Mistrovství světa 2014 - shrnutí skupin (2/2)

Obsahuje i podcast. Žádná evropská ani asijská selanka se v Brazílii nekoná, naopak africké či středoamerické celky zažívají skvělý, ne-li historický šampionát. Každá skupinová fáze každého mistrovství světa má zkrátka své vítěze a poražené, jejichž podrobný seznam nabízí právě tento dvoudílný speciál EuroFotbalu...

S dějištěm největšího fotbalového svátku planety se předčasně rozloučili všichni tři nejlépe placení trenéři (Capello, Hodgson, Prandelli), ale i statisticky nejkreativnější hráč, Miralem Pjanić s 12 vytvořenými příležitostmi na kontě. Pokračovat naopak přirozeně může fotbalista s nejlépe seřízenou muškou (Müller), potažmo údajně jediná dvě opravdová překvapení turnaje z Alžírska a Kostariky.

Objektivní řeč statistik ovšem samozřejmě není jediným způsobem, jak se lze za děním ve skupinách 20. mistrovství světa v Brazílii ohlédnout. Jednu z poněkud subjektivnějších alternativ vám nyní nabízí také EuroFotbal, který nejvýznamnější události uplynulých dnů shrnuje pomocí pěti kategorií a hvězdných jedenáctek všech osmi skupin. Po první části nyní přicházejí na řadu skupiny E až H. Příjemnou zábavu!


SKUPINA E

Klíčový okamžik: Ekvádorská koncovka
Byl to tak trochu souboj hluchého se slepým; klasický remízový zápas mezi dvěma adepty na druhou postupovou příčku úvodem. Ekvádorci se Švýcary zkrátka měli o svých šancích rozhodnout až v utkáních se zbylými mužstvy, Davidem a Goliášem. Jenže tak se nakonec nestalo, respektive stát ani nemohlo: ve třetí minutě nastavení totiž Behrami šikovně odzbrojil (nejen) do té doby nejlepšího Ekvádorce Ennera Valenciu a založil brejk, na jehož konci žolík Haris Seferović vystřelil Helvétům klíčové tři body. Švýcaři si pak v klidu mohli dovolit potupnou pětku od Francie, zatímco samotným Ekvádorcům nebyla platná ani remíza s týmž sokem...

Největší překvapení: Tichý génius Didier Deschamps
Že bývalý trenér Marseille či Juventusu skutečně umí, o tom asi pochyboval málokdo; způsob, jak během pár mesíců přetvořil "věčného černého koně" z Francie v jednoho z největších kandidátů na medaile, však přesto zasluhuje hluboké uznání. Deschamps vymyslel systém 4-3-3 s pulzující, fyzicky skvěle vybavenou zálohou, na pravé křídlo postavil malého génia Mathieua Valbuenu, probudil Karima Benzemu na hrotu.. a Francie vyhrávala. S Hondurasem i se Švýcarskem o tři branky, v závěrečném duelu s Ekvádorem s jistotou postupu v kapse to sice byla pouze remíza, ale to už se hrálo v experimentální sestavě. Deschamps neplýtvá velkohubými řečmi, o to hlasitěji však za něj mluví výkony a výsledky jeho mužstva, které prošlo skupinou E jako nůž máslem.

Největší zklamání: Opilá švýcarská legie zpod Apenin
Už výše byla řeč o tom, že vyslanec italské Neapole Valon Behrami prakticky stál u zrodu švýcarského postupu; hned na samém startu šampionátu. Faktem nicméně zůstává, že zároveň jak on, tak jeho věhlasní kolegové ze Serie A Gökhan Inler a Stephan Lichtsteiner, napříč všemi třemi duely zaostali daleko za očekáváními. Inlerova distribuce byla celá jakási vadná, Behrami proti Francii vymyslel patrně nejtragičtější fatál celého mistrovství (a obecně podal mimořádně slabý výkon) a konečně pravý bek mistrovského Juventusu jednak nebyl vidět vepředu, jednak... ehm, nebyl vidět ani vzadu. Pokud tedy má Hitzfeld vyzrát na favorizované Argentince, nebude k tomu potřebovat jenom svůj mistrný taktický rámec, ale právě také - ne-li hlavně - vysoký herní standard všech jmenovaných opor.

Hrdina: Blaise Matuidi (Francie)
Mohl zde být Valbuena, jehož (vele)důležitost pro francouzský nároďák se při jeho absenci nádherně promítla do matného výkonu proti Ekvádoru. Mohl zde být také kanonýr Benzema, který si jen malinko pošramotil vizitku svou spalovnou rovněž ze závěrečného skupinového duelu. My jsme ale nakonec vsadili na stoprocentní jistotu: nezpochybnitelné srdce nezničitelné francouzské zálohy, neúnavného box-to-box záložníka s oblíbeným levým rožkem soupeřova vápna, zkrátka na Blaise Matuidiho. Tento Pařížan, který letos odehrál už 64 soutěžních utkání (loni jich bylo celkem 62), v Brazílii ze všech Francouzů pokryl nejvíc prostoru (30 kilometrů na ploše 247 minut), a nevypustil ani nic neřešící měření sil s Ekvádorem. "Neustále by běhal. Ani s námi nechtěl letět letadlem," poznamenal na Matuidiho adresu žertovně Deschamps. A potom berte vážně ony nekonečné vzlyky nad složitými klimatickými podmínkami...

Zoufalec: Luis Fernando Suárez (Honduras)
Od Hondurasu se asi nic moc neočekávalo (možná tak vstřelený gól, což se nakonec i povedlo), přesto však jeho kouč Suárez zaslouží imaginární pohlavek - ne proto, že s jasně nejslabším týmem nevydoloval žádné body, ale proto, že se projevil jako naprostý taktický diletant, který hráče v šatně nejspíš krmí syrovým masem. U outsiderů tohoto formátu se tak nějak očekává, že budou zuřivě bránit a útočné snahy buď kompletně vzdají, nebo je podvolí nějaké brejkové strategii; Honduras však hrál v defenzivě špatně, po získání míče se hnal dopředu, což však jeho hráči evidentně neumí, a vzniklé ztráty se pak následně eliminovaly množstvím občas opravdu dost ostrých faulů. Tohle nebyla sympatická bojovnost, typická pro týmy postrádající kvalitu; tohle byla prostě prasárna.

All stars (4-1-4-1): Alexander Domínguez - Juan Carlos Paredes, Jorge Guagua (všichni Ekvádor), Raphaël Varane, Patrice Evra - Blaise Matuidi (všichni Francie) - Xherdan Shaqiri, Admir Mehmedi (oba Švýcarsko), Mathieu Valbuena, Karim Benzema (oba Francie) - Enner Valencia (Ekvádor). Trenér Didier Deschamps (Francie).

SKUPINA F

Klíčový okamžik: Nigerijský plán B (a jedna rozhodcovská hrubka)
Nigérie vstupovala na turnaj v dominantním rozestavení 4-3-3, kde měl pozici opomenutého ofenzivního záložníka Sundaye Mby nahradit na hřišti Ramon Azeez. Takhle vyběhli Super Eagles na trávník proti Íránu, výsledkem však byl epický výbuch a rychlé nasazení alternativní možnosti, totiž odvážného systému 4-2-4, který si už na nějakou strategickou kompaktnost ani nehraje a prostě otevřeně sází na individuální schopnosti a fyzickou sílu forvardů. V této formaci Nigérie zaslouženě udolala Bosnu, držela (alespoň co se skóre týče) krok s Argentinou a vystřílela si kýžený postup do osmifinále. Kdoví, jestli by Stephen Keshi vůbec k něčemu podobnému sáhl, kdyby si rozhodčí nevybrali další ze svých slabších chvilek a uznali v prvním zápase nigerijský gól na 1:0..

Největší překvapení: Smrtící íránský pragmatismus
Na Carlose Queiroze můžete vytáhnout ledacos - jeho fotbal je čistě defenzivní, pasivní, otravný a nekoukatelný, přičemž on sám neumí komunikovat s nadřízenými a na svůj věk vypadá až moc mladě! -, jenže některé věci mu zkrátka upřít nemůžete. Queiroz ví, co dělá, a to něco umí i precizně aplikovat. Pokud v íránské fotbalové historii najdete nějakou konstantu, je jí taktická nevzdělanost, individualismus a mizerná defenzivní tvář; což přesně angolský rodák do puntíku vymýtil. Jeho hluboko posazený blok možná skutečně byl pasivní, ne však statický a tuhý - právě naopak pružný a (vyjma specifického zápasu s Bosnou) za každých okolností koherentní. A tomu se v íránském kontextu jednoduše musí říkat terno; stejně jako se pro změnu v celosvětovém měřítku ternem běžně nazývá 90minutové úspěšné deptání Lionela Messiho.

Největší zklamání: Bosenský hurá styl
Pokud jsme si výše představili efektivní a navýsost uvědomělý Írán, herní projev Bosny a Hercegoviny s tím perským docela ostře kontrastoval. Už před turnajem jsme upozorňovali na pochybné personální složení balkánského defenzivního valu a naše slova byla vskutku potvrzena. Zejména klíčové utkání s Nigérií nebylo ani tak show rozhodčího jako spíš levé poloviny obranné čtyřky, Spahiće s Lulićem. Právě jejich skandální výkony nakonec z největší části stály za bosenským vypadnutím - a přitom to stále nebylo jen o nich. Obecně si lze jen těžko představit, nakolik brutálnější chaos by to byl bez objevu mistrovství, mlíčňáka Muhameda Bešiće, který bosenské hře na poslední chvíli přeci jen určitým způsobem přidal na rovnováze.

Hrdina: Lionel Messi (Argentina)
Sabellova Argentina zatím své soky nikterak nedrtí, rozhodně ne do takové míry, jak mnozí před turnajem očekávali. Jedno je však třeba nenápadnému trenérovi přičíst k dobru, a to je nevídané "probuzení" Lionela Messiho. Jistě, zní to trochu zvláštně, pokud v tomto stylu mluvíme o několikanásobném nejlepším fotbalistovi planety, ale Messi se v reprezentaci dlouho trápil, do týmu ideálně nezapadal a odráželo se to na jeho statistikách; nyní se situace obrátila, takže zatímco jeho hvězdní útoční kolegové střídají na mistrovství průměrné výkony se špatnými, "božský Leo" září. Sabella mu postavil systém na míru a odměnou mu je pravidelný přísun té nejdůležitější fotbalové komodity - branek v síti soupeře. Pokud se barcelonská superstar v play-off ještě lépe rozehraje a popustí uzdu své nepochybné genialitě, může to nakonec být její šampionát.

Zoufalec: Kun Agüero (Argentina)
Nestává se často, pokud vůbec, aby hrdina i zoufalec pocházeli z jednoho mančaftu - tady se však nedá svítit. I proti Zabaletovi s Higuaínem by nikdo nemohl říct ani popel, my ale nakonec ukazujeme na hvězdu Manchesteru City, Sergia Agüera. Tento vynikající forvard do Brazílie přijížděl s komplikovanou sezonou v zádech, kdy každou chvíli upadal na marodku a zase se z ní vracel, přesto se od něj takhle velkolepé trápení dalo čekat jen těžko. Agüero si koneckonců na tomto šampionátu střihl zatím pouze tyto tři aktivity: nejčastěji se vytrvale schovával před balonem; když už ho výjimečně dostal, vůbec si s ním nevěděl rady a v koncovce neobyčejně váhal; no, a úplným závěrem se raději zranil. Kdyby potom Argentina proti Švýcarsku vypadala záhadně dobře, nedivte se - je to dost možná zrovna proto, že nehraje Kun...

All stars (4-3-3): Vincent Enyeama - Efe Ambrose (oba Nigérie), Ezequiel Garay (Argentina), Pejman Montazeri, Mehrdad Pooladi - Andranik Teymourian (všichni Írán), Muhamed Bešić, Miralem Pjanić (oba Bosna) - Ahmed Musa (Nigérie), Lionel Messi, Ángel Di María (oba Argentina). Trenér Stephen Keshi (Nigérie).

SKUPINA G

Klíčový okamžik: Velkolepý pád Johna Boyeho
Po odchodu veterána Johna Mensaha to měl být právě tento "řízek" z Rennes, kdo převezme ve středu ghanské obrany vůdcovské povinnosti. Chvílemi to tak i vypadalo, na Poháru národů v roce 2012 podával skvělé výkony a jeho forma měla kulminovat právě v Brazílii. Jenže špatná sezona poznamenaná zdravotními problémy jej na šampionát vyslala nerozehraného a bez sebevědomí, a defenziva Černých hvězd tak bez přirozeného vůdce trpěla propustností a náchylností k chybám (což vedlo k prohře v klíčovém duelu s USA). Sám Boye zůstal hluboko ve stínu Jonathana Mensaha a bude se snažit na turnaj co nejrychleji zapomenout.

Největší překvapení: Disciplinovaní Klinsmenni
Pokud by například postupující ze skupiny D mohli vyvážet spolehlivé stopery (Duarte, Giménez, Godín), úspěšní "géčkaři" se vyznačují spíše takřka bezchybnou celkovou organizací defenzivní hry s minimem výrazných individualit. Německá i (německo)americká spolupráce pivotů se zadní linií skutečně nemá vážnějších trhlin, přičemž zejména Klinsmannovu práci nutno v tomto směru vyzdvihnout a dvakrát podtrhnout. Však si to vezměte - na levém beku mu pobíhá předělaný záložník Beasley, na stoperu mu září totálně neznámý Besler a vedle něho dva klíčové duely odehrál Geoff Cameron, jenž si v klubu na této pozici nekopl, ani nepamatuje. Přesto to všechno v americkém podání dává pořádný smysl. Klobouk dolů!

Největší zklamání: Paulo Bento a jeho "setrvačná taktika"
Mezi portugalskou baráží a představením na mistrovství samotném byl jeden důležitý rozdíl: tentokrát neměl Bento k dispozici vrcholnou formu Cristiana Ronalda, který by jej svými brankami tahal z bryndy. Nejlepší fotbalista světa byl před turnajem zraněný, absolvoval až generálku proti Irsku a byla na něm znát únava po náročné sezoně; a bez něj se pak naplno ukázalo, jaký je největší problém současného Portugalska, totiž přílišné spoléhání na jednu sestavu, jednu taktiku, jeden styl. Absence nějakého prvku překvapení ve spojení se špatnou formou klíčových opor tak ambicióznímu celku připravily konec už ve skupině a sám Ronaldo se dokonce nechal slyšet, že národní tým je na světové scéně pouze průměrný. Bento s tím nedokázal udělat zhola nic.

Hrdina: Thomas Müller (Německo)
Na největším blogerském serveru o německé kopané s názvem Bundesliga Fanatic ho označili, nejlépe jak mohli - a sice za most spojující staré Německo s tím novým. Thomas Müller v sobě totiž doopravdy snoubí až neuvěřitelnou směs atributů, když může nabídnout soutěživost/prohnanost Stefana Effenberga, houževnatost Bertiho Vogtse a chladnokrevnost i pohotovost Miroslava Kloseho. Unikátní směs všech těchto kvalit jej pak letos neomylně vrhla do té nejelitnější společnosti kanonýrů MS. Müller má už teď na kontě více branek než Maradona či krajan Völler, přičemž se stejně jako legendární Pelé svého devátého zásahu na mistrovství světa dočkal už při svém devátém vystoupení na nejsledovanější fotbalové scéně. Tedy s tím rozdílem, že Pelé zmíněné mety dosáhl na prahu třicítky; Müller ve 24 letech...

