Legendy Calcia - AC Milán - od švédských králů po Paróna a Zlatého chlapce (2.)

Sezóna 1957/58, zakončená bez zisku jediné trofeje, pochopitelně nikterak "nezaujala" prezidenta diavoli Andreu Rizzoliho, který toužil po návratu Scudetta do své kanceláře, pročež na San Siro angažoval další z nekončící řady útočných es - naturalizovaného Brazilce Josého Altafiniho alias Mazzolu, jak se slavnému střelci přezdívalo díky herní podobnosti se zesnulou kometou Grande Torina, Valentinem Mazzolou.

Angažování dosavadního útočníka Palmeiras se brzy ukázalo jako výtečný manažerský tah stran Andrey Rizzoliho, Altafini si hned v úvodním ročníku v Miláně podmanil náročné tifosi a svými osmadvaceti góly během dvaatřiceti utkání Milánu prakticky sám zajistil další mistrovský titul. Technicky mimořádně zdatný fotbalový virtuos Altafini si skvěle porozuměl s dalším Jihoameričanem, uruguayským internacionálem Juanem Albertem Schiaffinem, s nímž vytvořil superúderné útočné duo na hrotu červenočerné jedenáctky. Oba borce navíc bravurně doplňoval stárnoucí, leč přesto stále svěží Baron Liedholm, který uprostřed zálohy operoval jako skutečný generál velkých bitev. Liedholmovými pomocníky byli Giancarlo Danova s Ernestem Grillem, obrana s Cesare Maldinim, Alfiem Fontanou či Francescem Zagattim (který v dresu AC strávil celou kariéru), ofenzivní kolegy brilantně zajišťovala, v případě problému zde pak byl spolehlivý Buffon v brance. Zdá se ideální tým...

Milán však nebyl jediným týmem toužícím po medailových příčkách. Ambiciózní Fiorentina pravidelně bojovala na samé špici tabulky (kromě Scudetta z roku 1956 několikrát obsadila také druhé místo), tradičně silný Juventus se už ze zásady s ničím jiným, než s bojem o Scudetto smířit ani nemohl a taky se mu jej poměrně hojně dařilo získávat - v 50. letech celkem čtyřikrát. La Vecchia Signora těžila především z práce obdivovaného elegána Giampiera Bonipertiho, jehož v útoku Juve doplňoval waleský obr John Charles a samozřejmě také věčně problematický argentinský oriundo Omar Sivori (držitel Zlatého míče pro rok 1961). No a byl zde samozřejmě také Inter Milán, který se po příchodu nového majitele Angela Morattiho (v roce 1955) mohutně nadechoval k plánovanému útoku na velení celému evropskému fotbalu, k němuž však došlo až o pár let později...

Důležitým faktorem pro další vývoj Calcia se stal průnik fotbalu do televize. Od roku 1958 se ve státoprávním televizním gigantu RAI vysílalo pravidelné zhodnocení nedělních zápasů Serie A se sestřihem gólů a důležitých okamžiků. Pořad nazvaný Domenica sportiva byl na dlouhá léta největším trhákem programu italského televizního vysílání. Kromě televizí se ke slovu navíc dostaly také rádiové přenosy z jednotlivých zápasů, které statisíce vášnivých tifosi mnohdy na celá odpoledne přikovaly k rádiovým přijímačům...

