Son Heung-min a strašák jménem vojenská služba
Zaujalo nás
Když Tottenham závěrem přestupového okna zčistajasna udělal ze Son Heung-mina nejdražšího asijského fotbalistu historie, nadzvedlo se málokteré obočí. Jde přece o křídelníka prověřeného Ligou mistrů a trojnásobného autora alespoň 10 gólů v jedné bundesligové sezoně. Přesto se nad daným obchodem vznáší mohutný vykřičník: vyhlídka proklínané vojenské služby...
Možná jsem jen vyrůstal ve specifickém prostředí nebo jsem sám moc velká měkkota, každopádně věty jako "vojna by tě naučila" či "tahle mladá generace je moc pohodlná" nejsou ničím, co bych z úst svých (pra)dědečků v životě neslyšel.
V českých končinách branná povinnost nefunguje od konce roku 2004, čili jsem se jí vyhnul ještě s několikaletou rezervou. A veskrze totéž platí pro mé vrstevníky zpoza východních hranic; na Slovensku se s týmž krokem vytasili jen o rok později.
Evropa jako celek je v tomhle směru obecně benevolentní. Mezi 32 zeměmi s povinnou vojenskou službou s dobou trvání delší než 18 měsíců nacházíme jen jednoho zástupce starého kontinentu: Kypr.
Jakmile však zabrousíme do Asie, zejména kvůli složitějším mezinárodním vztahům uvnitř různorodého kontinentu již dostáváme podstatně pestřejší paletu forem branné povinnosti.
Podobný předěl jako v ČR registrovali třeba v Libanonu nebo Iráku, kde byla konskripce zavržena kuriózně zrovna roku 2003, kdy se země stala terčem ozbrojené invaze.
Předtím odvedenci tvořili drtivou většinu Hussainovy armády. Odpustky si mohly dovolit pouze nejvyšší vrstvy a i ti nejvzdělanější si museli vystačit akorát se zkrácenou dobou služby z tří let na polovinu.
Younis Mahmoud, největší irácká fotbalová legenda moderní éry, si tím pádem v letech 1997 až 2000 odsloužil plnou dávku; teprve potom započal svou pouť za titulem nejužitečnějšího hráče a střelce zlatého gólu na Asijském poháru 2007.
Podobný systém, odvislý od výše dosaženého vzdělání jednotlivce, dodnes funguje také ve Spojených arabských emirátech. Kdo vychodil alespoň střední školu, toho čeká ihned po 18. narozeninách devět měsíců drsné průpravy; to zběhlí studenti (tvořící většinu tamější mládeže) se mohou těšit rovnou na dva plné roky.
O poznání přímočařejší jsou potom na východě Asie. Japonci si na armádu příliš nepotrpí a zavedení branné povinnosti vlastně nepřímo vylučuje i samotná ústava. Severní Korea se v otázce délky služby pyšní celosvětovým primátem, přičemž z takového závazku neomlouvá ani ženské pokolení. A jen o něco shovívavější je potom Korea Jižní.
Také tam dříve měli pravidlo vázající se na vzdělání; konkrétně takové, jež v podstatě říkalo, že pokud jsi nenavštěvoval ani střední školu, jsi pro armádu příliš hloupý. V tuhle chvíli už každopádně platí, že naprosto všichni zdraví Jihokorejci si musí před dovršením třicítky odkroutit téměř dva roky na cvičišti.
Aktuálně platný řád byl víceméně zformulován již v 70. letech minulého století vojenským diktátorem Park Chung-hee. Výjimek z běžné praxe přitom najdete jen pramálo; a jedna z těch hlavních je navíc lehce absurdní.
Běžný občan totiž může k omluvence přijít prostě tak, že si nechá udělat permanentní tetování. S ním podle všeho do armády nesmíte a nějaká ta mastná pokuta či pobyt ve vězení vám má vše dosyta vynahradit.
Pro profesionální sportovce jako Son Heung-min ale takové ozdoby těla nepřipadají v úvahu - 'tatérny' jsou v zemi technicky nelegální a přežívají v utajení, vesměs jako vlajková loď jihokorejského podsvětí.
Proto již zmíněný Park Chung-hee vytipoval dvě sportovní události, které jsou natolik prestižní, že vám mohou přinést dvojnásobnou radost: z vojenské služby vás omluví jakákoliv olympijská medaile, případně zlato z Asijských her.
A přesně takhle se z branné povinnosti nedávno vyvlékala velká část jihokorejských legionářů-fotbalistů.
