O konstrukci prvního čínského kolosu (2.)

Bylo to velkolepé. Stovky mažoretek a profesionálních tanečníků se seběhly na hrací plochu stadionu v Guangzhou, aby na barevně osvětleném trávníku, pod vybuchujícími konfetami, v karnevalovém duchu poděkovaly domácím fotbalistům za historický úspěch. Tedy fotbalistům - ve středu všeho dění byl toho večera spíše italský veterán Marcello Lippi...

Ještě než se vrhneme na jádro druhého dílu tohoto speciálu, a sice řešení příspěvku Marcella Lippiho, který neomylně zbudoval základy tohoto prvního čínského kontinentálního titulu po 23 letech, představme si trochu zevrubněji celou fotbalovou kulturu v Číně, která každému Evropanovi - Lippiho nevyjímaje - zpočátku chystá vpravdě nevšední zážitky.

Už v první části jsem nastínil některé čínské "zásady" jako extrémní náročnost fanoušků či strojovost samotných hráčů, to mi však šlo čistě o mezinárodní úroveň. Když italský mág přicházel do Super League, musel se pro jistotu vypořádávat s ještě o něco plesnivějšími zvyklostmi, které ty výše nastíněné přinejmenším rozvádějí.

Jak dokumentuje například Ian Walker, někdejší dlouholetý brankář v anglické Premier League a poslední dva roky trenér gólmanů v Shanghai Shehnua, Číňané by sice na jednu stranu neustále snili o angažmá na Britských ostrovech, na stranu druhou si už ale nelámou hlavy s nějakou extra dřinou (k té je prý svým příkladem dokopal akorát skvělý profík Didier Drogba) a doslova jedí, co se jim zlíbí. Samá rýže, žádné proteiny.

"Pokud prší, trénujeme vevnitř, což je pro mě nezvyk. V Anglii jdete ven za jakéhokoliv počasí, ledaže by tam snad byly centimetry sněhu, které nikdo včas neumete," divil se dál Walker spolu s reportérem britského listu Independent a zapochyboval si rovněž nad oficiálním důvodem, proč v Číně nikdy nikoho neuvidíte trénovat dříve než později odpoledne (prý kvůli teplotám-čtyřicítkám). "Zaslechl jsem také, že odpoledne trénujeme prostě proto, že to Číňané ráno neradi. Nemyslím si, že se jim chce z postele," přemítal 41letý Angličan s úsměvem.

Bývalého zaměstnance Boltonu či Tottenhamu přitom vhodně doplňuje také Lee Jang-Soo, Lippiho přímý předchůdce a další z těch nejpovolanějších. Kromě toho, že jde o muže s bohatými zkušenostmi z rodné Koreje, před jeho lehce nečekaným vyhazovem platilo, že žádný cizinec nevydržel u čínského trenérského bidla tak dlouho jako on (dvě sezony). "Zřejmě si všichni myslí, že ze všeho nejdůležitější je dbát na dobré vztahy s nadřízenými. Hodně klubů pracuje na tomto základě. Je to pro ně hlavně o konexích, nikoliv tvrdé práci," dotýká se opět komunistického břemene.

Už on sám přitom v Guangzhou začal stavět pevné základy pro pozdější úspěch v asijské Lize mistrů. Ačkoliv v žádném případě nelze zkonstatovat, že Lippi přišel k hotovému, stejně tak nelze tvrdit, že je to celé jen a pouze jeho zásluha.

To Lee Jang-Soo přeci Evergrande okamžitě vyvedl z druhé ligy (za pomoci rekordně vysoké výhry v dějinách čínského profesionálního fotbalu, 10:0 nad Nanjingem); to on také pro klub ihned získal první titul v historii (zatímco v přípravě na sezonu s neskutečným skóre 8:0 přejel silný korejský celek z Ulsanu); to on upletl vůbec nejdelší ligovou šňůru bez porážky, jakou čínská kopaná pamatuje (o 42 utkáních); to on přidal navrch triumf v domácím poháru; a v neposlední řadě to byl právě on, kdo - jak jsme si ukázali už minule - přivedl do klubu hned několik borců, kteří ještě letos tvořili jádro Lippiho válce...

