Odpadlíci Ligue 1 2014/15
Poslední výroční sestava nedávno skončeného ročníku Ligue 1 představuje výběr z celkem pětatřiceti hráčů, kteří byli vybráni, aby nesli svůj 'prapor hanby'. Selekce je to skutečně různorodá, od vyčichlých veteránů přes pařížské náhradníky až po ostře sledovaného Divocka Origiho..
Slovo 'odpadlík' je pro některé z níže uvedených možná až příliš kruté - místy by se spíše hodilo označení 'zklamání' či 'smolař'. Určovat tyto negativní kategorie je koneckonců vždy těžké; pro někoho má místo v takové sestavě drahý hráč, který, ač nehrál špatně, svoji tržní cenu jednoduše nenaplnil, někdo by sem zařadil talentovaného borce, jehož v rozletu zabrzdila smolná zranění. Bylo by možné jednoduše postupovat výběrem jedenácti nejslabších hráčů, jenže je vůbec fér takto pranýřovat například náhradníky nováčka, kteří na Ligue 1 ani objektivně nemají, na úkor mnohem schopnějších fotbalistů, hrajících pod své možnosti? Výsledná selekce je jakýmsi mixem všech těchto kategorií..
Brankář: Ali Ahamada (Toulouse)
Místo gólmana zde měl mít původně 'předplacené' Jesper Hansen z Évianu, jenž zahájil sezonu několika tragikomickými výkony a brzy putoval s hanbou na lavičku, kde už zůstal až do konce jara. Na dánského reprezentanta opravdu nedůstojný ročník. Jenže příběh Aliho Ahamady je ještě smutnější - před dvěma lety největší francouzský brankářský talent nejprve přišel o místo mezi tyčemi Toulouse, když jej Alain Casanova nahradil dalším mladíkem Zacharie Boucherem, a poté, co mu nový kouč Dominique Arribagé zpět vrátil místo jedničky, odvděčil se mu dalšími několika hrubkami. Je s podivem, co se s Ahamadou vlastně stalo; jako by prakticky přes noc (či, lépe řečeno, přes jedno léto) ztratil základní gólmanské návyky. Chyby, které opakovaně poslední dva roky vyrábí, jsou totiž často naprosto školácké. Na druhou stranu, stále je mu teprve třiadvacet let.
Pokárat určitě zaslouží i loni neprůstřelný Vincent Enyeama, jemuž to do sítě letos padalo nějak podezřele často; většinou šlo sice o střely, které chytat přímo nemusel, leč to nic nemění na tom, že gólman jeho kalibru by měl být přece jen výraznější oporou. Notoricky nejistý Johnny Placide z Remeše se může alespoň omlouvat tím, že jej nervozita při každém druhém míči provází takřka celou kariéru, a že na jeho podzimních úletech má ve skutečnosti větší podíl kouč Jean-Luc Vasseur, protože to on z něj udělal jedničku na úkor spolehlivého veterána Kossiho Agassy.
Obrana: Sébastien Corchia (Lille), Anthony Weber (Remeš), Jonathan Mensah (Évian), Lucas Digne (PSG)
Pro Sébastiena Corchiu to měl být skvělý rok - Girardovo Lille totiž nehraje na křídla a naopak přehušťuje střed pole, což někdejší opoře Sochaux coby vyloženě ofenzivnímu pravému bekovi dávalo obrovskou volnost v útočných výpadech a zároveň možnost stát se klíčovou oporou celé ofenzivní fáze. Výsledek? Jeden gól a jedna asistence (a dvě červené karty) během jednatřiceti zápasů, v nichž Dogy trpěly směrem dopředu takřka nulovou invencí, pokud tedy zrovna nekouzlil Rony Lopes či (na jaře) Sofiane Boufal. Takto si Corchia svoji sezonu asi nepředstavoval.
