Josef Bican, Slavia, Československo

V době, kdy většina fotbalových fanoušků na celém světě vzývá jména jako Messi, Pato, Kaká, Ronaldinho, nezaškodí připomenout si, že také my máme legendy, máme být proč hrdi na náš fotbal, na jeho minulost a přítomnost. Plánička, Nejedlý, Puč, Masopust, Viktor, Nedvěd, Rosický, to jsou jen namátkou některá z jmen hráčů, kteří proslavili naši vlast. Ale jeden z fotbalistů jakoby čněl vysoko nad nimi. Josef Bican...

Narodil se 25. září 1913 ve Vídni, v tehdejším Rakousko - Uherském mocnářství. Rodiče byli Češi. Táta hrál fotbal za Herthu Vídeň, ale Pepimu toho mnoho ukázat nestačil. Zemřel mlád, v 31 letech. Maminka zůstala sama a uživit tři hladové klučičí krky bylo mnohokrát nad její síly. Pepi se ale snažil pár šestáků domů přinést a měl štěstí, že již ve 12 letech z něho pan Singer udělal "profíka”. Slíbil mu totiž za každý gól šilink. Po hraní za firemní jedenáctky Schustek a Farbenlut se konečně v roce 1931 dočkal své první opravdové profesionální smlouvy. Obránce Schramseis ho doporučil vedení Rapidu a to ho po krátké zkoušce do svých služeb přijalo. Bylo mu necelých 18 let a jeho plat vzrostl do "závratné" výše. Z 1 šilinku za gól od pana továrníka, na 400 šilinků za týden. A příplatky za góly k tomu! A pánové majitelé museli hned sáhnout pořádně hluboko do kapsy. On totiž ten drzý mladíček dal v prvním utkání hned 4 góly! A v derby proti Austrii k tomu!

V listopadu roku 1933 se Bican objevil na hřišti společně s hráči Slavie. Ale v té době ještě jako protivník, měl na sobě dres Rapidu. A dal Pláničkovi 5 gólů... Funkcionáři Slavie chtěli koupit Bindera, rovněž výborného útočníka a střelce, ale po tomto přídělu z kopaček Pepiho rychle změnili názor. "Jsi po rodičích Čech, musíš hrát za nás!" lákali Bicana. A ten jim přikývl se slovy: "Když přestup, tak jedině do Slavie. A to co nejdříve!" Časem se ukázalo, jak se mýlil. To "co nejdříve" se protáhlo na dlouhé 4 roky...

Bylo jasné, že dříve nebo později se objeví také v dresu národního týmu Rakouska. A tak si Bican zahrál na slavném MS 1934 v Itálii. Slavném hlavně pro naše barvy, tehdejší stříbro totiž mělo cenu zlata. Mnohem později, kdy již Bican dával v dresu pražské Slavie jeden gól za druhým, si mnozí povzdychli: "Jó, kdyby tak Pepi tenkrát hrál za Československo...!" Rakousko, jeho "Wunderteam", prohrálo boj o bronz s Německem (2:3) a skončilo na 4. místě. Bican chtěl ihned po tomto šampionátu ukončit své vídeňské působení a odejít do Prahy. Ale pánové z Rapidu a později Admiry, kam přestoupil v roce 1935, neměli pro jeho toulavé boty pochopení. Slibovali, ale znáte to: "Sliby, chyby!" Nejdříve tvrdili, že za určité odstupné ho ihned uvolní. Pak změnili názor a že prý do roku 1936 se o přestupu nedá mluvit. Z Bicana se stal rebel a od vedení dostal 10 měsíců "karantény". Svazový kapitán Meisl ho vyloučil z národního týmu Rakouska, za který sehrál 19 utkání a dal 14 branek, a přidal 4 roky zákazu startu v jeho dresu. Bican ale všechny překážky přežil ve zdraví, nátlaku nepodlehl a dočkal se... Zasáhnout musela dokonce samotná FIFA! Přestupová částka? Kč 120 tisíc...

Do hlavního města tehdejšího Československa se dostal v roce 1937. Stal se hráčem své velké životní lásky, Slavie. Josef Bican na svůj příjezd později vzpomínal takto: "U Břeclavi jsem přejížděl státní hranici 15. dubna 1937. Odevzdal jsem celníkům pas, ti zkontrolovali fotografii, přečetli si jméno a pak se podívali do okénka. Tak vy jste ten Bican. No to je dost, že konečně jedete, my tady na vás netrpělivě čekáme!"

