Sandro Mazzola - kanonýr s knírkem

Ve vrcholovém fotbale nebývá zvykem, aby fotbalista odehrál celou kariéru za jediný klub. Když už se něco podobného přece jen stane, děje se tak především u obránců, nebo brankářů, kteří ve vyšším věku vše nahrazují zkušenostmi, a proto se na vysoké úrovni dokáží udržet déle. Útočníci to mají složitější, neboť pro dobré výsledku týmu jsou třeba góly a ty se čekají především od útočníků, kteří v pokročilejším věku nemusí udržet střeleckou produktivitu. Sandro Mazzola je však jasným důkazem toho, že i útočník, či chcete-li ofenzivní záložník, to může dokázat. V dresu Interu Milán strávil celý fotbalový život. Nikdy, ani v mládežnickém věku, ani na sklonku kariéry, nehrál jinde. Dámy a pánové, představuje se Pan Věrný - Sandro Mazzola.

Alessandro Mazzola, jehož fotbalový svět zná pod zkráceným jménem Sandro, přišel na svět 8. listopadu roku 1942. Chlapec se narodil jako jediný syn známého italského fotbalisty Valentina Mazzoly v průmyslovém italském městě Turín. Když si malý Sandro chodil hrávat před dům, nejmilejší zálibou se stal samozřejmě fotbal. Velký vzor viděl ve slavném otci, jenž byl neustále obletován novináři a fanoušky. Prakticky neminul den bez balonu, ostatně v Itálii jsou nejobvyklejší tři možnosti zábavy pro mladé chlapce: kdo se narodí v rodině majitele restaurace či obchodu, pomáhá s přípravami, případně se učí vařit. Druhá možnost je hudební vzdělávání. Mnoho rodičů své děti přihlašuje na hodiny klavíru, houslí nebo zpěvu. Italové totiž milují hudbu, především pak operu, které také dali jednoznačně nejvíc jak skladatelů, tak interpretů a jsou na to patřičně hrdí. Proto každý rodič touží po úspěšné hudební dráze svého dítěte. No a třetí a poslední možností je fotbal. Itálie proslula fotbalem snad stejně jako operou - jména jako Meazza, Piola, Facchetti, či Rivera mluví za vše. Když před zmíněnou otázkou o zájmu syna stála rodina Mazzolova, matka byla na straně umělecké. Chtěla ze syna mít klavíristu, dokonce jej přihlásila na soukromé hodiny, Sandra však zajímal jen fotbal. V tom mu pomohl otec, který jako správný Ital fotbal miloval a provázel syna v prvních fotbalových krůčcích.

Jak již bylo řečeno, otec Valentino byl známým hráčem, s tehdy nepřemožitelným mužstvem AC Turín dokonce získal pět ligových titulů a jako kapitán velel jak klubu, tak reprezentaci. 4. květen 1949 však byl den, který příjemný život mladé rodiny obrátil naruby. Valentino Mazzola se spolu se spoluhráči vracel z benefičního utkání z Lisabonu, když letadlo vinou špatné viditelnosti narazilo do zdi Baziliky Superga. Nikdo neměl šanci na přežití. Proslulý Valentino, jemuž bylo pouhých třicet, byl na místě mrtev, osmiletý syn Sandro s matkou byli v šoku. Jedna z největších fotbalových tragédií v dějinách ovlivnila celý pozdější Sandrův život. Spolu s matkou a matčinými rodiči se přesunuli do Milána, kde se učili zapomenout... Chlapec byl ztrátou otce zdrcen, i v dospělosti na něj prý při každém gólu myslel. Milán se stal jeho druhým domovem, město si zamiloval a ono mu to za pár let vrátilo...