Na levé straně bylo rozhodování o něco těžší; fanoušci určitě čekali více od Diega Contenta, který se po svém příchodu z Bayernu nedokázal zabydlet v sestavě Bordeaux a povětšinou podával spíše průměrné, zapomenutelné výkony, zatímco lyonský Henri Bédimo získává pomyslnou trofej pro největší herní 'sešup' oproti loňské sezoně (která však, upřímně řečeno, byla z jeho strany prakticky dokonalá). Oba dva však nakonec překonal Lucas Digne, jenž měl letos v Paříži konečně převzít štafetu od stárnoucího Maxwella a ukázat, proč byl ještě v Lille tipován na budoucí reprezentační jedničku na svém postu - aby se ve výsledku na hřišti objevil v pouhých patnácti zápasech. Maxwell sám bůhvíjak nezářil, ale Digne na něj nedokázal vyvinout téměř žádný tlak.
Fanoušci Marseille si v průběhu sezony často hlasitě stěžovali na výkony Jérémyho Morela, v jeho případě je však nutno přimhouřit obě oči - tento veterán byl totiž vychován coby levý bek v Gourcuffově extrémně ofenzivním Lorientu, takže snaha Marcela Bielsy přetvořit jej na čistokrevného stopera od začátku ignorovala jeho přirozené poziční nedostatky. To Anthony Weber, někdejší kapitán Remeše, svými hrubkami (které jej definitivně odsunuly na lavičku) zarazil mnohem více. Ghanský reprezentant Jonathan Mensah zase vůbec nezvládl svoji plánovanou roli defenzivní opory Évianu, na hřišti se objevil pouze dvanáctkrát a nejvýrazněji na sebe upozornil vyloučením v poháru proti Lorientu a nově i čerstvým čtyřměsíčním disciplinárním trestem, reflektujícím jeho nelegální přestup z Udine.
Záloha: Yohan Cabaye (PSG), Prince Oniangué (Remeš), Yéni N'Gbakoto (Méty)
Pokud mluvíme o čistokrevném zklamání (vzhledem k hráčově potenciálu), je králem celé sezony bezpochyby Yéni N'Gbakoto - třiadvacetiletý odchovanec Mét nasázel z pozice ofenzivního záložníka loni v Ligue 2 skvělých čtrnáct gólů a měl být hlavním triumfem Les Grenats v nejvyšší soutěži. Řada odborníků chválila jeho skvělou fyzičku, zarputilost a střelecký apetit, jenže N'Gbakoto se místo toho viditelně trápil, a přestože nakonec vydržel v základu takřka celou sezonu (a vsítil pět branek), herně zaostal hluboko za očekáváním. Mohli bychom sice na jeho místo dosadit Marvina Martina, od toho však už nejspíš nikdo ani nic neočekává; jen těžko lze uvěřit tomu, že tento dnes naprosto vyčpělý zahřívač tribuny Lille kdysi zaznamenal v dresu Sochaux sedmnáct (!) asistencí během jediné sezony.
Mezi ofenzivními záložníky jsme si příliš neužili ani věčného lazara Alaina Traorého, který po přestupu z Lorientu do Monaka upadl v totální zapomnění, či technicky nesmírně nadaného Christiana 'Tintina' Brülse (ten měl v Rennes po příchodu z Nice převzít roli hlavní kreativní síly, místo toho se však po listopadovém návratu po zranění zmohl pouze na devět startů - ač, nutno dodat, stihl zaznamenat tři asistence). Také jeho někdejší spoluhráč z Les Aiglons, Valentin Eysseric, během léta 2014 jako by ztratil své oblíbené kopačky; Claude Puel mu sice dopřál celý rok v základu, leč on sám po většinu času spíše pozoroval, co předvádějí jeho kolegové Bauthéac, Pléa a Carlos Eduardo. Že zklamal i Bielsův protežé, známý frajírek Florian Thauvin, ví nejspíš každý, kdo dění v Marseille alespoň po očku sleduje - stížnosti na nevyrovnané výkony jednoho z nejtalentovanějších mladíků Francie odtamtud proudily takřka od prvního do posledního kola.
