FIFA false play
Zaujalo nás
"FIFA fair play", heslo, jež lze spatřit na takřka každičkém stadionu, kde jest holdováno míči kopanému. Nakolik jde však o prázdné gesto, toť otázka. V době, kdy lidstvo posedl mamon a honba za úspěchem, v čase, kdy zloděj a vrah je televizní hvězdou, v onom mírně zvráceném prvním desetiletí nového milénia, by bylo až příliš naivní si myslet, že fotbal zůstane stranou. Že snad je čistý jako lilie a průzračností se mu ani křišťál nevyrovná. Přemýšlejme společně!
Vybaví se vám z poslední doby nějaký skutek, který by bylo možno zařadit do kategorie "Fair play"? A teď si otázku otočte o 180 stupňů! A hle... prsty nestačí počítat. Góly a přihrávky rukou, hráči létající vzduchem po nevybíravých zákrocích soupeře, otočená kolena a kotníky, otevřené zlomeniny a naposled téměř polomrtvý Portugalec, který vzápětí jako laňka vyhupne vzhůru, vysměje se bezmála osmi desítkám tisíc návštěvníkům "divadla snů" a s infantilně vypláznutým jazykem nakonec zesměšní před celým světem zejména sám sebe.
Kudy z tohoto bludného kruhu ven? Otázka, kterou plebs prostě nevyřeší. Můžeme o ni rokovat, hádat se u piva a možná se i chytit pod krkem, ale pravdou je, že jen blahoslavení mají ve svých rukou páky. K jejich rozpohybování je však potřeba jisté námahy, a tak se dále jeví jako jednodušší schovat se za bezduchou frázi, která na nás potutelně kouká z reklamních panelů podél hřišť a upadá tak na stejně dekadentní úroveň, jakými jsou ony samy.
Existuje však ještě jedna možnost. Trnitá až běda. Plná bažin a močálů. Ale s o mnoho sladším a kouzelnějším cílem. Ta cesta se jmenuje prozření a je utopičtější než pokus o komunismus, kde všechno náleží všem. Týká se těch nejdůležitějších. Hráčů a diváků. Vraťme se ještě k Nanimu, i když už bylo a ještě bude na toto téma napsáno hodně slov a mnohé stromy díky nedostatku papíru budou nuceny ukončit svůj život. Co by se asi tak stalo, kdyby oněch 75 223 diváků na Old Trafford povstalo a začalo pískat? Kdyby Sir Alex, hoden svého šlechtického titulu, sundal rukavičku a nedbale prolískal svého nezbedného svěřence? Kdyby fotbaloví gentlemani Ryan Giggs a Paul Scholes přinutili zbytek slovutných "Rudých ďáblů" nechat Tottenham znovu snížit na rozdíl jednoho gólu? Ano, jsem naivní, ale proč ne?! Vždyť jsme v Anglii. V zemi, která se holedbá zrodem hry zvané kopaná. V zemi, která si stále zakládá na tradicích. A hlavně v zemi, která o sobě tvrdí, že disponuje nejlepší fotbalovou ligou na světě. Tak proč to nedokázala tímto? Proč neudělala, ona megasuperbomba Premier League, obrovské gesto, o kterém by se mluvilo několik let? I tady nejspíš platí známá teorie elit, která ty nejlepší nakonec donutí zakrnět a tím i přenechat své místo jiným.
Nemá však smysl křivdit Anglii. Podobných situací, i když méně okatých, je více než mnoho po celém světě. Nedostatek respektu k protihráči, to je hlavní důvod a virus, který hubí fair play. V dobách, kdy se hráči fotbalem bavili, bylo možno vidět, že jsou všichni na stejné lodi. Všichni přeci fotbal milují stejně, tak proč nečistým způsobem zařídit, aby přišli zkrátka? Nasadíš mi jesličky, vymeteš našemu gólmanovi šibenici, protočíte nás krátkými přihrávkami a řeknete si o deset korun za kolotoč? Ok! Fajn! Jsi lepší a já to beru. Smekám svůj klobouk. Ale nečiň něčeho, co bys sám nerad zažil na vlastní kůži.
