesaru Menottimu. Ten zažíval opojný pocit euforie. Celá země vyvolávala jméno muže, který jako první přivedl hrdou zemi k největší trofeji. Bouřlivě se slavilo ještě mnoho dnů, snad i týdnů, neboť právě v Jižní Americe si lidé úspěchy umí užívat snad nejvíce. Menotti slavil také, ačkoli potají: "Po zápase jsem se zamaskoval, aby mě nikdo nepoznal, a šel mezi fanoušky k Obelisku," prozradil argentinský hrdina. Z hráčů se staly modly, z Menottiho málem bůh.

O rok později přidala Argentina titul mistra světa do dvaceti let. Sám Diego Maradona dokonce prohlásil: "Nikdy jsem si neužil fotbal jako tehdy a vše byla zásluha Menottiho."

Další angažmá a cestování

O čtyři roky později, na mistrovství ve Španělsku, vypadal Menottiho výběr ještě silnější. Hvězdou už byl Maradona, mužstvo však skončilo už ve čtvrtfinálové skupině. Menottiho kariéra šla dolů. Začal hodně cestovat, ve většině klubů pobyl jen jednu sezonu. Stal se hojným přispěvatelem do fotbalových periodik, kdy propagoval atraktivní fotbal. O nejkrásnější hře vydal dokonce několik knih. Stále více však propadal kouření, jímž proslul snad stejně jako mistrovským titulem. Během zápasu kouřil jednu cigaretu za druhou, patřilo to k jeho osobnosti. V roce 1983 získal s Barcelonou, kde nastoupil rok předtím, Španělský pohár. Po následující sezoně však odešel. Nezískal titul, ani Pohár mistrů, proto musel o dům dál. Několikrát trénoval Bocu Juniors a Independiente. Vyzkoušel si mnoho argentinských i brazilských klubů. Trénoval ve Španělsku (Barcelona, Atletiko Madrid) či v Itálii, kde vedl Sampdorii Janov. Sezonu dokonce vedl i Mexiko, nikdy se však s týmem nesžil, a tak odešel. Bylo to pro něj typické. Nikde dlouho nepobyl, jakoby pořád nenacházel to své. U některých koučů to tak bývá. Získají velký titul, obrovský úspěch, po němž jakoby nevěděli co dál. Menotti byl a je velký badatel. Víc jej bavilo si fotbal užívat, jako labužník kvalitní jídlo, kdy zkoumá každý detail... Vyjde-li v novinách článek či rozhovor s Menottim, na fotografii je zpravidla zachycen s cigaretou, kterak odpočívá na lavičce, hledí před sebe či do nebe, ve tváři zamyšlený nebo snivý výraz. Přemýšlí o fotbale? Vzpomíná na slavný triumf? Dost možná.... Jihoameričané obecně nemají tolik ctižádosti jako Evropané, toužící vždy všem dokázat, že oni vyhrají, neboť nejvíc trénují, nejvíc běhají... Oni si hru více užívají, dokáží se těšit z povedené akce, pěkného průniku.... A už je jedno, zda šance skončila gólem. To v Evropě se vždy hledí nejdříve na to, jestli míč skončil v síti. Protože góly jsou body a body jsou peníze...

Poslední angažmá velkého kouče bylo v roce 2004 působení u týmu Independiente Buenos Aires. Je to symbolický konec, neboť tamější tým vedl nejvíckrát, již potřetí, přitom však celkem jen čtyři roky.

Současnost

Když se někdo podívá na kolonku úspěchů Cesara Menottiho, řekne si, že nebýt titulu mistra světa, moc by toho nenašel. Je zde však jedno "ale" ... Hranice mezi trenérem, který se stal se svou zemí mistrem světa a trenérem, který získal klidně i deset titulů, ale je bez zlata z MS, je veliká. Fanoušci si totiž nejvíce pamatují ty, jenž "dělají mezníky" v dějinách jejich klubu, země, stylu hry... Pro Argentinu domácí titul mezníkem bezesporu byl. A velkým. Země se vymanila ze stínu Brazílie a dokázala zbytku světa, že se s ní musí počítat. Je naprosto zřejmé, že Menotti bude ve své vlasti vždy obdivován, i kdyby se dopustil jakéhokoli činu. Je to přece onen muž, jež získal první titul v historii. Byl to on, kdo celou zemi potěšil, díky němu se v roce 1978 zastavil argentinský čas. Dnes ho už není moc vidět, v listopadu již oslaví sedmdesátiny.

Menotti v Evropě nemá renomé jako třeba Herrera, další slavný argentinský trenér, můžeme si však být jisti, že v Argentině je to právě on, komu i starší lidé rádi podrží dveře při vstupu do obchodu či restaurace. Je to přece první trenér mistrů světa, kdo to o sobě může řít? To v Argentině znamená víc než prezident...

Úspěchy: mistr světa (1978), mistr Argentiny (1973), Vítěz Španělského poháru (1983).