Zbývající dvě pozice vedle N'Gbakota však obsadili defenzivněji ladění hráči - i když to v případě Prince Onianguého není až tak přesné, neboť tento jinak docela typický střední záložník byl loni jedním z nejnebezpečnějších střelců Remeše. Letos však jeho pověstným ranám z dálky scházela muška, do sítě vklouzly pouze tři a tradiční klub tak přišel o svoji velkou zbraň. Podobně i talentovaný habán Sambou Yatabaré proleštil sezonu na lavičce Guingampu a Étienne Didot postupně sám sebe vyšachoval ze sestavy Toulouse. A Yohan Cabaye? Jeho příchod v lednu 2015 doprovázela zdvižená obočí; tehdy opouštěl Newcastle, v jehož dresu se vypracoval mezi elitu Premier League, aby dělal náhradníka v Paříži. Očekávalo se, že po absolvování kompletní letní přípravy bude mít v týmu výraznější roli, místo toho jej však na 'čekací listině' na místo v základu vedle Verrattiho, Matuidiho a Motty předskočili talentovaný Adrien Rabiot a dokonce i primární profesí ofenzivní záložník Javier Pastore. Hráč Cabayeho formátu má určitě na víc, jeho mdlé výkony (když už se dostal na hřiště) mu však příliš nepomohly.
Útok: Serge Gakpé (Nantes), Ricky van Wolfswinkel (Saint-Étienne), Divock Origi (Lille)
Tožský reprezentant Serge Gakpé to v Nantes neměl jednoduché - závěr sezony 2013/14 mu totiž vyšel přímo znamenitě, takže fanoušci zákonitě očekávali, že v té následující přirozeně převezme roli hlavního útočného tahouna od odcházejícího Filipa Djordjeviće. Gakpé, coby rychlonohé pravé křídlo, měl v bleskovém fotbalu Michela Der Zakariana papírově ideální pozici; za celou sezonu však nedokázal navázat na své předešlé výkony, nakonec skóroval pouze třikrát a výrazně se tak podepsal pod to, že Les Canaris končili ročník s ubohými 29 brankami na kontě. Jeho konkurence? Yann Jouffre, dlouholetá opora Lorientu, které pod Sylvainem Ripollem došel dech (během osmnácti startů zaznamenal tento kreativní křídelník jedinou asistenci), bordeauxský stín Henri Saivet (o němž kolují zvěsti, že prý byl kdysi považován za velký talent s potenciálem proniknout až do reprezentace), a zbrklý, nohatý běžec ze Saint-Étienne, Kévin Monnet-Paquet. Ačkoliv ten hraje na levém křídle, odkud během třiceti zápasů zatížil konto soupeřů dvěma brankami, jednou asistencí a nespočtem náběhů do Země nikoho.
Zbývá vzít si na paškál hrotové forvardy; na této pozici je potenciál pro selhání tradičně největší, což letošní 'úroda' jen potvrzuje (ačkoliv například v případě Oly Toivonena bychom mohli být shovívaví, neboť tento Švéd se svým vyčkávacím stylem na krok skoupého 'doklepávače' do extrémně pohyblivého, atletického fotbalu Rennes zkrátka nezapadá). Nebo třeba takový Ronnie Schwartz - do Guingampu přicházel s vizitkou jednoho z elitních střelců dánské ligy, v sestavě však vydržel pouze tři měsíce, než jej Jocelyn Gourvennec ušetřil dalšího trápení přesunutím na tribunu. Od borců jako Djibril Cissé (osm startů / nula branek) nebo Souleymane Camara (37/3) se vzhledem k jejich pokročilému věku také nedaly čekat žádné zázraky (a Camara to alespoň vynahradí svojí pracovitostí, i když v ofenzivě s Mounierem a Sansonem působí jeho styl občas poměrně vtipně).