Na bronzových Olympijských hrách 2012 k odpustce přišli Ki Sung-yueng (Swansea), Ji Dong-won, Koo Ja-cheol (oba Augsburg) a Kim Bo-kyung (bez angažmá, dříve VB). Na Asijských hrách 2014 zase obránci Park Joo-ho (Dortmund) a Kim Jin-su (Hoffenheim). Son Heung-min v obou případech nebyl přítomen, přičemž účast v Londýně mu zatrhl až klub.
U obou akcí je přitom klíčové, že jsou sportovní, nikoliv čistě fotbalové. Ano, v minulosti tu byla jedna hromadná 'amnestie', ovšem euforie, jakou generovala semifinálová účast na mistrovství světa 2002, ta je svým způsobem neopakovatelná. Hrálo se koneckonců doma a obměkčit prezidenta tím pádem nedalo tolik práce.
Že ale jinak významné úspěchy na ryze fotbalových turnajích k žádným nárazovým vlnám omluvenek nepovedou, to se potvrdilo roku 2010 a opětovně i letos.
První osmifinále MS na neasijské půdě už nemělo tak silnou emoční hodnotu jako předešlý úspěch ze světového šampionátu; navíc veškeré nadšení jako na zavolanou zchladil torpédový útok na jihokorejskou loď Cheonan.
Tragická smrt 46 námořníků tenkrát všem důrazně připomněla, že Severní Korea stále představuje hrozbu, kvůli níž se drsný drill v zasněžených horách ordinovat zkrátka vyplatí. A to bez úlev.
Před letošním finále Asijského poháru - pro Jižní Koreu prvním takovým od roku 1988 - se potom stejné diskuze rozjely nanovo a znovu se ocitly na bodu mrazu dříve, než bys řekl Son. Vláda patrně o udělení výjimky v případě celkového triumfu (k němuž nakonec stejně nedošlo) ani pořádně neuvažovala, ačkoliv veřejnost by jí zrovna byla spíš opatrně nakloněná:
Zde je na druhou stranu potřeba vzít v potaz, že zmíněný průzkum proběhl na serveru Naver, kde se zpravidla schází mladší generace a nezřídka i členové diaspory, pro něž otázka branné povinnosti nepředstavuje tak posvátnou záležitost jako třeba pro významnou část (starších) jihokorejských rezidentů.
O jak velké společenské tabu jde, to ostatně perfektním způsobem dokumentuje opatrnost vybraných fotbalových osobností. Jakmile jednou na takové téma došla řeč během interview s toho času záložníkem Cardiffu Kim Bo-kyungem, tlumočník promptně zasáhl tak, aby se sám fotbalista ani nedostal ke slovu.
Jindy, když správce předního blogu o jihokorejské kopané Roy Ghim k dané otázce zabrousil během rozhovoru s mluvčím svazu Cha Young-ilem, dotyčný funkcionář se ihned naježil, vehementně odmítal, že by fotbalová asociace kdy naléhala na státní autority ve věci potenciálního zproštění účastníků MS 2010, a následně trval na tom, aby se takové "citlivé téma" ve výsledné podobě článku vůbec nevyskytovalo.
Kriticky debatovat o vojenské službě a její (ne)potřebnosti s ohledem na aktivní sportovce, to se v Jižní Koreji zkrátka nenosí.
Situaci samo sebou ze všeho nejvíc komplikuje nevyzpytatelný a záhadně zbrojící soused na severu, čemuž se ani nelze pořádně divit, ovšem přesto je nasnadě se tázat, zdali nejsou Jihokorejci v tomto směru až příliš úzkoprsí.
Navíc, osobnosti jako Son Heung-min sice pro svou vlast vždy odvedou daleko záslužnější práci na fotbalovém kolbišti než na tom vojenském, nicméně argument jisté rovnosti před zákonem jednoduše pořád disponuje ohromnou a rozhodující silou.
A tak zatímco počet japonských fotbalistů v Evropě v posledních cca pěti letech utěšeně roste, rodná krajina průkopníků typu Cha Bum-kuna a Park Ji-sunga má dnes na starém kontinentě oproti Zemi vycházejícího slunce zhruba poloviční vliv. A brzy by mohla přijít i o svou nejzářivější hvězdu...
Hlavně nedopadnout jako Park
Že Son Heung-min představuje nejváženější jihokorejský export, o tom v tuhle chvíli nemůže být nejmenších pochyb. Bavíme se o beze zbytku rozdílovém forvardovi v nejlepších letech, o něhož dle hráčova agenta v létě usilovaly i tak věhlasné celky jako Bayern nebo Liverpool (sám Son prý upřednostnil Spurs pro lákavou vidinu spolupráce s trenérem Pochettinem).