Díky zisku Scudetta zajištěná účast v dalším ročníku Poháru mistrů (1959/60) Milánu slibovala další možnost k ataku finálových bran, vysněného to cíle všech rossoneri. Ani tentokrát to však nevyšlo, AC si ke všemu uřízlo slušnou ostudu, když z barcelonského Nou Campu odjíždělo s potupnou pětkou...Všemu předcházelo z milánského hlediska v poklidu zvládnuté počáteční kolo s řeckým Olympiakosem Pireus, který Italům podlehl celkovým skóre 3-5 (hattrickem se v odvetě v Miláně zaskvěl Danova). Souboj dvou fotbalových gigantů, Barcelony s AC Milán, se konal hned v prvním kole, nejprve se hrálo na San Siru. Zvědaví italští fandové se na Katalánce dívali s respektem, při pohledu na sestavu kouče Helenia Herrery se ani není čemu divit. A propos, Herrera! Říká Vám to něco? Ano, pozdější zlatý lodivod konkurenta AC, Interu, jenž nerazzurri připravil nejlepší léta klubové historie... Sebevědomí Milána vzalo za své již po patnácti minutách, kdy na ukazateli skóre svítilo 0-2 (trefili se Vergés a Suárez - další budoucí klenot Interu). Konsternované milánské publikum jen nevěřícně zíralo, kterak si hvězdami doslova našlapaný tým okolo Ladislaa Kubaly pohrává s jindy nedotknutelnými italskými aristokraty. Rozdílem dvou branek a s nulou na kontě domácích utkání nakonec také skončilo, bylo jasné, že v odvetě Milán příliš šancí na zvrat mít nebude. Že to však bude taková blamáž, očekával málokdo. Barca po pouhé půlhodince vedla vysoko 3-0, sedmdesát tisíc culés v hledišti obřího Camp Nou slavilo na plné obrátky. Ferrario sice ještě před odchodem do šaten snížil na rozdíl dvou gólů, blaugranas však ve druhé půli přidali další dva zásahy (jmenovitě Kubala a Czibor) a po konečném výsledku 5-1 postoupili do dalšího kola. Rossoneri, kteří si před sezónou věřili minimálně na semifinále, se loučili dřív, než bylo v plánu. Na druhou stranu, podlehnout týmu s hráči jako Kubala, Suárez, Kocsis, Czibor, Evaristo, Martínez či Ramallets není zase takovou ostudou, jak by se dle skóre mohlo zdát... "Měli lepší jednotlivce, ale my jsme měli lepší tým," prohlásil na adresu odvěkého rivala dokonce Alfredo di Stéfano z konkurenčního Realu, který se mimochodem ten rok v Poháru mistrů s Barcou střetnul v semifinále, přičemž celé fotbalové Evropě připravil další nezapomenutelný zážitek. Snad čtenář odpustí, když trochu odbočíme a prozradíme, že los merengues v obou soubojích Katalánce porazili 3-1, podle novinářů starý Puskás s ještě starším di Stéfanem tehdy Barcelonu doslova rozebrali. Helenio Herrera, jenž do semifinále úmyslně nenominoval hvězdného Kubalu, s nímž vedl dlouhodobé spory, nikdy nezapomněl kterak jej osmdesát tisíc rozběsněných culés po domácí odvetné porážce hnalo bulvárem Ramblas ven z města. Zcela zdeptaní hráči po utkání jako výraz nejhlubšího opovržení a hněvu "obdrželi" hotovou záplavu polštářových vycpávek ze sedaček hlediště Nou Campu. Právě po tomto utkání tvrdohlavý Herrera Barcu navždy opustil a zamířil do Itálie, kde mu naopak začal krásný "dolce vita" - sladký život...

Po nepříjemně brzkém vyřazení z Poháru mistrů milánským nezbývalo než se plně soustředit na domácí ligový šampionát, kde si fanoušky mohli udobřit obhajobou Scudetta z minulého ročníku. Mimochodem, obhájit titul se rossoneri podařilo v tehdejší historii pouze jedinkrát, a to v sezóně 1906/07, kdy za mužstvo ze srdce Lombardie nastupoval ještě i sám první kapitán klubu, Herbert Kilpin... I přes stoprocentní nasazení a houževnatou bojovnost se ovšem AC obhájit nepovedlo, ze zlatých medailí se po roce znovu radoval Juventus, jehož Omar Sivori se s dvaceti osmy góly stal nejlepším střelcem ročníku. Navzdory všemu uznání a oprávněnou slávu, která se dostávala osobnostem typu Schiaffina, či Liedholma na vrata červenočerné šatny notně hlasitě klepala generační výměna, bez níž by AC bezesporu brzy ztratili konkurenceschopnost s mladšími hráči Juventusu a Interu, který právě na počátku 60. let do týmu budoval mladičké talenty jako Facchetti, Mazzola nebo Corso. Prvním "zelenáčem" ve zkušených řadách Milána byl již v roce 1959 jistý dvacetiletý Giovanni Trapattoni nastupující na pozici neúprosného defenzivního záložníka. Ano, ten Trapattoni, který v 80. letech velký Juventus dovedl k jeho největším úspěchům, kouč, jenž čtyři roky vedl i italskou reprezentaci. Ač populárního Trapa dnešní fanoušci znají zvláště z jeho trenérských působišť, on sám vždy říká, že nejpyšnější je na svou kariéru hráčskou, kdy dlouhých dvanáct let patřil k základním stavebním kamenům sestavy AC Milán, s nímž dobyl nejedno velké vítězství. Památným se stal jeden ze zápasů mezi Brazílií a Itálií, kde měl Trapattoni za úkol hlídat útočného boha Pelého. Prý mu to šlo tak dobře, že Pelé prohlásil, že něco podobného již nechce zažít. Nikomu jinému se nikdy nepodařilo tak totálně vymazat Krále fotbalu ze hřiště, navíc naprosto čistým způsobem!

