Pod pařížskou šibenicí: Je Laurent Blanc mužem na svém místě?

Dnes osmačtyřicetiletý Laurent Blanc je jednou z nejrespektovanějších person ve francouzském fotbale. Jeho jméno je synonymem pro úspěch, což dokazuje už letmý pohled na jeho hráčskou i trenérskou kariéru. Nyní však stojí před dost možná nejobtížnějším úkolem od doby, kdy se rozhodl pověsit kopačky na hřebík..

Bezmoc, zoufalství, frustrace. Kdyby byl v pozici PSG kterýkoliv jiný tým, nejspíš bychom mluvili o úspěšném startu do sezony - Pařížané jsou koneckonců posledním účastníkem Ligue 1, který ještě nepoznal hořkost porážky, ať už na domácí nebo evropské frontě. Jenže sobotní remíza 1:1 na půdě Toulouse byla v osmi ligových kolech už pátá, což je na tak ambiciózní, bohatý a kvalitní klub zkrátka příliš. Blanc se ani nesnažil zastírat problémy, které pařížskou kabinu obestírají. "Hráči se hodně snaží, možná ještě více než loni, kdy jsme vyhrávali 3:0 nebo 4:0," nechal se slyšet na pozápasové tiskové konferenci, a nebylo to poprvé, kdy z jeho slov sálala těžce skrývaná bezradnost.

Samotný výsledek 1:1 ze Stade Municipal by nebyl sám o sobě žádnou tragédií; Toulouse letos vypadá opravdu dobře, pravděpodobně nejlépe od nástupu trenéra Alaina Casanovy, a při ideální konstelaci hvězd si může troufat i na boj o našlapanou první třetinu tabulky. Způsob, jakým PSG svého posledního bodu dosáhlo, je však alarmující - zvláště vzhledem k blížícímu se duelu v Lize mistrů s Barcelonou. Od začátku sezony je totiž zřejmé, že se v hlavním městě něco změnilo.


Lyonská rána a fantomův pád

PSG zahájilo sezonu triumfem ve francouzském Superpoháru a po následujících sedm týdnů zůstávalo poměrně předvídatelným týmem: doma sbíralo výhry (2:0 s Bastií, 5:0 se Saint-Étienne), venku remízy (2:2 v Remeši, 0:0 na Évianu, 1:1 v Rennes, 1:1 v Lize mistrů proti Ajaxu). Rozhodujícím datem bylo 21. září, kdy do Parku princů přijel Lyon, v nové sezoně výběr nezkušených odchovanců, kterému stále dělá potíže najít stabilnější formu. Na domácí tribuně se v čestné lóži uvelebil dokonce i sám šajch Hamad at-Thání, majitel společnosti QSI (vlastníka klubu), který přitom jednotlivé zápasy navštěvuje jen při zvláštních příležitostech. Po plichtách v Rennes a Amsterdamu, kde Pařížané pokaždé vedli, jen aby si vzápětí nechali vstřelit vyrovnávací gól, mělo přijít uklidňující vítězství.

To, co se odehrávalo na hřišti, však bohaté vlastníky rychle vyvedlo z pochyb - tady už nejde o nějaký krátkodobý úbytek formy, ale potenciálně devastující systémový problém. Blancovi svěřenci opět skórovali jako první, po zaslouženém vyrovnání Lyonu jim však - potřetí za sebou - zbyly jen oči pro pláč. PSG poprvé doma ztratilo, a co více, Zlatan Ibrahimovic odehrál svůj dost možná nejhorší zápas od přestupu z AC Milán. Bylo to třetí utkání v řadě, kdy nedokázal skórovat; pokud se mu to nepovede ani při dalším startu, vytvoří si nový osobní pařížský anti-rekord. Fenomenální útočník, který loni (a ještě letos v srpnu) oslňoval dost možná nejlepší formou svého života, najednou slouží jako nejkřiklavější důkaz Blancových chyb. (A díky gólové explozi André-Pierre Gignaca navíc přišel o vedoucí místo v tabulce střelců, což byla věc ještě nedávno nemyslitelná.)

