Jimmy Greaves - Mašina na góly

Jedna z největších postav dějin anglického fotbalu. Muž s takřka až nadpřirozenými střeleckými schopnostmi, které prokazoval úplně všude, kde hrál. Tuzemští fanoušci znají možná spíše jiné anglické hráče, ale co se gólů týče, málokdo před ním či po něm je na Ostrovech dával s takovou lehkostí a grácií jako on.

James Peter Greaves - tak se ve skutečnosti jmenoval chlapík, který změnil chod dějin fotbalu v Kolébce fotbalu. Narodil se v East Hamu 20. 2. 1940 v dosti chudé rodině. "Jako kluk jsem neznal ani cukroví, ani zmrzlinu, ovoce nebo sladkosti," vzpomínal v rozhovoru pro týdeník Stadion v r. 1967. Začínal v provinčním týmu Dagenham Boys Club, odkud ve 14 přestoupil do Chelsea. V juniorce Blues nastřílel ve své první sezoně 114 branek - slovy sto čtrnáct! Za dva roky podepsal svou první profesionální smlouvu a byl vysmátý, fotbal a Blues miloval nadevše, později prohlásil, že by v té době byl ochoten za Chelsea hrát i zadarmo.

Vysmátí byli brzy i majitelé klubu. V Jimmym totiž získali snajpra, jakého v mužstvu nikdy předtím a ani potom neměli. Hned ve svém mistrovském mači skóroval a v dalších šesti přidal čtyři přesné zásahy. V následujících šesti střetnutích se střelecky postil, ale pak začalo doslova obžerství započaté čtyřmi góly a zakončené 22 brankami v 35 zápasech. Podotýkám, že šlo o počínání sedmnáctiletého kluka v nejvyšší anglické soutěži, kde nastupoval proti celé plejádě skvělých obránců v čele s Billy Wrightem či Billem Slaterem. Čas od času vyletí nahoru nějaká hvězdička, jež zakrátko pohasne. Čas od času vyletí hvězdička, jež se změní v hvězdu a některá i ve stálici či dokonce v planetku. To byl případ Jimmyho Greavese, fenoménu, jakému se v celých fotbalových dějinách hned tak někdo nevyrovnal.

Do První divize vlétl jak uragán. Neměl ještě 21 let a už překonal stovku ligových gólů! V sezoně 1960/61 rozjásal fanoušky Blues 41x! Mimochodem - dvě předchozí sezóny si připsal na konto 32, resp. 29 gólů! V roce 1961 se v položce góly v Greavesových 157 startech za Chelsea skvělo číslo 124 a k tomu přidal dvě koruny krále ligových střelců! V pouhých 21 letech! Zdálo se, že by jednou mohl dovést Chelsea k výšinám, jenže...

... jenže hráči v Anglii chtěli být za svou práci lépe placeni. Žádali zvýšení dosavadního platového stropu, který činil 20 liber týdně. Ne, opravdu jsem nezapomněl na nějaké nuly, ty dvě pětky byly holou realitou. Dnes by za tyto peníze žádný hráč ani nespal. Jimmy bral 17, patřil tedy ke smetánce... Ještě v r. 1967 se chlubil redaktoru Stadionu, že nyní, tj. v r. 1967, bere 100 liber týdně a že se klidně vsadí, že takto dobře je placeno v Anglii jen asi šest hráčů. "Kromě toho vydělávám ročně asi 1500 liber za inzerci a vůbec od novin," kasal se. V r. 1961 se však o takovýchto "astronomických" částkách nikomu ani nezdálo, a tak se vedení Blues nejevilo amorální takovéhoto náročného hráče se zbavit. AC Milán jako každý italský klub platová omezení neznal, přesto tam Jimmy odcházet nechtěl. Manažer Battersby mu však odsekl: "Hele, mladej, to není o tom, co ty chceš! Jsi pod smlouvou, tak poslechneš!" Jimmy se ale stejně cukl, tak si vedení Blues najalo právníka, a ten všemožnými kličkami dosáhl kýženého (pro vedení Blues) výsledku: Greaves musel přestoupit do AC. "Chtěl jsem v Chelsea strávit celou kariéru, jenže mě tam nechtěli," vzpomínal po letech na fatální přehmat klubu ze Stamford Bridge, který v případě těchto dvou subjektů nebyl poslední. Osmdesát tisíc měli pánové z vedení sice v kapse, ale kvůli pár šupům ztratili hráče, který by za ně dýchal a který je mohl dostat na vrchol.

V Miláně se trápil. Ani ne tak herně - ve dvanácti utkáních vstřelil devět gólů a nezapomněl samozřejmě skórovat ani při svém debutu - to byla ostatně jeho specialita, podařilo se mu to na všech štacích, včetně té reprezentační. Příznivci rossoneri začali žít v představě, že v anglickém mladíčkovi našli nového Nordahla, tohoto švédského fotbalového génia. Ale ani velice solidní bilance Jimmyho neobšťastňovala, necítil se v lize svázané taktikou dobře. Požádal o uvolnění zpět do nějakého klubu ve vlasti. Mezi řečí se přátelům zmiňoval, že mu vadí nepoživatelné italské jídlo a zákaz sexu tři dny před zápasem. Dnes by si asi musel vybrat klub, který rozhodně nehýří ambicemi a nezná pohárové týdny...

