Vikingové na ústupu. Co se děje s fotbalovým Norskem?

Český tým má možná problémy, v kvalifikačních soubojích s Nory ale bude bezpochyby papírovým favoritem. Přitom ještě v devadesátých letech platili hrdí Seveřané za uznávaný, respektovaný výběr, který dokonce vyšplhal i na druhé místo žebříčku FIFA. Teď mají problémy zdolat San Marino. Jak je to vůbec možné?

Norové nebyli nikdy národem fotbalových baleťáků, přesto by se ještě pár let zpátky stěží našel někdo, kdo by je bral na lehkou váhu. Díky nekompromisnímu, bojovnému stylu hry, týmové jednotě a skvělým fyzickým parametrům k nim i největší favorité přistupovali s respektem. Vždyť také na Mundialu 1998 udolali Brazílii, o dva roky později na Euru pak Španělsko. Jenže to byl také poslední záchvěv čehokoli, co by fanoušci mohli považovat za úspěch. Od té doby panuje v Norsku fotbalové sucho.

Čtvrtého září 2016 to bylo patrné víc než kdy jindy. Národní stadion Ullevaal v Oslu kdysi platil za horkou půdu - možná ne doslova, ale body z Norska byly brány jako bonus bez ohledu na to, kdo se domácím bojovníkům postavil. Měsíc a půl zpátky nastoupili Norové proti Němcům, ale kdyby se jejich autobus cestou na zápas zasekl v zácpě, málokdo by poznal rozdíl. Němci nastoupili v tréninkovém tempu, přesto domácí smázli jednoznačným skóre 3:0, a to byli ještě hodně milosrdní. Jistě, Löwovo Německo je prakticky neporazitelným strojem, přesto s ním ale lze sehrát důstojnou partii. Toto nemělo s důstojností nic společného. Vypadalo to jako zápas prvoligisty proti amatérům z divize.

Slavný norský dramatik Henrik Ibsen ve své hře jménem Peer Gynt cituje Lukášovo evangelium: "Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti." Současné fotbalové Norsko by nesouhlasilo - národní tým zoufale potřebuje lídry, šéfy, proroky. Problém je, že v zemi jednoduše žádní nejsou. A pokud ano, na reprezentaci to není vidět. Stačí podívat se na situaci po zpackané kvalifikaci na Euro 2016. Norská fotbalová asociace (NFF) tehdy vydala prohlášení, že má naprostou důvěru v kouče Per-Mathiase Hogma, který tým vede už od roku 2013. Což by samo o sobě nemuselo být špatně, kdyby její prezident Terje Svendsen nedodal, že Hogmo nemá v nadcházející kvalifikaci žádné objektivní cíle. Jinými slovy: Neexistuje výsledek, který by byl na současné Norsko příliš špatný.

První tři zápasy kvalifikace o mistrovství světa příliš naděje neposkytly. Jestliže výprask s Němci byl sice smutným, ale přece jen očekávaným scénářem, porážku 0:1 proti Ázerbájdžánu (týmu na 133. místě světového žebříčku) je už nutné brát jako absolutní fiasko. Alespoň tedy pokud sledujete fotbal z pohledu běžného fanouška, zvyklého na dlouhodobé relativní rozložení sil. V Norsku samotném - a to je snad nejkřiklavější známka toho, že je něco opravdu špatně - nikdo až tak překvapen nebyl. Fanoušci si připadali zrazeni, to jistě, ale ne zaskočeni.

Následovala povinná výhra 4:1 nad San Marinem, která ovšem stěží mohla představovat vyhlížený návrat do formy (a to i v případě, že by šlo o výhru přesvědčivou, což nešlo). Za prvé, San Marino vstřelilo první venkovní kvalifikační gól po 15 letech. Za druhé, tři norské góly padly až v závěru utkání. Ve skupině s Němci, Severními Iry, Čechy a Ázerbájdžánci by měla být druhá příčka (papírově) norským cílem, jak ale ozřejmil pan Svendsen, žádné papírové cíle neexistují - a jakkoliv je kvalifikace teprve na začátku, psychické rozpoložení v týmu nemá s postupovými ambicemi nic společného.

