Legendy Calcia - AC Milán - od švédských králů po Paróna a Zlatého chlapce (1.)

"Černá vzbuzuje strach, červená zase respekt. Budeme jako fotbaloví ďábli," těšil se na sklonku devatenáctého století jistý anglický gentleman, jemuž v dobách vyřknutí oné okřídlené věty táhlo na třicátý rok života. V občanském průkaze měl napsáno Herbert Kilpin a pracoval jako obchodník s textilem. A byly to právě pracovní zájmy, které nadšeného fotbalového příznivce zavály ze zapršených britských ostrovů na slunný Apeninský poloostrov.

Ve své vlasti Kilpin nosíval barvy Garibaldi Reds, týmu sídlícího v Nottinghamu, v Itálii jej však čekalo zcela jiné dobrodružství. Jeho obchodní zakázky byly brzy vyřízeny, z Janova, kde přebýval, se mu však nechtělo. Zamiloval si totiž italský temperament, životní vášeň a především chloubu operního národa - Calcio. Když se Kilpin roku 1897 přidával k mužstvu FC Torinese, nevěděl, že sám později jeden další klub založí. A to ne ledajaký!

Město Milán se již od pradávna hrdě hlásí na pozici jednoho z nejvyspělejších center jižní Evropy. Slavný operní dům La Scala a gigantický Milánský Dóm (svého druhu dost možná nejpůsobivější stavba Evropy) utvářejí značku, již může většina ostatních měst jen tiše závidět. Ke všemu se navíc přidal také fotbal, jemuž se v hlavním středisku evropské módy dostává neobyčejné pozornosti. Toto jest bilance dnešní. V dobách mládí Herberta Kilpina však situace nebyla stejná. Nepříliš známý celek Mediolanum sice fanoušky měl, na tak velké město jakým Milán je ovšem zdaleka nestačil. Když Kilpin po dvou sezónách právě tým Mediolanum opouštěl, již mu v hlavě vyvstával plán na založení nového klubu, který by konečně naplnil kapacity potřeb bohaté metropole Lombardie. A tak se stalo, že dne 16. prosince roku 1899 světlo světa poznalo nové fotbalové společenství, jež dostalo název Milan Cricket and Football Club. Zakladatelem klubu se stala skupinka anglických obchodníků, kteří v Itálii pobývali v rámci plnění pracovních povinností. Byl mezi nimi rovněž i Herbert Kilpin, který se stal prvním kapitánem AC, vůbec prvním prezidentem byl ustanoven jeho krajan Alfred Edwards.

Navzdory převaze Angličanů se do vedení týmu nakonec dostali i Italové, jmenovitě bratři Pirelliové, kteří se živili v podnikatelském průmyslu. Jak je psáno výše, slavné červenočerné dresy nově vzniknuvšímu mužstvu navrhnul Kilpin, přezdívka diavoli se okamžitě stala oblíbeným hitem klubových tifosi. Zajímavostí jistě je, že v názvu věhlasného týmu dodnes stojí anglické pojmenování města Milán - Milan - nikoli italské Milano, jako je tomu u městského rivala Interu, jenž vzniknul roku 1908 odštěpením nespokojených členů AC. Paradoxně tak "mezinárodní" (internazionale) Inter svým názvem více koresponduje se svou vlastí. Vše ovšem jednoduše vysvětluje skutečnost, že zakladatelé AC mužstvu logicky chtěli vtisknout vlastní tvář, v pozdějších letech se upravení názvu města nekonalo z úcty k zakladatelům, zatímco Inter, jenž založili výhradně Italové, podobné starosti řešit nemusel... Dnešní název AC Milan je kompromisem mezi anglickým označením města a novou, leč velmi oblíbenou zkratkou Associazione Calcio. Tato definitivní a dodnes platná změna se udála po pádu Mussoliniho fašistického režimu, během něhož v rámci "všeho italského" klub musel používat hlavičku Associazione Calcio Milano...