Mimochodem, když už jsme u Montpellieru, můžeme rovnou uvést další dvě jména - nebýt jarní gólové exploze Lucase Barriose, stali by se Kévin Bérigaud (33/4) s Djamelem Bakarem (14/1) smutnými symboly klubové neefektivity. Ricky van Wolfswinkel zase potvrdil, že pozice hrotového útočníka je v Saint-Étienne nejspíš zakletá a že pod Christophe Galtierem každá 'devítka' hraje jako s kocovinou (nebo je to možná tím, že Wolfswinkel, podobně jako Toivonen, zkrátka není ten pravý typ pro Ligue 1). Uvadla i hvězda kapverdského šikuly Ryana Mendese, jehož v Lille pustili na trávník pouze devatenáctkrát, zatímco Brandao se do tohoto seznamu nominoval už tím, že ihned po svém příchodu do Bastie hlavičkou knokautoval pařížského Thiaga Mottu a prakticky celý rok strávil v distancu. Bravo!
Jak ale naložit s Divockem Origim? Belgický supertalent v Lille rozhodně nezářil, měl v sezoně dlouhá hluchá období a fanoušci Liverpoolu, který jej koupil ihned po vydařeném mistrovství světa, si pomalu začínají trhat vlasy v zoufalství nad tím, koho to jejich klub zase přivedl; za zklamání jej označit určitě lze, vzhledem k jeho potenciálu, talentu a pověsti i za jedno z největších zklamání sezony. Jenže zároveň bychom měli jedním dechem dodat, že šlo o jeho první kompletní sezonu ve vrcholovém fotbalu, že z Brazílie přiletěl unavený a zatížený nereálnými očekáváními, a především že letošní Lille je pro útočníky nesmírně nevděčnou destinací. Taktika Dog spočívala primárně v držení míče uprostřed pole, jenže se třemi středními záložníky jim chyběl efektivní model přechodu do útoku, takže Origi po většinu času pouze sváděl bezcílné boje s přesilou soupeřových obránců (a i tak vstřelil ve třiatřiceti zápasech osm branek a přidal tři asistence). Na druhou stranu, jeho kolega Nolan Roux byl v téže situaci - a popasoval se s ní mnohem lépe.
Zdroj obrázků: Archiv Ligue1.com
Slovo 'odpadlík' je pro některé z níže uvedených možná až příliš kruté - místy by se spíše hodilo označení 'zklamání' či 'smolař'. Určovat tyto negativní kategorie je koneckonců vždy těžké; pro někoho má místo v takové sestavě drahý hráč, který, ač nehrál špatně, svoji tržní cenu jednoduše nenaplnil, někdo by sem zařadil talentovaného borce, jehož v rozletu zabrzdila smolná zranění. Bylo by možné jednoduše postupovat výběrem jedenácti nejslabších hráčů, jenže je vůbec fér takto pranýřovat například náhradníky nováčka, kteří na Ligue 1 ani objektivně nemají, na úkor mnohem schopnějších fotbalistů, hrajících pod své možnosti? Výsledná selekce je jakýmsi mixem všech těchto kategorií..
Brankář: Ali Ahamada (Toulouse)
Místo gólmana zde měl mít původně 'předplacené' Jesper Hansen z Évianu, jenž zahájil sezonu několika tragikomickými výkony a brzy putoval s hanbou na lavičku, kde už zůstal až do konce jara. Na dánského reprezentanta opravdu nedůstojný ročník. Jenže příběh Aliho Ahamady je ještě smutnější - před dvěma lety největší francouzský brankářský talent nejprve přišel o místo mezi tyčemi Toulouse, když jej Alain Casanova nahradil dalším mladíkem Zacharie Boucherem, a poté, co mu nový kouč Dominique Arribagé zpět vrátil místo jedničky, odvděčil se mu dalšími několika hrubkami. Je s podivem, co se s Ahamadou vlastně stalo; jako by prakticky přes noc (či, lépe řečeno, přes jedno léto) ztratil základní gólmanské návyky. Chyby, které opakovaně poslední dva roky vyrábí, jsou totiž často naprosto školácké. Na druhou stranu, stále je mu teprve třiadvacet let.
