Roberto Rivelino - dynamit v noze, láva v krvi

Patřil k hrdinům, Brazílii pomohl ke třetímu zlatu z mistrovství světa, Zlatý pohár bohyně Niké se tak mohl navždy stěhovat do země samby. Přesto se mu dnes již nedostává takového uznání, jako krajanům Pelému, Zicovi, či Romáriovi. Přitom fotbal mnoho podobných hráčů nepoznal...

Roberto Rivelino se narodil 1. ledna roku 1946 na předměstí brazilského velkoměsta Sao Paula. Pro brazilský fotbal to byl mimořádně podařený úvodní den roku. Proč, to se ukáže časem... Od mládí temperamentní Rivelino pochází z chudé rodiny. Kořeny rodiny Rivelinových jsou vskutku bohaté a různorodé. Robertovi předci kdysi žili v Portugalsku, děda byl Ital, rodiče do Brazílie přišli jen pár týdnů před synovým narozením. Chudý otec se živil jako dělník v továrně, matka uklízela, kde se dalo. Roberto, ostatně jako většina vrstevníků, vychovával sám sebe fotbalem. Od raného dětství trávil veškerý čas na proslulých pláccích Sao Paula, tedy na místech, kde se fotbal učily již desítky později známých a slavných hráčů. Oni ti chlapci prakticky ani jinou možnost neměli. Fotbal je v Brazílii dodnes zábava číslo jedna. Každý chce být fotbalistou, každý chce být slavným, a když stejně nic jiného není na práci... Bohužel, cesta až na samotný vrchol, kterou například Rivelino zažil, se nepodaří každému. Stovky, ba tisíce nadaných a talentovaných mladíků končí bez angažmá, neboť nezvládnou nástrahy velkoměsta jako Sao Paulo, a začnou se utápět v alkoholu, či drogách. To naštěstí nebyl případ Rivelina, ten byl natolik uvědomělý, že věděl, co musí pro úspěch udělat.

Už jako chlapec udivoval kamarády svou nevídaně tvrdou střelou a houževnatostí. Je sice pravdou, že jižané jsou temperamentní od přírody, prostě to mají v sobě, ovšem Rivelino byl ještě trochu něco jiného. Nadpřirozená síla a houževnatost mu pomáhala k překonání všech obran a všech protihráčů. Takřka neznal prohraný souboj. Nikdo jej nechtěl bránit, nemělo to cenu. Když mu bylo deset, vzali jej rodiče na trénink mužstva Palmeiras, jemuž horlivě fandili. Otec chtěl syna zapsat do přípravky slavného klubu, byl však odmítnut. Rivelinem to však neotřáslo, ač zklamán nepochybně byl. Hned za pár dní zamířil do Corinthians, což je další klub ze Sao Paula. A tentokrát uspěl. Bylo mu pouhých dvanáct, když nastupoval za starší žáky, navíc všechny hravě předčil. Jemná technika, rychlost, herní inteligence a především dělová levačka, to byla výbava, s níž učaroval trenérovi a potažmo i divákům. Zdálo se to neskutečné, chlapec měl teprve čtrnáct a už v pohodě zahrával přímé kopy ze vzdálenosti čtyřiceti metrů. Netrvalo dlouho a Rivelino se prosadil do "A" týmu Corinthians. Devatenácté narozeniny minuly teprve před pár měsíci a už válel proti klubům jako Flamengo nebo Fluminense na stoosmdesátitisícovém kolosu Maracaná. Fanoušci Corinthians si jej okamžitě zamilovali. A není divu. Hned od prvních sezón sázel góly jako na běžícm pásu, jeho přímé volné kopy znamenaly nejvyšší stav ohrožení pro jakéhokoli brankáře. Historie fotbalu možná nepoznala hráče s tvrdší ránou. Že by Roberto Carlos? Ronald Koeman? To už dnes nikdo nezjistí...