Avšak zpět k Milánu. Kromě defenzivního Trapa se na San Siru objevil také jeden vynikající ofenzivní fotbalista. Bylo mu pouhých sedmnáct, svými výkony si přesto počínal jako ostřílený mazák. Ragazzo d'oro - Zlatý chlapec - Gianni Rivera! Geniálně nadaný útočný záložník před sezónou přišel z provinční Alessandrie (v jejímž dresu ligu hrával již v šestnácti), za na tu dobu neskutečných 200 000 dolarů. Na pohled křehký, jen šedesátikilový chlapec všem okamžitě učaroval. Uprostřed hřiště dirigoval své mnohdy i o patnáct let starší spoluhráče, a to s grácií a elegancí, které mu zůstaly typické po celou budoucí kariéru. Vskutku jen málokdy se po italských pažitech proháněl tak inteligentní fotbalista. Jeho hra byla nápaditá, plná skrytých přihrávek, kliček a kulišáren, tifosi měli nový idol. Poté co San Siro opustil Juan Alberto Schiaffino se Rivera hned od své první sezóny usadil vedle o celých dvacet jedna let (!) staršího Nilse Liedholma a technického Josého Altafiniho, s nimiž vytvořil báječný útočný orchestr. Do týmu jej přivedl sportovní ředitel AC Giuseppe Viani, který mužstvo sám několikrát střídavě vedl. Ač ona první přelomová sezóna s Riverou Milánu žádnou trofej nepřinesla (Scudetto opět získal Juventus, rossoneri s Interem zaostali o tři body na druhém a třetím místě), tifosi neúspěch přijali klidněji než obvykle. S hráčem jako Gianni se o budoucnost bát skutečně nemuseli. Sedmnáctiletý režisér v prvním ročníku odkopal kromě čtyř všechna ligová utkání, okořenil je šesti góly a nespočtem geniálních gólových přihrávek, tak typických pro jeho hru. Sic je to předčasné, leč dovolte nám již nyní konstatovat, že to byl právě Zlatý chlapec, kdo o mnoho let později předstihl velikány jako Meazza, Facchetti či Zoff a triumfoval v anketě o největšího italského fotbalistu 20. století...

Byl-li Milán v té době kompletním týmem vyspělé fotbalové galaxie - měl slávu, úspěchy, uznání, peníze, krásný stadion, miliony fanoušků, skvělé hráče i zázemí - pak namítáme: "ještě ne!" Ještě tomu stále něco chybí a cítil to i prezident Andrea Rizzoli. Tím "něco" byla myšlena osobnost velkého trenéra. Muže, jenž by zaplňoval nedočkavé novinové stránky, muže, který by rozpoutával ony pro Itálii tak typické slovní přestřelky, zkrátka někoho, kdo by se mohl rovnat s neustále pozornost přitahujícím fotbalovým diktátorem Heleniem Herrerou, který v Interu Milán zaujal pozici jakési hlavní mediální hvězdy Serie A. Nutno dodat, že Rizzoli nezklamal a stejně jako Angelo Moratti podobnou trenérskou personu našel - byl jí Nereo Rocco. Věhlasný "Parón", jak se Roccovi přezdívalo kvůli jeho mohutné postavě, do Milána zamířil po sedmi letech strávených na lavičce Padovy, k padesátce mu tehdy scházel jediný rok. S Parónem v kabině se z Milána rázem stal zcela jiný tým. Přísný a u hráčů ne vždy oblíbený autoritář úctyhodného vzezření si hned po příchodu mužstvo přeladil na svou notu, kdo neposlouchal, musel pryč, o čemž se přesvědčil například s velkou pompou vítaný anglický útočník Jimmy Greaves... S příchodem nového kouče se změnil také styl hry. Rossoneri sice, zvláště díky přítomnosti Rivery a Altafiniho, i nadále dávali dost gólů a nehráli vyloženě zataženě, přesto však jemné catenaccio, jež v Itálii nastínila o pár let dříve už Fiorentina, znát bylo. Důležitým hráčem v novém systému AC byl Giovanni Trapattoni, jehož prací bylo čistit prostor mezi záložní a obrannou linií, kde pomáhal novému kapitánovi Cesare Maldinimu, který prestižní pásku převzal od Liedholma. Nezávisle na Roccovi se totiž takřka čtyřicetiletý Baron Liedholm s Milánem rozloučil, po dvanácti plodných letech zamířil do fotbalového důchodu. Změna se udála také na brankářském postu, kde dlouholetou oporu Lorenza Buffoa nahradil neméně kvalitní Giorgio Ghezzi. Paradoxem je, že Ghezzi v 50. letech sedm sezón působil v Interu, s nímž po boku hráčů jako Nyers či Lorenzi, v letech 1953 a 1954 dvakrát vyhrál Scudetto.