Pokárat určitě zaslouží i loni neprůstřelný Vincent Enyeama, jemuž to do sítě letos padalo nějak podezřele často; většinou šlo sice o střely, které chytat přímo nemusel, leč to nic nemění na tom, že gólman jeho kalibru by měl být přece jen výraznější oporou. Notoricky nejistý Johnny Placide z Remeše se může alespoň omlouvat tím, že jej nervozita při každém druhém míči provází takřka celou kariéru, a že na jeho podzimních úletech má ve skutečnosti větší podíl kouč Jean-Luc Vasseur, protože to on z něj udělal jedničku na úkor spolehlivého veterána Kossiho Agassy.
Obrana: Sébastien Corchia (Lille), Anthony Weber (Remeš), Jonathan Mensah (Évian), Lucas Digne (PSG)
Pro Sébastiena Corchiu to měl být skvělý rok - Girardovo Lille totiž nehraje na křídla a naopak přehušťuje střed pole, což někdejší opoře Sochaux coby vyloženě ofenzivnímu pravému bekovi dávalo obrovskou volnost v útočných výpadech a zároveň možnost stát se klíčovou oporou celé ofenzivní fáze. Výsledek? Jeden gól a jedna asistence (a dvě červené karty) během jednatřiceti zápasů, v nichž Dogy trpěly směrem dopředu takřka nulovou invencí, pokud tedy zrovna nekouzlil Rony Lopes či (na jaře) Sofiane Boufal. Takto si Corchia svoji sezonu asi nepředstavoval.
Na levé straně bylo rozhodování o něco těžší; fanoušci určitě čekali více od Diega Contenta, který se po svém příchodu z Bayernu nedokázal zabydlet v sestavě Bordeaux a povětšinou podával spíše průměrné, zapomenutelné výkony, zatímco lyonský Henri Bédimo získává pomyslnou trofej pro největší herní 'sešup' oproti loňské sezoně (která však, upřímně řečeno, byla z jeho strany prakticky dokonalá). Oba dva však nakonec překonal Lucas Digne, jenž měl letos v Paříži konečně převzít štafetu od stárnoucího Maxwella a ukázat, proč byl ještě v Lille tipován na budoucí reprezentační jedničku na svém postu - aby se ve výsledku na hřišti objevil v pouhých patnácti zápasech. Maxwell sám bůhvíjak nezářil, ale Digne na něj nedokázal vyvinout téměř žádný tlak.
Fanoušci Marseille si v průběhu sezony často hlasitě stěžovali na výkony Jérémyho Morela, v jeho případě je však nutno přimhouřit obě oči - tento veterán byl totiž vychován coby levý bek v Gourcuffově extrémně ofenzivním Lorientu, takže snaha Marcela Bielsy přetvořit jej na čistokrevného stopera od začátku ignorovala jeho přirozené poziční nedostatky. To Anthony Weber, někdejší kapitán Remeše, svými hrubkami (které jej definitivně odsunuly na lavičku) zarazil mnohem více. Ghanský reprezentant Jonathan Mensah zase vůbec nezvládl svoji plánovanou roli defenzivní opory Évianu, na hřišti se objevil pouze dvanáctkrát a nejvýrazněji na sebe upozornil vyloučením v poháru proti Lorientu a nově i čerstvým čtyřměsíčním disciplinárním trestem, reflektujícím jeho nelegální přestup z Udine.
Záloha: Yohan Cabaye (PSG), Prince Oniangué (Remeš), Yéni N'Gbakoto (Méty)
Pokud mluvíme o čistokrevném zklamání (vzhledem k hráčově potenciálu), je králem celé sezony bezpochyby Yéni N'Gbakoto - třiadvacetiletý odchovanec Mét nasázel z pozice ofenzivního záložníka loni v Ligue 2 skvělých čtrnáct gólů a měl být hlavním triumfem Les Grenats v nejvyšší soutěži. Řada odborníků chválila jeho skvělou fyzičku, zarputilost a střelecký apetit, jenže N'Gbakoto se místo toho viditelně trápil, a přestože nakonec vydržel v základu takřka celou sezonu (a vsítil pět branek), herně zaostal hluboko za očekáváním. Mohli bychom sice na jeho místo dosadit Marvina Martina, od toho však už nejspíš nikdo ani nic neočekává; jen těžko lze uvěřit tomu, že tento dnes naprosto vyčpělý zahřívač tribuny Lille kdysi zaznamenal v dresu Sochaux sedmnáct (!) asistencí během jediné sezony.
