Garrincha - radost brazilského lidu

Nedávno jsem se náhodou dostal k vynikajícímu dokumentu o historii brazilské kopané. Celý, téměř dvouhodinový pořad, vzpomínal především na Pelého a Garrinchu. Řekl jsem si, že by nebylo od věci si jednoho z nich připomenout. Pelé je neustále pod drobnohledem médií, ale na Garrinchu, jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob, se jaksi pozapomnělo. A tak si trochu zavzpomínáme...

Narodil se před více než sedmdesáti lety v malé brazilské vesničce. Během své krátké kariéry stihl změnit tradiční pojetí o fotbale. Dvojnásobný mistr světa a jeden z nejlepších útočníků v historii kopané. Nedožil se ani padesáti let, ale i přes to zde zanechal neopakovatelné vzpomínky. Po celý svůj krátký život zůstával "věčným dítkem", které chtělo hrát jedinou hru, fotbal. Celé jeho jméno zní Manuel Francisco dos Santos, ale fotbalový svět ho znal jako Garrinchu...

Garrincha pocházel z velmi chudé rodiny a již od útlého mladí musel pracovat v továrně na textil. Jako většina brazilských kluků i malý Manuel byl okouzlen fotbalem. Již od dětství měl svůj velký sen. Chtěl se stát slavným fotbalistou, zbohatnout a finančně zajistit svou rodinu. Časem se mu ten sen skutečně splnil. Nejdříve si s míčem hrál doma na dvorku a později své kousky začal předvádět v místním Pau Grande. Kvůli své fenomenální technice se z něj brzy stala místní legenda. Na větší popularitu si ale ještě chvíli musel počkat.

Nejdříve mu kamarádi a spoluhráči přezdívali Mane a až v prvoligovém Botafogu, kam se dostal v roce 1953, mu spoluhráči a fanoušci začali říkat Garrincha. V portugalštině je to název pro malého ptáka, který žije v horských oblastech Brazílie a podle tamních legend přináší lidem štěstí. Tato přezdívka už mu zůstala do konce života. Do Botafoga dvacetiletého Garrinchu přivedl někdejší hráč tohoto klubu Arati. Zápas Pau Grande, který Arati náhodou zhledl, se mladičkému Manuelovi mimořádně vydařil. Zkušený pozorovatel z Botafoga byl natolik okouzlen a fascinován fintami talentovaného fotbalisty, že se ho rozhodl doporučit trenérovi prvoligového mužstva.

Začátky Garrinchova působení v Botafogu nebyly vůbec jednoduché. Když se poprvé objevil na tréninku, přihlížející fanoušci dostali záchvat smíchu. Tento mladík jím rozhodně nepřipomínal fotbalového kouzelníka. Když běžel po hříšti, převaloval se ze strany na stranu a diváci si mysleli, že je postižený. Již od narození měl fyzický handicap, jeho pravá noha byla o osm centimetrů kratší než levá. Proto aby se mohl udržet na nohou, chodit a běhat, musel levou nohu vytáčet do strany. A právě tento defekt se stal jeho tajnou zbraní a hodně často mu pomáhal v obcházení soupeřových stoperů.

Netrvalo dlouho a torsida začala Garrinchu zbožňovat. Za pouhých několik měsíců mladý kouzelník dokázal pobláznit celý fotbalový svět. Obránci, kteří měli tu čest proti němu hrát, na něj vzpomínají s velkou úctou. Být přelstěn a obehrán Garrinchou se nepovažovalo za žádnou ostudu. I cizí fanoušci mu mnohdy fandili. Přitom celou svou fotbalovou kariéru používal stejný, na první pohled velmi jednoduchý trik. Z míčem u nohy se náhle zastavil, na místě udělal rychlý pohyb tělem a naznačil únik na levou stranu. Najednou nečekaně vystartoval na opačnou a zmatený obránce už neměl žádnou šancí. Každý soupeř tuto fintu znal nazpaměť, ale většinou mu to nebylo nic platné. Rychlého Garrinchu prostě jen tak nešlo zastavit. Snad jen likvidačním faulem.

