Legendy Calcia: AS Řím - Věčná jedenáctka z Věčného města (1.)

Největší z italských měst, působivá a jedinečně krásná Roma, navzdory svému potenciálu dlouhá léta pouze nečinně přihlížela takřka neomezené vládě jiných týmů, z nichž v samotném zárodku italského fotbalového šampionátu vyčníval zvláště přístavní Janov a dnes již ne příliš známý celek Pro Vercelli, získavší v úvodu Calcia hned sedm mistrovských titulů. Grifové z Janova se přitom radovali dokonce devětkrát, dominantní týmy dnešních dnů jako Juventus či oba milánští giganti, Inter a AC, byli svými úspěchy s trochou nadhledu zatím pouze v plenkách. O to smutněji římští fanoušci přijímali fakt, že žáden z klubů z Věčného města nebyl schopen na nejvyšší příčky zaútočit také, nadaní mladíci raději odcházeli na bohatší sever, kde se Calcio těšilo větší pozornosti.

Prvním mužstvem z Caesarova města bylo Lazio, vzniknuvší roku 1900 jakožto Societá Podistica Lazio, zásluhou tvořivých mladíků, kteří obdivovajíce vzmáhající se olympijské nadšení pro svůj tým vybrali řecké barvy - bledě modrou a bílou. Klub původně vytvořený jako obecně sportovní a atletický se postupně stal ryze fotbalovým, Řím se tak konečně mohl pochlubit vlastním zástupcem nejpopulárnější hry Itálie. Netrvalo ovšem dlouho a z řad členů Lazia se odštěpila skupinka nespokojenců, která si pro vlastní účely založila nový tým s názvem Virtús. Ta pravá konkurence pro v okolí velmi oblíbené Lazio však přišla až se vznikem Associazione Sportiva Roma, jehož založení bylo dlouhotrvajícím procesem, jenž se protáhl až na šestadvacet let. AS světlo světa poznalo díky sloučení tří jiných menších římských celků, jimiž byl Club Roma (známý jako Roman), Alba (v překladu Rozbřesk) a Fortitudo (Síla). Tyto tři týmy pochopily, že jednotlivě se na přílišný odpor nezmůže ani jeden, proto umožnili existenci společného klubu, jenž do svého erbu pojal tradiční symbol města Říma - kapitolskou vlčici. Barvy dresů byly převzaty od nejstaršího z trojice mužstev, Clubu Roma, červená a žlutá tedy od roku 1927 reprezentuje zájmy AS Roma.

Prvním prezidentem Římanů se stal Italo Foschi, jenž pro klub také získal prvního slavného trenéra, jímž byl uznávaný anglický odborník William Garbutt, který mimochodem dříve vedl také Janov, s nímž dobyl nejedno mistrovské zlato a kde si vydobyl respektovanou přezdívku Maestro. Garbuttův příchod na Apeninský poloostrov se v Itálii dodnes vypráví jako zajímavý příběh plný nepříjemných úskalí. O služby ostrovního znalce totiž byl takový zájem, že jej janovský prezident Geo Davidson zaměstnal jako profesionála na plný úvazek. To přitom v tehdejším Calciu nebylo povoleno, předpokládalo se, že zúčastnění fotbal hrají pouze s čiré vášně, placené služby byly přísně zakázány. Janov, od svého počátku pevně spřízněn s Angličany, si však poradil chytrou lstí. Prezident Davidson Garbutta zaměstnal a platil ve své firmě, čímž deklaroval jeho "amatérismus", tajný profík tak mohl v poklidu koučovat... Trenérské i lidské kvality typického anglického gentlemana přitom byly nezpochybnitelné. Svozu typickou rozvahou vedl hráče k čestné hře, nikdy se neuchyloval k přílišnému křiku, jeho zlozvykem bylo pouze neustálé bafání z pověstné dýmky, která s Garbuttovou postavou dokonale splynula.

První mistrovský titul, tzv. Scudetto, Roma získala v sezóně 1941/42, kdy již naplno bujely boje druhé světové války, která stejně jako v jiných zemích, i v Itálii donutila organizátory přerušit fotbalová klání a počkat na konec mezinárodního válečného konfliktu. Hvězdou onoho zlatého červenožlutého ročníku byl výtečný hrotový útočník Amedeo Amadei, který si v Serii A za svou kariéru připsal úctyhodných 174 branek. Bohužel pro giallorossi, ligový piedestal v rukou AS příliš dlouho nevydržel, od následující sezóny si VIP permanentku předplatilo božské Grande Torino, kteréžto ostatním týmům vůbec nedávalo šanci. Tifosi Romy si na další úspěšnější rok museli počkat do sezóny 1954/55, kdy se fotbalisté z metropole Itálie usadili na pěkné třetí příčce a obdrželi tak zasloužené bronzové medaile.

