Socrates - fotbalista, filozof, doktor

Svět fotbalu již poznal mnoho výjimečných osobností. Meazza byl nezkrotným živlem, Pelé samotným králem, Maradona ďáblem, Garrincha největším talentem, Facchetti čestným gentlemanem, Baresi zase věrným synem svého klubu. Brazilský internacionál Socrates však byl patrně nejpozoruhodnějším fotbalistou, jaký kdy běhal po zelených trávnících světových stadionů...

Sampaio de Souza Vieira de Oliveira Socrates, jak zní celé hráčovo jméno, se narodil 19. února roku 1954 v brazilském městě Beleém, jako první syn vzdělaného středoškolského profesora. Chlapcův otec v mládí naprosto propadl starořecké filozofii a literatuře, svému synovi proto vybral věru originální jméno - Socrates. A nutno dodat, že "nový" Socrates svému antickému jmenovci ostudu rozhodně neudělal. Naopak, vhodnější jméno bychom pro geniální dítě těžko hledali. Socrates byl hráčem s velkou fantazií, výborným čtením hry a autoritou, jaká se viděla jen vskutku výjimečně.

V údolí Amazonie, kde lidé za těžkých podmínek neustálých veder a dešťů bojují o holé přežití, v padesátých a šedesátých letech minulého století vyrůstal chlapec, který se zamiloval do fotbalového míče. Talent měl vrozený, jeho technika brala dech a střela? Ta byla přímo úžasná... Ani přes očividně mimořádné schopnosti však fotbal nikdy nebyl tím, co Sokrata zcela naplňovalo. On žil pro medicínu. Již od mládí trávil většinu času studiem, dlouhé hodiny vysedával na přednáškách na univerzitě. V době, kdy se jeho vrstevníci bavili pouličním fotbalem, Socrates neúnavně studoval a studoval. Jeho inteligence a vědomosti daleko přesahovaly ostatní kamarády, učitelé to s ním mívali těžké, věděl víc než oni... V deseti se zapsal do žáků rodného Beleému, tamní mužstvo nese název Varzeu Ribeirao Preto. Na tréninky však měl málo času, raději se věnoval četbě antické literatury, později pak praxi v nemocnici. "Kdybych nestudoval, jako hráče by mě to omezilo. Neměl jsem tolik natrénováno a musel na hřišti víc přemýšlet," říká sám Socrates. Je to tak, fyzická kondice nikdy nepatřila k výstavním prvkům jeho schopností. Vše však nahrazoval nevídaným přehledem, herní inteligencí, skvělým zakončením a přímo neuvěřitelnou autoritou. Nikdo by si jej nedovolil faulovat, u protihráčů vyvolával takřka nábožnou úctu. Vše začínalo už od držení těla. Působivá vzpřímená postava, kudrnaté havraní vlasy, hustými vousy zarostlý obličej, přísný a hluboký pohled a pohyb natolik vznešený, že to budilo dojem spíše chůze než běhu. Nepřehlédnutelnost ještě zvyšovala urostlá postava, Socrates měřil 191 centimetrů. Mezi spoluhráči byl vždycky velmi oblíbený, každý si k němu chodil pro radu. Socratova rozvážnost a klid za jakékoli situace působily impozantně. Už od svých fotbalových začátků byl přirozeným vůdcem a skutečným lídrem kolektivu. Trenéři s ním jednali s úctou, jako se sobě rovným.

Socratovi už bylo sedmnáct, a přesto stále nevěděl, čím se bude živit. Miloval medicínu, fotbal ovšem stejně tak, navíc bylo jasné, že fotbalem se dá vydělat mnohem více peněz... Roku 1972, po roční herní pauze, přestoupil do Botafoga Ribeirao Preto, kde ze začátku hrával za amatéry v nižších brazilských ligách. O fotbalové kariéře nadaného lékaře nakonec rozhodl paradoxně až zisk diplomu medicíny, od té chvíle Socrates chápal, že kdyby to ve fotbale nevyšlo, může začít pracovat v nemocnici, vystudováno už má... Bylo mu však již dvacet čtyři, a to je věk, kdy většina fotbalistů už dávno pravidelně hraje a usiluje o přestup do nejlepších klubů. Skauti klubu Corinthians se však ukázali jako lidé na svém místě, okamžitě zpozorovali mimořádný talent inteligentního záložníka a přestup byl brzy hotov. Psal se rok 1978 a Socrates konečně začal pravidelně a naplno hrát brazilskou první ligu.

