CO TÝDEN DAL... A VZAL? (18)

Skončila fotbalová liga a s ní i nějaký ten trenér. Je důvod se radovat, nebo truchlit? Skončil i sen české reprezentace o třech bodech z Walesu. Vlastně končí i pohádka o Petru Mikolandovi... Slovo konec nezná jen Jan Slepička, ničitel uší fotbalového fanouška, a ani deník, ten je tu zpátky.


Pondělí

Ani se to nezdá a další sezóna české nejvyšší soutěže je za námi. A ani to tentokrát tolik nebolelo. I když je pravda, že především díky první čtyřce, která až na vyjímky předváděla solidní fotbal. Pěkná utkání odehrálo v jarní části i Slovácko, avšak ani to mu nebylo nic platné a z ligy sestupuje. Stejně na tom je Příbram, která přes zimu zmobilizovala síly, přivedla Hunala, Kotrbu a generál Starka doufal, že společně s Pařízkem, Haškem, Máchou a Otepkou tito zkušení borci ligu zachrání. Nestalo se a klub s přízviskem mafiánský sestupuje o patro níž. Avšak Starka slibuje (vyhrožuje - rozdíl mezi těmito slovy v jeho podání je vcelku mizivý), že bude brzy zpět. No děkuji, snad radši ani ne. To už bude daleko lepší bojovná Bohemka.

Za dva roky nebudu váhat ani vteřinu a půjdu si vsadit na mistra – bude to Sparta. Opět potvrdila dominantní postavení v lichých letech, kdy titul patří výhradně jí. Tentokrát to ale letenským řádně usnadnila Slavia, která se jakoby zalekla toho, že by mohla celou soutěž vyhrát a radši odcouvala z první příčky. Děkovný dopis bude moci Sparta poslat i do Mladé Boleslavi, protože se jen tak nevidí, že jeden tým usilující o titul poskytne jinému svého nejlepšího hráče.

Možná se mnou nebude devadesát procent z vás souhlasit, ale myslím, že titul Spartě vyhrál Řepka. Bez něj by byla sotva poloviční. Zvláště ke konci sezóny působil jako bájný Bivoj a zdálo se, že by na svém hřbetu unesl kance klidně čtyři a pohledem by zabil i rozzuřeného nosorožce. Řepka byl jediný hráč, který v naší lize snesl měřítko evropský. Možná mnozí z vás namítnou, že se chová jako blázen a že kdyby takto "nejančil", byl by lepší. Já si nemyslím. Vzpomeňte třeba na hokejistu Dudu. Když dělal jeden průšvih za druhým patřil k elitě, jakmile se ale uklidnil, byl sotva poloviční. Stejně je na tom i Řepka, potřebuje být zlý, vyhecovaný a pak bude svému týmu platný.


Úterý

Jen co skončila naše česká BGL (Bláznivá Gambrinus liga), už se hraje stará známá hra Škatulata hejbejte se. Skončili Lavička, Uhrin, Bartl, Mazura, Rada, Koubek, Ščasný a padáka dostal Petržela. Sestavme si tedy hitparádu odvolaných trenérů a podívejme se na výsledky jejich práce a na důvody, proč byli od týmu odejiti, či kancelář opustili dobrovolně.

1. Dušan Uhrin
Jednoznačná volba. Se svoji "Bolkou" předváděl téměř celý rok koukatelný fotbal, i když vrchol sezóny přišel paradoxně možná na jejím začátku, vzpomeňme na triumfální vyřazení Marseille z Poháru UEFA. Jeho tým se vyrovnal se ztrátou největší hvězdy Kuliče, který si vyvzdoroval přestup do Sparty. Uhrin správně pochopil, že když hráč v mužstvu být nechce, nemá cenu ho v něm držet násilím a místo Kuliče přivedl alespoň Kopice, který za čas může být více než solidní bek. Ke cti Uhrinovi slouží i objevy jako Dittrich, nebo nejlepší střelec Pecka. Uhrin odchází z Boleslavi na vrcholu a míří pro někoho nepochopitelně do Rumunska. Třeba se tam platí dolary...

2. Vítězslav Lavička
Přemýšlivý trenér, připomínající Mirka Dušína, dostal od velkého Vonta Karla padáka. Jeho tým celou sezónu útočil na titul a nakonec skončil čtvrtý. Jak krutý výsledek pro Vítězlava Lavičku, který disponoval snad nejužším kádrem z první čtyřky. Před sezónou mužstvo opustila řada opor a odliv probíhal i v průběhu ročníku – viz. Zápoočný, věčně zraněný Ančic (avšak když náhodou hrál, to byl "hukot"), Pospěch, Čech... Karlovi se patrně zdálo, že metoda cukru a medu je pro hráče nevhodná. Uvidíme, jak si povede Lavičkův nástupce. Myslím, že víc ale asi z Liberce vymačkat nejde.

