Taktické změny nového tisíciletí #1: Guardiola a ti druzí
V novém seriálu pro vás připravujeme seznam herních prvků, které po přelomu tisíciletí nejzásadněji změnily tvář fotbalu. Prvním tématem bude vrtkavý osud hráčů v roli rozdělovačů přihrávek uprostřed pole: právě ti totiž v poslední dekádě zažili pořádnou "turbulenci".
Ať už si o Pepu Guardiolovi myslíme cokoliv, faktem zůstává, že jde o jednoho z nejúspěšnějších trenérů poslední dekády. Pokud se však podíváme na jeho hráčskou minulost, nebylo vše ani zdaleka tak růžové, jak se zdá nyní; ze současné perspektivy to sice může znít zvláštně, ale není to tak dávno od doby, kdy byli hráči jako Guardiola ve fotbale prakticky nepotřební.
Řekne-li se rok 2004, vybaví se českému fanouškovi především spanilá jízda národního týmu za titulem nejlepšího mužstva Evropy, násilně utnutá v semifinále. Někdy v té době vydaly noviny The Times článek, který napsal jistý Gabriele Marcotti, a který pojednával právě o barcelonské legendě. Nešlo přitom ani o oslavné ohlédnutí za perfektní kariérou, ani o uznalé konstatování jeho jedinečné schopnosti hrát neustále na vysoké úrovni; Marcottiho článek pojednával o tom, že Guardiola je momentálně k ničemu.
Ne že by snad Pep ztratil svůj talent. Protože nikdy nevynikal fyzickou silou, bylo jeho doménou pohybovat se v prostoru před vlastní obrannou řadou a rozdávat přihrávky po celém hřišti, ze kterých následně těžili přímočařejší ofenzivní hráči jako Michael Laudrup, Christo Stoičkov nebo Romário. To je schopnost, která se s věkem většinou neztrácí; v roce 2004 mu bylo 33, a měl tedy být prakticky na vrcholu kariéry. Realita však byla jiná.
Ve skutečnosti totiž Guardiolovy služby nikdo nechtěl. V době těsně po přelomu tisíciletí byla fotbalová Evropa takticky posedlá čtyřčlennými zálohami, v jejichž středu bylo místo pouze pro tvrdě a neúprosně bránící "ostré hochy" a klasické tvořivé "desítky". Většina velkých týmů té doby na tomto modelu stavěla - vzpomeňte si například na spolupráci Edgara Davidse a Zinedina Zidana v Juventusu. Duo "rozbíječ - tvořič" bylo bráno za výchozí taktický model.
"Jeho schopnosti jsou nyní zastaralé," konstatuje Marcotti ve svém článku. "Moderní fotbal hráčům jako Guardiola zavřel své dveře. Ačkoliv je nyní v nejlepší formě své kariéry, nikde pro něj není místo... to, že tito přemýšliví, šikovní nahrávači jsou pro mladší fanoušky passé, je určitým způsobem depresivní." Sám Guardiola na tuto situaci reagoval podobně: "Nezměnil jsem se, moje schopnosti nikam nezmizely. Co se změnilo, je fotbal samotný; je teď mnohem více fyzický a vyžaduje větší výdrž. Změnila se i taktika, nyní musíte umět perfektně odebírat a získávat míče, jako Patrick Vieira nebo Edgar Davids. Pokud navíc umíte přihrát, je to dobře, ale střední záložník současnosti musí především umět bránit. Hráči jako já už vyhynuli."
Zkuste nyní porovnat tuto situaci, která nastala pouhých 8 let nazpět, se současností. Už v roce 2009 oslavil Guardiola svůj návrat na scénu triumfálním způsobem - coby trenér dovedl svoji Barcelonu k titulu evropských mistrů, což o dva roky později dokázal zopakovat. Šlo zároveň o velký návrat "guardiolovského" typu záložníka do moderního fotbalu - co víc, mladý kouč do svého vítězného týmu zařadil hned trojici podobných hráčů, Xaviho, Andrése Iniestu a Sergia Busquetse. Titíž fotbalisté zároveň tvoří páteř fantastické španělské generace, které se letos podařilo zkompletovat zlatý hattrick z velkých mezinárodních turnajů.
Je fascinující, že k podobně převratné změně může dojít během tak krátké doby. Klíčovým bodem tohoto obratu bylo odklonění od klasické formace 4-4-2, které nastalo v polovině první dekády nového století, a nahrazení jednoho útočníka středním záložníkem (tedy 4-2-3-1 nebo 4-3-3). Zesílený střed pole tak poskytoval jedno místo navíc, a mezi "tvořiče" a "rozbíječe" podle klasického mustru byl vsunut třetí prvek - "nahrávač". Výsledek? Tak třeba rozbíječ Mascherano, nahrávač Alonso a tvořič Gerrard předváděli ve své době zřejmě nejlepší fotbal v Evropě.
A změny pokračovaly. Se zesílením středu pole mohly týmy zaměstnávat hráče, jejichž úlohou bylo především eliminovat "desítku" soupeře; vysunutý ofenzivní záložník tak byl odříznut ze hry, což vedlo k jeho zatahování hlouběji do hřiště - a samotná role osobního strážce tak, simultánně, rovněž ztratila na významu. Čímž se dostáváme k tříčlenné záloze, ve které "tvořič" operuje více z hloubi pole a soustředí se na svědomitou distribuci přihrávek (jako Cesc Fábregas nebo Andrés Iniesta), a "rozbíječ" najednou nemá koho hlídat, což vede k jeho transformaci v moderního defenzivního záložníka (jako Sergio Busquets nebo Michael Carrick).
Takovýto odklon od fyzické, agresivní záložní hry směrem k pečlivému budování převahy pomocí přihrávek zpopularizovala Barcelona, které to také přineslo celou řadu těch nejcennějších trofejí. I mimo Katalánsko se však "guardiolovský" defenzivní záložník osvědčil - jako například Andrea Pirlo. Který, mimochodem, se do Marcottiho článku v roce 2004 dostal taky, a to jako výjimka - Milán totiž prý hrál "jiný druh fotbalu", což Pirlovi umožňovalo být stále ve středu dění. Dalším příkladem je David Pizarro, který zářil v zesílené záloze Romy, ale v Interu v klasickém 4-4-2 se mu nedařilo. V průběhu uplynulé dekády kvetla podobným hráčům pšenka zkrátka pouze v těch týmech, které se vymykaly tradičnímu modelu.
V současnosti je situace jiná. Navzdory všeobecnému očekávání z přelomu století nedošlo k vítězství síly nad chytrostí - ve skutečnosti se stal přesný opak a technická kvalita hráčů je nyní důležitější než kdy jindy. Pokud si opět přečtete Guardiolovo osm let staré prohlášení, bude vám připadat jako z jiného světa. Dnes už bývalý barcelonský lodivod se během minimální doby přetransformoval z nechtěného hráče do trenéra, který udává světovou fotbalovou filozofii.
Můžeme tak směle říct, že máloco (pokud vůbec něco) ovlivnilo fotbalovou taktiku v novém tisíciletí tolik jako právě pád a následný vzestup "guardiolismu".
Ať už si o Pepu Guardiolovi myslíme cokoliv, faktem zůstává, že jde o jednoho z nejúspěšnějších trenérů poslední dekády. Pokud se však podíváme na jeho hráčskou minulost, nebylo vše ani zdaleka tak růžové, jak se zdá nyní; ze současné perspektivy to sice může znít zvláštně, ale není to tak dávno od doby, kdy byli hráči jako Guardiola ve fotbale prakticky nepotřební.
Řekne-li se rok 2004, vybaví se českému fanouškovi především spanilá jízda národního týmu za titulem nejlepšího mužstva Evropy, násilně utnutá v semifinále. Někdy v té době vydaly noviny The Times článek, který napsal jistý Gabriele Marcotti, a který pojednával právě o barcelonské legendě. Nešlo přitom ani o oslavné ohlédnutí za perfektní kariérou, ani o uznalé konstatování jeho jedinečné schopnosti hrát neustále na vysoké úrovni; Marcottiho článek pojednával o tom, že Guardiola je momentálně k ničemu.
Ne že by snad Pep ztratil svůj talent. Protože nikdy nevynikal fyzickou silou, bylo jeho doménou pohybovat se v prostoru před vlastní obrannou řadou a rozdávat přihrávky po celém hřišti, ze kterých následně těžili přímočařejší ofenzivní hráči jako Michael Laudrup, Christo Stoičkov nebo Romário. To je schopnost, která se s věkem většinou neztrácí; v roce 2004 mu bylo 33, a měl tedy být prakticky na vrcholu kariéry. Realita však byla jiná.
Ve skutečnosti totiž Guardiolovy služby nikdo nechtěl. V době těsně po přelomu tisíciletí byla fotbalová Evropa takticky posedlá čtyřčlennými zálohami, v jejichž středu bylo místo pouze pro tvrdě a neúprosně bránící "ostré hochy" a klasické tvořivé "desítky". Většina velkých týmů té doby na tomto modelu stavěla - vzpomeňte si například na spolupráci Edgara Davidse a Zinedina Zidana v Juventusu. Duo "rozbíječ - tvořič" bylo bráno za výchozí taktický model.
"Jeho schopnosti jsou nyní zastaralé," konstatuje Marcotti ve svém článku. "Moderní fotbal hráčům jako Guardiola zavřel své dveře. Ačkoliv je nyní v nejlepší formě své kariéry, nikde pro něj není místo... to, že tito přemýšliví, šikovní nahrávači jsou pro mladší fanoušky passé, je určitým způsobem depresivní." Sám Guardiola na tuto situaci reagoval podobně: "Nezměnil jsem se, moje schopnosti nikam nezmizely. Co se změnilo, je fotbal samotný; je teď mnohem více fyzický a vyžaduje větší výdrž. Změnila se i taktika, nyní musíte umět perfektně odebírat a získávat míče, jako Patrick Vieira nebo Edgar Davids. Pokud navíc umíte přihrát, je to dobře, ale střední záložník současnosti musí především umět bránit. Hráči jako já už vyhynuli."
Zkuste nyní porovnat tuto situaci, která nastala pouhých 8 let nazpět, se současností. Už v roce 2009 oslavil Guardiola svůj návrat na scénu triumfálním způsobem - coby trenér dovedl svoji Barcelonu k titulu evropských mistrů, což o dva roky později dokázal zopakovat. Šlo zároveň o velký návrat "guardiolovského" typu záložníka do moderního fotbalu - co víc, mladý kouč do svého vítězného týmu zařadil hned trojici podobných hráčů, Xaviho, Andrése Iniestu a Sergia Busquetse. Titíž fotbalisté zároveň tvoří páteř fantastické španělské generace, které se letos podařilo zkompletovat zlatý hattrick z velkých mezinárodních turnajů.
Je fascinující, že k podobně převratné změně může dojít během tak krátké doby. Klíčovým bodem tohoto obratu bylo odklonění od klasické formace 4-4-2, které nastalo v polovině první dekády nového století, a nahrazení jednoho útočníka středním záložníkem (tedy 4-2-3-1 nebo 4-3-3). Zesílený střed pole tak poskytoval jedno místo navíc, a mezi "tvořiče" a "rozbíječe" podle klasického mustru byl vsunut třetí prvek - "nahrávač". Výsledek? Tak třeba rozbíječ Mascherano, nahrávač Alonso a tvořič Gerrard předváděli ve své době zřejmě nejlepší fotbal v Evropě.
A změny pokračovaly. Se zesílením středu pole mohly týmy zaměstnávat hráče, jejichž úlohou bylo především eliminovat "desítku" soupeře; vysunutý ofenzivní záložník tak byl odříznut ze hry, což vedlo k jeho zatahování hlouběji do hřiště - a samotná role osobního strážce tak, simultánně, rovněž ztratila na významu. Čímž se dostáváme k tříčlenné záloze, ve které "tvořič" operuje více z hloubi pole a soustředí se na svědomitou distribuci přihrávek (jako Cesc Fábregas nebo Andrés Iniesta), a "rozbíječ" najednou nemá koho hlídat, což vede k jeho transformaci v moderního defenzivního záložníka (jako Sergio Busquets nebo Michael Carrick).
Takovýto odklon od fyzické, agresivní záložní hry směrem k pečlivému budování převahy pomocí přihrávek zpopularizovala Barcelona, které to také přineslo celou řadu těch nejcennějších trofejí. I mimo Katalánsko se však "guardiolovský" defenzivní záložník osvědčil - jako například Andrea Pirlo. Který, mimochodem, se do Marcottiho článku v roce 2004 dostal taky, a to jako výjimka - Milán totiž prý hrál "jiný druh fotbalu", což Pirlovi umožňovalo být stále ve středu dění. Dalším příkladem je David Pizarro, který zářil v zesílené záloze Romy, ale v Interu v klasickém 4-4-2 se mu nedařilo. V průběhu uplynulé dekády kvetla podobným hráčům pšenka zkrátka pouze v těch týmech, které se vymykaly tradičnímu modelu.
V současnosti je situace jiná. Navzdory všeobecnému očekávání z přelomu století nedošlo k vítězství síly nad chytrostí - ve skutečnosti se stal přesný opak a technická kvalita hráčů je nyní důležitější než kdy jindy. Pokud si opět přečtete Guardiolovo osm let staré prohlášení, bude vám připadat jako z jiného světa. Dnes už bývalý barcelonský lodivod se během minimální doby přetransformoval z nechtěného hráče do trenéra, který udává světovou fotbalovou filozofii.
Můžeme tak směle říct, že máloco (pokud vůbec něco) ovlivnilo fotbalovou taktiku v novém tisíciletí tolik jako právě pád a následný vzestup "guardiolismu".
Komentáře (403)