Na prvním místě však musel zapracovat na fyzičce, vždyť se sám přiznal, že od třinácti pravidelně kouří a od patnácti pije alkohol! Kouč Corinthians mu sice nic nezakazoval, hráč sám však věděl, že své slabosti musí utlumit. Těžko říci, zda se mu to podařilo, nebo prostě jen trénoval o tolik víc, že mohl kouřit a pít i nadále... Jisté je jedno, jeho výkony braly dech. Z počátku angažmá v Corinthians se sice musel potýkat s několika zraněními, záhy však prokázal svůj potenciál. Hned v první sezóně klub v Sao Paolu dotáhl k mistrovskému titulu. Svou vybroušenou technikou a intelektem se stal miláčkem fanoušků. Navíc měl ještě jednu, dosud nezmíněnou, geniální schopnost: hru patičkou. "Patičkou hraje líp než někteří hráči špičkou nohy," obdivoval se "doktorovi" dokonce i Pelé, který Socrata mimochodem zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa, které vybíral při příležitosti sta let FIFA. Skutečně, Socratova hra patou byla pověstná. Vlastně se stal jakýmsi stvořitelem této, dnes již tradiční, exhibiční technické finesy. Nezapomenutelným se stal třeba zápas proti Fluminense, v němž Socrates geniálně oklamal tři protihráče, dalšímu nasadil jesličky a patou vysunul zcela volného spoluhráče, který nikým nepovšimnut nabíhal do zcela volného prostoru na druhé straně pokutového území...

Socrates byl také značně zainteresovaným politikem. Jeho silně levicové názory se ne vždy shodovaly se stanovisky brazilské vlády, což několikrát vyvolalo napjaté výměny názorů. Avšak nebojte, Sokrates ze svého nikdy neustoupil a politikové si netroufli cokoli podniknout na jeho diskreditaci, jeho oblíbenost to zkrátka nepřipouštěla. V době, kdy ve Flamengu řádil věhlasný Bílý Pelé - Zico, byl Socrates stejně tak obdivovanou hvězdou v Corinthians. V klubu ze Sao Paola tehdy, na rozdíl od ostatních mužstev, vládla naprostá svoboda a demokracie. "Korintská demokracie" - tak se jmenoval projekt, který v Corinthians založil právě Socrates. Projekt byl založen na svobodě a vůli hráčů klubu. "Když se o čemkoli jednalo, či nastal jakýkoli problém, hlasovali jsme. Je to totiž nejspravedlivější. Tam, kde byla většina, tam byla pravda - to byl základ našeho sytému. Nikdo si nemohl stěžovat, vše bylo čistou a neovlivnitelnou vůli hráčského kolektivu," vysvětluje Socrates. Hlasovalo se o všem, od času obědů, přes konce tréninků, po nápis "Volte číslo 15", což bylo číslo jedné politické strany ve volební kampani, s níž sympatizoval Socrates a tedy i celý klub. Někteří političtí oponenti Socratovi vyčítali, že se chová jako aktivista, on to však striktně odmítal. Na jednom se však shodli všichni: fotbalista to byl výtečný... Netrvalo dlouho a Corinthians znovu ovládli šampionát Sao Paola. Přesněji řečeno, jedná se o ročník 1981/82. Socrates byl přitom hlavním tahounem týmu, nebylo proto divu, že trenér národního výběru Brazílie nemohl při výběru kádru na světový šampionát do Španělska příliš otálet.



Říká se, že žádný brazilský tým nehrál tak krásný fotbal jako ten okolo Socrata a Zica v roce 1982. Trenér Tele Santana ze Socrata udělal kapitána a do záložní řady mu přidal zmíněného Zica (působil mezi útokem a zálohou), Falcaa a Cereza, v útoku navíc řádil skvělý střelec Eder. Santana, který miloval ofenzivní fotbal, si liboval: "Jestli se nestane nic zásadního, musíme být mistry světa!" Bohužel pro Kanárky, stalo se, avšak nepředbíhejme... Lahodná útočná hra žlutých se ukazovala jako nanejvýš efektní i efektivní již od počátku turnaje. V prvním utkání ve skupině Brazilci porazili Sovětský svaz 2:1, když Socrates srovnával na 1:1, po úvodní trefě Bala. Zápas se ukázal jako těžší, než se původně předpokládalo, šedesát osm tisíc diváků v Seville si na rozhodnutí muselo počkat až do osmaosmdesáté minuty, kdy skóroval Eder. Od dalších zápasů však již začala překrásná útočná jízda, která například Skoty semlela v poměru 4:1 (Zico, Oscar, Eder, Falcao), v dalším utkání pak i Novozélanďany, tentokrát dokonce 4:0 (2x Zico, Falcao, Serginho). Hra Selecaa byla atrakcí celého šampionátu, miliony diváků po celém světě se celé dny těšily jen a jen na další branky Zica, další geniální přihrávky Socrata, či další kličky Falcaa. Klíčovým bodem hry kanárků byl fakt, že hráli především pro vlastní potěšení. Výsledky byly až na druhém místě, přesto se zpravdila dostavily také. Dnes již legendární jsou záběry, kterak Socrates patičkou přihrává Falcaovi, jenž zase přes hlavu nachází Zica, který posouvá na Edera atd. atd..

