Malá encyklopedie Dimitriho Payeta (pro fanoušky PL)

Když Dimitri Payet na konci června oficiálně oznámil, že bude od nové sezony nastupovat za West Ham United, mnozí si ťukali na čelo - ne však proto, že by snad tento Francouz na Premier League neměl mít výkonnost. Naopak, jde o hráče, jehož další krok mohl jistě směřovat i výše. Tento skromný ofenzivní záložník se totiž může v Anglii snadno stát velkým hitem..

Fanoušci Hammers, kteří detailně sledují předsezonní přípravu v napjatém očekávání změn pod vedením nového kouče Slavena Biliće, už čerstvou posilu v akci viděli; v přípravném zápase proti Southendu režíroval Payet výhru 3:2 dvěma góly a jednou asistencí. Částka necelých jedenácti milionů liber, kterou londýnský klub vysázel v červnu na stůl Olympique Marseille, je sice na jeho poměry dosti vysoká - stejně jako pětiletý kontrakt s možným prodloužením o další rok, což pro hráče narozeného v březnu 1987 znamená, že je svému novému klubu zavázán teoreticky až do svých čtyřiatřiceti let - nicméně při pohledu na jeho dosavadní kariéru to naopak vypadá jako uvážený obchod. Rodák z ostrova Réunion má totiž řadu předpokladů uspět.

V tomto textu se pokusíme objasnit, proč by příznivci Premier League měli zařadit zápasy Kladivářů do svého víkendového programu; v několika bodech shrneme vše, co je o Payetovi potřeba vědět, a to samozřejmě i včetně možných úskalí, jež by mohly novou oporu West Hamu (alespoň zpočátku) držet zpátky. Začít můžeme třeba jedním odvážným, ale nikoliv neopodstatněným přirovnáním: Kevin De Bruyne ve vyloženě útočně zaměřené lize loni výkonnostně explodoval a leckteří fanoušci Chelsea nyní nechápou, proč si nechali takového hráče utéct mezi prsty. Payet dosáhl v pomalejší, defenzivně daleko tužší a celkově vyrovnanější soutěži podobných čísel..


Král statistik

Tvrdá data jsou samozřejmě nejjednodušším způsobem, jak si 'proklepnout' libovolného útočného hráče, takže není divu, že britská média a fotbalové blogy začaly ihned po Payetově přestupu upozorňovat na jeho sedmnáct asistencí z poslední marseilleské sezony. To je samozřejmě ohromné číslo; napříč top ligami v Evropě jej překonali pouze tři borci, z nichž jeden má na dresu jmenovku Messi. Asistence ovšem započítávají pouze ty akce, jež končí brankou, takže lepším indikátorem je pro kreativního hráče počet vytvořených šancí - a tady už Payet se svými 134 zkompletovanými pokusy jasně vede. Ani sám argentinský ďábel, ani takoví experti jako De Bruyne nebo Hazard nebyli v tomto ohledu loni lepší. Pokud byl Payet na hřišti, vymyslel gólovou šanci přibližně každých 23 minut.

Také ve zkompletovaných průnicích, střelách zpoza vápna, kolmých pasech a centrech nenašla opora Marseille loni v Ligue 1 konkurenci, přičemž zejména poslední zmiňovaná položka stojí za vypíchnutí - mluvíme totiž o týmu, jehož oba krajní beci, Benjamin Mendy a Brice Djadjédjé, strávili většinu předsezonní přípravy úmorným centrováním na přesně určený bod. Takový byl vlastně jediný úkol, který dostali od Marcela Bielsy: neustále běhat po lajně směrem dopředu a hledat spoluhráče uprostřed hřiště. Pro Payeta nebylo centrování ani primárním popisem práce, přesto Mendyho i Djadjédjého v počtu úspěšných pokusů předčil. Je asi zbytečné dodávat, že zároveň zaznamenal i nejvíce doteků s míčem ze všech ofenzivních hráčů týmu.

