Premier League - preview 17. kola

Poslední předvánoční měření sil v rámci Premier League bude pikanterií par excellence. Na ligovou scénu se totiž po více než šesti letech vrací stará rivalita mezi manažery Josém Mourinhem a Arsenem Wengerem. Tentokrát zdá se v odměřenější formě, co se vztahu obou kormidelníků týče, ovšem v o to speciálnějším balení co do důležitosti klání...

Oba uznávaní stratégové se od Mourinhova návratu z cest po Itálii a Španělsku již jednou utkali, konkrétně ve čtvrtém kole Capital One Cupu - tehdy ovšem ani jeden z celků nenastoupil v nejsilnější možné sestavě, a tak lze za první ostrý střet považovat teprve tuto reprízu na Emirates Stadium. Jeden z výstupů onoho říjnového duelu nicméně přesto lze zmínit: Mourinho vítězstvím 2:0 akorát potvrdil svou dosavadní dominanci nad svým francouzským sokem.

Arsene Wenger vlastně na 50letého Portugalce ještě nikdy nevyzrál. Dnes se o to bude pokoušet jubilejně podesáté a čelit přitom bude rovněž černé domácí bilanci s Chelsea obecně - Blues si z Emirates Stadium odváželi prohru všehovšudy ve dvou případech z nedávných jedenácti. A pokud by snad nyní měl José Mourinho nad Arsenem Wengerem již pošesté triumfovat, byli by Kanonýři před náročným závěrem prosince uvrženi do vskutku nezáviděníhodné pozice.

Francouzskému "Profesorovi" tudíž tentokrát nebude na Mourinhově skalpování tolik záležet pro vyhrocené osobní spory (tuhle stránku konfrontace se ostatně sám Portugalec, jenž dříve Wengera mimo jiné s nadsázkou nařkl z "voyeurismu", snažil v létě tlumit), jako spíš z čistě fotbalových důvodů. Arsenal může utržit porážku již ve třetím soutěžním utkání v řadě, což se mu nestalo od jara 2010; a což by hlavně znamenalo, že přijde o dlouho hájenou "pole position" na čele tabulky.

Naopak Chelsea by se v případě výhry dostala právě před svého městského souseda na stejnou bodovou úroveň s lídrem z Liverpoolu. A předěl mezi prvním a pátým by potom o Štědrém dnu představovaly ubohé dva korálky - takovou skoro až "patovou" situaci Premier League ani zdaleka nepamatuje. Nejblíže byly Vánoce 1998, kdy šlo o čtyřbodový rozptyl. Ten bychom při zrodu úspěchu Gunners těsně překročili; pořád by ale Chelsea do nejvyšší příčky scházelo ujít všehovšudy pět kroků.

Na každý pád by se vliv Mourinhovy bilance s Wengerem na podobu dnešní bitvy neměl přeceňovat; však se nyní navazuje na remízu 1:1 ze zaprášeného května 2007. Tehdy za Chelsea skóroval jeden z relativně velkého počtu pamětníků Michael Essien; to v dresu Arsenalu se již neukáže žádná z tehdejších Wengerových oveček. Diaby je totiž jako tradičně zraněný.

Navrch současná Chelsea ani nepůsobí bůhvíjak strašidelným dojmem. V týdnu koneckonců překvapivě vypadla z Ligového poháru s podceňovaným Sunderlandem a před tímto víkendem se napříč Premier League našlo hned 11 hráčů, kteří svou gólovou vizitkou předčili nejproduktivnějšího Mourinhova svěřence Edena Hazarda (6 zářezů). Blues zatím také - pod vedením známého portugalského experta na defenzívu docela atypicky - relativně hapruje obranná činnost. Pouhé jedno čisté konto z posledních 11 ligových výstupů toho budiž důkazem.

