Dneska hraje Káďa

"Byl to nejfantastičtější hráč, proti kterému jsem kdy hrál," prohlásil Santiago Bernabeu. Jmenoval se vlastně Karel Pešek, ale celý svět ho znal jako Káďu a uznával za nejlepšího středního záložníka své doby. "Vidět Káďu a umřít," psávali tehdy italští novináři o muži, při jehož posledním zápase fanoušci plakali.

Měřeno dnešní optikou vyznívají počátky jeho kariéry až fantasmagoricky. Jen narození 20. 9. 1895 v rodině olomouckého papírníka proběhlo standardně. Ale pak...

Jistě znáte hlášku: "Tys viděl fotbal leda tak z vlaku". Tak ta přesně sedí na něj. Poprvé se s touto hrou skutečně setkal z okna vlaku, kdy se staršího bráchy zeptal, co to dělají ti páni v trenkách. Byv náležitě poučen, v mžiku se do fotbalu zamiloval. Proto je nabíledni, že když se Peškovi přestěhovali do Prahy, nechal se zapsat do Meteoru Vinohrady, kde nastupoval v rezervě na pravém křídle. Když později poprosil funkcionáře o to, zda by si nemohl kopnout za první mužstvo, pohoršili se slovutní pánové nad drzostí tohoto cápka. A tak není divu, že kývl na přestup do konkurenčního ČAFC. Přetáhl ho fanda Čafky - hospodský Charvát - za talíř švestkových knedlíků. Mladý Pešek jen zastříhal ušima, otec byl tehdy nemocný, přišel o práci, Peškovi si tudíž nemohli zrovna vyskakovat. Teplé jídlo bylo pro patnáctiletého Karla luxus. A když mu Charvát oznámil, že takový oběd by mohl mít denně, nebylo co řešit. To už se dostal do prvního mužstva Čafky. Vznikl ale problém, on byl totiž fotbal pro študáky zapovězenou kratochvílí, ti, co přesto hrávali a riskovali tak vyhazov ze školy, to řešili tím, že hrávali "inkognito" - lepili si fousy, aby nebyli rozpoznáni, potažmo si měnili jména. Stejně se tak stalo v Peškově případě - spolužáci mu vymysleli pseudonym "Káďa", pod nímž pak dobyl celý svět.

S dobýváním světa začal Karel Dobyvatel v Práglu. "Ten Káďa je fenomén", psalo se v novinách. Brzy si jej povšimli i výboři, jak se tehdá říkalo, předních pražských klubů, poněvadž v utkáních s nimi pozhášel všecky tehdejší hvězdy. Začali tedy "jednat", a to způsobem, který splňoval všechny parametry tehdy tak oblíbené němé grotesky.

Na jednom turnaji se ČAFC Vinohrady utkal se Spartou. Její sekretář F. Scheinost zavětřil příležitost. Jenže při onom zápase pršelo, až lilo, tak se obě jedenáctky utíkaly schovat do hospody zmíněného Káďova dobrodince Charváta. Důvod byl prozaický - Čafka neměla nejen krytou tribunu, ale ani šatny nebo jakýkoli kumbál. A jak tam tak seděli a popíjeli pivisko, hlesl hráč Sparty Pospíšil, jenž byl podobně jako celý tým informován, oč jde: "Hej, blonďáku, neseď mezi těmi vinohradskými saláty a pojď mezi nás." Káďa se chtěl zdekovat, aby nevznikl nějaký malér, ale jeho zvednutí se ze židle pochopili všichni jako reakci na výzvu a začali se o něj přetahovat. Fraška skončila výhrou domácích, jimž se podařilo Káďu protentokrát udržet, sparťanům zůstal jen rukáv "blonďákovy" košile.

Scheinosta to neodradilo a s hráčovým starším bratrem Ladislavem předběžně domluvil Káďův příchod do Sparty. Káďa u toho nebyl, měl své jediné boty zrovna u ševce. Jenže slávisté byli rychlejší - šli na to přes Káďovu matku. Dobrosrdečná žena jim jako důkaz platnosti slibu odevzdala synovy kopačky. Což o to, Káďa byl odmalička slávista, ale dal už slovo. Ale Scheinost byl protřelý šíbr a nakonec se mu Káďu podařilo do Sparty přece jen dostat, musel jen zaplatit 56 korun, které hráč dlužil za členské poplatky Čafce, slíbit jeho matce provozování kantýny na Letné a bylo. Získal tak za pár šupů pro Spartu jednoho z nejlepších hráčů její historie, ne-li nejlepšího.

