L'Hexagone vs. Evropa: Pět pohárových poznámek

Fotbalové trendy v poslední době dlouho vypadaly jako jednoduše nastavená záležitost: za trojicí největších lig (Anglie, Španělsko, Itálie) následovaly Bundesliga a Ligue 1. To je tradiční "velká pětka" evropského fotbalu, která hráčskou kvalitou a dosaženými úspěchy čněla nad svými pronásledovateli - až donedávna.

Heroický úspěch Mourinhova Porta a aféra Calciopoli totiž odstartovaly pozvolnou změnu v rozložení sil; řečí čísel se přes Serii A přehnala Bundesliga, která fanouškům nabízí zdravější poměry, větší adaptabilitu na moderní fotbal, a v neposlední řadě lepší výsledky na evropských kolbištích, což zapříčinilo italský pád na nepopulární čtvrtou pozici. U Ligue 1 k tak razantní změně nedošlo: za klesajícím kreditem francouzské nejvyšší soutěže není narozdíl od té italské jeden klíčový náraz, ale spíše postupný vzestup dotírajících konkurentů.

Chabé výsledky na evropské scéně provázejí L1 celou její historií a dodnes existují pouze dva francouzské týmy, které kdy vyhrály evropský pohár - PSG triumfovalo v Poháru vítězů pohárů roku 1996, Marseille pak na jaře 1993 získala trofej z Ligy mistrů, později devalvovanou skandálem kolem Bernarda Tapieho. Posledním větším úspěchem bylo semifinále, kterého dosáhl Lyon v roce 2010. Podíváme-li se na aktuální zastoupení Francie v milionářské soutěži, najdeme bezmocně tápající Lille, nováčkovskou daň platící Montpellier a štědře dotované PSG, které však z dlouhodobého mustru Ligue 1 notně vybočuje. Nabízí se proto otázka, proč nejsou vyslanci země galského kohouta konkurenceschopnější - proč se zdá, že tyto týmy nejsou schopny dosáhnout výraznějšího úspěchu?


Rozprostření kvality

Názor, že Ligue 1 je ve skutečnosti nejvyrovnanější velkou ligou Evropy, není rozhodně ojedinělý. Například předloňská sezona byla tak velkým náporem na fanouškovské nervy, že si pozorovatelé dali práci a v hrubých číslech porovnali vyrovnanost soutěže s konkurencí v přehledu, který francouzské lize přisoudil status nejvíce nervydrásající podívané široko daleko.

To je samozřejmě generalizující pohled, ale faktem zůstává, že relativní náročnost L1 je důležitou okolností, kterou je třeba v této úvaze vzít v potaz. Francouzským týmům je dlouhodobě tradičně připisován přílišný důraz na defenzivu, což je možno podepřít jak příslušnými údaji - brankový průměr na zápas většinou oproti přímé konkurenci skutečně lehce zaostává - tak prostým pozorováním. Statisticky je prakticky u každého zápasu nejvyšší šance na výsledek 1:0, 0:1 nebo 1:1, výhry o 2 a více branek jsou mnohem vzácnější než v jiných velkých soutěžích, a počet remíz může narůstat do skutečně závratných čísel - Brest se loni zachránil mimo jiné díky tomu, že zremizoval hned 17 zápasů, tedy prakticky polovinu celé sezony.

Všímaví pozorovatelé, mezi nimi i Guy Roux, zaregistrovali důležitý fakt - hráčská kvalita ve Francii je jednak široce rozprostřená, jednak v mnoha ohledech irelevantní. Převážná většina ligových týmů má kádry kvalitativně na srovnatelné úrovni; vyjma těch nejsilnějších a nejbohatších na jedné a nejhůře adaptovaných nováčků na druhé straně jsou rozdíly v síle kádru oproti ostatním ligám marginální záležitostí. Prakticky dvě třetiny ligového pelotonu hrají rok co rok o záchranu, a v tomto extrémně vyrovnaném boji vystupují do popředí faktory jako schopnost stabilně bodovat v domácím prostředí nebo obětavost a kvalita bránění. Dva příklady z nedávné minulosti - Lens sestoupilo v okamžiku, kdy přestalo fungovat kouzlo jejich stadionu, Caen se i přes výhodu velmi schopného hráčského materiálu a atraktivního fotbalu poroučelo do Ligue 2 kvůli rezignaci na urputné obranné pojetí hry.

