O konstrukci prvního čínského kolosu (1.)

Zapomeňte na Brisbane, teď je v kurzu Guangzhou. Když Australané před časem vydrželi být neporazitelní dlouhých 36 kol, hýbali celou asijskou zónou fotbalu. Zato když nyní Evergrande poprvé po 23 letech přineslo Číně triumf v kontinentální Lize mistrů, je z toho paf úplně celý svět. A vpravdě není divu...

Region s historickým názvem Kanton dal totiž relativně nedávno vzniknout naprosto unikátnímu modelu "superklubu" s přesahem až do politiky.

Superklubu, kterému je mnohými přezdíváno "asijský Manchester City/United", a jen málokdo si už přitom uvědomí tu nespornou a zvláště obří nadsázku. Superklubu, který se rodil doslova z popela jakožto symbol rozsáhlého korupčního skandálu. A který hlavně díky specifickému prostředí vykazuje zcela jedinečné znaky, které v západní Evropě jen těžko někdy najdou obdobu.

Právě na ně, a vůbec celý vznik největšího asijského fenoménu posledních let, se zaměří první díl tohoto speciálu. Ten druhý se už bude točit přednostně kolem budoucnosti i současnosti. Konkrétně ho bude zajímat přínos velezkušené osoby Marcela Lippiho a samotný triumf Evergrande v asijské Lize mistrů, respektive jeho možný vliv na budoucí vývoj klubu i soutěže jako celku.

Specifikum číslo 1: Žádná selanka v zádech

Mohutná korupční aféra, která vykulminovala v únoru 2010 degradací Chengdu Blades s Guangzhou GPC a dočasným zeštíhlením čínské Super League na 14 účastníků, bezesporu šokovala. Ne však přímo tím, že se výsledky takové hromady zápasů domlouvaly; nýbrž daleko spíše tím, že se vůbec někdo někdy rozhodl v takovém brčálu máchat. V Číně se totiž uplácelo odnepaměti - a moc dobře se o tom vědělo, ba se to všude doslova hemžilo veřejnými přiznáními a žalobníčky. Zkrátka ukázkové "zloděj křičí ‚chyťte zloděje!‘".

"Byl jsem v šoku. Na jeden zápas padaly úplatky ve výši jednoho, dvou milionů jüanů (3,3 až 6,6 milionů korun českých - pozn. red.), a ani jeden jediný činovník nebo rozhodčí nikdy nebyl dopaden," prohlásil kupříkladu šéf autovýrobce Geely Li Shufu, jakmile se roku 2001 rozhodl po pouhých osmi měsících přestat Guangzhou FC financovat. Prý aby ochránil renomé své značky.

A to by přitom byla jen jedna dimenze špinavé byrokracie; tu další tvořily dokonce kupované posty v reprezentační nominaci. Že něco takového (s cenovkou asi 330 tisíc české měny) existuje, přiznal kdysi sám bývalý šéf svazu Nan Yong - a jako by tak nasadil pomyslnou korunu všem těm černým praktikám, jichž byl právě Kanton nepokrytou baštou.

Kromě výše citovaného doznání tu dále máme zejména úspěšnou snahu výkonného ředitele toho času Guangzhou Pharmaceutical FC (čínské kluby ve svém názvu naprosto vždycky nesou také jméno svého sponzora) o proklestění cesty do elitní soutěže - ta ho měla roku 2006 vyjít zhruba na 660 tisíc korun, a právě ona vzápětí stála několik představitelů zkorumpovaného klubu holou svobodu.

Prasklo to, konečně. Neuvěřitelných 12 mančaftů z 16 bylo alespoň nějakým symbolickým způsobem penalizováno; dva bývalí prezidenti fotbalové asociace šli sedět dohromady na 20 let; a od té doby je korupce v Číně rázem slušným tabu. Alespoň tedy v té rovině, že se už neobjevují takové masochistické tendence na ni "pyšně" upozorňovat jako dříve.

Samotné Guangzhou FC přebrala realitní společnost Evergrande RE a počala jej transformovat ve velmi profesionálně vedenou značku. Proto ačkoliv v těchto časech až 13 prvoligových klubů (opět z 16) vlastní buď rovnou developeři, nebo alespoň lidé se značnou zálibou ve hromadění majetku, je Guangzhou Evergrande někde úplně jinde než konkurence a de facto samo utváří ligový peloton.

Specifikum číslo 2: Žádný cizák ve vedení

V rámci Asie, a potažmo pak i Číny, to vlastně vypadá jako samozřejmost - stačí přeci nahlédnout do pasů těch, kdo přicházejí financovat kluby anglické Premier League. Nicméně tak jednoduché to s touhle linkou odlišnosti zase není: totiž že bohatý a úspěšný majitel pochází z domova, nikoliv zvenčí, zde má svou významnou funkci při populárním ukazování na vadnost uzavřeného režimu. Guangzhou Evergrande, respektive vlastník Xu Jiayin (trochu paradoxně člen komunistické strany) a jeho firma, takto jaksi neúmyslně vstupuje do diskuze o všeobecně uznávaném obrazu nesmírně (a zhoubně) zpolitizovaného prostředí čínské kopané.

Samozřejmě nejen fotbal je v Číně kontrolován centrálně v rámci státního sportovního programu - zrovna čerstvý úspěch Evergrande je nicméně v tuto chvíli často interpretován jako vzdor tomuto ostře kritizovanému (a dle některých bortícímu se) byrokratickému nastavení. Zaprvé proto, že kádr do velké míry stojí na hráčích odkojených Centrální planinou (což jde proti systémové ignoraci výchovy mladých fotbalistů a upřednostňování všestranných, "nadopovaných" atletů); zadruhé prostě proto, že i samotné vedení zavádí skrz italsko-německé zaměstnanectvo zcela moderní evropské praktiky, které logicky nekorespondují se vzorem "čínské" cesty.

"Gratulace Evergrande k trofeji. Fotbal je právě takhle jednoduchý - dokud se řídíte pravidly, a kritériem jsou pro vás tržní principy namísto vládních nařízení; dokud za klíčové hodnoty považujete impulsy od hráčů, nikoliv vůdců (budete vítězit)," napsal kupříkladu vysloužilý sportovní novinář Li Chengpeng s osmi miliony "followerů" na čínské obdobě Twitteru.

A promluvil tak z duše celé řadě nespokojených Číňanů, kteří si už léta stěžují na brutálně váznoucí produkci fotbalistů a ve stínu Korejce Park Ji-Sunga či Japonců Kagawy s Hondou dál marně čekají na svou první hvězdu světového formátu.

Mezitím pak samozřejmě jen těžko akceptují jednak nepomáhající politiku jednoho dítěte, jednak příšerné výstupy průzkumů mapujících zájem mládežníků o jinak nejpopulárnější sport planety. Jedna studie například uvádí, že v průběhu první dekády tohoto tisíciletí klesl oproti té předcházející počet teenagerů ve službách jakkoliv amatérské kopané hned šestkrát: z 600 tisíc na sto! A data jiného zaměření to nepřímo potvrzují - v září 2011 sama Čínská fotbalová asociace oznámila, že registruje všehovšudy 8 tisíc aktivních hráčů. Což zní zvláště děsivě, když si vezmete, že v malinkém Vietnamu působí 50 tisíc fotbalistů a v jen o málo větším Japonsku ještě desetkrát tolik.