Mezi ofenzivními záložníky jsme si příliš neužili ani věčného lazara Alaina Traorého, který po přestupu z Lorientu do Monaka upadl v totální zapomnění, či technicky nesmírně nadaného Christiana 'Tintina' Brülse (ten měl v Rennes po příchodu z Nice převzít roli hlavní kreativní síly, místo toho se však po listopadovém návratu po zranění zmohl pouze na devět startů - ač, nutno dodat, stihl zaznamenat tři asistence). Také jeho někdejší spoluhráč z Les Aiglons, Valentin Eysseric, během léta 2014 jako by ztratil své oblíbené kopačky; Claude Puel mu sice dopřál celý rok v základu, leč on sám po většinu času spíše pozoroval, co předvádějí jeho kolegové Bauthéac, Pléa a Carlos Eduardo. Že zklamal i Bielsův protežé, známý frajírek Florian Thauvin, ví nejspíš každý, kdo dění v Marseille alespoň po očku sleduje - stížnosti na nevyrovnané výkony jednoho z nejtalentovanějších mladíků Francie odtamtud proudily takřka od prvního do posledního kola.
Zbývající dvě pozice vedle N'Gbakota však obsadili defenzivněji ladění hráči - i když to v případě Prince Onianguého není až tak přesné, neboť tento jinak docela typický střední záložník byl loni jedním z nejnebezpečnějších střelců Remeše. Letos však jeho pověstným ranám z dálky scházela muška, do sítě vklouzly pouze tři a tradiční klub tak přišel o svoji velkou zbraň. Podobně i talentovaný habán Sambou Yatabaré proleštil sezonu na lavičce Guingampu a Étienne Didot postupně sám sebe vyšachoval ze sestavy Toulouse. A Yohan Cabaye? Jeho příchod v lednu 2015 doprovázela zdvižená obočí; tehdy opouštěl Newcastle, v jehož dresu se vypracoval mezi elitu Premier League, aby dělal náhradníka v Paříži. Očekávalo se, že po absolvování kompletní letní přípravy bude mít v týmu výraznější roli, místo toho jej však na 'čekací listině' na místo v základu vedle Verrattiho, Matuidiho a Motty předskočili talentovaný Adrien Rabiot a dokonce i primární profesí ofenzivní záložník Javier Pastore. Hráč Cabayeho formátu má určitě na víc, jeho mdlé výkony (když už se dostal na hřiště) mu však příliš nepomohly.
Útok: Serge Gakpé (Nantes), Ricky van Wolfswinkel (Saint-Étienne), Divock Origi (Lille)
Tožský reprezentant Serge Gakpé to v Nantes neměl jednoduché - závěr sezony 2013/14 mu totiž vyšel přímo znamenitě, takže fanoušci zákonitě očekávali, že v té následující přirozeně převezme roli hlavního útočného tahouna od odcházejícího Filipa Djordjeviće. Gakpé, coby rychlonohé pravé křídlo, měl v bleskovém fotbalu Michela Der Zakariana papírově ideální pozici; za celou sezonu však nedokázal navázat na své předešlé výkony, nakonec skóroval pouze třikrát a výrazně se tak podepsal pod to, že Les Canaris končili ročník s ubohými 29 brankami na kontě. Jeho konkurence? Yann Jouffre, dlouholetá opora Lorientu, které pod Sylvainem Ripollem došel dech (během osmnácti startů zaznamenal tento kreativní křídelník jedinou asistenci), bordeauxský stín Henri Saivet (o němž kolují zvěsti, že prý byl kdysi považován za velký talent s potenciálem proniknout až do reprezentace), a zbrklý, nohatý běžec ze Saint-Étienne, Kévin Monnet-Paquet. Ačkoliv ten hraje na levém křídle, odkud během třiceti zápasů zatížil konto soupeřů dvěma brankami, jednou asistencí a nespočtem náběhů do Země nikoho.