Jak známo, AS ani například Lazio, svou velikostí zdaleka nedosahují rozměrů gigantů typu Juventusu, to ovšem neznamená, že tyto kluby postrádají své jedinečné originální historie, které sice na první pohled nezáří desítkami trofejí jako tomu je v případě "slavných značek", o to větší je však hrdost klubových fandů na oněch pár úspěchů a krásných vzpomínek, které si jejich tým uchovává, vztah mezi příznivci a hráči bývá u těchto ne úplně největších celků o to pevnější... V průběhu padesátých, šedesátých a v podstatě i sedmdesátých let patřila Roma k slušnému středu tabulky, umístění se povětšinou pohybovalo mezi pátým až desátým místem, o stupně vítězů se tehdy dělila především tzv. šlechtická trojice velkých, kam patří milánské kluby a Juventus. Příjemným zpestřením již trochu všedních průměrných let se v ročníku 1974/75 stala další bronzová příčka, kterou se AS zařadilo za mistrovský Juventus a stříbrnou Neapol. Prezidentem Římanů tehdy býval Gaetano Anzalone, který připravil půdu pro následné úspěšné roky nového šéfa Dina Violy, jenž do křesla prvního muže giallorossi usednul roku 1979.

S příchodem nového prezidenta Violy pro AS Řím nastala krásná léta, dalo by se říci, že ta nejlepší v klubových dějinách. Koučem byl věhlasný odborník Ferruccio Valcareggi, bývalý trenér národního týmu Squadry Azzurry, kterou slavně dovedl k titulu evropských mistrů za rok 1968 i k druhému místu na mistrovství světa 1970, kde modří podlehli až ve finále mimořádným Brazilcům. Valcareggi však na Stadio Olimpico nepřesvědčil, po pár měsících tak nastala trenérská rošáda, kdy si Dino Viola přivedl jinou fotbalovou veličinu, a sice švédského Barona Nilse Liedholma, známou to bývalou útočnou hvězdu AC Milán, nyní celebritu střídaček. Jak se ukázal v budoucích měsících a letech, angažování robustního a respekt budícího Liedholma bylo krokem správným směrem, pod dohledem švédského stratéga se giallorossi po letech znovu prokousali na samotný vrchol Serie A, a co více - oni se na něm několik let udrželi!

Vynikající kádr složený z velkých osobností i poctivých dělníků perfektně fungoval, kompaktní projev římského týmu si získával fanoušky napříč Itálií. Tři tyče tehdy v bráně AS hájil spolehlivý Franco Tancredi, jenž se po jedenácti letech na Stadio Olimpico stal klubovou ikonou, o pořádek v defenzivě se poté staral nesmlouvavý stoper hrající v jakési roli libera, Agostino Di Bartolomei, který ostatně mimo role vůdce týmu zastával taktéž funkci kapitána. Populární "Ago" se mezi římskými fanoušky těšil velkému uznání, jeho příkladné čestné chování na svou dobu působilo až poněkud podivně. Velký slušňák Di Bartolomei byl specialistou na standardní situace, při nichž vynikal jak v defenzivních, tak ofenzivních případech. Před Il Capitanem hrávala další trojice beků, přičemž pravou stranu hlídal rychlý Sebastiano Nela, střed vykrýval známý Pietro Vierchowod, levý kraj měl na starosti Aldo Maldera. Výraznou osobností přitom byl především Vierchowod, který sice v AS strávil pouze jeden rok, kdy hostoval ze Sampdorie, přesto se zapsal jako velmi důležitý článek Liedholmova výběru. "Car", jak se Vierchowodovi přezdívalo kvůli jeho ruským kořenům, svou kariéru sice spojil zvláště se Sampdorií, jeho dlouhá a nebývale naplněná dráha přesto fanouškům dávala jakýsi prostor pro přisvojení si hráče na více stran. Je jistě zajímavé, že pouze tři fotbalisté v nejvyšší italské soutěži nasbírali více startů než "Grande Pietro", oněmi třemi jsou Paolo Maldini, Gianluca Pagliuca a Dino Zoff. Celkem pětadvacet let odehrál Vierchowod ve vrcholovém fotbale, jeho 562 prvoligových startů budí obrovský respekt dodnes...