Konkrétně pro Spurs jde navíc o zvláště vítanou injekci entuziasmu, nevyzpytatelnosti a nefalšovaných ambicí. Son Heung-min vypadá být upřímně nadšený z toho, že vůbec v první řadě dostal šanci v Londýně působit, a jeho permanentní úsměv se zatím ukazuje být navýsost účinným lékem na trudomyslnost, jež momentálně převládá v táboře fanoušků Tottenhamu.
Zároveň je Son učiněným protipólem nedávného kohoutího evergreenu, kdy se ofenzíva Tottenhamu chová možná až příliš alibisticky (on se naopak nebojí leccos zkazit, je přímočarý), a tak existuje vpravdě slušný předpoklad, že 23letý Jihokorejec ve finále bude mít na hru Spurs podobně blahodárný vliv jako loni Alexis na projev konkurenčního Arsenalu.
Při zvážení všech těchto bodů a vrchem také skutečnosti, že Son dříve žádnou z pěti sezon v Německu nenačínal s takovou grácií jako tuhle (kdy vsítil tři góly v úvodních třech soutěžních duelech), opravdu není složité nabýt dojmu, že si 'Sonaldo' klidně může Premier League co nevidět dočista podmanit.
O to depresivnější je pak ale pohled na následující náčrt nejbližší Sonovy budoucnosti:
Jak vidno, rodák z Gangwonu má v tomto momentě dosti svázané ruce. Angažmá v jednom z vojenských klubů by snad nemělo připadat v úvahu, neboť se rovná klinické smrti - jak se celá jihokorejská fotbalová veřejnost již jednou přesvědčila.
Ofenzivní záložník Lee Keun-ho ještě před třemi lety vše ničil na cestě za triumfem v kontinentální Lize mistrů i oceněním Asijského hráče roku. Byl doslova nezastavitelný a vysněný přestup do Evropy se tehdy jevil být vcelku logickým krokem.
Bohužel, pro tehdy 28letého hráče už nebylo příliš zbytí: mohl ještě dva roky čekat, místo toho se ale neprodleně rozhodl připojit k Sangju Sangmu a nastoupit cestu nevyhnutelné kariérní stagnace při podstupování výcviku v armádě. Dnes je z něho relativní troska - nesmírně limitovaný útočník, který nezářil ani v Kataru a stěží vůbec připomíná své někdejší já.
Pokud tedy Son Heung-min plánuje nerušeně pokračovat ve své kariéře profesionálního fotbalisty, má před sebou v nejbližší době přesně dvě regulérní příležitosti, jak takového privilegia dosáhnout. Na olympiádu do Ria, stejně jako na Asijské hry 2018, se přitom kvalifikuje pouze jako jeden ze tří starších hráčů na výjimku, ale to bude asi ten nejmenší problém.
Objev předloňského MS do 20 let, Ryu Seung-woo z Leverkusenu, sice ke své smůle zmeškal zlaté Asijské hry, za to však mohla jeho mizivá herní praxe, což u Sona docela určitě nehrozí. Jeho nenarukování je v zájmu celé Jižní Koreji, a proto si jeho opomenutí v nominaci nelze dost dobře představit.
Ta pravá potíž tak bude daleko spíše spočívat v nutnosti uhrát na daných akcích nějaký cenný kov. Oba osvobozující úspěchy z let 2012 a 2014 totiž byly rovněž úspěchy bezprecedentními; na LOH se Jižní Korea nikdy dříve nedostala přes čtvrtfinále a na Asijských hrách pro ni při daném formátu (od roku 1992) představoval maximum jenom hrubě nedostatečný bronz.
Pakliže tedy tohle mají být jediné Sonovy dveře ke kýžené výjimce, potom jde bez přehánění o poněkud černé vyhlídky na jejich včasné otevření. Spíše než tlačit to přes kolektiv by na to tedy jeden možná raději šel individuálně; i zde ale narážíme na jistá úskalí.
Známým osobnostem se v Jižní Koreji tradičně nedostává žádného zacházení v rukavičkách, o čemž svědčí i tento dlouhý seznam armádou prověřených celebrit. A své o tom ví rovněž Park Chu-young, neslavná Wengerova akvizice ze srpna 2011.