Že je PSG na "Ibrovi" příliš závislé, není žádná novinka; poukazují na to různí novináři, odborníci, pozorovatelé i fanoušci prakticky od okamžiku, kdy poprvé vkročil do hlavního města. Blanc však působí dojmem, že bez své největší opory neumí hrát; ne že by jeho katarskými miliardami poháněný, světovými hvězdami nabitý tým bez Ibrahimovice lehce upadl, on se bez něj propadá rovnou do bahnitého průměru. V současnosti je švédský zabiják zraněný a neví se, jestli proti Barceloně bude moci nastoupit; místo toho, aby situaci uklidňoval, však Blanc svými prohlášeními pouze prohlubuje paniku z případné delší útočníkovy absence. "V tuto chvíli nevím, jaké ofenzivní hráče budu mít na Barcelonu k dispozici. Tento tým však s Ibrou hraje jinak než bez něj, to dokonce uznává i Luis Enrique. Naši lékaři a celý klub udělají všechno pro to, aby se stihl dát do pořádku. Je to velmi důležitý hráč," nechal se kouč slyšet po utkání v Toulouse; pokud by řekl "Modleme se, protože bez Ibry jsme nahraní," vyšlo by to zhruba nastejno. Při pouhém pohledu na cenovky ostatních ofenzivních hráčů se jedná o pořádnou dávku cynismu.

Proti Lyonu hrál zastupující pařížský kapitán pod injekcemi, a bylo jasně vidět, jak ho zápas nebaví - nedostával se k míči, ztratil svůj pověstný pohyb, byl pomalý, těžkopádný, často se vztekal, a že vydržel na hřišti celých 90 minut je nutné přičítat jen a pouze tomu, že jej Blanc zkrátka zbožňuje. Dokud si Ibra nezlomí nohu, vždy existuje 10 jiných kandidátů na vystřídání. V dalším utkání vloženého kola na půdě Caen ho však už bolest nepustila na hřiště vůbec.

Kdyby PSG na půdě nováčka nedejbože prohrálo, byla by to nejspíš poslední kapka; díky zlepšenému výkonu a trefám nových hrdinů Lucase s Marquinhosem však úřadující mistr zaznamenal na pátý pokus první venkovní triumf a vše se zase na pár dní uklidnilo. Zápas v Toulouse, tedy na půdě soupeře takticky mnohem vyzrálejšího než je nadšeně bojující, ofenzivu vzývající Caen, nicméně vrátil věci zpět do starých kolejí. Tentokrát už PSG nevedlo, nemohlo se vymlouvat na postupující únavu či ztrátu koncentrace; od první minuty hrálo vyloženě špatně, vyrovnávací branku (o niž se musel postarat mladý odchovanec Bahébeck) zaznamenalo prakticky náhodou a Barcelonu tak přivítá v nejdusnější atmosféře od odchodu trenéra Antoine Kombouarého.

Ačkoliv se Blancova přílišná závislost na švédském kanonýrovi stává terčem sílící kritiky, má brýlatý stratég v tomto ohledu i své zastánce. Tím zřejmě nejvýraznějším je britský novinář a uznávaný odborník na francouzský fotbal Matt Spiro, který ještě před dvěma týdny na svůj blog napsal, že Ibrahimovic hraje v Paříži tutéž roli jako Messi v Barceloně nebo Ronaldo v Realu Madrid a že je tudíž logické nechávat ho na hřišti tak dlouho, dokud je fyzicky schopný hrát. To sice na první pohled dává smysl, jenže jsou tu dva drobné rozdíly - zaprvé, Messimu ani Ronaldovi netáhne na Kristovy léta, nýbrž jsou v nejlepším fotbalovém věku. A zadruhé, Ibrahimovic je hráčem, který se začne vztekat, když se mu nedaří. V Paříži se sice v tomto směru výrazně polepšil, nicméně utkání s Lyonem jasně ukázalo, že některé staré psy novým kouskům naučit zkrátka nelze. Mít v rozhodujících minutách důležitého zápasu na hřišti trucujícího génia (místo někoho, kdo třeba není tak talentovaný, ale zato tvrdě bojuje) je v takovou chvíli úplně k ničemu.

