Statistická analýza: české kvalifikační rotování v běhu času

V tomto týdnu se uzavřel další kvalifikační cyklus a už před odehráním poslední várky skupinových zápasů bylo bohužel jasné, že se čeští fotbalisté na mistrovství světa 2018 nepodívají. Času na analýzu čerstvého neúspěchu tedy měli experti i fanoušci habaděj, a jejím středobodem byla tradičně výtka, že Karel Jarolím protočil přespříliš hráčů. Byl ovšem jeho přístup vážně tolik speciální, ba nevynucený?

Zkraje uveďme prosté fakty: mj. bývalý trenér Slavie František Cipro ve své kritice operoval s číslem 43 užitých hráčů. Bůhvíproč tehdy bral v úvahu borce vyzkoušené v přátelských zápasech či pouze přítomné na reprezentačních srazech, nevinně čerpající atmosféru, což u takového Falty nebo Pokorného rozhodně nemusí být s ohledem na budoucnost k zahození.

Jarolím ve skutečnosti reálně vsadil na 35 různých tváří, z nichž tři se stavěly do brány. To je jen o tři hráče do pole více, než kolik nechal hrát Vrba v minulé kvalifikaci, a o pouhé dva více, než o kolik se dříve opíral Bílek na cestě za Eurem 2012. Honby za světovými šampionáty v letech 1998 a 2010 nabídly totožnou situaci a při snaze kvalifikovat se na MS 2006 dokonce rozdíl oproti nynějšku odpovídal jedinému borci.

Z čistě statistického hlediska tudíž Jarolímova cirkulace hráčů žádnou anomálii nepředstavuje; za tu lze daleko spíš vydávat neobyčejně rigidní Brucknerovy týmy s ohledem na Eura 2004 a 2008. František Cipro sice má za to, že se "mělo vybrat 20 hráčů, těm dát důvěru a s nimi to odjet", ale takový luxus si mohou dovolit možná na Islandu, ne už veskrze kdekoliv jinde na této planetě.

Na tomto místě stojí za připomenutí, že první Jarolímova základní sestava v tomto cyklu obsahovala výhradně jména, která se na zahajovací listině pro kvalifikační utkání ocitla již dříve. Bezbrankové remízy se Severním Irskem se obecně neúčastnil byť jen jediný úplný nováček kvalifikace. A mezi startovními rošty z úplného konce minulého cyklu a úplného začátku tohoto bychom našli pět rozdílů — Brückner, Rada a Vrba při svých nástupech do funkce obměňovali pět až osm postů.

Že šli oba Kadlecové, David Pavelka a Jiří Skalák (zprvu všichni startéři) okamžitě ven z kurzu, to přece není Jarolímova chyba. A nahradit je neostřílenými borci byla následně jediná existující varianta, jinak prostě nebylo kam sáhnout.

Droppa není zosobněním této neúspěšné kvalifikace

Otázkou samozřejmě je, zdali Jarolím sáhl po těch vhodných nováčcích, a zde se budou názory nevyhnutelně rozcházet. Podle Cipra se prý každopádně "zkoušeli hráči, o kterých všichni věděli, že do nároďáku nepatří". Sedmdesátiletý trenér sám odmítl jmenovat, já si ale troufnu tvrdit, že taková charakteristika stoprocentně pasuje leda na (Ciprem jmenovaného) Lukáše Droppu — populární to berličku, která ovšem vytváří pouhou iluzi systémového selhání.

Přitom kdybychom si teď měli zahrát na věštce, lze očekávat, že se příští kvalifikace vedle Droppy nebude týkat ještě Michala Kadlece, Milana Petržely a Tomáše Sivoka, z nichž první dva mezi jedenácti vyvolenými Karla Jarolíma figurovali přesně jednou jedinkrát. Reprezentační budoucnost potom nemusí být zářná ani pro Davida Pavelku a Bořka Dočkala (minimálně při jejich současných angažmá) či Josefa Hušbauera (kterého při nedávné formě prostě nešlo ignorovat, ale dál to asi v klidu půjde).

Ani jeden z posledních šesti jmenovaných přitom není Jarolímův "výmysl". Z trenérových koní potom rovnou jedenáct cestovalo na jedno z posledních dvou mistrovství Evropy do 21 let, takže se v jejich případě do jisté míry jedná o vklad do budoucnosti. Jistě, Zmrhal zároveň už teď zvládá působit jako přežitek, ale to je vesměs jen jeho případ.

Vzato kolem dokola — a při lehce pesimistickém přimhouření oka u hráčů jako Bořil nebo Sýkora — to aktuálně vypadá, že se o poslední kvalifikační cyklus mohlo jednat pro plus mínus 10 jedinců. Což může znít jako hodně, ale ze zkušenosti tomu tak v žádném případě není.

Po selhání na pouti za asijským šampionátem se roku 2001 s reprezentací loučila rovná polovina využitých hráčů — celá jedna jedenáctka s pěti náhradníky. A počet fotbalistů, kteří si již další kvalifikační zkušenost neodbyli, přesáhl desítku také v případě dalších pěti kvalifikačních cyklů včetně tří z minulých čtyř.

Vskutku, ač by to jeden možná neřekl, přelom milénia s přehršlem legionářů v solidních klubech elitních lig je tentam; teď je jedno- či dvourázové zkoušení více či méně průměrných hráčů docela přirozeným jevem. A ne snad, že by k němu nedocházelo už dříve...

O stříbrné Euro 1996 krátce zabojoval Petr Veselý se svým jmenovcem Samcem; na následné MS se nás nárazově snažili dostat i Karel Vácha s Ivem Ulichem; po jednom vystoupení v kvalifikaci mají dále Jan Velkoborský (MS 2002), Petr Voříšek, Adam Petrouš (ME 2004), Lukáš Zelenka (MS 2006), Tomáš Zápotočný (ME 2008) a Mario Holek (ME 2012). Hned dvakrát se na plac dostali takoví Michal Papadopulos, Miroslav Slepička (MS 2010), Jíří Kladrubský (ME 2008 a MS 2010) či Michael Rabušic (MS 2014).

Nějaké to zpětně úsměvné jméno je, zdá se, téměř svatou povinností a obligátním odkazem každého reprezentačního kouče. I Pavel Vrba měl svého Ondřeje Vaňka.

Pozoruhodné je, že procentuálně Karel Jarolím ani nedal ze všech trenérů nejvíce šancí nováčkům. V kolonce absolutních čísel to sice platí (15), podíl na celkovém počtu užitých fotbalistů však větší registrujeme v kvalifikacích na Euro 2012 i následný světový šampionát (14, respektive 12 borců bez předešlé kvalifikační zkušenosti). Z více než 40 % potom novicové tvořili také kvalifikační soupisku české reprezentace s ohledem na mistrovství světa 1998 (13). Ani zde tedy extrém nehledejme.

Bezmála pět změn na zápas je ovšem vážně moc

Karel Jarolím opravdu vyčnívá teprve ve dvou dalších, vzájemně propojených ohledech. Zaprvé lze pouze o dvou mužích, útočnících Klimentovi s Necidem, hovořit jako o čistých žolících bez jediné zkušenosti v základu, což značí bezprecedentní důvěru v hráče. Hned 94 % užitých fotbalistů pod Jarolímem načínalo alespoň jedno soutěžní utkání; dosud bylo maximem 91 % v kvalifikaci o MS 2002, kdy kráčelo o tři výhradně střídající borce, a všechny poněkud kuriózně defenzivně laděné (Petr Vlček, dosluhující Látal, Velkoborský).

Druhý prokazatelný Jarolímův extrém se potom týká průměrného počtu provedených změn v základní sestavě mezi jednotlivými zápasy. Jarolím totiž průměrně protočil stěží uvěřitelných 4,6 míst v sestavě, čímž došlo k překonání dosavadního rekordu z let 2008-2009 (rovněž úctyhodné čtyři změny na duel). Kvalifikace o MS 2010 na druhou stranu byla notně specificky poznamenána trenérskými čachry, kdy Petra Radu v půli střídal Ivan Hašek, takže Jarolíma opravdu lze považovat za neohroženého krále této disciplíny.

Mezi druhým a třetím zápasem ostatně ex-boleslavský kouč rotoval hned na sedmi postech, čehož se dříve na podzim 2013 — již po ztrátě reálné šance na baráž — dopustila akorát dočasná náhrada za Michala Bílka, Josef Pešice, před vítězným utkáním s Maltou. Opravdu relevantním maximem dosud bylo šest změn, kterých se na druhou stranu neštítil ani Vrba (k takovému kroku sáhl ke konci cyklu dvakrát; vždy před výhrou). Žádné nebo jedné změny jsme se naproti tomu nedočkali pouze v kvalifikačních letech 2006-09.

Přímým důsledkem Jarolímovy rotace je i skutečnost, že největším množstvím nominací do základní sestavy (a sice pouhými sedmi) se mohou pochlubit rovnou čtyři hráči. O celé kvarteto se jednalo i na cestě za Eurem 2012, tehdy se však Hubník, Kadlec, Plašil a Rosický alespoň prezentovali devíti starty. Zajímavé je, že hned čtyři z posledních pěti cyklů neměly hráče v poli, který by načínal všechna utkání. Dříve přitom takový exemplář (MS 1998) představoval naprostou výjimku.

Ani v tomto ohledu nicméně Karel Jarolím není až takovým experimentátorem, jak by se mohlo zdát. Ve výsledku totiž alespoň polovinu kvalifikačních zápasů (kolonka "častí startéři" v tabulce) od úvodního hvizdu odehrála celá jedenáctka fotbalistů, což se rovná standardu našich úspěšných let. Pouze na Euro 2012 jsme se ze všech turnajů kvalifikovali, aniž bychom měli alespoň deset takových záchytných bodů.

(pro zvětšení tabulky na ni klikněte)

Je vůbec rotace na reprezentační úrovni něčím nežádoucím?

Závěrem se nabízí otázka, zdali je vlastně rozumné, respektive podložené, považovat rotaci hráčů mezi jednotlivými kvalifikačními zápasy za automaticky destabilizující prvek. Statistika totiž napovídá, že nikoliv — a že spíše bude záležet na kvalitě hráčské nabídky.

Naše bilance po provedení čtyř a více změn mezi kvalifikačními střetnutími je totiž vcelku pozitivní (34 výher, pět remíz, 13 proher) — a kvalifikace na Euro 2012 byla tou první a dosud poslední, kterou jsme končili v záporu a bez jediného vítězství. Následné dva cykly byly v poměru triumfů a porážek alespoň vyrovnané.

Obecně je zajímavé, že mezi podzimy let 2002 a 2009 jsme po takové divočejší rotaci prohráli jen jednou ze sedmnácti pokusů. Od té doby naproti tomu hned sedmkrát ze šestnácti pokusů. Nad tím, jak kvalitní hráčskou základnou jsme se pyšnili za Brücknera, a jak nesrovnatelně horší výběr měli ti, kdo přišli po něm, se asi netřeba dlouze zamýšlet. A právě tam je z logiky věci záhodno hledat zakopaného psa. Samotný proces rotování se vadný být nezdá.

Napříč minulostí koneckonců přicházíme na několik příkladů, kdy se nám loajalita ke stejné či téměř identické jedenáctce vymstila. Na cestě za slavným anglickým stříbrem jsme třeba po provedení jediné změny vybouchli 0:1 s Lucemburskem. O dva roky později Uhrinova parta po stejně kosmetických úpravách nestačila na Jugoslávii ani Slovensko. Příští cyklus zase významně poznamenala remíza 0:0 na Maltě poté, co Jozef Chovanec do vítězné sestavy proti Islandu o čtyři dny později vůbec nesáhl. Rozdrtit přitom tehdy totálního outsidera skupiny, jemuž jsme jako jediní darovali bod, nemuseli jsme se záhy patlat s baráží a hořekovat na sudí. Na minulá dvě MS jsme se zase nepodívali mimo jiné kvůli domácím ztrátám se Severním Irskem (2010; po dvou změnách) a Bulharskem (2014; po žádné změně).

Karel Jarolím je známý svou posedlostí kondiční přípravou a dozajista si tedy moc dobře uvědomuje fyzickou náročnost takových reprezentačních přestávek. Možná nebude náhodou, že když už v tomto cyklu výjimečně téměř nepřeskupoval jednotlivé pozice, byly z toho ve výsledku zcela fatální ztráty s Norskem (1:1; tři změny) a Severním Irskem (0:2; jedna změna).

Vzácná situace, jako když jsme si během kvalifikace o Euro 2000 mohli dovolit udělat postupně jednu, jednu a žádnou změnu, aniž bychom se na prostoru oněch tří utkání připravili o výslednou stoprocentní bilanci, se nejspíš za našeho života už nikdy nebude opakovat. Klíč obecně spočívá v nalezení rovnováhy mezi zkostnatělostí a rozháraností, a taková schopnost se nedostává do vínku při narození. Jde o proces poznávání. A není tedy příliš zarážející, že onen klíč Jarolím nenašel ihned při své kvalifikační premiéře.

Také Karel Brückner se ostatně s parádním citem pro rotaci vytasil teprve na třetí dobrou, při cestě na Euro 2008, kdy čtyři až pět změn provedl v polovině zápasů a v ani jednom ze šesti případů z toho nebyla ztráta — ať už se jednalo o Irsko, Německo nebo Slovensko, tedy v součtu žádné nazdárky. Jarolím se na reprezentační scéně stále hledá a znepokojivé by bylo teprve jeho pokračující tápání v příštím cyklu.

Proto by rodák z Čáslavi nadcházející kvalifikační misi rozhodně měl dostat pod palec. I přes veškerá Berbrova prohlášení se nemá cenu tvářit, že bychom pod Jarolímem totálně vyhořeli. Mistrovství světa 1998 jsme byli vzdáleni na hony a dobojováno bylo už tři zápasy před koncem (byť, ano, v těžší skupině). Před čtyřmi lety jsme byli v podstatě ve stejné pozici jako letos. Naše úspěšné éry vždy byly definovány účastmi na srazech kontinentální, nikoliv světové smetánky. Proč by zrovna tohle období mělo být jakkoliv odlišné?

---

Jarolím přišel k týmu, který si zvykal na náhlou nepřítmnost Čecha, Rosického i Plašila. A právě absence lídra, významné osobnosti, byla — jak správně podotkl liberecký trenér Trpišovský — bolestně znát. (Byť Darida konečně v národním týmu začíná v této roli alespoň probleskávat.) Proto byl tento cyklus v zásadě přechodový.

Pavel Vrba předtím, pro srovnání, nastupoval k týmu, který přišel o Hübschmanna, Jiráčka, Pekharta a Rezka, což z pohledu statusu dotyčných jednoduše není srovnatelné ochuzení.

Jozef Chovanec po vystřízlivění Dušana Uhrina st. nemohl při své suverénní kvalifikaci o Euro 2000 využít akorát už dávno dosluhující a nikoliv prominentní veterány jako Kubíka, Kadlece, Frýdka, Mikloška a Siegla. Po Uhrinovi "podědil" hned osmnáct z pětadvaceti využitých hráčů, což značí největší procentuální podíl ozkoušených borců napříč českými kvalifikacemi.

Petr Rada se při nástupu do funkce před kvalifikací na světový šampionát v JAR musel vypořádávat akorát s čerstvou ztrátou kvarteta Jiránek - Galásek - Blažek - Koller, tedy všehovšudy dvou strůjců našich dřívějších úspěchů; a všichni víme, jak si přitom vedl. Také on, stejně jako Chovanec, zhruba ze 72 % sázel na již ozkoušené tváře.

Karel Brückner měl ze všech koučů asi tu nejtěžší rekonstrukční úlohu (leč podědil přes 60 % hráčského materiálu) a zvládl ji na jedničku. Taky měl ovšem nastupující generaci v malíčku vzhledem ke svému působení u mládeže, a... inu, byl to přece jen neopakovatelný Karel Brückner. Jarolím těžko kdy může aspirovat na jeho dorovnání, stejně jako by na něj sotva aspiroval kdokoliv jiný na jeho místě. Zároveň se od našeho týmu těžko dá očekávat velkolepá renesance ve stylu 1998-2000, na to zase momentálně nejsou zdroje.

Ale pro tuto chvíli si zkrátka Jarolím zaslouží trpělivost a prostor. Jeho mandát měl být od počátku čtyřletý, protože tenhle uplynulý cyklus byl od počátku specifický...