Účastník dvou mistrovství světa se k Arsenalu připojil s tím, že se nejpozději po konci sezony 2012/13 bude muset uchýlit zpět do své domoviny a odškrtnout si úkol každého dalšího jihokorejského smrtelníka. K tomu by nakonec nikdy dojít nemuselo, neboť Park v létě 2012 nechyběl na olympiádě v Londýně - již tou dobou však zpátky v Jižní Koreji platil za obyčejného vlastizrádce.
Už v březnu 2012 totiž Parkův agent odhalil mezeru v jihokorejských zákonech a zajistil svému klientovi speciální vízum, které ho na příštích 10 let deklarovalo monackým rezidentem. Parkovi tím zajistil odklad branné povinnosti o celou dekádu.
Jak ukazují čerstvá data, taková klička není ničím neobvyklým. Přesně tímhle způsobem tuto nepříjemnou povinnost ročně oddálí v průměru až 5 856 Jihokorejců s trvalým bydlištěm v zahraničí. Jenže k tomu dochází mimo dosah reflektorů, to Parkův zvláštní status neomylně zvěstoval jinačí drama...
Na krk autora 24 reprezentačních branek se rázem v Jižní Koreji vypisovaly tučné finanční odměny. Vzhledem k tomu, že sám útočník zprvu odmítal svůj čin řádně osvětlit, nebyl v rámci veřejného lynče pozván ani na červnové kvalifikační zápasy.
Za Parka se tehdy uprostřed vřavy sice stavěly i takové legendy jako Cha Bum-kun nebo Lee Yong-pyo, to však nikomu nebylo nic platné. Prvně jmenovaný autor 98 bundesligových branek se dokonce za svůj postoj musel později veřejně omlouvat.
Zřejmě ne náhodou šla potom Parkova kariéra kompletně do kytek. Na olympiádu se kvůli charakteru monackého víza nemohl připravovat doma s ostatními, nýbrž tak činil izolován v sousedním Japonsku, a aby té potupy nebylo málo, tak se letos na jaře po trapné anabázi v Arsenalu Park se staženým ocasem vrátil do Seoulu.
Pravda, Park Chu-young ještě nedopadl tak špatně jako rapper MC Mong, jehož kariéra byla v mžiku pohřbena nařčením z podvodného odstranění zubů ve snaze vyhnout se vojenské službě, avšak s ohledem na Parkův nesporný potenciál jde stále o politováníhodný osud...
Cílem šéfů jihokorejské kopané by nyní bezesporu mělo být zamezit opakování takových odstrašujících případů. Nemusíte hnedka nutně rušit brannou povinnost a rozbíjet tak samotné základy egalitářské společnosti, abyste zároveň umožnili rozlet vašim nejtalentovanějším krajanům.
Užitečným východiskem tady je, že Sonův um se normálně nezpochybňuje. Třebaže i on nachází své kritiky (zpravidla cílící na jeho zálibu ve střelbě z nepřipravených pozic a leckdy přehnanou potřebu strhnout kolektiv na vlastní pěst), drtivá většina jihokorejské fotbalové obce se bez problémů shodne na tom, že pokud někomu udělit výjimku, pak právě okamžitému miláčkovi tribun White Hart Lane.
A světe div se, alespoň nějaká naděje na takové řešení přeci jen existuje. V tomhle bodě sice zatím nejde o nic moc víc než jen vágní spekulace, nicméně to nám teď musí stačit: podle serveru SportalKorea je v jednání možnost odložit výkon vojenské služby pro ročníky 1996 a mladší.
Takový tah by se patrně neobešel bez inspirace; k obdobnému kompromisu se již dříve odhodlal Izrael, tedy stát s ještě většími starostmi se sousedy, než jaké má Jižní Korea.
Jak Royi Ghimovi v rozhovoru potvrdil mluvčí izraelské fotbalové asociace (IFA) Michal Grundland, vůbec nikdo teď v Izraeli nemá nárok na kompletní výjimku. Vedení armády však našlo s IFA společnou řeč aspoň v takové míře, že spolu každoročně sestavují seznam hráčů, kteří jsou prohlášeni za 'vynikající služebníky' a mohou se tak plně soustředit na kopanou.
Vojenská služba se jim potom de facto dávkuje. Kdykoliv jen trochu mohou, během letních pauz či až po ukončení aktivních kariér - právě tehdy si dotyční odbývají brannou povinnost. Dohodu tohoto ražení přitom nejenže s potěšením kvitují sami fotbalisté, ale neprotestuje ani širá veřejnost.
Následovat takový model, to by teď dávalo maximální smysl i pro Jižní Koreu.
