Omar Sivori - Špinavá růže

"Byl to Maradona šedesátých let," prohlásil jednou Antonio Iuliano, bývalý Sivoriho spoluhráč z Neapole. Měl pravdu. Sivori byl fotbalista, na nějž v současnosti již mnozí zapomněli. Neoprávněně, neboť na poválečných trávnících neběhalo hodně lepších fotbalistů. Zvláště turínský Juventus nikdy nezapomene na muže, jenž klub přivedl ke třem mistrovským titulům během čtyř let.

Enrique Omar Sivori se narodil 2. října roku 1935 v argentinském městečku San Nicolas. Kořeny rodiny Sivoriových přitom jsou zasazeny hluboko v Itálii. Je tomu již více než sto let, kdy Omarův dědeček přeplul oceán a usadil se v pozdějším rodišti budoucí hvězdy světového fotbalu. Starý pan Sivori si svého nadaného vnuka bohužel příliš neužil, zemřel, když byl chlapec ještě v kočárku. Rodiče i s dítětem se přestěhovali do jihoamerické metropole Buenos Aires, a právě tam byly počátky fotbalového růstu malého Sivoriho.

Rodina bydlela v paneláku na okraji města, pro Omara však bylo nejdůležitější, že hned za domem bylo fotbalové hřiště. Co na tom, že značně nezpůsobilé a zničené? Právě tam chodil každý den hrávat, kromě toho si přivydělával dolary nošením golfových holí na nedalekých golfových greenech.

Neminul den, aby Sivori nehrál fotbal. Pouliční bitvy s kamarády se staly událostí týdne. Nezáleželo na tom, že mezi sebou hrálo pořád dokola pár stejných chlapců, výhra byla vždy sladká. Sám Sivori později vzpomínal: "Podobné zápasy mne zocelily. V těch soubojích nešlo o žádné body, přesto každý makal na doraz, aby vyhrál." Spoluhráči to s ním měli těžké. Výborný střelec Sivori chtěl mít balon jen pro sebe, neustále na kamarády pokřikoval, ať mu nahrají, když se tak nestalo, začal se vztekat. Tričko neustále vytažené z trenýrek, hromada energie a obrovská touha po výhře - to je charakteristika začínajícího útočníka. Nutno dodat, že k němu pasovala i později, při profesionálních zápasech...

Pro velký fotbal ho objevil jistý Renato Cesarini, bývalý vynikající útočník Juventusu ze třicátých let minulého století. Díky němu od sedmnácti nastupoval za River Plate, což zanedlouho následovala i pozvánka do národního týmu Argentiny. "Jméno mi dali rodiče, ale známým mě udělal Cesarini," uznával sám Sivori. Bylo mu teprve devatenáct, když poprvé oblékl slavný dres River Plate, což je pro většinu Argentinců, spolu s Bocou Juniors, klub číslo jedno. Tři roky strávil Sivori v Buenos Aires. Výsledek? Tři tituly mistra Argentiny.

V poslední ze tří sezón mu přitom bylo pouhých dvacet dva let.

V roce 1957 Peru pořádalo mistrovství Jižní Ameriky. Panečku, to byly zápasy. Brankový průměr turnaje byl přímo neuvěřitelný: 4,8 branek na zápas. Evropa mohla jen tiše závidět... V historii fotbalu se odehrálo jen málo lepších a hlavně krásnějších turnajů, než ten z Peru 1957. Šampionát se hrál systémem každý s každým, výsledky byly započítávány do společné skupiny. Argentina se pyšnila hvězdným útočným triem Maschio, Angelillo, Sivori, který doslova děsil soupeře. Hned první zápas Argentinců proti Kolumbii přinesl neopakovatelný zážitek. Výběr okolo Sivoriho doslova rozdrtil soupeře v poměru 8:2. Maschio nastřílel čtyři branky. Sivori po dobu celého šampionátu předváděl úchvatné výkony. Co na tom, že mu bylo teprve dvaadvacet, i tak zastínil všechny ostatní. Argentina však nebyla jediná, kdo předváděl překrásné ofenzivní koncerty. Například Brazílie nejprve hattrickem Didiho zničila Chile, následně deklasovala Ekvádor 7:1, nebo naprosto zdevastovala Kolumbii 9:0. Jen pro zajímavost: brazilský forvard Evaristo si jen proti Kolumbii připsal pět přesných zásahů. Hůř na tom nebyla ani Uruguay. Ta nejprve sestřelila Ekvádor 5:2, později dokonce porazila i Brazílii.

