Rinus Michels – největší ze všech

Když v roce 1999 vyhlašovala FIFA nejlepšího trenéra právě končícího století, prestižní ocenění připadlo Rinusi Michelsovi. Tvůrci totálního fotbalu, se kterým dobyl na lavičce Ajaxu celou Evropu. Byla to obrovská pocta muži, jenž pro světový fotbal vychoval hráče jakými byli Cruyff, Neeskens, Haan či Krol. Muži, který přivedl Nizozemsko k jediné trofeji, kterou na velkých turnajích získalo, a sice k titulu mistrů Evropy pro rok 1988.

Vše pro Ajax

Dvanáct let trvala Michelsova hráčská kariéra a všech těchto dvanáct let odehrál v dresu jediného týmu. Týmu, který později slavně vedl i jako trenér: Ajax Amsterdam. Za klub nastoupil celkem ve dvou stech šedesáti čtyřech zápasech, přičemž si připsal úctyhodných sto dvaadvacet gólů. Tato bilance napovídá, že Generál (jak mu později začali říkat) nastupoval na pozici středního útočníka. Byl to důrazný vysoký hráč, který většinu ze svých branek střílel hlavou. S Ajaxem získal během dvanácti let dvakrát holandský titul (1947, 57). Svou kariéru hráče ukončil poměrně záhy, již ve svých třiceti letech. Rozhodně to však nemělo znamenat úplný konec ve fotbale. Naopak, už o dva roky později usedá na lavičku amatérského týmu Ajaxu – JOS Amsterdam – kde strávil čtyři roky, po nichž převzal na rok ještě i AFC Amsterdam (rovněž amatérský tým). Pro úplnost dodejme, že během působení u jmenovaných mužstev byl Michels ještě učitelem ve škole pro hluchoněmé. Ve zmíněných týmech si budoucí slavný kouč, jak se říká, osahal trenérskou lavičku a trenérsky se vzdělal (udělal si licenci kouče). Nic tedy nebránilo tomu, aby se ujal kormidla A mužstva slavného Ajaxu. Stalo se tak v létě roku 1965.

Totální fotbal – cesta na vrchol

Michels toužil vítězit. Ne však za každou cenu. Byl to Holanďan a ti nemají v krvi defenzivu. Michels chtěl bavit diváky, ukázat jim, jak krásný fotbal může být, když se umí hrát na té nejvyšší úrovni. Je vždy zajímavé srovnání cest na fotbalový vrchol. Snad nejodlišnější je pak styl, s nímž vyhrával Michelsův Ajax od stylu, s nímž dobyl svět Inter Milán v šedesátých letech pod vedením slavného Argentince Helenia Herrery. Inter tehdy soupeře ničil svým catenacciem – bezchybnou obranou – zato Ajax sázel na útok a doplňování útočníků záložníky. "Totální fotbal byl výsledkem mého hledání cesty k přehrávání dobře organizovaných obran. K tomu bylo zapotřebí překvapivých řešení v přípravné a útočné fázi, a proto jsem od hráčů vyžadoval neustálé změny, jak v jednotlivých řadách, tak mezi těmito řadami. Všichni hráči se směli zapojovat do přípravné a útočné fáze za předpokladu, že stále měli na zřeteli zabezpečení defenzivních povinností, což v rámci týmové taktiky kladlo vysoké nároky na jednotlivce." To jsou slova samotného Michelse. K provozování podobného fotbalu bylo nezbytné, aby hráči, kteří měli tuto hru předvádět, byli vybaveni dvěmi vlastnostmi: zaprvé – mít výbornou fyzickou kondici, zadruhé – mít fotbalovou inteligenci na takové úrovni, aby mohli dle představ trenéra měnit tempo hry a reagovat na vývoj utkání.

Pro holandský fotbal to bylo období změn. Neúspěšná a nezajímavá holandská kopaná přechází roku 1965 na profesionální úroveň. Bylo na jednotlivých klubech, jak se se situací vypořádají. A právě zde se rodil vítězný Ajax, o kterém zatím nikdo nevěděl. "Nejlépe ze všech klubů jsme zareagovali na nové podmínky. Vytvořili jsme si lepší materiální zázemí a hlavně víc a líp trénovali," popisoval kouč amsterdamského celku. Netrvalo dlouho a slova se stala skutečností. Hned v první sezoně klub získává holandský ligový titul, což se mu povede i v dalších dvou sezonách. Přidává i zisk Národního poháru. Během tří let tedy tři ligová prvenství a jeden pohárový triumf. Krásná bilance, pro klub, který do té doby byl spíše ve stínu Feyenoordu Rotterdam. Fanoušci nadšením nenacházeli slov. Jejich klub předváděl nejlepší fotbal v Evropě, totální fotbal na celé čáře vítězil. Hlavní hvězdou klubu byl legendární Johan Cruyff, který udivoval svým nenapodobitelným elegantním stylem a přívalem geniálních přihrávek i gólů. Cruyff sbíral ocenění pro nejlepšího hráče ligy, neméně důležitým mužem pro hru týmu byl však i Johan II., jak se říkalo věrnému Cruyffovu souputníkovi Johanu Neeskensovi. Ten na rozdíl od slavné čtrnáctky hrál více dozadu. Nastupoval na pozici středního záložníka, spíše zaměřeného na defenzivu, občas dokonce i jako stoper. Mohlo by se zdát, že s hráči jako měl k dispozici Michels, bylo vyhrávání jednoduché, on sám to však vždy rezolutně popíral.

V roce 1969 sice Ajax přenechal titul Feyenoordu, nemuselo jej to však příliš mrzet, neboť hned za rok se vítězství slavilo opět v hlavním městě Rembrandtovy země. V roce 1969 postoupil Ajax s Michelsem na lavičce poprvé do finále Poháru mistrů evropských zemí. Musel však sklonit hlavu před vítězem z AC Milán, jemuž tehdy vládl božský Gianni Rivera. Milán vyhrál vysoko 4:1. Ajax tedy přebíral jen stříbrné medaile. Pro tentokrát...O dva roky později, v sezoně 1970-71, soutěž vyhrává právě tým okolo Cruyffa. Ve finále hraném před devadesáti tisíci fanoušky ve Wembely Ajax porazil Panathinaikos Atény 2:0. Branky stříleli van Dijk a Haan. Jistě nikdo nic nenamítne na připomenutí sestavy amsterdamského mužstva. Ostatně byla to jedenáctka, jakých v historii klubového fotbalu po světě moc neběhalo. Tak tedy: v bráně Heinz Stuy, před ním dirigent Neeskens s Barrym Hulshoffem, v záloze proslulý Cruyff, doplňovany Gerriem Mührenem, v útoku pak Dick van Dijk – střelec vítězné branky. Autor druhé trefy, Arie Haan, začínal na lavičce. Tolik tedy ve zkratce o kádru šampionů. Ajaxu se podařilo zvítězit rovněž v následujících dvou sezonách. To už ale bylo bez Generála Michelse. Ten mužstvo opustil po prvním evropském triumfu, v roce 1971. Připravil tím půdu pro svého pokračovatele Stefana Kovacse, který měl proto úlohu značně zjednodušenou. Michels šel svou cestou. Hledal nové výzvy a nalezl je ve Španělsku. Přesněji řečeno v Katalánsku, v mužstvu slavné Barcelony. Ajax tedy opouští muž, který se navždy zapsal do Síně slávy nejen tohoto klubu, ale celého holandského fotbalu. Muž, který slavný klub pozvedl z bídy a po chudších letech s ním dobyl Holandsko i celou Evropu.

