Fotbalové tragédie: Mnichov 1958

Šestý únor roku 1958 se nesmazatelně zapsal do černých kronik fotbalu jako jeden z nesmutnějších dnů v historii. Tragédie, která se odehrála na mnichovském letišti, je jednou z nevětších v historii sportu. Při pokusu vzlétnout se za nepříznivého počasí zřítilo letadlo s týmem Manchesteru United. Dnes, v den padesátého výročí neštěstí, proto znovu uvádíme článek, který na EuroFotbal.cz poprvé vyšel téměř před rokem...

Při neštěstí anglický klub přišel o sedm klíčových hráčů, jeho městský rivál Manchester City ztratil svou největší legendu Franka Swifta. Ještě dnes, 50 let po tragédii, se vedou spekulace, co se tehdy vlastně přihodilo. Dohady o neposkytnutí všech důkazů ze strany německých úřadů zřejmě nikdy neskončí. Pokusíme se tedy alespoň trochu si připomenout tento smutný milník v dějinách fotbalu.

Během padesátých let si Manchester United vydobyl renomé nejen v Británii, ale i v celé fotbalové Evropě. Z průměrného anglického mužstva se v polovině 20. století stal jeden z nejmocnějších klubu na světě. A to jak po ekonomické, tak i sportovní stránce. U kormidla týmu tehdy stál Matt Busby, dnes jedna z největších ikon tohoto klubu. Ve funkci manažera dokázal vybudovat úspěšný tým, který vybojoval spoustu trofeji, a svou kouzelnou hrou si podmanil srdce nejednoho anglického fanouška. Busbyho svěřencům se dokonce začalo přezdívat Busby babes. Sezónu 1957/58 měl MU slibně rozjetou na třech frontách - v domácí lize, poháru i v PMEZ. V evropském poháru anglický klub narazil na Duklu Praha, přes kterou s menším zaváháním prošel do čtvrtfinále. Už na zpáteční cestě z Prahy došlo k drobným komplikacím, které zapříčinila hustá mlha. Kvůli časové tísni klub musel zvolit náhradní řešení letu přes Amsterdam, zbytek anglických pasažérů letěl přes Curych do Birminghamu. Nakonec vše dobře dopadlo a Manchester United se mohl těšit na další zářez ve Východní Evropě. Ve čtvrtfinále na něj čekala bělehradská Crvena Zvezda a další nejistý let za železnou oponu...

14. ledna 1958 se na Old Trafford konal první čtvrtfinálový zápas, ve kterém domácí tým zvítězil 2:1. Po nepříliš přesvědčivém vítězství Manchester čekaly další dva těžké zápasy. První ve středu 5. února na horké jugoslávské půdě, druhý byl naplánován na sobotu 8. února proti tehdejšímu lídrovi anglické ligy Wolverhamptonu Wanderers. Podobné komplikace jako nastaly v Praze nepřicházely v úvahu, vždyť šlo o hodně. Ve hře byly dva poháry. Proto se vedení na cestu do Bělehradu rozhodlo najmout si soukromé letadlo, které bude sloužit výhradně pro tým, funkcionáře, fanoušky a anglické novináře. British European Airways poskytlo 47místní luxusní Ambassador G-ALZU a dva vynikající zaměstnance - kapitána Jamese Thaina a jeho kolegu Kennetha Raymenta. Vše bylo připraveno na pohodovou cestu, snadné vítězství a bezproblémový návrat do Anglie. Osud tomu však nepřál...

3. února 1958 se na letiště Asst se svým týmem přišel rozloučit vedoucí mužstva Jimmy Murphy. Ten se letu nemohl zúčastnit, protože ve funkci manažera reprezentace Walesu měl jiné povinnosti. Tato časová kolize mu později zřejmě zachránila život. Do vzletu letounu charterové linky B-line 609 do Bělehradu zbývala poslední formalita. Tou bylo ověření seznamu cestujících. Soupis pasažérů byl vskutku impozantní, šlo o výčet nejlepších hráčů té doby - slavných "Busby Babes". Na palubě byl osmadvacetiletý kapitán a odchovanec MU Roger Byrne, Geoff Bent, Jackie Blanchflower, Bobby Charlton, jednadvacetiletý objev Eddie Colman, třiadvacetiletý Duncan Edwards - nejmladší anglický reprezentant, Billy Foulkes, čerstvě koupený brankář Harry Gregg, Mark Jones, osmnáctiletý benjamínek týmu Ken Morgans, David Pegg, Tommy Taylor - nejdražší hráč týmu, Dennis Violett, Bill Whelan a další členové mužstva. V letadle byli přítomni i lidé, kteří se nejvíce zasloužili o slávu tehdejšího Manchesteru. Na palubě byli trenéři Bert Whalley a Tom Curry, dál sekretář klubu Walter Crickmer. Trojice, která v klubu nepřetržitě pracovala od třicátých let. A samozřejmě hlavní strůjce fotbalových úspěchů - Matt Busby. Hodnota týmu převyšovala 350 000 liber, na tehdejší dobu mimořádně vysoká částka. Ze strany médií se cesty zúčastnilo několik zpravodajů z místních a národních novin.


