Objevy Ligue 1 2014/15
V jedenáctce nových tváří, které fanoušky Ligue 1 v uplynulém roce zaujaly svými výkony, vládnou zástupci Lyonu, Lorientu a Montpellieru - z každého klubu byli vybráni dva fotbalisté. Asi nejvíce zazářil lorientský Raphaël Guerreiro, zmínku v tomto souhrnu si však vysloužilo celkem jednačtyřicet hráčů..
Při výběru konečné 'nominace' samozřejmě vyvstal očekávaný problém s nastavením nějakých funkčních kritérií. Ani označení 'objev' nemusí být vždy stoprocentně přesné, neboť řada uvedených hráčů už v lize debutovala dříve a o jejich talentu se dobře vědělo; do této škatulky však spadá například i Diego Rolán z Bordeaux, který se objevil v článku o all-stars sezony a tudíž zde chybí (žádný z hráčů nemůže 'kandidovat' do dvou sestav zároveň). Mezi vybranou čtyřicítkou se tak objevují ostře sledované posily (Marquinhos), absolutní nováčci (Lemar) i hráči, kteří mají za sebou průlomovou sezonu (Guerreiro). Přirozeným katalyzátorem výběru byl pochopitelně i věk, ačkoliv žádná horní hranice v tomto směru formálně neexistovala. Rozestavení se drží jakéhosi volného, výrazně ofenzivně laděného 4-3-3. Konečná jedenáctka vypadá následovně:
Brankář: Benjamin Lecomte (Lorient)
Benjamin Lecomte měl pro svůj vývoj takřka ideální podmínky - v Lorientu se několik let učil od veterána a klubové ikony Fabiena Audarda, minulý rok se rozchytával na hostování v druholigovém Dijonu, a když z něj letos nový kouč Sylvain Ripoll udělal definitivně novou jedničku, trvalo mu jen chvíli, než si na tuto zodpovědnost zvykl a začal podávat překvapivě vysoké výkony (které za rozháranou, nezkušenou a vysoko vytaženou obranou Les Merlus o to více vynikly). Čtyřiadvacetiletý brankář dostal v této sestavě přednost před mládežnickým reprezentantem Alphonse Aréolou, jenž při své debutové prvoligové sezoně v Bastii (kde hostoval z PSG) nasbíral vůbec nejvíce úspěšných zákroků z celé ligy; jeho jméno, na rozdíl od toho Lecomteho, je však ve Francii už dobře známé a všeobecně se očekávalo, že své pověsti nového brankářského supertalentu nezůstane nic dlužen.
Obrana: Bryan Dabo (Montpellier), Marquinhos (PSG), Méxer (Rennes), Gaëtan Bussmann (Méty)
Vytáhlý odchovanec Montpellieru Bryan Dabo musel čekat do svých třiadvaceti let, než dostal v prvním týmu konečně pořádnou šanci; kouči Rollandu Courbisovi se jeho pomoc hodila už proto, že dokáže zahrát jak na pravém beku, tak i na křídle. Ofenzivní kvality jsou tak u něj vyvinuty mnohem výrazněji než ty obranné, vzhledem ke své atletické postavě a dynamickému hernímu projevu se však osvědčil na obou pozicích a v boji o místo v sestavě objevů porazil Romaina Métanireho, jenž ve své debutové prvoligové sezoně v Métách předváděl nečekaně vyzrálé výkony (srazila jej však nulová produktivita, což u takto útočně laděného beka - zvláště pak v systému, v němž jsou krajní obránci alfou a omegou přechodu do ofenzivy - zkrátka představuje výrazný problém).
Métanireho kolega z druhé strany hřiště, čtyřiadvacetiletý Gaëtan Bussmann, byl v tomto směru mnohem spolehlivější instancí; jeho dvě branky a čtyři asistence z něj dokonce udělaly třetího nejproduktivnějšího hráče celého týmu, po Modibu Maïgovi a Florentu Maloudovi. Pro Bussmanna je tak zařazení do této jedenáctky logickou 'odměnou' za velmi vydařenou sezonu; Francois Moubandjé z Toulouse mu sice v ideální formě mohl konkurovat, potřebuje však ještě hodně zapracovat na stálosti výkonů.