Kéž by se takoví hráči objevovali také dnes, a třeba i ve větší míře... Ale konec nostalgie, a zpět k roku 1982. Ve čtvrtfinálové skupině na Socrata a spol. čekali velice pikantní soupeři. Jako vždy silná Itálie a nenáviděný jihoamerický rival Argentina. Prvním zápasem skupiny byl souboj Argentinců s Italy, přičemž šťastnější nakonec překvapivě byli modří, kteří po brankách Tardelliho a Cabriniho zvítězili 2:1 (za Argentinu snižoval Passarella). Mimochodem Italům se do té doby na turnaji vůbec nedařilo a postup do dalších bojů jim zajistila jen velká souhra okolností, když po třech remízách na úkor Kamerunu postoupili jen díky většímu počtu nastřílených gólů... Brazílie se ve skupině měla utkat nejprve s Argentinou, nikdo nepochyboval o výhře a pozdějším postupu žlutých. A předpoklady se naplnily (tedy alespoň částečně). Argentina úhlavnímu nepříteli podlehla 1:3. Socrates podal další výborný výkon, stejně jako Zico, který byl prvním střelcem utkání (dále Serginho a Júnior, za Argentinu v závěru korigoval Díaz). O jediném postupujícím se mělo rozhodnout až v posledním zápase mezi Itálií a Brazílií, Argentině po dvou porážkách nezbývalo než objednávat letenky směr Buenos Aires.

Před výkopem zmíněného závěrečného utkání skupiny patrně nikdo netušil, jak legendárními se oněch devadesát minut stane. Měl to být večer brazilské samby a radosti ze hry, místo toho nastal večer do té doby ne příliš výrazných Italů, kteří se na turnaji spíše trápili. Vše odstartovala již pátá minuta, kdy úvodní trefu zápasu zaznamenal Paolo Rossi. Že vám to jméno něco říká? Jen počkejte ještě chvíli... Na jeho branku však za pouhých sedm minut odpověděl brazilský kapitán Socrates. Rossi však stále neměl dost a za dalších třináct minut poslal Squadru Azzurru opět do vedení. To vydrželo až do poločasové přestávky, po níž kanárci na soupeře vlétli s velkým úsilím a vervou. Brilantní italská obrana hrající v legendárním složení Gentile-Scirea-Collovati-Cabrini, však prokazovala svou sílu a statečně odolávala nájezdům Socrata, Zica i Falcaa. Nakonec však přece jen podlehla, krátce před sedmdesátou minutou na 2:2 srovnal Falcao, který mimochodem Italy dobře znal, neboť v té době zrovna hrával za AS Řím. K obraně Italů ještě doplňme, že vinou brzkého zranění Collovatiho se na trávník ve 34. minutě dostal mladičký Giuseppe Bergomi, pozdější legenda Interu Milán, který předvedl doslova ohromující výkon a perfektně pokryl jinak těžko uhlídatelného Zica. Stav 2:2 dával možnost případné prodloužené, konec zápasu se blížil, atmosféra by se dala krájet. Avšak, 5. červen 1982 byl dnem Paola Rossiho, který v 74. minutě završil hattrick. Mimořádně silná ofenziva žlutých se již na odpověď nezmohla, postup se tak slavil na Apeninském poloostrově. "Měli jsme výborné mužstvo, ale smůlu. Kdybychom pak s nimi hráli desetkrát, tak minimálně remizujeme, a to by nám k postupu tehdy stačilo," lituje dodnes Socrates. Smutní a nesmírně zklamaní Brazilci poznali, že o fotbale často rozhoduje také taktika a vůle, triumf italského stratéga Enzo Bearzota nad brazilským Tele Santanou byl zřejmý. Jen pro úplnost doplňme, že Italové nakonec celý šampionát vyhráli a Paolo Rossi se stal nejlepším střelcem i hráčem mistrovství...

Po příjezdu do Brazílie musel Socrates hledat další motivaci v Corinthians, s nímž rok po šampionátu opět získal titul mistra Sao Paola. Socrates byl ten rok navíc vyhlášen nejlepším hráčem celé Jižní Ameriky. Jeho vliv a obliba stále stoupaly, což se projevovalo především v politických názorech veřejnosti. Když roku 1984 Sokrates vystoupil na hlavním náměstí Sao Paola, tísnilo se v ulicích města na jeden a půl milionu lidí. Ti všichni čekali na fotbalistův projev v otázce voleb prezidenta země, které tehdy byly výhradně v rukou zákonodárců, což se občanům a Socratovi zvláště velmi nelíbilo. "Pokud Kongres schválí svobodné prezidentské volby, zruším plánované angažmá v Itálii," slíbil posluchačům v narážce na své domluvené působení v italské Fiorentině. Ovšem Kongres nesouhlasil, Socrates se tedy z největší země Jižní Ameriky stěhoval na jih Evropy.