Posledním velkým turnajem s norskou účastí bylo Euro 2000 v Nizozemsku a Belgii; Vikingové tehdy slavně porazili Španělsko díky krásné hlavičce Steffena Iversena, remizovali se Slovinskem a prohráli s Jugoslávií. Postup z toho nakonec nebyl, ale ostuda také ne. Co by za to teď fanoušci dali; samotný fakt, že si poslední výjezd na mezinárodní mistrovství užili v době, kdy ještě existovala Jugoslávie, je nesmírně depresivní.

Od té doby proběhlo velkých turnajů celkem osm. Kdyby Svendsen vydal své prohlášení na konci 90. let, byl by mezi fanoušky považován za kacíře. Norové jsou ostatně hrdým národem, který touží poměřovat síly s těmi nejlepšími. S elitami, mezi něž se sami kdysi řadili.


Experiment, který nevyšel

FIFA zveřejnila první vydání svého mezinárodního žebříčku v roce 1993. V říjnu téhož roku bylo Norsko druhé, za Brazílií, která v té době měla v týmu borce jako Romário, Bebeto a Dunga. Vikingové čerpali svoji sílu ze skálopevné obrany; národními hrdiny tehdy byli nesmlouvaví tvrďáci ostrovního střihu, Rune Bratseth, Ronny Johnsen a Henning Berg. Před nimi operovali hráči spojující tradiční tvrdou dřinu se solidní technikou - Erik Mykland, Oeyving Leonhardsen, Staale Solbakken nebo Kjetil Rekdal. A konečně v útoku řádil hvězdný Tore André Flo podporovaný Larsem Bohinenem a Janem Aage Fjortoftem. Ole Gunnar Solskjaer, považovaný za nejlepšího žolíka v historii Premier League, byl Nor. Toto byl po všech stránkách vyvážený, silný tým.

Možná že kvalitativně Vikingové na druhé místo světového žebříčku nikdy nepatřili, pořád ale dokázali budit hrůzu. Dnes je norský tým v pořadí FIFA sedmdesátý, mezi Trinidadem a Tobagem a Beninem.

U menších fotbalových národů se samozřejmě stává, že skvělá generace vyklidí pole a v zemi zkrátka není dostatek talentu na to, aby ji nahradil. Jenže je toto i norský případ? Tým kolem Berga a spol., který zanechal stopu na MS 1998 a Euru 2000, nahradila nová várka šikovných hráčů v čele s Johnem Carewem, Johnem Arne Riisem, Brede Hangelandem nebo Mortenem Gamst Pedersenem. Jistě můžeme namítat, že svou roli hrála i smůla - postup na Euro 2008 pokazil Norům gólman Thomas Myhre, jehož dvě hrubky pomohly vyřadit Vikingy v baráži s Tureckem. Jenže to v důsledku neznamená vlastně nic. Norové provedli generační obměnu, několikrát selhali, a teď se propadli do evropského (pod)průměru.

Důležitější je, že série zpackaných kvalifikací zasela v kdysi hrdém týmu komplex méněcennosti. Jestliže v roce 2000 Norové věřili, že mohou porazit kohokoliv, dnes jsou ve stavu, kdy je nepřekvapí prakticky nic negativního. A pokud hrají s někým ze světové elity, jako by se ani nesnažili. Poslední zápas s Německem je toho důkazem.

Tím se dostáváme k jednomu přetrvávajícímu problému: V reprezentaci zkrátka chybí lídr. A to jak v kabině, tak i na trenérské židli - a také v čele svazu. Neschopnost táhnout za jeden provaz, jít čelem proti zdi a ignorovat zdánlivě nezdolatelné překážky - tedy vlastnosti, které Nory donedávna zdobily - se projevují na špatné psychice týmu. V rozšířeném formátu Eura 2016 měl Hogmův tým velkou šanci zlomit kvalifikační sucho; probil se do baráže, kde hrál proti Maďarům, papírově vůbec nejslabšímu možnému soupeři. Většina národa věřila, že se tentokrát po sedmi zklamáních konečně zadaří.