Kam jinam než zpět do Chelsea, řekl si. Jenže pánové ze Stamford Bridge odmítli zacálovat sumu, kterou vedení AC stanovilo. Sousedé na White Hart Line o penězích vůbec nediskutovali, možnost získat kanonýra takového formátu je nadchla, takže bez mrknutí oka vysolili 99.999 liber a Greaves se stal hráčem Tottenhamu. Manažer Spurs volil tuto baťovskou sumu proto, že sto tisíc tehdy žádný anglický klub za hráče nezaplatil, nechtěl proto dostat tohoto mladého hráče pod zbytečně velký tlak médií a fanoušků. A škudlilové z Chelsea si mohli rvát všechny vlasy i s chlupama, protože mezi Kohouty se Jimmy rozstřílel způsobem vpravdě fantastickým. Dost možná to byl největší provar v dějinách klubu ze Stamford Bridge - nechat si kvůli několika librám a následně kvůli pár tisícům utéci šutéra, jaký se rodí jednou za několik generací, to už chce mít pořádný kus fištrónu...

V roce 1963 se stal Jimmy Greaves králem ligových střelců, v letech 1964, 1965 a 1969 to zopakoval. Za Kohouty odehrál 379 utkání a dal v nich 266 gólů! (Ligová čísla jsou 321/220!). Když se podíváte na bilanci prvních čtyř let v bílém dresu Tottenhamu, musíte chtě nechtě žasnout - 31/30; 49/44; 45/36; 45/35. To jsou čísla, která vypadají jako smyšlená. Jenže ona to byla realita. Byl jednoduše k nezastavení, však se taky v anketě o Zlatý míč umístil v r. 1963 na 3. místě. Vystřílel svému novému zaměstnavateli v r. 1962 FA Cup a o rok později i PVP, když se na finálové demolici Atletica Madrid podílel dvěma údery. FA Cup získali Spurs jeho přičiněním i v r. 1967, mimochodem ve finále přehráli Chelsea.

To už byl také mistr světa, byť se v posledním zápase skupiny zranil a do zbývajících duelů za něj naskakoval pozdější hrdina Hurst. "Kdyby byl býval zdráv, nemuseli jsme kopat s Němci navíc další půlhodinu. To, co Bobby Charlton nahrál Huntovi nebo Hurstovi, z toho musel dát Graves nejmíň tři branky," měli jasno v té době fandové. V dresu Albionu však zářil snad více než ještě více než v tom klubovém. To, že dal při svém debutu v 19 letech gól, snad ani připomínat nemusím. Ale takových šest hattricků nebo sedm fíků ve třech utkáních Britského šampionátu už připomenu, poněvadž jde o fascinující bilanci. (Když jsem u těch hattricků - v Chelsea jich dal třináct, v Tottenhamu dvanáct). Stejně jako 44 gólů v 57 zápasech za Anglii. Řadí se tak na třetí místo v historické tabulce, jen Gary Lineker a velký Bobby skórovali víckrát, ovšem Charlton na svých 49 gólů potřeboval 106 střetnutí a Gary na 48 kulatých 80. Nesmazatelně se pak do dějin fotbalu v Kolébce kopané zapsal rozhodující trefou na 2:1 v poslední minutě Utkání století, hraného v r. 1963 u příležitosti 100. výročí založení anglické fotbalové asociace. O jak skvělého hráče šlo, svědčí fakt, že na něj měl v tomto exhibičním utkání hrát osobku Josef Masopust. Přesto Jimmy válel a dlouhými pasy zásoboval z hloubi pole své kolegy na forwardu a sám pronikal obranou Výběru světa.

Byl prostě mimořádný útočník, ona ta bilance není náhodná. Když se mrknete na video s jeho góly, uvidíte jistou lehkost, dosti netypickou pro Angličana. Žádný tank, ale takový tančík, zato však neuvěřitelně výkonný a s neskutečnou palebnou silou. Vypadá to vždy tak, že to brankář mohl chytit, ale o tom to přesně je - střílel tak akorát - co do umístění i razance. Tak akorát, aby míč letěl těsně kolem natažených prstů znechuceného gólmana, střílel tak, aby to byl gól, aby "si všichni ti normální dokaři a pekaři či zámečníci přišli na své peníze". Ty stovky gólů takto dosažených to není o špatných brankářích, ale o genialitě střelce - v tomto případě Jimmyho Greavese. A střílel je všemi možnými způspby, levou, pravou, z běhu, z místa. Za svou slabinu považoval paradoxně hru hlavou - on Angličan. Ještě v Chelsea vyskočil jednou na vysoký míč a úderem svého čela do gólmanovy brady poslal toho nešťastníka na nosítkách do kabin. Za deset minut vyskočil přeci jen výš, akorát tak na to, aby parádní hlavičkou do spánku brankářova náhradníka poslal i tohoto borce v K. O. stavu ze hřiště. Přesto se hlavičkovým soubojům nevyhýbal, a ač měřil jen 178 cm, což není žádná extra výška, občas nějaký ten gól takto dal, byť raději volil střelbu z voleje. Podle svých slov tak dával každý čtvrtý gól...

V přístupu k životu v sobě nezapřel Angličana: "Jsem profík, a když hraju špatně, tak radši ani nejdu domů, abych si zlost nevyléval na manželce," předznamenal letitou bolest ostrovních fotbalistů, kteří po nevydařeném zápase domů chodili a chodí. "Kino, půllitr piva nebo jednu whisky," odpověděl na dotaz stran svých zájmů. "Kouřím tři denně a piju jednou denně. V den utkání ale nic," šel příkladem. Po skončení kariéry však do toho skočil po hlavě a snad proto, že se žádný den utkání nekonal, pil jak jalůvka. "Myslím, že většina sportovců by si přála být okamžitě po skončení svého posledního zápasu zastřelena. Svůj sportovní důchod totiž tráví v problémech s alkoholem, drogami či depresemi," řekl po letech. Naštěstí on svou závislost zvládl. Mohl se tak později stát sloupkařem The Sun a spolukomentátorem v televizi. Osobitý byl i v hodnocení vztahu fanoušků k hráčům: "Nemám z nich strach, nebojím se ani pivních lahví, které padají na hřiště tady v Liverpolu. Stejně jsou vždycky prázdné. To když jsme hráli v Miláně s AC, už jsem tak klidný nebyl. Mydlili nás, my jsme si to nenechali líbit a Taliáni už lezli přes bariéry," zavzpomínal pro Stadion.

Tak trochu neanglický byl občas v přístupu ke hře. Často bojovali prý spíš ti ostatní, on byl na střílení gólů, jak to sám prezentoval. "Raději budu hrát 89 minut špatně a pak dám vítězný gól, než abych hrál celý zápas skvěle a netrefil se do branky," měl prohlásit. Takjová signifikantní je historka z počátku jeho kariéry - jednou dal za Chelsea za pár minut hattrick Prestonu, načež se na to vybodl s tím, že má pro dnešek vystarané. Jenže v Anglii se hraje za jakéhokoli stavu, tudíž Preston vyrovnal. Pak začal zase hrát Jimmy Greaves. Zvýšil na 4:3, a když Preston pořád ještě jevil známky života a znovu srovnal skóre, uzemnil je zničehonic nadmíru čilý Greaves pátým gólem.

Slavnou se stala též jedna příhoda z MS v Chile, v níž hrál Jimmy jednu ze dvou hlavních rolí. Angličané nastoupili ve čtvrtfinále proti Brazílii a na hřiště vběhl pes. Protože se nikdo z pořadatelů neměl k jeho odchycení a k pobavení publika jej neodehnali ani někteří snaživí hráči, padl Jimmy na čtyři, asi aby to psisko zmátl, a když k němu ten čokl přiběhl, drapl ho a předával pořadateli. Na tribunách z toho bylo velké haló, z čehož byl ten pes asi tak vystresovaný, že milého Jimmyho pomočil.

Poslední roky mezi Kohouty už to nebylo ono, resp. už to nebyl on. Jiným by za 8 branek ve 28 ligových duelech strhávali kopačky a líbali nohy, ale u Jimmyho byli zvyklí na lepší kousky. Ani jeho to na White Hart Line už moc nebralo, a tak na posledních šest ligových střetnutí přestoupil tento rodák z East Hamu ke Kladivářům do West Hamu. Skóroval v těchto šesti mačích 4x. Druhá míza? Nene. Bilance 32 zápasů v další sezóně a devět gólů ho přiměla, aby s tím definitivně sekl. Měl pouhých 31 let. Později se sice ještě vrátil, přičemž za zmínku stojí snad jen působení v nižší soutěži v barvách Barnetu, kde v 56 zápasech dokázal ve svých 38 letech skórovat 16x, ale to už byl konec velkého fotbalisty.

Jimmy Greaves nastřílel za svoji kariéru 466 branek během 661 zápasů, v nejvyšší soutěži tato bilance činí 357/516, přičemž hned šestkrát obsadil trůn krále střelců! Ať ještě někdo dokáže něco podobného! James Peter Greaves byl v roce 2002 slavnostně uveden do Anglické fotbalové síně slávy a v r. 1997 ho britští novináři zařadili do nejlepší britské jedenáctky století. Právem.

Úspěchy: mistr světa (1966), vítěz PVP (1963), vítěz FA Cupu 1962, 1967, účastník dvou MS, Utkání století (1963), 3. nejlepší fotbalista Evropy (1963), šestinásobný král střelců, člen Anglické fotbalové síně slávy, nejlepší britské XI. století.