I pro nikterak skvělou formu Blues se teď tedy dá očekávat velká taktická show Josého Mourinha. Na jeden kraj ofenzivní trojice si s největší pravděpodobností stoupne Ramires, nejdefenzivnější a také nejbrejkovější možný křidelník. Střed zálohy místo něj vedle Lamparda vyztuží John Obi Mikel, jelikož Essien je vykartovaný. Dále existuje ještě varianta se Schürrlem, jenž si taktéž taktické pokyny dozadu odvede na výbornou - Němec ostatně může překvapit i na hrotu. Na pravém beku se opět představí Ivanović, který posledně stál pro karty, což patrně na lavičku odsune shodou okolností exkanonýra Ashleyho Colea.

List absentérů jinak u Chelsea nestojí za řeč (chybějí pouze členové širšího kádru van Ginkel a Bertrand), což už ale nelze zkonstatovat o druhém konci barikády. Ošklivý šrám na koleni během rodícího se debaklu s ManCity vyřadil ze hry Koscielného, a to i s platností pro dnešní šlágr. Dvouzápasový trest potom načíná Wilshere a jen těsně po zranění je Podolski. V naprostém pořádku je ovšem "nezničitelný" Mesut Özil, kterého Mourinho důvěrně zná ze společného angažmá v Realu Madrid, a také se ho dle vlastních slov z Gunnerů obává nejvíce.

Z koho musejí mít husí kůži pro změnu domácí, je rozhodčí Mike Dean. Ten je mezi fanoušky Arsenalu tradičně nejméně oblíbeným sudím široko daleko; a není moc divu. Zatímco Chelsea přinesl v 50 utkáních hned 19 penalt, Arsenal se dočkal pouhých sedmi ve 46 kláních. A co se vzájemných bitev dvou konkurentů z hlavního města Albionu týče, Dean rozhodoval čtyři - přičemž v předešlých třech Kanonýři ani nebyli s to vsítit branku. O tom, zda dnes zlomí prokletí, se sami můžete přesvědčovat od 21:00 SEČ...

Bylo to odstrašujících sedm dní pro Tottenham. Nejprve debakl s oslabeným Liverpoolem v poměru 0:5, který stál místo Andrého Villase-Boase (v létě podepřeného stomilionovými posilami), potom ve středu senzační comeback West Hamu v závěrečné desetiminutovce čtvrtfinále Capital One Cupu...

Nicméně ať už byl uplynulý týden jakkoliv, "caretaker" Spurs Tim Sherwood srší odhodláním a jistě se jej pokusí převést i na své dočasné svěřence. Respektive dočasné - to zatím není jasné, alespoň podle dlouholetého kouče mládežnických výběrů Tottenhamu. Ten je odbornou veřejností považován za jednu z nadějí trenérského řemesla a sám podle všeho také nemíří úplně nízko: v týdnu se nechal slyšet, že by na základě znalosti vnitřní struktury "svého" klubu měl být jedním z kandidátů na uvolněný post, a zároveň že rozhodně nehodlá být asistentem případného jiného manažera.

Ambice tedy mladému kouči a bývalému prvoligovému hráči nechybějí, zrovna jeho nedělní protějšek a podobně starý manažer Mauricio Pochettino má nicméně všechny předpoklady pro to mu vzít vítr z plachet. Jeho Southampton sice jde v posledních zápasech dle očekávání mírně dolů a v případě neúspěchu proti Tottenhamu vyrovná svou dosavadní nejdelší šňůru bez vítězství pod talentovaným argentinským kormidelníkem, pořád se ale drží v top10 a má výhodu domácí prostředí stánku St. Mary’s. Tam Saints na londýnského protivníka vyzráli v pěti z minulých šesti pokusů.

Také obecná domácí bilance Sotonu navíc budí solidní respekt. Konkrétně tedy pouhých šest inkasovaných branek a jediná prohra s Aston Villou, která pojmula rovnou polovinu oné porce obdržených gólů.

Na dalším špinění domácí vizitky Southamptonu teď přitom v dresu Tottenhamu natuty nebudou pracovat zraněný Townsend či suspendovaný Paulinho. A defenzivní složce týmu ze severní části hlavního města potom bude jistě citelně scházet minimálně Jan Vertonghen. A mimo je také Kaboul.