Vraťme se však k Argentině. Po úvodním debaklu Kolumbie přišel skalp Ekvádoru v poměru 3:0, v následujícím utkání pak také Uruguaye, tentokrát 4:0. Nutno přitom podotknout, že Uruguay tenkrát měla skutečně velmi silný výběr. Sivori se trefil proti Ekvádoru, když zvyšoval na 2:0, nebo také na začátku zápasu s Chile, kdy otevíral skóre již v sedmé minutě (Argentina nakonec vyhrála 6:2). Po Chile to však mělo přijít... Co? No přece vrchol turnaje - souboj Argentiny s Brazílií. Dva nesmiřitelní rivalové se střetli v předposledním zápase celého šampionátu. Před výkopem si stálo lépe Selecao. Na svém kontě mělo třiadvacet bodů a okupovalo první příčku tabulky. Argentina měla o bod méně, proto nesměla prohrát. Diváci v Limě byli svědky skvělého vystoupení s jasným výsledkem: 3:0. Pro koho? Pro Argentinu. Toto vítězství Argentincům zajistilo celkový triumf, nic na tom nezměnila ani porážka 1:2 s Peru, v posledním zápase turnaje (trefil se Sivori). Celá Argentina oslavovala nové hrdiny. Pro hrdou zemi to byl již jedenáctý jihoamerický titul. Triumfální návrat fotbalistů sledovaly desetitisíce fanoušků, do ulic se vydal snad každý, kdo toho byl schopen. Právě skončil jeden z nejhezčích turnajů v dějinách fotbalu...

Zlato z Copa América se ukázalo jako klíčové v pozdější Sivoriho kariéře. Ihned po příjezdu domů se ozval turínský gigant Juventus, který byl pro získání geniálního hráče ochoten udělat prakticky vše. 140 000 dolarů vyplatila Stará dáma River Plate. Jednalo se o tehdy jasně nejdražší přestup v historii nejkrásnější hry na světě. Podobně to dopadlo s oběma útočnými kolegy Sivoriho. Ani ti nezůstali v Argentině. Maschio i Angelillo přestoupili do Interu Milán. Pojďme však zpět k Sivorimu a Juventusu...

Šéfové turínského velkoklubu si mohli mnout ruce hned po pár kolech Serie A. Peníze vložené do mladého střelce se začaly rychle vracet. Již první Sivoriho sezona na turínském stadionu přinesla Scudetto, on sám nastřílel úctyhodných dvacet dva gólů. "Problém s adaptací? Co to je?" mohl si spokojeně říkat paličák Sivori. Ani v Juventusu nic neztratil na své výbušnosti a tvrdohlavosti. Od počátku dával jasně najevo, kdo je nejlepší a kolem koho se vše bude točit. "Byl trochu arogantní, protože věděl, že toho umí strašně moc," poznamenal Zlatý hoch italského fotbalu Gianni Rivera z AC Milán. Měl pravdu. Sivori udivoval krásnými jemnými kličkami, tvrdými a přesnými střelami, silou v osobních soubojích i nezkrotnou povahou. Musel pořád vyhrávat. Nesnášel fauly protihráčů, přitom sám byl nejtrestanějším hráčem ligy. Během působení v Itálii musel vynechat celkem třicet tři zápasů z důvodů disciplinárního trestu... Fotbalista to ale byl od Boha. Juventus tehdy měl výjimečný útok: uprostřed válel John Charles, nejlepší velšský fotbalista historie, napravo Giampiero Boniperti (se 178 góly donedávna nejlepší střelec v dějinách Juventusu), vlevo pak Omar Sivori, jenž hře dával myšlenku a sílu. Mužstvo vedl již zmiňovaný Renato Cesarini.

Pro bianconeri to byly zlaté časy. V dalších dvou sezonách získali Scudetto, k tomu třikrát Italský pohár. Sivori byl dvakrát za sebou zvolen nejlepším háčem Serie A (1960, 61), v roce 1960 navíc se sedmadvaceti zásahy vyhrál také italskou tabulku střelců. Korunou skvělé sezóny Sivoriho byl Zlatý míč France Footballu pro rok 1961. Fotbalista se nemůže dočkat většího ocenění individuálních kvalit. Mimo nepopiratelné fotbalové kvality však Sivori proslul také zákeřností a špatným snášením tlaku. Památným zápasem se stal souboj Juventusu s Interem Milán, který vedl slavný Argentinec Helenio Herrera. Herrera Sivoriho během utkání neustále provokoval ostrými slovy od postranní čáry. Atak proslulého kouče se pro Sivoriho stal nevydržitelným, a tak ho zastavil. Jak? Inu, běží druhý poločas, Juventus zahrává aut. Balon si zpracuje Sivori, otočí se, nechá odrazit míč od země a vší silou ho asi ze dvou metrů napálí do Herrery. Diagnóza - tři vyražené zuby, zlomený nos a obrovská modřina. Sivori? Devět týdnů zákaz fotbalu. Pro podobné výstřelky se Sivorimu přezdívalo Špinavá růže. Proč růže? Jeho hra se vyjímala jako květina, čili růže. Špinavá byla právě kvůli mnohým disciplinárním prohřeškům...

Inter byl pro Sivoriho vůbec zajímavým soupeřem. Byli to totiž právě nerazzurri, komu slavný střelec nasázel rekordních šest branek v jednom zápase. Tímto nevídaným počinem se navždy zapsal do kronik italského fotbalu, neboť napodobil Giuseppe Meazzu, jemuž se stejný kousek povedl ve třicátých letech.

Sivori byl zajímavý fotbalista. Přesně ten typ, který milují fanoušci jeho klubu, naopak příznivci soupeře to cítí opačně. Trnem v oku mnohých diváků byla jeho sebejistota a suverenita. Sivori sám o sobě nikdy nepochyboval. Jeho projev byl nedbalý, dres vytažený z trenýrek, rozcuchané vlasy, stulpny vždy stažené pod kotníky. "Proč bych nosil chrániče? Zepředu mě nikdo netrefí, protože faulům dokážu uhnout, a zezadu mě nemá co chránit," prohlašoval s oblibou. Jeho silnou stránkou bylo zakončení. Kopal levou nohou, pravou měl více méně na opírání. Levačka byla neobvykle silná a přesná. Široká škála zakončení dávala vybrat: střela pod břevno, technický oblouček, přízemní dělovka k tyči nebo třeba klička? Nic nebyl problém. "Byl to můj starší bratr. Naučil jsem se od něj skutečně hodně," obdivoval se mu jiný slavný útočník černobílých Roberto Bettega. Mnoho přezdívek se váže k temperamentnímu jižanovi: El Cabezon - Paličák, mu říkali pro jeho známou tvrdohlavost a nesnášení porážek, El Gran Zurdo - Velký levák, byla přezdívka oslavující kladnější vlastnost, a sice skvělou levou nohu. No a konečně nejslavnější z přízvisek: Špinavá růže, byla vymyšlena kým jiným než Italy, kteří se v podobných věcech vyžívají.

Neměl-li Sivori dobrou náladu, bylo radno se mu obloukem vyhnout. Když si ho někdo náhodou dovolil nakopnout, neváhal mu to za zády rozhodčího oplatit. Zatahání za vlasy, fauly loktem, postrkování čelem či nenápadné, zato nepříjemné a bolestivé kopance nad kotník, to byla Sivoriho specialita. Lidé jej obdivovali, trenéři a spoluhráči si však museli dávat pozor. Abychom z něj však zase neudělali zlého muže, citujme vyjádření kolegy z argentinské reprezentace Humberta Maschia: "Ve svém životě jsem potkal jen málo pozoruhodnějších lidí, než byl Omar. Báječný parťák a opravdový tahoun týmu. Po jeho boku nešlo zápas odfláknout. On totiž opravdu neuměl prohrávat. Když už se to stalo, nebyla s ním zbytek dne řeč."

Sivori sám sobě zkomplikoval život v roce 1962. To když mu byl odhalen a potvrzen doping. I díky dopingu Italové o pár desítek let později s oblibou Sivoriho srovnávali s Diegem Maradonou. Oba byli obviněni z dopingu, oba byli Argentinci, oba nesmírně talentovaní, oba útočníci, kteří si pro míče mnohdy sbíhali hlouběji do pole, oba hráči Neapole. Zde však nastal jeden rozdíl - zatímco Maradona v Neapoli prožil nejlepší období klubové kariéry, Sivori tam s kariérou končil. O tom však později...

Na argentinskou reprezentaci Sivori zanevřel po světovém šampionátu 1958. Na turnaj totiž nebyl vůbec nominován. Urazil se a požádal o italské občanství, na což měl vzhledem k italským kořenům rodičů právo... Itálie geniálního hráče s radostí přijala, naopak Argentina o svou chloubu přišla.

V roce 1962 Itálie se Sivorim odjížděla na mistrovství světa do Chile. Azzurri si kladli jen ty nejvyšší cíle, opírali se hlavně o Sivoriho a další naturalizované Jihoameričany. Jakým zklamáním bylo loučení po základní skupině. Tak brzy to nikdo nečekal... Italští novináři nešetřili ostrými titulky, vina byla dávána především Jihoameričanům včetně Sivoriho. "Nedávají do hry srdce," poukazovali paparazzi. Přitom do začátku turnaje se Sivorimu v dresu squadry azzurry dařilo. Vždyť v devíti odehraných zápasech nastřádal osm gólů. To je průměr bezmála branky na zápas. Co však z toho, když na nejdůležitější akci došel střelný prach...

Zlaté časy v Juventusu pro Sivoriho skončily s příchodem paraguayského kouče Heriberta Herrery (neplést se jmenovcem  Heleniem Herrerou, slavnějším lodivodem Interu). "Fotbal budu hrát srdcem, a ne podle schémat," rozčiloval se a po pár zápasech se znechuceně stěhoval do Neapole. Za Starou dámu během osmi let nastoupil k celkem 215 zápasům, v nichž si připsal úctyhodných 134 branek. Pro klub toho udělal nesmírně hodně. Až bude Juventus jednou sestavovat nejlepší jedenáctku své historie, Sivori jistě nebude chybět...

V Neapoli už to s hrou slavného Paličáka šlo z kopce. Více než hrou byl vidět nejrůznějšími extempore, vrcholem byla hromadná bitka v zápase Neapole s Juventusem. Sivori neunesl osobní bránění, které mu nedovolovalo prakticky jakýkoli svobodný pohyb, nakopl soupeře a bitku vyprovokoval. Italský fotbalový svaz mu vyměřil trest na šest utkání, což jej tak pobouřilo, že naštvaně odjel do Argentiny. A už se nevrátil. S fotbalem skončil navždy...

Byl to smutný konec velkého hráče, i když smutný, spíše se chce říci stylový a typický, chyběl snad jen vstřelený gól a bylo by to v pořádku...

Sivori však s fotbalem neskončil nadobro. Jen rok trvala přestávka, po níž usedl do křesla trenéra argentinského klubu Rosario Central. Klubu se ale nedařilo, angažmá nakonec trvalo jen pár měsíců, po nichž raději odešel do Estudiantes. Ani tam však pšenka nekvetla a po roce skončil i tam. V roce 1972 se ujal národního týmu Argentiny. Na světovém šampionátu v Německu, o dva roky později, však chyběl. Pár měsíců před turnajem ho ve funkci vystřídal Vladislao Cap. Sivori se prostě nezměnil a vedení národního svazu už odmítalo dál trpět špatné výsledky provázené slovními výpady trenéra. Štěstí nepřineslo ani působení u milovaného River Plate, ani u Neapole. Poslední trenérskou zastávkou byla rok trvající anabáze u argentinského Velezu Sarsfield. "Ne každý úspěšný hráč, musí být nutně úspěšný trenér," musel si připomenout Sivori.

Trenérskou profesi vystřídala práce vyhledávače talentů Juventusu Turín v Jižní Americe. Tato práce Sivoriho bavila. Zůstal u fotbalu, přitom však měl dost času na osobní klid a odpočinek. Později začal pracovat jako novinář. Jeho ostré články se staly vyhledávaným tématem diskuzí fanoušků, ještě oblíbenější bylo vystupování legendárního hráče v televizi, kde pro sportovní kanál argentinské televize komentoval fotbalové přenosy. Jeho štiplavé poznámky brzy prosluly. "Proč běží, jako kdyby mu nutili klystýr?" To je jedna z jeho nejslavnějších vět za mikrofonem. V Argentině jej fanoušci nikdy nepřestali milovat...

Psal se 17. únor, rok 2005. Ten den nás Enrique Omar Sivori opustil navždy. Stalo se tak takřka na den přesně rok po smrti Johna Charlese. Onoho mohutného Velšana, s nímž Sivori v dresu Juventusu vytvořil nejúdernější útočnou dvojici začátku šedesátých let. Světové sdělovací agentury připomínaly život a úspěchy pátého nejlepšího fotbalisty v dějinách Argentiny. Právě tak totiž rozhodla Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS). Jen Maradona, di Stéfano, Moreno a Pedernera byli lepší. Až za Sivorim skončily hvězdy jako Kempes, Passarella či Orsi.

Nejen Argentina, nýbrž celý svět nikdy nezapomene na Špinavou růži...

Úspěchy: mistr Jižní Ameriky (1957), 3x mistr Argentiny (1955, 56, 57), 3x mistr Itálie (1958, 60, 61), 3x vítěz Italského poháru (1959, 60, 65), vítěz Zlatého míče (1961), nejlepší hráč Italské ligy (1960, 61), nejlepší střelec Italské ligy (1960), 5. nejlepší fotbalista Argentiny 20. století podle IFFHS, 16. nejlepší fotbalista Jižní Ameriky 20. století podle IFFHS, 36. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.