Barcelona

Do Barcelony Michels přicházel jako velká hvězda. Dostal za úkol vyrvat domácí soutěž ze spárů královského Realu a dostat Barcu na španělský trůn. To se však povedlo jen jednou, v sezoně 1973-74. Barca sice hrála pěkný fotbal, z Ajaxu dokonce přišel i Cruyff, který pobláznil celé město a zapříčinil se o přístavbu dalšího patra na již tak obrovském Nou Campu, končila však většinou "až" na druhé příčce, zpravidla za Realem, občas vystřídaném městským rivalem - Atletikem. Po čtyřech letech Michels od kormidla odchází, ne však na dlouho, neboť již po roce se vrací a tráví u blaugranas další dva roky. Opět však bez výraznějšího úspěchu, připisuje si jen Španělský pohár v roce (1978). I přesto jej příznivci klubu vždy měli rádi. Jejich klub totiž předváděl líbivý fotbal, navíc to byl Michels, kdo přesvědčil jejich miláčka Cruyffa, aby přestoupil právě do katalánského velkoklubu. V létě roku 1978 se vydává na dobrodružnou cestu do Spojených států, když neodolá lákavé nabídce týmu Los Angeles Aztecs.

Nejlepší, ale druzí

V popisu kariéry slavného kouče jsme záměrně přeskočili jednu důležitou kapitolu, ke které se nyní vracíme, neboť se jedná o kapitolu, jež zaslouží samostatnou pozornost. Během působení v Barceloně, přesněji na jaře 1974, přebírá Rinus Michels narychlo národní tým rodného Nizozemska, se kterým má za úkol vyhrát mistrovství světa v Německu. Tým nabitý hvězdami přebírá pouhé tři měsíce před šampionátem, i tak však s mužstvem suverénně dojde do finále. Ve třech zápasech ve skupině poráží všechny své soupeře, přičemž neinkasuje jediný gól. Hvězdný tým udivuje lehkostí a hravostí. Totální fotbal naplno kvete a semele Kempesovu Argentinu, která dostává výprask 0:4. O moc lépe neskončí ani nabití Brazilci, kteří prohrávají 0:2, stejně jako Východní Německo. Hlavní postavou skupiny, stejně jako celého turnaje, je Johan Cruyff, který přivádí v úžas veškeré diváky, sází gól za gólem a mílovými kroky vede svůj tým za prvním titulem mistra světa. Ve finále, které se hraje na Olympijském stadionu v Mnichově, se tulipánům staví Západní Německo, opírající se především o výtečného Beckenbauera v obraně a střelce Müllera na hrotu. Favority jsou přesto Holanďané, kteří se už ve druhé minutě ujímají vedení. Z penalty, po faulu na Cruyffa (ten předvedl úžasné sólo přes půl hřiště), se trefuje Johan Neeskens. Nedlouho nato však srovnává rovněž z penalty Breitner. Holandsko je v šoku. To nebylo v plánu. Cruyff se přestává soustředit na hru, věnuje se hádkám s rozhodčími a houževnatí Němci vycítí šanci. Těsně před koncem poločasu navíc skóre otáčí legendární Gerd Müller. Stejným výsledkem nakonec zápas i končí. Radují se Němci, Franz Beckenbauer v otevřeném souboji o krále fotbalu poráží Johana Cruyffa, který rozlícen a rozesmutněn utíká do útrob stadionu. Byl to smutný konec pro herně zřejmě nejlepší tým mistrovství. Jen čtěte ta jména: Jongbloed, Haan, van Hanegem, Jansen, Krol, Neeskens, Cruyff, Rensenbrink, Rep, Rijsbergen, Suurbier. Holandsko nikdy nemělo lepší. Fotbal však je nespravedlivý a ani Johanu Cruyffovi nebylo souzeno vyhrát úplně všechno...