Pochettinovi se v týdnu vrátil na tréninkové hřiště Nathaniel Clyne po problémech se zadním stehenním svalem a ještě se rozhodne o tom, zda ihned bude s to snést zápasovou zátěž. Kapitán Adam Lallana před týdnem začal kvůli drobným zdravotním potížím pouze na lavičce; teď už by ale v základu chybět neměl.

Když se Swansea vracela v září roku 1930 z dlouhého výletu z Merseyside, měli její hráči o čem přemýšlet - s Evertonem prohráli 1:5. O pár měsíců později dostali krutou lekci i na jihu Walesu, kde od modré armády inkasovali rovněž pět branek. To byla první zkušenost obou týmů ve vzájemném měření sil. Je skoro neuvěřitelné, že dnes, po třiaosmdesáti letech, Labutě stále čekají proti Toffees na vítězství.

Nestačilo jim na to sedmnáct pokusů, v nichž dokázali jen pětkrát ukopat remízu. Navíc, přestože si po svém postupu do Premier League počínají velice důstojně, Evertonu ve všech čtyřech zápasech nedokázali vsítit ani gól. Dnešní zápas bude pro Velšany patrně největší výzvou, jak tyto nepříjemné statistiky konečně smazat. Stojí proti nim totiž tým v úžasné formě, navíc na lavičce s bossem, který si své manažerské drápky brousil poprvé právě v jejich barvách.

Roberto Martinez sice Swansea dotáhl ve velkém stylu z League One na špičku Championship, o to větší zklamání však fanoušci pocítili, když si vybral odchod a angažmá ve Wiganu. Za to si dokonce vysloužil přezdívku Jidáš. Rok se s rokem sešel a Toffees pod jeho vedením brázdí Premier League jako černý kůň soutěže.

Everton si letos v lize počíná báječně. Prohrál jen jedinkrát na půdě doma nepřemožitelného Manchesteru City a je v tomhle směru nejlepší z celé Premier League. V rámci elitních soutěží pak stojí lépe jen Bayern Mnichov a AS Řím, jediné neporažené celky. Když neztratí kytičku ani na horké půdě Swansea, bude to už desátá neprohra v řadě.

Hitparáda velkolepých výsledků a výkonů to je z kumbálku Evertonu především v posledních čtyřech zápasech. Začalo to drtivým vítězstvím 4:0 nad Stoke City, pokračovalo vyloupením Old Trafford a bodem na remízu na hřišti suverénního Arsenalu. Před týdnem pak čtyři kusy obdržel pro změnu Fulham.

Ani Swansea v posledních týdnech nerozdává body na potkání. Z posledních šesti zápasů prohrála jen jednou - také na půdě Man City. Jenže stíny pochybností přetrvávají. Domácí remízy se Stoke City nebo Hullem, to není právě to, co by Michael Laudrup od vítězů minulého ročníku ligového poháru požadoval.

Dánský lodivod bude pro důležitý zápas postrádat Nathana Dyera, který se zrovna dostával do dobré formy - načež si poranil vazy v kotníku. Mimo hru je také Michel Vorm, který ve čtvrtek podstoupil operaci kolena. Kvůli kartám stojí obránce Rangel. Otazník dále visí nad startem Michua, naproti tomu Britton a Chico by měli být k dispozici.

Hosté, kteří budou v utkání mírným favoritem, se budou muset obejít znovu bez Leightona Bainese, neodmyslitelné opoře na levém kraji obrany. Výkony jeho náhradníka Bryana Ovieda jsou však přinejmenším srovnatelné. Škoda je zranění šikovného křídelníka Deulofeua, jenž se dostával do velkého laufu, než ho zabrzdilo zranění zadního stehenního svalu. Po karetní stopce se vrací James McCarthy.

Malky Mackay je stále pod tím samým tlakem a Liverpool ho v předstrčeném sobotním zápase docela klidně může z manažerské stolice Cardiffu nemilosrdně skopnout. Poněkud zbytečně náročný malajský majitel velšského celku Vincent Tan v pátek s manažerem znovu poseděl a dal mu podle všeho ultimátum: buď rezignuj, nebo bude vyhozen. Vzepře se Mackay ještě jednou, zdá se, nevyhnutelnému osudu?

