Valerij Gazzajev - Mrož

Je jen málo hráčů moskevského Dinama, kterých by si vážili fanoušci armádního klubu. To stejné platí i naopak, obzvláště, když slovo hráč vyměníte slovem trenér. Valerij Gazzajev si dokázal získat uznání obou radikálních táborů. I to dokazuje, jak úžasným hráčem a zejména trenérem byl.

Valerij Georgievič Gazzajev se narodil 7.8.1954 v sovětském Ordžonikidze, tedy v nynějším Vladikavkazu. O fotbal se zajímal od útlého věku. Za místní mládežnický tým Spartak (dnešní Alanie Vladikavkaz), tak začal nastupovat ve 12 letech, a ačkoli na svůj věk nebyl příliš vysoký, v sestavě se zabydlel jako útočník. Svou technikou a úžasnou rychlostí, pak po zbytek kariéry dělal starosti mnohem větším protivníkům.

Drobný štírek, však měl mnohem navíc než na Spartak Ordžonikidze, což také dokazuje jeho pravidelné povolávání do mládežnických reprezentací, tím si byli jisti všichni fotbaloví odborníci v Rusku. Málo koho, tak překvapil Gazzajevův přestup do Rostova na Donu, kde měl definitivně potvrdit svůj talent. To, se však překvapivě nestalo, když mladý útočník nedostal příliš šancí v základní sestavě (odehrál pouze 12 utkání, skóroval jen jednou).

S nově získanými zkušenostmi se vracel domů, tedy do Spartaku. Zde se mu dařilo již o poznání lépe, když během 33 utkání dokázal vstřelit 14 gólů. K tomuto číslu navíc přidal na útočníka velké množství asistencí. Ačkoliv se mu poté doporučovalo, aby zůstal ještě rok ve Spartaku, konal se přestup do ambiciózního Lokomotivu Moskva.

Zejména první rok byl pro mladíka z Vladikavkazu mimořádně úspěšný. Nejenom, že se dokázal zabydlet v základní sestavě ale dokonce se tehdejší SSSR dočkalo, v čele s malým míčovým kouzelníkem, úspěchu na mezinárodní scéně, když mládežnická reprezentace brala zlaté medaile za vítězství na evropském šampionátu.

U železničářů pobyl jen dva roky a už se znova stěhoval. Tentokrát však neopustil město. Jeho další stanicí na cestě za slávou bylo policejní Dinamo Moskva, kde začal mužík z hlavního města Severní Osetie nosit výrazný knír a také zde zažil nejlepší léta své kariéry. Dovedl své Dinamo k mistrovskému titulu v roce 1984. Tehdejší tým se dokonce dokázal dostat do semifinále nynějšího Poháru UEFA. Bohužel stopku vystavila "ruskému zázraku" rakouská Austrie Víděn. Nutno podotknout, že Gazzajev byl nejlepším střelcem celého ročníku této soutěže. Po tomto zklamání si musel vzpomenout na rok 1980, kdy mužstvo, jehož byl členem, dokázalo na olympijských hrách konaných v Moskvě, vybojovat bronzovou medaili, přestože k finále také nebylo daleko. Celý turnaj vyhráli fotbalisté Československa, když ve finále porazili NDR 1:0. Na tomto turnaji skóroval "malý muž s velkým knírem" dvakrát.

Gazzajev byl na vrcholu a přestup do špičkového klubu by možná vytvořil další nezapomenutelnou fotbalovou legendu. Bohužel, se reprezentant sovětského svazu narodil ve špatné době, v době kdy přestoupit do západního klubu nemohl a možná ani sám nechtěl. "Mrož", jak se mu začalo později přezdívat, vyrůstal ve městě, kde byla jedna z mnohých sovětských pevností a idea komunismu zde byla dětem vlévána do žil už odmala.

Po úspěšné sezoně v Dinamu jakoby ztratil motivaci a také formu, na časy, kdy patřil k nejrychlejším na hřišti mohl pomalu zapomínat. Potvrdilo se, čeho se trenéři báli, rychlí hráči většinou mají krátkou životnost. 31letá legenda, tak po roce 1985 opustila klub a vydala se na poslední fotbalové dobrodružství do Dinama Tbilisi. Tato epizoda, však měla jen jednoleté trvání, po kterém jedna z největších sovětských legend fotbalu ohlásila definitivní konec hráčské kariéry.

"Něco starého končí a něco nového začíná." Věta známá skoro všude na světě, znal ji zřejmě i Valerij, který se vrhl na trenérskou kariéru. Ta nebyla o nic horší než hráčská, ale nepředbíhejme.

V životě fotbalové legendy se otevřela naprosto nová kapitola spojena se zcela jiným moskevským klubem, na začátku však znovu stálo Dinamo. Poté, co v roce 1986 ukončil Gazzajev kariéru, se ujímá vedení mládežnického týmu Dinamo. Svého prvního angažmá v pozici hlavního kouče se dočkal už v roce 1989, když se vrátil do Ordžonikidze. Zde se ujímá místního Spartaku, týmu ve kterém fotbalově vyrostl. Ačkoliv u týmu nepůsobil příliš dlouho, dokázal mu vtisknout svou herní představu, ta byla velmi ofenzivní. Gazzajev také připravil pro své následovníky skvělý tým, když do týmu přivedl většinu talentovaných mladých ruských fotbalistů. Sám ještě nevěděl, že to bude právě on, kdo s tímto klubem zažije největší úspěchy.

Po dvou letech následoval rychlý přesun do Dinama, kde si od Mrože slibovali velké úspěchy. Fanouškům se líbilo angažování klubové legendy, která navíc praktikovala ofenzivní fotbal. Vše však skončilo katastrofálně, když nezkušený trenér nedokázal vybojovat jedinou trofej a po debaklu od Austrie Víděn tým radši opustil. Ta mu zkřížila cestu již podruhé, a opět odešel klub z hlavního města Rakouska jako vítěz.

Zklamaný Gazzajev se opět vrátil do svého rodného města, kterému byl změněn název z Ordžonikidze na Vladikavkaz. Mrož, zde měl vést tým s názvem Alanie, který se skládal ze stejných fotbalistů jako původní Spartak. Se svým staronovým týmem pak dokázal hotovou senzaci, když Alanie zpřetrhala nadvládu moskevských klubů a vyhrála v roce 1995 ruskou ligu. "Stavějte mu sochu," volali fanoušci, jejichž volání zůstalo nevyslyšeno. Zatím! O rok později skončili fotbalisté z Vladikavkazu druzí a potvrdili tak prozatímní příslušnost k elitě.

Po pěti letech strávených ve stejném angažmá, znovu volil změnu. Měl pomoci klubu svému srdce. Vše špatné bylo zapomenuto a Valerij Gazzajev opět usedl do stejného křesla, jaké před lety opouštěl. Na stadionu Dinamo se konal velký návrat malého muže, který měl přivést týmu slávu nejen v Rusku, ale i v Evropě. Opět však kníratý muž nedokázal naplnit očekávání a po dvou letech odešel.

Gazzajev se nevrátil do potápějící se Alanie, jak by se dalo v nadsázce očekávat. Nýbrž se vydal obhajovat své trenérské umění do armádního klubu, do CSKA. Zde konečně potvrdil, že umí snášet tlak velkých očekávání a přinesl rudoarmejcům titul. Navíc CSKA brzy vyměnil za juniorskou reprezentaci Ruska, tu však vedl jenom rok. Poté převzal otěže reprezentace seniorské, bohužel dlouho u týmu nevydržel, když byl nucen ruský tým po prohře s Izraelem opustit.

Bratranec Jurije Gazzajeva, který v současnosti vede druholigový Kamaz, však prokázal svou houževnatost a znovu se vrátil do svého předchozího klubu. S Armějci měl navíc zažít sezonu na kterou se nezapomíná. Před sezonou sice CSKA patřilo k hlavním favoritům ruské ligy, avšak tak jednoznačné panovaní na domácí scéně nikdo nečekal, zvláště když tým stále bojoval o vítězství i v Poháru UEFA. Moskevský klub na své cestě postupně vyřazoval týmy jako Benfica Lisabon, Partizan Bělehrad, Auxerre a dostal se tak do semifinále. Zde ho však čekala italská Parma, která byla všeobecně pokládána za jednoho z favoritů UEFY. Zatímco CSKA se moc šancí nedávalo, sám Gazzajev před utkání s Auxerre dokonce prohlásil : "Pokud postoupíme, nechám si oholit knír!" Jeho svěřenci, jakoby stále nabuzeni tímto prohlášením, předvedli v druhém utkání neobvyklou ofenzivní smršť a Parmu zostudili rozdílem třídy. Trenér postupujícího celku si nakonec knír ponechal, ačkoliv zvažoval jeho oholení. "Rozhodující roli hráli fanoušci, kteří mi posílali dopisy, že nám můj knír přináší šťestí!"

Najednou Armějci sahali po největším úspěchu ruského týmu od rozpadu SSSR. Poslední překážkou od zápisu do dějin byl tým jménem Sporting Lisabon. Proti CSKA hrálo skoro vše. Hrálo se totiž v hlavním městě Portugalska a fanoušci oblečeni do zelených barev, měli přesilu - stejně jako v jejich svěřenci v první půli. Ti, se navíc po půlhodině hry zaslouženě dostali do vedení, když krásnou ranou otevřel skóre Rogerio. Rudá armáda, pak sice svého soupeře zatlačila, ale vyrovnat se jí nepodařilo. Ani po přestávce zprvu nic nenasvědčovalo obratu, Pedro Barbossa navíc mohl po Rochembacka navýšit vedení. Tato neproměněná šance mohla Sporting mrzet obzvlášť, když vyrovnal Berezuckij. Moskevský celek tak využil svou první větší šanci, o deset minut si navíc podobně chladnokrevně jako Berezuckij počínal v zakončení i Žirkov. Ten excelentně zakončil již druhou gólovou přihrávku Carvalha, který dal v tomto zápase naplno vyniknout své schopnosti. A když po řadě neproměněných šancí upravil konečné skóre na 3-1 Vágner Love po nádherné přihrávce Carvalha, v celém Rusku propukly nevídaně velké oslavy. Mimo jiných ocenění se dočkal Gazzajev i své vlastní ulice, tu najdete ve městě Cchinvali v Jižní Osetii, odkud pochází Valerijův otec.

CSKA rok zakončilo i ziskem Kubok Rossiji, tedy ruského poháru. Armádní klub se tak radoval hned z triple. Tehdejší tým měl obrovský potenciál, skrytý zejména v brazilských hráčích jako je Vágner Love, Daniel Carvalho (oba v klubu ještě působí), vedle nich poté zářil i Ivica Olič či mladý gólman Akinfejev. Další rok byl podobně úspěšný, když Gazzajevovi svěřenci vyhráli ligu, pohár a superpohár. V základní sestavě dostával stále více prostoru Miloš Krasič, který pomalu vyrůstal v hvězdu. Bohužel pro "koně" se tato sezona, alespoň co se týče získaných trofejí, již nezopakovala. Za další dva roky získala armáda pouze stejný počet trofejí - za další vítězství v ruském poháru a superpoháru. Co se však týče objevování mladých hvězd, posunul se populární trenér CSKA zase o kousek před konkurenci, když začal dávat šance mladému Dzagojevovi. Ten v současnosti táhne CSKA k úspěchům. "Je velmi talentovaný, rychlý a dobrý v práci s míčem," řekl o něm rezignující objevitel. Možná by stačilo, kdyby řekl "Je stejný jako já!", to by však úspěšný, přesto skromný Gazzajev nikdy neudělal.