Poslední týmové foto "Busbyho dětí", před utkáním v Bělehradu, 5. února 1958.
Zleva: Duncan Edwards, Eddie Colman,Mark Jones, Ken Morgans, Bobby Charlton, Dennis Viollet, Tommy Taylor, Bill Foulkes, Harry Gregg, Albert Scanlon, Roger Byrne.
Foto: manutdzone.com

6. únor 1958 začal velmi dobře. Po výhře nad těžkým soupeřem na zpáteční cestě v letadle pánovala výtečná nálada. Hráči relaxovali, povídali si, hráli karty a několik vyčerpaných se pokoušelo usnout. Klasický odpočinek po náročném výkonu. Cesta do Mnichova proběhla hladce. Po natankování paliva byl kapitán Kenneth Rayment připraven k vzletu. Bylo kolem 14:00 SEČ a on převzal povinnosti kapitána po svém kolegovi Jamesu Thainovi, který letadlo řídil doposud. Podle dispečinku letadlo vzlétlo ve 14:31. "Kenneth otevřel klapky, které se nacházely mezi námi, poté jsme ve stejný okamžik zatáhli páky a otevřeiy klapky až do konce. Pak jsem dál příkaz ke startu. Zazvučely motory, ale ihned jsme pocítili, že něco není v pořádku. Jejích zvuk byl dosti nepravidelný. Letadlo se již začalo rozjíždět, ale Ken zatáhnul brzdu. Po čtyřiceti vteřinách se letadlo zastavilo," popsal po nehodě první potíže James Thain. Duncan Edwards ještě stihl odeslat telegram. Zpráva byla doručena v 17:00, stálo v ní: "Všechny lety jsou zakázané, domu se vracíme zítra." Domů se již nikdy nevrátil...

"Když jsme se pokusili o druhý start, rozhodlo se, že klapky otevřeme o něco rychleji, abychom dříve mohli nastartovat motory. A tak jsme dostali povolení k dalšímu startu, ale i tentokrát došlo ke stejnému problému, motory zhasly. Dokud se doplňovalo palivo, pasažéři šli na kafe," vzpomínal obránce Bill Foulkes. "Celou cestu z Bělehradu do Mnichova jsme hráli karty a vzpomínám si, že v Mnichově byla velká zima. Po prvním neúspěchu vzlétnout jsem si všimnul, že někteří cestující se začali lehce znepokojovat. A když se nepovedl ani druhý pokus, všichni zmlkli. Za čtvrt hodinky nás znovu požádali nastoupit do letadla. Když jsme se tam vrátili, na karty už nikdo nemyslel... Všichni napjatě očekávali jak dopadne třetí pokus. Seděl jsem uprostřed letadla u okna. Matt Busby a Bert Whalley seděli za námi. David Pegg se zvedl a řekl, že se zde necítí bezpečně a odešel dozadu k ostatním hráčům," dodal Foulkes.

Komplikace s letadlem se kapitáni pokoušeli vyřešit s technickým personálem letiště. V 15:03 se pokusili o poslední pokus vzlétnout. "Řekl jsem Kennovi, že nám opravili motory a kontroluji klapky. Ken je otevřel do 28 pozic. Motory pracovaly stabilně, takže jsme se pokusili odstartovat. Ken dal příkaz ke vzletu, já jsem zkontroloval ukazatele a potvrdil rozkaz," vzpomínal Thain. "Poté jsem si znovu všiml potíží s motory a řekl to Kennovi. Začal zavírat klapky. Podíval jsme se na tachometr, který ukazoval 105 km/h. Hodnota byla značně nestabilní. Při 117 km/h jsem zavolal na dispečink, že je naše letadlo ve vážném nebezpečí. Náhle rychlost začala padat na 112, poté na 105 km/h. Kenneth začal křičet, že to nezvládáme. Podíval jsem se před sebe a uviděl sníh, dům a strom vedle letiště," říká James Thain o posledních vteřinách před nehodou. Poté přišel velký náraz...



Po katastrofě bylo luxusní letadlo G-ALZU k nepoznání. Stroj se zachytil o dům, u kterého byly sudy s palivem a okamžitě začal hořet. Bill Foulkes si dokonce vybavil i tyto strašné okamžiky. "Zádní část letounu úplně zmizela. Vyběhl jsem tak rychle, jak jen to šlo. Prostě jsem utíkal a utíkal. Pak jsem se otočil a pochopil, že se letadlo zřejmě nevznítí. Viděl jsem zbytky letadla. Rychle jsem běžel zpět. Roger Byrne byl připoutaný ke svému křeslu, Bobby Charlton nehybně ležel vedle něj. Najednou se objevil Harry Gregg a začali jsme hledat, komu ještě můžeme pomoci. Dva spoluhráči pomohli Mattu Basbymu, který byl těžce raněný. Bobby Charlton se zvedl a šel nám pomoci. Zraněné odvezli do mnichovské nemocnice Rechts de Isar. Až den poté jsme si uvědomili k jak velké tragedii došlo," vzpomíná Foulkes. Pak se vydal do nemocnice navštívit své kamarády. Byl to zdrcující pohled.