Výsledek? Po domácí prohře 1:0 se Per-Mathias Hogmo rozhodl pro nečekaný experiment: do odvety v Budapešti postavil vůbec poprvé v historii tým bez klasického útočníka. Zato nechyběl teprve sedmnáctiletý středopolař Martin Odegaard. Odhodlání postavit dorostence do základní sestavy nejdůležitějšího zápasu reprezentace za posledních 15 let muselo být buď geniální, nebo šílené. Problém je, že Hogmo neměl nějaký výraznější plán; hrál vabank prostě proto, že mu došly nápady. To přirozeně nevyšlo - a od té doby je kouč pod intenzivním tlakem veřejnosti.

Fanoušci se po právu ptají, jak je možné, že trenér, který evidentně není schopen dotáhnout reprezentaci na závěrečný turnaj, stále zůstává u kormidla - a co víc, nemá se vůbec špatně. Podle zákulisních informací dokonce vydělává více než Erik Hamrén (v době, kdy vedl Švédy na Euru), Adam Nawalka (kouč Poláků), nebo dokonce velšský lodivod Chris Coleman, který má na kontě čerstvou bronzovou medaili z kontinentálního šampionátu.

Hogmův příběh je smutným příkladem vyhoření. Během tří let u norského kormidla si prošel několika fázemi; nejprve to vypadalo, že do zatuchlého, přežitého ostrovního stylu vnese inovativní vítr, ukázalo se však, že něco takového v současném Norsku zkrátka nefunguje. Jeho životopis přitom není vůbec špatný - úspěšně koučoval několik mládežnických úrovní, ženskou reprezentaci, Rosenborg a Tromso. Problém není v tom, že by neměl myšlenku. Problém je v tom, že ji nedokáže aplikovat na tým, který má k dispozici. Navíc jeho podivná vyjadřování na tiskovkách často uvádějí fanoušky do ještě většího zmatku: nikdo zkrátka neví, co to znamená "kultura výkonu", "pohyb v bloku" nebo "výchovná dimenze". Přidejte k tomu pochybná rozhodnutí během zápasu a nejasný herní styl, a výsledkem je vzrůstající frustrace mezi věrnými.

"Naši hráči musí být nemilosrdní," prohlásil Hogmo v roce 2014, kdy si rovnou stanovil dva odvážné cíle: proniknout na Euro ve Francii a získat medaili o dva roky později na ruském Mundialu. "Pokud se nám to má povést, musíme být mnohem lepší než doposud. Každý den na tom tvrdě pracujeme," uvedl, ale výsledky se nedostavují. Ze čtyřiatřiceti odtrénovaných zápasů jich prohrál přesně polovinu a jeho vítězná bilance dosahuje chabých 29%, což určitě nejsou statistiky muže, který by za dva roky měl na Mundialu přebírat cenný kov. Jsou to čísla podprůměrného, přinejlepším průměrného evropského týmu. Že Hogmo nedokázal před pouhými dvěma lety přiznat tento fakt - že Nory v současném stavu žádná sláva jednoduše nečeká - pro něj znamenalo systematicky si před fanoušky podřezávat svoji vlastní větev.


Jak se nechovat k legendám (norská edice)

Nebylo by ovšem fér vše špatné svalovat jen na Hogma; sama NFF se totiž zmítá v neskutečném chaosu. Bývalý šéf svazu Yngve Hallén byl nucen odstoupit z pozice poté, co veřejně přiznal svoji podporu později odsouzenému šéfu UEFA Michelu Platinimu. To ale není jeho největším prohřeškem. Většina příznivců mu nemůže odpustit, jak nevybíravě "zametl" s legendárním koučem Egilem Olsenem, mužem, který vlastnoručně vystavěl poslední slavný norský tým. V 90. letech byl Olsen legendou; kdyby po svém odchodu v roce 1998 zůstal do konce kariéry na klubové scéně, stal by se nesmrtelným. Jenže v roce 2009 se tehdejší svazový předák Sondre Kåfjord rozhodl, že je jeho služeb opět potřeba. Pravda, druhé Olsenovo angažmá u národního týmu nebylo ani zdaleka tak úspěšné. Přesto však způsob, s jakým se Kåfjordův nástupce Hallén s legendárním koučem vypořádal, zůstává trnem v oku prakticky všem fanouškům.