Bylo mu osm let, když jej dědeček poprvé zavedl na legendární stadion Giuseppe Meazzy. Pětaosmdesátitisícové San Siro na malého chlapce zanechalo obrovský dojem. "Tak tady hrával Giuseppe Meazza, nebo Benito Lorenzi, synku," vzpomínal v jednom z pozdějších rozhovorů Mazzola na dědečkova hrdá slova, když tehdy stanuli na trávníku. A vzápětí dodal: "Od té doby jsem dědovi nedal pokoj. Stále jsem se tam toužil vrátit. Byl to nejkrásnější den mého života, když mě šel zapsat do žáků Interu. Tehdejší trenér přípravky mi říkal, ať mu ukážu, co umím. Já vzal míč, dvakrát trefil břevno a jednou gól od pravé tyčky. Když jsme se pak vraceli domů s přijetím, skoro jsem se třásl štěstím." Dojemný příběh, co říkáte? Mazzola Inter miloval, nikdy nic neošidil, v trénincích makal jako málokdo. Postupně prošel všemi mládežnickými týmy, až si jej kouč Giulio Cappelli vytáhl do prvního týmu. Mazzolovi bylo pouhých osmnáct a už měl nastoupit do Serie A, ještě ke všemu na slavném San Siru. "Na hřiště jsem přišel v průběhu zápasu, ve druhém poločase. Roztřepala se mi kolena. Ta atmosféra vás úplně pohltí. Když jsem se asi po pěti minutách na hřišti zastavil a rozhlédl se po tribunách, lekl jsem se. Bylo to tak veliké...A mámu jsem ani neviděl," vzpomíná Mazzola na svůj prvoligový debut. Ve skutečnosti mladíkova rodina seděla na hlavní tribuně, když Sandro střídal, matka se usedavě rozplakala...

Trenér Giulio Cappelli, který Sandrovi dal šanci, Inter po pár týdnech opustil. Nahradila jej žijící legenda, přísný Argentinec Helenio Herrera. I ten ale brzy rozeznal veliký talent nadějného ofenzivního záložníka, či útočníka (podle potřeby), a tak se Mazzola již v osmnácti stal stálým členem základní sestavy nerazzurri. Mazzola má mnoho společného s jinou legendou klubu, Giacintem Facchettim. Oba se do prvního týmu dostali v roce 1960, oba v něm strávili celou kariéru, stali se přáteli na život a na smrt. Maličký rozdíl je v tom, že Facchetti byl levý obránce a v klubu končil o rok později, než Mazzola. Mazzola, který se nesmazatelně zapsal do pamětí fanoušků svým knírkem, stejně jako přesnou střeleckou muškou, býval vždycky oblíbencem fanoušků. Ti nikdy nezapomenou na hráče, jenž klubu obětoval celý život. Byl to komplexní fotbalista. Široká škála možností v zakončení napovídala o skvělé technice, přesnosti střelby, razanci, pohotovosti...Zkrátka hráč par excellence.

S nástupem Helenia Herrery ke kormidlu Interu se projev mužstva razantně proměnil. Herrera týmu vtisknul catenaccio, tedy dokonalou obrannou hru, která stála na bezchybné obraně a jednom vstřeleném gólu - to na vítězství stačilo. V bráně vše hlídal výborný Giuliano Sarti, o defenzivu se starala výstavní obrana ve složení Armando Picchi, první hráč, který zkoušel pozici libera, již k dokonalosti později dovedl Franz Beckenbauer, dále Tarcisio Burgnich, Carlo Tagnin, Guarneri a Giacinto Facchetti. Zálohu vedl španělský kouzelník Luis Suárez, jehož si Herrera přivedl z Barcelony, na levé straně válel Mario Corso (další hráč, jenž v Interu strávil takřka celou kariéru), vpravo skvělý brazilský driblér Jair da Costa, o góly se pak staral hlavně Sandro Mazzola, jehož doplňoval Aurelio Milani, či Joaquin Peiró. Říkalo se jim La Grande Inter a byl to jeden z nejsilnějších týmů, jaké kdy Apeninský poloostrov poznal. S touto sestavou bylo nemožné být neúspěšný, výsledky přišly brzo. V roce 1963 Herrerův Inter slavil první Scudetto. A to byl teprve začátek zlatých časů klubu.