Největší přetlak byl z defenzivních pozic jednoznačně na stoperu. Podzimní forma Florentina Pogby (Saint-Étienne) a jarní nástup teprve dvacetiletého Wallaceho (Monaco) působily opravdu impozantním dojmem, oba mladíci však dohromady odehráli pouze 30 ligových zápasů a museli se tak sklonit před pravidelněji nastupující konkurencí - lorientská kometa, odvážně hrající univerzál Wesley Lautoa, se do sestavy ještě nevešel, Méxer (Rennes) a Marquinhos (PSG) však už ano.
Oba představují ideální případ správně vytipované letní posily - pařížský Brazilec okamžitě po svém příchodu potvrdil zvěsti o tom, že hraje s klidem třicetiletého mazáka, a pokud na Parku princů zůstane, má Thiago Silva o svého nástupce postaráno. Z Méxera zase udělal Philippe Montanier svého nového konstruktivního stopera: jištěn spolehlivým veteránem Sylvainem Armandem se vysoký Mozambičan často pouštěl do riskantních výletů, kde sice natropil několik zbytečných (více či méně fatálních) chyb, zároveň ale ukázal velkou odvahu, dravost a herní přehled. Čtyři góly po standardních situacích už jsou pro nováčka, jenž odehrál celou sezonu v základní sestavě, už jen příjemným bonusem.
Záloha: Morgan Sanson (Montpellier), Corentin Tolisso (Lyon), Raphaël Guerreiro (Lorient)
Defenzivních a středních záložníků, kteří se v uplynulé sezoně přihlásili o svoje místo na slunci, bylo - jak už je ve Francii zvykem - poměrně mnoho. Fanoušci Toulouse se tak po příchodu kouče Dominique Arribagého začali učit jméno zatím nevybroušeného, ale slibného playmakera Yanna Bodigera (nastupujícího pod stopery v záložním diamantu), ti caenští obdivovali souhru živelného box-to-box dynamitu N'Gola Kantého (o jehož služby se už několik týdnů hlásí Marseille) se zodpovědným a spolehlivým 'štítem' Jordanem Adéotim, a příznivci Dog z Lille zase na jaře našli nového (budoucícho) hrdinu v malijském atletovi Adamu Traorém. Zaujal i jeho spoluhráč, Belgičan Jonathan Delaplace (mimochodem majitel velice slušné kopací techniky), nebo bordeauxský objev Cédric Yambéré, schopný nastoupit na stoperu i jako poslední instance záložní řady.
Tím ovšem tento seznam ani zdaleka nekončí: co třeba skvělý brousek Guillaume Gillet, jehož Bastia ulovila loni v létě z Anderlechtu a následně mu dopřála start v každém jednotlivém zápase? Nebo Yeltsin Tejeda, člen základní sestavy kostarického čtvrtfinalisty mistrovství světa, který si obdivuhodně rychle zvykl na évianskou zimu a po několika kolech už zkušeně diktoval tempo hry Les Roses? Ostatně když už jsme u sestupujících týmů, sluší se zmínit také mladého odchovance Lens, atletické dynamo Wylana Cypriena, či tuniského reprezentanta Ferjani Sassiho, který byl v posledních měsících sezony přesně tou kreativní silou, již tak zoufale potřebovaly Méty už od prvního kola. Škoda, že jej ulovily až po zimním Poháru národů.
Všechna výše zmíněná jména však nakonec musela ustoupit ve prospěch Corentina Tolissa z Lyonu. Mezi zářivějšími ofenzivními hvězdičkami současné nové generace Les Gones působí Tolisso možná trochu nevýrazným dojmem (a to například i v porovnání s kolegou ze zálohy Jordanem Ferrim, který byl v poslední Gardeho sezoně vynikající), nicméně pro 'tátu' Fourniera je právě on jedním z nejdůležitějších základních stavebních kamenů; lyonský trenér jej ze hřiště téměř vůbec nestahoval, a mladý univerzál se mu odvděčil vyrovnanými, 'mazáckými' výkony (ať už na primární pozici levého středního záložníka ve 4-3-1-2, či provizorně na levém beku), stejně jako několika důležitými brankami.