Už tak velice silný Milán nadále posiloval, z Boloni na San Siro zamířil excelentní forvard Gino Pivatelli, nejlepší střelec ročníku 1955/56, jenž však částečně i vinou četných zranění v Miláně mnoho herních příležitostí nedostával. V záložní řadě se onu sezónu objevil také mladičký Giovanni Lodetti, pozdější opora červenočerných barev a mistr Evropy 1968. Na křídle byl platným hráčem rychlý Paolo Barison, zajímavou osobností byl brazilský internacionál Dino Sani. Práce sportovního šéfa Gipa Vianiho a Nerea Rocca byla očividná, nyní už tedy jen sklízet plody zaseté práce. A sklizeň začala výborně: hned první rok Roccova působení na San Siro přivál Scudetto. Milánští tifosi od té doby na svého Paróna nedali dopustit. Objemný kouč u postranní čáry tradičně postávající s tolik typickým kloboukem na hlavě slavil triumf, druhý Inter s Herrerou u kormidla si musel ještě rok počkat. Získané Scudetto diavoli opět poslalo do štědře dotovaného Poháru mistrů, cíle AC se přitom neměnili - celý Milán toužil po premiérovém vítězství. Pět úvodních primátů Realu Madrid již bylo minulostí, nyní dva roky kralovala Eusébiova a Colunova Benfica Lisabon, která byla spolu s Realem a Barcelonou největším favoritem i tentokráte.

Předkolo nejprestižnější klubové soutěže Evropy Milánu do cesty poslalo slaboučký lucemburský celek Union, který našlapané italské mašině logicky vůbec nemohl vzdorovat a celkovým skóre 0-14 (Altafini jen v prvním utkání nastřílel 5 gólů, celkem se trefil osmkrát!) se s šampionátem rozloučil. Ipswich Town, vedený pozdějším koučem zlaté anglické reprezentace Alfem Ramseyem, se v prvním kole ukázal jako mnohem silnější protivník, rossoneri ovšem prokázali kvalitu a především díky domácí výhře 3-0 a dvěma gólům levého křídelníka Barisona postoupili do druhého kola, kde čekal Galatasaray Istanbul. Nevyzpytatelní Turci se na pohled jevili nebezpečnější, než tomu nakonec bylo ve skutečnosti, domácí porážku 1-3 doprovodil milánský debakl 0-5 a o postupujícím nebylo potřeba dlouze diskutovat. Semifinálovým soupeřem byl pro Milán skotský tým Dundee FC, jenž v předcházejícím kole vysoko přestřílel stále se lepšící Anderlecht Brusel a budil proto oprávněnou úctu. Co však naplat, přes některé věci nejede vlak: AC Milán je AC Milán a Dundee smetl jednoznačně 5-1 hned v prvním zápase. Odveta, byvší již jen formalitou, nabídla čestné vítězství Skotů v poměru 1-0. Milán to tedy dokázal, byl ve finále! Nereo Rocco slavil další triumf svého umění. Po Scudettu z minulé sezóny mužstvo skutečně dotáhnul do finále Poháru mistrů, splnil tedy vše, co měl, a to dříve, než by kdo čekal...