Samozřejmě by se dalo říci, že extrémně ofenzivní Bielsův styl takovému volnému kreativci logicky musí svědčit, a že s přechodem do nového prostředí by se tak jeho čísla měla zhoršit; to je sice možné, nicméně nezapomínejme, že loňská sezona nebyla pro Payeta zdaleka ojedinělou. Skvělá čísla měl už i ve svých předchozích klubech, Lille a Saint-Étienne; ve skutečnosti hraje základ Ligue 1 od roku 2006 (tehdy ještě v dresu Nantes, kde s velkým fotbalem začínal) a tuto soutěž opouští s bilancí 305 odehraných zápasů, 57 branek (z toho jen jedna z penalty!!) a 82 asistencí.

Sezonu 2012/13 zakončil v dresu Lille dokonce s více 'kanadskými' body než loni; pod Bielsou se vyšplhal k číslu 24 (7+17), u Dog, první rok po odchodu Edena Hazarda, zaplnil díru po belgickém supertalentovi dvanácti brankami a třinácti asistencemi. Tehdy vytvořil 91 šancí, což bylo jeho kariérní maximum... až doteď.


Univerzální jistota

Slaven Bilić hrál s Besiktasem v turecké lize často v diamantovém rozestavení 4-4-2 (4-1-2-1-2); v evropských pohárech však spoléhal spíše na 4-2-3-1, a pokud chce ze své nové posily dostat maximum, měl by u něj setrvat i nadále. Payet totiž v kariéře ukázal, že umí hravě zvládnout všechny tři podhrotové pozice - poslední sezonu v Saint-Étienne, kdy si třinácti brankami a šesti asistencemi vysloužil přestup do Lille, odehrál primárně zprava, u Dog jsme ho zase vídali nalevo, a Bielsa jej po svém nástupu vlastně jako jeho vůbec první kouč postavil doprostřed. Z 'kreativního křídla' se tak rázem stala prakticky čistá desítka, a to jak ve 4-2-3-1, tak ve 3-3-1-3 (kde hrál nejčastěji právě volnou spojku). Párkrát se sice objevil i hlouběji na hřišti, na křídlo s ním však Bielsa nepočítal vůbec, a nemusel by to dělat ani Bilić. Má-li tedy být primárně asistentem, jakého West Ham dosud postrádal.

Payetova versatilita je jednou z jeho vůbec největších předností - hráč je to dostatečně rychlý a inteligentní k tomu, aby se dokázal přizpůsobit, navíc jeho úžasná technika slibuje pravidelný přísun šancí z jakékoliv pozice. S míčem na noze se mění v excelentního dribléra, pohyblivého a skvělého v soubojích 1 na 1, s nevídaným citem pro chytré přihrávky do střeleckých pozic. Dlouho platilo, že bez něj je naopak slabší, mívá výpadky v koncentraci a do bránění se dvakrát nehrne (což ostatně i sám přiznává a zdůrazňuje, že je čistě ofenzivním fotbalistou); pod Bielsou však na těchto nedostatcích viditelně zapracoval, když se naplno zapojil do jeho pracovitého, pressujícího 'kamikaze' stylu. Na druhou stranu se stále úplně nezbavil nálepky ukvapeného 'paliče', která ho provázela už v Saint-Étienne; střílí zkrátka rád a často z úctyhodné dálky. V Londýně to vědí už nyní, proti Southendu totiž uklízel do sítě parádní přímý kop.

Hlavičkovat jej sice ani Bielsa nenaučil (u 175 centimetrů vysokého borce by šlo o odvážný úkol), to ale po loňsku zůstává jeho jedinou viditelnou herní slabinou - pokud to u takovéhoto typického versatilního ofenzivního záložníka vůbec můžeme považovat za slabinu. Tvrdohlavý Argentinec vštípil šikovnému pravákovi pracovitost a obětování pro tým, a Payet jej nyní chválí prakticky na potkání. "Ta jedna sezona pod jeho vedením bude mít vliv nejen na zbytek mojí kariéry, ale i celého života," prohlásil krátce po přestupu do West Hamu.