V následující sezóně Inter s přehledem došel do finále Poháru mistrů evropských zemí, když postupně vyřadil Everton, Monaco, Partizan Bělehrad a Borussii Dortmund. Ve finále, které se mělo hrát ve vídeňském Prátru, se tísnilo sedmdesát dva tisíc diváků. Ti všichni chtěli být svědky velké bitvy. Inter se měl utkat s madridským Realem. Královský Real s nabitou sestavou měl pro rozjetý Inter znamenat stopku v cestě za ušatým pohárem. Merengues nastoupili s pěti útočníky, mezi nimiž se vyjímala jména jako di Stéfano, Puskás, či Gento, na druhé straně milánský Inter se opíral o nejlepší obranu světa vedenou Facchettim a Picchim, tvůrce hry Suáreze a neomylného střelce Mazzolu. Do vedení šel Inter, když se dvě minuty před přestávkou trefil Mazzola, po poločase ještě zvyšoval Milani. Bílý balet sice snížil trefou Fela na 1-2, o rozhodující třetí branku se však postaral opět Sandro Mazzola. Inter porazil Real Madrid 3-1 a Mazzola mohl nad hlavu zvednout to, o čem sní miliony fotbalistů po celém světě: nejprestižnější klubovou trofej Evropy. "Góly věnuji otci, musí mít velikou radost," vyprávěl po zápase dojatý střelec. Fanoušci černomodrých měli důvod slavit...

Neméně úspěšná byla sezóna následující. Inter získal další Scudetto, k tomu Interkontinentální pohár a znovu i Pohár mistrů. Mazzola se navíc stal nejlepším střelcem italské ligy. Na světě nebylo lepšího týmu. Suverénní Inter v Interkontinentálním poháru porazil argentinské Independiente, což se mu povedlo také o rok později. V Poháru mistrů musely z cesty jak Rangers, tak silný Liverpool, ve finále nestačila ani Eusébiova Benfica Lisabon. Nerazzurri Benfiku zdolali 1-0 po brance Jaira těsně před přestávkou. Pět trofejí během dvou let - to je bilance Mazzoly a spol. Inter Milán nikdy nezažil úspěšnější období. Třemi největšími hvězdami byli Facchetti, Suárez a Mazzola, který v reprezentaci na hřiště nepustil ani miláčka fanoušků Gianni Riveru, z tábora úhlavního rivala Interu, AC Milán.

Ani po zmíněných úspěších neměla Mazzolova kariéra polevit. V dalším ročníku Serie A Inter znovu získává Scudetto, konkurenční AC končí až dvanáct bodů zpět na sedmém místě. Dva roky od druhého evropského triumfu Interu, se mužstvo opět dostává až do finále, kde tentokrát čeká skotský mistr - Celtic Glasgow. Inter je favoritem utkání, což potvrzuje Mazzola, který svůj celek posílá do vedení již po sedmi minutách, gólem z penalty. Vedení Interu v poměru 1-0 trvá do dvaašedesáté minuty, kdy srovnává Tommy Gemmell, na něhož, bohužel pro všechny Interisty, naváže pět minut před koncem zápasu ještě i Stevie Chalmers, který tak rozhoduje o výhře Celticu. Po dvou vítězných nocích si tedy i Inter musel vyzkoušet, jaké to je usínat s pocitem obrovského smutku z finálové porážky. V létě roku 1968 opouští San Siro Helenio Herrera, který klubu dává sbohem po osmi závratných, trofejemi nabitých, letech. Kormidla klubu se ujme kouč Alfredo Foni, jenž však vydrží jen jedinou sezónu, po níž jej střídá paraguayský jmenovec svého slavnějšího předchůdce, Heriberto Herrera. Ten mužstvo vede tři roky, po nichž přichází Giovanni Invernizzi. Invernizzi klub dovede k dalšímu Scudettu (v sezóně 1970-71), navíc přidává další finále Poháru mistrů, a sice v roce 1972. Soupeřem je tentokrát nabitý Ajax Amsterdam, vedený Johanem Cruyffem, který nakonec svými dvěma góly celé utkání rozhodne. Na výsledku už nic nezmění ani obrovská šance Roberta Boninsegny, který  se octne zcela sám před amsterdamským Heinzem Stuyem. Ke dvěma vítězstvím se přidávají také dvě finálové porážky. Zajímavé je, že od prvního do posledního finále uplynulo celých osm let a přitom to byli hned tři hráči, kteří se objevili ve všech čtyřech základních sestavách. Řeč je o pravém obránci Burgnichovi, levém obránci Facchettim a útočníkovi Mazzolovi (v týmu byl celou dobu také levý záložník Mario Corso, který však nenastoupil do finále v roce 1972).

Neméně zajímavá a úspěšná je Mazzolova reprezentační kariéra. Na evropský šampionát 1968, konající se v Itálii, se celá země špaget těšila dlouhé měsíce dopředu. Squadra Azzurra měla k dispozici vynikající hráče, fanoušci očekávali útok na zlato. Překážkou bylo semifinále se Sovětským svazem. Utkání skončilo bez branek, na řadu tak přišel los, který měl rozhodnout o postupujícím do finále. Zní to neuvěřitelně, ale vše záviselo na dopadu jediné mince...Kapitán modrých, Giacinto Facchetti, si vybral zadní stranu mince, když však rozhodčí minci vyhodil do vzduchu, dopadla mezi kachličky, odkud ji nikdo nemohl dostat. Připomínalo to špatný vtip. Házet se muselo znovu: Facchetti si opět vybral zadní stranu a Italům přálo štěstí! Do finále postoupili oni, Sovětům zbyly oči pro pláč...Ve finále čekala Jugoslávie, která se po brance Džajiče dostala do vedení. Až deset minut před koncem srovnával Domenghini, utkání skončilo opět nerozhodně, zápas se musel opakovat. Zaplněné Stadio Olimpico si mohlo podruhé během dvou dnů vychutnat finálový boj o zlato. Tentokrát již Italové nezaváhali a po trefách Gigiho Rivy a Pietra Anastasiho znělo konečné skóre jasně: 2-0 pro Itálii. Pro Azzurri to byl vůbec první evropský triumf, o to sladší byly oslavy. Účasten byl také Sandro Mazzola, který nastupoval v pozici podhrotového záložníka. Trenér Ferruccio Valcareggi mohl být spokojen - mise byla splněna.

Evropským triumfem si však hráči na sebe upletli bič a nároční tifosi čekali potvrzení na světovém šampionátu v Mexiku 1970. Čtvrtfinále s domácím Mexikem pro Italy mělo být zkouškou odolnosti, neboť domácí měli obrovskou podporu diváků. Valcareggiho svěřenci však potvrdili kvality a soupeře odstřelili v poměru 4-1. Sandro Mazzola opět nastupoval v základní sestavě, právě kvůli němu se do hry takřka vůbec nedostával Rivera. Těžkým bojem se stalo semifinále s Beckenbauerovým Německem, které nabídlo až hororovou podívanou. Italové zásluhou Roberta Boninsegny celý zápas vedli, v poslední minutě zápasu však srovnal Schnellinger. Na řadu přišlo prodloužení. V něm se vedení ujali Němci zásluhou Gerda Müllera, za Italy vyrovnával Mazzolův spoluhráč z Interu, Tarcisio Burgnich. Do vedení Azzurri poslal Gigi Riva, Müller však byl proti a opět srovnal. Minutu nato však definitivně rozhodl Gianni Rivera, který v průběhu utkání vystřídal Mazzolu. Byl to jeden z nejlepších zápasů, jaké se kdy na světových šampionátech odehrály. Ač většinu zápasu platilo skóre 1-0, konečný výsledek zněl 4-3 po prodloužení! Srdce fotbalových fajnšmekrů křičelo radostí... Ve finále čekal soupeř nejtěžší: Brazílie. Nabití Kanárci, vedení Pelém, Tostaem, Rivelinem, či Jairzinhem, nedali Italům šanci a po výsledku 4-1 slavili již třetí titul mistrů světa. Mazzola sice odehrál celý zápas, gólově se však neprosadil, a i proto Italové se soupeřem nedokázali držet krok. I přesto: stříbrná medaile byla bezesporu velkým úspěchem, mužstvo kapitána Facchettiho si uznání nepochybně zaslouží.