Finále, které se ten rok konalo ve Wembley Milánu do cesty postavilo lisabonskou Benficu, která dokončila finálový hattrick, když se do závěrečného klání o Ušatý pohár probojovala potřetí v řadě. "Ještě nikdy jsme v Itálii neměli tak silný klubový celek, jako je v současné době tým AC Milán. Je to jedenáctka, která je schopna dosáhnout nejvyššího cíle," chlubil se jako vždy sebejistý Rocco novinářům při příchodu na trávník Wembley. Jeho chilský protějšek na straně Portugalců, Fernando Riera, o moc skromnější nebyl, když všechny ujišťoval, že iniciativa UEFA se zajištěním Heyselova stadionu v Bruselu pro případ nutnosti opakování finále je zbytečná. Riera na hřiště vyslal tradiční sestavu laděnou především ofenzivním směrem, klíčovými muži byli střelec Eusébio a kapitán Mario Coluna. To Parón byl ve skladbě finálové sestavy opatrnější a typicky italsky vsadil na zajištěnou defenzivu. Takřka nadlidská úloha hlídat Eusébia připadla Trapattonimu, jehož kult jediného fotbalisty, který čistě ubránil slavného Pelého, stále vyvolával velký ohlas. Nemalým překvapením základní sestavy Milána bylo vynechání Paola Barisona, který celý rok prokazoval vynikající výkonnost a na levé straně byl svou dravostí a rychlostí nesmírně důležitou součástí týmu. Mazaný Rocco jej obětoval v zájmu obranné činnosti: nasadil raději stárnoucího Gina Pivatelliho, který, ač většinou hrající ve středu útoku, nyní nastoupil v záloze s jediným úkolem - odstranit ze hry Colunu. Bruno Mora se v útoku doplňoval s Altafinim, brazilský pořízek Dino Sani (Altafiniho velký přítel a spoluhráč z MS 58 ve Švédsku, kde v dresu Brazílie vybojovali zlato) čistil prostor ve středu hřiště. Tvůrce hry, Gianni Rivera, měl relativně volnou ruku v pozici za útočníky, odkud se ovšem musel rovněž vracet do obrany, přesně podle striktních pokynů kouče Rocca.

Ve 14: 45 se na trávníku Wembley objevují obě jedenáctky, celý den převládající mračna najednou zastiňuje zářivé slunce, jako objednané pořadateli. Začíná velkolepá podívaná! Začíná však nepříjemným šokem: stotisícový kotel je zaplněn ani ne z poloviny! Jak vidno, Ostrované o kontinentální fotbal stále nejeví zájem... Čtyřicet pět tisíc přítomných je ovšem doplněno miliony diváků u televizních přijímačů. Britský gigant BBC vysílací práva předal téměř všem televizím Evropy, jedinečný zážitek je tak přístupný široké mase diváků.