Smlouva mezi celkem z překrásné metropole Toskánska a filozofem z Brazílie byla stanovena na tři roky spolupráce, nakonec však trvala jen rok. Socrates se totiž nesmířil s příliš taktikou svázanou italskou hrou, ani s osobním a urputným bráněním ofenzivních hráčů, a tak se za pouhých dvanáct měsíců vracel zpět do rodné Brazílie. Nezamířil však do Corinthians, ale do Flamenga, kde se setkal s reprezentační kolegou Zicem. A šlo jim to opravdu znamenitě, vždyť hned v prvním roce Socratova působení v Riu klub slavil vítězství v prestižním Mistrovstí Ria de Janeira. To už však slavnému intelektuálovi bylo třicet dva, roky nezadržitelně utíkaly a Socrates sám věděl, že už mu mnoho času nezbývá. Ještě jednou chtěl jet na mistrovství světa, což se mu splnilo v roce 1986, kde opět jako kapitán vedl Selecao na nezapomenutelný turnaj do Mexika. Kanárci však znovu dopadli bídně, stopkou se stalo čtvrtfinále, kde nad jejich síly byla našlapaná Platiniho Francie. Přitom vše začalo tak zdařile... Základní skupina = 3 zápasy = 3 výhry = jednoznačný postup z prvního místa = 3 čistá konta = 5 nastřílených branek. Socrates sám se trefil jednou, když jedinou brankou zápasu rozhodl hned první utkání se Španělskem. Partnerem v ofenzivě mu byl tentokrát skvělý technik Careca, který se dvěma góly postaral o porážku Severních Irů.



V osmifinále pak čekali Poláci, které vedl známý Zbigniew Boniek. Zápas však připomínal spíše vraždění neviňátek, kanárci soupeře rozstříleli 4:0, Socrates gólový účet utkání otevřel originální trefou z pokutového kopu, kdy se vůbec nerozběhl a míč napálil přímo z místa. Čtvrtfinále s Francií penaltu nabídlo také, a ne jednu. Utkání skončilo nerozhodně 1:1 (Careca - Platini), a tak rozhodoval právě až penaltový rozstřel. V něm se hned k první střele postavil Socrates, který tentokrát udělal dva rozvláčné kroky, ovšem slabou a neumístěnou ranou nabídl gólmanu Batsovi snadnou práci. Brazilcům sice svitla naděje, když ve čtvrté sérii překvapivě neproměnil hvězdný Michel Platini, v další sérii však nedal ani brazilský César, a tak postoupili Francouzi (rozhodoval Fernández).

Rozčilený a zklamaný Socrates se po příjezdu domů stáhl do ústraní, půl roku nepřijal žádnou nabídku. Až po šesti měsících se upsal Santosu, kde si mohl opět zahrát na slavném Maracaná. Vydržel však jen rok, po němž ve věku čtyřiatřiceti let navždy ukončil aktivní fotbalovou kariéru. Král patiček, básník zelených stránek a klíč k lidské radosti skončil svou bohatou pouť, konečně se začal věnovat milované medicíně. Ze zápisů statistiků toho příliš nevyčteme. Podle dostupných informací však můžeme s jistotou uvést 209 vstřelených branek klubových. Ověřená čísla jsou pak ta z národního týmu: v 63 reprezentačních zápasech dal 25 gólů.



Momentálně je již pětapadesátiletý Socrates majitelem prestižní kliniky zaměřené na sportovní a dětské lékařství, stejně jako uznávanou kapacitou a odborníkem přes choroby pohybového ústrojí. Nic se nezměnilo na jeho levicových názorech, ani na lásce ke klasické antické literatuře. Fotbal údajně sleduje pouze příležitostně, naplno se věnuje své klinice. Je zajímavé, že tak vzdělaný lékař sám o sobě prohlašuje, že bezpochyby umře na rakovinu, a to do pár let. "Svůj život jsem si užil, nepotřebuji tu být do devadesáti," říká s náznakem úsměvu za svýma hlubokýma, moudrýma očima. Mimořádně inteligentní fotbalista a člověk stále s velkou oblibou pije i kouří, i když se prý z cigaret dal na doutníky...

Úspěchy: 3x mistr Sao Paola (1979, 82, 83), mistr Ria de Janeira (1986), nejlepší fotbalista Jižní Ameriky (1983).