Pro Biliće jsou to skvělé zprávy; za své peníze totiž dostal vynikajícího fotbalistu, který se nebojí práce, nehledí v první řadě na sebe a pozornost strhává pouze svými výkony. Payet nikdy nebyl v tomto směru nějakým 'Ronaldem', jde obecně o příklad kariérního profesionála, je ale evidentní, že rok pod Bielsou mu pomohl ujasnit si spoustu věcí. Jednak mentálně, jednak v otázkách vlastní hry: El Locova taktická erudice a zkušenosti působily proti předloňským neumětelům Baupovi s Anigem jako z úplně jiné planety, a Payet, osvobozený z frustrující pozice pravého křídla, které neví, co má na hřišti vlastně dělat, z toho těžil ze všech nejvíc.

Důvod, proč jej komentátor serveru GetFootballNewsFrance Eric Devin letos v květnu vyhlásil za nejlepšího hráče francouzského ligového ročníku (dokonce i před Lacazettem), je však ještě jiný - jistě, Lacazette nastřílel hromadu gólů a nebýt jeho, kdoví, jak by nezkušený Lyon vlastně dopadl. Jenže oproti Payetovi (který, nezapomínejme, ke svým sedmnácti asistencím přidal i velmi solidních sedm branek) mu chyběla větší vyrovnavnost napříč celým rokem, což platí i pro Javiera Pastoreho, kdežto další kandidát, Nabil Fékir, zase dosahoval maximálních výkonů pouze na domácím stadionu.

Payet byl oproti tomu vůči těmto detailům zcela imunní: skvělou formu měl od prvního do posledního kola, doma, venku, v prvních poločasech, ve druhých, během podzimní vítězné série i uprostřed osudového jarního vyhoření. Zatímco Marseille se v posledních měsících propadlo z kandidáta na titul na konečnou čtvrtou příčku za Monaco, jeho nejproduktivnější hráč asistoval v osmi ze závěrečných deseti zápasů. Jeho přizpůsobivost se tak netýká pouze pozice na hřišti, ale také okolních podmínek - zkrátka je to hráč, na kterého se můžete spolehnout. Což, jak jsme si ukazovali na číslech výše, platí dlouhodobě (od roku 2010 nezaznamenal v lize méně než čtrnáct 'kanadských' bodů za rok).

Samozřejmě je Devinův argument nutno konfrontovat s faktem, že Lacazette byl v důležité fázi sezony zraněn a pokles jeho formy přišel až poté; jestli by lyonský fantom udržel svoji fazonu, kdyby zůstal fit až do května, bohužel nevíme. Co ale známe, je Payetův úctyhodný zdravotní záznam: od podpisu své první profesionální smlouvy, v roce 2005 v Nantes, byl zraněný přesně 3 zápasy na jaře 2009. Jinak nikdy nevynechal ligové utkání ze zdravotních důvodů. V posledních třech sezonách chyběl přesně čtyřikrát, vždy kvůli stopkám za karty či z trenérova rozhodnutí.


Možné trhliny v plánu

Otázka zkušeností se na první pohled jeví trochu zbytečně - Payetovi je osmadvacet let, je to čtrnáctinásobný francouzský reprezentant, hrál v Lize mistrů a v Ligue 1 má na kontě přes 300 utkání. Na druhou stranu však skeptici mohou namítnout - a oprávněně - že oněch čtrnáct reprezentačních startů je rozprostřeno po dobu pěti let (nikdy nebyl stabilní součástí 'áčka', spíše se dlouhodobě pohybuje na pomezí nominace a lavičky), že v Lize mistrů byl přímým aktérem jedněch z nejtrapnějších výbuchů posledních let (jeho Lille tehdy pětkrát prohrálo a porazilo pouze BATE Borisov, Marseille pod Baupem dokonce nezískalo ani bod), a že nikdy nehrál klubový fotbal mimo Francii. Tudíž jeho přechod na Ostrovy zůstává stále velkou neznámou, i přes impozantní kariérní čísla. Nic opravdu velkého ještě nedokázal.

Ligue 1 je v tomto ohledu zvláštní soutěž; na jedné straně v ní hraje spousta talentovaných hráčů, kteří prošli vynikajícími francouzskými mládežnickými systémy (jedněmi z nejlepších na světě) a v zahraničí se vypracovali ve špičku (takovým příkladem je třeba Laurent Koscielny). Jenže zároveň platí, že nejproduktivnější ofenzivní hvězdy mimo Francii často strádají - fanoušci Newcastlu určitě čekali více od geniálního dítěte Rémyho Cabelly, Younes Belhanda upadl v zapomnění v Kyjevě, svůj 'francouzský' strop mimo Ligue 1 nedorovnal ani Gervinho.