Úvodní ročníky existence klubu Milán by se daly zhodnotit jako velmi zdařilé, ba přímo úspěšné. Tři mistrovské tituly (Scudetta) během osmi let rozhodně nejsou špatnou bilancí. Avšak, byť vše tak pěkně začalo, brzy se začínalo stále více a více nepříjemně zamotávat. Nejprve ono nešťastné odloučení třiačtyřiceti členů klubu, kteří založili konkurenční Inter, poté odchod klíčových hráčů z dob začátků mužstva, následně pak celková ztráta konkurenceschopnosti. Celých čtyřicet čtyři let Milán marně přihlížel bojům mezi Juventusem, Interem, Bolognou, Janovem či Torinem, sám další Scudetto ne a ne získat. Vše měla změnit až blahořečená padesátá léta, kdy rossoneri zažili doslova výkonnostní renesanci.

Když byl roku 1945 po roční přestávce do křesla prezidenta diavoli opět zvolen Umberto Trabattoni, doufali milánští tifosi, že konečně nastanou časy vítězství a úspěchů. Nadaný manažer měl s klubem velké plány, toužil, ostatně jako celý zbytek ligové tabulky, z čela svrhnout Grande Torino, které pod vedením mimořádně nadaného středového útočníka Valentina Mazzoly válelo a Scudetto si pomalu přisvojilo jako klubový majetek. Jakousi nechtěnou a značně krutou pomocí zhůry se stala tragédie ze 4. května 1949, kdy letadlo s posádkou turínských hvězd havarovalo na vrchu Superga - neporazitelný tým geniálních fotbalistů a chlouby národa byl pryč, Grande Torino se stalo pouhým mýtem. Otřesená Itálie oplakávala vyhaslé životy dost možná nejsilnějšího výběru v dějinách Serie A, fotbalová špička se připravovala na lítý boj o nečekaně uvolněný trůn šampiona.

A právě po pádu Velkého Turína se v italských fotbalových vodách vytvořil onen proslulý triumvirát tří nejmocnějších klubů, které určují směr po stránce sportovní, ekonomické i fanouškovské, a které koneckonců Calciu vládnou dodnes. Klubů, které ovládají sdělovací prostředky, budí nejvíce emocí, mají největší stadiony, zkrátka ti největší. Juventus Turín, Inter Milán a AC Milán - to jsou oni, Šlechtická trojice! Od roku 1950 na dalších dvacet let pouhá tři Scudetta připadla jinému týmu, než některému z právě zmíněných gigantů fotbalového nebe. Juventus s Milánem slavili šestkrát, Inter pětkrát. Zásluhu na alespoň minimálním zisku ostatních mužstev ve dvou případech nese Fiorentina, v jednom pak Bologna. Zajímavostí je, že na hned dvou z těchto tří triumfů "malých" klubů se podílel populární, avšak stejně tak i kontroverzní trenérský stratég Fulvio Bernardini, jehož zásluhou se z ligového primátu poprvé ve svých dějinách radovala toskánská Fiorentina, naposledy pak Bologna, oprášivší svou zašlou slávu z dvacátých a třicátých let. Obdivovaný "Fuffo" Bernardini i v dobách masivního rozmachu peněz a fotbalového megalomanství prosazoval působivý ofenzivní styl, možná právě proto jej tifosi tak milovali. Čtenář snad dovolí malou vsuvku, narazili-li jsme již na Fulvia Bernardiniho. Jedná se totiž o prvního známějšího fotbalistu, který si "dovolil" přestoupit z hlavního města Říma na bohatý sever. Stalo se tak roku 1926 na trase Lazio - Inter, za což bylo "silvestrovské dítě" (Bernardini se narodil pár desítek minut před koncem roku 1905, mezi občany Itálie byl však zapsán až 1. 1. 1906) nazváno Jidášem. Jak vidno, Fuffo budil emoce po celý život, ať už jako hráč, či jako trenér....