Rudého dresu si Káďa zprvu moc neužil. Rok po jeho přestupu vypukla 1. svět. válka a on musel obléct "dres" 102. regimentu v Benešově. V r. 1916 byla jeho jednotka převelena do maďarské Békescáby, Káďa se dostal dvakrát i na frontu, ale díky žloutence pak proležel zbytek války v lazaretu. Poté se vrací domů, znovu obléká dres sparťanský a má lví podíl na veleslavném období tohoto klubu. V jakémsi předchůdci pozdější ligové soutěže - mistrovství středočeské župy - vyhrála Sparta mezi lety 1920-1924 všech 50 zápasů se skórem 230:40. Neztratili se ani na evropských kolbištích - FC Genoa to dají 8:0, Dorii jen 4:0, porážejí Barcelonu 3:2 a tehdejší patrně nejlepší španělské mužstvo FC Bilbao 3:1 a 4:1, porážejí i Peñarol Montevideo či neoficiálního klubového mistra světa Celtic 2:1 a 2:0. Sparta si vykope přídomek "Železná" a v r. 1927 vítězí v prvním ročníku Středoevropského poháru - předchůdci LM. Jména Pilát, Janda, Steiner či bratři Hojerové znal tehdy ve světě kdekdo. Páteř mužstva tvořila záloha Kolenatý - Káďa - Perner a především střední záložník a kapitán Káďa byl nepostradatelným hráčem. A to nejen Sparty, ale i reprezentace.

Proč? Tak trochu napoví citát z knihy Hrdinové míče kopaného, resp. vzpomínka redaktora Stadionu J. Pechra v ní uvedená: "Když můj syn občas žadoní, abych mu o Vás vyprávěl, říkám, že jste byl stejně elegantní jako Bican, houževnatý jako Pluskal, džentlmenský jako Láďa Novák, technicky vytříbený jako Masopust a že kromě Kadraby nebylo u nás v poslední době hráče, který by uměl tak skvěle hrát hlavou jako Vy."

Devízou Karla Peška - Kádi byla právě jeho všestrannost, kdy všecky vlastnosti, jež fotbalista musí mít, byly u něj skloubené v jedinečné harmonii. Vezmu-li tehdejší nejlepší hráče anebo třeba i ty dnešní, tak u každého je něco, čím vyniká, co je jeho největší chloubou. Jeden mohl být lepší střelec, druhý je lepší technik. Ale blonďatý syn papírníka dokázal jak málokdo těžit ze své univerzálnosti, která nebývá vždy doceněna tak, jak by doceněna být měla. Oč víc vynikali a vynikají mistři kliček, o to míň aplauduje veřejnost hráčům, kteří nejsou zas tak moc vidět, ale kteří jsou pro tým nepostradatelní. Káďa postavil tuto teorii na hlavu. Určitě i proto, že ona jedinečná harmonie byla tvořena jedinečnými akordy. Ve 20. letech u nás nebylo populárnějšího hráče. Světové velkokluby, které zvaly Spartu na přátelské zápasy, měly jedinou podmínku a byly ochotné zaplatit horentní sumy - Sparta musí přijet s Káďou. Když jednou přijela do Španělska bez něj, musela platit stotisícovou pokutu. Nabízeli Spartě i samotnému hráči takové peníze, že se to našinec zdráhal kolikrát vyslovit nahlas, protože ta čísla brala dech. Káďa odmítal - chtěl zůstat doma.

Střední záložník těch časů byl středobodem veškerého dění na hřišti. Při tehdejším stylu (a v poměru k tehdejším tréninkovým dávkám) toho naběhal neuvěřitelné množství, řídil hru, rozděloval balóny, vracel se a operoval i na krajích hřiště, neúnavně pendloval po celém hřišti. Neméně důležitým úkolem centrhalva byla práce v defenzívě, kdy s podporou jednoho z obránců kryl vnitřní útočné trio soupeře. Káďa to vše naplňoval způsobem, který jej v hlasování odborníků někdy ve 40. letech vynesl do nejlepší meziválečné jedenáctky (spolu s Pláničkou a Bicanem). "Hrál tak, že se vám zdálo, že je všude," vzpomínal Pepi Bican. Ve Spartě sice začínal jako krajní záložník - vedle tehdejší hvězdy A. Fivébra. Ale přesunem doprostřed se zároveň přesunul na piedestal, k němuž tehdy vzhlížel každý, kdo se zajímal o fotbal.