Nejdříve směl pouze trénovat a sen hrát za Slavii, obléci sešívaný dres, se mu splnil až 27. srpna téhož roku. Ale tentokráte premiéra nedopadla tak dobře jako o 6 let dříve ta vídeňská. Soupeřem bylo Kladno a to doma vyhrálo 1:0... V Praze to ale již skončilo podle očekávání. Hrála se liga a po ní Pohár. Josef Bican zatížil konta Bohemians i Náchoda čtyřmi góly. Během podzimu nastřílel 31 branek, prosadil se do sestavy na místo centrforwarda a do šancí ho posílal další nezapomenutelný Slávista Vlastík Kopecký. Ale ani ten příděl branek posily z Vídně nestačil. Slavii to jinak moc nešlo, trápila se a přezimovala na 3. místě. Jedinou nadějí se tak stalo pražské derby se Spartou. To ovšem skončilo katastrofálně. Výsledek 1:5, šance na titul nenávratně zmizela. Ten jediný gól dal ovšem Bican... Celkově z toho bylo 2. místo a Pepi se stal králem střelců.

Reprezentace se připravovala na MS 1938 ve Francii a Bican měl být tím, kdo pomůže "italské stříbro" přetavit ve "francouzské zlato". Ale již tehdy na svazu pracovali lemplové. Jeden z nich nevyřídil všechny potřebné náležitosti a tak Bican povolení ke startu od FIFA nedostal. Naši v opakovaném čtvrtfinále s Brazílií neuspěli a předčasně se vrátili domů. A znovu bylo slyšet ve všech hospodách od Aše až po Košice to samé jako před 4 roky: "Jó kdyby tak hrál Bican...!"

Národní tým tedy očekávání nesplnil, ale Slavia si rok 1938 vychutnala pořádně. Tehdejší Středoevropský pohár byl vlastně tou současnou Ligou mistrů. Týmy Beogradski SK, Ambrosiana Milano, Genova FC a Ferencvaros Budapešť postupně padaly jak hrušky ze stromu. Poprvé a naposledy se Slávisté radovali z prvenství v této soutěži. Bican byl hlavním strůjcem tohoto úspěchu. Slavia porazila Genovu 4:0 a on dal všechny góly. Slavia rozdrtila Ambrosianu, dnešní Inter, 9:0 a Pepi se trefil rovněž čtyřikrát.

V srpnu, po MS ve Francii, se Bican rovněž představil poprvé v reprezentačním dresu. Švédsko od něj na domácí půdě dostalo hned tři kousky. Rumuni v prosinci ještě o jeden víc... A tím to na dlouhou dobu skončilo. Po anexu Rakouska si to jistý pan Hitler a jeho zfanatizovaní soukmenovci namířili do Čech a na Moravu, Slovensko se raději od nás odtrhlo a k jiným připojilo. V září 1939 vypukla II. světová válka...

Josef Bican byl v té době na začátku vrcholu. Oslavil 26. narozeniny, ale svět měl zcela jiné starosti než fotbal. Ano, hrálo se doma, v Protektorátu, liga, Pohár, ale žádné výjezdy a zájezdy, žádná reprezentace. Odmítl přijmout německé státní občanství, ale nechali ho hrát alespoň za Slavii. Ta vyhrála okleštěnou ligu 4x za sebou, dvě vítězství zaznamenala také v novém Českém poháru.

Jakým byl Bican střelcem nám ukážou následující čísla. Stý gól v dresu Slavie vstřelil v červnu 1940, tedy 3 roky po svém příchodu. Na další stovku ale potřeboval jen dva roky, gól číslo 200 vsítil na podzim 1942. Třetí stovku završil v prosinci 1945, a to se závěrem války žádné zápasy nehrály.

Po komunistickém puči v únoru 1948 se Slavia dostala na "černou" listinu a Bican samozřejmě na první místo v knize "nedoporučených". Ještě předtím, v roce 1947, získala Slavia další a na dlouhá léta poslední titul. V té době slavil 34. narozeniny, ale zájem o něj byl i tak obrovský. Juventus dával milióny, další nabídky přicházely například z Paříže. On ale odmítal a zůstal. Ve Slavii, v Československu. A to se mu za věrnost náležitě odměnilo. Dal gól Jugoslávii v roce 1947, o dva roky později stál na čele útoku při slavném vítězství nad Maďarskem, loučil se v září téhož roku proti Bulharsku. A to bylo vše. Oblékl reprezentační dres ve 14 zápasech a dal v nich 12 gólů.

Politika je prý svinstvo, alespoň se to tak říká. Bican by mohl vyprávět... V roce 1949 musel odejít, pomocnou ruku mu nabídli ve Vítkovicích. Tam se setkal s dalšími odsunutými Slávisty Ženíškem a Čambalem. Za tři roky hrál tým Vítkovic 1. ligu a v ní o titul! V roce 1952 přestoupil do Hradce Králové, stále patřil mezi ligové kanonýry. V srpnu 1953 dal gól číslo 400!