Rivelino nastupoval na místě levého útočníka, odkud mohl naplno využít svou geniální levačku, díky níž také vytvořil jeden z rekordů tehdejší brazilské ligy. A sice, když vsítil nejrychlejší gól v dějinách. Utkání mezi Corinthians a Americou sotva začalo, brankář hostující Americy se ještě bavil s reportéry za brankovou čárou v domnění, že se ještě nehraje. Když si jeho nepozornosti všiml Rivelino, okamžitě upozornil spoluhráče ve středovém kruhu, převzal balón a po šesti vteřinách hry dělovou, a především milimetrově přesnou ránou, do šibenice, zavěsil! Tato branka sice byla později překonána, avšak nic nemůže překonat radost mezi přítomnými diváky. Přihlížející s úžasem oněměli, po pár vteřinách se vzpamatovali a strhnul se obrovský potlesk a výskot. Dokonce i hráči soupeře Rivelinovi gratulovali...



Stejně jako dynamitem v levačce proslul Rivelino svým vzezřením. Jeho hustý černý knír a kudrnaté vlasy jsou dnes již legendární. Rivelina jste si nikdy nemohli splést, stejně jako nenapodobitelnou hru a proslulou rychlou kličku. Ta spočívala v dobrém matení tělem. Rivelino soupeři rychle naznačil pohyb doleva, uskočil trochu do strany, překročil míč a najednou ho bleskově posunul vnějším nártem doprava, a pak úprkem pryč. Bylo s podivem, že takový hráč musel pět let čekat, než byl povolán do reprezentace. Lepší časy znamenal až příchod kouče Maria Zagalla, bývalého spoluhráče Pelého a spol. ze dvou zlatých světových šampionátů v letech 1958 a 1962.

Mistrovství světa 1966 pro Brazilce skončilo propadákem, když se konečnou stala základní skupina. Nezbývalo, než potupu odčinit, což se mělo stát o čtyři roky později v Mexiku. Na turnaj kanárci odjížděli jako horcí favorité, tým okolo Pelého, Rivelina a Tostaa budil respekt. Trenér Zagallo Rivelinovi na hřišti vytvořil novou roli. Zatímco v Corinthians nastupoval výhradně na levém forvardu, v dresu Selecaa měl být na levém kraji zálohy, což sebou přinášelo více defenzivních úkolů. "Radši si vytrhám zbytek vlasů, než bych uznal, že je to dobré řešení. Tím zabije Rivelinovy střelecké schopnosti," bědoval hráčův kouč z Corinthians a dávný Zagallův spoluhráč, holohlavý Dino Sani. Avšak nakonec se ukázalo, že neměl pravdu. Rivelino svou úlohu zvládal na výbornou. Pomocí své nadpřirozené energie a síly se stíhal vracet do obrany a vypomáhat kolegům v defenzivě, přitom během pár vteřin byl zase na hrotu a doplňoval královské trio hvězd - Pelé, Tostao, Jairzinho. Navíc ty báječné přímé kopy...

V základní skupině se Selecao utkalo postupně s Československem, obhájcem zlata Anglií a Rumunskem. Výsledek? Plný počet šesti bodů! Brazílie od první minuty turnaje jasně dominovala, útočná síla žlutých smetla každého. I Čechoslováky, kteří utrpěli debakl 1:4. První branku přitom vsítil Čechoslovák Petráš, jenže nadějný stav vydržel jen třináct minut. Pak se totiž k přímému kopu postavil Rivelino, který dělovou ránou vymetl pavučinku Viktorovy branky. "Udělal to chytře, při přímém kopu napálil míč do zdi, kde uhnul jeden jeho spoluhráč, já už pak neměl šanci...," vzpomíná brankářská legenda, Ivo Viktor. Do vedení Brazilce po přestávce poslal Pelé, dále už jen dvakrát zvyšoval Jairzinho. Dalším soupeřem kanárků byl hrdý výběr Albionu, tedy tým, který před čtyřmi lety na domácím turnaji vyhrál zlato. O jedinou branku zápasu se postaral po hodině hry skvělý Jairzinho, jenž se na konci turnaje stal vůbec nejlepším střelcem šampionátu. Již po dvou zápasech měli Brazilci postup v pohodě zajištěn, i tak však do třetího střetnutí s Rumuny nasadili takřka všechny páky a opět vyhráli, tentokrát 3:2 (2x Pelé, 1x Jairzinho). Čtvrtfinálový souboj s Peru nabídl pikantní souboj technické Brazílie s bojovnou a houževnatou sestavou kouče Didiho, téhož Didiho, který před osmi lety slavil světový triumf v kanárkovém dresu po boku Garrinchy a Pelého...



Prvním přesným střelcem zápasu byl Rivelino, který dělovkou nedal šanci brankáři Rubinosovi. Hned za čtyři minuty navíc zvyšoval famózní technik Tostao. Vše se zdálo rozhodnuté, avšak hráči Peru prokázali velkou morálku a zatlačili Brazílii před vlastní šestnáctku. Peruánci ze všech sil tlačili, doslova potili krev. Odměnou byla naděje v podobě snižujícího zásahu Gallarda. Hvězdná brazilská ofenziva však byla proti, Tostao zvýšil na 3:1 sedm minut po přestávce. Oba týmy poté přidaly ještě po gólu (Jairzinho, Cubillas), konečné skóre tedy znělo 4:2, radovala se země karnevalu a samby. Finále už bylo blízko blizoučko. Stačilo zdolat Uruguay a pak... Uruguayci se však neukázali jako snadný sok. Dokonce se dostali do vedení, které trvalo až do poslední minuty prvního poločasu. Rozhodčí Jose Maria Ortiz se pomalu chystal fouknout do svého nástroje, když zčistajasna srovnal Clodoaldo. Ve druhém poločase už měli kanárci převahu, misku vah přiklonil na stranu žlutých Jairzinho a opět Rivelino. Zbývala jediná překážka - Itálie, která po vítězném maratonském thrilleru v semifinále s Němci vyhlížela jako zatím nejsilnější protivník. Beznadějně vyprodaný Aztécky stadion v Mexico City byl svědkem legendární podívané. Sto sedm tisíc diváků se přišlo podívat, komu navždy připadne trofej bohyně Niké pro trojnásobného světového šampiona (Italové i Brazilci totiž do té doby měli shodně dva tituly, stejně jako Uruguay).

A kdo přišel, nemohl litovat ani vteřinu. Úžasná atmosféra, nejlepší hráči světa, a pět branek, to vše zajistilo bezesnou noc nejen přítomným, ale i milionům fanoušků po celém světě. Kapitán Itálie, Giacinto Facchetti, před utkáním s obavami tvrdil, že Italové musí hlavně udržet čisté konto, jinak mohou na titul zapomenout. Nu, měl pravdu, ale stejně se to nepovedlo... Již po osmnácti minutách totiž skóroval Král fotbalu - Pelé, který usměrnil přesný centr Rivelina. Kompaktní Italové však odpověděli zásluhou výborného střelce Interu Milán, Roberta Boninsegny. Do šaten se šlo za stavu 1:1, šance žila pro oba celky. Ve druhé půli to však byl už jen dech beroucí karneval brazilské techniky, občas hraničící až s exhibicí. Fenomenální čtveřice géniů fotbalového míče Rivelino-Tostao- Pelé-Jairzinho, italský obranný val naprosto zdevastovala, když nasázela další tři branky. Postupně se trefil Gerson, to když obešel dva protihráče, Jairzinho a Carlos Alberto, jehož úžasná rána se zapsala do dějin světového fotbalu jako jedna z vůbec nejkrásnějších branek v historii. Skvělá, a jindy neprostupná, italská obrana byla potupena. Facchetti, Burgnich, Bertini, a další jen nevěřícně přihlíželi... "Jeho hlídat, to je jako bojovat s železnou hroudou," zoufal si pokořený Mario Bertini, který měl ve finále na starosti Rivelina. Brankový rozdíl přitom mohl být ještě vyšší, vždyť například Rivelinova střela s třiceti metrů jen tak tak minula tři tyče Albertosiho brány. Felix, Brito, Piazza, Carlos Alberto, Clodoaldo, Gerson, Everaldo, Rivelino, Tostao, Pelé, Jairzinho, to byla jedenáctka, na níž se v největší zemi Latinské Ameriky nikdy nezapomene...