Káďa měl přímo fantastický cit pro rozličné herní situace, dovedl v mžiku přečíst momentální dění na hřišti a podle toho zareagovat - ať už se to týkalo ofenzívy, nebo defenzívy. "Byl nadprůměrně technicky vyspělý, měl ideální, měkkou a přesnou přihrávku a nezměrnou vůli a houževnatost," vzpomíná ve své autobiografii L. Ženíšek. Dokázal skvěle čistit prostor, přičemž zavedl obranný zlepšovák, jehož autorství mu přiznávala celá Evropa a který pak po letech oprášil Sváťa Pluskal - skluz. Nebyl však v žádném případě vyznavačem tvrdé hry, pamětníci se shodují, že mu sudí málokdy odpískal faul, což je u hráče, který je prakticky ustavičně v centru dění, obdivuhodné. Jeho menší postava mu pomáhala k tak trochu decentnímu, lehkému pohybu, elegantnímu, dalo by se říct, nebyl to nějaký rabachor, co by vše kolem sebe zboural. A navzdory menší postavě byl výtečným hlavičkářem. Jakkoli byl dříč a bojovník k pohledání, působil extrémně džentlmenským, až rytířským dojmem. Však o něm taky spisovatel K. Konrád prohlásil, že byl "džentlmen fotbalu". Káďa byl navíc profesionál každým coulem a jako jeden z mála tehdejších hráčů předběhl v tomto směru svou dobu. Přidával si v tréninku a stravoval se tak, že by z něj měli radost i dnešní odborníci.

A ještě jeden citát z knihy Hrdinové míče kopaného: "A víš vůbec, co je na Káďovi nejzajímavější? I ta největší světová esa mívala v době své největší slávy slabé chvilky, a nic divného, člověk není stroj, kdežto Káďa byl jak švýcarské hodinky, vždycky přesný a spolehlivý, možná deset let, zápas od zápasu, za každé situace, za každého počasí, v Praze, v Barceloně, v New Yorku... Samosebou že vždycky neoslnil, ale nikdy nezklamal."

(Káďa byl i znamenitý hokejista, třikrát se dokonce podílel na zisku evropského titulu, podle Malé encyklopedie hokeje "jeho největší předností byla dobrá technika hole, taktické myšlení a přehled ve hře".)

Jak velký vliv míval na hru svého týmu, můžeme vysledovat z dobového referátu z konce Káďovy kariéry, uveřejněného v knize Dnes hraje Káďa: "S výjimkou prvních patnácti minut hrál Káďa podprůměrně a ,plaval‘ statečně. A když plaval Káďa, plavalo i celé mužstvo! 50.000 očí se výjimečně také ze špatné stránky přesvědčilo, co znamená pro Spartu Káďa. Opora, když padne, strhne vše ostatní v ruinu!"

Popularitu, jaké se doma i v zahraničí těšil, by mu mohli závidět i dnešní borci. Jednou na něj sice ve Vídni jakýsi magor vystartoval s nožem, ale to byla výjimka. Oni ti tehdejší diváci opravdu obdivovali jeho hru, byť si jí pro její nenápadnost všimli až třeba na druhý pohled. Doma pak ve 20. letech nebylo populárnějšího sportovce, v holešovické Uránii hrávali operetu "Zlatovlasá primadona", přičemž přídomek "primadona" neměl v jeho případě pejorativní přídech, odkazovalo to spíš na jeho všemi uznávané výsadní postavení mezi ostatními. K. Balling o něm složil píseň, kterou pak hrával denně v Hašlerově Rokoku a kterou si zanedlouho zpívala celá Praha:

Dneska hraje Káďa,
zlatovlasá primadona,
dneska hraje Káďa,
vzor sportovců všech!
Ten když kopne do meruny,
rozehraje srdce struny,
dneska hraje Káďa,
chlouba celých Čech!

Jak neotřesitelnou pozici v tehdejším fotbalovém prostředí měl, svědčí jeden jeho úlet. Při jednom derby se Slávií byla proti Spartě odpískaná penalta. Provinivší se obránce Perner dokonce sám postavil míč na penaltový puntík. Jenže než stihl Svoboda penaltu rozehrát, předběhl jej Káďa a klukovsky balón zasedl. Na výzvu rozhodčího Cejnara zareagoval tak, že mančaftu zavelel k odchodu do kabiny. Rozhodčí zápas předčasně ukončil. Tisk se ale opřel do Cejnara - Káďa byl prostě nedotknutelný. Toto extempore však bylo naprostou výjimkou na jinak neposkvrněném štítě "Zlatovlasé primadony", jenž byl, jak praví slova písně, "vzor sportovců všech". Však taky jeden tehdejší rozhodčí prohlásil, že být tak na hřišti dvaadvacet Káďů, nebylo by ho tam vůbec zapotřebí. V jednom zápase s Viktorkou zas úmyslně zahodil penaltu, o níž věděl, že byla odpískána neprávem, a když byl v jednom zápase ve Španělsku vyloučen jeho spoluhráč Pilát a obecenstvo se začalo bouřivě dožadovat odvolání tohoto verdiktu, rezolutně poslal Piláta do šatny. (Ještě jedno odvolání mančaftu ze hřiště kapitánem Káďou je slavné, a sice to při finále OH v Antverpách r. 1920. Káďa tak učinil na protest proti jednostrannému řízení zápasu ze strany rozhodčího Lewise, který měl nepokrytě stranit domácím Belgičanům.)