Zoufalec: Bruno Alves (Portugalsko)
Na tomto mistrovství světa docela železně platila jedna rovnice: zdá se vám, že v portugalské obraně někdo něco zvoral? Dobře, tak za tím na 95 % stál Bruno Alves. Samozřejmě, vždy tu bude vstupní utkání, kde se nepředvedl každý jednotlivý člen portugalské defenzivní složky; jenže zbytek se už vážně takřka celý točil okolo obránce petrohradského Zenitu. Alvesovy osvobozující odkopy měly zpravidla přesně opačný účinek, jeho poziční hra byla přinejlepším tristní, důraz absolutně nedostačující. Bruno Alves zkrátka pro Portugalce nadefinoval termín "komplexní škůdce"; a zároveň jej lze pokládat za takovou ideální vlajkovou loď letošního Bentova Seleçãa.

All stars (4-6-0): Tim Howard - Fabian Johnson (USA), Jonathan Mensah (Ghana), Mats Hummels (Německo), Miguel Veloso (Portugalsko) - Thomas Müller, Philipp Lahm (Německo), Sulley Muntari (Ghana), Clint Dempsey, Jermaine Jones (oba USA), Kwadwo Asamoah (Ghana). Trenér Jürgen Klinsmann (USA).

SKUPINA H

Klíčový okamžik: Akinfejevovy (laserové?) blikance
Ruský brankář Igor Akinfejev se může odvolávat, na kolik chce paprsků, faktem nicméně zůstává, že i kdybychom mu neměli o hlavu omlátit zrovna tenhle jeho kiks z duelu s Alžírskem, pořád můžeme v klidu sáhnout do zahajovacího střetnutí s Jižní Koreou. Tehdy údajně spolehlivý brankář CSKA Moskva v rukavicích neudržel propagační střelu Lee Keun-ha, a jakkoliv se nakonec Rusové stihli do zápasu vrátit, ztracené dva body je v konečném zúčtování docela dobře stály postup. Tedy, dobře, mohli to všechno napravit ještě proti Alžírsku, ale... to bychom přece byli zpátky na začátku.

Největší překvapení: Dva módy fotbalu Vahida Halilhodžiće
V roce 2013 byl herní profil alžírské reprezentace poměrně čitelný - Fenci hráli nátlakový ofenzivní fotbal, který ale trpěl nízkou efektivitou a náchylností k inkasování z brejků. Protřelý stratég Vahid Halilhodžić tak musel přistoupit ke druhé části své mise - "naučit Alžírsko hrát fotbal" se mu po vládě pragmatického "betonáře" Saadaneho už podařilo, zbývalo tedy přetavit tlak v góly. Rozhodující zápas s Koreou byl jasnou ukázkou toho, jak to má vlastně vypadat; klíčovou roli sehrál vynikající forvard Islam Slimani, skvělý na míči i ve vzduchu, jak kromě těch korejských dosvědčí i ruští fanoušci. V úvodním duelu s Belgií to však vypadalo úplně jinak: Halilhodžić zamíchal sestavou a vymyslel vyloženě defenzivní koktejl, který proti favoritovi málem urval cenný bod. I tehdy přitom hráli Fenci kompaktně a elasticky, pouze o nějakých 30 metrů hlouběji. Prošedivělý kouč s trochu divokou vizáží zkrátka umí a evidentně dokáže svůj tým přizpůsobit podle konkrétního soupeře; v panující "africké taktické anarchii" je to ohromně svěží zpráva.

