Helenio Herrera - Diktátor

K fotbalovému úspěchu vedou mnohé cesty. Brazilci vítězí krásou, Angličané nasazením, Němci zarputilostí. Helenio Herrera, jeden z nejlepších trenérů historie, vítězil catenacciem - stylem fotbalu, který vymyslel a se kterým s Interem Milán dobyl Evropu a potažmo i celý svět...

Tento herní styl se zakládal na pečlivé defenzivě, kdy k vítězství stačil jediný gól. Po jeho vstřelení už mužstvo výsledek dokázalo udržet. Vraťme se ale k začátkům Herrerova působení ve fotbale.


Životní a fotbalové začátky

Helenio Herrera se narodil španělským rodičům v Buenos Aires v roce 1916. Už jako tříletý chlapec však byl nucen s rodiči cestovat do Maroka, později i do Paříže. Neustálé stěhování mu přineslo užitek pro pozdější trenérskou kariéru: poznával mentalitu různých národů a naučil se několik jazyků. Plynně se domluvil španělsky, italsky, francouzsky, anglicky i arabsky. Na svém dobrodružném životě nic nezměnil ani jako dospělý muž, když se třikrát rozvedl a stejně jako v dětství často cestoval. Zkoušel se prosadit jako hráč, jeho hráčská kariéra je však jasně ve stínu trenérské. Za zmínku stojí snad jen vítězství ve Francouzském poháru (1942). On sám ale tvrdil, že mu přinesla velký užitek a mnoho zkušeností, které později zúročil na trenérské lavičce.

Díky cestování poznal mentalitu mnoha národů a odtud pramení jeho skvělé umění jednat s hráči, své svěřence vždy uměl přesvědčit o úspěchu a kvalitách jejich hry. Jako hráč rovněž pochopil základní myšlenku, která stála na zrodu catenaccia. Zjistil, že pro naprostou jistotu s úspěchu musí mít za obrannou linií ještě jednoho hráče – zametače. Sám s oblibou tvrdíval: "Prvním zametačem v historii jsem byl já." Narážel tak na jeden válečný zápas, kdy se patnáct minut před koncem utkání stáhl za všechny spoluhráče úplně dozadu, aby mužstvo udrželo důležité vedení 1:0.


Trenérský vzestup

Jako trenér Herrera začínal již v osmadvaceti letech, kdy usedl na lavičku malého francouzského klubu Puteaux. Tam strávil rok, po kterém odešel do jiného provinčního klubu Stade Francois. Vyzkoušel si dokonce i reprezentaci Francie (1946-48). Všechna tři výše zmíněná francouzská angažmá však mladého kouče nijak nezviditelnila. Bylo po válce a fotbal stál až za politikou. Herrera se odstěhoval na Pyrenejský poloostrov, přesněji řečeno do Španělska, kde se ujal nejprve Valladolidu, po němž následovalo první větší angažmá - Atlético Madrid. Tam se argentinský stratég oťukal ve vrcholovém fotbale a poznával španělskou nejvyšší soutěž. A nezůstalo jenom u toho. Atléticco pod Herrerou vyhrálo dva mistrovské tituly za sebou (1950, 1951) a Herrera se rázem stal žádaným zbožím.

Byly to však nejisté časy. Kluby chtěly rychle vyhrávat, velmi málo trenérů dostalo možnost pracovat koncepčně, což mělo za důsledek časté změny právě na pozici kouče. Dokumentují to další dvě rychle po sobě jdoucí Herrerova působiště: nejprve Malaga, o rok později pak La Coruňa. V roce 1957 přichází nabídka od Sevilly. Průměrné mužstvo pod Herrerovým vedením končí na krásné druhé příčce, hned za tehdy bezkonkurenčním Realem Madrid. Herrera si tak otvírá cestu k metám, jakými byly Barcelona, Inter, AS Řím nebo i španělská a italská reprezentace.


Španělsko a Barcelona

Roku 1958 usedá Herrera na lavičku národního týmu Španělska, které se však, ač nabité hvězdami, jako di Stefano či Suárez, nedostává na finálový turnaj na mistrovství světa 1958, ani na EURO 1960. Až o dva roky později se Španělsko dostalo šampionát do Chile, když překvapivě skončilo už po základní skupině, kde obsadilo poslední místo za Brazílií, Československem a Mexikem. Českoslovenští reprezentanti tehdy tým španělský tým porazili 1:0. Pro Masopusta a spol. to musel být bezpochyby velký zážitek, vidět smutně odcházejícího Puskase, Genta, Suáreze či Di Stefana (ten však do zápasu nenastoupil).

Na Herrerově působení u týmu Španělska bylo zajímavé, že během něj vedl také slavnou Barcelonu. Je to jistě nezvyklé, a v současnosti již zřejmě nemožné, vést klub jako Barcelona a zároveň stát také na lavičce reprezentace (ještě k tomu Španělska). A jestliže se u národního týmu Herrerovi nedařilo, vše si vynahradil s Barcelonou. Tu dovedl během dvou let, které v katalánské metropoli strávil, ke dvěma titulům mistra Španělska, vítězství ve Španělském poháru a dvěma triumfům v tehdejší obdobě Poháru UEFA. Barcelona tak alespoň trochu narušila dominanci Realu Madrid na španělské fotbalové scéně. Hlavními hvězdami blaugranas byli Ladislao Kubala a Luis Suárez., kteří udivovali ofenzivní silou a táhli Barcu k úspěchům.

Ještě stále to však nebyl Herrerův vrchol. Ten měl přijít během celkem devíti let strávených v milánském Interu.


Catenaccio Interu

Na počátku šedesátých let minulého století stanul v čele Interu petrolejový magnát Angelo Moratti (otec současného prezidenta Massima Morattiho) , který si dal za cíl vybudovat nejlepší tým světa. Vzorem měl být madridský Real, který tehdy právě získal pátý titul v Poháru mistrů evropských zemí. Stejně jako Real nešetřil ani Moratti penězi. Na lavičku získal jednu z nejuznávanějších osobností fotbalového světa - Helenia Herreru, který se proslavil v Barceloně.

Právě z tohoto týmu z východu Španělska přivedl Moratti, za tehdy rekordních sto padesát tisíc liber, ofenzivní hvězdu Luise Suáreze. Jednalo se o bezkonkurenčně nejdražší přestup v historii tehdejšího fotbalu. Právě tomuto hráči Inter především vděčí za úspěchy, jakých se klubu dostalo. Spolu s Angličanem Hitchensem, Portugalcem Umbertem a Brazilcem Jairem tvořili internacionální Inter. Významnými italskými hráči byli obránci Facchetti, Maschio a Firmani. O góly se pak staral další Ital Sandro Mazzola, který v národním týmu zastiňoval dokonce i slavného Gianni Riveru.

Herrera však nezůstal jen u shánění posil. V jeho hlavě se zrodil nápad o tréninkovém centru, v němž hráči najdou dokonalý komfort a vše potřebné pro přípravu na utkání. A tak v borových lesích nedaleko jezera Lago di Como vyrostla La Pinetina - ve své době naprosto bezkonkurenční středisko, jakým se žádný jiný klub nemohl pochlubit. Z Herrerovy iniciativy vznikla také první fotbalová škola, jejímž ředitelem se stal sám velký Giuseppe Meazza. Pro ni vyhledávali fotbaloví skauti talenty po celé zemi. Také v tomto směru Herrerův Inter předběhl dobu.

Je zajímavé, že původním plánem slavného kouče bylo hrát ofenzivní fotbal. Jenže týmu se nedařilo, a tak radikálně změnil taktiku. Herrera hodně využíval poznatků bývalého kouče Švýcarska, Karla Rappana, k nimž přidával vlastní. Zavedl například pozici krajního obránce, který má za úkol pronikat dopředu podél lajny a tím zaskočit soupeře. V této roli se osvědčil především Giacinto Facchetti (pozdější prezident Interu, který bohužel před dvěma roky zemřel).

Z těchto složek Herrerovy filozofie můžeme vidět, že to nebyl jen obranář a nepřítel fotbalu, jak se mu říkalo. I tak se ovšem nikdy nezbavil přezdívek Diktátor a Otrokář. Kolovaly pověsti o nezvladatelných trénincích, kdy Herrera údajně hráče nutil chodit až na pokraj sil. On sám se hájil slovy: "Ty přezdívky mi dali novináři, ne hráči. Ti věděli, že tvrdé trénování jim dodá úspěchy a peníze."

Jak se ukazovalo, měl pravdu. Inter sbíral trofej za trofejí a Herrera se škodolibě vysmíval novinářům, poukazujíc na výsledky klubu. Pro Nerazzurri to skutečně byly výjimečné roky, pravděpodobně vůbec nejlepší v klubové historii. Mužstvo ze San Sira vyhrálo tři Scudetta během čtyř let, k nimž přidali dvě výhry v Poháru mistrů a rovněž dvě výhry v Interkontinentálním poháru, kde vždy porazili jihoamerického šampiona Independiente.

Jistě nebude na škodu připomenout si oba vítězné finálové zápasy PMEZ, kdy Inter porazil nejprve Real Madrid, o rok později pak Benfiku. Nejslavnější klubová soutěž se hrála teprve devátou sezonu, Real měl však na svém kontě již pět titulů. Pro mužstvo z Lombardie byla porážka slavného klubu obrovskou motivací a na hřišti to bylo vidět. Inter vyhrál 3:1. Real, za nějž nastoupil i trojlístek hvězd Di Stefano, Puskas a Gento se ve Vídeňském Prátru musel sklonit před strojovou hrou soupeře. Dva góly dával Mazzola, jeden Milani. Připomeňme si sestavu vítězů: Sarti, Picchi, Guarneri, Tagnin, Burgnich, Facchetti, Suárez, Corso, da Costa, Mazzola, Milani. Na lavičce Helenio Herrera.

O rok později Inter v téměř totožné sestavě zdolal i Benfiku, ve které naplno zářila hvězda nepolapitelného Eusébia. Jedinou brankou rozhodoval Brazilec Jair da Costa. Celý fotbalový svět ležel u nohou milánského klubu. Byl to naprostý triumf Herrery a jeho catenaccia.

S napětím se očekávalo, zda Inter vyhraje i potřetí v řadě. Nestalo se však. V semifinále mu vystavil stopku Real Madrid, který se tak pomstil za finálovou porážku z před dvou let. Fanoušci milánského giganta však nemuseli smutnit. Jejich klub získal další Scudetto. Již třetí pod vedením Helenia Herrery, jehož armádní systém přípravy v té době udivoval a zároveň inspiroval celou západní Evropu. "Jedno mužstvo - jedna rodina," reagoval trenér na dotazy, zda hráči nejsou až moc často v tréninkovém centru. Velká Herrerova přednost spočívala v psychologii. Neustále s hráči hovořil mezi čtyřma očima a tím si získával jejich důvěru a oni pak dali na jeho rady o náročném trénování. O galejích pak nemluvili negativně.

Vzdor tomu prý u hráčů nebyl moc populární. Psalo se, že hráče přiměl k dopingu, a někteří mu dokonce dávali za vinu i podivnou smrt mladého útočníka Taccoly, který měl podle lékařů zvětšené srdce, přesto mu nebyly sníženy tréninkové dávky.

Roku 1968 odchází patrně nejúspěšnější kouč v historii Interu do Říma, kde přebírá místní AS.


Pozvolný konec velkého trenéra

S římským celkem Herrera vyhrává roku 1969 Italský pohár, po pěti letech však v klubu z Věčného města, končí. Je volán zpět do svého Interu. Tam pobude ještě rok, kdy Nerazzurri končí na čtvrtém místě (mistrem je Lazio). Následovalo krátké jednoroční angažmá u národního týmu Itálie. Po roce jej vystřídal Ferruccio Valcareggi, který s mužstvem v roce 1968 získal titul mistrů Evropy. Pro Herreru škoda, že nezůstal, mohl být ještě slavnější.

Přísného kouče již čekaly jen dvě angažmá. To první, v druholigovém italském Rimini, trvalo jen rok. Klub skončil předposlední a sestoupil do Serie C. Proslulý kouč u týmu skončil. Vrátil se do Barcelony, se kterou ještě jednou vyhrál Španělský pohár. I zde však po roce končí a završuje tak svou bohatou kariéru plnou úspěchů i kontroverzních situací.

9. listopadu roku 1997 Helenio Herrera umírá ve věku jedenaosmdesáti let. Světové deníky píší o odchodu muže, jenž vymyslel catenaccio. O odchodu muže, který pobláznil Barcelonu a Milán (tedy jednu polovinu Milána). Názory na zesnulého trenéra v tisku publikují bývalí svěřenci i experti. Ne vždy se shodují, jedno však vědí všichni: odešla jedna z největších osobností, jakou světový fotbal kdy měl...


Úspěchy

4x mistr Španělska (1950, 1951, 1959, 1960), 3x mistr Itálie (1963, 1965, 1966), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1964, 1965), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 1965), vítěz Veletržního poháru (1960), 2x vítěz Španělského poháru (1959, 1981), vítěz Italského poháru (1969).