Dvacet let válčil v dresu Sparty, dopomohl jí ke slavným vítězstvím, ke třem ligovým primátům, k zisku Středoevropského poháru v r. 1927, sehrál za ni 727 utkání. Sparta se mu odvděčila klasicky po česku - soudem o ušlý zisk. Součástí jeho smlouvy totiž bylo, že jeho matka může na stadiónu provozovat kantýnu. Káďův plat byl sice něco málo přes tisíc Kčs (ti nejlepší brali 4 - 5 tisíc, plat takového úředníka byl kolem tisícovky), ale s různými prémiemi a s výnosem z matčiny kantýny to dělalo bratru přes pět tisíc (ideální partie, leč neoženil se). Vytáhli jakési paragrafy, že prý smlouva platila pro starou kantýnu na stadionu před rekonstrukcí, ne pro novou, a kdesi cosi, no a chtěli ušlý zisk - cca půl milionu. Prostě klasická lidská malost a ubohost. Prosoudili sice 300.000, soud však prohráli. To už byl Káďa ze Sparty pryč - v 38 letech přestoupil do Židenic. A plné dva roky již nereprezentoval - až v jeho šestatřiceti se našel důstojný nástupce na jeho postu - slávista Čambal. Když pak přijel se Židenicemi na Spartu, byla to událost měsíce. Podle dobového tisku hrál, jako by se vůbec nezměnil, byl to starý dobrý Káďa. V Židenicích vydržel jen rok, pak s fotbalem skončil. Psal se rok 1934.

Po skončení kariéry zastával post úředníka na Ministerstvu zdravotnictví. Nešlo o žádnou protekci, Káďa si byl vědom toho, že se fotbalem nebude živit do důchodu, proto si na Přírodovědecké fakultě UK udělal doktorát a pak vystudoval i farmacii. Na ministerstvu působil i za války. Jeho popularity využili Němci, když ho bez jeho vědomí zapsali do Ligy proti bolševismu. Jistě, mohl se ohradit, to by ale bylo to poslední, co by na tomto světě udělal. Po osvobození mu to novopečení hrdinové spočítali, stejně jako jiným (V. Burian se musel např. podílet na rozebírání barikád a každou dlaždici políbit.) Káďu odchytl na ulici jakýsi maník, nechal jej odvést do kasáren, kde ho jiný maník surově zbil. Až zásahem jednoho právníka byl Káďa propuštěn a jednání dostalo "civilnější" ráz. Káďa byl klasicky vyslýchán, propuštěn a předvolán zase po roce, aby se veškerá obvinění ukázala jako nesmyslná. Škraloup viny však nebyl nikdy oficiálně odstraněn. Pak přišel rok 1951 a RNDr. et MgPH Karel Pešek byl v rámci bolševické hurá akce 77 000 do výroby vyhozen ze svého místa a stal se z něj ze dne na den pomocný dělník.

30. 9. 1970, jen pár dní po svých 75. narozeninách, zemřel. Jeho rakev byla zahalená ve sparťanské a československé vlajce. V letenské vinárně "U Poštů" měl svoje místo, kde teď visí cedulka: "Zde sedával dr. Karel Pešek - Káďa."

Vyprávění o "Zlatovlasé primadoně" zakončím tak, jak jsem je začal - slovy S. Bernabeua: "Celý život jsem prožil s fotbalem. Viděl jsem bezpočet hráčů. Teď vím, že jsem spatřil jenom tři skutečně velké fotbalisty. Jedním byl di Stéfano, druhým Pelé a třetím Čechoslovák Káďa."

Úspěchy:
Fotbal: 3x mistr ligy (1925, 1927, 1932), vítěz STEP (1927), reprezentoval 44x (vždy jako kapitán) - 1 gól
Hokej: 3x mistr Evropy (1914, 1922, 1925)