Tomuhle všemu má teď Evergrande dle lecčí rétoriky dávat explicitně na frak; a pro překlenutí těchto všech překážek při jízdě za kontinentálním titulem je pak rádo dáváno za příklad všem ostatním čínským klubům s bohatými majiteli. Další pokusy o podobně ambiciózní projekt, které receptu z Guangzhou buď předcházely (Dalian), nebo se s ním překrývaly (Shanghai), ovšem zatím železně ústí v katastrofy. Přesněji řečeno v prvním případě v totální krach dlouho dominantního subjektu (o tom si zdatní angličtináři mohou více počíst zde); a v případě druhém v nedomyšlené příchody náročného tandemu Drogba-Anelka a následné hromadné krácení stavů.

Pekingské autority teď tedy sice po triumfu nad Soulem obligátně namítají, že "čínský fotbalový systém nelze zavrhnout na základě jednoho výsledku", nicméně takový argument zní alespoň v tomhle okamžiku přinejmenším hrubě nepřesvědčivě. Ostatně s věncem tří po sobě jdoucích ligových titulů má teďka Evergrande bez nejmenších pochyb nakročeno k prvnímu čtyřlístku v dějinách čínské ligy a ve větším časovém horizontu patrně i k dominanci ne nepodobné právě té dalianské z let 1994-2005 (osm titulů z tohoto období).

Takže ne, tohle nebude o jediném výsledku. Tohle je produkt mistrné koncepce; tohle je opravdu solidní vzor pro případné následovníky...

Specifikum číslo 3: Žádná megalomanie na přestupovém trhu

Ano, pod taktovkou Evergrande jihočínský klub hned několikrát zlomil svůj vlastní přestupový rekord. Ano, z Argentince Daría Conky kuriózně udělal třetího (a ve finále devátého) nejlépe placeného fotbalistu světa, aby tak dal vzniknout jedné z velkých stálic mezi twitterovými "hashtagy" (#whoisconca). Ano, vyhazov úspěšného a nesmírně populárního kouče Lee Jang-Soo ve prospěch italského matadora Marcella Lippiho na první pohled vypadal jako podpásovka a obyčejný rozmar. Jenže všechny tyhle tahy měly v konečném důsledku svůj velký smysl...

Jak hráčský ansámbl, tak Lippiho výjimečné zásluhy budu zevrubněji rozebírat v příštím díle, nicméně pro správné uchopení čtvrtého a zároveň posledního bodu je záhodno tuhle problematiku alespoň nakousnout. Na jednu stranu je tedy potřeba mít na paměti, že čínská nejvyšší soutěž - podobně jako třeba turecká nebo ruská v Evropě - pracuje s kvótou pro cizince. Konkrétně v čínském případě jde od roku 2009 o maximálně čtyři cizince v kádru a tři v zápase. Zároveň existuje vždy navrch jedna výjimka pro Asiata-neČíňana, což v předešlých letech nebylo.

Takhle se tedy Guangzhou Evergrande musí krotit, ovšem činí tak s notnou dávkou rozvahy a inteligence. Ta třeba sice v uspokojivém množství schází zmíněnému Daríu Conkovi, nicméně většina odborníků se shodne na tom, že jde o nejlepší "import", jaký dějiny čínské kopané pamatují. Také další dvě místa vyhrazená pro muže s neasijským původem potom v právě uplynulé sezoně zabírali Latinoameričané, tentokráte již Brazilci. Konkrétně hovořím o Muriquim, nejlepším kanonýrovi i celkově hráči ročníku 2011; a Elkesonovi, jenž letos okamžitě po svém příchodu stanovil nové střelecké maximum pro cizince (24 branek). Zbylí Brazilci už hostují v jiných klubech, které si třeba nemohou dovolit takové výdaje na naředění nepříliš kvalitní domácí základny.

Co se tedy každopádně podpory hrotového útočníka týče, sází Guangzhou FC výhradně na šikovnost Jihoameričanů (a sázet zřejmě bude i po očekávaném návratu Conky do Fluminese), což je na jednu stranu docela přirozené - na stranu druhou však až nebývale efektivní. V Evropě nikterak "provařený" trojlístek se koneckonců v jediném ročníku Ligy mistrů podělil o senzačních 27 tref do černého, což činilo plus mínus čtyřnásobek produkce celého kádru druhého finalisty ze Soulu!

