ŘÍKAJÍ MI ROMARIO!

Narodil jsem se 29. ledna 1966 v Río de Janeiro. Jsem Brazilec. První titul jsem získal v roce 1982, v dresu Vasco de Gama. V roce 1988 jsem byl nejlepším hráčem a střelcem OH v Soulu. V letech 1989, 91 a 92, jsem vyhrál titul s PSV Eindhoven a stal jsem se také králem střelců nizozemské ligy v roce 1990. Mám pokračovat? Dobrá, ale bude toho ještě mnoho, co vám chci o sobě říci...

A když jsme u těch různých titulů, musím se také pochlubit, že jsem: v roce 1989 vyhrál v dresu Brazílie COPA AMÉRICA a zopakoval jsem si to o osm let později. V roce 1993 jsem získal titul ve Španělsku, to bylo s Barcelonou a přidal jsem si do vitríny kopačky za "Pichichi"! Slavný byl pro mne rok 1994. Mistr světa, nejlepší fotbalista a střelec na MS a král FIFA! A v roce 2000 jsem se stal nejlepším fotbalistou kontinentu. Toho, kde jsem se narodil. Ameriky! Ale všechno má svůj konec. Proto jsem se rozhodl zahrát si ještě jednou s partou bezva kamarádů a pak pověsit..., tedy lépe řečeno vycídit a uložit, kopačky. I když mnozí tvrdí, že na mé devětatřicáté narozeniny budu zase honit balón po trávníku a dokonce prý v dresu Vasco de Gama.

Romário de Souza Faria. Vila de Penha, Río de Janeiro, Brazílie. 29. ledna 1966. Kdy začal kopat? Paní Lita, jeho matka, tvrdí, že mnohem dříve než onoho lednového dne spatřil světlo tohoto světa. Nechme ale stastistik a poslouchejme tohoto nesmrtelného fotbalistu...

Hraju fotbal odjakživa, moje matka by mohla vyprávět o tom, kde jsem měl první hřiště! Ale doopravdy jsem začal hrát v týmu mého otce, tam u nás ve Vila de Penha. Pak jsem odešel do Olária, to je malý prvodivizní klub, no a po roce se objevilo Vasco de Gama. Žáčci, dorost, juniorka, profi Áčko, až do roku 1988. Já jsem prcek, měřím jen 168 cm a je jasné, že jsem jako kluk měl ještě míň. A tak jsem přišel na trénink Vasca a pan Alfeu se mne zeptal: "Co tady děláš?" Odpověděl jsem suverénně, že jsem přišel hrát fotbal. Byl z toho v takovém šoku, že nenašel slov. Dnes toho prý nelituje. Jsme kamarádi. Jinak jsem nebyl nějakým zářným příkladem pro ostatní. Vzpomínám si, že jsme chodili běhat do jedné zátoky, Rodriguez do Freitas se jmenovala. Asi 7 kilometrů, písek a zase jen písek. To bylo něco, já nemám tento druh tréninku v lásce. A tak jsem v klidu klusal nějakých 500 metrů a za zatáčkou počkal na autobus. Jindy to byl třeba kamión... Jel jsem na "otočku" a pomalu se vracel. Spoluhráči věděli o co jde, ale nikdo mě neprásk. Stejně jsem doběhl poslední... Ptáte se na všechny ty tituly, co jsem vyhrál?



Ten z roku 1994 byl nej..! Vyhrát ligu, pohár, mistrovství Ameriky, krále střelců, to všechno je skvělé, ale vyhrát mistrovství světa, jít si pro ten pohár, pro medaile, políbit ho, zdvihnout nad hlavu a vidět, slyšet, cítit, ty desítky miliónů Brazilců jak volají: Brasil, Brasil.... To je fantastické, nezapomenutelné. Vše ostatní vyšumí za pár minut, hodin... Ale tenhle titul jde se mnou životem a vezmu si ho jednou do hrobu!

I když si vzpomínám na další slávu v roce 1989. COPA AMÉRICA, první zlato v dresu Brazílie, proti Uruguaji, na Maracaná, dal jsem gól, jediný. A ještě něco k tomu MS v USA. Zápas proti Nizozemsku. Já tam hrál pár let za PSV. Pět bývalých spoluhráčů, kamarádů, tam stálo proti mě. Jo a taky Švédsko. Jejich nejmenší bek měřil 195 cm. Já mu málem proběhl mezi nohama a ani jsme nemusel sklánět hlavu! Finále? Ve 13. minutě prodloužení mi poslal pas Viola, nebo to byl Cafú?, teď fakt nevím, mohl jsem rozhodnout, nedal jsem, hrůza. Ale i tak si na tuto chvíli pamatuji.

Já jsem jinak hroznej kliďas, teda na hřišti. Mimo, to je jiná, ale naučil jsme se nechávat ty "radůstky a starůstky" civilního života za branou stadiónu. Soustředím se na 100% a to mi pomáhá. A asi pak vypadám jako hrozně seriózní pán! On je taky velký rozdíl hrát u nás v Brazílii a venku, v Evropě. Brazílie to je technika, moře fint, jsme milenci míče. Ale je zde taky spousta prohnanosti, zlomyslnosti. To třeba v Nizozemsku nebylo. Liga ve Španělsku není moc technická, oni jsou dost tvrdí, drsní, snad až hrubí. Brazilská liga je podle mne nejlepší na světě a já mohu srovnávat. Hrát o tento titul je asi ještě těžší než na mistrovství světa!

Do Evropy jsem šel jako dobyvatel, chtěl jsem tam něco dokázat. V Nizozemsku se mi dařilo, dal jsem postupně 19, 23 a 25 branek. Snad jsem byl idol fanoušků PSV. Ale ono to zase nebylo až tak snadné, jednoduché. Dokonce jsme se chtěl vrátit. Ale ne jako poražený slaboch, to ne. Nemohl jsme zklamat rodiče, kamarády. Vydržel jsem. Pak se objevila Barcelona, byl jsem starší, zkušenější. A něco vám řeknu: Barcelona je takové malé Río de Janeiro. Pláže, bary, noční život... Já jsem karioka a tak jsem se tam cítil jako doma. Španělsko je pro mne také Real Madrid, tedy souboje s ním. To dobré znamenalo, že jsme jim dali 5:0! To špatné, že jsme od nich dostali 5:0! Ta utkání Barca - Real mají svou zvláštnost a mnohdy boj o titul jde na druhou kolej... Když neskončíš první, ale porazíš Real, je vše odpuštěno. Ale když prohraješ s Realem a ještě k tomu boj o titul, tak jsi zatracen po zbytek tvých dnů. Dostaneš inkviziční cejch! Já zažil v Barceloně to nejideálnější spojení. V roce 1993 jsme vyhráli nad Realem a ještě k tomu titul!

Krásné chvíle jsem prožil ve Flamengu. Sice jsem dvakrát odešel, zase do Španělska, ale na Valencii nemám moc dobré vzpomínky, tam mi to vůbec nesedlo. S Flamengem jsem vyhrál jen jeden titul, ale vyhrát Pohár Guanabara, dát za sezónu 26 branek, opravdu bylo radostí hrát v tomto klubu.

Ale neprožíval jsem jen parádní dny a sezóny. MS 1998, vím, byl jsem zraněn, nemohl jsem hrát, na poslední chvíli jsem se dostával do formy, ale poslali mě domů. Já to považuji za obrovskou křivdu, byly v tom i osobní spory, prostě někdo mě nechtěl v reprezentaci vidět. Ale to nebyla jediná situace, kdy jsem se cítil moc zle. Olympiády v letech 1996 a 2000. Já byl ve formě, cítil jsem se mnohem lépe než před MS 1994 a stejně jsem pozvánku na soustředění, nominaci, nedostal. To byly ony zlé chvíle, chci zapomenout, ale cítím křivdu, hlavně na MS 1998 nezapomenu. Měl jsem ve svazu, okolo reprezentace, dost nepřátel.

Na idoly jsme si nikdy nepotrpěl, líbil se mi Reinaldo z Atlético Mineiro, ale idol pro mne nebyl, to ne. Ale jsem Brazilec a Pelé je pro mne Bůh. Pro Brazílii je Pelé Bůh. Mít tu moc, tak fotbal se nebude jmenovat fotbal, ale PELÉ! Měl jsme "lehkou krev"! Dnes jsme jiný. Polemický, ale klidný. Prostě jiný. A na fotbal asi taky dost starý, ne?!

11. listopadu 2004 se hrálo fotbalové utkání. Místo konání: Memorial Coliseum, Los Angeles, USA. 52 389 diváků. Brazílie - Mexiko. Zde jsou sestavy obou týmů: Brazílie: Taffarell (Ze Carlos), Marcio Santos, Aldair, Ronaldao (Goncalves), Jorginho, Maurinho, Dunga, Ricardo Rocha (Airlton), Mazinho, Branco, Bebeto, Romario, Raí. Mexiko: Campos, Félix Fernández, Raúl Gutiérrez, (Carlos Turrubiates), José Salgado, Juan de Dios Ramírez Perales, Joaquín del Olmo, Ramón Ramírez (Misael Espinosa), Alberto García Aspe, Marcelino Bernal, Cuauhtémoc Blanco (Luis Hernández), Luis García (Carlos Hermosillo) a Luis Alberto Zague. Brazílie vyhrála 2:1. Skóre otevřel ve 13. minutě Luis Roberto Alves (Zague), ale Romario ukázal, že je stále "velký". Po boku měl Bebeta, ale góly dával on! V 61. minutě vyrovnal a v 86. dal ten vítězný.

Se slzami v očích, na ramenou svých spoluhráčů, se loučil s diváky. "Brečel jsem před zápasem, při něm a budu plakat i dlouho po jeho skončení. Všechno, co jsem prožil tuto noc, ve mne zanechalo hluboký dojem. Nikdy na tyto chvíle nezapomenu!" Z druhé strany se blížili fotbalisté Mexika. Na jejich ramenou se loučil s diváky další slavný, Jorge Campos. "Brody" a "Baixinho". Legendy fotbalu. Oba se objali uprostřed hřiště. Nikdo neodcházel z ochozů. I když se jednalo, z drtivé většiny, o Mexičany, bylo slyšet volání: Méjico, Brasil, Campos, Romário... Fotbal je opravdu tím nejkrásnějším sportem na světě...