Snad žádné léto nebylo na přestupovém trhu pro AC Milán toliko úspěšné jako to z roku 1949. Prezident Trabattoni na San Siro, stadion obou milánských velkoklubů postavený roku 1926, přivedl trojici švédských internacionálů, jež předcházela výborná pověst a především učiněná záplava gólů. Útočná superformace známá pod magickou zkratkou Gre-No-Li rok předtím slavně dobyla Olympiádu v Londýně, své kvality navíc dlouhodobě předváděla také ve Švédské lize. Gunnar Nordahl, nejslavnější a nejproduktivnější zástupce božského tria, měl na svém kontě již čtyři koruny pro krále střelců Švédska, k tomu navíc také trofej pro nejlepšího střelce Olympijských her. Nils Liedholm platil za nepřekonatelného středového záložníka s především ofenzivními úkoly, nejstarší Gunnar Gren zase za ideálního kapitána a vůdce týmu. A právě tito tři dokonale sehraní fotbalisté se ukázali býti tím, co rossoneri tak dlouho scházelo. Neobyčejně silný Nordahl, přezdívaný Il Bisonte (Bizon), ihned po svém příchodu vytvořil dodnes platný rekord pětatřiceti branek v jedné sezóně Serie A, co však na tom, když Scudetto bral Juventus? Nedočkaví a po úspěchu lačnící tifosi AC doufali v příští ročník, kdy jejich miláčci konečně měli prolomit na tak slavný klub až neskutečně dlouhé čekání na titul. A Milán se skutečně dočkal! S přispěním dalších Nordahlových čtyřiatřiceti branek se na San Siru slavilo v pořadí čtvrté červenočerné Scudetto. Prokletí bylo prolomeno, Gre-No-Li se navždy zapsali do srdcí milánských fanoušků. Zvláště Nordahl byl svými příznivci přímo zbožňován. A jak by ne, vždyť nastřílet za dvě sezóny bez jednoho zásahu sedmdesát branek je bilance zcela dechberoucí.

Baron Liedholm, Profesor Gren a Bizon Nordahl (jak zní slavné přezdívky hráčů z dílny vynalézavých italských fanoušků) však nebyli jediní, kdo rossoneri navrátili zašlou slávu - za spravedlivou zmínku rovněž jistě stojí jméno brankáře Lorenza Buffona (strýčka současného gólmana Juventusu Gianluigiho), spolehlivého obránce Andrey Bonomiho či středového záložníka Omera Tognona, kteří všichni v dresu Milána strávili většinu své kariéry. Velkolepé Stadio San Siro, na nějž se v oné mistrovské sezóně AC vešlo celých 150 000 diváků, praskalo ve švech. Všichni chtěli vidět mašinu na góly se švédskou korunkou na hlavě, která za jediný ročník nastřílela úžasných 107 branek!

Rozdílem, a to poněkud trpkým, bylo, že zatímco Nordahl si střelecké trofeje vybojoval v pěti případech z šesti, Milán si na další Scudetto musel počkat tři sezóny, mezi nimiž se dvakrát radoval městský rival Inter, opírající se o hráče jako Benito Lorenzi, Lennart Skoglund, István Nyers nebo Giorgio Ghezzi, jednou pak Juventus s Giampierem Bonipertim či Johnem Hansenem. Avšak, co jsou tři roky čekání v porovnání s předchozími čtyřiačtyřiceti lety "na suchu"? Pravda, rossoneri již opustil Gunnar Gren, nejstarší z trojice švédských hvězd, Nordahl s Liedholmem však stále zůstávali, nový prezident Andrea Rizzoli navíc na San Siro přivedl slavného uruguayského střelce a mistra světa 1950 Juana Alberta Schiaffina, jenž Profesora Grena více než plnohodnotně nahradil. Kouč Béla Guttman si ke všemu z Triestiny vytáhnul mladého stopera Cesare Maldiniho, z něhož se na dalších dvanáct let stal jeden z klíčových hráčů diavoli...

Ročník 1954/55 ve svém úplném závěru nabídnul tuto podobu tabulky Serie A: 1. AC Milán ......7. Juventus, 8. Inter! Grandiózní oslavy červenočerných nebraly konce, obrovské uspokojení z tak výrazného překonání obou největších rivalů působilo jako balzám na dlouhá léta bolavou duši milánského fanouška. Nikoho patrně nepřekvapí konstatování o Nordahlově dalším vítězství v soutěži o krále střelců Italské ligy, tentokrát se trefil šestadvacetkrát. Ligovým prvenstvím si navíc Milán zajistil účast v premiérovém ročníku nově vzniknuvšího Poháru mistrů evropských zemí, který měl do vzájemných soubojů svádět nejlepší týmy Starého kontinentu.