Na levé straně obrany se v úvodu sezony objevoval také Raphaël Guerreiro z Lorientu. Ten není v Ligue 1 žádným novicem, členem základní sestavy byl už loni pod Christianem Gourcuffem, až nový kouč Sylvain Ripoll však podnikl odvážný krok osvobodit jej od defenzivních povinností a naopak vyždímat jeho útočný potenciál na levém křídle. Rychlý a efektivní Guerreiro zaznamenal letos obrovský vzestup, byl Ripollovým klíčovým hráčem, k sedmi brankám přidal čtyři asistence a dokonce pronikl i do portugalské reprezentace, kde rozhodl listopadový přátelák s Argentinou. Ze začátku se přitom zdálo, že na tomto místě budeme chválit spíše jeho spoluhráče Valentina Lavigneho; ten však po výtečném prvním měsíci šel prudce dolů a postupem času vypadl ze sestavy. Na pozici nové lorientské kometky jej tak plynule vystřídal playmaker Walid Mesloub, letní posila z Le Havre, přes niž chodila ve druhé části sezony při útocích Les Merlus drtivá většina míčů.
Morgan Sanson, nominovaný na nejlepšího mladého hráče roku, prožil v Montpellieru průlomovou sezonu; v klubu, který před ním vychoval Younese Belhandu s Rémy Cabellou, by bylo lákavé dávat jeho jméno do téže řady, Sansonova hra je však mnohem komplexnější a méně uhrančivá než v případě obou někdejších 'desítek'. Co se techniky týče, může se svým předchůdcům směle rovnat, na rozdíl od nich však zvládá nastupovat více z hloubi pole a také není tak prudce efektivní (letos 'jen' šest branek a dvě asistence).
Sansonovými největšími konkurenty v boji o místo v sestavě byli renneský běžec Abdoulaye Doucouré, jemuž přechod na ofenzivnější pozici vyloženě sedl (a výsledkem bylo pět asistencí), a také Carlos Eduardo, kterému nakonec uškodily příliš nevyrovnané výkony. Talent má ale ohromný, jeho kopací technika je lahůdková (zejména u přímých kopů) a minimálně jeho pětibrankové galapředstavení v Guingampu (7:2) fanoušci Nice určitě jen tak nezapomenou. Adrien Thomasson, který v Évianu na jaře převzal štafetu od Daniela Wasse, a bordeauxský univerzál Thomas Touré (jehož styl popsal kouč Willy Sagnol jako "chaotický a tudíž takřka nebránitelný") tento seznam uzavírají.
Útok: Sofiane Boufal (Lille), Michy Batshuayi (Marseille), Clinton N'Jie (Lyon)
Když v Lille po Vánocích řešili, jak podpořit zoufale nekreativní a neefektivní útočnou fázi, rozhodli se sáhnout o jedno ligové patro níže - konkrétně do kádru Angers, kde v té době zářil mladičký Sofiane Boufal. To se ukázalo jako geniální krok. Tento mladý forvard, schopný nastupovat jak na pozici ofenzivního záložníka, tak i ve dvoučlenném útoku (a jistě by zvládal i křídlo, kdyby Lille tuto pozici využívalo), totiž na jaře předváděl výkony, jaké fanoušci Dog neviděli od nástupu Edena Hazarda; v jednu chvíli dokonce držel skvělý průměr jednoho 'kanadského' bodu na zápas, a to ještě nepočítáme těch několik vybojovaných penalt. V posledním kole v Métách byl doslova jako utržený ze řetězu, k výhře 4:1 přispěl třemi asistencemi a celé Lille se už nyní těší, co tento Bohem obdarovaný technik předvede ve své první úplné sezoně. A pokud jej u toho podpoří ještě Rony Lopes, neméně talentovaný playmaker zapůjčený z Manchesteru City (jenž měl letos také několik perfektních zápasů), tím lépe.
Rozhodnutí vynechat obě monacké komety - tedy Bernarda Silvu s Anthony Martialem - patřilo mezi ta vůbec nejtěžší. Nakonec v jejich neprospěch rozhodl fakt, že si knížecí klub za jejich služby dobře zaplatil a od začátku se tak čekalo, že tyto dva čeká slibná kariéra; zejména u Silvy, jehož podpis vyšel Monaco v zimě na téměř 16 milionů eur, tak byly jeho jarní výkony spíše potvrzením potenciálu než nějakým šokem. Martial sváděl pomyslný boj o pozici 'devítky' s Michy Batshuayim z Marseille; oba tito borci mají řadu věcí společnou (přicházeli jako relativně výrazné posily a loňský ročník zakončili s devíti brankami na kontě), misky vah však na Batshuayiho stranu převážil jednak menší počet odehraných zápasů (26 oproti Martialovým 35), jednak fakt, že jej Bielsa ve snaze vměstnat na hřiště jak jeho, tak i Gignaca, začal na jaře stavět na pozici čistokrevného ofenzivního záložníka. V té době byl Batshuayi brán jako prototypické 'kladivo' do vápna, v nové roli ale ukázal nečekanou techniku, herní přehled a schopnost přizpůsobit se potřebám týmu.
Na poslední volnou pozici se 'hlásilo' hned několik mladých křídel - v první řadě Georges-Kévin Nkoudou, jehož talentu si musel všimnout snad každý, kdo letos sledoval Nantes (ne že by jinak bylo o co stát). Tento nesmírně rychlý a technicky velice dobře vybavený driblér však trpí nedostatkem sebevědomí a bude muset v tomto ohledu ještě urazit dlouhou cestu (být trochu agresivnější a drzejší ve finální fázi, určitě by zaznamenal lepší čísla než dvě branky a jednu asistenci). Skvělé góly sázel Hervé Bazile z Caen (celkem jich bylo sedm) a zaujal i jeho spoluhráč Thomas Lemar, jenž na jaře převzal roli ideálního žolíka, trhajícího unavené obrany soupeřů; oba tito borci však měli problémy se stabilitou výkonů, což platí i dvojici z Bastie, Christophera Mabouloua (talent podzimu) a Francoise Kamana (talent jara).
Ve finále se tak rozhodovalo mezi dvojicí lyonských odchovanců; ten první z nich, Alassane Pléa, už nyní působí pod ex-lyonským šéfem Claude Puelem v Nice, kde se letos stal nepostradatelnou součástí základní sestavy (ať už na pravém křídle nebo jako falešný hrot). Pléa zaznamenal velice slušných sedm asistencí, což je číslo, k němuž nakonec došel i Clinton N'Jie - který však přidal navrch sedm branek, a jeho obrovský herní progres z někdejšího poněkud splašeného forvarda v elegantní součást smrtonosné lyonské útočné formace zaslouží opravdu velký obdiv. Proč vlastně během Poháru národů seděl pouze na kamerunské lavičce, to tehdy nechápal vůbec nikdo. Pro Lyon to ale bylo jen dobře, Nepřemožitelní lvi totiž vypadli hned po skupině a N'Jieho absence tak nakonec ani příliš nebolela.
Zdroj obrázků: Archiv Ligue1.com
Při výběru konečné 'nominace' samozřejmě vyvstal očekávaný problém s nastavením nějakých funkčních kritérií. Ani označení 'objev' nemusí být vždy stoprocentně přesné, neboť řada uvedených hráčů už v lize debutovala dříve a o jejich talentu se dobře vědělo; do této škatulky však spadá například i Diego Rolán z Bordeaux, který se objevil v článku o all-stars sezony a tudíž zde chybí (žádný z hráčů nemůže 'kandidovat' do dvou sestav zároveň). Mezi vybranou čtyřicítkou se tak objevují ostře sledované posily (Marquinhos), absolutní nováčci (Lemar) i hráči, kteří mají za sebou průlomovou sezonu (Guerreiro). Přirozeným katalyzátorem výběru byl pochopitelně i věk, ačkoliv žádná horní hranice v tomto směru formálně neexistovala. Rozestavení se drží jakéhosi volného, výrazně ofenzivně laděného 4-3-3. Konečná jedenáctka vypadá následovně:
Brankář: Benjamin Lecomte (Lorient)
Benjamin Lecomte měl pro svůj vývoj takřka ideální podmínky - v Lorientu se několik let učil od veterána a klubové ikony Fabiena Audarda, minulý rok se rozchytával na hostování v druholigovém Dijonu, a když z něj letos nový kouč Sylvain Ripoll udělal definitivně novou jedničku, trvalo mu jen chvíli, než si na tuto zodpovědnost zvykl a začal podávat překvapivě vysoké výkony (které za rozháranou, nezkušenou a vysoko vytaženou obranou Les Merlus o to více vynikly). Čtyřiadvacetiletý brankář dostal v této sestavě přednost před mládežnickým reprezentantem Alphonse Aréolou, jenž při své debutové prvoligové sezoně v Bastii (kde hostoval z PSG) nasbíral vůbec nejvíce úspěšných zákroků z celé ligy; jeho jméno, na rozdíl od toho Lecomteho, je však ve Francii už dobře známé a všeobecně se očekávalo, že své pověsti nového brankářského supertalentu nezůstane nic dlužen.
Obrana: Bryan Dabo (Montpellier), Marquinhos (PSG), Méxer (Rennes), Gaëtan Bussmann (Méty)
Vytáhlý odchovanec Montpellieru Bryan Dabo musel čekat do svých třiadvaceti let, než dostal v prvním týmu konečně pořádnou šanci; kouči Rollandu Courbisovi se jeho pomoc hodila už proto, že dokáže zahrát jak na pravém beku, tak i na křídle. Ofenzivní kvality jsou tak u něj vyvinuty mnohem výrazněji než ty obranné, vzhledem ke své atletické postavě a dynamickému hernímu projevu se však osvědčil na obou pozicích a v boji o místo v sestavě objevů porazil Romaina Métanireho, jenž ve své debutové prvoligové sezoně v Métách předváděl nečekaně vyzrálé výkony (srazila jej však nulová produktivita, což u takto útočně laděného beka - zvláště pak v systému, v němž jsou krajní obránci alfou a omegou přechodu do ofenzivy - zkrátka představuje výrazný problém).
Métanireho kolega z druhé strany hřiště, čtyřiadvacetiletý Gaëtan Bussmann, byl v tomto směru mnohem spolehlivější instancí; jeho dvě branky a čtyři asistence z něj dokonce udělaly třetího nejproduktivnějšího hráče celého týmu, po Modibu Maïgovi a Florentu Maloudovi. Pro Bussmanna je tak zařazení do této jedenáctky logickou 'odměnou' za velmi vydařenou sezonu; Francois Moubandjé z Toulouse mu sice v ideální formě mohl konkurovat, potřebuje však ještě hodně zapracovat na stálosti výkonů.
Největší přetlak byl z defenzivních pozic jednoznačně na stoperu. Podzimní forma Florentina Pogby (Saint-Étienne) a jarní nástup teprve dvacetiletého Wallaceho (Monaco) působily opravdu impozantním dojmem, oba mladíci však dohromady odehráli pouze 30 ligových zápasů a museli se tak sklonit před pravidelněji nastupující konkurencí - lorientská kometa, odvážně hrající univerzál Wesley Lautoa, se do sestavy ještě nevešel, Méxer (Rennes) a Marquinhos (PSG) však už ano.
Oba představují ideální případ správně vytipované letní posily - pařížský Brazilec okamžitě po svém příchodu potvrdil zvěsti o tom, že hraje s klidem třicetiletého mazáka, a pokud na Parku princů zůstane, má Thiago Silva o svého nástupce postaráno. Z Méxera zase udělal Philippe Montanier svého nového konstruktivního stopera: jištěn spolehlivým veteránem Sylvainem Armandem se vysoký Mozambičan často pouštěl do riskantních výletů, kde sice natropil několik zbytečných (více či méně fatálních) chyb, zároveň ale ukázal velkou odvahu, dravost a herní přehled. Čtyři góly po standardních situacích už jsou pro nováčka, jenž odehrál celou sezonu v základní sestavě, už jen příjemným bonusem.
Záloha: Morgan Sanson (Montpellier), Corentin Tolisso (Lyon), Raphaël Guerreiro (Lorient)
Defenzivních a středních záložníků, kteří se v uplynulé sezoně přihlásili o svoje místo na slunci, bylo - jak už je ve Francii zvykem - poměrně mnoho. Fanoušci Toulouse se tak po příchodu kouče Dominique Arribagého začali učit jméno zatím nevybroušeného, ale slibného playmakera Yanna Bodigera (nastupujícího pod stopery v záložním diamantu), ti caenští obdivovali souhru živelného box-to-box dynamitu N'Gola Kantého (o jehož služby se už několik týdnů hlásí Marseille) se zodpovědným a spolehlivým 'štítem' Jordanem Adéotim, a příznivci Dog z Lille zase na jaře našli nového (budoucícho) hrdinu v malijském atletovi Adamu Traorém. Zaujal i jeho spoluhráč, Belgičan Jonathan Delaplace (mimochodem majitel velice slušné kopací techniky), nebo bordeauxský objev Cédric Yambéré, schopný nastoupit na stoperu i jako poslední instance záložní řady.
Tím ovšem tento seznam ani zdaleka nekončí: co třeba skvělý brousek Guillaume Gillet, jehož Bastia ulovila loni v létě z Anderlechtu a následně mu dopřála start v každém jednotlivém zápase? Nebo Yeltsin Tejeda, člen základní sestavy kostarického čtvrtfinalisty mistrovství světa, který si obdivuhodně rychle zvykl na évianskou zimu a po několika kolech už zkušeně diktoval tempo hry Les Roses? Ostatně když už jsme u sestupujících týmů, sluší se zmínit také mladého odchovance Lens, atletické dynamo Wylana Cypriena, či tuniského reprezentanta Ferjani Sassiho, který byl v posledních měsících sezony přesně tou kreativní silou, již tak zoufale potřebovaly Méty už od prvního kola. Škoda, že jej ulovily až po zimním Poháru národů.
Všechna výše zmíněná jména však nakonec musela ustoupit ve prospěch Corentina Tolissa z Lyonu. Mezi zářivějšími ofenzivními hvězdičkami současné nové generace Les Gones působí Tolisso možná trochu nevýrazným dojmem (a to například i v porovnání s kolegou ze zálohy Jordanem Ferrim, který byl v poslední Gardeho sezoně vynikající), nicméně pro 'tátu' Fourniera je právě on jedním z nejdůležitějších základních stavebních kamenů; lyonský trenér jej ze hřiště téměř vůbec nestahoval, a mladý univerzál se mu odvděčil vyrovnanými, 'mazáckými' výkony (ať už na primární pozici levého středního záložníka ve 4-3-1-2, či provizorně na levém beku), stejně jako několika důležitými brankami.
Na levé straně obrany se v úvodu sezony objevoval také Raphaël Guerreiro z Lorientu. Ten není v Ligue 1 žádným novicem, členem základní sestavy byl už loni pod Christianem Gourcuffem, až nový kouč Sylvain Ripoll však podnikl odvážný krok osvobodit jej od defenzivních povinností a naopak vyždímat jeho útočný potenciál na levém křídle. Rychlý a efektivní Guerreiro zaznamenal letos obrovský vzestup, byl Ripollovým klíčovým hráčem, k sedmi brankám přidal čtyři asistence a dokonce pronikl i do portugalské reprezentace, kde rozhodl listopadový přátelák s Argentinou. Ze začátku se přitom zdálo, že na tomto místě budeme chválit spíše jeho spoluhráče Valentina Lavigneho; ten však po výtečném prvním měsíci šel prudce dolů a postupem času vypadl ze sestavy. Na pozici nové lorientské kometky jej tak plynule vystřídal playmaker Walid Mesloub, letní posila z Le Havre, přes niž chodila ve druhé části sezony při útocích Les Merlus drtivá většina míčů.
Morgan Sanson, nominovaný na nejlepšího mladého hráče roku, prožil v Montpellieru průlomovou sezonu; v klubu, který před ním vychoval Younese Belhandu s Rémy Cabellou, by bylo lákavé dávat jeho jméno do téže řady, Sansonova hra je však mnohem komplexnější a méně uhrančivá než v případě obou někdejších 'desítek'. Co se techniky týče, může se svým předchůdcům směle rovnat, na rozdíl od nich však zvládá nastupovat více z hloubi pole a také není tak prudce efektivní (letos 'jen' šest branek a dvě asistence).
Sansonovými největšími konkurenty v boji o místo v sestavě byli renneský běžec Abdoulaye Doucouré, jemuž přechod na ofenzivnější pozici vyloženě sedl (a výsledkem bylo pět asistencí), a také Carlos Eduardo, kterému nakonec uškodily příliš nevyrovnané výkony. Talent má ale ohromný, jeho kopací technika je lahůdková (zejména u přímých kopů) a minimálně jeho pětibrankové galapředstavení v Guingampu (7:2) fanoušci Nice určitě jen tak nezapomenou. Adrien Thomasson, který v Évianu na jaře převzal štafetu od Daniela Wasse, a bordeauxský univerzál Thomas Touré (jehož styl popsal kouč Willy Sagnol jako "chaotický a tudíž takřka nebránitelný") tento seznam uzavírají.
Útok: Sofiane Boufal (Lille), Michy Batshuayi (Marseille), Clinton N'Jie (Lyon)
Když v Lille po Vánocích řešili, jak podpořit zoufale nekreativní a neefektivní útočnou fázi, rozhodli se sáhnout o jedno ligové patro níže - konkrétně do kádru Angers, kde v té době zářil mladičký Sofiane Boufal. To se ukázalo jako geniální krok. Tento mladý forvard, schopný nastupovat jak na pozici ofenzivního záložníka, tak i ve dvoučlenném útoku (a jistě by zvládal i křídlo, kdyby Lille tuto pozici využívalo), totiž na jaře předváděl výkony, jaké fanoušci Dog neviděli od nástupu Edena Hazarda; v jednu chvíli dokonce držel skvělý průměr jednoho 'kanadského' bodu na zápas, a to ještě nepočítáme těch několik vybojovaných penalt. V posledním kole v Métách byl doslova jako utržený ze řetězu, k výhře 4:1 přispěl třemi asistencemi a celé Lille se už nyní těší, co tento Bohem obdarovaný technik předvede ve své první úplné sezoně. A pokud jej u toho podpoří ještě Rony Lopes, neméně talentovaný playmaker zapůjčený z Manchesteru City (jenž měl letos také několik perfektních zápasů), tím lépe.
Rozhodnutí vynechat obě monacké komety - tedy Bernarda Silvu s Anthony Martialem - patřilo mezi ta vůbec nejtěžší. Nakonec v jejich neprospěch rozhodl fakt, že si knížecí klub za jejich služby dobře zaplatil a od začátku se tak čekalo, že tyto dva čeká slibná kariéra; zejména u Silvy, jehož podpis vyšel Monaco v zimě na téměř 16 milionů eur, tak byly jeho jarní výkony spíše potvrzením potenciálu než nějakým šokem. Martial sváděl pomyslný boj o pozici 'devítky' s Michy Batshuayim z Marseille; oba tito borci mají řadu věcí společnou (přicházeli jako relativně výrazné posily a loňský ročník zakončili s devíti brankami na kontě), misky vah však na Batshuayiho stranu převážil jednak menší počet odehraných zápasů (26 oproti Martialovým 35), jednak fakt, že jej Bielsa ve snaze vměstnat na hřiště jak jeho, tak i Gignaca, začal na jaře stavět na pozici čistokrevného ofenzivního záložníka. V té době byl Batshuayi brán jako prototypické 'kladivo' do vápna, v nové roli ale ukázal nečekanou techniku, herní přehled a schopnost přizpůsobit se potřebám týmu.
Na poslední volnou pozici se 'hlásilo' hned několik mladých křídel - v první řadě Georges-Kévin Nkoudou, jehož talentu si musel všimnout snad každý, kdo letos sledoval Nantes (ne že by jinak bylo o co stát). Tento nesmírně rychlý a technicky velice dobře vybavený driblér však trpí nedostatkem sebevědomí a bude muset v tomto ohledu ještě urazit dlouhou cestu (být trochu agresivnější a drzejší ve finální fázi, určitě by zaznamenal lepší čísla než dvě branky a jednu asistenci). Skvělé góly sázel Hervé Bazile z Caen (celkem jich bylo sedm) a zaujal i jeho spoluhráč Thomas Lemar, jenž na jaře převzal roli ideálního žolíka, trhajícího unavené obrany soupeřů; oba tito borci však měli problémy se stabilitou výkonů, což platí i dvojici z Bastie, Christophera Mabouloua (talent podzimu) a Francoise Kamana (talent jara).
Ve finále se tak rozhodovalo mezi dvojicí lyonských odchovanců; ten první z nich, Alassane Pléa, už nyní působí pod ex-lyonským šéfem Claude Puelem v Nice, kde se letos stal nepostradatelnou součástí základní sestavy (ať už na pravém křídle nebo jako falešný hrot). Pléa zaznamenal velice slušných sedm asistencí, což je číslo, k němuž nakonec došel i Clinton N'Jie - který však přidal navrch sedm branek, a jeho obrovský herní progres z někdejšího poněkud splašeného forvarda v elegantní součást smrtonosné lyonské útočné formace zaslouží opravdu velký obdiv. Proč vlastně během Poháru národů seděl pouze na kamerunské lavičce, to tehdy nechápal vůbec nikdo. Pro Lyon to ale bylo jen dobře, Nepřemožitelní lvi totiž vypadli hned po skupině a N'Jieho absence tak nakonec ani příliš nebolela.
Zdroj obrázků: Archiv Ligue1.com
Komentáře (1)
Přidat komentářKed som tam zbadal v tej zostave meno Dabo tak som skoro omdlel
az po chvili mi doslo ze to nebude uplne tak ako sa na moj prvy pohlad zdalo 
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele