Předčasná úmrtí V. - Vlastimil Kopecký

Jako se řada úspěšných seriálů dočká po nějaké době svého pokračování, je tomu i tak s tímto. Radost jeho fanoušků bude asi kalit skutečnost, že k tomuto pokračování dodává materiál sám život, resp. smrt. Sice není žádný med psát o lidech, co předčasně odešli na věčnost, nicméně ty, o nichž tento miniseriálek pojednává, spojuje krom jejich brzké smrti i nesporná fotbalová kvalita. Tak tomu je i s mužem, který je jedním ze symbolů sešívaných a který je znám především jako dvorní nahrávač velkého Pépiho. Ale nejen nahrávkami živ byl Vlasta...

U prvorepublikových plejerů často čteme příběh s neměnnou kostrou, kterak poctivý a cílevědomý chlapec z chudé rodiny díky nevšednímu umu svému do velkého fotbalu pronikl a svět dobyl. Zde máme co do činění s poněkud odlišným scénářem. Byly to solidní zajištěnost rodiny, jistá protekce a také "Franzovo" štěstíčko, jež měly podíl na tom, že československý fotbal nepřišel o výraznou postavu svých dějin, byť Vlasta Kopecký přeci jen zůstává ve stínu jiných.

Poprvé viděl fotbal až v deseti, když se přestěhoval s rodiči z rodného Vilémova do Prahy. Při cestě do nového domova na Floře užasle pozoroval hordu kluků honících se za hadrovou koulí a činil tak ještě několik dní z okna nového bytu. Jednou se přeci jen osmělil a sešel dolů s tím, že by si taky rád zahrál. Zrovna měli lichý počet, tak ho vzali mezi sebe. Kdo teď čeká, že to vypadalo, že se narodil s hadrákem na noze a od samého začátku všechny převyšoval, dívá se asi hodně na televizi a nečte pozorně, co píšu. Projevil se jako naprostý dřevák, takže ho brzy vyhodili a šel s brekem domů. Napříště ho mezi sebe vzali výjimečně - jedna zkušenost stačila, ale vše se změnilo, když dostal k narozeninám opravdový kožený míč. Tehdy to byl mezi kluky největší poklad, hrávalo se s tenisákem nebo hadrákem a kdo vlastnil opravdovou merunu (a takových bylo strašně málo), byl král. Rozhodoval, kdo bude hrát a kdo ne, a samozřejmě sám hrával pokaždé. Díky tomu, že "král Vlastimil" byl šťastným majitelem jednoho tohoto převzácného exponátu, mohl nejen denně hrávat, ale i kopat si sám a začít se prakticky od píky učit fotbalovému kumštu. Co nestihl na plácku před domem, piloval po večerech doma s bráchou v pokojíčku - teď už ovšem s hadrákem.

A s nemalým úspěchem, o čemž svědčí to, že zatímco v primě byl dobrý tak jen na to, aby těm, co hrají, podával zakopnuté balóny, v sekundě si ho kvarta vypůjčila k mači se septimou. Ono to vypadá jako připomínka nějaké tuctové selanky mající za úkol vzbudit povzdechnutí nad zdařilým počínáním malého Vlastíka, ale ono to přece jen o lecčems svědčí, vždyť dobře víme, jak kluci mezi sebou jednají naprosto bez skrupulí a servítek a jakým oceněním právě mezi pány kluky je, když si starší vyžádají pomoc mladšího.

Ale nechme filozofování, ostatně ani na hřišti na ně není čas. Kopecký rostl (fotbalově, jinak byl dost maličký, měl něco málo přes 160 cm), a když se staršími kamarády přišel na hřiště Rapidu Vinohrady přihlásit se do dorostu, musel až po jejich dlouhém orodování nejprve ukázat, co vše s balónem dovede. Až pak byl přijat - zatím jen do dorostu "B". Nebylo to poprvé, co jeho "výška" působila pochyby, ale o tom až později. Na první zápas přišel celý natěšený o hodinu dřív, avšak měl smůlu, neboť zájemci o dres zde bývali vždy nejméně dvě hodiny před utkáním. Pomohla až přímluva starších spoluhráčů u trenéra Brandejse, původně nominovaný hráč dres vysvlékl, Kopecký ho navlékl a skóroval. Získal si tak místo v sestavě. Jen na týden. Týden nato se totiž dorosteneckému áčku nedostavila na venkovní zápas spojka, a tak jen co po střelecky úspěšném vystoupení za béčko přišel do šatny, mašíroval vzápětí na plac v dresu áčka a už v něm zůstal. A to tak, že pár týdnů na to reprezentoval tým Prahy proti stejně starým mladíkům z Pardubic. Zanedlouho už ho chtěl vzít trenér mužů na zájezd do Afriky, ale jeho dorostenecký kouč Brandejs apeloval na zdravý rozum s tím, že klukovi ještě není šestnáct a že by to s ním mohlo pořádně zamávat. Brandejs pak brzdil jeho přesun do seniorského áčka, seč mohl, takže na start mezi chlapy si počkal zhruba dva roky, aby mohl vyprovodit čtyřmi góly při svém debutu Čechii Kolín.

To už ale nad jeho hlavou točily lasem věhlasné pražské celky. AFK Vršovice byly první, kdo jím házely marně. Pak se ozvala Sparta. Kopecký by tam rád, kupodivu jí fandil, nicméně proti byl jeho otec slávista a sparťanský trenér Tonda Hojer s ušklíbnutím, že "je moc malý". To dlouhánovi Razensbergerovi ze Slávie jeho pidivzrůst nevadil a přestupní lístky s ním podepsal. Nebylo to poprvé, kdy si Sparta nechala díky neuvěřitelnému amatérismu ukradnout svým největším rivalem pozdější hvězdu první velikosti, vzpomeňme jen na Frantu Pláničku nebo Pépiho Bicana.

Do Slávie přicházel 1. dubna zároveň s výtečným šutérem Viktorky Žižkov Vojtou Bradáčem, a tak se právem čekalo, co slávistický forward, kde hrály tehdy již evropské hvězdy Tonda Puč a Franci Svoboda, předvede v Plzni. Pět tisíc fandů červenobílých tehdy odjíždělo do Plzně s pocitem, že šlo o aprílový žert vedení, když angažovalo takovéto "posily". Bezgólová plichta byla ještě povzbuzující při pomyšlení na trapný výkon mužstva a zvláště pak útočné pětice. Nicméně již týden nato rozdrtila Slávia Čechii Karlín 6:0 a Kopecký hrál tak dobře, že byl nominován do nároďáku. (Abych řekl pravdu, při vší své fantazii si nedovedu představit ty diskuse na EuroFotbalu, kdyby byl dnes do reprezentačního týmu povolán hráč s pouhými dvěma ligovými starty, z toho jen jedním povedeným. A abych řekl pravdu ještě jednou, nedovedu si tuto praxi v dnešních poměrech vůbec představit, natož pak to, co by potom následovalo).

Náš celek dostal ve Švýcarsku potupnou pětku. On sám "maturitu" nezvládl, což se v konečném důsledku podepsalo dokonce i na maturitě opravdové. "V novinách mě tehdy napadli nesportovně, a tak mě to ublížilo i na škole, kde jsem zrovna dělal maturitní zkoušky," vzpomínal později. Nicméně do života (nejen toho fotbalového) byl nakonec připraven. Neuběhlo mnoho času a v tom fotbalovém získal profesuru. Po krátkém působení na levé spojce ho stáhli do zálohy, aby se na spojku později vracel a někdy zaskakoval i na levém beku.

Skvěle byl sehraný (ať už jako levý halv nebo spojka) se svým levým křídlem Tondou Pučem. To však nebylo nic proti tomu, co později předváděl s Josefem Bicanem. Snad proto, že byl sám útočník, měl přímo ukázkovou schopnost odhadnout, kam jeho spoluhráč naběhne, a posílal dopředu i do stran míče jak cumel. Stal se synonymem pro ideálního nahrávače, dodnes je ostatně v širším fanouškovském povědomí spjat především s touto herní disciplínou, především pak jako dvorní nahrávač velkého Bicana. "Slávistickou rýmovačku" Bican - Kopecký znali nazpaměť obránci všech týmů soupeře. "Byl to ideální spoluhráč. Říkalo se o nás, že máme nacvičenou celou řadu signálů, ale většinou to byla jenom improvizace. Jeden jsme znali druhého tak dokonale, že jsme současně odhadovali, co je v dané chvíli nejúčelnější," vzpomínal po letech Pépi Bican.

Nebyl však v žádném případě jen nějaký Bicanův "přicmrndávač", sám byl vynikajícím střelcem, těch 252 ligových branek! na jeho kontě je toho dokladem (Sparťany bude zajímat, že čtyřikrát vstřelil vítězný gól v derby.). O to víc v této souvislosti vyniká genialita Bicanova. "Kdybych střílel já, měl bych 50% šanci, že dám gól, ale když nahraji Pépimu, mám tu šanci 100%," říkával Vlasta. I to svědčí o velikosti hráče, že se dovede upozadit ve prospěch lepšího, aniž by kvůli tomu dělal dusno.