Před sezónou, jež měla být díky Poháru mistrů přelomová, prezident Rizzoli angažoval nového trenéra Ettore Puricelliho, který milánské prostředí dobře znal z vlastního čtyřletého působení na konci čtyřicátých let. Puricelliho úkol zněl jasně: obhájit Scudetto a pokusit se zaútočit na nejvyšší příčky Poháru mistrů. Bohužel pro rossoneri se naplno nepodařilo ani jedno, i když v obou případech mnoho nescházelo. Nejprve tedy Serie A a onen již zmíněný první titul Fiorentiny, která k naprostému šoku všech fanoušků zcela suverénním způsobem a s velkolepým náskokem dvanácti bodů (považte, že za výhru se braly pouze dva body) zastínila druhý Milán, třetí Inter i až dvanáctý Juventus, který mimochodem ten rok o pouhých sedm bodů uniknul sestupu! Co nevyšlo v domácí soutěži, chtělo AC tifosi vynahradit v Poháru mistrů, ani tam ovšem neuspělo, ač na druhou stranu konečné semifinále rozhodně jako úplné selhání brát nelze, zvláště, když týmem, jenž Milánu ukázal konečnou, nebyl nikdo jiný než madridský Real s Alfredem di Stéfanem v čele. Nordahl a spol. však měli namále již v prvním kole, kdy německý Saarbrücken zdolali vskutku s odřenýma ušima, když na San Siru překvapivě podlehli 3-4! To čtvrtfinále s Rapidem Vídeň již ragazzi rossoneri zvládli o poznání lépe. Úvodní remíza 1-1 ve Vídni byla doprovozena odvetným drtivým vítězstvím v poměru 7-2 (Nordahl s Ricagnim se trefili dvakrát).

Dlouho očekávaná bitva o finále Milánu do cesty vrhla Bílý balet, který ze čtvrtfinálového souboje s Partizanem Bělehrad vyšel více pošramocen, než by se kdo nadál předpovídat (Real po domácí výhře 4-0 v Jugoslávii podlehl 0-3 a byl blízko třetího utkání!). Na svém stadionu semifinálový boj začínali los merengues, bezmála 130 000 diváků (tehdejší nový rekord mezi klubovými zápasy!) v hledišti obrovského stadionu Santiaga Bernabeua hnalo svůj tým hvězd neúnavně dopředu. Odměnou jim byl brzký gól Argentince Riala, na nějž však o pouhé tři minuty později navázal Nordahl srovnavší na 1-1. Netrvalo dlouho a Real se do vedení dostal znovu, to když přesnou mušku projevil Iglesias. Stejně jako v případě prvém však diavoli brzy srovnali, tentokrát se po pěti minutách prosadil Schiaffino. Ještě do přestávky ovšem Lorenza Buffona překonal také Olsen, na jehož zásah už Italové odpověď nenašli a ve druhé půli dokonce z kopačky di Stéfana inkasovali počtvrté. Jindy neprostupná obrana vedená Cesare Maldinim dostala řádně za vyučenou, čtyři branky neinkasovala skutečně dlouho... Porážka 2-4 se sice jevila jako poměrně výrazná, jakási naděje na finálové brány však stále existovala, Milán spoléhal na kouzlo San Sira a střelecké schopnosti Nordahlovy a Liedholmovy, které naopak Královský klub varovaly před podceněním. I v odvetě se jako první prosadil Real, opět se trefil Iglesias, na druhé straně však dvěma góly skóre otočil milánský dal Monte. Po jeho druhé brance do konce utkání scházely pouhé čtyři minuty, Milán potřeboval ještě jeden gól. Vášniví tifosi své miláčky hnali na zteč španělské branky, zkušený Real však další komplikace nepřipustil a pohlídal si byť těsný postup do premiérového finále Poháru mistrů, kde se měl utkat s Remeší...

Smutek z hořkého závěru sezóny červenočerným ještě umocnilo loučení se dosud nejlepšího střelce v dějinách klubu: San Siro opouštěl Gunnar Nordahl, muž, jenž především se zasloužil o doslova znovuzrození velkého Milána, pětinásobný nejlepší střelec Serie A. Jeho bilance v dresu diavoli je vskutku neuvěřitelná - 210 gólů během 257 ligových utkání! Zdá se takřka nemožné, aby fotbalista v sedmi sezónách v řadě pokořil bilanci ne dvaceti, leč třiadvaceti branek! V úplně první sezóně za AC Milán (jaro 1949) navíc Il Bisonte stihnul 16 gólů během 15 utkání. Zcela ojedinělá střelecká potence z Nordahla činí druhého nejlepšího střelce v historii Italské ligy, lepší byl už jen legendární Silvio Piola, který však na svých 274 branek spotřeboval utkání 537, což je číslo s tím Nordahlovým zcela neporovnatelné...