Po obranné linii na řadu přichází formace záložní, kde najdeme největší hvězdu tehdejšího Říma, jíž byl brazilský technik a miláček davů Paulo Roberto Falcao. Mistr fotbalových kulišáren a nejrůznějších míčových triků do Věčného města přišel roku 1980 z Internacionalu Porto Alegre, s nímž dobyl několik titulů a přitáhnul na sebe pozornost evropských velkoklubů. Falcaovo místo bylo ve středu zálohy, kde plnil roli dispečera hry, byly to právě Falcaovy nohy, které tvořily náplň zápasů, je potřeba uznat, že klíčová úloha ve středu pole byla u giallorossi obsazena se vší parádou. Patrně nemá cenu připomínat, že právě Falcao spolu s fotbalovým filozofem Socratesem, Toninhem Cerezem a báječným střelcem Zicem vytvořil nezapomenutelnou zálohu kanárkové reprezentace, která předváděla tak úžasný fotbal plný nápadů a jedinečného vtipu na světovém šampionátu ve Španělsku 1982... Všichni čtyři nakonec skončili v Serii A, kde na jejich umění dodnes vzpomínají. Když jsme u toho, také Toninho Cerezo si působení v Romě vyzkoušel, klubové barvy hájil tři sezóny a stejně jako Falcao se pod úspěchy Vlků výrazně podepsal.

Falcaovým věrným spoluhráčem ve středové linii červenožlutých byl Carlo Ancelotti, jenž jako opak schopností Brazilcových předváděl svou tradiční poctivou mravenčí práci, onu nenápadnou ale tak potřebnou běhavou hru, plnou tvrdých osobních soubojů, náročných sprintů dozadu a obětavých skluzů. Oblíbený Carletto vždy vynikal výborným čtením hry a bezchybnou rozehrávkou, Falcao si vzájemnou spolupráci vždy pochvaloval právě pro dokonalé doplňování jejich odlišných schopností. Strategické schopnosti a přirozená herní inteligence v podání Ancelottiho se navíc jak známo projevily v pozdější kariéře trenérské, v níž se Carlo svou filozofií velmi nápadně podobá vlastnímu hernímu projevu... Další součástí zálohy AS byl rakouský virtuos Herbert Prohaska, kterého si Nils Liedholm vytáhnul z Interu Milán, kde talentovaný technik příliš nezabodoval a hrával ve stínu hlavního středopolaře klubu, Evarista Beccalossiho. Prohaska v Římě vydržel pouze jeden rok, byl to však právě onen rok nejslavnější, jehož detailní popis přijde na řadu zanedlouho.

Velkým oblíbencem římských tifosi byl pracovitý záložník Giuseppe Giannini, který červenožluté barvy AS oblékal dlouhých patnáct sezón, v dobách největších úspěchů však bohužel spíše zahříval lavičku, přece jen věkem stále patřil spíše k juniorům. Tříčlenná záloha giallorossi byla následně podpořena dvěma ostrými křídelníky, kteří vyplňovali prostor vedle středového útočníka, jímž byl neomylný kanonýr s typickou devítkou, Roberto Pruzzo. Kníratý Pruzzo na Stadio Olimpico odkopal rovných deset sezón a byly to právě jeho góly, kdo Vlky táhnul vstříc důležitým vítězstvím. Slavný knírek, který nápadně připomínal legendárního Sandra Mazzolu, se v těch dobách stal jakýmsi terčem římské módy, tifosi se mohli přetrhnout v dohadech, kdo je slavnému střelci více podobný. Kvality Pruzzových výkonů potvrzují hned tři trofeje pro nejlepšího střelce Serie A! Byla-li řeč o dvou křídelnících, dodejme, že tím prvním, jenž panoval pravé straně, byl rychlý a průbojný Maurizio Iorio, věčný cestovatel, který během kariéry kluby střídal jako ponožky. Iorio se v základní sestavě střídal s Odoacre Chiericem, jenž sice nebyl tak schopný co se týče zakončení, na druhou stranu mužstvu více pomáhal ve hře dozadu. Zbývající post v sestavě kouče Liedholma zastávala největší perla římského klubu, miláček fanoušků a idol mladých fotbalistů, odchovanec a věrný syn Bruno Conti.