Střílel je všelijak, jeho doménou byla kupodivu hra hlavou. "Vysoké míče jsou jeho živel," psal svého času Káďa. Ačkoli byl opravdu drobounký, přeskočil každého, ve vzduchu na něj u nás neměl nikdo, výskok měl jak hrom. Bylo to až neuvěřitelné, že se dokázal vyšroubovat nad protihráče, kteří byli i o dvě hlavy větší. Bez nějakého tréninku či pořádného rozběhu přeskočil laťku ve výšce 170 cm... Hlavičkování ale nebylo jedinou věcí, co mu šly. Právě Bican prohlásil, že v Kopeckém našel nejen životního spoluhráče a přítele, ale i nejlepšího technika, jakého kdy viděl. To už má váhu. "Kouzelník s míčem" psaly o něm novináři té doby. "Dodnes jsem neviděl nikoho, kdo by stáhl sebetěžší a falšovaný míč a poslal jej přesně na určené místo jako on," vzpomínal po jeho smrti František Plánička.

Ta technika musela být mimořádná, neskutečná. Přitom nikdy samoúčelná. Léta cvičení se svým balónem přinášela ovoce v málokdy vídaných fintách provázených obdivnými povzdechy obecenstva. Zároveň je to i svědectví toho, jak se díky silné vůli a obrovské píli může někdejší poleno stát pilířem špičkového evropského mužstva té doby, jakým Slávia ve 30. letech bez jakékoli pochybnosti byla. Vítězství ve Středoevropském poháru, jakési obdobě dnešní LM, v r. 1938 to plně dosvědčuje, stejně jako výsledky na cestě za touto trofejí, z nichž nejvíc bije do očí vypráskání milánské Ambrosiany (dnešního Interu) z Prahy poměrem 9:0! Vlasta Kopecký byl neodmyslitelným článkem tohoto mančaftu, stejně jako reprezentace, která v osmatřicátém odjížděla z MS vyřazena Brazílií v opakovaném zápase, on sám s přeraženým nosem po brutálním "klovnutí" jednoho z "kanárků".

Jako hvězdě první velikosti mu chtěl Bican u vedení klubu vyjednat zvýšení platu. Zdálo se mu, že 1500 Kčs plus případné prémie (nejvyšší byly za výhru se Spartou - 1000 Kčs) jsou pro kamaráda a tak excelentního hráče málo. Vlasta však na schůzku s vedením nepřišel. Zahořel zrovna vřelým citem k jisté krasavici a rozhodl se kvůli jejím vnadům, které v těch dnech vynikly nejlépe v krajině u Zbraslavi, resp. v jednom hotelovém pokoji v této krajině, bojkotovat nejen onu schůzku, ale i několik tréninků, kterážto několikadenní horečnatá činnost jej totálně zbavila formy. To se projevilo v zápase, v němž měl prokázat, že si zvýšení platu zaslouží. Zůstal tak i jako jeden z nejlepších hráčů té doby u platu úředníka.

Ve třicátém devátém jej Gazetta dello Sport označila za nejlepší levou spojku na světě. Byl v té době v životní formě, hrál vedle životního spoluhráče, československý fotbal nabíral druhý dech a vypadalo to, že Ludl, Říha, Bouček a spol. vytvoří silný reprezentační tým, nicméně válka přervala nejen životy miliony lidí, ale i (v této souvislosti zcela podružné) kariéry skvělých čs. hráčů hrajících tehdy v nejlepších letech. Po jejím skončení hrál Kopecký v bolševiky pronásledované Slávii až do roku 1951 a poté pověsil ligové kopačky na hřebík.

Napomohlo k tomu nešťastné pouťové utkání hráčů Slávie, tedy Dynama, plus Sparty a Bohemky, tedy Sokolova a Stalingradu, v Novém Boru, utkání, které se hrálo jaksi načerno, pořadatelé je nehlásili na úřadech, hráči v klubech. Vlasta se spolu s Tondou Bradáčem ujali role rozhodčích. Tvrdá pěst dělnické třídy si však nenechala rozvracet podobnými zápasy lidově demokratické poměry ve sportu a rázným úderem oba hráče vyloučila z řad Sokola, což byla organizace používající známý název, hlavně však po únoru 1948 slučující, řídící a kontrolující všechny spolky, kluby a svazy.

Ty neligové kopačky si ponechal a hrával v nich za starou gardu Slávie. Jako onoho 31. 7. 1967 v Hlinsku. V jednu chvíli chtěl od lajny nacentrovat, jak to uměl jenom on, náhle však padl k zemi jak podťatý a nehýbal se. Přivolaná sanitka jej s infarktem odvezla ihned do nemocnice, kam s ním jel i Franta Plánička, který jako vždy pustil při utkáních staré gardy na druhou půlku do brány Lojzu Jonáka. Když se po skončení zápasu hráči převlékali v šatně, přišel mezi ně Plánička a řekl jen: "Vlasta umřel..."

A tak ve svých 54 letech opustil tento svět nejslavnější nahrávač naší fotbalové historie - opustil ho na hřišti, v milovaném dresu, ve chvíli, když přihrával volnému spoluhráči...

Úspěchy: reprezentace 23/5, vítěz STEP 1938, 10x mistr se Slávií, 252 ligových gólů (2. místo v historické tabulce).