Psal se rok 1977, když Sandro Mazzola ohlásil odchod do fotbalového důchodu. Po sedmnácti letech působení v prvním týmu Interu na to měl právo. Měl sice teprve pětatřicet, dva tři roky by ještě určitě zvládnul. On sám, však již cítil, že čas nadešel. Klubu chtěl vždy odevzdat sto procent, proto nehrál za zásluhy až do čtyřicítky, ač by mu nikdo neřekl půl slova. Velký um, ale i charakter a vystupování jej zdobily po celou kariéru, a jsou to právě férové způsoby, které mu zajistily takovou oblibu u spoluhráčů i fanoušků. U Mazzoly jste nikdy neslyšeli, že by něco kritizoval, že by si stěžoval na trenéra, na média...Staral se o fotbal a o střílení branek - a staral se dobře. V historii Interu se trefili víckrát jen Meazza, Altobelli a Boninsegna. Mazzola se o čtvrté místo v historických tabulkách dělí s Luigim Ceveninim. Oba nasázeli celkem 158 gólů. Z hlediska počtu odehraných zápasů, hráč s proslulým knírkem dodnes figuruje na čtvrtém místě. Na své konto celkem nastřádal úctyhodných 565 startů. Víc toho odehráli jen legendární kapitáni Giuseppe Bergomi, Giacinto Facchetti a Javier Zanetti. Mazzola byl u všech úspěchů spojených s nejsilnějším Interem v dějinách. Když Mezinárodní organizace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) vyhlašovala italského fotbalistu století, byli lepší jen Rivera, Meazza, Facchetti a Baresi. Modročerný dres nosilo jen pár srovnatelných hráčů.

Dnes Mazzola spolupracuje s italskou televizí, kde dělá fotbalového analytika a spolukomentátora. Před pár měsíci byl u toho, když Inter oslavoval sto let od svého založení. V jednu chvíli byli na jeviště pozváni tři z nejvěrnějších Interistů v dějinách, tři hráči, z nichž bohužel žijí jen dva. Hráči, kteří byli u toho, když Inter ovládal fotbalový svět - Sandro Mazzola, Mario Corso a Gianfelice Facchetti, který přišel místo bohužel již zesnulého otce Giacinta. Bouřlivý potlesk přivítal i vyprovodil všechny tři zmíněné muže. Všichni přítomní s úctou hleděli na staršího, dnes již šestašedesátiletého pána s knírkem. "To je MAZZOLA! Který to je? No ten s tím knírkem. No a? To je ten, co nám vystřílel dva Poháry mistrů! Vyfoť mě s ním..." Tak takhle nějak by vypadal rozhovor dědečka s vnukem. Jsou od sebe hodně věkově vzdáleni. Avšak jedno je spojuje - Inter. Stejné pouto jaké spojovalo Mazzolu, či Facchettiho. Přátelé, nezapomínejme na Sandra Mazzolu, hráče, který by pro svůj klub dýchal. Podobně věrní hráči nemusí být nejpopulárnější, ale pro opravdové fanoušky jsou rozhodně nejcennější...

Úspěchy: mistr Evropy (1968), vicemistr světa (1970), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1964, 65), 2x druhý v Poháru mistrů evropských zemí (1967, 72), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 65), 4x mistr Itálie (1963, 65, 66, 71), nejlepší střelec Italské ligy (1965), 5. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS, 43.-44. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.