V lize tím trpí například Rennes nebo Lille, kterému jeho manažer Rudi Garcia vetknul atraktivní ofenzivní styl, spoléhající na kontrolu míče a vířivý, nečitelný útok. S tímto pojetím fotbalu však mají Les Dogues na domácí půdě často velké problémy, neboť soupeři v přímé konfrontaci prakticky rezignují na výhru a své síly věnují pouze tomu, aby eliminovali ofenzivní esa Lillois. Francouzské týmy mají, obecně vzato, větší šanci uspět při poctivém bránění a brejkové hře - a to i pokud se jedná o týmy s velkým útočným potenciálem, jak ukázala například Marseille, která takto vyzrála na nebezpečný Dortmund.

Shrňme tedy, že špička Ligue 1 se se špičkami jiných soutěží dlouhodobě rovnat spíše nemůže, avšak směrem dolů tabulkou se kvalita týmů stále vyrovnává, a liga jako celek tak stojí na kompaktnosti a nepředvídatelnosti spíše než na kumulaci kvality v několika největších týmech - týmech, které sice na papíře jasně vládnou, ale v reálu to mají při specifickém pojetí fotbalu v podání většiny ligové konkurence nesmírně složité. Pro diváka je takové nastavení sil atraktivní (připomeňme si třeba Ajaccio, které od svého postupu už stihlo dokonale zdeptat mnohem silnější týmy Lyonu a PSG), pro evropskou konfrontaci spíše nevhodné.


Konec zázraku od Rhôny

Existuje možná čtyři, pět zápasů, ve kterých by si týmy formátu Marseille, Lyonu nebo Lille mohly bezpečně dovolit polevit a hrát takříkajíc "na půl plynu". Francouzská soutěž je extrémně fyzicky vyprofilovaná, což platí zejména ve středních a spodních patrech tabulky, a tato specifická náročnost vytváří ironický paradox - jakkoliv je totiž pravdou, že si špičkové týmy teoreticky mohou dovolit obětovat několik zápasů (protože ztrácet bude každý), takové uvažování by bylo nebezpečné, neboť tyto ztráty přijdou i v okamžiku, kdy se s nimi jednoduše nepočítá. Mistrem "vykalkulovaných pozvolných rozjezdů" je Lille, které liknavý start do soutěže loni dost možná připravil o mistrovský titul, a zůstává otázkou, jak se na konečném zúčtování projeví letos.

Samozřejmě, pokud by se snad našel tým, který by svoji konkurenci díky finančním možnostem a (z nich vyplývající) kvalitě jednoduše smetl ze stolu, měl by v Evropě velkou výhodu - prostý fakt, že jeho zaměstnanci jsou o tolik lepší než ostatní, že se v domácí lize ani nemusí naplno snažit, by takovému týmu umožňoval naplno se soustředit na větší výzvy. Lyon v pohárech dodnes tyje ze sedmiletého období své nadvlády, jehož konec zároveň orámoval začátek francouzského pádu koeficientovými tabulkami.

Je to v podstatě mimořádně jednoduchá premisa - pokud existuje v lize jeden, dva suverénní celky, utrpí tím vyrovnanost soutěže, ale evropský kredit poroste. To, že koeficient v tomto případě neodráží kvalitu ligy, nýbrž její nejužší elity, je pro neošálitelné statistiky vedlejší; portugalská liga, troufám si říct, svojí celkovou úrovní tu francouzskou v žádném případě nepřevyšuje, ale Porto i přesto právě porazilo nejsilnější francouzský tým. To Porto, které před dvěma lety dokráčelo k titulu v Evropské lize jízdou, při níž odráželo domácí protivníky prakticky bez námahy jako dotěrný hmyz - a když už jsme u EL, můžeme rovnou zmínit i triumf Zenitu. Francouzská odpověď?