Do Slavie, ale co to říkám, do Dynama Praha, se vrátil roku 1953. Bylo mu 40 let. Chystal se na konec své fotbalové kariéry a chtěl tak učinit v klubu, který tolik miloval. Stále byl platným hráčem a dával góly. Ten poslední do sítě Jiskry Liberec. Jako hrající trenér...

Ten den uplynulo od jeho narození 41 let, 10 měsíců a 27 dnů. Do dnešních dnů mu patří titul nejstaršího českého ligového střelce. A jen tak na okraj. Ten poslední gól byl jeho čtvrtým v tomto utkání. Tak se loučil Pan Fotbalista!!!

V roce 1956 červenobílé barvy opustil a začalo další jeho životní putování. Všemocné straně a vládě ležel jeho osud na srdci a tak semtam dokonce sehnal i práci. Jako závozník, pomocný dělník...

Srdce Josefa Bicana, Čecha a Slávisty, ale především skvělého člověka a fotbalisty, dotlouklo 12. prosince 2001. Někde, v nekonečném vesmíru, se potuluje malá planetka. Nese jeho jméno: Josef Bican...

Zajímavá čísla: Josef Bican se v dresu Slavie radoval celkem 5x z titulu mistra ligy. Další titul získal jako hráč Rapidu Vídeň. Za A tým Slavie odehrál 514 utkání a v nich dal, ověřených, 961 branek! V lize nastoupil za Slavii 240x a skóroval 417x. Celková bilance z ligových zápasů Josefa Bicana se trochu rozchází... Mluví se o 655 brankách, ale IFFHS uznává "jen" 643 gólů. Nejnovější údaje však tato čísla vyvracejí a přinášejí jinou bilanci: 518 branek = 71 ověřených v Rakousku + 417 v naší lize za Slavii + 30 za Vítkovice... Je členem Klubu ligových kanonýrů, kde mu patří čestný odznak č. 1. V sezóně 1943/44 dal 57 branek. Ve dvaceti zápasech dal 4 branky, 5x se trefil v šesti utkáních, jednou dal 6 gólů. Ve čtyřech zápasech dal dokonce 7 branek!!! Josef Bican se stal celkem 12x Králem ligových střelců! Z toho 10x v dresu Slavie, 1x za Vítkovice a 1x ještě v Rakousku. Jedná se o světový unikát a IFFHS (Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků) mu za to udělila titul "Nejčastější král ligových střelců". Až za ním skočili Pelé, Romario... V anketě Světový fotbalista XX. století se umístil na 34. místě. Narodil se ve špatné době a na "špatném" místě, jinak kdo ví... V obdobně anketě pořádané týdeníkem Gól pod názvem "Český fotbalista století" skončil v hlasování odborníků na 2. místě za Josefem Masopustem. U čtenářů to suverénně vyhrál... Na druhém místě skončil také v anketě MF Dnes o Jedenáctku století. Je Čestným občanem města Prahy, Klub Slavia Praha jej ocenil Plaketou J. Maddena s čestným číslem 1.

Hráč: Hertha Vídeň, firemní mužstva Schustek a Farbenlutz, Rapid Vídeň, Admira Vídeň, Slavia Praha (1937-48, 53-56), Vítkovické železárny, Hradec Králové

Reprezentace ČSR: 14 zápasů, 12 branek; Rakousko: 19 zápasů, 14 branek

Trenér: Slavia Praha, Slovan Liberec, Spartak Brno, Baník Příbram, Spartak Hradec Králové, SONP Kladno, SK Tongeren (Belgie).

P.S. Slavia Praha pomalu, ale jistě, končí výstavbu nového stadiónu. Mezi příznivci tohoto klubu probíhají často vzrušené diskuze o tom, jak by se měl jmenovat. Nejčastěji se vyslovuje právě jméno Josefa Bicana. I když je velice nepravděpodobné, že se majitelé rozhodnou právě pro název Aréna Josefa Bicana, vím že drtivá většina Slávistů si při vstupu na tribuny červenobílého chrámu vzpomene právě na tohoto fotbalistu. A očekávám, že tak jako fanoušci Slavie minutou ticha a následným potleskem uctili památku legendy Sparty Praha Andreje Kvašňáka, budou se stejnou úctou uznávat jméno Josefa Bicana i všichni ostatní. Vždyť to nebyl jen Slávista. Byl především vynikající člověk a reprezentant naší vlasti...