Největší mistrovství kantonského celku se nicméně projevuje v obchodní aktivitě čistě v rámci asijského trhu. Zaprvé to je ona "nečínská" výjimka, kterou představuje patrně největší naděje kontinentu mezi obránci, Jihokorejec Kim Young-Gwon (přivedený za ubohých 1,8 milionů euro; doporučuji sledovat na MS). Zadruhé to jsou úsporné, dlouho dopředu promyšlené nákupy domácích hráčů.

Od samého počátku totiž na budování téhle jihočínské dynastie dohlíží trojlístek reprezentantů a nezpochybnitelná osa týmu. Obránce Feng Xiaoting se k týmu přidal těsně před začátkem první mistrovské sezony - a to coby někdejší vycházející hvězda (součást nejúspěšnějšího čínského výběru do 20 let z roku 2005), která hrubě nenaplnila potenciál. Předtím se Feng Xiaoting dvakrát stal volným hráčem, naposledy byl i propuštěn předčasně poté, co akorát vysedával v Jižní Koreji. To v Guangzhou FC mu bezmezně věřili - a teď 28letý zadák vytváří s přehledem nejpevnější stoperské duo kontinentu.

Zadarmo potom Evergrande ulovilo rovněž zapomenutého legionáře Zheng Zhiho, který je právem považován za vůbec nejdůležitější článek mužstva. Nenápadný, ale nejdůležitější. Pracovitého středopolaře možná některý fanoušek zná z Celtiku či Charltonu; teď si ho s velkou pravděpodobností každý bude moci připomenout jakožto asijského hráče roku (legionáři mají svou vlastní kategorii).

A do třetice všeho dobrého je to forvard Gao Lin, který právě sestupující Guangzhou FC vyšel na necelý milion dolarů. Aby se vzápětí coby odchovanec Shanghaie Shenhuy stal naprostým symbolem kantonského celku, který má v kabině nadále neotřesitelnou pozici, jakkoliv ofenzívu tuží jeden Latino za druhým.

Ze Shanghaie mimochodem toho samého roku přišli za hubičku také levý bek Sun Xiang a jiný obránce, talentovaný Zhang Linpeng. Oba jsou s týmem od druholigové sezony 2010 až doteď. A podobnou kontinuitu vykazuje kádr napříč celou svou šířkou, což je při takových finančních dispozicích nepochybně chvályhodné. Stejně jako skutečnost, že Evergrande za odchovance domácích mužstev v žádném případě nevyhazuje nějaké šílené částky. Ba naopak se dá říci, že co posila, to výhodný nákup.

Specifikum číslo 4: "Žádné flákání!" ve jménu režimu

Bod ze všech nejvíc fascinující; ze všech nejlépe odrážející zvláštní atmosféru všude kolem kantonského fenoménu. Vše je opět provázané - už víckrát jsem se nahoře dotkl té vynikající čínské enklávy. Abych to teď tedy uvedl na rovinu a do kontextu: Guangzhou FC muselo letos v říjnu odehrát ligový zápas kolidující s termínem pro kvalifikaci na Asijský pohár bez nevídaného počtu osmi hráčů; a celkově registruje přesně devět čínských reprezentantů. I proto, ale samo sebou i kvůli svým finančním možnostem, je Evergrande vůbec nejhlasitějším propagátorem dalšího nafouknutí cizinecké kvóty.

Co je ale v tomto momentě hlavní: takhle ani není moc divu, že Guangzhou FC před domácí odvetou finále asijské Ligy mistrů zvládlo prodat jedinečný potenciál stát se zřídlem národní hrdosti. Třebaže tedy po většinu času Evergrande nejlidnatější zemi planety rozděluje na dvě části, minimálně pro tenhle jeden večer (resp. celé finále LM) Čínu senzačním způsobem sjednotilo. Dokonale.

Nebudu totiž nijak přehánět, když zkonstatuji, že kantonský "superklub" momentálně de facto supluje národní tým. Ten dlouhodobě platí za - když to tak řeknu - po emocionální stránce snad nejvlažnější reprezentaci na světě, co se fanouškovské podpory i herního profilu týče. Zaprvé čínští diváci jsou mnohdy až extrémně nároční, skeptičtí; a na jednu stranu se jim nelze tak úplně divit, když draci posledně ani neprošli do závěrečné fáze kvalifikačního cyklu pro mistrovství světa. Na to se tak dosud podívali všehovšudy jednou (2002), aby si tam trhli slušnou ostudu.

Zadruhé pak jsou i samotní internacionálové často kritizováni pro nedostatek elánu a zápalu; působí zkrátka přesně jako ti pracovití roboti věrni dobře známým stereotypům. Ti své pověsti zase jednou dostáli letos v červenci, kdy podceňovanému Thajsku podlehli ostudně 1:5 - a právě tehdy se vedení toho času dvojnásobného mistra vytasilo s dalším nástrojem na utužování čínské národní identity. Tentokrát už ale broušeným čistě v duchu režimu, toho nejtužšího komunismu.

Totiž nová pravidla konkrétně stanovují, že ti hráči, kteří nebudou pro mizerné výkony napříště povoláni na reprezentační sraz, budou pokutováni částkou ve výši 660 tisíc korun; přičemž jedinci, kteří se jakýmkoliv způsobem proviní proti "pravidlům kabiny", budou klubem (!) rovnou suspendováni a po dobu jednoho měsíce nuceni navštěvovat povinné lekce patriotismu (!!), což jsou praktiky vskutku neslýchané, ne-li skandální.

A navíc - popravdě - jen těžko někdy něco změní: v důsledku této vyhlášky se sice zvedla úroveň výkonů v přátelských zápasech, jinak ale tento výprask následovaly akorát další nepřesvědčivé výsledky a všehovšudy dvě vstřelené branky ve třech příštích kvalifikačních duelech (dvakrát se přitom hrálo s outsiderem skupiny z Indonésie).

Národní výběr holt ještě nějakou dobu bude stát za starou bačkoru; ovšem Guangzhou FC, to už je jinačí písnička. Přesný opak, žhavý zdroj národní pýchy - což Číňanům docela pochopitelně imponuje. Jeden průzkum na Weibu, čínské obdobě Twitteru, takto kupříkladu odhalil, že v onen historický večer Evergrande proti Soulu hnalo kupředu hned 94 % respondentů; což je samozřejmě číslo, o kterém by se ManCity, Chelsea nebo PSG v životě ani nesnilo.

(A mimochodem číslo, jehož se na druhou stranu rozhodně nedosáhlo bez nějakých těch stimulů. Třeba čínští studenti v Jižní Koreji takto zdarma obdrželi vstupenky na oba zápasy, aby je snad nedej bože nenapadlo přát Soulu.)

Na každý pád je to hlavně Guangzhou Evergrande, co ve státě, kde před 11 lety vzrostl počet televizorů o 170 milionů čistě kvůli fotbalové události roku, opět pomalu vzbouzí adekvátní zájem o nejoblíbenější sport planety. Svým dílem k tomu tedy přispívá také masáž nového prezidenta a velkého nadšence do kopané Xi Jingpinga (který už mimochodem pro Čínu velkolepě naplánoval triumf na světovém šampionátu); avšak guangzhouské FC v tomto směru pořád odvádí zdaleka největší kus práce.

Ostatně žádnou sportovní akci tohoto kalendářního roku dle organizátorů nesledovalo více televizních diváků než zrovna odvetu finále asijské Ligy mistrů. A o čem všem se tehdy přes 30 milionů Číňanů - plus dalších 55 tisíc párů očí přímo na stadionu - milerádo přesvědčilo, o tom opět za týden...