Matt Spiro také loni psal, jak Blanc skvěle zvládl delikátní otázku hierarchie v kabině - v kádru PSG to prý funguje tak, že na nejvyšší úrovni jsou Ibrahimovic se Silvou, kteří mají přímý kontakt s trenérem, pod nimi další hvězdy, které do klubu přilákal někdejší sportovní ředitel Leonardo, a ještě pod nimi odchovanci a hráči s nejnižší cenovkou. To sice není zrovna demokratické rozdělení, důležitější však bylo zajistit, aby se ti nejlepší cítili co nejspokojeněji. Podle Spira stála právě tato pyramida za loňskou týmovou prací (skutečně bylo vidět, že všichni táhnou za jeden provaz), a tedy i za dosaženými úspěchy; netrvalo však dlouho, a celá struktura se začala bortit. Není to poprvé, kdy Blanc nedokázal včas zatáhnout za záchrannou brzdu.


Asistent zachránce a reprezentační démoni

Někdejší skvělý obránce zahájil svoji trenérskou kariéru v roce 2007 v Bordeaux, a byl to pohádkový start - slavný klub pod ním skončil ligovou sezonu na druhém místě a Blanc sám získal cenu pro trenéra roku. Skutečná exploze však přišla až o rok později, kdy Les Girondins získali titul, vyhráli Coupe de la Ligue, francouzský Superpohár, stanovili nový ligový rekord šňůrou 11 vítězství v řadě a v následující sezoně dokráčeli do čtvrtfinále Ligy mistrů. Měsíc před koncem sezony 2009/10, kdy Bordelais spadli na šestou příčku, pak jejich kouč oznámil odchod k francouzské reprezentaci, kde nahradil veřejného nepřítele Raymonda Domenecha.

Když se proti Domenechovi vzbouřila hráčská kabina, vyšel z toho tichý odborník na mládežnický fotbal možná jako politováníhodný slaboch, ale zároveň se našlo dost lidí, kteří jej naopak stavěli do role oběti; od přímých účastníků skandálu na MS (Lloris, Gourcuff) až po vlivné veřejné osoby v čele s židovským levicovým intelektuálem Alainem Finkielkrautem. Populární Blanc ihned po svém příchodu k Les Bleus udělal radikální řez, když k prvnímu utkání v Norsku nepovolal ani jednoho z 23 účastníků inkriminovaného mistrovství, a veřejnost mu aplaudovala. Podobně jako nyní v PSG tak začal své angažmá jasným určením interní týmové hierarchie - a podobně jako nyní v PSG mu celá situace nakonec přerostla přes hlavu.

Asi nejlépe je to vidět na příkladu Samira Nasriho. Zhruba rok po svém nástupu do funkce se Blanc nechal veřejně slyšet, že by šikovný záložník měl vyměnit Arsenal za Manchester City; když se tak skutečně stalo, vzal jej na podzim 2011 na milost a udělal z něj svoji "desítku", hráče integrálního pro svůj systém 4-2-3-1. Na Euro 2012 postoupila Francie se šňůrou 21 zápasů bez porážky, kterou následně protáhla remízou s Anglií (1:1) a vítězstvím nad Ukrajinou (2:0). V posledním skupinovém zápase však podlehla Švédsku (0:2), Nasri si otevřel ústa do novin, a další skandál byl na světě. Blanc sice postupem do čtvrtfinále, kde jeho tým skončil na štítu pozdějších vítězů ze Španělska (0:2), splnil předturnajový cíl, nakonec se však rozhodl neprodloužit smlouvu a odešel na roční odpočinek, zatímco se ve Francii živě spekulovalo o jeho problémech s autoritou. Na vině měli být kromě Nasriho tentokrát zejména Hatem Ben Arfa, Yann M'Vila a Jérémy Ménez.

Velká část veřejnosti byla s trenérovou prací spokojena (koneckonců 23 zápasů bez prohry a čtvrtfinále mistrovství Evropy není žádná ostuda) a jeho odchod dávala za vinu svazovému šéfovi Noëlu Le Graëtovi, brzy však vyšlo najevo, že Blanc s největší pravděpodobností opustil prestižní místo dobrovolně. Určité vysvětlení nabídl jeho dobrý přítel a spoluhráč ze zlaté éry na přelomu tisíciletí, Christophe Dugarry: "Laurent není žádným politikem ani manipulátorem, ale fanouškem sportu. Soustředí se na to, co se děje na hřišti. Pan Le Graët mu neposkytl dostatečnou podporu. Existují jen dva možné důvody pro jeho odchod: Buď nesplnil uložený cíl, nebo cítil, že mu odpovědné osoby nevěří. Je evidentní, že toto byl ten druhý případ."

