Tři úkoly pro Leonarda Jardima

PSG není jediným týmem, který na úvod nového ročníku Ligue 1 posbíral více ztrát, než jeho fanoušci doufali; ještě hůře je na tom loňský vicemistr z Monaka. Knížecí klub sice tentokrát nevyhlašoval útok na titul, přesto je však zřejmé, že jeho aktuální postavení mohlo (a mělo) být mnohem lepší..

Monaco je v současnosti až třinácté, z devíti ligových zápasů vyhrálo pouze tři a padlo hned čtyřikrát, což je stejné číslo jako za celou loňskou sezonu. Nový kouč Leonardo Jardim se nikterak netají tím, že by rád vybudoval mladé mužstvo spoléhající na ofenzivní fotbal, realita je však zatím úplně jiná - klíčová středová osa týmu je tvořena třicátníky (Ricardo Carvalho, Jérémy Toulalan a Dimitar Berbatov), a zatímco v obraně funguje AS perfektně, se střílením gólů má viditelné problémy (v L1 skórovali hráči v červenobílém pouze osmkrát, mají tedy průměr nižší než gól na zápas). Vzhledem k tradičně vyrovnané tabulce sice ztrácejí na Ligu mistrů pouhé čtyři body, nikdo však nepochybuje o tom, že s těmito výkony se do pohárů napřesrok podívají jen stěží.

V ostrém kontrastu ke špatné ligové formě pak září dosavadní výkony Monaka v probíhajícím ročníku milionářské soutěže - po domácí výhře 1:0 nad Leverkusenem vydolovali Jardimovi svěřenci cenný bod z Petrohradu (0:0) a za současných okolností by tak postupovali do osmifinále. Jednoduchým vysvětlením tohoto paradoxu je pohled na praktikovanou hru: zatímco doma ve Francii se proti Monacu brání, v Evropě je to přesně naopak. Spoléhat na tuhou defenzivu a rychlé brejky je v Evropě poměrně osvědčeným receptem; úspěšnost sezony se však bude posuzovat zejména podle výsledku v Ligue 1. Pokud se tedy knížecímu klubu nepodaří dojít v Lize mistrů hodně, hodně daleko.

Teprve čtyřicetiletý Jardim si za svoji krátkou trenérskou kariéru už stačil vydobýt slušné jméno. Po prvním angažmá u celku Beira-Mar ho v roce 2011 vykoupila Braga, v té době tým pošilhávající po trvalém začlenění mezi nejužší portugalskou elitu. Mladý kouč neměl lehkou pozici, když nahrazoval úspěšného Domingose Pacienciu, hned v první sezoně však předčil veškerá očekávání - díky rekordní šňůře patnácti (!) výher za sebou urval konečnou třetí příčku. V následujícím ročníku převzal řecký Olympiakos, který pod jeho vedením nepoznal přemožitele. Loni zase dokázal bravurně pozvednout Sporting; v době jeho příchodu měl lisabonský klub za sebou nejhorší sezonu v historii a čelil velké výzvě postavit nový, úspěšný tým zejména na dravém mládí. Jardim ukázal, že pro tento úkol neexistuje v Portugalsku vhodnější kandidát, a s omlazeným celkem uhrál skvělé druhé místo (přičemž za sebou nechal Porto, které této taktice vděčí za úspěch už dlouhá léta).

Ve Francii se mu však zatím daří spíše střídavě. Pokud se podíváme na složení kádru, výkony a dosažené výsledky knížecího klubu, můžeme Jardimovy problémy shrnout ve formě tří jednoduchých bodů, reprezentujících úkoly, které musí portugalský stratég chtě nechtě vyřešit. A to pokud možno okamžitě.


#1: Stanovit jasné priority

Finanční problémy majitele klubu Dmitrije Rybolovleva zapříčinily, že se obávaný scénář "ligy dvou klubů" zhroutil po jediné sezoně. Monaco bylo sice v uplynulých dnech spojováno se zájmem o Wayna Rooneyho, pokud by však ruští investoři nadále toužili po budování kádru plného superhvězd, jen těžko by si za nového kouče vybrali právě Jardima. Viceprezident Vadim Vasiljev, prakticky jediný muž z vedení, který komunikuje s novináři, dokonce přímo prohlásil, že knížecí klub už nehodlá okázale utrácet. Podle něj jsou spíše než PSG či Chelsea současnými monackými vzory kluby jako Borussia Dortmund nebo Atlético Madrid. Vasiljev se také (v narážce na program Financial Fair Play) nechal slyšet, že vybudovat další PSG je v současných okolnostech zhola nemožné.

Srovnání monackého klubu s tím pařížským se přímo nabízí, není proto divu, že Vasiljev s Rybolovlevem podobné úvahy odmítají opravdu vehementně. "Náš projekt je zcela unikátní, protože Monaco je zcela unikátní klub. Nemáme skoro žádnou spádovou oblast pro vyhledávání potenciálních talentů, zato můžeme těžit z dobrého jména klubu i samotného Monte Carla. Z mezinárodního hlediska jsme atraktivní destinace. Tento klub už toho pro francouzský fotbal udělal hodně, nyní přichází čas restrukturalizovat náš projekt a vyčkat na výsledky. Je to běh na dlouhou trať, my jsme s tím ale smířeni," objasňuje ruský funkcionář.

Jeho slova působí do značné míry jako omluva fanouškům, kterých AS skutečně nemá mnoho - návštěvnost na Stade Louis II se i po návratu do nejvyšší soutěže drží pod hranicí devíti tisíc na zápas, po letních odchodech Radamela Falcaa a Jamese Rodrígueze navíc část permanentkářů požadovala vrácení peněz. Vasiljev má pravdu v tom, že změnit celou filozofii klubu bude v takovém případě hodně náročné, a při pohledu na loňský Sporting není těžké domyslet si, proč se rozhodl pověřit tímto úkolem právě Jardima. Jeho předchůdce Claudio Ranieri byl sice úspěšný, ale pro celkovou obnovu týmu je přece jen potřeba někdo méně konzervativní.

Problém je v tom, že vedení klubu zatím od začátku sezony mluví pouze o dlouhodobých cílech - stavět na mladých hráčích, zbavit se hédonistického rozhazování, uzdravit finanční politiku klubu, postavit nový tým vyznávající atraktivní fotbal. Nejde už o okamžité výsledky, ale o započetí úspěšného procesu. Jenže v této sezoně, tady a teď, tak vlastně nikdo neví, co má vlastně Jardim na starosti. Čeho musí dosáhnout, aby bylo vedení a fanoušci spokojeni. Objektivně by takovým cílem měla být kvalifikace do předkola Ligy mistrů, nebo aspoň Evropské ligy; podobně konkrétní metu však oficiálně nevytyčil zatím nikdo. Připočtěte k tomu fakt, který zmiňoval sám Vasiljev - totiž že mezi monackým obyvatelstvem není zrovna přetlak mladých fotbalistů, a talenty z bezprostředního okolí si rozebírají kluby jako Marseille nebo Nice, jejichž akademie mají mnohem výraznější zvuk - a výsledkem je dokonale neprůhledná situace.

Monaco tak i nadále musí nakupovat. V létě vyplatilo vedení peníze za trojici fotbalistů, kteří jsou jasnou sázkou na budoucnost - jsou to stoper Aymen Abdennour (do té doby hostující z Toulouse), devatenáctiletý defenzivní záložník Tiémoué Bakayoko (za 8 milionů eur z Rennes) a talentovaný gólman Paul Nardi, ponechaný na hostování v Nancy. Současný kádr už vypadá zhruba tak, jak si asi majitelé představovali - spousta skvělých mladíků se zenitem daleko před sebou, několik zkušených veteránů, dokonce i jeden stabilně hrající odchovanec (fenomenální levý bek Layvin Kurzawa). Součástí prvního týmu jsou pak i čtyři nově vytažení talenti z vlastní akademie: gólman Seydou Sy, stoper Abdou Diallo a záložníci Abdou Aziz Thiam a Dylan Bahamboula (dohromady mají na kontě zatím 0 startů, ale už jejich vytažení z béčka můžeme považovat za vítaný progres).

Otázkou nicméně zůstává, kde leží ona výsledková hranice, pod níž už Jardima nebude omlouvat ani trvalý herní vývoj nadějných svěřenců. Spokojí se v Monaku se středem tabulky, pokud se Portugalcovi podaří přesvědčit nadřízené o správnosti nově nastavené filozofie?

Dalším problémem se může ukázat osoba samotného Jardima - respektive fakt, že toto je jeho už páté trenérské angažmá. Ve čtyřiceti letech. Ještě nikdy se mu přitom nestalo, že by nebyl ze sportovního hlediska úspěšný. Důvody jeho odchodů tak ležely jinde - Beiru-Mar a Sporting opouštěl s vidinou kariérního postupu, v Braze a Olympiakosu se však loučil ve zlém. Nyní má (prozatím) našlápnuto na výsledkově nejslabší sezonu kariéry; pokud se dokázal hned dvakrát během dvou mimořádně úspěšných sezon rozhádat se dvěma různými vedeními, jak bude vypadat situace v Monaku, nepřijde-li rychlé zlepšení?

Pověst Jardima jako kouče, který na vrcholové úrovni zatím nikde nevydržel déle než rok, je alarmující zejména vzhledem k důvěře, kterou do něj Rybolovlev s Vasiljevem vkládají: portugalský stratég má v Monaku provést důkladnou rekonstrukci, k čemuž mu určitě nebude stačit jediná sezona. Knížecí klub tak svěřil ošemetný, náročný a stresující úkol do rukou stále ještě nezkušenému muži, jehož angažmá v Braze skončilo po neshodách s prezidentem Antóniem Salvadorem (navzdory nejlepší sezoně v historii klubu) a z Olympiakosu byl pro změnu vyhozen i přesto, že v té době (polovina ledna) vedl jeho tým v lize o celých 10 bodů.

Ve Francii se všeobecně má za to, že Jardim nepožívá v kabině přílišného respektu. Omlazování kádru a zapojování odchovanců je jedna věc, v současnosti však AS stále stojí a padá s výkony zavedených hvězd, v jejichž životopisech stojí jména jako Manchester United, Real Madrid a Chelsea - a to je situace, s níž se prostovlasý kouč ještě nikdy nesetkal. Vypadá to, že slovutným posilám mnohem více vyhovoval strohý, na okamžitý úspěch zaměřený Ranieriho přístup než dlouhodobá Jardimova filozofie. Dokonce i zdaleka nejtišší a nejméně výrazný člen "staré gardy" - Jérémy Toulalan - musel po prohraném derby s Nice (0:1) vyvracet mediální zvěsti o svých neshodách s novým trenérem.

Sečteno a podtrženo - vedení AS Monaco, Leonardo Jardim i jeho hráči si musí jasně stanovit, čeho vlastně chtějí v této sezoně dosáhnout. Ne za tři roky, ne za pět let, ale teď a tady. Jedině tak se mohou mladíci vyvíjet v rámci nějakého stabilnějšího plánu, a jedině tak budou mít stávající hvězdy pocit, že mají reálně za co bojovat.


#2: Vyřešit složení zálohy

Důvod, proč byl Jardim vypoklonkován z Olympiakosu ještě před koncem sezony, zůstává obestřen tajemstvím; předpokládejme, že bulvární spekulace o jeho pletkách s prezidentovou dcerou jsou obyčejnými bláboly. Tehdy, v lednu 2013, to nechápal prakticky nikdo - jistě, Olympiakos v Řecku už v té době neměl vlastně žádnou konkurenci, z výsledkového hlediska však prožíval skvostnou sezonu. Oficiální vyjádření představitelů klubu toho příliš neprozradilo, takže nejčastější interpretace je taková, že majitel Vangelis Marinakis nesouhlasil s příliš defenzivním pojetím hry. Poslední kapkou měla být těsná pohárová výhra 1:0 nad druholigovou Kavalou.

Pokud tomu bylo skutečně tak, Jardim se z Marinakisovy výtky poučil. Rok nato už se Sportingem válcoval celé Portugalsko (kromě červenobílé části hlavního města) atraktivním fotbalem v systému 4-3-3, přičemž stabilní záložní trojice vůbec nepřipomínala klasické složení - nejhlouběji hrál mladíček William Carvalho, spíše dynamické CM než defenzivní štít, a před ním se na hřišti pohybovali dva ofenzivní středopolaři, André Martins a Adrien Silva (případně další AM Gérson). S touto formací pak Sporting vybíhal i do těch nejtěžších zápasů - Carvalho, Martins a Silva nastoupili na jaře i proti Portu a Benfice. Není pochyb, že právě toto ultraofenzivní pojetí tolik učarovalo monackým majitelům, hledajícím kouče vyznávajícího útočný fotbal.

Dosavadní Jardimovo působení v Monaku nicméně vypadá spíše jako jakýsi podivný hybrid jeho předchozích dvou angažmá - stejně jako v Řecku se mu podařilo dát dohromady skvěle fungující defenzivu, v záloze a útoku však očividně inklinuje ke svému poslednímu "portugalskému" systému. Koneckonců sám na tiskových konferencích často zdůrazňuje, že jeho cílem je především "hrát fotbal", tedy diktovat tempo hry s míčem na kopačkách. Pragmatické Ranieriho Monaco má být minulostí. Jenže pohled na hřiště ukazuje, že Jardimovi se tato herní revoluce zatím příliš nedaří - gólů padá málo, nejlepších výsledků se dosahuje při hře ze zatažené obrany a na brejky (viz poslední remízy na Zenitu a PSG), a ačkoliv novou doktrínou je posouvat míč co nejvíce po zemi, umisťuje se AS na čele ligy podle počtu vyslaných centrů. Jardim se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, reprezentujícími minulost a budoucnost, a musí jasně stanovit primární herní systém - neboli, zjednodušeně řečeno, určit svoji jedničku na post středního záložníka.

Drtivá většina týmů v Ligue 1 hraje minimálně na 2 defenzivní či defenzivně orientované středopolaře; existuje opravdu minimum trenérů, kteří by si troufli toto pravidlo porušit. V posledních letech se k relativnímu úspěchu s jediným "držákem" propracovali pouze Francis Gillot v Sochaux a Christian Gourcuff v Lorientu. Jardimovi se nicméně tato metoda ve Sportingu osvědčila, a tudíž se ji snaží přenést i do Francie.

Spoléhat na svůj vlastní rukopis, zvláště je-li postaven na atraktivním ofenzivním pojetí, je obecně sympatický počin, nicméně Ligue 1 není pro podobné experimenty zrovna ideální soutěží. Oproti portugalské Primeiře je totiž výrazně fyzicky náročnější a poskytuje mnohem méně prostoru pro individuální ofenzivní talent; pokud chce Monaco v zápasech dominovat, musí ovládat střed hřiště, a pokud je jeho jediným zataženým záložníkem Jérémy Toulalan (po všech stránkách vynikající hráč s fenomenálním periferním viděním, ale zároveň žádný "brousič" ve stylu například Ria Mavuby), půjde to hodně ztuha. Zde bychom měli připomenout klasickou Toulalanovu slabinu, kterou je chabý odhad na taktické fauly; letos už koneckonců nastřádal tři žluté karty. Pokud takového hráče necháte samotného bránit vápno, zaděláváte si na problém.

Pod Ranierim se středová trojka nakonec ustálila ve složení Toulalan, Obbadi, Moutinho, před nimiž operoval volný podhrot James Rodríguez; v tomto rozestavení mělo AS uprostřed pole dostatek síly i kreativity. Přechod na učebnicové 4-3-3 a vytažení Moutinha až kamsi k soupeřovu vápnu však vytvořily zející díru mezi Toulalanem a zbytkem týmu, díru, k jejímuž zaplnění je potřeba fyzicky dobře vybavený, dynamický, běhavý box-to-box záložník.

Monaco jednoho takového v kádru má - je jím Geoffrey Kondogbia, který také zahájil sezonu v základu a hraje stabilně i v Lize mistrů (viz "nečekaně dobré výsledky", výše). V Rennes na tomto místě hrála i nová akvizice Bakayoko (který mimochodem podal v Paříži velice dobrý výkon na Toulalanově pozici). Podle Jardima však evidentně nasazení dvou defenzivně laděných středopolařů odporuje jeho herní filozofii, což je také důvod, proč v lize inklinuje k nasazování Bernarda Silvy, talentovaného ofenzivního záložníka zapůjčeného z Benfiky. Silva se herně rozhodně nejeví špatně, jenže okopírování středové trojky Sportingu - tedy jediný obranář (Toulalan) kryjící dva vytažené playmakery (Moutinho, Silva) - ve Francii zkrátka nefunguje, tedy alespoň prozatím. Gólová potence se takto nezlepší, protože ofenzivní hráči nedostávají tolik balonů, kolik by potřebovali; klíčový je boj o střed hřiště, kde se musí Toulalan sám rvát s přesilou protihráčů. Zkušenosti a kvalita defenzivního středového tria Carvalho, Raggi, Toulalan tak sice stačí k "utěsnění" prostoru před brankou, plynulý přechod do útoku však trpí, a nejnebezpečnějším hráčem směrem dopředu tak zůstává levý bek Layvin Kurzawa, který umí výborně centrovat. Což zřejmě není to, o co Jardim usiluje.

Silva zatím odehrál v základu tři zápasy - doma proti Guingampu (1:0), v Montpellieru (1:0) a doma s Nice (0:1). To je šest bodů z devíti možných a skóre 2:1 ze tří duelů. Lze úspěšně pochybovat o tom, že by výsledky s Kondogbiou (či eventuálně Bakayokem) na jeho místě byly horší, nebo vlastně jakkoliv jiné. Jardim se svého 4-3-3 (které hraje celou kariéru) určitě nevzdá, nezbývá mu tedy než přijít na způsob, jak vytvořit ze zálohy skutečně funkční spojku mezi obranou a útokem. Při pomyšlení na to, že monačtí ještě před mistrovstvím světa lanařili do týmu Angela Di Máriu, se tak fanouškům musí protáčet panenky - s jeho pressingem by se dařilo držet míč výše na hřišti, což je přesně to, co současné AS potřebuje.


#3: Najít systém pro Berbatova

Poslední problém je zároveň tím nejviditelnějším, alespoň tedy co se útočné fáze týče. Dokud byl na hrotu Radamel Falcao, dalo se spoléhat na jeho zabijácký instinkt - stačilo jakkoliv dostat míč do blízkosti vápna a kolumbijský šutér si už poradil. A protože Lacina Traoré strávil poslední půlrok na marodce, nikdo další takový Jardimovi v kádru nezůstal. Portugalský kouč se na křídlech spoléhá na svého oblíbence Yannicka Ferreiru-Carrasca a argentinské zlaté dítě Lucase Ocampose, mezi nimiž se coby osamocený hrot toulá Dimitar Berbatov.

Bulharského útočníka provází pověst geniálního, ale poněkud líného fotbalisty. Pro Jardima je přitom jasnou volbou, což dokládají hned dva fakty - zaprvé, jeho potenciální náhradníci Anthony Martial a Valere Germain nastupují ze strany. Zadruhé, když už Berbatov nemohl kvůli zranění nastoupit v Paříži, objevil se na jeho místě (ve své premiéře na postu "devítky") Lucas Ocampos. Je tedy zřejmé, že prostovlasý forvard má v AS takřka neotřesitelnou pozici.

A to je problém, jehož vážnost dokládá výše uvedená statistika vstřelených gólů. Pokud se podíváme na loňský Sporting, zjistíme, že celý ten ofenzivní kolotoč fungoval zejména díky skvělým zakončovatelům - na podzim sázel jeden gól za druhým Fredy Montero, na jaře ho vystřídal Islam Slimani, tedy dva rození hrotoví útočníci, jejichž úkolem je v první řadě střílet branky. Hráči Falcaova typu. Berbatov je oproti tomu spíše myslitel, jak dokládá i jeho statistika asistencí - letos má na kontě už dvě (stejně jako gólů), v sezoně 2008/09 jich ještě v dresu United nastřádal dokonce jedenáct, rok předtím v Tottenhamu stejně tak. Jeho střelecky nejlepší sezona (2010/11) byla orámována dvaceti brankami, což rozhodně není málo, zároveň ale nejde o vizitku nějakého zabijáka, zvláště když mluvíme o poměrně ojedinělém ročníku.

Jde o to, že Berbatov je skvělým fotbalistou do útočné dvojice. V systému se dvěma hroty také strávil nejúspěšnější léta kariéry, ať už v Tottenhamu (kde spolupracoval s Robbie Keanem), United, či letos na jaře v Ranieriho 4-3-1-2 (šest gólů, pět asistencí). A přeučovat třiatřicetiletého veterána, notoricky známého svojí neochotou běhat po hřišti víc, než je nezbytně nutné, na novou úlohu čistého zakončovatele je plán předem odsouzený k neúspěchu. Obklopen čtyřmi kreativními ofenzivními kolegy navíc nemá bulharský střelec příliš šancí ukázat svoji vlastní genialitu. Jenže na druhou stranu je logické, že se Jardim do změny systému zrovna nehrne - jeho 4-3-3 se mu osvědčilo, v Braze takto zaznamenal vzpomínanou vítěznou šňůru, v Řecku jej nedokázal nikdo porazit a loňské výsledky Sportingu máme všichni v živé paměti. Fanoušci možná vzpomenou i na prohraný zápas s Benfikou, kde jej potopilo právě "přepnutí" na 4-4-2.

Jsou tedy v podstatě dvě reálné možnosti - buď se vzdát jednoho z primárních křídel a postavit na jeho pozici gólovějšího hráče (tedy nejspíš Martiala nalevo), nebo se zkrátka smířit s tím, že Berbatovovy statistiky nedosáhnou úrovně, která se od devítky týmu útočícího na poháry očekává. (Třetí alternativou je zkusit uzdraveného Traorého.) Možnost číslo jedna v současnosti nevypadá příliš pravděpodobně, protože Ferreira-Carrasco je Jardimovým velkým oblíbencem a Ocampos platí za jakýsi emblém nového "mladého" Monaka. Jisté však je, že pokud nebudou padat góly, nebudou výsledky..

..čímž se vracíme zpátky k prvnímu bodu. Klidu si fanoušci knížecího klubu nejspíš letos příliš neužijí.