V první řadě by to znamenalo ochranu vysoce ceněné naděje jménem Lee Sung-woo; teprve 17letého produktu La Masie, nedávno povýšeného do barcelonského béčka. A zároveň by to otevíralo cestu také k ad hoc omilostnění o něco staršího Son Heung-mina...
Možná jsem jen vyrůstal ve specifickém prostředí nebo jsem sám moc velká měkkota, každopádně věty jako "vojna by tě naučila" či "tahle mladá generace je moc pohodlná" nejsou ničím, co bych z úst svých (pra)dědečků v životě neslyšel.
V českých končinách branná povinnost nefunguje od konce roku 2004, čili jsem se jí vyhnul ještě s několikaletou rezervou. A veskrze totéž platí pro mé vrstevníky zpoza východních hranic; na Slovensku se s týmž krokem vytasili jen o rok později.
Evropa jako celek je v tomhle směru obecně benevolentní. Mezi 32 zeměmi s povinnou vojenskou službou s dobou trvání delší než 18 měsíců nacházíme jen jednoho zástupce starého kontinentu: Kypr.
Jakmile však zabrousíme do Asie, zejména kvůli složitějším mezinárodním vztahům uvnitř různorodého kontinentu již dostáváme podstatně pestřejší paletu forem branné povinnosti.
Podobný předěl jako v ČR registrovali třeba v Libanonu nebo Iráku, kde byla konskripce zavržena kuriózně zrovna roku 2003, kdy se země stala terčem ozbrojené invaze.
Předtím odvedenci tvořili drtivou většinu Hussainovy armády. Odpustky si mohly dovolit pouze nejvyšší vrstvy a i ti nejvzdělanější si museli vystačit akorát se zkrácenou dobou služby z tří let na polovinu.
Younis Mahmoud, největší irácká fotbalová legenda moderní éry, si tím pádem v letech 1997 až 2000 odsloužil plnou dávku; teprve potom započal svou pouť za titulem nejužitečnějšího hráče a střelce zlatého gólu na Asijském poháru 2007.
Podobný systém, odvislý od výše dosaženého vzdělání jednotlivce, dodnes funguje také ve Spojených arabských emirátech. Kdo vychodil alespoň střední školu, toho čeká ihned po 18. narozeninách devět měsíců drsné průpravy; to zběhlí studenti (tvořící většinu tamější mládeže) se mohou těšit rovnou na dva plné roky.
O poznání přímočařejší jsou potom na východě Asie. Japonci si na armádu příliš nepotrpí a zavedení branné povinnosti vlastně nepřímo vylučuje i samotná ústava. Severní Korea se v otázce délky služby pyšní celosvětovým primátem, přičemž z takového závazku neomlouvá ani ženské pokolení. A jen o něco shovívavější je potom Korea Jižní.
Také tam dříve měli pravidlo vázající se na vzdělání; konkrétně takové, jež v podstatě říkalo, že pokud jsi nenavštěvoval ani střední školu, jsi pro armádu příliš hloupý. V tuhle chvíli už každopádně platí, že naprosto všichni zdraví Jihokorejci si musí před dovršením třicítky odkroutit téměř dva roky na cvičišti.
Aktuálně platný řád byl víceméně zformulován již v 70. letech minulého století vojenským diktátorem Park Chung-hee. Výjimek z běžné praxe přitom najdete jen pramálo; a jedna z těch hlavních je navíc lehce absurdní.
Běžný občan totiž může k omluvence přijít prostě tak, že si nechá udělat permanentní tetování. S ním podle všeho do armády nesmíte a nějaká ta mastná pokuta či pobyt ve vězení vám má vše dosyta vynahradit.
Pro profesionální sportovce jako Son Heung-min ale takové ozdoby těla nepřipadají v úvahu - 'tatérny' jsou v zemi technicky nelegální a přežívají v utajení, vesměs jako vlajková loď jihokorejského podsvětí.
Proto již zmíněný Park Chung-hee vytipoval dvě sportovní události, které jsou natolik prestižní, že vám mohou přinést dvojnásobnou radost: z vojenské služby vás omluví jakákoliv olympijská medaile, případně zlato z Asijských her.
A přesně takhle se z branné povinnosti nedávno vyvlékala velká část jihokorejských legionářů-fotbalistů.
Na bronzových Olympijských hrách 2012 k odpustce přišli Ki Sung-yueng (Swansea), Ji Dong-won, Koo Ja-cheol (oba Augsburg) a Kim Bo-kyung (bez angažmá, dříve VB). Na Asijských hrách 2014 zase obránci Park Joo-ho (Dortmund) a Kim Jin-su (Hoffenheim). Son Heung-min v obou případech nebyl přítomen, přičemž účast v Londýně mu zatrhl až klub.
U obou akcí je přitom klíčové, že jsou sportovní, nikoliv čistě fotbalové. Ano, v minulosti tu byla jedna hromadná 'amnestie', ovšem euforie, jakou generovala semifinálová účast na mistrovství světa 2002, ta je svým způsobem neopakovatelná. Hrálo se koneckonců doma a obměkčit prezidenta tím pádem nedalo tolik práce.
Že ale jinak významné úspěchy na ryze fotbalových turnajích k žádným nárazovým vlnám omluvenek nepovedou, to se potvrdilo roku 2010 a opětovně i letos.
První osmifinále MS na neasijské půdě už nemělo tak silnou emoční hodnotu jako předešlý úspěch ze světového šampionátu; navíc veškeré nadšení jako na zavolanou zchladil torpédový útok na jihokorejskou loď Cheonan.
Tragická smrt 46 námořníků tenkrát všem důrazně připomněla, že Severní Korea stále představuje hrozbu, kvůli níž se drsný drill v zasněžených horách ordinovat zkrátka vyplatí. A to bez úlev.
Před letošním finále Asijského poháru - pro Jižní Koreu prvním takovým od roku 1988 - se potom stejné diskuze rozjely nanovo a znovu se ocitly na bodu mrazu dříve, než bys řekl Son. Vláda patrně o udělení výjimky v případě celkového triumfu (k němuž nakonec stejně nedošlo) ani pořádně neuvažovala, ačkoliv veřejnost by jí zrovna byla spíš opatrně nakloněná:
In Korean survey, 57.5% say if Korea wins Asian Cup, then squad should be granted military exemption. 31.6% against.
— John Duerden (@JohnnyDuerden) January 28, 2015Zde je na druhou stranu potřeba vzít v potaz, že zmíněný průzkum proběhl na serveru Naver, kde se zpravidla schází mladší generace a nezřídka i členové diaspory, pro něž otázka branné povinnosti nepředstavuje tak posvátnou záležitost jako třeba pro významnou část (starších) jihokorejských rezidentů.
O jak velké společenské tabu jde, to ostatně perfektním způsobem dokumentuje opatrnost vybraných fotbalových osobností. Jakmile jednou na takové téma došla řeč během interview s toho času záložníkem Cardiffu Kim Bo-kyungem, tlumočník promptně zasáhl tak, aby se sám fotbalista ani nedostal ke slovu.
Jindy, když správce předního blogu o jihokorejské kopané Roy Ghim k dané otázce zabrousil během rozhovoru s mluvčím svazu Cha Young-ilem, dotyčný funkcionář se ihned naježil, vehementně odmítal, že by fotbalová asociace kdy naléhala na státní autority ve věci potenciálního zproštění účastníků MS 2010, a následně trval na tom, aby se takové "citlivé téma" ve výsledné podobě článku vůbec nevyskytovalo.
Kriticky debatovat o vojenské službě a její (ne)potřebnosti s ohledem na aktivní sportovce, to se v Jižní Koreji zkrátka nenosí.
Situaci samo sebou ze všeho nejvíc komplikuje nevyzpytatelný a záhadně zbrojící soused na severu, čemuž se ani nelze pořádně divit, ovšem přesto je nasnadě se tázat, zdali nejsou Jihokorejci v tomto směru až příliš úzkoprsí.
Navíc, osobnosti jako Son Heung-min sice pro svou vlast vždy odvedou daleko záslužnější práci na fotbalovém kolbišti než na tom vojenském, nicméně argument jisté rovnosti před zákonem jednoduše pořád disponuje ohromnou a rozhodující silou.
A tak zatímco počet japonských fotbalistů v Evropě v posledních cca pěti letech utěšeně roste, rodná krajina průkopníků typu Cha Bum-kuna a Park Ji-sunga má dnes na starém kontinentě oproti Zemi vycházejícího slunce zhruba poloviční vliv. A brzy by mohla přijít i o svou nejzářivější hvězdu...
Hlavně nedopadnout jako Park
Že Son Heung-min představuje nejváženější jihokorejský export, o tom v tuhle chvíli nemůže být nejmenších pochyb. Bavíme se o beze zbytku rozdílovém forvardovi v nejlepších letech, o něhož dle hráčova agenta v létě usilovaly i tak věhlasné celky jako Bayern nebo Liverpool (sám Son prý upřednostnil Spurs pro lákavou vidinu spolupráce s trenérem Pochettinem).
Konkrétně pro Spurs jde navíc o zvláště vítanou injekci entuziasmu, nevyzpytatelnosti a nefalšovaných ambicí. Son Heung-min vypadá být upřímně nadšený z toho, že vůbec v první řadě dostal šanci v Londýně působit, a jeho permanentní úsměv se zatím ukazuje být navýsost účinným lékem na trudomyslnost, jež momentálně převládá v táboře fanoušků Tottenhamu.
Zároveň je Son učiněným protipólem nedávného kohoutího evergreenu, kdy se ofenzíva Tottenhamu chová možná až příliš alibisticky (on se naopak nebojí leccos zkazit, je přímočarý), a tak existuje vpravdě slušný předpoklad, že 23letý Jihokorejec ve finále bude mít na hru Spurs podobně blahodárný vliv jako loni Alexis na projev konkurenčního Arsenalu.
Při zvážení všech těchto bodů a vrchem také skutečnosti, že Son dříve žádnou z pěti sezon v Německu nenačínal s takovou grácií jako tuhle (kdy vsítil tři góly v úvodních třech soutěžních duelech), opravdu není složité nabýt dojmu, že si 'Sonaldo' klidně může Premier League co nevidět dočista podmanit.
O to depresivnější je pak ale pohled na následující náčrt nejbližší Sonovy budoucnosti:
Jak vidno, rodák z Gangwonu má v tomto momentě dosti svázané ruce. Angažmá v jednom z vojenských klubů by snad nemělo připadat v úvahu, neboť se rovná klinické smrti - jak se celá jihokorejská fotbalová veřejnost již jednou přesvědčila.
Ofenzivní záložník Lee Keun-ho ještě před třemi lety vše ničil na cestě za triumfem v kontinentální Lize mistrů i oceněním Asijského hráče roku. Byl doslova nezastavitelný a vysněný přestup do Evropy se tehdy jevil být vcelku logickým krokem.
Bohužel, pro tehdy 28letého hráče už nebylo příliš zbytí: mohl ještě dva roky čekat, místo toho se ale neprodleně rozhodl připojit k Sangju Sangmu a nastoupit cestu nevyhnutelné kariérní stagnace při podstupování výcviku v armádě. Dnes je z něho relativní troska - nesmírně limitovaný útočník, který nezářil ani v Kataru a stěží vůbec připomíná své někdejší já.
Pokud tedy Son Heung-min plánuje nerušeně pokračovat ve své kariéře profesionálního fotbalisty, má před sebou v nejbližší době přesně dvě regulérní příležitosti, jak takového privilegia dosáhnout. Na olympiádu do Ria, stejně jako na Asijské hry 2018, se přitom kvalifikuje pouze jako jeden ze tří starších hráčů na výjimku, ale to bude asi ten nejmenší problém.
Objev předloňského MS do 20 let, Ryu Seung-woo z Leverkusenu, sice ke své smůle zmeškal zlaté Asijské hry, za to však mohla jeho mizivá herní praxe, což u Sona docela určitě nehrozí. Jeho nenarukování je v zájmu celé Jižní Koreji, a proto si jeho opomenutí v nominaci nelze dost dobře představit.
Ta pravá potíž tak bude daleko spíše spočívat v nutnosti uhrát na daných akcích nějaký cenný kov. Oba osvobozující úspěchy z let 2012 a 2014 totiž byly rovněž úspěchy bezprecedentními; na LOH se Jižní Korea nikdy dříve nedostala přes čtvrtfinále a na Asijských hrách pro ni při daném formátu (od roku 1992) představoval maximum jenom hrubě nedostatečný bronz.
Pakliže tedy tohle mají být jediné Sonovy dveře ke kýžené výjimce, potom jde bez přehánění o poněkud černé vyhlídky na jejich včasné otevření. Spíše než tlačit to přes kolektiv by na to tedy jeden možná raději šel individuálně; i zde ale narážíme na jistá úskalí.
Známým osobnostem se v Jižní Koreji tradičně nedostává žádného zacházení v rukavičkách, o čemž svědčí i tento dlouhý seznam armádou prověřených celebrit. A své o tom ví rovněž Park Chu-young, neslavná Wengerova akvizice ze srpna 2011.
Účastník dvou mistrovství světa se k Arsenalu připojil s tím, že se nejpozději po konci sezony 2012/13 bude muset uchýlit zpět do své domoviny a odškrtnout si úkol každého dalšího jihokorejského smrtelníka. K tomu by nakonec nikdy dojít nemuselo, neboť Park v létě 2012 nechyběl na olympiádě v Londýně - již tou dobou však zpátky v Jižní Koreji platil za obyčejného vlastizrádce.
Už v březnu 2012 totiž Parkův agent odhalil mezeru v jihokorejských zákonech a zajistil svému klientovi speciální vízum, které ho na příštích 10 let deklarovalo monackým rezidentem. Parkovi tím zajistil odklad branné povinnosti o celou dekádu.
Jak ukazují čerstvá data, taková klička není ničím neobvyklým. Přesně tímhle způsobem tuto nepříjemnou povinnost ročně oddálí v průměru až 5 856 Jihokorejců s trvalým bydlištěm v zahraničí. Jenže k tomu dochází mimo dosah reflektorů, to Parkův zvláštní status neomylně zvěstoval jinačí drama...
Na krk autora 24 reprezentačních branek se rázem v Jižní Koreji vypisovaly tučné finanční odměny. Vzhledem k tomu, že sám útočník zprvu odmítal svůj čin řádně osvětlit, nebyl v rámci veřejného lynče pozván ani na červnové kvalifikační zápasy.
Za Parka se tehdy uprostřed vřavy sice stavěly i takové legendy jako Cha Bum-kun nebo Lee Yong-pyo, to však nikomu nebylo nic platné. Prvně jmenovaný autor 98 bundesligových branek se dokonce za svůj postoj musel později veřejně omlouvat.
Zřejmě ne náhodou šla potom Parkova kariéra kompletně do kytek. Na olympiádu se kvůli charakteru monackého víza nemohl připravovat doma s ostatními, nýbrž tak činil izolován v sousedním Japonsku, a aby té potupy nebylo málo, tak se letos na jaře po trapné anabázi v Arsenalu Park se staženým ocasem vrátil do Seoulu.
Pravda, Park Chu-young ještě nedopadl tak špatně jako rapper MC Mong, jehož kariéra byla v mžiku pohřbena nařčením z podvodného odstranění zubů ve snaze vyhnout se vojenské službě, avšak s ohledem na Parkův nesporný potenciál jde stále o politováníhodný osud...
Cílem šéfů jihokorejské kopané by nyní bezesporu mělo být zamezit opakování takových odstrašujících případů. Nemusíte hnedka nutně rušit brannou povinnost a rozbíjet tak samotné základy egalitářské společnosti, abyste zároveň umožnili rozlet vašim nejtalentovanějším krajanům.
Užitečným východiskem tady je, že Sonův um se normálně nezpochybňuje. Třebaže i on nachází své kritiky (zpravidla cílící na jeho zálibu ve střelbě z nepřipravených pozic a leckdy přehnanou potřebu strhnout kolektiv na vlastní pěst), drtivá většina jihokorejské fotbalové obce se bez problémů shodne na tom, že pokud někomu udělit výjimku, pak právě okamžitému miláčkovi tribun White Hart Lane.
A světe div se, alespoň nějaká naděje na takové řešení přeci jen existuje. V tomhle bodě sice zatím nejde o nic moc víc než jen vágní spekulace, nicméně to nám teď musí stačit: podle serveru SportalKorea je v jednání možnost odložit výkon vojenské služby pro ročníky 1996 a mladší.
Takový tah by se patrně neobešel bez inspirace; k obdobnému kompromisu se již dříve odhodlal Izrael, tedy stát s ještě většími starostmi se sousedy, než jaké má Jižní Korea.
Jak Royi Ghimovi v rozhovoru potvrdil mluvčí izraelské fotbalové asociace (IFA) Michal Grundland, vůbec nikdo teď v Izraeli nemá nárok na kompletní výjimku. Vedení armády však našlo s IFA společnou řeč aspoň v takové míře, že spolu každoročně sestavují seznam hráčů, kteří jsou prohlášeni za 'vynikající služebníky' a mohou se tak plně soustředit na kopanou.
Vojenská služba se jim potom de facto dávkuje. Kdykoliv jen trochu mohou, během letních pauz či až po ukončení aktivních kariér - právě tehdy si dotyční odbývají brannou povinnost. Dohodu tohoto ražení přitom nejenže s potěšením kvitují sami fotbalisté, ale neprotestuje ani širá veřejnost.
Následovat takový model, to by teď dávalo maximální smysl i pro Jižní Koreu.
V první řadě by to znamenalo ochranu vysoce ceněné naděje jménem Lee Sung-woo; teprve 17letého produktu La Masie, nedávno povýšeného do barcelonského béčka. A zároveň by to otevíralo cestu také k ad hoc omilostnění o něco staršího Son Heung-mina...
Komentáře (400)