Mohla to být poslední kapka. Malajec Tan dlouhodobě kritizuje lodivodovo počínání na trhu, jeho překračování rozpočtu na přestupy, výsledky i herní styl; teď navíc dostal novou munici v podobě Mackayova vyjádření touhy po třech dalších lednových posilách. To mělo bohatého byznysmena rozezlít natolik, že se musel předseda Cardiffu Mehmet Dalman "na kolenou" přimlouvat za ještě jednu rozmluvu z očí do očí.

K té došlo v pátek večer a její závazný výstup není znám; zdá se však být nad slunce jasné, že vytrvale vyháněný kormidelník (se silnou podporou fanoušků v zádech, sluší se dodat) musí k oddálení výpovědi prostě a jednoduše porazit Liverpool. Na Anfieldu. Uprostřed jeho neslábnoucí fazóny. Tváří v tvář již 17gólovému Suárezovi, navíc povzbuzenému novým dlouhodobým kontraktem. "Mission Impossible", že?

Nic ale nemusí být tak banální. Reds sice bez Sturridge třikrát v řadě zvítězili se souhrnným skóre 14:2, o čemž se jim se Suárezovým parťákem v sestavě ani nesnilo, přesto je stále potřeba mít na paměti tři věci.

Zaprvé je Liverpool nadále bez dvou potenciálně rozdílových hráčů (mimo Sturridge schází také kapitán Gerrard), kteří by mohli být velmi potřeba, kdyby se náhodou stroj zničehonic zadrhl (což se stává, a ne že ne). Zadruhé Cardiff naplno bodoval na osmi výjezdech do Liverpoolu z posledních 15, což je vpravdě úctyhodná bilance. A konečně zatřetí má slušné dispozice k překvapení také letos, když má za sebou alespoň částečné skalpy obou dalších velkoklubů ze severozápadu. Že k nim došlo bez výjimky v hlavním městě Walesu, nemusí, ale může být vedlejší.

Na Anfield Road navíc Cardiff možná bude disponovat jednou ukrytou zbraní, a sice exliverpoolským hráčem Craigem Bellamym. Ten ještě čeká na zelenou od doktorů, šance má ale solidní. Mimoto už Mackaye marodka nijak netrápí. To Brendan Rodgers je pro zbytek tohoto kalendářního roku bez stěžejního tria Sturridge-Gerrard-Enrique, jak už bylo naznačeno výše.

Alan Pardew bude navždy legendou Crystal Palace díky vítěznému gólu v úžasném semifinále FA Cupu proti Liverpoolu v roce 1990. Dnes se však postaví proti nim; a na lavičce Newcastlu bude velet k tomu, aby jeho bývalý celek odešel poražen.

V současné době druhý nejdéle sloužící manažer v Premier League zavede svůj současný mančaft na hřiště Crystal Palace v dobré formě - z posledních sedmi zápasů vyhráli Magpies hned pět. Po fantastickém vítězství na Old Trafford sice před týdnem ztratil doma dva body s ambiciózním Southamptonem, ale na dobré náladě v týmu by to vliv mít nemělo.

Také Londýňané jsou v dobrém rozpoložení. Po příšerné sedmizápasové sérii porážek s pouhými dvěma vstřelenými góly najela na pozitivnější vlnu a z posledních šesti klání prohrála jen dvě. Před týdnem sahala po bodu i na Stamford Bridge, ale Chelsea nakonec zuby nehty ubojovala výhru 2:1.

Sobotní soupeři se střetli naposledy v sezoně 2009/10, tehdy ještě v rámci druhé nejvyšší Championship. Oba zápasy tehdy vyhrál Newcastle, který celou soutěž posléze vyhrál. Eagles nepřemohli Magpies ani před devíti lety v Premier League, ani tam totiž nedali Newcastlu ve dvojzápase jediný gól a připsali si jen bod. Na domácí půdě dokonce Crystal Palace prohrál proti Strakám čtyřikrát v řadě.

Palace jsou navíc i nadále sužování zraněními. Mimo hru zůstávají Kagisho Dikgacoi, Stuart O’Keefe a Johny Williams. Dean Moxey je nicméně už fit poté, co poslední duel s Chelsea prošvihl vinou bolavého zadního stehenního svalu.