Z Německa zpět domů

Tolik tedy k první reprezentační zastávce velkého kouče, jemuž se přezdívalo Sfinga. Skončili jsme u odchodu do Los Angeles. Tam strávil Michels jen jednu sezonu, po níž se vrací zpět do Evropy. Přebírá německý klub Kolín nad Rýnem. Tam pobude tři roky, během nichž si připisuje triumf v Německém poháru. Na konci sezony 1982-83 na lavičce týmu ze západu Německa končí a na tři roky si dává od trénování přestávku. Mezitím pracuje jako technický ředitel Holandského fotbalového svazu. K trénování se vrací zpět už znovu v Nizozemí, když podruhé přebírá národní tým. Ten se ostudně nedostal na mistrovství světa do Mexika 1986, což má Michels napravit na příštím evropském šampionátu. Opět má možnost pracovat s výjimečnou generací, stejně jako tomu bylo před čtrnácti lety u týmu okolo Cruyffa s Neeskensem. Tentokrát se vše točí kolem hvězdné trojice z AC Milán: Marco van Basten - Ruud Gullit - Frank Rijkaard. Pro Holandsko turnaj končí lépe než památné finále zpřed čtrnácti let a tentokrát vítězí 2:0 nad Sovětským svazem, který vede legendární Valerij Lobanovskij. Finálové trefy zaznamenávají Gullit a především van Basten, o jehož neskutečné trefě z voleje na konečných 2:0 se hovoří jako o jednom z gólů století. Je zajímavé, že turnaj se hraje opět v Německu. Pro Michelse tedy symbolický návrat na místo činu. Tentokrát již se zlatou příchutí.

Po turnaji u reprezentace nicméně končí a odchází do Leverkusenu, kde usedá do křesla trenéra místního Bayeru. Angažmá však trvá pouze jednu sezonu, po níž následuje znovu a tentokrát už naposledy působení na lavičce Holandska (1990-92). S týmem okolo Ronalda Koemana, Dennise Bergkampa či slavné milánské trojice však na Euru 1992 ve Švédsku smolně končí v semifinále, kdy mužstvo nešťastně na penalty podlehne Dánsku. Kvalita kádru je přitom minimálně srovnatelná s týmem z před čtyř let. Opět se tudíž potvrdilo, že o úspěchu či neúspěchu často rozhoduje štěstí a snad právě proto je fotbal tak krutý i krásný zároveň.

Konec velkého muže

Po příjezdu do Holandska Michels oznamuje, že u týmu končí. Nekončí však jen tam, končí s trénováním úplně. Je to konec trenéra, jenž stál u zrodu fenomenálního Ajaxu, muže, který byl fotbalovým otcem Johana Cruyffa – nejlepšího evropského fotbalisty v historii, jemuž pomohl ke třem Zlatým míčům. Konec trenéra, který vedl dva nejsilnější výběry v dějinách holandského fotbalu: Ten okolo Cruyffa z roku 1974 a ten okolo van Bastena z roku 1988.

V roce 2005, ve věku sedmasedmdesáti let, Rinus Michels umírá po operačním zákroku v belgickém Aalstu, kde mu měli lékaři spravit opakovaně zlobící srdce. Hráči na něj se smutkem vzpomínají jako na obrovskou autoritu, která uměla vyprávět zábavné historky, stejně jako vést náročné tréninky. Trenér s typicky podmračenou tváří naučil Holandsko útočit. Jeho myšlenky dodnes rozvíjejí současní trenéři a stojí na nich budoucnost světového fotbalu. Lidé v rodném zemi mu budou navždy vděční za radost, jakou jim svým krásným útočným fotbalem jeho mužstva přinášela. Jinak se totiž pod Michelsem nehrálo.

Úspěchy: mistr Evropy (1988), vicemistr světa (1974), vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1971), finalista PMEZ (1969), 4x mistr Nizozemska (1966, 67, 68, 70), mistr Španělska (1974), 3x vítěz Nizozemského poháru (1967, 70, 71), vítěz Španělského poháru (1978), vítěz Německého poháru (1983), nejlepší trenér na světě 20. století podle FIFA, nejlepší trenér Nizozemska 20. století podle KNVB (Hol. fot. svaz).