ŠVÉDSKO 1958 TROCHU JINAK

Zdá se, že právě na tomto šampionátu se zrodilo ono rčení o nejkrásnějším sportu na světě. Brazílci, fotbalisté této nádherné země plné kontrastů, povýšili fotbal na umění. Tento díl "...trochu jinak " bude hlavně brazilský. Po zásluze! Byl to karneval, samba vládla fotbalu a Pelé byl jejím králem.

Maracaná 1950 byla pro Brazílii tragédií. Jména jako Barbosa, Zizinho, Ademir, Bigode, se stala sprostou nadávkou. I tak krutý a nespravedlivý dokáže být fotbal. Na "božstva" byli povýšeni Pelé, Garrincha, Vavá, Didí, Zagallo. I takový dokáže být fotbal.

Před MS 1950 to byla Superga a smrt fotbalistů z Turina. Další letecké neštěstí poznamenalo i tento šampionát. Tentokráte se stalo u Mnichova, osm mrtvých, základ Manchesteru United. Uvadla "růže", symbol ManU... Mezi těmi, kteří přežili, byl i jeden mladík. Po letech se z něho stala legenda světového fotbalu. Bobby Charlton.

Zajímavé je, že z jihu amerického světadílu to nebyla Brazílie, která přijela plna optimismu a víry v zisk titulu. Argentina si byla jista. Zmýlila se kolosálně, skončila již v základní skupině a dokonce jako poslední. Porazilo ji Německo, poslední mistr světa, ale také Československo, příští vicemistr, tým, v němž se již objevila jména jako Masopust, Popluhár, Pluskal či Novák. Utkání skončilo 6:1 a je to nejvyšší prohra fotbalistů od Rio de Plata v historii. Albicelestes vyhráli jen nad Severním Irskem a mašírovali si to rovnou domů. Znovu platilo ono pravidlo o rozhodujícím, tedy dodatečném zápase, a tak jsme museli nastoupit ještě jednou proti Irům. Ve skupině jsme s nimi prohráli 0:1, tentokráte v prodloužení 1:2. Řada zranění, vyloučení, doslova hloupá politika šetrnosti fotbalového svazu, to vše se podepsalo na našem předčasném vyřazení.

Brazílie vyhrála 3:0 nad Rakouskem, ale v druhém zápase pouze remizovala s Anglií, bez branek. Nastal čas udělat nějakou tu změnu ve složení týmu. Novinář Pedro Escartin napsal: "Brazílie nemůže vyhrát mistrovství pro nedisciplinovanost hráčů!" Jak jednoduché, že? Ale i samotní fotbalisté o tom přemýšleli a vyslali trojici mluvčích, Didi, Nilton Santos a Bellini, za trenérem Vicente Feolou. "Musí nastoupit dvojice mladíků, nejeli sem jen tak pro parádu."

Jeden z nich se jmenoval Manuel dos Santos, měl vrozené vady na obou nohách a všichni na něj volali Garrincha, jméno ptáka z brazilských pralesů, neuvěřitelně ošklivého, ale také rychlého. Edson Arantes do Nascimiento byl tím druhým, černý jak uhel, s krásným, zářivě bílým úsměvem a ve věku prvních lásek. Bylo mu 17 let. Říkali mu Pelé, "Pan Nikdo".

"Když budou hrát, staneme se mistry světa. Jestli je nepostavíte, nebudeme hrát ani my!", tak drze zněla slova trojice vyslanců. Vicente Feola se krátce zamyslel a pak odpověděl: "Udělám co chcete, nakonec jste to vy, kdo vyhraje nebo prohraje!"

Brazílie porazila Sovětský svaz 2:0. S přehledem, rychlostí, kouzly, oním neopakovatelný "zlomem" v pase, vlastním tanečníkům samby, doprovázeným rytmem neviditelných bubnů a bubínků, který každý carioca má po celý život hluboko zakořeněn ve svém srdci. Oba góly dal Vává, ale miláčkem milionů diváků se stal Pelé. Trenér SSSR Gabriel Kačalin po zápase řekl: "Nevěřím, že to, co jsme viděli, byl fotbal. Nikdy jsem neviděl něco tak krásného!" Pelé se svěřil rodině: "Bylo to neskutečné. Tisíce lidí na mě chtělo podpis, dotýkali se mé tváře, jakoby nevěřili, že jsem z masa a kostí, že moje pleť po doteku neztratí černou barvu."

Ve čtvrtfinále domácí Švédsko porazilo SSSR 2:0, Němci pak 1:0 Jugoslávii. Francie, na čele s legendární dvojicí Raymond Kopa a Just Fontaine rozdrtila naše přemožitele, Severní Irsko, 4:0. Na Brazilce čekal těžký a tvrdý soupeř, hrdý Wales, který vyřadil Maďarsko. Utkání by asi skončilo nerozhodně i po prodloužení, ale k tomu nedošlo díky akci Pelého. Ta vstoupila do učebnic fotbalu na celém světě. Obešel dva obránce, padáčkem přehodil brankáře a na prsou donesl míč do sítě. Předčasným finále, kolik zápasů v historii dostalo toto jméno, bylo semifinále Brazílie - Francie. Oba soupeři útočili po celých 90 minut s takovou vehemencí, že po závěrečném hvizdu rozhodčího byli unaveni dokonce i diváci. Tolik se natleskali, naotáčeli hlavou, nakřičeli. Garrincha byl fantastický, s míčem u nohy vždy obešel nejméně tři obránce. Z toho těžil Pelé, tento den poprvé Král Pelé. Za 23 minut dal 3 góly!

V boji o zlato čekalo na Brazilce Švédsko. Po třech minutách to bylo 1:0, branku dal Liedholm, podle jména Švéd. Pelé sebral míč a jako poslušný žáček ho donesl do středu hřiště. Duch Maracaná se vznášel znovu nad jedenáctkou z Rio de Janeiro, z Brazílie. Didí objal Pelého a řekl mu: "Neboj, chybí 87 minut a budeme mistry světa!" A stalo se! Znovu 5:2! Gilmar, D. Santos, N. Santos, Zito, Bellini, Orlando, Garrincha, Didi, Vavá, Pelé, Zagalo se proměnili v kouzelníky. Jen tak lze vysvětlit úkaz, který chladné severské léto proměnil v tropický ráj Jižní Ameriky.

Je to jednoduché: narodil se O'REI!

Seděl na lavičce a byla mu zima. Černoušek s tváří dítěte. Brazílie vyhrává 2:0 nad Rakouskem, ale radost z vítězství zahaluje obláček smutku. Nehraje, nenastoupil, není mezi vyvolenými. Po třech dnech se opakuje to samé. Trenér ho posílá do exilu, tam, kde sedí ti, na něž před zápasem neukázal prstem. Již není taková zima, ale jeho srdce je jak rampouch, ten ledový. S jakou radostí by Anglánům předváděl svá kouzla, dával jim "dudy", přehazoval je "padáčky"! A je zde poslední zápas ve skupině a je zde malá revoluce v táboře brazilském. Feola nechce postavit Pelého ani Garrinchu, rada starších je proti. Vicente Feola podléhá nátlaku a v tu chvíli si neuvědomuje, že učinil historické rozhodnutí. Od této chvíle se stal fotbal jiným. Nádherným, fantastickým, božským! Pelé gól nedal, ten si schoval proti Walesu a stál zato. Udělal ho nesmrtelným.

Narodil se ve vesnici Tres Coracoes, Minas Gerais. První kalhoty, ty pod kolena, si oblékl až ve 13 letech. Na balón nikdy doma peníze nezbyly. A tak si musel vystačit s kameny. Po cestě mu "překážely" tisíce neviditelných protivníků a on se je naučil obcházet, obhazovat. S kamenem u nohy. Mnohdy bosé. Švédové se do něj zamilovali, o Švédkách ani nemluvě. Při jeho kouzlech otevírali ústa v úžasu, na chvíli je zavřeli a znovu to samé. V semifinále dal tři branky Francii a domácí již dlouho před zápasem o zlato věděli, že neexistuje pozemská síla, která ho dokáže zastavit. Ano, měl opravdu jen dvě nohy jako každý z nás. Ale blízko srdce mu narostla jakási neviditelná síla, která dokázala míč uspat, nechat jakoby přikovaný k jedné či druhé kopačce.

Ve finále dal dva góly, ten v poslední minutě po dokonalé napodobenině krasobruslařské piruety. Sudí odpískal konec, nejen tohoto zápasu, ale celého mistrovství. Pelé si sedl na trávník a začal usedavě plakat. Jako malé dítě. A čím jiným vlastně byl?! Nilton Santos ho objal a řekl mu: "Tak dnes jsi se chlapče stal chlapem! Dospěl jsi v opravdového muže!"

Obránce švédské reprezentace Sigge Parking po utkání pronesl následující slova: "Prohráli jsme finále MS, doma, před zraky našeho krále, před zraky celé země. Jeden by měl být smutný, na pokraji zhroucení. Ale bylo tomu naopak a všichni jsme v duchu tleskali a provolávali slávu tomu klukovi, který nám právě dal pátý gól!" Slova k zapamatování, zejména určena těm rádoby fotbalistům, kteří ve své tuposti a nevzdělanosti, prohlašují sami sebe za krále jisté metropole a posílají své soupeře jako krysy do kanálů, pro ty, kteří zbaběle z boje utíkají a nedokáží se s nespravedlností vyrovnat tak, jak se na správné chlapy patří, pro ty..., ale vždyť je dobře znáte!

Vraťme se zpět do Stockholmu. Pelé později napsal: "Brazílie měla fantastický tým. Já byl sedmnáctiletý kluk, který vůbec nechápal, jak je možné, že se stal mistrem světa." O den později čekala výprava Brazílie v Paříži na odlet do Rio de Janeira. Pelé stál u stánku s novinami a louskal titulek na první stránce: "O...O...R...", Nilton Santos dokončil za něj tuto nesnadnou úlohu: "O'REI! To znamená, že jsi král!" Pelé se usmívá. Úsměv postupně přechází v hlasitý smích. Plný pohody a radosti. A s ním se směje a raduje celý svět. Fotbal je opravdu tím nejkrásnějším sportem na světě!


Víte že...?

Pelé měl jako hráč Santosu plat 15 dolarů měsíčně. Nejméně ze všech...

Prostřednictvím televize viděli MS fanoušci v 73 zemích světa...

Jeden dělník ze Sao Paula zavolal do rozhlasu a v přímém přenosu prohlásil, že stane-li se Brazílie mistrem světa, ze samé radosti spáchá sebevraždu. Svým slovům dostál. Skočil ze šestého patra...

Semifinále Francie - Brazílie viděly rovněž manželky fotbalistů ze země galského kohouta. Deník L'Equipe pronajal letadlo...

Garrincha byl analfabet a měl 36 dětí. Doznal se pouze k devíti z nich...

Just Fontaine dal 13 branek. Nevídáno, neslýcháno...

Zápasy sledovalo 868 tisíc diváků, padlo 126 branek, což dává průměr 3,6 na utkání...

"Nemohu se vzpamatovat z té krásné podívané.Někdo musí rychle vymyslet jméno pro tu nádheru, kterou předváděli Brazilci!" To jsou slova Igora Netta, fotbalisty SSSR, po utkání s Brazílii...

Claude Abbes, brankář Francie vysekl Brazilcům další poklonu: "Dávám přednost nastoupit sám proti jedenácti Němcům, než hrát v kompletní sestavě proti jednomu Brazilci!"

Prvním "kšeftem" Pelého bylo čištění bot na ulici. Pak pomáhal v koželužně a skončil u benzínové pumpy. Kamarádi na něj volali "Benzínku!"...

V 11 letech ho objevil na pláži Waldemar de Brito, jeden ze slavných. V roce 1956, to mu bylo patnáct, nastoupil poprvé za Santos FC. O rok později se stal králem střelců ligy Sao Paulo, dal 17 branek, a byl poprvé povolán do brazilské reprezentace...

Zranění kolene málem způsobilo jeho malou osobní tragedii. Mnoho nechybělo a do Švédska neodletěl...

Bylo to opravdu krásné mistrovství, plné nádherného fotbalu. V roce 1962 se svět sešel v zemi jejíž jméno a tvar připomínají paprikový lusk, v Chile. Pro nás, Čechoslováky, další radostná událost, další drahokam do náhrdelníku úspěchů naší vlasti...