3. Petr Rada
Tak vysoko je vlastně jen kvůli finále poháru ČMFS a dvěma ligovým soupeřům - Spartě a Slavii. Oba dovedl se svými svěřenci triumfálně porazit a jednou remizovat, takže se může chlubit tím, že s "Pražáky" neprohrává. Jenže k čemu je porazit Spartu prohrát v Budějovicích, nebo ani jednou neporazit Zlín. Rada si teď, zdá se, brousí zuby na Teplice, takže uvidíme, kde skončí...

4. Josef Mazura
S týmem Brna vybojoval páté místo. Možná je to málo, když si uvědomíme, že disponoval dělovým útokem Zelenka, Wagner, Pacanda, ale na druhou stranu jména nejsou všechno a co především, zmíněným hráčům už dávno není pětadvacet. Oni mají mužstvo táhnout, ne se trápit. Vůdcovskou roli převzal jen s jedenácti góly Zelenka. Mazurovi nebylo nabídnuto prodloužení smlouvy a kancelář tak musí vyklidit ve prospěch Petra Uličného.

5. Miroslav Koubek
S druholigovým kádrem skončil na jedenáctém místě. To je výsledek pomalu se rovnající mistrovské koruně. Koubek trenérské křeslo opouští z vlastní vůle a možná ví proč. Zázraky se totiž moc často neopakují a těžko tedy lze předpokládat, že pokud se tým přes léto neposílí uhraje opět bod na Spartě a nesestoupí. Kladno se mělo také zlepšit v domácích zápasech, v těch skončilo na čtrnáctém místě.

6. Jiří Bartl
Dávno pryč jsou doby, kdy Teplice byly štikou první ligy. Teď vypadají spíše jako jejich šéf Hrdlička - ospalý a unavený medvěd. Jiří Bartl naskočil k prvnímu týmu jako dočasná náhrada za Vlastimila Marečka, který je vážně nemocen. Mužstvo pod ním předvádělo výkony hodné možná tak kladenské zříceniny a ne teplického stánku. Tým může nakopnout prodej Edina Džeka, ale u toho už Bartl nebude...

7. Vlastimil Petržela
Stejně jako jsem neváhal u první příčky, neváhám ani zde. Pro Olomouc je vyloženě dobře, že Petržela končí. Se svým jednáním může trénovat leda velbloudy na Sibiři. Často vystupoval jako patnáctinásobný vítěz Ligy mistrů. O Olomouci jednou prohlašoval, že ji dostane do pohárů, jindy zase po zápase se Slávii prohlásil, že už před utkáním věděl, že jeho tým prohraje, že má špatné hráče. Petržela přicházel do ligy s gloriolou úspěšného kouče, teď je to však jen tlučhuba, který je všem pro smích. Navíc si naivně myslí, že mu lidé závidí a proto mu nikdo nepřeje. Přemýšlím o tom už asi tři hodiny a stále jsem nepřišel na to, co bych měl Petrželovi závidět. No možná má pěkné obroučky u brýlí...


Středa

Kdy dostává člověk rozum? Když dostane občanku? Když ho opustí první holka? Po maturitě? Nebo snad jen co sfoukne osmnáctou svíčku na dortu? Jsou tací, kteří nejspíš rozumem obdařeni nebudou nikdy. Třeba takový Francesco Flachi, útočník Sampdorie Janov. Co naplat, že svíček z dortu sfoukal už dvaatřicet. Jestli se k němu rozum vydal na cestu z Říma, tak to nejspíš vzal oklikou přes Brunej, pak zamířil do Vanuatu a teď bloudí kdesi v Bermudském trojúhelníku.

Posuďte sami. Chtěli byste se stát profesionálním fotbalistou? Kdo by nechtěl, že... Když už se tak stane a štěstí si podá ruku s talentem budete se asi snažit držet fotbalového řemesla co to dá. Flachi, zdá se, dělá na stará kolena pravý opak. Loni například šel vyzkoušet, jestli si ho paní Fortuna hledí měrou vrchovatou a začal sázet na zápasy. Jenže vše prasklo a Flachi dostal mírný, dvouměsíční distanc. Myslíte, že by zpytoval svědomí, přemýšlel jak se vrátit v plné formě, aby se na jeho výstřelek zapomnělo? Chyba! Při namátkové kontrole mu byl v těle nalezen kokain a trest je tentokrát tvrdší – šestnáct měsíců. To v jeho věku už může znamenat ukončení kariéry. Na druhou stranu má ale teď spoustu času, takže se může vydat do Bermudského trojúhelníku a může začít hledat...