Značně se proslavil i počtem "houslí", jež se mu během krátké kariéry povedlo soupeřům nasázet. Hodiny věnované analyzování a studiu jeho pohybu soupeřům nebyly nic platné. Najednou veškeré přípravy a ani fyzikální zákony jakoby na hřišti neplatily a Garrincha byl k nezastavení. Hráči, kterému nasadil jesličky, se v mateřském týmu říkalo Joäo. Tak se totiž jmenoval Garrinchův spoluhráč z Pau Grande, na kterém budoucí mistr světa své finty a kouzla nacvičoval. Prvním "korunovaným" Joäem se stál Maného spoluhráč z FC Botafogo Nilton Santos. Před tím, než mladý hráč odešel do Botafoga, se trenér Jentil Cordozo rozhodl uspořádat přátelské utkání mezi rezervou a A-týmem. Garrincha nastoupil za rezervní tým. Kouč ho postavil na pravou stranu zálohy a mohl puknout smíchy při pohledu na křivonohou postavu. Navíc Garrincha nejspíš nevěděl, že proti němu hraje jeden z nejlepších brazilských obránců. Možná mu ale bylo jedno, proti komu hraje, protože první dotek s míčem znamenal parádní housle... Po Garrinchově průniku se Nilton Santos neudržel na nohách a za doprovodu dobře se bavícího publika spadl na trávník. Nilton byl na svůj "titul" dokonce pyšný a na Garrinchu vzpomíná s velkou úctou. Byl to právě on, kdo se u trenéra přemluvil, aby Garrinchu vzal do Botafoga...

Třináct let Garrincha bavil fanoušky v Botafogu a pozvánka do reprezentace pořád nepřicházela. Až ve čtyřiadvaceti letech dostal vytoužené pozvaní do brazilského národního mužstva. Jako náhradník jel na mistrovství světa do Švédska. První dvě utkání proti Rakousku a Anglii pouze proseděl na lavičce náhradníků. Před zápasem ze Sovětským svazem byli hráči dosti nervózní z vydřené remízy s Anglií. Navrhli trenérovi nominovat Garrinchu do základní jedenáctky. Trenér Feola Garrinchu nestavěl, protože ten nepasoval do žádné z jeho taktických strategií. Hráč potřeboval volnost operovat po celé pravé straně a to se kouči vůbec nelíbilo. Tady na MS ovšem Feola musel ustoupit velkému tlaku ze strany fotbalistů i novinářů a nakonec jej postavil. A ono se to vyplatilo. Patnáctého června 1958 se Garrincha poprvé předvedl na mezinárodní úrovni, hrál úžasně a zařídil velmi důležité vítězství.

Už v patnácté sekundě Didi posílá míč na pravou stranu Garrinchovi a ten v klidu obchází Kuzněcova a pak i zbývající dva obránce. Nakonec střílí a trefuje břevno. Za pár vteřin znovu běží po pravé straně hřiště, centruje do pokutového uzemí a Pelé podruhé trefuje břevno. Už ve třetí minutě se ale mohou radovat ze vstřelené branky. Garrincha centruje a Vava úspěšně zakončuje. Za několik minut obehraje celou obrannou řadu a pak i brankáře. Najednou se zastaví těsně před brankovou čarou a celý stadion nechápe, co to vyvádí. Ještě si musel počkat na posledního obránce, udělat fintu a v klidu s míčem u nohy si dojít až do brány! Pak si několik minut mohl vychutnávat pořádného aplausu. Tak i začala mezinárodní kariéra slavného fotbalového "Charlie Chaplina".

Na dalším mistrovství světa v roce 1962 v Chile byl Garrincha jednoznačně vyhlášen nejlepším a nejužitečnějším hráčem turnaje. Na začátku druhého zápasu se zranil Pelé a Garrincha převzal vůdčí úlohu v týmu. V utkání proti Anglii předváděl neuvěřitelné kouzelné kousky. Na jeden gól nahrál a sám dva přidal. Říká se, že tohle bylo jeho nejlepší vystoupení na mezinárodní scéně. Brazílie mohla slavit druhé vítězství v řadě a oslavovat svého nového hrdinu. Jako poděkování od brazilského národa o něm byl dokonce natočen film "Radost lidu"...