Úvod utkání nabídnul mírnou převahu Portugalců, Milán se do útočení pouštěl spíše sporadicky, což byla škoda, jindy bravurní brankář Costa Pereira totiž na první pohled nebyl ve své kůži, když jen v úvodních deseti minutách vyrobil tři chyby. I přes pozornou a opatrnou hru milánské obrany se stav utkání měnil již po osmnácti minutách. Nezadržitelná Černá perla z Mozambiku, Eusébio, nejprve míjí bránu a naštvaně kroutí hlavou, poté se však rychle vydává dopředu, odkud tvrdou ránou pravačkou propaluje Ghezziho. Benfica vede 1-0! Za stejného stavu se po první pětačtyřicetiminutovce také šlo do kabin a Nereo Rocco zuřivě přemýšlel, jak nápaditě hrajícího soupeře přelstít. Střídání tehdy povoleno nebylo, nezbývalo tedy než přeskupit řady k efektivnějšímu bránění klíčových hráčů Benficy. Trapattoni dostal na pomoc Peruánce Victora Beniteze, s nímž měl eliminovat Eusébia, Pivatelli prý měl na Colunu přitvrdit, což předvedl v šedesáté minutě, kdy lisabonského kapitána nešetrně sestřelil zezadu. Od této chvíle Coluna kulhal a pro hru týmu byl prakticky nepoužitelný. V průběhu hry byl dokonce na několik minut odnešen k ošetření do kabiny, odkud se vrátil až dvanáct minut před závěrečným hvizdem. A právě indispozice kapitána a vůdce se pro Benficu stala osudnou. Portugalci rázem ztratili půdu pod nohama, Eusébiovi, Santanovi, ani Torresovi se nedařilo, na kopačky se jim lepila nervozita a čím dál větší nepřesnost. Brankář Costa Pereira, který zatím úspěšně odolával Altafiniho nájezdům čím dál více chyboval, Milán mohutně tlačil na pilu svých obrovských ofenzivních schopností. Slavné italské "contrattacco", protiútok vycházející z bezchybné obrany, dnes navíc podaný mimořádně kvalitně milánským ansámblem fotbalových mistrů, nakonec slaví další úspěch. Jako klíč k úspěchu se ukázalo umění ještě ani ne dvacetiletého Rivery, který dvakrát nádherně vysunul Altafiniho, jenž jako pravý střelec nezaváhal a vystřelil Milánu jako prvnímu italskému klubu v historii Poháru mistrů evropských zemí zlaté medaile. Pro Altafiniho ony dvě branky znamenaly zaokrouhlení přesných zásahů v sezóně na čtrnáct, čímž o dva góly překonal rekord Ference Puskáse ze sezóny 1959/60. Dalším hrdinou utkání byl Dino Sani, který spolu s Riverou přehrál zálohu Benficy a po čas celého utkání Altafiniho zásoboval přesnými pasy za obranu. Vyčerpaný Trapattoni předvedl, i přes ne úplně stoprocentní pokrytí Eusébia, výborný výkon, stejně jako kapitán Maldini, jenž měl to privilegium, že jako první převzal vytoužený Ušatý pohár.

Ten obrázek se stal legendou a dodnes visí na zdi kanceláře trenéra AC Milán. Cesare Maldini na něm nad hlavou drží stříbrnou trofej pro nejlepší tým Evropy, když předtím vystoupal oněch proslulých devětatřicet schodů slávy v chrámu zvaném Wembley. Je to právě Grande Cesare, kdo je nazýván králem středních obránců na celém světě, je to Rivera nikoli Coluna, kdo je vladařem mezi dirigenty a je to Altafini nikoli Eusébio, kdo je oslavován jako mimořádný střelec, ač o úžasném Eusébiově úniku při prvním gólu kolují nadšené historky ještě řadu týdnů. Jako odměnu za vítězné finále každý z hráčů rossoneri dostává v přepočtu patnáct tisíc korun, což je tehdy i na Itálii působivě vysoká částka...

Úsměvná je oslava historického triumfu stran Nerea Rocca. Parón, jenž byl vyučeným řezníkem, ve svém řeznictví v Terstu nechal prodávat speciální salám s názvem Salame Finalissima - finálový salám, jehož předchůdcem byl ještě před porážkou Benficy provokativní Salame Coppa Campione - salám Poháru mistrů.

A aby toho pro Milán nebylo málo, přichází na San Siro za závratných tři sta milionů lir nová posila, pro změnu Jihoameričan - mistr světa 1962, Amarildo!

To už je však jiný příběh, a protože všechno jednou končí, končí pomalu i náš příběh o znovuzrození AC Milán po čtyřiačtyřiceti letech hladového půstu. Od úplných začátků klubu založeného Herbertem Kilpinem jsme přes Umberta Trabattoniho a jeho manažerský majstrštyk v podobě hvězdného trojlístku Gre-No-Li došli až k mimořádnému střelci Altafinimu, Velkému kapitánovi Cesare Maldinimu a Zlatému chlapci Gianni Riverovi. Neminuli jsme ani proslulého Paróna, který pro Milán mimochodem o šest let později vybojoval další pohár mistrů. Je pravdou, že čas uplynuvší od příchodu skandinávských útočných géniů po nástup a pohárový úspěch Nerea Rocca není krátký. Považovali jsme však za vhodné obě etapy milánského vývoje spojit, neboť druhá na tu první plynule navázala, čímž ji vlastně natáhla na delší časový úsek, a tudíž ji jednoduše nešlo oddělit. Nebýt dvou sezón, mohli jsme období zastřešit osobností Nilse Lieholma, škoda - Baron se Poháru mistrů nedočkal...

Tak tedy děkujeme za pozornost, doufáme, že se Vám rossoneri líbili!