Nedá se svítit, i bez možná nejgólovějšího evropského útočníka Evropy to musí jít, uplatníme-li slavnou Hegelovu teorii neustálého vznikání a zanikání nutně si ji musíme přenést na fotbalové trávníky - co je fotbal, když ne neustálé příchody a odchody, stálý vývoj a cirkulace? Tak jako byl Gren nahrazen Schiaffinem, jako náhrada za Nordahla do Milána z Independiente putoval Ernesto Grillo, který roku 1955 v dresu své Argentiny triumfoval na prestižním šampionátu Copa América.

Z původního tria švédských králů nám tedy zbývá již pouze autoritativní tvůrce ofenzivy Nils Liedholm, který se po odchodu svého věčného souputníka Nordahla ujal cenné kapitánské pásky AC Milán. Novým trenérem týmu z města opery byl jmenován Giuseppe Viani, jenž byl povolán jako ten, kdo klub opět dovede na piedestal Serie A, čímž otevře cestu k další účasti v bohatém Poháru mistrů. K radosti všech rossoneri Viani svůj úkol splnil na výbornou: Milán získal své šesté Scudetto, když v konečném účtování druhou Fiorentinu předstihl o šest bodů (Inter skončil pátý, Juventus dokonce až devátý). Garance účasti v Poháru mistrů fotbalistům Milána vlévala krev do žil, diavoli celé léto 1957 žili pouze následující sezónou, kdy si na celkový triumf v nejprestižnější soutěži Evropy hodně věřili...

Snad až příliš optimistické vyhlídky na triumf ve stále ještě novátorském Poháru mistrů však brzy téměř vzaly za své, hned v prvním kole se jako daleko těžší soupeř, než by se dalo očekávat, ukázal vídeňský Rapid, který hvězdami nabitý Milán přinutil k třetímu rozhodujícímu utkání na neutrální půdě v Curychu. Rapid, jehož obraně vévodil proslulý Ernst Happel ovšem nakonec prokázal slabší nervy, Italové v rozhodujícím klání Rakušany zdolali v poměru 4-2, když se o branky postaral dvakrát Bean a jednou Bergamaschi se Schiaffinem. Úleva a radost ve tvářích rossoneri byla obrovská...

Dalším soupeřem byl pro milánské celek Glasgow Rangers, který však bez většího vzdorování rychle zmizel z cesty po celkovém skóre 1-6. Do hry Liedholmova týmu se opět dostala jistota a sebevědomí, nyní již bylo těžké je zastavit. Ve čtvrtfinále to poznala i Borussia Dortmund, která sice doma uhrála remízu 1-1, v Miláně však podlehla jednoznačně 1-4. Semifinále s Manchesterem United se ukázalo jako boj nerovných mužstev - obrovskou tragédií stihnutí Angličané, kteří 6. února téhož roku při havárii letadla přišli o takřka celou svou základní sestavu, sice v domácím úvodním střetnutí s vypětím všech sil zvítězili 2-1, v odvetě na San Siru však drtivě podlehli 0-4, přičemž za podobné skóre mohli děkovat vyšším silám, neboť zřejmá kvalita Milána pochopitelně zcela vymazala mladé anglické bojovníky. Před šedesáti tisíci diváky se dvakrát prosadil Schiaffino, po jednom gólu přidali Liedholm s Danovou. Nyní už tedy scházel poslední krůček - porazit ve finále Real Madrid, který se do závěrečného souboje dostal potřetí v řadě.