Problém je zčásti v tom, že typická vyrovnanost této soutěže produkuje spoustu průměrných a lehce nadprůměrných hráčů; s výjimkou tří, čtyř klubů na obou stranách tabulky jsou všichni její účastníci papírově zhruba stejně silní, což se také podepisuje na vysokém počtu remíz. Kádrový rozdíl mezi Saint-Étienne (loni útočícím na Ligu mistrů) a Lorientem (loni bojujícím o záchranu) není ani zdaleka tak propastný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když pak do takového prostředí přijde výrazně nadprůměrný fotbalista, logicky je jeho talent vidět více než v Anglii, Španělsku nebo třeba Portugalsku - tedy v těch ligách, jejichž špičky jsou lepší než ve Francii, kdežto při sestupu tabulkou se vzájemné síly vyrovnávají nebo dokonce obrací.

Takoví Cabellové, Payetové nebo Belhandové tedy stojí před tvrdým paradoxem: jejich případný odchod do Anglie může vyústit buď v přestup do klubu, který je kvalitativně lepší než velká část francouzské elity (a kde se tudíž budou hůře prosazovat, neboť nedostanou tolik prostoru), nebo naopak v přesun někam, kde sice mohou být i nadále za opory, ale čeká je mnohem těžší konkurence. Prvním příkladem může být Gervinho, druhým právě Cabella. Pouze skutečně hypertalentovaní hráči jako Eden Hazard mohou okamžitě začít zářit mezi úzkou elitou, a kdyby byl Payet fotbalistou Hazardova kalibru, byl by v osmadvaceti dávno z Francie venku. On ale vždy působil na velký průlom příliš nenápadně - nadaný, jistě, ale bez onoho 'X-faktoru', jímž se ti nejlepší ofenzivní hráči pyšnili odnepaměti.

To je tedy první možný problém: Payet ví, jak se fotbal hraje ve Francii, za kanálem La Manche jej však čeká rychlejší tempo a kvalitnější soupeři (alespoň na špici tabulky). Pak tu máme jeden nepříjemný, dosud neadresovaný zádrhel s debutovými sezonami; v Lille i Marseille se šikovný univerzál vždy první ročník rozehrával, druhý zazářil a následně odešel. Skutečně excelentní sezony má v kariéře doposud tři, přičemž všechny byly zakončeny přestupem. Šlo o roky 2010/11, 2012/13 a 2014/15. Vidíte tu pravidelnost? Klidně se může stát, že než se Payet rozehraje do optimální formy, bude mu třicet a jeho rychlost začne upadat. Pořád by mu sice zbylo skvělé kreativní myšlení, ale to taky nemusí stačit.

(V posledních dvou případech byl navíc jeho průlom přímo spojen s výraznou strukturální změnou v klubu - nejprve odchod Hazarda, poté příchod Bielsy. West Ham má započít novou éru v létě 2016, kdy se stěhuje na zbrusu nový stadion. To jen tak mimochodem.)

Nicméně Bilić o oporu Marseille opravdu hodně stál a zdá se, že právě na ní hodlá postavit svoji ofenzivu - která, mimochodem, nastoupí s gólovým kladivem na hrotu, ať už to bude Diafra Sakho, Enner Valencia nebo Andy Carroll. Payet právě odehrál dvanáct měsíců ve 4-2-3-1 / 3-3-1-3 na 'desítce' za André-Pierre Gignacem, takže teoreticky by mu tato role měla padnout jako ulitá. Uvidíme samozřejmě, co ukáže ostrá sezona, v tuto chvíli si ale fanoušci Kladivářů mohou gratulovat - za Payeta zatím Saint-Étienne, Lille, Marseille a nejnověji WHU zaplatily dohromady circa 37 milionů eur. Podobně prověřený ofenzivní záložník se srovnatelnými statistikami z Itálie, Německa nebo Portugalska by nejspíš stál právě tolik.