"Vešli jsme do pokoje a uviděli Matta Basbyho, Duncana Edwardse, který na tom byl velmi špatně, Bobbyho Charltona s převázanou hlavou a Jackieho Blanchflowera se zavázanou rukou a pořezaným obličejem. Albert Scanlon ležel se zavřenýma očima a Ray Wood měl značné pohmožděniny. Ken Morgans a Johnny Berry prostě leželi ve svých postelích. Sestřička mi řekla, že Duncan má mnohem větší šance než Johnny. Pak jsme šli k posteli Franka Taylora - jediného novináře v pokoji. Před odchodem jsme se zeptali, kde jsou další. Sestra nám odvětila, že nikdo další nepřežil. Až tehdy jsme si uvědomili rozsah neštěstí. Busby Babes už neexistovali," smutně dodává Foulkes.



Svět byl obrovskou tragédií šokován. Odborná veřejnost klubu předpovídala brzký zánik, ale to se naštěstí nestalo. I přes obrovské ztráty klub přežil. Funkci manažera v týmu převzal dosavadní asistent Jimmy Murphy. Jeho úkol byl dosti náročný - zapomenout na éru Busby Babes a vybudovat úplně nový tým. Nehledě na rozsah tragédie se klub nevzdával a začal znovu od nuly. Pomocnou ruku MU podali konkurenční Liverpool a Nottingham Forrest. Aby Manchester mohl pokračovat v nejvyšší soutěží, musela Anglická fotbalová asociace poupravit podmínky. Zrušila například pravidlo, že hráč, který odehraje zápas v poháru, už nemůže ve stejné sezóně nastoupit za jiný klub. Murphymu se během krátké doby a se značnou pomoci ostatních týmů podařilo vybudovat nový tým.

První zápas po leteckém neštěstí se odehrál 19. února. Na utkání s Sheffieldem Wednesday přišlo 60 000 diváků. Mnozí z nich měli na sobě červeno-bílo-černou barevnou kombinaci, která se od té doby stala klubovou. V předzápasovém bulletinu byl článek o tragédii. Místo, kde měla být soupiska týmu, zelo prázdnotou. Diváci si ji vyplňovali sami. Narychlo složený tým z neznámých hráčů zvítězil 3:0, ale na výhru nikdo nemyslel. Důležité bylo, že se tým dokázal vzpamatovat a znovu dát dohromady. Hráč Sheffieldu Albert Quixall, který se později přestoupil do MU, vzpomíná: "Myslím si, že hráči či fanoušci na tribunách na ten zápas nikdy nedokážou zapomenout. Hráči Manchesteru hráli celým svým srdcem a vůbec nezáleží na tom, jak byli sehraní. Stejně by zvítězili, protože hráli s velkým nadšením. Soupeřem nám bylo 60 000 oddaných fanoušků."

Sedm hráčů Manchesteru United zemřelo na místě - Roger Byrne (28), Geoffrey Bent (25), Mark Jones (24), David Pegg (22), Liam Whelan (22), Eddie Colman (21) a Tommy Taylor (26). Duncan Edwards a Johnny Berry o své životy bojovali v nemocnici. Johnny Berry se nakonec uzdravil, Duncan Edwards v jednadvaceti letech považován za jeden z největších talentů anglického fotbalu, tři týdny po neštěstí zemřel. Na místě nehody zemřel i sekretář klubu Walter Crickmer a trenéři Tom Curry s Bertem Whalleyem. Matt Busby utrpěl četná zranění, ale uzdravil se a byl jediným přeživším z vedení klubu. Devět hráčů neštěstí přežilo, ale Johnny Berry a Jackie Blanchflower se k fotbalu již nikdy nevrátili. Kromě zaměstnanců a hráčů MU zemřelo i osm z devíti sportovních novinářů, kapitán letadla Kenneth Rayment, fanoušek klubu a cestovní agent. Dva fotografové, žena cestovního agenta a dva pasažéři z Jugoslávie přežili.

Ačkoliv se to může zdát absurdní, tehdejší tragedie ukázala, že sport dokáže i sbližovat. Největší konkurenti Manchesteru mu jako první podali pomocnou ruku. A tak to má být, fotbal se přece hraje na hřišti. Vždyť koho by potěšilo využít tragédie ke zničení svého soupeře? Proto zkusme občas zkrotit emoce a prostě si vzpomenout na ty, co si to opravdu zaslouží. A je jedno z kterého jsou klubu. Proto vzdejme čest památce všech obětí mnichovského neštěstí...