Největší zklamání: Bezradnost Fabia Capella
Centry do vápna, náběhy z druhé vlny, pevná obrana. Seznam potenciálních ruských zbraní nebyl nikdy příliš rozsáhlý, přesto však dost lidí počítalo s tím, že Capellovi svěřenci postoupí do další fáze; potrápit je možná mohla Jižní Korea, Alžířanům věřil málokdo. Konečná bilance? Tři trapné výkony (paradoxně nejlepší z nich přišel proti Belgii, což je také jediný zápas, který Rusové prohráli), individuální slabota, ale zejména vyčpělý a nekompetentní "výkon" italského stratéga, jehož tvrdohlavost, zbytečně opatrný a defenzivní přístup a nakonec ještě dětinské výmluvy po vypadnutí by seděly spíš na nezkušeného eléva kopajícího všude kolem sebe než na borce s životopisem s dlouhým jak Lovosice a nejlepší smlouvou ze všech trenérů šampionátu. Zejména jeho umanuté nasazování unylého Šatova na místo agilního a v dobré formě hrajícího Dzagojeva bylo vyloženě "na facku".

Hrdina: Divock Origi (Belgie)
Romelu Lukaku měl být při absenci stabilní útočné jedničky Christiana Bentekeho tím, kdo potáhne belgickou ofenzivu, vysoce ceněný forvard se však vyloženě trápil a bylo bolestně znát, že se do Wilmotsova fotbalu vlastně vůbec nehodí; po hřišti se jen tak bezcílně toulal, naprosto odstřižen od hry a většinou daleko od vápna, kde je (logicky) nejsilnější. Rozdíl mezi výkony Lukakua a mladého náhradníka Divocka Origiho proto ani nemohl být výraznější - talent z Lille po svém příchodu pokaždé polil Rudé ďábly živou vodou, skvěle se zapojoval do hry a nasadil nezkušenému kouči do dalších bojů pořádného brouka do hlavy. Origiho si ve Francii považují už nějakou dobu, a pokud bude v těchto výkonech pokračovat i nadále, dost možná se o něj strhne po červencovém finále pořádný boj..

Zoufalec: Lee Chung-yong (Korejská republika)
Koo Ja-cheol s Park Chu-youngem měli před turnajem po ruce jednu pěknou výmluvu - v klubu si sotva kopli, a tak se od nich ani v Brazílii zázraky čekat nedali. Lee Chung-yong byl kompletně odlišným případem: v dnes již druholigovém Boltonu hraje zcela pravidelně, netrpí na zranění a tradičně je označován za toho vůbec nejšikovnějšího Korejce. Jenže ouha - na tomto šampionátu populární "Chungy" totálně vyhořel a mezi nerozehranými kolegy vypadal právě naopak jako ten zdaleka nejdřevěnější a nejzbrklejší z nich. Za celý turnaj neměl prakticky žádný světlý moment, a tak se zřejmě sám musí ještě víc těšit na nedalekou svatbu s dlouholetou přítelkyní. Jinak by snad muselo jít o suverénně nejhorší období jeho života.

All stars (4-2-4): Raïs M'Bolhi (Alžírsko) - Lee Yong (Korea), Rafik Halliche (Alžírsko), Vincent Kompany (Belgie), Dmitrij Kombarov (Rusko) - Carl Medjani (Alžírsko), Axel Witsel (Belgie) - Sofiane Feghouli, Islam Slimani (oba Alžírsko), Divock Origi (Belgie), Son Heung-min (Korea). Trenér: Vahid Halilhodžić (Alžírsko).

PODCAST #15

• Preview Brazílie - Chile (01:10-24:30)
- Chilský komplex naruby
- Neymar jako falešná devítka?
- Recept pro Brazílii: nechat Chile držet míč
- Co s brazilským pravým křídlem?
- Fernandinho za Paulinha musí být
- Epické epicentrum zápasu: Vidal versus brazilský střed

• Preview Kolumbie - Uruguay (24:30-42:30)
- Uruguayská mentální příprava na osmifinále
- Mladší nebo starší verze stoperské dvojice pro URU?
- Pekermanův pravděpodobný návrat ke 4-2-2-2
- Epické epicentrum zápasu: Defenzivní zodpovědnost Forlána a Cavaniho