Proto když byl Lee Jang-Soo v březnu 2012 nahrazen stárnoucím a dle mnohých dávno nemoderním Italem, kdekdo si ťukal na čelo. Teď už je situace pochopitelně jiná. "Lee Jang-Soo si vyhazov nezasloužil, teď je však evidentní, že nás Lippi pozvedl o level výše a jsme teď schopni konkurovat i na mezinárodním poli," kvituje jeden z fanoušků guangzhouského FC přínos nadšeného kuřáka, který si vydělá 64krát víc peněz než jeho soulský protějšek z finále asijské Ligy mistrů Choi Yong-Soo.

A každé euro z těch 10 milionů, na které si v Guangzhou ročně přijde, se zdá být skutečně opodstatněné, zasloužené...

Nejprve mi dejte popelník, já vám pak udělám revoluci

Ital v Asii je učiněným zjevením. V čínské Super League sice letos na výsostních pozicích působilo hned šest Balkánců (z toho pět Srbů), ovšem na jižany hovořící románskými jazyky tu zvyklí vskutku nejsou. U reprezentace naopak fatálně selhal Španěl José Antonio Camacho, jenž do nejlidnatějšího státu světa dorazil o něco dříve než Lippi a nikdy si na zvláštní podmínky adekvátně nezvykl.

To obrýlený Ital si je pochopitelně přizpůsobil - říká se, že jeho prvním čínským slovem byl "popelník", a návštěvy italských restaurací se zdají být na jeho denním pořádku -, ovšem jinak budí dojem dokonale asimilovaného jedince. Před úvodním finálovým duelem asijské LM už ostatně bez větších jazykových a kulturních bariér laškoval se svými čínskými kolegy z trenérského štábu.

Těch mimochodem v Guangzhou FC nezůstalo mnoho. Ze záplavy italských pomocníků vykukuje v roli jednoho ze tří Lippiho asistentů akorát dlouholetý internacionál a bývalý hráč Evertonu Li Tie; zbytek čínského zaměstnanectva se již soustředí převážně (a skoro výhradně) do lékařského týmu. Nicméně právě všeprostupující zahraniční know-how je docela přirozeně jedním z klíčových aspektů, proč se 65letému rodákovi z Viareggia povedlo Evergrande z velké míry přebudovat k obrazu svému.

Lippimu byla darována pozoruhodná volnost: jako by sedával na několika židlích naráz, dohlíží na naprosto veškeré aktivity klubu. Jeho jméno pomohlo Guangzhou FC nejen vůbec vybudovat obří mládežnickou akademii o 2 300 členech (na čínské poměry nevídané číslo), ale také ji rovnou zaštítit spoluprací s věhlasným Realem Madrid. Mimoto Marcello Lippi ze "starého kontinentu" na ten nejrozlehlejší dovezl pokročilou medicínu (vrchním fyzioterapeutem a supervizorem je Němec Georg Meyer, který dříve sloužil u korejského Suwonu) nebo něco jako kontrolu stravování; a zasadil se rovněž o modernizované tréninkové vybavení i prostory.

Takový podklad se pak bez průtahů začal promítat i na hrací plochu. Vítěz evropské Ligy mistrů na asijský kontinent vnesl především neobyčejnou flexibilitu v otázce taktiky. Fotbalisté Evergrande si během jeho (poměrně krátkého) působení stihli osvojit systémy 4-3-3, 3-5-2 i 4-2-3-1; a do značné míry to šlo vidět také ve finále LM, kdy zejména v odvetě jakoby lusknutím prstu přecházeli Číňané od rozestavení se třemi zadáky na to se čtyřmi a naopak (mohl za to klesající a stoupající Zheng Zhi).

Sami hráči si pak pochvalují zejména několik variant tréninkových jednotek, které mají daleko k monotónnosti a velmi blízko k vědeckosti. Potom v důsledku - jestliže normálně platí, že se v Číně stále praktikuje převážně pomalý, upjatý fotbal s důrazem na defenzívu - Guangzhou FC ve většině duelů působí jako zjevení. Jeho projev má šmrnc, dobrý pohyb a v závislosti na potřebě buď vražedné tempo, nebo velký klid při držení míče.

Navíc se stalo nepsaným pravidlem, že se Evergrande nerado uspokojuje jakkoliv jasným vedením. Proto hned 13 z celkových 30 utkání letos strhlo na svou stranu rozdílem alespoň tří branek; a více než polovinu (17) s minimálně dvoubrankovým náskokem. Odstup na čele potom rovněž nevykazuje pražádné známky uspokojení: pokud to loni byly ubohé čtyři body, co oddělovalo kantonský celek od nejbližšího pronásledovatele, letos šlo rovnou o 17 bodů.

S tím souvisí fakt, že Lippi své svěřence postupem času jednoduše naučil vyhrávat zápas co zápas, což zkrátka nebývalo samozřejmostí ani při minulých mistrovských taženích. Guangzhou FC letos prohrálo jednou jedinkrát - a to venku, nejtěsnějším možným rozdílem. Ještě loni přitom bylo schopné prohrát domácí derby s R&F a přivézt plnohodnotnou výslužku všehovšudy z pěti výjezdů.

To samé pak platí i pro mezinárodní pole. Čínské kluby se v minulosti pravidelně předem sesypávaly, jakmile měly narážet na fyzicky zocelenější a technicky vyspělejší japonské či korejské celky (dokonce se ujal všeobecný výraz "koreafobie", platný i pro nároďák). Ovšem letos už za sebou při svém tažení za historickým triumfem v LM nechalo (ve skupině) Jeonbuk, Urawu, (v semifinále se skóre 8:1) Kashiwu a (ve finále) Soul...

Jedna osobnost udělá mnoho

Marcello Lippi je zkrátka autoritou, jakou Číňané na trenérské sesli nezažili. Je pak tedy naprostou samozřejmostí, že má blahodárný vliv také na samotné hráče. Na křídle driblující (!) Muriqui pod ním například zlomil rekord v počtu branek na jeden ročník asijské Ligy mistrů (13), aby dovršil svou pouť za titulem historicky nejpotentnějšího střelce v dějinách klubu (50); a svých vrcholů s přispěním Lippiho taktovky dosahují rovněž ne zcela ofenzivně ladění borci. Ve finálové odvetě takto podal jeden z nejpodnikavějších a nejsebevědomějších výkonů kariéry kupříkladu stožárovitý, spíše opatrnější box-to-box záložník Huang Bowen.

Toho si všiml také soulský střelec Damjanović, který dříve proti Huang Bowenovi hrával v korejské K-League. "Lippi tam dělá obrovský rozdíl. Huang teď vypadá být mnohem lepším hráčem; jeho projev je uhlazený a jednoduché věci dělá s přehledem, pokaždé nahraje přesně, nikdy míč jen tak neodevzdá," ocenil progres někdejšího zaměstnance Jeonbuku a z centra dění mu přitakal stoper Evergrande Kim Young-Gwon: "My máme důvěru v něj a on na oplátku dodává sebejistotu nám všem."

Kim Young-Gwon je vůbec hráčem, na něhož může být Lippi asi nejvíc pyšný; však jde v současnosti patrně o nejžhavější artikl světadílu. Levý stoper už ve 23 letech jako zkušený mazák organizuje hru celé defenzívy, jež za celou sezonu soupeřům dovolila skórovat pouze 18krát. Korejec s fotbalovými kořeny v Japonsku vždy na první pohled zaujme jedinečným prostorovým viděním a na obránce prvotřídní kopací technikou. Z té potom vyplývají skvělé distribuční schopnosti a dokonce i pár zajímavě exekuovaných přímých kopů .

Podle Lippiho má Kim Young-Gwon už teď na velkoklub typu Manchesteru United (na který zpříma ukázal sám Ital) a minimálně do přední evropské soutěže se také s největší pravděpodobností nejpozději po světovém šampionátu v Brazílii přesune. Tam už bude nastupovat normálně v základu; pod kapitánem "zlaté korejské generace" a novým koučem reprezentace Hong Myung-Boem, kterého nápadně připomíná, totiž dosud nevynechal jediné střetnutí. A pod jeho vedením se mu povedla také loňská olympiáda, kde Korejci ukořistili bronz.

Vedle Kim Young-Gwona, Muriquiho a Huang Bowena přitom dále pod Marcellem Lippim na pomyslný vrchol sil dosáhli také dva veteráni. Kristova léta nedávno přivítal Zheng Zhi a přece po 12leté odmlce vrátil do Číny cenu pro nejlepšího doma působícího hráče kontinentu. A v dokonale komplexního beka se pak na stará kolena vypracoval Sun Xiang, svého času neúspěšný následovatel asijských šlépějí v PSV.

Případ Daría Conky potom vytváří svou vlastní kategorii a zároveň odhaluje to nejlepší na konec. Kdo viděl alespoň jeden finálový duel, musel ostatně žasnout na vlastní oči. Vybojovat balon či zdvojit protihráče na vlastní půlce, až u levého praporku? To pro velkého myslitele nebyl žádný problém, zatímco na něm do značné míry závisela také ofenzivní produkce. Dvě asistence z úvodního klání hovoří za vše; ačkoliv toho předvedl mnohem, mnohem víc.

Jeho obounohost - kdy standardky zahrává pravou i levou, hlavně aby pokaždé mohl stáčet míče směrem k brance - a preciznost na přihrávce i při střelbě vždy pro Guangzhou FC představovaly zbraň, na kterou se sotva nachází odpověď. Koneckonců už jen ta čísla berou dech: 92 startů = 49 gólů a 27 asistencí.

Tím spíš, když se nyní po táhnoucím se zoufání konečně vrací do "domovského" Fluminese, je tedy s podivem, že zřejmě nejkvalitnější fotbalista moderních dějin čínské nejvyšší soutěže odchází jen spoře ověnčen. Letos mu totiž ve prospěch Muriquiho utekla jak cena pro nejlepšího cizince soutěže, tak pro nejužitečnějšího hráče Ligy mistrů. Šikovný argentinský "all-rounder" se proto musí spokojit akorát s titulem nejužitečnějšího hráče čínské Super League (zde se mu na druhou stranu zadařilo vůbec poprvé).

Nicméně ono je to stejně jedno, že? Tyhle ankety mají holt nezřídka mizivou výpovědní hodnotu; však ani Marcello Lippi údajně dvakrát v řadě nebyl nejlepším koučem sezony (což se dalo obhájit max. loni). A to toho přitom, jak jsme si na mnoha místech ukázali výše, stihl pro Guangzhou i celou čínskou kopanou udělat víc než dost.

Z vrcholu už jen dolů?

Říká se, že z vrcholu vede cesta už jedině dolů, a s takovým rčením se nyní víceméně dá konfrontovat také Evergrande. Pojďme se tedy v krátkosti podívat na čtyři jevy, které by teoreticky v budoucnu mohly stát za úpadkem Guangzhou FC...

1) Evergrande to nemusí bavit donekonečna

Guangzhou FC Evergrande je v těchto dnech na sportovním i finančním vrcholu, o tom nemůže být nejmenšího sporu. Do finále asijské Ligy mistrů dokvačilo s neuvěřitelným průměrem tří vstřelených branek na utkání (tolik bonus k již probranému sportovnímu hledisku), aby vzápětí za historický triumf vyinkasovalo příjemný bonus ve výši zhruba jednoho milionu eur (tolik přídavek do už tak přeplněné kasičky).

A určitě se nedá kategoricky vyloučit ani příští stoupání: kantonský celek v prosinci čeká mistrovství světa klubů, kterým vedení Evergrande jistě bude chtít podpořit své už nějakou dobu existující plány na expanzi fanouškovské základy nejen dále po Asii, ale i do Evropy či Ameriky. Guangzhou FC takhle bude všem na očích, tudíž se před ním rozkládá ideální příležitost konečně zatlačit.

Na druhou stranu čím dále do budoucnosti jdou, tím nejistější mohou fanoušci trojnásobného čínského mistra býti. Vždycky tu totiž bude ta hlodavá otázka: "A co když to investora přestane bavit?".

V tuhle chvíli tedy sice Evergrande sebevědomě hledá nové výzvy a vedle měst 3. až 4. sledu již začíná podnikat také v největších čínských sídlech (nedávno bylo vyhlášeno neoficiálním realitním králem Pekingu); ovšem zároveň platí, jak ve svém říjnovém článku upozorňoval asijský korespondent Guardianu John Duerden, že celý trh s nemovitostmi v Číně dlouhodobě příliš nekvete. Evergrande tak aktuálně nemá nic jistého; a to mluvím jak o klubu, tak o společnosti.

Samozřejmě, s tímhle palčivým problémem se do jisté míry musejí vypořádávat také momentálně rozhazovačné značky na starém kontinentě (a že mnohdy odepisovaný Abramovič nedávno oslavil 10. výročí svazku s londýnskou Chelsea). Jenže tyto kluby vždy budou mít alespoň tu základní výhodu ve fotbalu permanentně nakloněné Evropě; zato v případě Evergrande se dá snadno předpokládat, že kdyby zničehonic ztroskotalo, běžný čínský fanoušek by nehnul brvou. Našel by si zkrátka jinou zábavu či by raději upadl do důvěrně známé apatie vůči kopané jako celku.

Zaniklý Dalian Shide, o kterém jsem se zmínil posledně, měl k dobru alespoň vášnivou fanouškovskou základnu (jednu z nejproslulejších na kontinentě) - a proto se také v Dalianu v pohodě kope dál. To Guangzhou FC má jednak městského konkurenta, jednak z velké části stojí na kvalitním kádru a profesionálním vedení, což jsou aspekty, které umějí být pomíjivé až běda...

2) Odchod Lippiho a jeho oveček

...to je ostatně velmi aktuální problematika. Ačkoliv osobně nevidím jediný racionální důvod, proč by měl sám Lippi něco takového vůbec zvažovat, čínská média jsou (či donedávna byla) spekulací o jeho přesedlání k národnímu týmu doslova napěchována. Jenom lehce se probouzející reprezentace v tomto okamžiku jaksi hibernuje - Camacho je zpátky doma, přičemž Fu Bo mužstvo vede jen na dočasné bázi. A vzhledem k prakticky neexistujícím šeptandám o Španělově plnohodnotném nástupci se zřejmě čeká jen a pouze na Lippiho.

Ten s týmem rozhodně, stejně jako Conca, absolvuje nadcházející MS klubů - a v koučově případě by dokonce mohlo jít i o bezmála roční "odklad". Podle čínských médií by měl totiž Fu Bo mezeru lepit až do konce ročníku 2014, po němž Lippimu vyprší kontrakt s kantonským celkem (a že čínské kluby o prodlužování smluv s jakýmkoliv předstihem zpravidla nechtějí ani slyšet, tvrdí výše citovaný Ian Walker).

V té době - aby se to o tom dál vůbec dalo uvažovat - by už nicméně Číňané museli být kvalifikováni na Asijský pohár 2015 (neboť v opačném případě by pak mohl Lippi v čele nároďáku akorát dlouze lelkovat a čekat na zahájení kvalifikačního cyklu k MS 2018), přičemž něco takového nyní přinejmenším nelze nikomu slíbit. Však stačí v březnu prohrát v Iráku a je vymalováno.

Co se hráčů týče, je to možná běh na kratší trať, avšak to samo o sobě spekulacím na preciznosti nepřidává. Conca už prchnul, Kim Young-Gwon může klidně odejít už po MS klubů (nejpozději zřejmě v létě), Zheng Zhi bude zase o rok starší, 34letý...to jsou všechno nesmírně palčivé problémy, které bude muset Lippi dřív nebo později začít řešit.

My sami je tu ale těžko rozluštíme - kór když se zatím ani o Conkově náhradě nezačalo pořádně hovořit. Na cestě do Guangzhou tedy sice má být záložník Santosu Renê Junior, na toho ovšem přes jeho solidní gólovost chodí reference jakožto na defenzivněji laděného středopolaře (a tudíž spíš na pozdějšího nástupce kapitána Zheng Zhiho).

3) Narůstající konkurence

Třetí možná příčina guangzhouského ústupu ze slávy de facto pramení ze zásluh současného Evergrande. To bychom bezpochyby mohli považovat za příklad vzorového kombinování byznysu a sportu; na druhou stranu alespoň minulé zkušenosti nehovoří o žádné ochotě ostatních čínských klubů vydávat se podobnou cestou (tudíž tenhle "katastrofický" scénář nepůsobí zrovna naléhavě).

Nedávno tedy sice tři kluby - Beijing Guoan, Shandong a Guangzhou R&F, vedené Lippiho pravidelným společníkem při večeřích Svenem-Göranem Erikssonem - velkolepě vyhlásily, že v rámci přípravy na nadcházející ročník každý hodlají utratit více než 60 milionů eur, avšak jenom výše vynaložených peněžních prostředků samozřejmě nic moc neurčuje.

Ukázala to Shanghai se svýma velkýma očima (Drogba + Anelka); ukázal to propadák Shanxi Chanba z roku 2010, kdy z několika zvučných jmen vykrystalizovalo zoufalé 10. místo v tabulce; a rovněž Evergrande se vlastně v poslední době nechalo jednou ošálit fotbalistovým pozlátkem, když vsadilo na chatrnou kondičku Lucase Barriose.

Guangzhou FC teď zkrátka není na vrcholu ani zdaleka proto, že někdy disponovalo největším kapitálem. Však ani samotný Xu Jiayin, zakladatel a předseda Evergrande Real Estate Group, neplní mezi boháči-investory žádnou roli alfa samce. "Vy si myslíte, že Xu Jiayin je bohatší než celé CITIC Group? Nemluvte mi tu o nějakém nejbohatším klubu v CSL!" vystartoval takhle jednou na novináře šéf pekingského Guoanu Luo Ning.

Ten přitom mezi lety 1992-2011 do své fotbalové "hračky" vrazil pouhý dvojnásobek rozpočtu Evergrande pro jednu jedinou sezonu (2011). Což je také vypovídající. A podobně neefektivně se spravují i další celky. Čistě po stránce obsahu měšce na tom byl dříve lépe třeba i zmiňovaný Dalian, jehož dnes už bývalý předseda Xu Ming si mohl před pár lety dovolit vypsat odměnu ve výši 605 tisíc euro na skalp zrovna Guangzhou FC v úvodním kole ročníku 2011 (Evergrande tehdy vyhrálo 1:0).

Loni dvanáctému Hangzhou Greentown potom šéfuje majetný Song Weiping, přičemž jen o příčku výše se umístil Tianjin Teda, spravovaný jedním obřím holdingem. A chcete znát bodový rozdíl mezi těmito kluby a Guangzhou FC? Třiačtyřicet korálků přesně, v obou případech.

Nicméně jakkoliv je momentálně konkurence Evergrande buď neexistující, nebo k smíchu (záleží na úhlu pohledu), pořád je zkrátka potřeba mít na vědomí, že ten potenciál tu je i bude, a s (větší) nadsázkou řečeno stačí, aby někomu ve vedení příslušných mančaftů přeskočilo, a Guangzhou FC se časem klidně může začít třást...

4) Je libo záplavy?

Závěrem je tu pak ještě jedno relativní plus, které se - zkonstatováno za užití poněkud paranoidní optiky - může v budoucnu přeměnit na osudové, ba přímo apokalyptické mínus. Ovšem jedině pokud v první řadě přistoupíme na onu hysterickou teorii o globálním oteplování a postupujícím oceánu. Za takového předpokladu je Guangzhou dle mnoha výzkumů opravdu jedno z prvních, ne-li úplně první "na ráně".

Doteď přitom tamní FC ze specifických přírodních podmínek spíše těžilo; zejména tedy při mezinárodních konfrontacích. Zatímco taková Šanghaj může sázet na příšerně zamořené ovzduší a Peking pro změnu na nelidské teploty, Guangzhou tyto faktory docela dobře kombinuje a vrchem přidává permanentně (a nesnesitelně) vlhké ovzduší či 3-5 zápasů ročně, které zpravidla notně poznamenají přívalové deště. Pokud se zrovna duel nemusí rovnou odkládat pro záplavy, které Kanton sužují doslova co chvíli.