Také Newcastle slaví jeden návrat a zmíněné sloveso není míněno v nadsázce. Do sestavy totiž po jednozápasové stopce přichází klíčový hráč celé jedenáctky Yohan Cabaye. Kromě dlouhodobě zraněného Ryana Taylora tak má Alan Pardew k dispozici kompletní kádr.

David s goliášem. A při současné formě obou celků to platí dvojnásob. Tři dny před Vánoci se Manchester City pokusí nadělit Fulhamu hned několik dárků do jeho sítě a prodloužit svoji sérii neporazitelnosti.

Citizens v posledních týdnech opravdu neskutečně válí. V Premier League, Lize mistrů a Capital One Cupu sehráli během necelého měsíce osm zápasů a sedm z nich dokázali vyhrát. Jedinou ztrátu zaznamenali na hřišti Southamptonu, kde remizovali 1:1. Jinak je to ovšem ten avizovaný a obávaný válec.

Opravdu hrozivě pro soupeře totiž vyhlíží ofenzivní palba bleděmodrých. Agüero a spol. totiž ve zmíněných osmi kláních zatížil konto soupeřů třicetkrát (!), což dělá téměř čtyři branky na zápas. Fantasie je to především v posledních dnech - stadion suverénního Bayernu Mnichov neodolal a City si odvezlo výhru 3:2. Šestigólový výprask pak od Pellegriniho borců inkasoval letos báječný Arsenal.

Zádrhelem ve stroji Citizens by se mohla stát nucená absence Sergia Agüera, kterého zhruba na měsíc vyřadilo zranění lýtka. Edin Džeko nicméně už v týdnu dal dvěma góly najevo, že Argentincova bolístka snad mančaft neohrozí. Mimo hru je dále Pablo Zabaleta, jehož trápí zadní stehenní sval, a Micah Richards.

Na jeho místo si tak patrně stoupne levonohý Clichy, který bude čelit v ne úplně dobré formě hrajícímu Fulhamu. Cottagers od konce října do začátku prosince prohráli všech šest ligových zápasů, a když už se před dvěma týdny vytáhli proti Aston Ville, dostali minulé kolo výprask od Evertonu.

Další nepříjemností je pro tým Rene Meulensteena situace v obranných řadách, kde schází stabilní stoper Brede Hangeland. Nejistý je navíc stav dalšího středního obránce Fernanda Amorebiety. Marodku doplňuje také Hugo Rodallega.

Pro Man City nahrává i historie vzájemných zápasů, pokud se mu podaří Fulham porazit, bude to už počtvrté v řadě. Sedmkrát za sebou navíc proti Cottagers neprohráli a ve dvou ze třech minulých duelů udrželi čisté konto.

Po krizi přichází pozvolné zlepšování. Manchester United se dostává do dobré formy a pro čtvrtou výhru ve všech soutěžích v řadě si chce dojít proti West Hamu. Ten se po postupu do semifinále ligového poháru cítí na body.

Hammers geniálně zvládli závěr zápasu. White Hart Lane dvakrát oněmělo v posledních deseti minutách, když nejprve Jarvis vyrovnal, aby pak Maiga rozhodl o postupu hostí. Man United zvládli svůj duel klidněji, když Stoke City díky Youngovi a Evrovi porazili lehce 2:0.

Byla to pro Manchester už třetí výhra v řadě, předtím smetli Aston Villu a v Lize mistrů udolali Šachtar. West Ham před týdnem jen remizoval doma se Sunderlandem a určitě by tak nějakým bodem z Divadla snů nepohrdl.

Vzájemné zápasy jednoznačně lépe zvládá Manchester United. V lize vyhrál osm z posledních devíti, i když nutno připomenout, že body ztratili právě v posledním duelu. V Upton Parku se po remíze 2:2 dělilo smírně. Na Old Trafford jsou nicméně proti Kladivářům suverénní, vyhráli zde sedmkrát v řadě, naposledy prohráli v prosinci roku 2001.

Manažer United David Moyes už prý má naději na start své hvězdy Wayna Rooneyho, který v týdnu nenastoupil ve čtvrtfinále ligového poháru proti Stoke. Vidić, Carrick a Van Persie jsou nicméně těměř jistě mimo hru.

To Hammers se musí obejít bez kapitána Kevina Nolana, který si odpyká první z tří zápasů v trestu. Nenastoupí ani zranění Carroll, Downing, Petrić, Reid a Vaz Té. Připraven je naopak uzdravený Tomkins.

Když West Bromwich začátkem prosince o gól podlehl na vlastním hřišti ManCity, manažer Steve Clarke hovořil o nutnosti zvládnout nadcházející dvě domácí vystoupení. Vzápětí ovšem Throstles totálně selhali s Norwichem, následovala další bezgólová prohra v Cardiffu - a mladý lodivod se již druhého avizovaného klání nedočká. Do stěžejního souboje s Hullem povede Baggies zaskakující Keith Downing...

West Bromwich letos sráží podobný syndrom, s nímž se potýká Cardiff - shodou okolností rovněž pod vedením muže, který se (docela zřejmě) zdá být na odstřel. Šokovat, to by se mu dařilo, vyhrávat "řadové" zápasy už nikoliv. WBA letos přehrálo ManUtd, správně mělo triumfovat i na Stamford Bridge a ubránilo se hrozivé síle Arsenalu; ovšem kromě toho? Z posledních 20 ligových zápasů jen dva skalpy vrchem a současná 16. příčka v tabulce spolu s pouze dvoubodovým náskokem na sestupovou zónu.

Což je vlastně pořádná záhada, vždyť před ubohými 13 měsíci ta samá kostra atakovala nejvyšší příčky a v jednu chvíli se hřála dokonce na bronzové pozici. Problémem je však momentálně gólová produkce, kterou loni obstarával host jménem Romelu Lukaku. Throstles v tomto ročníku dosud skórovali všehovšudy 17krát - přesně tolikrát se za ně loni trefil samotný belgický snajpr. A přitom ani nelze říct, že by si WBA nedokázalo vytvářet tutovky; proti Norwichi jich spálilo až nevídané množství například.

Steve Bruce moc dobře zná, jaké je to být vyhozen "nespravedlivě" a s "nedokončenou prací" pod rukama; časy Sunderlandu ho teď ale moc trápit nemusí. V Hullu si jej totiž nemohou vynachválit - však jeho Tigers působí ze všech nováčků jako nejuvědomělejší, nejschopnější a přirozeně i nejkonkurenceschopnější mužstvo. V tabulce potom Hull sedí na 12. příčce s pohodlným šestibodovým odstupem od propasti; pořád má ale na čem pracovat. Na The Hawthorns rovnou může Bruceova parta začít makat na nápravě venkovní bilance, jež zatím hovoří řečí jediné výhry z pátého kola a hřiště Newcastlu.

Hullu jistě situaci neulehčuje zranění nejlepšího střelce týmu Robbieho Bradyho, jehož třísla se ne a ne umoudřit a dost možná jej mimo hru odstaví na celé svátky. Nadlouho jsou vyřazeni z provozu také Aluko s Quinnem. Naproti tomu Keith Downing by mohl zpět do sestavy zařadit tradiční oporu, jež přitom meškala od měsíce srpna, a sice brankářskou jedničku Bena Fostera.

Unikátní zdroj sebevědomí našli fotbalisté Sunderlandu v úterním pohárovém comebacku s Chelsea - alespoň v to tedy doufá jejich přímý nadřízený Gus Poyet. Ten se momentálně může považovat za strůjce semifinálového úspěchu, ale také pětizápasové ligové (!) šňůry Sunderlandu bez výhry. Tam je s pětibodovou ztrátou na bezpečné pozice jednoduše potřeba náprava, a to okamžitá...

Black Cats totiž v období svátků docela klidně může ujet vlak. Crystal Palace vypadá být pod vedením Tonyho Pulise jako vyměněné, Fulham se obrací na Meulensteena, West Ham zvládá relativně pravidelně sbírat body i bez útočníka, nové jiskře se blíží WBA a dost možná také Cardiff...

Pak je tu tedy poslední Sunderland, který naopak svou naději na změnu jakoby promrhává. Je to už nějaký čas, co Gus Poyet v čele tradičního klubu vystřídal Paola Di Cania, a přesto se ne a ne dostavit nějaká výsledková, ba ani herní revoluce. Sunderland proto v tuhle chvíli prostě nesmí doma jakkoliv ztrácet, a že si zrovna proti Norwichi neužívá špatné výchozí pozici. Na vlastním hřišti mu přeci nepodlehl od roku 1997.

Na druhou stranu Canaries rovněž takhle před Vánoci nemají mnoho důvodů ke smutnění. Už tolikrát to s nimi vypadalo bledě, teď ale ustáli minulá dvě kola a rázem se pyšní solidním pětibodovým náskokem na 18. Crystal Palace. Dlouhý výlet na sever Albionu navíc s kanárky absolvuje také střelec, který Sunderlandu letos tolik schází. V Garym Hooperovi, jehož manažer Hughton důvěrně zná ze svého společného působení v juniorce Tottenhamu, našel Norwich při absenci van Wolfswinkela vskutku vitální oporu - vždyť všechny čtyři střelcovy zářezy prozatím stály u zrodu bodové nadílky. Poštěstí se Hooperovi také dnes?

Někdejší kanonýr skotského Celtiku by při snaze o natažení své gólové šňůry na tři ligové zápasy mohl mít po ruce jak van Wolfswinkela, tak křídelníka Snodgrasse - což jsou čiře pozitivní zjištění pro Chrise Hughtona. Podobně se ale v posledních hodinách zvedala nálada rovněž Gusi Poyetovi, kterému se po nemoci hlásí zpátky Fletcher s Colbackem.

S mírně zlepšenou náladou vstupuje do vánočního programu Stoke City. To už tři kola v řadě čeká na přemožitele, přičemž z minulých sedmi ligových utkání nezvládlo pouze jediné. Remízový král posledních dvou měsíců (pět nerozhodných výsledků) nyní čelí v menším regionálním derby Aston Ville...

Ta se naopak poté, co proletěla měsícem listopadem, aniž by někomu podlehla, vrací ke své dřívější agónii - zejména co do střeleckého hodování. Villans nyní, jakkoliv mají po dlouhé době mimo marodku kompletní ofenzivní trojzubec, už dvakrát v řadě neskórovali; a zrovna na Britannia Stadium to hostům obvykle příliš nestřílí. A porážky si odtud odvezly i mnohem slovutnější celky ManCity a Chelsea.

Na druhou stranu Aston Villa by klidně mohla znát recept. Jednak jej už letos - coby jeden z pouhých šesti mančaftů - s úspěchem našla (dubnová výhra 3:1); jednak u ní obecně platí, že působí lepším dojmem na cestách než před domácím publikem. Venku Lambertovi svěřenci častěji bodují, vítězí i skórují, třebaže minule nesmírně bolestivě padli na Fulhamu a byli tak opět vtaženi do širšího okruhu kandidátů na sestup. Šestibodový náskok sice ještě voní luxusem, ovšem právě konec prosince může lecjaký vývoj zvrátit naruby.

Paul Lambert ve Stoke-on-Trent zase jednou nebude mít k dispozici jednoho ze členů tápajícího útočného trojlístku: tentokrát Gabriel Agbonlahor stojí pro pět nakumulovaných žlutých karet. Naproti tomu Delph si svůj trest již odpykal a po úrazu obličeje je připraven nastoupit rovněž Chris Herd. Nad Vlaarovým startem se vznáší obří otazník; na vině je problematické lýtko.

Stoke City se v týdnu neúspěšně pokoušel o čtvrtfinálovou senzaci, když doma podlehlo ManUtd (0:2); a bolest muselo po závěrečném hvizdu vstřebávat dvojnásobnou. Pro zranění totiž předčasně střídal kapitán Shawcross, jehož absence by logicky Potters citelně oslabila. Už tak Mark Hughes nemůže počítat se Stephenem Irelandem, jenž na Britannia Stadium hostuje právě z nedalekého Birtminghamu.