Za jednu sezónu prvoligové mančafty v Brazílii odehrají neuvěřitelné množství zápasů. Za jediný rok se počet utkání může vyšplhat až ke stovce. Vedení Botafoga si řeklo, že na naivním Garrinchovi se dá pořadně vydělat. Pokud jej některý klub chtěl vidět hrát v přátelském zápase, musel si pořadně připlatit. Sám Manuel přitom měl mnohem nižší mzdu než většina průměrných fotbalistů. Pokud si na nějaké peníze přišel, stejně nevěděl, co s nimi. Materiální hodnoty pro Garrinchu nic neznamenaly. Žil jen pro fotbal. Fotbal pro něj byl vším, byl to koníček a ne práce. Během utkání Botafoga a Fluminense, které se konalo 27. března 1960, si jeden z obránců Fluminense během odkopu vyvrtnul kotník. Míč doletěl přímo k nohám osamoceného Garrinchi a ten mohl jit sám na brankáře. Chtěl vystřelit, ale když se ohlédl, uviděl ležícího soupeře a balon poslal za pomezní čaru. Obránce Altair pak pochopil, že by bylo správné míč hodit hráčům Botafoga. Byla to ukázka fair-play, ze které se časem stála tradice.

V roce 1965 přichází řada zranění a Garrincha se již nemůže vrátit do své původní formy. Po jednom vážném zranění musel vynechat skoro půl roku, jinak se mohlo stát, že by přišel definitivní konec s fotbalem. Prezident klubu ale měl jiné plány. Garrinha se musel zúčastnit turné po Evropě, které mohlo vynést až 15 000 dolarů za jediný zápas. Pokud by nehrál, částka by byla sotva poloviční. Všech šest zápasů zraněný Garrincha odehrál "na jehlách". Dokonce se stávalo, že ho do hotelového pokoje museli odnést. Po návratu sice dostal několik týdnů volno, ale bylo pozdě. Doktoři u něj objevili natržený meniskus.

Vedení v Garrinchovi už nevidělo žádnou perspektivu a rozhodlo se ho za 100 000 dolarů prodat do Corinthians. Tam již Garrincha na své úspěchy nedokázal navázat. Vůbec se mu nedařilo a časem se rozhodl odejít. Za to byl diskvalifikován a nesměl se dva roky zúčastnit žádných profesionálních soutěží. A tak Garrincha najednou zůstal sám, bez přátel, pomoci a peněz. Najednou se objevili i úředníci z finančního úřadu, kteří vyžadovali zaplatit nedoplatky daně z příjmů za předchozí léta. Garrincha dokonce nebyl pozván na přátelské utkání mezi Brazílií a výběrem světa...

V roce 1968 Garrincha pod dohledem jednoho z lékařů Flamenga začal znovu trénovat. Tréninky měl i třikrát denně a za necelé tři měsíce shodil 12 kilo. 30. listopadu 1968 měl Garrincha hrát proti Vasco-da-Gama. Na Maracana vypuklo šílenství. Ulice města se zaplnili davem lidí, kteří chtěli vidět Garrinchu znovu v akci. Když byly během několika minut veškeré lístky vyprodané, rozhodlo se vedení otevřít všechny brány a diváky vpustit zadarmo.Více než sedmdesát tisíc fanoušků čekalo na velký svátek - na návrat slavného Garrinchi. Po pár minutách přišel okamžik, na který fanoušci čekali několik let. Garrincha dostal přesnou přihrávku, krásně zpracoval míč a na mžik zastavil ve své tradiční póze. Pak obehrál soupeře a vstřelil nádherný gól. Po zápase se Garrincha v šatně rozplakal radostí. Zase dokázal, že "Radost lidu" není jen prázdna fráze...

Po odchodu z Botafoga hrál ještě v kolumbijském AJ Barranquilla, pak šel do Flamenga. Na konci kariéry ještě vyzkoušel francouzský Red Star Paris. V posledních letech svého života Garrincha propadl alkoholu. Zemřel v necelých padesáti letech a zanechal po sobě jedenáct dcer. Celý den televize vysílala přímý přenos jeho pohřbu. "Radost lidu" byl pochován v útrobách milovaného stadionu Maracana...

Dvojnásobný mistr světa Manuel Francisco dos Santos byl jediným hráčem, který v padesátých a šedesátých letech dokázal pobláznit miliony fanoušků po celém světě. Přitom navždy zůstal prostým a veselým klukem...


Garrincha (28.10.1933 - 20.01.1983), útočník, Brazílie (51 zápasů/12 gólů)

Kluby:	Pau Grande, Brazílie (1947-1953)
	Botafogo, Brazílie (1653-1965), 608 zápasů/245 gólů
	Corinthians, Brazílie (1966-1967)
	AJ Barranquilla, Kolumbie (1968)
	Flamengo, Brazílie (1968-1969)
	Red Star Paris, Francie
Úspěchy:	mistr světa 1958, 1962