Sedmašedesát tisíc diváků se ve stínu památného Atomia na Heyselově stadionu v Bruselu nedočkavě tísnilo mezi příliš úzkými sedačkami s očekáváním výjimečného fotbalového představení v podání dvou mistrovských interpretů - Realu Madrid a AC Milán. Los merengues, nastoupivší se všemi hvězdami v čele s di Stéfanem, Gentem, Rialem či Santamaríou budili respekt na první pohled, milánští zastoupení osobnostmi jako Maldini, Schiaffino nebo Liedholm na tom však nebyli o nic hůře. Ještě před popisem utkání samého bezpochyby stojí za připomenutí závěr italského ligového ročníku, jenž se v podání AC stal více než kontroverzním. Rossoneri se v posledním kole měli utkat s celkem Janova, který k jistotě záchrany nutně potřeboval vysoké vítězství. Na San Siru? Nemožné, řeklo by se... leč, nenechte se mýlit, i ve fotbale se občas dějí zázraky a onen závěr ročníku 1957/58 toho byl jasným důkazem. Milán tehdy na domácí půdě již téměř neměl o co hrát, snad i proto kouč Gipo Viani šetřil hvězdy jako Schiaffino, Liedholm a Cucchiaroni, z velkých jmen nastoupil jen Grillo. V tichosti obávané se nakonec opravdu stalo skutečným, janovští v jindy nezdolném sídle AC Milán zvítězili drtivým poměrem 5-1 a umístili se na poklidném dvanáctém místě, pouhé dva body od AC! Zbývá snad již jen dodat, že autor hattricku, Paolo Barison se jen pár týdnů nato v létě "překvapivě" stal posilou červenočerných...

Jako vždy emotivní italská médie nešetřila ostrými slovy, na diavoli se doslova sypala podezření z prodeje zápasu, či přímého ovlivnění tříbrankového střelce Barisona. Černým mužem se stal brankář Buffon, který raději vzal vinu na sebe a v zájmu uklidnění situace nenastoupil k finálovému utkání s Realem na úkor náhradníka Narcise Soldana.

Finále Poháru mistrů, sloužící jako jakýsi ospravedlňující prostředek cti milánských, v úvodním dějství nabídlo převahu Italů, kteří se však i přes očividný tlak nedokázali prosadit přes až neuvěřitelně roztaženou "pavučinu" schopností mimořádného di Stéfana, o jehož výkonu jistý novinář druhý den napsal: "Hodinu hrál sám proti celému AC Milán. Je to snad bůh?" Zda věhlasný Argentinec bohem je, či ne, sice spekulovat nebudeme, jistotou však je, že jeho výkon opět naprosto zastínil veškeré předpoklady a předzápasové analýzy, které hovořily o tom, že di Stéfano stejně jako celý Real stárne a potřebuje novou energii. Madridský kouč Luis Carniglia v jeho osobnosti nalézal nenahraditelný kult výjimečného sportovce, který pro své mužstvo znamenal tolik, jako ve fotbalových dějinách bezpochyby nikdo jiný... Navzdory výjimečnému di Stéfanovu výkonu se vedení v zápase ujal Milán, to když přesnou mušku prokázal Schiaffino. Byl to však právě Světlovlasý šíp, kdo o čtvrthodiny později stav srovnal na 1-1. Rossoneri se ale nevzdávali, cítili šanci a nemínili se jí vzdát. Dvanáct minut před koncem se trefil Grillo a Bílý balet znovu musel dotahovat. Neuběhla ovšem ani minuta, když srovnával Hector Rial, jenž využil nepozornosti defenzivy AC, která se svých kolegů na střídačce tázala na zbývající čas: jak draze vykoupený okamžik nekoncentrovanosti! Minuty ubíhaly a souboj mezi Milánem a Realem se stal prvním finálovým kláním Poháru mistrů, v němž o vítězi musel rozhodnout nastavený čas. V prodloužení to však již byl útok na jednu branku. Žel pro Italy, na tu milánskou. Zvláště levonohý rychlík Francisco Gento hýřil aktivitou, v první části nastaveného času dokonce orazítkoval tyč! Jeho neúnavná snaha byla odměněna dvě minuty po zahájení druhé půle, kdy zdánlivě neobtížná střela k bližší tyči překvapila Soldana a rozhodla o třetím triumfu Bílého baletu v řadě. "Prostě jsem to nakopl a doufal jsem, přiznal se o pár let později Gento. Krutá upřímnost...

Ke vší smůle rossoneri se zlatem neleskla ani klika posledního kola Serie A, v níž svěřenci kouče Vianiho obsadili až deváté místo (pouhých šest bodů od sestoupivší Veróny a plných devatenáct bodů od mistrovského Juventusu). Pro triumfující Starou dámu bylo ono Scudetto o to cennější, že bylo již desáté v klubové historii, na bíločerných dresech Zeber tak jako u prvního celku Apeninského poloostrova přibyla symbolická hvězdička...