Fanoušci z hlavního města doufají, že se jí už brzo dočkáme.


Hledá se střelec. Zn.: spěchá

Toto je spíše okrajová poznámka, která však při pohledu na evropské zastoupení Ligue 1 přináší důležité poznatky: špičkové francouzské týmy mají zpravidla vynikajícího brankáře, slušnou obranu a kvalitní a vyváženou zálohu, ale když přijde řeč na útok, stahují se hluboko do ústraní. V současnosti v lize působí všehovšudy tři elitní forvardi - Zlatan Ibrahimović, Lisandro López a znovuzrozený André-Pierre Gignac, u kterého však zůstává otázkou, udrží-li si svoji současnou formu. Proto taky jejich zaměstnavatelé, tedy Lyon, PSG a Marseille, působí zdaleka nejkonkurenceschopněji.

Po kvalitních a spolehlivých zakončovatelích je na fotbalovém trhu enormní poptávka a udržet je je pro kluby Ligue 1 velmi složité. Jako příklad si vezměme trojici týmů, které se v posledních letech dokázaly kvalifikovat do Evropy - Lille, Rennes a Montpellier, tedy mužstva, která mají hráče i zažitý styl pro praktikování nátlakového, útočného fotbalu. Pokud si vybavíte loňskou epizodu Rennes v Evropské lize, možná si vzpomenete na to, jak tento mladý tým zaujal řadu nestranných fanoušků atraktivní hrou, rychlým přechodem do útoku, sehraností - a zahazováním šancí. Chyběl zkrátka někdo, kdo by byl z převahy na hřišti schopen vydolovat potřebné branky, a Les Rouge et Noir se z relativně hratelné skupiny poroučeli bez většího odporu.

Totéž platí i pro Lille, které doteď nenašlo náhradu za branky Moussy Sowa, a nejnověji Montpellier, jehož evropské akcie dost možná zůstanou pohřbeny v díře zející po odchodu Oliviera Girouda. Konkrétně Lille přitom fotbal hrát jednoznačně umí a dokazuje to zápas co zápas - Garcia sestavil tým, který je pro otevřenější a přímočařejší pohárovou scénu jako stvořený, ale bolestivá střelecká impotence z něj dělá prakticky neškodného konkurenta. Jak by v Lize mistrů dopadlo Auxerre, kdyby se mohlo opřít o služby zdravého a ve formě hrajícího Ireneusze Jeleńe? Pomohl by Sow odvrátit blamáž Dog proti Borisovu? Jak daleko mohlo dojít Rennes, kdyby se nemuselo spoléhat na nestálého a labilního Montaňa? Nedostatek kvality v zakončení je důležitým střípkem do mozaiky francouzského vyklízení pohárové scény.


Peníze až na prvním místě

Příchody Alaina Traorého a Benjamina Corgneta, spolu s několika dalšími transakcemi, způsobily v Bretani malé zemětřesení: skromný Lorient skončil za minulé léto v minusu 12,5 milionu eur, což z něj činí třetí nejvíce rozhazovačný tým celého přestupového okna. Větší investice podnikli už jenom manažeři Lille a PSG.

Francie je největší tranzitní ligou Evropy; existuje jen málo špičkových hráčů, pro které je angažmá v Ligue 1 vysněným maximem. Většina z nich časem zamíří výše, týmy to vědí a velká část z nich z prodeje hráčů alespoň částečně žije. Částka, kterou Les Merlus vyplatili ve snaze převzít nadvládu nad Bretaní z rukou skomírajícího Rennes (což zatím, zdá se, funguje), působí v porovnání s investicemi točícími se v jiných top ligách nicotně, ale v daných podmínkách jde o obrovskou zátěž. To dobře ilustruje prostředky, kterými francouzské kluby ve skutečnosti disponují.

Když už jsme se zmínili o Rennes, nelze nezaostřit na postavu jejich generálního ředitele, Pierre Dréossiho. Tento obezřetný obchodník má na první pohled ideální pozici - jeho klub totiž zaštiťuje Francois Pinault, jeden z nejbohatších lidí země, jehož peněženka je prakticky bezedná. Jenže s financemi se ve Francii zkrátka zachází opatrně, což se na síle týmů v reálu odráží - a navíc je nutno podotknout, že Pinaultova motivace je poněkud odlišná než například motivace vlastníků PSG, což se projevuje jednak striktně nastavenou platovou politikou, jednak kladením postupných cílů, protože ani Dréossi, ani klubový prezident Patrick Le Lay nehodlají hrát poker s cizími (Pinaultovými) penězi. Ptáte se, co by se mohlo stát při hypotetickém skokovém zvýšení platů? Možná vám odpoví prezident Lyonu Jean-Michel Aulas, kterého právě přemrštěné výdaje za hráčské mzdy, společně s náklady na nový stadion, donutily razantně utáhnout opasek a sestoupit z piedestalu vyhrazeného "těm, kteří nakupují" zpět mezi "ty, kteří prodávají".

Socialistická vláda prezidenta Hollanda rozhodně nehodlá podporovat bezuzdné rozhazování. Arabský kapitál padající do pařížského klína odstartovaly horkokrevnou debatu na téma přeplácení a vyústily v zavedení astronomické daně pro nejlépe vydělávající fotbalisty, což opět o něco zmenšuje manipulační prostor pro zbytek ligy. Michel Seydoux, muž, který je odpovědný za finance Lille, je jediným generálním manažerem v zemi, jehož chytré investice a výhodné prodeje pomohly vybudovat dlouhodobě konkurenceschopný tým s novým stadionem. Zbytek startovního pole s nástupem PSG notně utrpěl.

Ona zmiňovaná daň z příjmu, která pro nejbohatší třídu nově představuje až 75 %, se totiž nedotýká pouze Ibrahimoviće, jež celou kauzu prakticky odstartoval. Šéf francouzského fotbalu Frédéric Thiriez dokonce letos v březnu Hollandův návrh označil za katastrofu, přičemž odhadnul, že by se takové pravidlo dotklo až jedné čtvrtiny ligových fotbalistů. Nové podmínky nakonec byly schváleny, a Francie tak má v porovnání s ostatními fotbalovými velmocemi suverénně nejvyšší daň z příjmu pro ty nejbohatší.

A pokud by vám připadalo, že text v předchozím odkazu je až příliš zahleděný do fotbalového hlediska a opomíjí ta ostatní, vězte, že neklidná diskuse ohledně nové daně bují i na mnohem prozaičtějších frontách.


Falešný poplach?

Pro závěrečnou poznámku si schovávám trochu optimističtější tón: názor na evropské působení klubů z Ligue 1 je podle mne příliš negativistický, za což může nejspíše čerstvá zkušenost s letošním katastrofálním startem Lille. Není však možné, aby všichni vyslanci L'Hexagone předváděli výkony na hranici svých možností; velké úspěchy na všech frontách budiž vyhrazeny těm, kteří svojí kvalitou daleko ční nad ostatními, tedy Angličanům a Španělům. Podíváme-li se na letošní reprezentaci Francie v Evropě, zjistíme, že ve skutečnosti není ani zdaleka nic ztraceno - v Evropské lize mohou postoupit všechny tři týmy (a minimálně u Marseille a Lyonu bych si na postup i vsadil). V Lize mistrů je to sice slabší, ale Lille může alespoň děkovat fotbalovému Bohu za aktuální rozložení sil ve skupině, neboť z pozice, v jaké se momentálně nachází, se při zlepšených výkonech dá ještě relativně snadno vybruslit. Montpellier má kvalitu na to, aby skončil alespoň třetí.

A PSG? Pokud půjde vše podle katarského plánu, zrodí se v Paříži nový evropský gigant. Možná že tato analýza bude za rok, dva zoufale neaktuální - možná, že pařížský moloch setře z Ligue 1 pel výjimečnosti, definovaný výše popsanými specifiky, a francouzský koeficient v návaznosti na to vystřelí strmě nahoru. Nechme se překvapit.