Conti do nejvyšší italské soutěže poprvé naskočil coby osmnáctiletý chlapec, jeho typická sedmička na dresu však hned zaujala. Hýčkaný klubový poklad Bruno byl na první pohled velký talent, technikou připomínal Brazilce, vytrvalostí a buldočí povahou zase Němce. Pravého Itala ovšem nezapřel ani na chvíli, ďábelské oči se slavnou lví hřívou se staly značkou své doby. Conti vynikal hbitou kličkou, stejně jako výborným zakončením na mnoho způsobů, klíčovým prvkem jeho hry však byla úžasná technika, která ve zdolávání soupeřících obran výrazně pomáhala střílejícímu Pruzzovi. Až na dvě krátké roční hostující anabáze v týmu Janova Conti v Římě strávil celou kariéru, za což si jej tifosi vážili nejvíce. Klubismus, to se zvláště u giallorossi nesmírně cení...

Nils Liedholm, který do AS zamířil roku 1979 poté, co AC Milán dovedl k mistrovskému Scudettu, si pro nově zbudovanou jedenáctku skvělých fotbalistů vymyslel na tehdejší dobu naprosto revoluční styl bránění, které se oprostilo od tradiční osobní obrany a začalo praktikovat inteligentní zónovou defenzivu, jež se v podání mistrů jakými byli Di Bartolomei, Vierchowod či Ancelotti stala nesmírně platným herním artiklem. Klíčem k úspěchu Vlků však nebyla ani tak obrana, jako spíše brilantní ofenzivní parta mimořádně nadaných fotbalistů, jimž vévodil "Osmý římský král" Falcao, jehož technické finesy v srdcích tifosi AS vyvolávaly stále další a další vlny nadšení.

Když se počátkem osmdesátých let provalil skandál s ilegálním sázením na černém trhu, známý jako "Totonero", hierarchie mužstev bojujících o nejvyšší příčky se povážlivě změnila. Lazio a AC Milán museli do druhé ligy, po boku nezničitelného Juventusu se tak otvíralo žádostivé okénko pro nového zlatého nápadníka. Milánský Inter sice disponoval silným kádrem, Scudetto z roku 1980 však bylo na několik let poslední. Nabízené šance se tak chytila Roma, toužící po druhém zářezu na pažbě svých dostihů na italském trůnu. Kvalitu na to giallorossi rozhodně měli, zbývalo jen to dokázat v praxi.

Úvodní Liedholmova a vlastně i Violova sezóna 1979/80 pro červenožluté dopadla nad očekávání příznivě. Na mysli přitom máme především hledisko pohárové, kde AS dokázalo triumfovat, do Síně slávy Stadia Olimpica přibyla trofej pro vítěze Coppa Italia. V Serii A Vlci skončili na místě sedmém, ze Scudetta se radoval Inter s Altobellim, Beccalossim nebo Giuseppe Baresim. Finále Italského poháru přineslo souboj mezi římskými gladiátory a týmem Torina, devadesát minut přitom nestačilo, bezbrankový zápas dospěl do penaltového rozstřelu. Tam se vyznamenali oba brankáři, kteří dohromady pochytali hned sedm pokusů nervózních střelců. Šťastnějším týmem tehdy byl celek AS Řím, který se brankou Ancelottiho mohl radovat z po dlouhé době další dobyté trofeje. Je zajímavé, že neúspěšným byl v týmu Granaty také jindy výborný střelec Francesco Graziani, jehož hra Dina Violu natolik zaujala, že jej do hlavního města Itálie přivedl. Graziani tak doplnil Roberta Pruzza, ofenzivní potenciál giallorossi tím výrazně vzrostl...

Úspěch minulé sezóny ovšem totálně přebil ročník následující, v němž AS nejenže obhájil Italský pohár (což je samo o sobě čin dozajista uznáníhodný), navíc také dlouho útočil na samotné Scudetto, které mu v konečném účtování uteklo o pouhopouhé dva bodíky, tedy jedno jediné vítězství. Mistrem se opět stala Stará dáma, prožívající své snad nejúspěšnější období v historii. Mužstvo Giovanni Trapattoniho vskutku příliš možností k poražení nenabízelo...