Dugarryho slova skrývají jednu důležitou pravdu: Blanc je tichým, přemýšlivým diplomatem, což je také důvod jeho všeobecné obliby. Pokud se někdy zamotal do veřejného problému, bylo to spíše vinou jeho neobratnosti v komunikaci s médii - jako například během slavného skandálu s rasovými kvótami v roce 2011. Už v reprezentační kabině se ale ukázalo, že kočírovat hvězdná ega zkrátka neumí, není autoritativním typem trenéra; jediný způsob, jak dokáže vycházet s těmito hráči, je svěřit jim velký díl zodpovědnosti a spoléhat se na jejich loajalitu. Nasri je problematická povaha, proto ho také nový reprezentační kouč Didier Deschamps vůbec nepovolává; tentýž problém ale vyvstává nyní v PSG, kde jsou v podobně "neohrožené" pozici Ibrahimovic a Thiago Silva.

Novinář ESPN Jonathan Johnson učinil po krizovém zápase s Lyonem jeden důležitý poznatek - pokud "nevyvolení" hráči měli v loňské sezoně nějaký podnět k řešení, nekomunikovali přímo s Blancem, ale s asistentem Claude Makélélém, který fungoval jako prostředník mezi hlavním trenérem a kabinou. Nyní, když Makélélé odešel koučovat Bastii, tento spojující článek najednou chybí, a hráči jsou tak logicky nespokojení, jelikož jim Blanc nenaslouchá. Kabina je navíc roztříštěná na tři frakce, které tvoří "italští" krajánci přivedení za Leonardovy vlády, domácí hráči, a Ibrahimovicova "elitní" skupinka. Jediným přirozeným prostředníkem tak zůstává veterán středu obrany Zoumana Camara.

Samozřejmě by bylo nefér shazovat veškeré trable PSG na Blancovu neschopnost nastolit opět týmového ducha; svou roli hraje i velký počet zranění (je například legitimní předpokládat, že se zdravým kapitánem Silvou by Pařížané hráli mnohem lépe), únava přetěžovaných reprezentantů (což je na druhou stranu problém všech velkých klubů, které přitom hrají prakticky výhradně v silnějších ligách) nebo jednoduše úpadek formy loňských opor (Thiago Motta působí dojmem, že za uplynulého čtvrt roku zestárl o pět let). Nicméně právě v této chvíli by úřadující šampion měl spoléhat zejména na jednotný projev, a to už je čistě trenérova práce. Vezměme si příklad Edinsona Cavaniho: Blanc uruguayskému útočníkovi v létě sám slíbil, že jej bude využívat více na jeho přirozené pozici středního útočníka, což je něco, o co Cavani od svého příchodu opakovaně žádal. V reálu to však vypadá stále stejně; pokud je Ibra zdravý, musí Cavani na křídlo, a trenér se nerozpakuje veřejně oznámit, že jeho systém 4-3-3 vyhovuje všem "kromě jednoho hráče". Dlouhovlasý kanonýr je letos jednou z největších opor PSG, kdyby se však rozhodl v zimě odejít, nenajde se mnoho fanoušků, kteří by mu to měli za zlé.

Ve snaze zavděčit se Ibrovi ztratil Blanc respekt zbytku kabiny. Jeho přezdívka - "Prezident" - odkazuje na jeho skvělé vůdčí schopnosti, kterými proslul ještě coby aktivní hráč, jenže v situaci, kdy je ze všeho nejvíc potřeba prosadit autoritu a sjednotit rychle se drolící hráčské frakce v homogenní celek, působí až příliš bezradným dojmem. Chybí mu průraznost, odvaha a odhodlání; to je vidět zejména v komunikaci s médii. Místo toho, aby se projevil jako motivátor, reaguje na krizi slovy, že loni bylo PSG lepší - přestože jeho kádr v létě nikterak neoslabil. Právě tato přiznávaná bezradnost mu zabraňuje stát se pragmatickou mašinou na úspěchy typu José Mourinha, který přitom také nemá problém s prosazováním svých oblíbenců; rozdíl je v tom, že ten si to umí obhájit, zatímco Blanc se netají tím, že situaci nezvládá.

PSG je přitom týmem, kde se podobné praktiky v podstatě očekávají; od nástupu katarských investorů se na dlouhodobou perspektivu nebere přílišný ohled. Jedním z nově vytyčených cílů bylo sice i posilování pařížské identity klubu, jenže hráči přivedení za tímto účelem - Christophe Jallet, Jérémy Ménez či Nicolas Douchez - už buďto odešli, nebo zůstávají přikováni k lavičce. Mamadou Sakho, s nímž se počítalo jako s novým vůdcem a klubovou ikonou, odešel bez fanfár do Liverpoolu, a podobný osud zřejmě brzy čeká i mimořádně talentovaného playmakera Adriena Rabiota. Blanc má tu výhodu, že si za své koně může vybrat v podstatě kohokoliv; jediné, na čem záleží, jsou výsledky. Rozhodnutí nestřídat trápícího se Ibrahimovice nepřichází shůry, je to jeho vlastní vůle.

Že pod Prezidentovým vedením kabina zvlčela, tvrdí i výše zmiňovaný Ménez, který nyní nastupuje za AC Milán. "V současnosti je v PSG lepší být cizincem," nebral si servítky pařížský rodák, "a věnovat se více sociálním sítím než výkonům na hřišti." Podle rychlonohého útočníka Blanc se svými hvězdami jednat zkrátka neumí. Odchod Makélélého se tak ukazuje jako velká chyba.


Strategické šachy a systémová selhání

Podobně jako jeho kolega a krajan Arsene Wenger má Blanc problémy reagovat na vývoj zápasu či jakkoliv změnit zavedenou strategii. Současné PSG je týmem stavěným především pro úspěch v Evropě; v Ligue 1 se víceméně spoléhá na to, že konkurence zkrátka není tak silná a i přes dílčí ztráty neexistuje nikdo, kdo by favorita dokázal připravit o titul. S výjimkou posledního duelu v Toulouse to zatím platí - Pařížané zápas co zápas ovládali hru a i nadále je zřejmé, že co se kvality týče, nemají ve Francii konkurenci. V Lize mistrů pak mohou při příznivých okolnostech klidně pomýšlet na kýžené semifinále. Jenže Blancova mašina letos přestala fungovat nejen v zákulisí, ale i na hřišti.

Za sedm let své trenérské kariéry dosáhl Prezident tolika úspěchů, že zpochybňovat jeho talent by byla čirá hloupost. Pohled na letošní PSG však skutečně vykazuje známky trenérova předčasného "wengerovatění". Les Parisiens už třikrát ztratili vedení, a to pokaždé po stejném průběhu - po skvělém nástupu a úvodní brance přichází útlum, hráči nedokážou efektivně bránit, omezují se na kumulaci procent držení míče bez špetky kreativity, nezvládají přechod do útoku a neumí si poradit s brejky. Právě hra na rychlé protiútoky je přitom něco, s čím se pařížský klub potýkat zkrátka bude, a to v drtivé většině zápasů. Připočtěte k tomu špatná trenérova střídání, a z týmu, který pod Carlem Ancelottim herně ze všeho nejvíc připomínal francouzský Manchester City, je najednou francouzský Arsenal.

Blanc si udělal jméno jako propagátor systému 4-2-3-1, který pod jeho rukama v Bordeaux fungoval perfektně, zejména díky skvělému Yoannu Gourcuffovi na pozici ofenzivní spojky, výborné levé straně (Trémoulinas - Wendel) a nezištné práci Marouane Chamakha na hrotu útoku. U Les Bleus už mu tato strategie tolik nevycházela, zejména proto, že Nasri není Gourcuff a Benzema není Chamakh; přesto však zaznamenal výrazné úspěchy a potvrdil, že klasické 4-2-3-1 je jakýmsi jeho podpisem. Když přicházel do Paříže, přebíral tým zvyklý na rozestavení 4-4-2 / 4-2-4 se dvěma křídelníky na krajích zálohy; hra s dvoučlenným středem mu však nevyhovovala a rozhodl se přepnout na kompaktnější a modernější 4-3-3.

Loni se ukázalo, že to byla správná volba; záložní trojka Matuidi - Motta - Verratti fungovala znamenitě, Ibrahimovic měl na hrotu spoustu podpory od křídelních hráčů (v ideálním případě Cavaniho s Lavezzim) a obrana pod vedením Thiaga Silvy a bezchybného gólmana Sirigua pouštěla minimum gólů. Letos však zatím všechny tři řady hrají hůře než v uplynulé sezoně; v obraně je to vinou Silvova zranění, v záloze díky Mottově ztrátě formy, a o Ibrově situaci v útoku už řeč byla. Blanc však jako by tyto faktory záměrně přehlížel; svého 4-3-3 se dlouho držel s takřka otrockou oddaností, přestože už loni bylo s blížícím se závěrem sezony jasné, že soupeři mají tento systém přečtený a že je přes léto potřeba vymyslet nějaký plán B. To se nestalo.

Suma sumárum - pokud se nedaří Ibrovi, nedaří se PSG, a pokud se nedaří PSG, Blanc neví, jak to v průběhu zápasu změnit. Ne že by mu chyběly nápady - přesunutí Javiera Pastoreho do záložní trojice bylo dobrým krokem, který dodal týmu špetku kreativity - jenže už v loňské sezoně si při reagování na dění na hřišti nechával radit od svého kapitána Silvy, což sice na jednu stranu ukazuje, že je připraven naslouchat akutním potřebám hráčů, na druhou to však zavání nedostatkem flexibility a rychlé reflexe. Po remíze s Lyonem začaly sílit ohlasy na systémovou změnu, trenér se však rozhodl setrvat u svého rozestavení - a o několik dní později takto porazil Caen.

V tento okamžik by nejspíš bylo nejmoudřejší využít psychické výhody prvního venkovního vítězství a nic před Toulouse a Barcelonou neměnit. Na Les Violets však PSG vyrukovalo s diamantem, v němž Pastore nastoupil pod dvojicí útočníků (Cavani, Bahébeck) a Cabaye se zařadil na pozici posledního vzadu (na kterou mimochodem není zvyklý - jak v Lille, tak v Newcastle měl po boku jednoho zodpovědného "čističe", konkrétně Ria Mavubu a Cheicka Tiotého). To je na první pohled skvělá volba - po návratu Ibry by mohly obě hvězdné "devítky" hrát na své přirozené pozici, Pastore je na pozici trequartisty logickou volbou, a absence ostrých křídel poskytuje volnost oběma ofenzivně laděným bekům (Lucas Digne nalevo, Gregory Van der Wiel nebo zatím překvapivě špatný Serge Aurier napravo). Jedinou nevýhodou je nutnost vyřazení excelentního dribléra Lucase, který však může chodit na hřiště jako žolík - a tím poskytnout PSG herní plán B, který Blanc do této doby vůbec neměl. Papírově tedy vše sedí. Proč tedy zápas v Toulouse vypadal tak, jak vypadal? To už musí analyzovat trenér sám. Palčivější otázkou je, proč se po roce a dvou měsících úpěnlivého lpění na jediném systému rozhodl pro radikální změnu pár dní před zápasem, který dost možná bude určovat jeho další osud.

Celkově vzato tak PSG letos opravdu přesvědčilo pouze dvakrát - proti Caen, které se věhlasného soupeře jednoduše zaleklo, a při demolici Saint-Étienne, které doplatilo na nevyzkoušený ultradefenzivní systém s pěti obránci. To je před Barcelonou opravdu málo.

(...)


Ihned po selhání s Lyonem vydal prezident Al-Khelaifi prohlášení, v němž všechny přítomné ujistil, že Laurent Blanc má plnou důvěru vedení a že zůstane minimálně do konce této sezony. (Stále ostatně platí, že snad s výjimkou Marseille neexistuje tým, který by Pařížany mohl připravit o titul.) V zákulisí se ale okamžitě rozeběhly zprávy o tom, že Prezident ve skutečnosti čelí třízápasovému ultimátu - pokud se mu během této doby nepodaří výrazně zlepšit herní projev a výsledky, je s ním amen. Zatím je jeho bilance stále nakloněná; Caen naděje pozvedlo, Toulouse opět udusalo. Zbývá poslední, třetí zápas. V něm se PSG utká s týmem, který si letos ve všech soutěžích připsal 6 výher a 1 remízu a nedostal přitom ani gól. A nesmí prohrát.

"Nechci se schovávat za únavu, ale myslím, že hraje důležitou roli. Řeknu to proto na rovinu: PSG ještě není po fyzické stránce plně připraveno. Nevím, kdy ta doba přijde. Mohlo by to být na konci září nebo začátku října," prohlásil Blanc dva týdny zpátky. Doba, o které mluvil, je tu.


(Zdroje: espnfc.com, sport.ndtv.com, ligue1.com, lequipe.fr, cnn.com, leparisien.fr, goal.com)