Přejdeme-li nazpět o několik řádků výše, dostaneme se znovu k původní otázce. Už jste si vzpomněli na nějaký čin hodný zanesení do knihy fair play? Jeden mám pořád v živé paměti a kdykoli se na něj podívám znovu, mrazí mě. Zároveň si však říkám, že snad ještě není tak zle. Nicméně, je s podivem, že hráč, který tohle dokázal, má za sebou velmi rozporuplnou kariéru a za vzor by určitě dáván být neměl. Ale když ono je to už dlouhých deset let, že Paolo?!
Vybaví se vám z poslední doby nějaký skutek, který by bylo možno zařadit do kategorie "Fair play"? A teď si otázku otočte o 180 stupňů! A hle... prsty nestačí počítat. Góly a přihrávky rukou, hráči létající vzduchem po nevybíravých zákrocích soupeře, otočená kolena a kotníky, otevřené zlomeniny a naposled téměř polomrtvý Portugalec, který vzápětí jako laňka vyhupne vzhůru, vysměje se bezmála osmi desítkám tisíc návštěvníkům "divadla snů" a s infantilně vypláznutým jazykem nakonec zesměšní před celým světem zejména sám sebe.
Kudy z tohoto bludného kruhu ven? Otázka, kterou plebs prostě nevyřeší. Můžeme o ni rokovat, hádat se u piva a možná se i chytit pod krkem, ale pravdou je, že jen blahoslavení mají ve svých rukou páky. K jejich rozpohybování je však potřeba jisté námahy, a tak se dále jeví jako jednodušší schovat se za bezduchou frázi, která na nás potutelně kouká z reklamních panelů podél hřišť a upadá tak na stejně dekadentní úroveň, jakými jsou ony samy.
Existuje však ještě jedna možnost. Trnitá až běda. Plná bažin a močálů. Ale s o mnoho sladším a kouzelnějším cílem. Ta cesta se jmenuje prozření a je utopičtější než pokus o komunismus, kde všechno náleží všem. Týká se těch nejdůležitějších. Hráčů a diváků. Vraťme se ještě k Nanimu, i když už bylo a ještě bude na toto téma napsáno hodně slov a mnohé stromy díky nedostatku papíru budou nuceny ukončit svůj život. Co by se asi tak stalo, kdyby oněch 75 223 diváků na Old Trafford povstalo a začalo pískat? Kdyby Sir Alex, hoden svého šlechtického titulu, sundal rukavičku a nedbale prolískal svého nezbedného svěřence? Kdyby fotbaloví gentlemani Ryan Giggs a Paul Scholes přinutili zbytek slovutných "Rudých ďáblů" nechat Tottenham znovu snížit na rozdíl jednoho gólu? Ano, jsem naivní, ale proč ne?! Vždyť jsme v Anglii. V zemi, která se holedbá zrodem hry zvané kopaná. V zemi, která si stále zakládá na tradicích. A hlavně v zemi, která o sobě tvrdí, že disponuje nejlepší fotbalovou ligou na světě. Tak proč to nedokázala tímto? Proč neudělala, ona megasuperbomba Premier League, obrovské gesto, o kterém by se mluvilo několik let? I tady nejspíš platí známá teorie elit, která ty nejlepší nakonec donutí zakrnět a tím i přenechat své místo jiným.
Nemá však smysl křivdit Anglii. Podobných situací, i když méně okatých, je více než mnoho po celém světě. Nedostatek respektu k protihráči, to je hlavní důvod a virus, který hubí fair play. V dobách, kdy se hráči fotbalem bavili, bylo možno vidět, že jsou všichni na stejné lodi. Všichni přeci fotbal milují stejně, tak proč nečistým způsobem zařídit, aby přišli zkrátka? Nasadíš mi jesličky, vymeteš našemu gólmanovi šibenici, protočíte nás krátkými přihrávkami a řeknete si o deset korun za kolotoč? Ok! Fajn! Jsi lepší a já to beru. Smekám svůj klobouk. Ale nečiň něčeho, co bys sám nerad zažil na vlastní kůži.
Přejdeme-li nazpět o několik řádků výše, dostaneme se znovu k původní otázce. Už jste si vzpomněli na nějaký čin hodný zanesení do knihy fair play? Jeden mám pořád v živé paměti a kdykoli se na něj podívám znovu, mrazí mě. Zároveň si však říkám, že snad ještě není tak zle. Nicméně, je s podivem, že hráč, který tohle dokázal, má za sebou velmi rozporuplnou kariéru a za vzor by určitě dáván být neměl. Ale když ono je to už dlouhých deset let, že Paolo?!
Komentáře (415)