Čtvrtek

Bylo nebylo, žil v království žižkovském jeden princ Petr, často nazývaný též Mikolanda. Byl to kus chlapa, sto devadesát centimetrů z něj dělalo obávaného střelce, který může vlastně téměř sám vyplenit nejedenu pevnost. O jeho umu se doslechli až v daleké Anglii a proto mladého žižkovského prince povolali na zkušenou. Ještě než si stačil vzít uzlík buchet a vyrazit do světa, přiklonil se k němu král Žižkova a povídá: "Tak ať se ti v té Anglii daří, všichni ti budeme přát to nejlepší, jen nezapomeň, že kdyby ti angažmá nevyšlo, musíš se vrátit zase sem, podepsal jsi to vlastní krví..." Mikolanda prohodil nejspíš něco ve smyslu, že není přece blbej, osedlal svého oře, tuším, že to byl nějaký Boeing a vyrazil do neznámého království.

Čekal, že hned jak přiletí, dostane pozvánku sedět u stolu s jinými šlechtici a třeba se mu dostane i pocty, že se bude moci ucházet o princeznu, ke které se snaží přiblížit kdejaký krajánek, jestli si dobře vzpomínám, ta kráska se jmenuje Premier League a momentálně s ní chodí něco přes pět stovek chlapců. Na Mikolandu si ale čas ta rozpustilá nezbednice neudělala a náš princ tak musel vzít za vděk bezzubými stařenami, kvůli kterým rozhodně nevážil tak dlouhou cestu. Proto se rozhodl, ostrovům dá sbohem a vrátí se zpět do svého Česka. Na Žižkov ale už jeho kroky nevedly...

Tím také končí pohádka a začíná horor. V Boleslavi zapadl do průměru a do utkání vybíhal asi tak často, jako Miloš Zeman vytírá předsíň u Václava Klause. Bylo to všehovšudy sedmkrát, teď nesahám nikomu do svědomí, ale myslím starty Petra Mikolandy v Boleslavi. Žižkov se rozhodl se logicky bránil, že Mikolanada nešel zpátky, stěžoval si u arbitrážní komise a ta vydala rozhodnutí, že dokud Milolanda Žižkovu nezaplatí 8 milionů korun jako odstupné, bude mít zastavenou činnost. A teď babo raď, kde vzít a nekrást. Když nebude moci hrát, těžko ho bude Boleslav platit a i kdyby, těžko ze svého platu dá dohromady tak velikou částku. Boleslav za něho tak veliké peníze asi taky těžko uhradí, protože kupovat náhradníka a hráče do béčka za osm milionů, to je setsakramentský luxus.

Uvidíme jak se situace vyvine, ale podle mě jsou dvě možnosti. Buď Mikolanda v Boleslavi klekne na kolena a vydá se na pouť na Žižkov s prosíkem o odpuštění, nebo se vytáhlý útočník bude soudit a odročovat až do konce kariéry, což při tempu našich soudů není vůbec nemožné...


Pátek

Kvalifikace na HWC je dobojována. Že nevíte, co zkratka znamená? Trefit WC není těžké – world cup, avšak "H" může dělat potíže nejednomu čtenáři. Nebudu vás však dlouho napínat a radši napíšu název v plném znění, takže tedy - Homeless World Cup. Česká republika má po dnešku jasno, koho na mistrovství bezdomovců a lidí s více než pokřivenou současností do Kodaně vyšle. Bude to romský tým FK Pardubice z tamního nízkoprahového klubu.

V centru Prahy se kvalifikace zúčastnilo pět klubů, mezi nimiž figuroval i obhájce minulé a nutno dodat, že velice podařené účasti na MS, které se konalo v Jihoafrické republice – mužstvo FC Sananim. Nestačilo však na pardubické Brazilce, kteří však mají laťku nasazenou hodně vysoko. Sananim skončil v JAR ze čtyřiceti osmi účastníků na patnácté příčce.
Street fotbal se hrál dvakrát 15 minut ve čtyřech hráčích v poli. Účastnit se ho mohli lidé v minulosti závislí na drogách, nebo ti, kteří nějaký ten čas trávili, nebo tráví na ulici. Doufejme tedy, že pardubičtí fotbalisté pořádně potrénují, dobudou Kodaň a snad se jim povede něco udělat i s jejich těžkou životní situací.


Sobota

Dnes byla dokonána další část kvalifikačního cyklu a český fanoušek se těšil především na ostrovní hody.

Jako předkrm nejprve posloužila přátelská konfrontace Anglie s Brazílií, navíc okořeněná návratem božského Davida do sestavy Albionu. Právě Beckham byl hlavní postavou zápasu, byl všude, střílel, centroval, přihrál na gól, bránil, dokonce i unikal po křídle a pak že dvaatřicet je nějaký věk. Když střídal, aplaudovalo mu všech osmdesát tisíc párů rukou na zrekonstruovaném Wembley. Myslím, že domácím fanouškům náladu nezkazila v natavení ani vyrovnávací branka Brazilců. Hlavně, že je Beckham zpátky... Otázkou však je, na jak dlouho. Až začne třeba se Spielbergem natáčet nějaký hollywoodský trhák, těžko dostane povolenku k nějakému podřadnému fotbalu.

Na hlavní chod zůstaneme tedy také na ostrovech, menu si ale nedáme v Anglii, nýbrž se přesuneme do země draka, do Walesu. Kdo se těšil na pořádný kus naložené, správně okořeněné flákoty, tak byl zklamán, v Cardiffu se grilovala jen přestárlá kulhavá a podvyživená krysa. První poločas lze shrnout jedním krásně českým slovem – holomajzna. Kdo neviděl, nelituje. Náš lodivod Brückner opět vsadil na Plašila a Baroše, na dva hráče, kteří v základní sestavě reprezentace mají dělat asi tolik, co Velorex s Wartburgem na autosalónu v Ženevě. Má však nějaký smysl tyto dva ještě kritizovat? Nemá, čím hůře hrají, tím spíše mají pod penzí místo v základní jedenáctce.

Není to tedy u Brücknera stařecká umanutost, kdy si jen natruc chce prosadit svou a ani sám neví, proč to dělá? Nebo je možné, že četl před spaním Jiráska a jeho Proti všem... Sympatické se možná může zdát, že hrál v základní sestavě Sivok (i když ani o něm se nedá říci, že by nějak zářil), avšak tento čin byl vyvolán zraněním Galáska. Kdyby zůstal zdravý, na sto procent by se na místě defenzivního záložníka trápil on. Takže z kdysi možná nejlepší světové zálohy zbyl pouze Rosický a i ten zapadá v reprezentaci do průměru. Je to ale možná tím, že si nemá s kým pořádně nahrát. Třeba Plašil působí jako Forrest Gump, jen k jeho škodě mu diváci neukazují, kdy se má zastavit. Pořád běží a běží a běží... a to se to pak s ním naráží těžko.

Možná by nebylo špatné poslat na hřiště Matějovského dříve, než deset minut před koncem a přestat přehlížet Jarolíma. Oživení hry přinesl až Marek Kulič, který se sice do šancí dostat dokázal, jenže naneštěstí žádnou neproměnil. Zápas skončil 0:0 a cesta na šampionát se nám může šeredně zkomplikovat. Raději se ale budeme utěšovat tím, že cenu bodu z Walesu poznáme až po konci kvalifikace. A z toho mám právě strach, dva body budou třeba chybět... Nyní je ale vše v pořádku a mokré duo Košťál - Brückner bude nadále šéfovat reprezentaci s bojovým pokřikem "Vzhůru dolů...".


Neděle

Jak pomalu končí fotbalový rok, je načase i bilancovat. Všude vidíme žebříčky nejlepších, nejrychlejších, největších... Takže co udělat žebříček tří nejhorších fotbalových komentátorů... Můj výběr bude pro někoho celkem překvapivý, ale bude to hodnocení za současnou formu, takže nikoliv za zásluhy. Do mého výběru neměla šanci se dostat trojka z Galaxie, Radotínský, Otava i Kaiser patří rozhodně k elitě, Bosáka mezi lůzu komentátorského řemesla nelze zařadit ani v žertu, Radek Bauer by si to možná podle někoho zasloužil, avšak jeho výrazný plus je, že prakticky nechybuje. Mluví sice málo a často říká jména hráčů, avšak takový komentář někdy bohatě stačí. Nahoru šel i Jiří Nikodým, který by možná snesl označení skokan roku. Jeho kolegy z novy bohužel použít také nelze, protože ti pověsili komentátorské řemeslo na hřebíček (to nám to ale trvalo, než to na Nově někomu došlo). Takže nezbývá než vyhlásit pořadí:

bronzová medaile - Pavel Čapek

Na Žižkově známý také jako Čapoun. Léta se zastavit nedají a jeho filosofické úvahy bohužel také ne. Na jeho neutrál z Jawy (hmmm, hmmm...) se zvyknout dá, věřím, že se třeba najde někdo, kdo na hmmm celý zápas čeká a pak si ho labužnicky vychutná. Ovšem co se zkousnout nedá, jsou jeho častá klišé, například to o té botě, co naši reprezentaci netlačí, nebo používání cizích výrazů, kterým rozumí možná necelá půlka fotbalového národa. Byl to právě Čapek, kdo začal používat oblíbené spojení anticipace na míč.

Když se tento veterán drží svého kopyta, je vážný a nepokouší se o vtip, lze to tedy přežít. Pokud taková chvíle nastane, je lepší počítat do desíti a zvuk raději stáhnout. Vzpomínám na loňské MS, kdy se Diego Maradona radoval ze vstřeleného gólu Argentiny a Čapek na to prohlásil: "Tak mě při pohledu na něj napadá, jestli se opravdu už zbavil své závislosti na drogách a alkoholu..." a začal se dusit svým smíchem. Asi je tedy normální plakat, když vstřelí gól vaše oblíbené mužstvo.

Čapkova chyba je také to, že když se zmýlí, chybu většinou nepřizná a nadále mudruje a rozvádí svoje mylné teorie, které třeba záznam vyvrátil. Pavel Čapek komentuje výborně lyžování, v tom myslím nemá konkurenci, ale ve fotbale mu ujíždí vlak. Měl by z něho vystoupit jako třeba Petr Vichnar, který sám poznal, kde je jeho strop.

stříbrná medaile - Petr Svěcený

Dříve byl velkou nadějí České televize. Mladý komentátor, který jednou strčí Bosáka s Čapkem do kapsy. Nestalo se. Svěcený se být poslední dobou až přehnaně vtipný. Jeho pokusy o humornou vložku jsou evidentně připravené dopředu a ke komentáři často pasují asi jako tankista rudé armády se svým strojem na prstenec Sochy Svobody.

Mluvit umí sice hezky, ale občas je jeho vodopád slov skutečně na škodu. Dříve jsem s ním četl v jednom článku rozhovor a říkal tam, že by nechtěl být laciným komentátorem, který se podbízí jen hloupým vtipem. Zdá se mi, že už se jím stal.

Ale je mladý a stejně jako sportovec má právo být v krizi, tak se i sportovní komentátor může ocitnout v krizi. Když na sobě zapracuje, určitě se zase zvedne.

zlatá medaile - Jan Slepička

Tato hvězda komentátorského nebe je neporazitelná. Do mikrofonu smrká a kašle, je slyšet jak šustí papíry a hledá poznámky a je velká klika, že nemá drát od mikrofonu tak dlouhý, aby s ním chodil i na záchod. Mám obavy, že bychom se dočkali i jiných a mnohem horších zvuků.

Pokud se těšíte na nějaký zápas a uslyšíte v jeho začátku Jana Slepičku, máte hned po náladě. Prvních třicet minut vydrží hodnotit kvalitu trávníků, počasí a záběry kamer. Potom je to představení pro otrlé. Dovedete si třeba představit jak Robben přihrává Robbenovi? Že by byli v Chelsea dva? No to asi těžko. Při utkání Chelsea – Machester měl podobných perel daleko více. Například už v začátku uzemnil diváky poznámkou, že utkání sleduje princ Williams (patrně s ním i princezna Renault a i další týmy z F1). Kdo si po této kulturní vložce udržel pozornost, byl pak vedle jak ta jedle ze situace, kterou popíši slovy Slepičkovými: "... a neubránil Drogbu tak, jak aby nemohl hlavičkovat". Doteď jsem nerozluštil smysl.

Jan Slepička dokonce i neotřele zavtipkuje. Stačí mu, když Scholes přesně přihraje a už slyšíme: "...a ani jahody se šlehačkou by se nemusely stydět ve Wimbledonu". Ano jahody by se stydět nemusely, ale Slepička ano. A jeho zaměstnavatel také. Ale na druhou stranu, alespoň je legrace...