Preben Elkjær-Larsen - Bizon

Toto jméno těm mladším asi moc neřekne, ale pamětníci si snad vzpomenou. Není to tak dávno, co byl postrachem soupeřových obran a největší údernou silou Dánského dynamitu. Říkali mu všelijak - Blázen z Lokerenu, Býk utržený ze řetězu, ale nejčastěji Bizon.

Až do 70. let Dánové ve světovém fotbale nic neznamenali, vždy to byl příjemný soupeř na rozehrání, potažmo získání bodů v kvalifikaci. Když v r. 1977 získal Zlatý míč Dán Allan Simonsen, vyvolalo to údiv, jakkoli byl tento prcek šikovným a poměrně dost ceněným kopálistou. Dánsko platilo za fotbalově druhořadou zemí, ovšem od první půlky 80. let, kdy na lavičku národního týmu seděl Sepp Piontek, původem Polák, započaly na fotbalové mapě velké změny a věta "Hic sunt leones" přestala pro Jutský poloostrov platit.

Kvalifikaci na MS 1982 ještě Dánové nedali, nicméně na francouzské Euro konané o dva roky později už jeli. A tam doslova uhranuli odbornou i laickou veřejnost. O ty výsledky by ani tak nešlo, jako o ten neskutečně pohledný fotbal, jaký předváděli. Kdo si to mužstvo pamatuje, dá mi jistě za pravdu. Co do krásy se jim v té době mohli rovnat snad jen Brazilci se Zicem či Falcaem, hrající asi nejkrásnější fotbal své historie, a báječný tým ze země Galského kohouta, sestavený kolem geniálního Michela Platiniho. Třetím do mariáše byli Dánové, kteří se najednou, zničehonic objevili na světové scéně. S jistou mírou nadsázky to připomenulo jejich dávné vikingské předky, kteří se znenadání objevovali u břehů raně středověkých států a plundrovali jejich osady a města, aby pak zase načas odtáhli a vrátili se po letech, zase překvapivě a zase v ničivých rejdech. Přesně tak ve fotbale vystupují Dánové, vzpomeňme jen ohromující vítězství na ME 1992. Asi vždy záleží na délce zápalné šňůry, než zase dojde k další explozi Dánského dynamitu. Ale zpět k partě Seppa Pionteka. Tomu se z neznámých kluků podařilo vytvořit perfektně fungující tým, který se stal postrachem i těch nejlepších. Vzadu hrál prim Morten Olsen, v záloze maličký Jesper Olsen, potažmo Arnesen a Søren Lerby, vedle pomalu dosluhujícího, leč stále dobrého Simonsena zdařile nastupovali rodící se světová superhvězda Michael Laudrup a především hlavní protagonista tohoto medailonku - Preben Elkjær-Larsen.

Narodil se 11. září 1957 v Kodani. Kariéru začal v klubu Vanløse IF, kde však moc dlouho nepobyl. Sedm gólů v patnácti zápasech přesvědčilo šíbry 1. FC Köln, že tento dvacetiletý boreček může být platným hráčem. 1. FC Köln, to tehdy byla jedna z nejlepších adres Bundesligy, v bráně vládl Toni Schumacher, v poli znamenitě operovali němečtí reprezentanti Flohe, Dieter Müller či Overath, později sem přestoupili B. Schuster nebo výborný Angličan T. Woodcock. Místo aby se od těchto prvotřídních plejerů mladý Elkjær učil, umínil si, že on bude učit je, co znamená v praxi heslo "Pije jak Dán". Není divu, že se neprosadil, fotbalu jako takovému moc nedával a na zisku double pro Kozly měl minimální podíl. Když pak trenérovi vyvracel nařčení z toho, že strávil noc v nočním klubu s flaškou vodky a štětkou po boku tvrzením, že to není pravda, protože ty štětky měl vedle sebe dvě, dostal padáka. Desítky podobných mladých namachrovaných týpků, co na sobě ve dvaceti přestávají makat, poněvadž si myslí, že už umí všecko, končí v zapomenutí. Elkjær měl ale štěstí - ozval se belgický Lokeren. V klubu, který v našich končinách později tak proslavil Dino Koller, se sešla plejáda velkých hráčů, např. Poláci Lato a Lubański, Belgičan Verheyen či náš Karolko Dobiaš. Z věčného otloukánka se najednou stal rovnocenný soupeř, který zmužile vzdoroval belgickým velkoklubům. Druhé a třetí místo, finále Belgického poháru, čtvrtfinále poháru UEFA. Na provinční klub výtečná bilance. Velkou, opravdu velkou zásluhu na tom měl Dán na levém křídle s bilancí 190 zápasů/98 gólů - Preben Elkjær-Larsen.

Kdo si na něj ze starších návštěvníků tohoto serveru upamatuje, bude se mnou snad souhlasit. Podobný typ útočníka se vyskytuje opravdu jen málokdy. Udělaný chlapík, takový mohutný a ramenatý, působil zvláštním robustním dojmem, prostě chlap. Známé klišé, že by šel klidně i hlavou proti zdi, pro něj platilo beze zbytku. Preben byl jak beranidlo, jak rozjetý buldozer, tank, který se nebál vletět kamkoli a proti komukoli, nestalo se snad, že by uhnul soupeři či dokonce ráně, přezdívka "Bizon" plně vystihovala jeho nejviditelnější vlastnost. Navzdory tomu však byl mimořádně technicky vybavený, vážně skvěle, což u těchto typů nebývá zas tak zvykem, navíc rychlý jak blesk, což se ve spojení s jeho jedinečným, přímočarým tahem na branku, agresivitou a důrazem rovnalo smrtící zbrani mužstva, jehož útočnou vozbu vedl. "Jeho akce - to je výbuch," glosoval hru svého spoluhráče Simonsen. S hlavou mezi rameny se rozběhl a pak už ho šlo těžko zastavit či dokonce oddělit od balónu, prošel až nápadně snadno přes sebelepšího beka. Prostě Bizon. Zároveň bezvadně hlavičkoval, měl znamenitý výběr místa v šestnáctce, nejeden novinář v souvislosti s ním užil titulek "Zabiják pokutového území". Velmi dobře měnil rytmus hry i vedení balónu a co je důležité, byl obounohý.

To je sice pro hráče mezinárodní úrovně naprostou samozřejmostí, ono však v jeho případě šlo o takovou "Nedvědovskou" obounohost. Elkjær měl v pravé i levé noze ránu jak hrom, nezřídka pálil z plného běhu po třiceti či čtyřicetimetrovém sprintu a to byly, panečku, šupy, jéje. Jednou dokonce, to hrál už za Veronu, utekl obráncům Juve, ztratil přitom kopačku, z čehož ale nedělal žádnou vědu a překonal brankáře bosou nohou. Přesto všechno působil takovým těžkopádným dojmem, elegance nebo podobné věci pro něj neplatily, byl vyloženě silovým typem hráče, zato však velice důležitým. Na druhou stranu jako týmový hráč nebyl Preben nic moc, spíše šlo o klasického individualistu, jenž si navíc se životosprávou nedělal velkou hlavu ani v Belgii. Zapálil si cigáro bez rozpaků v kabině hned po zápase, sotva přišel ze hřiště, ani dres si nestihl svléct a už spokojeně šlukoval. Na hřišti hrál na sebe, ale mimo ně prý jako věčný hračička miloval hry všeho druhu, od pince po poker. Furt musel být v pohybu, "nesnáším nicnedělání a vše dělám naplno", prohlásil. Ani piva se nezřekl, jakkoli se trošku přece jen uklidnil, ony ženy na chlapy mají přece jen dobrý vliv, i Belgičanky. Jako třeba ta, kterou si vzal.

Přišel rok 1984 a s ním už vzpomínané Euro 1984 ve Francii. Dány nebral nikdo vážně, vlastně je nikdo ani neznal. Sice v kvalifikaci přešli přes Anglii, když ji porazili dokonce i ve Wembley, ale už jen ta skupina, do níž byli nalosováni, měla zaručovat brzký návrat domů - vždy silná Jugoslávie, minulý vicemistr Evropy z Belgie a domácí Francie, možná s nejlepším týmem své historie.

Potomci Vikingů však ve Francii připravili všem úchvatné představení, hodně nahlas se hovořilo o fotbalu snů. Nasazení, rychlost, dravost, technika, krásné akce na jeden dotyk. V oboustranně útočném střetnutí sice domácí Francouzi vyhráli 1:0 Platiniho brankou v samém závěru, ale Jugoslávci dostali pět kousků a to mohli být ještě rádi a v překrásném zápase s Belgií vyhráli Dánové 3:2. Diváci plesali, protože neznámý nováček přiváděl do varu všechny, lhostejno, zda seděli na stadionu či u bedny. V semifinále nastoupili proti Španělům. Opět se hrál parádní fotbal, který po 120 minutách skončil nerozhodně 1:1. Na řadu přišly penalty. K té rozhodující se postavil právě Preben Elkjær-Larsen a... vysoko přestřelil. Dánové jeli domů, provázeni mohutným aplausem fanoušků i expertů celého kontinentu. Je něco skvělého v království dánském, šeptali si mezi sebou fotbaloví fajnšmekři.

Pro nešťastného exekutora to jinak byl ovšem vydařený šampionát. Vstřelil dva góly a v obranách soupeřů řádil skutečně jako býk urvaný z řetězu. Zapůsobil tak silným dojmem, že v anketě Zlatý míč obsadil třetí příčku. Rok na to už skončil dokonce druhý! V obou případech zvítězil tehdy nedostižný Platini. Obě trofeje přebíral dánský forward už v dresu Hellasu Verona, jemuž dal přednost i před Tottenhamem či Arsenalem. Nejprve se mu Taloši pro jeho neohrabaný styl smáli a srovnávali ho s dalšími cizinci, kteří se v té době objevili v Serii A - Zicem, Maradonou, Platinim, Boniekem, Socratem... Ale Preben všem vytřel zrak. Opakoval se podobný scénář jako v Lokerenu či v dánském nároďáku. Opět šlo víceméně o podprůměrný tým, který náhle vyletěl nahoru. V tomto případě pak až na sám vrchol - Bizon vystřílel Montekům a Kapuletům mistrovské scudetto. V Hellasu byl vedle skvělého Němce Hanse-Petera Briegela jedinou hvězdou. I to však stačilo na tento jedinečný úspěch v historii klubu.

A přišlo MS v Mexiku L. P. 1986, na něž svou zemi posunul osmi přesnými zásahy v osmi kvalifikačních duelech Maljkær čili Milovník gólů, jak Prebenovi v jeho domovině říkali. Za Dánsko byl ochoten vypustit duši. "Když hraji Serii A, beru to jako všední den, ovšem když hraji za Národní tým, je to pro mne neděle," nechal se slyšet. Dánové ani tam nejeli v roli favoritů, třebaže přestali být bráni na lehkou váhu. Jejich skupina se silnou Uruguají, se Skoty, kteří tehdy byli na jiné úrovni než dnes a s nimiž patnáct let nebodovali, a s NSR - byla vnímána jako nejtěžší ze všech. Dánové do ní byli nasazeni až ze čtvrtého koše, ale na place se to nikterak neprojevilo.

V Mexiku zapnuli na ještě vyšší rychlostní a kvalitativní stupeň než ve Francii. Tento šampionát byl, co já pamatuji, nejbohatší na krásné zápasy, nejméně patnáct, ale možná i dvacet utkání bylo opravdu přenádherných. Ve svém vstupním turnajovém klání sehráli Dánové fantastickou partii se Skoty, o níž pak Daily Mirror psal v superlativech: "Při strhujícím tempu se divákům tajil dech." Co předvedl v tomto duelu Elkjær, to teda bylo něco. Nejenže po kličce na hranici šestnáctky vstřelil jediný gól utkání, ale ten výkon, co podal... Vydal za tři hráče, byl nezastavitelný, nepolapitelný, ze dvě další obrovské šance spálil. V dalším zápase se hattrickem podílel na demolici Uruguayců. Opět hrál famózně, nabíhal si, nahrával, střílel, deptal jihoamerické hráče svým uměním. Další čtyři velké šance zahodil, přesto však Dánové rozdrtili svého rivala v poměru 6:1. Svět vzal Dány definitivně na vědomí. Jejich hra, to byla óda na fotbal. Samotní uruguayští hráči chvílemi s otevřenou hubou pozorovali, co to s nimi Dánové provádějí. Skutečně, dánské vystoupení na tomto mistrovství, to byla pastva pro oči, snový a až pohádkově krásný fotbal, neskutečně moderní hra s bleskurychlými výměnami míčů, tlakem na balón, krajními obránci neúnavně pendlujícími kolem lajny, střelami ze všech pozic, pohyblivou a pružnou hrou zálohy a to vše ve zběsilém tempu. Poslední zápas ve skupině sehráli Dánové proti Němcům. Bylo jasné, že kdo vyhraje, půjde v osmifinále na silné Španěly, poražený na Maroko. Dánové jakékoli šachy odmítli a vyhráli 2:0. Bizon byl o poločase střídán, Förster mu nedovolil vůbec nic.

Nadšení náhlého černého koně turnaje rázně utnuli Španělé. Přestože po penaltě Jespera Olsena vedli 1:0, přestože útočili, umřeli na krásu. Zatímco "Bizon" Ejkaer zahodil dvě tutovky, "Sup" Butrageño čtyřikrát klovnul přesně a bylo po ptákách. 5:1 a Dánové jeli domů.

Na další ME postoupili Dánové přes naší repre, ale v Německé spolkové republice nezískali ani bod a pakovali se už po bojích ve skupině. Rok 1988 byl konečnou v nároďáku i pro Malkjæra. Vlastně to byl i jeho konec ve městě Romea a Julie. Přestoupil do Vejle BK, jenže série zranění mu vzala možnost ukázat svůj um i v domácí lize. V 31 letech ukončil hráčskou kariéru. Prostě jako pravý Viking - znenáhla se objevil, tři čtyři roky na světových kolbištích řádil, aby se pak v tichosti vytratil. Chvíli pak trénoval Silkeborg, ale vskutku jen chvíli - jeden rok. Stejně tak jeden rok trvala jeho kariéra šéfa sportovního televizního kanálu, který jednoduše zkrachoval. V současnosti působí jako spolukomentátor dánské TV3+.

Úspěchy: Účast na ME 1984 (SF). MS 1986 (OF), ME 1988 (skupina); Vítěz Serie A, Bundesligy, Něm. poháru; V anketě Zlatý míč 1x 2. místo, 1x 3. místo, Fotbalista Dánska 1984.
Reprezentační bilance - 69/38, ligová bilance - 333/143