Zbývá vzít si na paškál hrotové forvardy; na této pozici je potenciál pro selhání tradičně největší, což letošní 'úroda' jen potvrzuje (ačkoliv například v případě Oly Toivonena bychom mohli být shovívaví, neboť tento Švéd se svým vyčkávacím stylem na krok skoupého 'doklepávače' do extrémně pohyblivého, atletického fotbalu Rennes zkrátka nezapadá). Nebo třeba takový Ronnie Schwartz - do Guingampu přicházel s vizitkou jednoho z elitních střelců dánské ligy, v sestavě však vydržel pouze tři měsíce, než jej Jocelyn Gourvennec ušetřil dalšího trápení přesunutím na tribunu. Od borců jako Djibril Cissé (osm startů / nula branek) nebo Souleymane Camara (37/3) se vzhledem k jejich pokročilému věku také nedaly čekat žádné zázraky (a Camara to alespoň vynahradí svojí pracovitostí, i když v ofenzivě s Mounierem a Sansonem působí jeho styl občas poměrně vtipně).
Mimochodem, když už jsme u Montpellieru, můžeme rovnou uvést další dvě jména - nebýt jarní gólové exploze Lucase Barriose, stali by se Kévin Bérigaud (33/4) s Djamelem Bakarem (14/1) smutnými symboly klubové neefektivity. Ricky van Wolfswinkel zase potvrdil, že pozice hrotového útočníka je v Saint-Étienne nejspíš zakletá a že pod Christophe Galtierem každá 'devítka' hraje jako s kocovinou (nebo je to možná tím, že Wolfswinkel, podobně jako Toivonen, zkrátka není ten pravý typ pro Ligue 1). Uvadla i hvězda kapverdského šikuly Ryana Mendese, jehož v Lille pustili na trávník pouze devatenáctkrát, zatímco Brandao se do tohoto seznamu nominoval už tím, že ihned po svém příchodu do Bastie hlavičkou knokautoval pařížského Thiaga Mottu a prakticky celý rok strávil v distancu. Bravo!
Jak ale naložit s Divockem Origim? Belgický supertalent v Lille rozhodně nezářil, měl v sezoně dlouhá hluchá období a fanoušci Liverpoolu, který jej koupil ihned po vydařeném mistrovství světa, si pomalu začínají trhat vlasy v zoufalství nad tím, koho to jejich klub zase přivedl; za zklamání jej označit určitě lze, vzhledem k jeho potenciálu, talentu a pověsti i za jedno z největších zklamání sezony. Jenže zároveň bychom měli jedním dechem dodat, že šlo o jeho první kompletní sezonu ve vrcholovém fotbalu, že z Brazílie přiletěl unavený a zatížený nereálnými očekáváními, a především že letošní Lille je pro útočníky nesmírně nevděčnou destinací. Taktika Dog spočívala primárně v držení míče uprostřed pole, jenže se třemi středními záložníky jim chyběl efektivní model přechodu do útoku, takže Origi po většinu času pouze sváděl bezcílné boje s přesilou soupeřových obránců (a i tak vstřelil ve třiatřiceti zápasech osm branek a přidal tři asistence). Na druhou stranu, jeho kolega Nolan Roux byl v téže situaci - a popasoval se s ní mnohem lépe.
Zdroj obrázků: Archiv Ligue1.com
Komentáře (1)
Přidat komentářChudák Wolfswinkel už má druhou odpadlickou sezónu v řadě :D Jinak Cabaye odešel z Newcastlu už loni :)
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele