Od Montpellieru k Auxerre: Posezonní souhrn Ligue 1

Infarktová sezona Ligue 1 je definitivně za námi. Teprve poslední minuty finálního kola rozřešily všechny důležité otázky, a tak můžeme pogratulovat Montpellieru či Bordeaux, politovat Caen či Rennes nebo pokrčit rameny nad Lyonem a Marseille. Eurofotbal.cz pro Vás připravil podrobný posezonní souhrn.

Jestli někdo ještě pochyboval o vyrovnanosti francouzské nejvyšší soutěže, musel ho tento ročník definitivně přesvědčit. Závěrečný thriller v Auxerre však díky dvěma brankám Johna Utaky přihrál titul do klína Montpellieru, pro nějž jde vůbec o první triumf v historii: pro ligu pak o pátého vítěze v posledních pěti letech. (A nechci si hrát na proroka, ale vzhledem k ambicím a masivním finančním prostředkům PSG to vypadá, že na konci roku 2013 budeme mluvit už o vítězi šestém.) Ohlédnutí za uplynulou sezonou bude tentokrát ve formě delšího souvislého textu, který je sice náročnější na čtení než přehledný výpis bodů k jednotlivým týmům, ale o to lepší a ucelenější obrázek může nakonec poskytnout.


Boj o titul: Bitva špílmachrů a jeden ukvapený závěr

Že se o mistrovskou korunu bude hlásit v první řadě Paříž, s tím se počítalo. V prognózách bylo zmiňováno i Lille, neboť inteligentní a ekonomicky schopné kombo Michel Seydoux - Rudi Garcia je tou nejlepší zárukou vhodného doplnění kádru i v případě odchodů takových opor, jakými byli Cabaye, Rami a Gervinho (a později i Sow). Montpellier však šokoval bez nadsázky všechny - dokonce i vlastní fanoušky, jejichž víra se upínala přinejlepším v boj o poháry, nutně podmíněný dramatickým herním rozvojem mladých hráčů, kteří tvoří páteř týmu. Ba i sám prezident Louis Nicollin byl z nečekaného úspěchu notně vystresovaný a nechal se slyšet, že je dobře, že La Paillade nehraje o titul každý rok - o postaršího pána s vizáží obtloustlé figurky ze starých detektivek se prý na tribunách v závěru ligy pokoušel infarkt.

Nicollin není postavou bez kontroverzí, ale jedno se musí uznat - na poli koncepce a vedení týmu je mimořádně schopný. To on už před sezonou předvídal, že Younes Belhanda bude lepším hráčem než Eden Hazard, a zřejmě ani sám nečekal, že by se takové holedbání mohlo už v průběhu letošní sezony ukázat jako poznámka k diskusi spíše než jako bláhový výkřik do tmy. Rovněž trenér René Girard potvrdil to, co se o něm vědělo (nebo spíše tušilo) již delší dobu, a to že v otázce doplňování kádru patří mezi špičku v zemi. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, nebyl tento dramatický úspěch žádnou taktickou jízdou - Girard udělal většinu práce už v létě, kdy vyspravil děravou obranu nepotřebnými Hiltonem a Bédimem (a získal tak nejlepšího levého beka a přinejhorším čtvrtého nejlepšího stopera sezony). Zbytek už obstarali sami hráči - jmenovitě pak zejména trio Yanga-Mbiwa, Giroud a především Belhanda.

Olivier Giroud je klasický zabiják do vápna, který je však horší v kombinaci a technice - připadá vám tato věta povědomá? Není divu, stala se totiž jakousi mantrou, opřenou o výmluvné statistiky vstřelených gólů. Přesto však největší Giroudovou slabinou bylo letos proměňování šancí - jakkoliv se to může zdát neuvěřitelné. Pokud by mladý forvard dosáhl už letos stropu svých možností, měl by na kontě minimálně 30 gólů. To jen dokládá, jak důležitá byla skutečná esence montpellierského titulu - Younes Belhanda.

Mladý špílmachr sice Nicollinovo proroctví nenaplnil a Hazarda nepředčil (jako by to snad bylo možné), ale přesto nikdo není pod mistrovskou jízdu Pailladins podepsán více než právě on. Zejména jarní část soutěže byla v podstatě strhujícím soubojem na dálku mezi dvěma nepokrytě geniálními borci, soubojem, který nakonec skončil v rámci možností spravedlivou remízou: Belhanda získal titul, Hazard ocenění suverénně nejlepšího hráče ligy (a navrch nejvíc asistencí a druhý nejvyšší počet gólů). Zázračné dítě belgického fotbalu sice mělo dříve problémy s disciplínou a z jeho nekonečných prohlášení o tom, do jakého klubu že se vlastně chystá přestoupit, se na fotbalových fórech stal už docela zábavný meme, ale to nic nemění na tom, že Ligue 1 nepoznala lepšího hráče minimálně od dob Karima Benzemy.

Pokud bychom podobné "porovnání špílmachrů" dělali na podzim, pravděpodobně by zrovna vedl Javier Pastore. Argentinský zázrak sice stál nekřesťanské peníze a byl na něj tudíž vyvíjen obrovský tlak (navíc PSG jen těžko obhajovalo tvrzení, že nákup podobného kalibru na již slušně obsazenou pozici není nic jiného než obyčejná demonstrace síly), ale vlétl do ligy jako uragán, střílel spoustu gólů a vypadalo to na trefu do černého. Na jaře se však poněkud vytratil, což platí rovněž pro Kévina Gameira, který začal sezonu jako nejlepší útočník ligy, aby postupně vypadl jak z pařížské sestavy, tak z reprezentace.

No a samozřejmě Mamadou Sakho. Mladý kapitán je největší obětí škatulat v zimním přestupovém období, a tady se hodí poznamenat, že Sparta nebyla jediným klubem v Evropě, který obětoval titul na oltář překotných trenérských změn. Můžeme si o Antoine Kombouarém myslet co chceme, faktem však zůstává, že s hvězdami nabitým kádrem PSG vedl ligu. Je pravda, že zápasy Pařížanů nebyly zrovna ukázkou propracovaného systému (daleko spíše se vyhrávalo prostou individuální kvalitou hráčů), ale vyhrávalo se. S Ancelottiho příchodem sice šejkové získali na lavičce nepoměrně větší kvalitu, ale zároveň muže nesžitého s prostředím, neznalého jazyka a experimentujícího jak se sestavou, tak se systémem. PSG na jaře vyzkoušelo bezpočet herních variant, chtělo by se říct, dokud nenašli tu správnou - jenže oni tu správnou nenašli, a jestliže za Kombouarého vyhrávali zápasy Pastore s Gameirem, za Ancelottiho to byli Menez a Nené.

Plus, samozřejmě, faktor Sakho - vyštvaný na lavičku jako oběť rotace obránců, což způsobilo hodně zlé krve v kabině (a Sakhův pravděpodobný konec v klubu) a také to dovolilo Salvatore Siriguovi, aby za rozvrácenou defenzivou prokázal, že umí chytat jako Pán bůh. (Otázka je, co na to říká Nicolas Douchez, fanoušky Rennes zvolený za nejlepšího hráče sezony 2010/11, na jehož rukavice tím pádem sedá prach na pařížské lavičce.) Pařížané mají bezpochyby obrovský potenciál stát se velkou rybou ve světovém rybníce, ale povede k tomu delší cesta, než si lidé v klubu zřejmě mysleli. (Skeptika Ancelottiho sem nepočítejme - ten je dostatečně inteligentní na to, aby pochopil, že hledání vhodného herního stylu a rozestavení uprostřed rozehrané sezony nemůže vést k příčkám nejvyšším, a proto také všeobecné nadšení pravidelně brzdil.)

Ve stínu těchto dvou kohoutů se pak v závěrečném měsíci do boje o titul propracovalo i pravidelně body sbírající Lille, které suverénně odrazilo lyonské touhy o Lize mistrů a samo se zapojilo do stíhání nejprestižnější mety, aby nakonec finálním třetím místem splnilo předsezonní cíl. Garcia si může gratulovat: jeho tým je zdravě poskládaný, relativně stranou pozornosti, schopný koncentrovat formu na klíčové okamžiky, a navíc stále mimořádně silný, jelikož Dimitri Payet, Joe Cole, Marko Baša a Benoit Pedretti nejsou o nic slabší hráči než ti, kteří klub opustili. Gratulovat si může i Túlio de Mělo, skvělý a dlouho neprávem opomíjený hlavičkář, stejně jako jeho útočná alternace, Nolan Roux. Jen Ireneusz Jeleń má už zřejmě definitivně po kariéře, která nakonec byla mnohem chudší, než fotbalový Bůh zamýšlel, když rozdával talent.

Zbývá ještě jeden pán na holení - Olympique Lyon. Les Gones sice o titul nebojovali už od dubna, ale přesto zažili výjimečnou sezonu - výjimečnou v tom, že udala tón a směr, kterým se tento velkoklub bude dále ubírat. Gargantuovské posilování na pozici ofenzivního záložníka, které po přestupech Pjaniće a Edersona završil megalomanský nákup Gourcuffa, totiž definitivně srazilo vaz finančnímu impériu Jeana-Michela Aulase a nastavila Lyonu křišťálové zrcadlo budoucnosti: hvězdné nákupy, extrémně štědré platy (to platí zejména pro Crise a Källströma) a bombastické cíle jsou minulostí, alespoň prozatím. Lyon staví nový stadion a velkých hráčů se bude spíše zbavovat, než by je nakupoval; prvním na řadě by měl být Aly Cissokho, který už na jaře ani nenastupoval, a otazník visí i nad Bastosem, Gomisem či Briandem - tedy přesně nad těmi posilami, které "zažily" poslední velkou vlnu lyonského posilování. Nový trenér Rémi Garde začal hrát sezonu bez ofenzivního záložníka, když představil jakési 4-2-4, k němuž se potom nárazově vracel až do uzdravení Gourcuffa po celou sezonu; to byl poměrně odvážný tah, který v první řadě ukázal, že Garde je dostatečně inteligentní a přemýšlivý na to, aby si vysloužil větší důvěru. Koneckonců, po jak dlouhé době pod ním Lyon vyhrál trofej?

Přísliby setrvání dvou naprosto klíčových hráčů - Lisandra Lopeze (alias "70% lyonské ofenzivy") a Huga Llorise (jehož vyzdvihování už začíná být nudnou rutinou, ale co naplat, každou sezonu je snad ještě lepší než tu předchozí) - jsou stěžejním bodem, od kterého se Les Gones mohou odrazit. Práce je dost: zejména pak v obraně, jelikož dostat více než 50 branek za sezonu je zkrátka nepřípustné, zvlášť když vaším nejlepším obráncem je poměrně dlouhou dobu stárnoucí pravý bek se zenitem na jaře 2010. Lyon by měl více využívat vlastní talentovanou mládež - Lacazette, Pied, Tafer, Novillo, Belfodil, Kolodziejczak, Gassama, Abenzoar, Gonalons, Umtiti či z druhé ligy zakoupený Fofana představují mimořádný arzenál, se kterým by Aulas měl zacházet obezřetněji. Gonalonsovo letošní definitivní proražení mezi ligovou elitu bylo vzhledem k jeho talentu pouze otázkou času, ale třeba takový Kolodziejczak se v případě (pravděpodobného) odchodu může ukázat jako stejný průšvih, jakým bylo puštění Anthony Mouniera (3. nejlepšího útočníka sezony podle L’Equipe).


Boj o poháry: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až tě Gillot předběhne

Letošní příběh Girondins de Bordeaux je zároveň příběhem muže, který dokázal podruhé za sebou porazit silný trojblok Saint-Étienne, Toulouse, Rennes a skončit pátý. Obě sezony přitom probíhaly podobně - Francis Gillot začínal s rozvráceným týmem, talentovaným, ale nesebevědomým, a po matném podzimním období pokusů vymyslel úplně nový systém, kterým na jaře dokonale zaskočil všechny protivníky a famózní jízdou urval místenku do Evropské ligy. V Sochaux mu k tomu pomohla totální ofenzíva a systém 4-1-3-2 s jediným defenzivním štítem v podání Kévina Anina (který defenzivním štítem ani tak moc není), v Bordeaux - tříobráncový systém.

Gillotovo Bordeaux není prvním týmem, který poslední dobou zkusil hrát na tři muže vzadu, ale je prvním, který takto zaznamenal úspěch. Loňské pokusy Valenciennes byly sice relativně úspěšnou, ale přesto pouze chvilkovou znouzectností způsobenou hledáním místa na hřišti pro Davida Ducourtiouxe (jemuž pokročující věk stále více zabraňuje být tím úžasným pravým bekem, který stíhá jak bránit, tak posílat do vápna jeden vražedný centr za druhým), a druhý experiment - právě Bordeaux za vlády Jeana Tigany - neměl ani tak moc společného se systémem jako spíš se zoufalým hledáním čehokoliv, co by mohlo aspoň rámcově fungovat. Gillot přes zimní přestávku vymyslel dokonale propracované 3-5-2 a definitivně se tak etabloval coby nejinovativnější mladý manažer v zemi.

Ironií je, že hlavní hybnou silou této změny dost možná byl muž, který vtrhl do sezony ve skvělé formě, aby ji následně přes zimu ztratil a pak se vrátil jako hrdina, který v posledním kole zaznamenal dvě branky a asistenci na hřišti Saint-Étienne a vystřelil tak Bordeaux do pohárových výšin. Cheick Diabaté, malijský tank na hrotu útoku, nebyl ničím jiným než reminiscencí, symbolem Blancova mistrovského týmu - vysokým a silným, neúnavně presujícím forvardem. Tuto roli převzal jako další v linii po Marouane Chamakhovi a Anthony Modestem, a Gillot byl prvním mužem po Blancovi, který se odhodlal ke hře bez tohoto typu útočníka. To ale není vše; mladý trenér vyřešil i další, ještě mnohem palčivější problém, a to sice absenci Yoanna Gourcuffa, kterou předchozí lodivodi řešili nekreativně násilným stavěním Jussieho či Plašila na Gourcuffovu pozici. Gillot se tak jedním tahem zbavil všech tří koulí na noze, které jednoduše zabraňovaly Bordeaux uspět s tímtéž, co se povedlo Blancovi - kreativní AM, vysoký forvard a klíčový Benoit Trémoulinas.

Klinická závislost na výkonech zřejmě nejlepšího levého beka ligy byla odstraněna jeho posunutím na pozici křídelního záložníka v systému 3-5-2; na druhé straně nastupoval Brazilec Mariano, a tato dvojice beků-nebeků vytvořila kreativní čtyřblok s Plašilem a Obraniakem vepředu, což dalo hře tutéž kreativitu, co obstarával samotný Gourcuff. Landry N’Guemo coby jediný defenzivní štít byl pak jištěn zezadu trojicí stoperů, jimž vládl konečně zdravý Marc Planus, jehož prodlouženými rukami na hřišti byli Ciani a Henrique. Do útoku se pak místo jednoho kolohnáta postavili dva štírci - Nicolas Maurice-Belay, levé křídlo a Gillotův starý známý ze Sochaux, a Yoan Gouffran, jehož jarní forma připomněla tu Gameirovu podzimní (toto srovnání nepoužívám náhodou; oba jsou si totiž herně dost podobní). Výsledek? Porovnejte tabulky z podzimu, kdy se Girondins potáceli dokonce v sestupovém pásmu, a z jara.

Rennes, Saint-Étienne a Toulouse mají leccos společného. A když říkám leccos, myslím tím hlavně jediné - neschopnost koncentrovat formu na klíčovou část sezony. Jako by tato trojice týmů byla provázana nějakou neviditelnou nití - už druhý rok po sobě totiž mají skvělý podzim, sem tam zpestřený dokonce průběžným prvním místem v tabulce, aby se na jaře naprosto sesypaly a předháněly se v tom, kdo Gillotovi otevře více dokořán pohárové dveře.

Nejstatečněji s osudem bojovali Rennes, kterým také nakonec k pohárové jistotě chybělo nejméně. Jenže když mluvíme o tomto klubu, musíme jedním dechem dodat - nulový progres. Frédéric Antonetti již dostatečně prokázal svůj skvělý cit pro práci s mladými hráči a také schopnost naordinovat mužstvu jak atraktivní, tak (především) účelný fotbal založený na velké fyzické výdrži, atletičnosti a rychlosti. Letos bylo načase posunout se na vyšší úroveň a minimálně obhájit účast v Evropské lize, ideálně pak zaútočit na Ligu mistrů. To se povedlo jen zčásti - Rennes získalo o čtyři body víc, významný je pak posun v počtu vstřelených branek (15). Defenziva se zhoršila, ale to v důsledku nebylo příčinou neúspěchu - a neexistovat sezona 2010/11, nebylo by (obhájené) šesté místo za neúspěch ani považováno. O Les Rouge et Noir se píše hodně těžko, či spíše je těžké najít příčinu toho, proč se vlastně nepovedlo uspět - Rennais zkrátka dělají všechno stejně jako loni. Což je veškerý problém. (Zvlášť poté, co nové posily Benoit Costil a Julien Feret odehráli vynikající sezonu.)

Antonetti stále trpí obrovskými výpadky v koncentraci týmu: je už skoro tradicí, že pokud se jeho celku dvakrát, třikrát za sebou nevydaří zápas, katapultuje ho to přímo do obrovské krize, která trvá týdny, přichází většinou na jaře a odplavuje s sebou veškeré naděje na útok na nejvyšší příčky. Letošní výsledek Rennes se navíc rodil v hodně napjaté atmosféře, po níž dost možná dojde k výraznému z emětřesení: po vypadnutí z domácího poháru (což už bylo v době, kdy se v lize nedařilo a kýžená Liga mistrů se vzdalovala) jako by se totiž ve fanoušcích probudila nahromaděná frustrace z nulového progresu. Jejich terčem se stal Yann M’Vila, na kterého se v závěru ligy na Stade de la Route du Lorient bučelo, a jeho odchod tak vypadá jako jistá věc. Sledovat Rennes v příští sezoně bude nesmírně zajímavé.

Totéž se, bohužel, nedá říct o prvním z "dvojčat" bretaňského klubu, Saint-Étienne. Pokud chcete podrobnější popis sezony Stéphanois, přečtěte si předchozí dva odstavce znovu - a přidejte špetku nezájmu a špetku naděje. Nezájmu proto, že ač impulzivní trenér Christophe Galtier jistě z dalšího sedmého místa zrovna nejásá, nejsou zelenobílí pod takovým tlakem jako Rennes, od kterého se letos minimálně útok na Ligu mistrů čekal (u Stéphanois to byl spíše útok na Evropskou ligu, což se nakonec splnilo, byť s hořkým koncem). ASSE má stejný problém s koncentrací jako Rennes a Toulouse a momentálně to vypadá, že tato trojice nemá kudy ven ze své role věčných čekatelů na štěstí.

Co se oné zmiňované špetky naděje týče - Galtier sice stále není (a nikdy nebude) progresivním či vyloženě schopným manažerem, ale letos přece jen nějaký pokrok udělal. V první řadě prokázal tentýž cit pro stavbu a doplnění týmu jako Antonetti (nákup Stéphaneho Ruffiera byl dokonalým tahem, stejně jako zapracování mladých odchovanců Kurta Zoumy a zejména Josuhy Guilavoguiho), ale především - a to se může ukázat jako klíčové - vykoupil Pierre-Emericka Aubameyanga. O tom, že gabonský borec má v sobě hodně talentu, nepochyboval nikdo, ale stárnutí, pověst věčného talentu a role horkého bramboru mezi celou Ligue 1 mu drasticky neprospívaly. Až letos se Galtier odhodlal vykoupit mladého borce z formální smlouvy s AC Milán (!!!), a Aubameyang se mu odvděčil vrchovatě - mít takovou formu, jako na APN a potom ve zbytku sezony, už od srpna, možná by se dávná rivalita mezi ASSE a Lyonem promítla i do dramatického boje o poháry (pravidelné dostihy na podzim, kdy se Stéphanois vždy na chvíli usídlí za svým konkurentem, aby v novém roce s úklonou vyklidili pozice, se nepočítají). Galtier je klubovým patriotem, u svých hráčů hodně dbá na oddanost městu a slavné historii týmu, a tím nejenže pravděpodobně zabraňuje novým "případům Gomis", ale pomáhá tím paběrkujícímu celku znovu získávat svoji tvář. Chybí už jenom schopnost hrát dobře více než pár kol v řadě.

Osmé skončilo Casanovovo Toulouse. To je poměrně nepříjemné překvapení zejména poté, co v půlce jara Les Violets vykradli stadion Rennes - tehdy to vypadalo, že se Casanova konečně naučil zabrat ve správný okamžik, a jako protipól tradiční mizérie Les Rouge et Noir najednou vystoupala blikající vidina pohárů v Okcitánii. Jenže zápas v Bretani, jakkoliv se zdál být klíčový, nakonec pouze oddálil stejnou agonii jako loni - posledních šest zápasů Tefece nevyhrálo, a přestože Casanova opět potvrdil svoji pověst génia defenzivy (vytáhnul fantastického mladého brankáře Ali Ahamadu, o kterém bude ještě hodně slyšet, a vyplatila se mu i sázka na Aymena Abdennoura jako šéfa obrany) a nejlepší obranné statistiky doplnil největším počtem čistých kont ve velkých evropských ligách po Juventusu, slabý útok mu - potřetí v řadě - srazil vaz a odsoudil jeho Toulouse k osmé příčce.

Alain Casanova je bývalý brankář, a jako takový má defenzivní činnost zmáknutou naprosto do malíku. Jenže jsou tu dva problémy - tím prvním je motivace hráčů. Borci jako Étienne Capoue a Moussa Sissoko můžou těžko na hřišti dělat něco lépe (tím méně letos úžasný Étienne Didot), ale brankově svůj tým táhnout nemohou, a tudíž se prakticky nemají v současném kádru kam posunout. Casanova přístup hráčů v závěru sezony ostře zkritizoval a bude zajímavé sledovat, jaké z toho vyvodí závěry.

Tím druhým, a mnohem palčivějším problémem je pak útok samotný. Od odchodu dvaadvacetigólového André-Pierre Gignaca má Toulouse obrovské potíže propasírovat míč do brány, a jakkoliv se zdá snadné svalit vinu na Gignacovy následovníky (ať už je to Xavier Pentecote, Yannis Tafer, Federico Santander či naposledy Umut Bulut a Emmanuel Riviére), nebylo by to tak docela fér. Riviére je jedním z největších ofenzivních talentů v zemi a Bulut je reprezentantem Turecka, čili problém není v kvalitě hráčů jako takové, jako spíše v jejich úloze na hřišti. Toulouse totiž hraje extrémně defenzivní a opatrný fotbal a jejich jediný hrotový útočník musí zvládat tak obrovské penzum úkolů - rvát se s obranou soupeře, střílet branky a ještě se stíhat poctivě vracet - že na něco takového nestačí snad nikdo jiný než, překvapivě, Gignac v nejlepší formě. Pokud Casanova nezmění herní tvář, úspěchy do Okcitánie nepřijdou. (Ačkoliv raketový start mladičkého křídelníka Adriena Regattina je zajímavým příslibem.)


Střed tabulky: Tři nejlepší trenéři v lize?

Když vedení Évianu odvolalo v zimě 2011 Bertranda Casoniho, byl to pro všechny šok. Odepisovaný nováček totiž nejenže nebyl daleko poslední, což se tak nějak předběžně očekávalo, ale dokonce nebyl ani v sestupovém pásmu, ba co víc, vyhříval se ve slabším středu tabulky. Casoni byl tedy podle všech měřítek úspěšným trenérem, protože ačkoliv fotbal pod ním nevypadal zrovna elegantně, k výsledkům to bez problémů stačilo. Jenže v Annecy dobře věděli, co dělají, na uvolněné místo přivedli Pabla Correu - a začaly se dít věci.

Correa má uruguayský pas, což z něj ovšem dělá asi takového Uruguayce, jako je Roberto Martinez Španěl. Svoji hráčskou kariéru totiž bývalý útočník strávil především v Nancy, kam se posléze vrátil jako manažer a v průběhu devíti let se stihl stát obdivovaným miláčkem tribun Stade Marcel Picot - a nenáviděným všude jinde. Jím ordinovaný fotbal byl totiž extrémně fyzický, bolestivý a defenzivní, avšak vypilovaný k naprosté dokonalosti, a Nancy pod jeho vedením díky smrtonosným brejkům pravidelně vozilo body i z hřišť těch nejsilnějších soupeřů (a jednou dokonce skončilo i čtvrté).

Právě skvělé výsledky z výjezdů, korespondujícími s bídnými představeními před domácí kulisou, se staly jakýmsi trademarkem Correova Nancy, a protřelý trenér si své know-how přenesl i do Évianu. Jestliže pod Casonim hrál nováček nad očekávání dobře, pod Correou se změnil ve vražedný stroj na brejky a jednu dobu měl dokonce sérii pěti výher z venku za sebou - sérii, která skončila až na hřišti mistrovského Montpellieru, doma vůbec nejsilnějšího týmu ligy, který tou dobou měl navíc výbornou formu. Évian tam remizoval 2:2.

Je ironické, že se prakticky ani jedna z velkých předsezonních posil nechytla - Stephan Andersen patřil k nejslabším brankářům ligy, Sidney Govou a Christian Poulsem jen potvrdili, že už na vrcholovou úroveň nemají, příliš toho nepředvedl ani Jerome Leroy a obrana vyztužená Angoulou, Wassem, Ehretem nebo Mensahem dostávala tolik branek, že Évian nakonec skončil se záporným skóre. K heroickým výkonům se ale vyšvihl veterán Cédric Barbosa, kapitán mužstva, a nováček pod jeho taktovkou skončil na šokujícím devátém místě. A Correův drtivě destruktivní, smrtonosně produktivní systém slavil další úspěch a jen potvrdil Uruguaycovo místo na piedestalu mezi trenéry, proti nimž zkrátka nikdo nechce hrát. Nebýt Évianu, nebyla by liga ani zdaleka tak zábavná.

To v Olympique Marseille nikomu příliš do smíchu není. Veleslavný klub zažil prapodivnou sezonu: zatímco obhájil Coupe de la Ligue (a postoupil tak do Evropské ligy) a v Lize mistrů zažil nejlepší jízdu od památného (ne jen fotbalově) triumfu z před 20 lety, v domácí soutěži skončil až desátý a jeho fanoušci museli přetrpět nejhorší sérii výsledků v bohatých a košatých dějinách klubu. Tento brutální nepoměr si Didier Deschamps zkrátka obhájí jen těžko, zejména pak před příznivci, jejichž jménem apeloval (většinou marně) v závěru ligy na hráče, kteří už se na zápasy s jistotou, že skončí někde uprostřed tabulky, zkrátka nedokázali plně soustředit. Nicméně zatím to vypadá tak, že má Deschamps stále důvěru vedení, což nemusí být nutně špatný krok - bývalý reprezentant je natolik inteligentní člověk, že ví, jak analyzovat chyby a příště jim předejít. Jeho koncepční myšlení a taktické schopnosti jsou stále vynikající a ligová tragédie Marseille pramení snad z jeho jediné slabiny, kterou je dar motivovat hráče a fungovat jako dobrý psycholog. Deschampsovi Phocéens jsou mašinou, která nedokáže rychle změnit kurz - když vyhrává, je nemožné ji zastavit, když prohrává, neumí se zvednout.

Bylo to jasně patrné i v sezoně samotné. Marseille nemělo kolísavou formu, netrpělo neschopností udržet si vítěznou sérii - naopak, když po nejhorším startu do sezony v dějinách klubu začalo konečně vyhrávat, mluvilo se se vší vážností o útoku na titul, neboť jakmile se Marseille dostane na vítěznou kolej, je prakticky nemožné jej z ní odstavit, neudělá-li to samo. A přesně to se stalo těsně po postupu do čtvrtfinále Ligy mistrů - Deschampsův tým tehdy nedokázal zdemolovat slaboučký Brest a od té doby se až do konce ligy nevzpamatoval. Jmenovitě zklamal zejména Morgan Amalfitano, i když by bylo fér podotknout, že většinou hrával na pozici pravého křídla, která mu zkrátka nesedí. Jenže vše se muselo přizpůsobit Mathieu Valbuenovi coby rozdílovému ofenzivnímu hráči - on a Loïc Rémy jako prakticky jediní drželi útočný bleděmodrý prapor. Oba bratři Ayewové zůstali nakonec za očekáváním a Gignac se poprvé trefil týden před koncem ligy. Marseille před sezonou trápily dvě pozice - hrotový útočník a levý bek - a fakt, že se je nepodařilo po celé léto pořádně obsadit (Jérémy Morel je klasickou velkou rybou v malém rybníce, které se však přetěžko plave mezi štikami), je zkrátka mimořádným neúspěchem. Fanoušky tak kromě se štěstím vybojovaných pohárů může těšit alespoň forma Steve Mandandy a Nicolase N’Kouloua, kteří na svých postech předváděli nejlepší výkony v kariéře.

Když se před sezonou sčítaly posily, zela na kontě Nancy velká nula. Bez génia Juliena Féreta a Alexandre Cuvilliera zůstala soupiska Les Chardons zoufale nekreativní a sestup se zdál být jistotou - to by ale vedení východofrancouzského klubu nesmělo odcházející legendu Correu nahradit Jeanem Fernandezem. Bývalý lodivod Auxerre dostal k dispozici kádr stavěný na 4-4-2, silné a fyzicky zdatné obránce, do útoku Daniela Niculaeho a maximální důvěru vedení - a to se nakonec ukázalo jako to nejlepší, co skromný klub mohl udělat. Kdo by snad čekal, že s trenérskou rošádou začne nepopulární mužstvo vyznávat ofenzivní fotbal, šeredně se zmýlil - Fernandez zkrátka pokračoval tam, kde Correa přestal, s tím rozdílem, že podobných výsledků dosáhl s horším kádrem. Roli dynama v záloze převzala nenápadná posila Lossémy Karaboué, která táhla celý tým na podzim z pozice agresivního křídla, aby se na jaře přesunula doprostřed zálohy a vytvořila silné kombo s Bakaye Traorém.

V obraně kapitána Andrého Luize skvěle doplnil Reynald Lemaitre, a v útoku se ke skvělým výkonům rozehrál Niculae, starý známý z Auxerre. Fernandez si v klidu a bez tlaku piloval svůj systém, což v úvodu sezony sice vedlo ke kratšímu pobytu v sestupovém pásmu, ale s nástupem nového letopočtu již hráči v červenobílých dresech připomínali auxerreské hrdiny z před dvou let - tatáž fenomenální organizace hry, dokonalé vykrývání prostor, maximální obětavost a zodpovědnost a smrtící brejky vedly k tomu, že Nancy bylo jeden čas vůbec nejlepším týmem soutěže a nakonec i přes květnový pokles formy uhájilo pohodlné jedenácté místo. To je absolutní maximum, které ze současného kádru šlo vytáhnout, a Fernandez, který si na triko může připsat i objevení talentovaného beka Massadia Haidary, tak svoji misi splnil do posledního puntíku.


Úspěšně zachránění: Ví tady někdo, jak vstřelit gól?

Valenciennes 40, Nice 39, Sochaux 40, Brest 31, Ajaccio 40, Lorient 35. Hádáte správně - tohle je počet vstřelených branek u šestice týmů, které nakonec z neuvěřitelně našlapaného spodku tabulky vyšly jako vítězové. Závěr z této skromné statistiky je zřejmý - ve Francii vám k záchraně pomůže v první řadě obrana.

Je to trochu depresivní pohled, zvláště u dvou celků, a to Sochaux a Lorientu. Fanoušci, kteří v Montbéliardu loni udělali ze Stade Auguste Bonal jeden z nejnebezpečnějších stadionů v zemi, si letos museli hodně protírat oči - jejich Sochaux se totiž prakticky celý rok vláčelo bahnem sestupové zóny a konečná záchrana je součtem tří faktorů, a to mimořádné kvality hráčského kádru, pochopení o co vlastně jde (otázka je, proč to trvalo až do května) a relativně přijatelného losu. Sochaux se zachránilo, což je vzhledem k průběhu sezony obrovský úspěch - ale pro diváky, zvyklé na Gillotův superofenzivní fotbal, byla politováníhodná impotence útoku utrpením. Klíčem k záchraně Les Lionceaux tak nebyly úžasné kousky Marvina Martina či Ryada Boudebouze (ačkoliv oba patřili, společně se Sebastienem Corchiou, mezi nejlepší hráče v poli), ale především zákroky veterána v bráně Teddyho Richerta, který prožil možná nejlepší sezonu v kariéře a pouze přímé "obklopení" mladými jihoamerickými hvězdičkami Ospinou a Ochoou mu odepřelo pozornost, kterou by si za své výkony zasloužil. Sochaux tedy žije, ale je potřeba skládat účty. Dá se očekávat masivní hráčský odliv a hodně nejistá sezona.

U Lorientu potom není nízký počet vstřelených branek až takovým šokem, vzhledem k tomu, že si jeho trenér Christian Gourcuff připravoval půdu pro defenzivní fotbal už loni, kdy sice ještě Amalfitano s Gameirem řádili jako černá ruka, ale jejich odchod byl předpokládaný a proto nepřekvapující. Už z výběru náhrad bylo jisté, že se v Bretani bude letos mnohem více betonovat - Mathieu Coutadeur je spíše poctivým pracantem s citem pro balón než míčovým géniem Amalfitanova ražení, a Julien Quercia, v Auxerre nepochopitelně opomíjený, je klasickým brejkovým útočníkem (který navíc dokáže nastoupit i na křídle). Jenže Coutadeur, bývalá opora Monaka, předváděl podprůměrné výkony, Quercia se hned v úvodu sezony zranil na celý rok - a Gourcuffovi rázem zůstal v rukách slaboučký kádr, který drželi pohromadě kapitán a gólman Audard, vynikající defenzivní záložník Mvuemba a šikovný stoper Écuelé Manga.

Zbytek týmu tvořili mladíci sehnaní po hostováních a vesměs průměrní fotbalisté, což slibovalo dost dramatický boj o záchranu, který také nakonec přišel (a díky heslu "Účel světí prostředky" byl úspěšný). Ne že by snad Joël Campbell či Innocent Emeghara neuměli hrát fotbal - naopak, tým jako Lorient jejich schopnosti kvalitně prověřil a ukázalo se, že talent opravdu mají, což platí především u Campbella. Zároveň ale bylo jasné, že na splnění tak náročného úkolu jako záchrana týmu v Ligue 1 zatím nedisponují dostatečně stabilní formou a mentální silou, což platí rovněž především u Campbella. Lorient se nakonec i přes hrůzostrašnou sérii bez výhry a vražedný los v závěru zachránil, zčásti i díky schopnosti zabrat v pravý čas a obírat o body největší favority, ale pamětníci Gourcuffova skvělého 4-3-3, které ještě dva roky zpátky táhlo k Les Merlus nestranné fanoušky z celé země, si mohou ze svého seznamu atraktivních celků odškrnout další tým.

Třetím mužstvem, tradičně označovaným jako ofenzivní, je Valenciennes. Normandský outsider se nakonec zachránil poměrně pohodlně zejména díky skvělé formě před vlastními fanoušky (jezdit na daleký sever je ve Francii poměrně tradičně hodně náročné) a také díky Fouedu Kadirovi, který převzal taktovku vůdce týmu od Danica, Ducourtiouxe a Pujola. Montanierovo sympatické 4-4-2 s šikovnou dvojicí Audel - Pujol na hrotu je už dávnou minulostí; tým v létě převzal Daniel Sanchez a naordinoval mu defenzivnější 4-2-3-1 (což je však systém, který Montanier preferoval už loni). Jejich konečný výsledek je úctyhodný z jednoho důvodu - loni se totiž Va’nnes zachránili zejména díky skvělé Pujolově střelecké formě, která letos odešla (a s ní i branky v sítích soupeřů). Ani defenzivně to nebyla žádná sláva, ve skutečnosti tým méně skóroval a více inkasoval, ale díky týmovému duchu a společně s už zmiňovaným kouzlem domácího stadionu to stačilo na zopakování výtečného dvanáctého místa. Otázkou je, co s týmem bude, až se mu doma dařit přestane - venku je totiž Valenciennes spíše k smíchu než cokoliv jiného, a to dlouhodobě.

Jedním ze zklamání letošního ročníku je bezesporu Nice. Ne snad že by konečné třinácté místo a tudíž (papírově) pohodlná záchrana byly něco, čím by na Azurovém pobřeží před sezonou pohrdli, ale vzhledem k masivnímu posilování se očekával minimálně atraktivnější fotbal, který by přilákal diváky do ochozů stadionu, jenž je po pádu Monaka nejprázdnějším v celé lize. Jenže Nice, respektive Nice pod taktovkou Érica Roye, je tým bojovníků, jehož největší předností je fyzická síla, odolnost v soubojích, schopnost ubránit věhlasnější protivníky a zejména pak schopnost koncentrace na závěr sezony, který bývá pravidelně svědkem zuřivě se bijících Les Aiglons, pozvolna stoupajících ze sestupové zóny. Ani poměrně brzký Royův vyhazov na tom nic nezměnil - bývalý asistent René Marsiglia, který i přes úspěšně splněnou misi nedostal nabídku nového kontraktu, ordinoval svým svěřencům tentýž fotbal.

A nic nepomohli ani Kévin Anin, Camel Meriem, Fabrice Abriel či Franck Dja Djédjé, což jsou jen některé ze zvučných posil, jež měly zajistit pohodlnější záchranu a především lepší, kombinační fotbal. Nestalo se tak. Celou sezonu Nice nakonec odtáhl starý známý Anthony Mounier, který byl nejlepším hráčem týmu společně s Lucianem Monzónem - argentinský levý bek, který v závěru sezony nastupoval i na křídle, se ukázal jako přímo geniální nákup a kromě spolehlivých výkonů vzadu přidal dokonce 9 gólů, čímž se stal právě po Mounierovi druhým nejlepším střelcem mužstva. Přidejte k tomu tradičně tuhou obranu a už dobře známého Davida Ospinu v bráně a máte recept na tým, kterému síla jeho kádru zkrátka nedovolí sestoupit, ale jeho vnitřní fluidum mu zároveň zabraňuje změnit svůj zaběhnutý styl, který funguje tak jak je nastavený, posily neposily. Nice by podobného výsledku pravděpodobně dosáhlo i bez tolika investovaných prostředků, a proto je na místě mluvit o lehkém zklamání.

Podobným příkladem je Brest, který ovšem zavádí svůj destruktivní fotbal do absolutního extrému. Po lednovém odchodu Nolana Rouxe se dá naprosto bez uzardění říct, že nebýt ofenzivního záložníka Bruna Grougiho, útok Brestu by vůbec neexistoval; nejnižší počet vstřelených branek, třetí nejnižší počet branek obdržených a taky nejvyšší počet remíz (17) jasně vypovídají o tom, jak asi fotbal v podání Brestu vypadá. Nutno ovšem říct, že zadní řady loňského nováčka byly skutečně neprostupné - a není žádným přeháněním tvrdit, že matador Jonathan Zebina utvořil společně s mladíčkem Johanem Martialem nejlepší stoperskou dvojici ligy (po montpellierském duu Yanga-Mbiwa - Hilton). Ve výtečných výkonech (a s tím spojeným strháváním nálepky průměrného brankáře) pokračoval i Steeve Elana, borec s vizáží zasloužilého boxera. Jinak ale z rozpačité a nudné sezony týmu, který se nakonec proremizoval a probránil k záchraně, utkví především dva momenty, a to štěstí Omara Dafa a Issama Jemaa. Daf je senegalský bek na sklonku kariéry, který za celý život v Ligue 1 nedal ani jeden gól - až do letoška; Jemaa pak tuniský kanonýr, jemuž chyběl zlomeček k tomu, aby svoji kariéru během pouhého roku dokonale zazdil nově získanou pověstí hrobaře. Jemaa totiž odešel před sezonou ze sestoupivšího Lens do Auxerre, odkud se v lednu stěhovat právě do Brestu - není asi potřeba dodávat, jak se mu muselo ulevit, když právě jeho gól v posledním kole definitivně rozhodl o záchraně..

Zbývá Ajaccio, tedy tým, který měl být teoreticky nejsilnějším z nováčků (a nakonec dlouho vypadal jako naopak úplně nejslabší). Nárazový šok, který Korsičané zažili okamžitě po postupu, se projevil poměrně brutální kocovinou, při níž to chvílemi vypadalo, že Ligue 1 zažije další Grenoble nebo Arles (remízu z 2. kola v Lyonu teď nechme stranou, tam šlo o obrovské štěstí a jediný závěr, který lze z tohoto zápasu udělat, je ten, že Guillerme Ochoovi stačilo nějakých 100 minut na to, aby definitivně dokázal, že na ligu opravdu má). Ajaccio přicházelo do ligy s vizitkou dobře bránícího týmu, který potřebuje posílit především v útoku - což se povedlo příchodem Ilana. Vše tedy jako by bylo připraveno k pohodlnému proplutí sezonou, jenže nakonec se z toho pro korsické fanoušky vyklubal pořádný thriller - jejich miláčci totiž prožili příšerný podzim, až v závěru se odrazili k lepším výkonům a výsledkům, což jim však vydrželo na jaře dostatečně dlouho na to, aby jejich sezona začala připomínat tu Nancy, aby se v závěru opět propadli do výsledkové mizérie a nakonec se zachránili překvapivou výhrou na hřišti vyčpělého Toulouse. Olivier Pantaloni nicméně po počátečním tápání našel ten správný recept, konečně poskládal správně záložní řadu a to se ukázalo jako klíčový faktor (dokonce tak klíčový, že Pantaloni byl nominován na cenu nejlepšího trenéra roku).

Jakožto tým stavějící na obraně totiž Ajaccio čelilo od počátku velmi vážnému problému - děravé obraně. Dokonce i přes občas skutečně heroické Ochoovy výkony inkasoval ostrovní tým hned 61 branek, což dokázal "překonat" pouze Dijon, o jehož "pouťové" defenzivě se však dobře vědělo už ve druhé lize. Naprosto zásadní proto bylo vyvážit nepoužitelnou obranu (a impotentní útok) co nejsilnější zálohou, schopnou držet míč a nepouštět protivníka na druhou stranu hřiště. A v tento okamžik přichází Hrdina - Johan Cavalli, zkušený kapitán týmu, sice posbíral ohromné množství karet, ale hrál přímo fantasticky a s jeho probuzením ožil i talentovaný Benjamin André (takže Ajaccio najednou mělo i někoho schopného dopředu) nebo Jean-Baptiste Pierazzi. Litovat může pouze Frédéric Sammaritano, kterému zamávala do té doby výtečná forma už někdy v říjnu a už se nevrátila. (A kdyby někdo chtěl potvrzení toho, že Ajaccio zachránila především nesmlouvavost, tvrdost a pevnost uprostřed pole, ať se podívá na statistiky obdržených karet, ideálně v rámci celé ligy.)


Sestupující: Burgundské slzy a normandský šok

Sestupový ortel je pro Caen zbytečně krutým trestem za neproduktivitu a nedostatky v obranné hře. V boji o záchranu v Ligue 1 je propracovaný a funkční defenzivní systém naprosto klíčový, a pokud už tým dostává nadměrné množství branek, musí to buď vyvážit kádrem, který je jednoduše příliš talentovaný, než aby sestoupil (Sochaux), nebo musí jít o reflexi období formování, během nichž se nahrály tak špatné statistiky, že se je později už zkrátka nepodařilo opravit (Ajaccio). Caen mělo ten problém, že inkasovalo hodně a pravidelně, a s odchodem Youssefa El-Arabiho na hrotu nebyl nikdo, kdo by tým vytáhl svými brankami. To měl být buď Pierre-Alain Frau, nebo M’Baye Niang, jenže první jmenovaný je spíše kreativním tvůrcem než zabijákem do vápna a druhý je zkrátka ještě příliš mladý na to, aby sám utáhl ofenzivu prvoligového klubu. Nejlepším střelcem modročervených byl záložník Benjamin Nivet, a co se obrany týče, může být Caen ještě rádo, že má mezi tyčemi Aléxise Thébauxe, bez nějž by pravděpodobně nebylo o co hrát už v průběhu dubna.

Caen přitom produkuje na pohled pěkný ofenzivní fotbal, oproti loňsku hrálo soustředěněji, méně zákeřně a povšechně o dost lépe, jenže El-Arabiho absence se nakonec ukázala jako příliš brutální. A pokud si vzpomenete na loňskou nováčkovskou sezonu, respektive její závěr, neunikne vám, že z podobně prekérní situace maličký klub tehdy tahal v životní formě hrající Romain Hamouma. Letos se nikdo takový prostě nenašel, a Caen, zčásti i vinou trenéra Francka Dumase, který zkrátka nedosahuje taktických kvalit svých přímých protivníků, tak vlastně nemělo jak katastrofu odvrátit. Finální prohra ve Valenciennes byla stejně tak bolestivá jako neodvratná; Caen opustil vnitřní duch bojovat. Kdo ví, zda není na vině všudypřítomné fluidum "jo-jo klubu", které se s normandským klubem táhne jako věčná kletba.

Na nepromyšlený ofenzivní fotbal doplatil i Dijon, u kterého se to však čekalo mnohem více. Jakoby finální sestup burgundského klubu byl neodvratnou daní za neschopnost zorganizovat si obranu: vůbec nejhorší defenzivu v soutěži navíc kryl mladičký Baptiste Reynet, brankář vytažený před sezonou ze třetí ligy. Nezklamal, ale dá se spekulovat o tom, jestli by s lepším vůdcem v zádech (například s Jérémie Janotem nebo Gennarem Braciglianem) působila obrana Dijonu stejně chaoticky. Méïté, Souprayen či Varrault jsou šikovní hráči, ale buď příliš mladí, nebo neprůbojní na to, aby dokázali utáhnout organizaci celé defenzivy. Jakmile míč propadl záložním sítem (tedy za Younousse Sankharého nebo Damiena Marcqa), vypadaly zadní řady nováčka jako ovečky bez pastýře.

Je to škoda, protože v útoku ukázali dijonští značný potenciál a nebýt horentních přívalů gólů v Reynetově síti, mohl se v Burgundsku vytvořit zajímavý dlouhodobější projekt, ne nepodobný Gourcuffově Lorientu. O něčem takovém, jako úžasně sehrané, šikovné, kreativní a produktivní duo ofenzivních středopolařů Éric Bauthéac - Benjamin Corgnet si může celá spodní polovina ligy nechat jen zdát. Povedl se i nákup Brice Joviala; nenápadný šutér zamířil přesně dvanáctkrát a jasně ukázal, že ti, co říkali, že útok Dijonu stál na Sebastiánu Ribasovi a bez jeho pomoci bude bezzubý (tedy například i já), neměli pravdu. Útok Dijonu funguje systémově a i průměrný forvard, což při vší úctě Jovial je, dokáže dosáhnout poměrně slušných čísel. Jenže - bez obrany do Ligue 1 nelez. A na závěr ještě jeden mimořádně podstatný fakt - tým, který spoléhá na ofenzivu, jednoduše musí dát více než 38 gólů. Žalostná produktivita vám takřka jistě definitivně zlomí větev, už tak systematicky nařezávanou kiksy v zadních řadách.

A co říct na konec k AJ Auxerre? Nejjednodušší by bylo smést sezonu se stolu prohlášením "všechno špatně". Po Fernandezově odchodu jednoduše bylo potřeba určit nový směr, neboť jakkoliv je jeho fotbal účinný, nelze ho praktikovat, nemáte-li špičkovou obranu na vrcholu formy, a především nemáte-li samotného Fernandeze. Nově jmenovaný kouč Laurent Fournier vytyčil ambiciózní projekt klubu, stavějícího na odchovancích a hrajícího líbivý útočný fotbal v rozestavení 4-3-3. Když o pár měsíců později opouštěl Fournier Burgundsko zadním vchodem, bylo Auxerre poslední, všechny pokusy o změnu zaběhnutého systému žalostně selhaly a definitivní ránu do vazu znamenala domácí prohra s Évianem, kterou zinscenovala bývalá opora AJA Thomas Kahlenberg.

Už když jsem, těsně před sezonou, napsal rozsáhlý článek o možném budoucím směřování Auxerre, pozastavoval jsem se nad některými logickými lapsy, jako je například rozpor mezi proklamovaným sázením na odchovance a uvolněním Maxime Bourgeoise, který mimochodem patřil celý rok k nejlepším hráčům Ligue 2. Z vlastních zdrojů se skvěle prosadil Willy Boly, který je podle L’Equipe dokonce třetím nejlepším obráncem celého ročníku, a částečně i Yaya Sanogo, který zaznamenal svůj první ligový gól, ač mohl dostat určitě více šancí. Z poměrně slibných posil zklamaly prakticky všechny, ať už Ben Sahar, Omar Kossoko, Edouard Cissé nebo Issam Jemaa, a platnými členy sestavy se stali pouze Georges Mandjeck a v závěru sezony i Olivier Kapo.

Za Fourniera existovaly prakticky jen dva druhy zápasů: ty, ve kterých dal Alain Traoré gól, a ty, kdy se mu to nepovedlo. Pokud burkinský záložník skóroval, existovala slušná šance získat body, pokud ne, smrskla se tato šance na nulu. Kolem Vánoc pak Traorému definitivně odešla forma, a Auxerre, neschopné hrát podle jakéhokoliv systému a bez sebemenší známky motivace, dříve to největší zbraně týmu, bylo odsouzeno k záhubě. Jediné, co je možné Fournierovi přičíst k dobru, je fakt, že skutečně oživil ofenzivu (v podstatě stačilo mít štěstí na Traorého formu a přesunout Dennise Oliecha na hrot útoku): bilance 46 branek je na sestupující klub velmi, velmi slušná. Otázku, co to na druhé straně vypovídá o obraně, už si zodpovíte sami.

Po nástupu Jeana-Guy Wallemmeho se sice poměry zlepšily, ale na záchranu už bylo jednoduše příliš pozdě. Auxerre získalo jasnější herní řád, jiskru a především chuť rvát se o nemožné, jenže to už nestačilo, zčásti i díky nemilosrdnému losu v závěru soutěže. První sestup z Ligue 1 v dlouhé historii malého klubu, založeného uprostřed vinic jako klášterní mužstvo opatem Deschampsem, po němž je dodnes pojmenován stadion, opentlily nepokoje na tribunách v podání nespokojených fanoušků, obviňujících vedení ze současné situace. Auxerre má naštěstí dostatek vlastních talentů na to, aby se s Ligue 2 popralo bez problémů a vrátilo se zpět mezi elitu, ale v dramatické atmosféře nejistých zítřků, kdy jsou rány ještě hluboké a živé, je zhola nemožné odhadovat další osud.


Ideální sestava sezony (4-2-3-1):
Stéphane Ruffier (Saint-Étienne) - Mathieu Debuchy (Lille), Jonathan Zebina (Brest), Nicolas N’Koulou (Marseille), Henri Bédimo (Montpellier) - Rio Mavuba (Lille), Étienne Didot (Toulouse) - Younes Belhanda (Montpellier), Eden Hazard (Lille), Nene (PSG) - Olivier Giroud (Montpellier). Trenér Francis Gillot (Bordeaux).

Náhradní sestava (4-1-3-2):
Hugo Lloris (Lyon) - Jean-Armel Kana-Biyik (Rennes), Aymen Abdennour (Toulouse), Vitorino Hilton (Montpellier), Luciano Monzón (Nice) - Johann Cavalli (Ajaccio) - Cédric Barbosa (Evian), Javier Pastore (PSG), Mathieu Valbuena (Marseille) - Jérémy Ménez (PSG), Pierre-Emerick Aubameyang (Saint-Étienne). Trenér René Girard (Montpellier).

Nejlepší hráči sezony: 1. Eden Hazard, 2. Younes Belhanda, 3. Olivier Giroud


S tímto poněkud netradičním, dlouhým, ale o to podrobnějším souhrnem se s Vámi, čtenáři, pro letošní sezonu definitivně loučím. Pokud se nestane nic neočekávaného, "uvidíme" se zase v srpnu, u předsezonních preview, kdy 17 starých známých doplní nově Bastia, Reims a Troyes. Děkuji za pozornost v průběhu celého roku, pozitivní i negativní ohlasy a živé a podnětné diskuse, a brzy zase na shledanou.