Ihned po příjezdu do Brazílie nastal další milník Rivelinova života, a sice svatba. Jen pár dní po ní se navíc s reprezentací rozloučil Pelé, jeho desítku dostal nový vůdce - Roberto Rivelino. Další šampionáty však již tolik úspěchů nepřinesly. Naopak, na turnaji v roce 1974 v Západním Německu skončili Brazilci čtvrtí, když v bitvě o třetí místo podlehli Polsku 0:1. Ani tři gólové dělovky Rivelina nepomohly k lepším výsledku, turnaj tentokrát patřil Cruyffovi a Beckenbauerovi. O to lepší časy čekaly kníratého kudrnáče v brazilské lize v dresu Corinthians, který dovedl k mistrovskému titulu. Stalo se tak v ročníku 1974/1975. To už Rivelinovi bylo bezmála třicet, stále však mužstvo táhl a vítězná sezóna byla především jeho zásluhou. V Corinthians Rivelino strávil většinu své bohaté kariéry. Přesněji řečeno sedmnáct let. Od svých dvanácti, kdy do týmu přišel, až do devětadvaceti. Psal se rok 1975, když levonohý zabiják podepsal Fluminense. "Zajímavá nabídka," řekl jen. Touha zahrát si v Riu na slavném Maracaná je přece pochopitelná... A hned ve svém prvním roce v městě karnevalu uchvátil. Diváci si jej zamilovali, navíc titul mistra Brazílie se na konci sezóny stěhoval právě do Fluminense. Ani na Corinthians však Rivelino nezapomněl. Když klub za pár let potkaly dluhy a hrozil úpadek, prodal Rivelino svůj pozemek v oblasti Embu-Guacu, aby klub finančně zachránil. Pěkná ukázka vztahu hráče k mužstvu, co říkáte? Není pochyb o tom, kdo že je největší legenda v dějinách Corinthians...

Ve Fluminense Rivelino strávil tři roky, po nichž se vydal za dobrodružstvím do Saúdské Arábie. Zájem o dvaatřicetiletého útočníka projevil bohatý tým Al-Hilal. Pro mnohé to bylo překvapení. Vždyť po návratu z Mexika o něj stál prý i Real Madrid, ovšem s Rivelinem to nehnulo, a najednou odejde do Saúdské Arábie? Další potvrzení pozoruhodnosti a nevyzpytatelnosti, či touha po penězích? Odpověď musíte hledat sami... My jen můžeme uvést statistiku jeho působení v Brazílii. Počty jsou to skutečně složité, mnoho věrohodných údajů nenajdete. Prameny uvádějí 218 branek ligových a 26 reprezentačních. Přičemž na šestadvacet reprezentačních zásahů spotřeboval 92 utkání.

Pravdou je, že angažmá na pohádkovém Arabském poloostrově Rivelinovi vyneslo dva tituly mistra Saúdské Arábie, plus další slávu mimo domov, avšak konec arabské anabáze byl věru kuriózní. Při jednom ze zápasů Rivelinovi povolily nervy, nesnesl neustálý atak těsně bránícího protihráče a udeřil jej pěstí do obličeje. Výsledkem byla červená karta a takřka mezinárodní konflikt, kdy korunní arabský princ Chalíd hráče nařknul ze "zákeřnosti zaměřené proti celé saúdskoarabské společnosti". Rivelino dostal tříměsíční trest zákazu fotbalu. Na vypršení trestu však nepočkal, nýbrž uraženě odjel domů do Brazílie a s fotbalem skončil nadobro. Přitom mu bylo teprve pětatřicet, tři roky by ještě jistě zvládnul...



Dnes se již třiašedesátiletý legendární střelec, přezdívaný Atomová bomba, věnuje svým dvěma fotbalovým školám, jež si otevřel v Sao Paulu. Další koníček je vskutku originální - sbírání barevných kolibříků. "Je to krásný život, i kdybych mohl, neměnil bych," libuje si. A proč ne? Přejme mu to, vždyť toho pro fotbal udělal dost...

Úspěchy: mistr světa (1970), 2x mistr Brazílie (1975, 76), 2x mistr Saúdské Arábie (1980, 81), 12. nejlepší fotbalista Brazílie 20. století podle IFFHS, 31. nejlepší fotbalista Jižní Ameriky 20. století podle IFFHS.