Psalo se září 2013, kdy se Hallén spolu s generálním sekretářem svazu Kjetilem Siemem rozhodli, že novým koučem bude Per-Mathias Hogmo. Jednání svazové rady probíhalo za zavřenými dveřmi a jeho výsledkem bylo přání, aby se Hogmo ujal funkce okamžitě. Problém byl, že Olsen se v tu chvíli připravoval s týmem na poslední dva kvalifikační zápasy na MS s Islandem a Slovinskem. Výsledkem byl obrovský průšvih, Olsenovi svaz dodnes dluží řádnou kompenzaci, kvalifikace skončila fiaskem, a především - nejúspěšnější kouč národní historie byl vyhozen bez pardonu, jako nechtěná osoba. Jeho druhé angažmá možná nedopadlo dobře, ale takový osud byl pro personu jeho formátu jednoduše nedůstojný. Vztah mezi fanoušky a NFF tak logicky ochladl na bod mrazu.

Ne že by toto byl jediný průšvih, kterého se asociace dopustila. Norské noviny Josimar zkraje roku 2016 odhalily fakt, že Kjetil Siem - v současnosti blízký spolupracovník šéfa FIFA Gianniho Infantina - patří mezi aktivní lobbisty pro Alexandra Ceferina, slovinského kandidáta na nejvyšší post v UEFA. Terje Svendsen také Ceferina podpořil, což podle informací Josimaru může mít spojitost se Slovincovým slibem, že bude bojovat za pořadatelství severských zemí pro Euro 2024 nebo 2028.

Jak Ceferin, tak NFF tuto dohodu následně popřeli, nicméně atmosféra v norském fotbalovém prostředí zůstává nejistá; nikdo v zemi neví, jak se věci mají. Dříve byly podobné kontroverze neodmyslitelné - cílem NFF (a všech přidružených organizací) bylo jedině vymáčknout z národního týmu maximum. Někde po cestě mezi Olsenovou zlatou érou a současností došlo ke krizovému bodu, který nikdo nedokáže přesně lokalizovat.


Světlo na konci tunelu?

Současný nároďák je ve stavu absolutního rozkladu, trenérovi nikdo nevěří, a samotný svaz sbírá prakticky výhradně negativní reakce. Přesto ale mezi fanoušky přežívá naděje. Mládežnické výběry Norska si totiž nevedou vůbec špatně - jednadvacítka získala bronzové medaile na Euru 2013, a nejlepší hráči z tohoto výběru dnes platí za stabilní součást áčka. Patří mezi ně Omar Elabdellaoui (Olympiakos), Joshua King (Bournemouth) nebo Havard Nordtveit (West Ham). Aktuální jednadvacítka má potom mezi sebou nevybroušený klenot v Martinu Odegaardovi. Záložník Realu Madrid je na seniorské úrovni stále neozkoušený, veřejnost mu však věří. V Odegaardovi mají dlouho trpící fanoušci konečně hmatatelný příslib; to on má být tím, kdo pozvedne kdysi slavný tým znovu ke hvězdám.

A Odegaard není sám. Pozornost na sebe strhávají i další jeho vrstevníci, jako osmnáctiletý Sander Berge, za nějž v létě nabízel Everton. Dalším talentem je Ole Selnaes, šikovný záložník ze Saint-Étienne, který nastupuje zároveň za juniorku i áčko (podobně jako špílmachr Mats Moller Daehli). Velký potenciál ukazují i Mohamed Elyounoussi (Basilej) nebo Kristoffer Ajer (Celtic). Toto jsou hráči, kteří disponují ryzím talentem; naděje norského fotbalového národa se upínají právě k jejich budoucnosti.

Samozřejmě to neznamená, že by tito borci měli v následujících měsících promptně vyřešit norský fotbalový problém. Naděje ale existuje. Mluvíme o úplně jiné generaci, nezatížené Olsenovým dědictvím; Odegaard se narodil v prosinci 1998, půl roku poté, co Kjetil Rekdal proměnil penaltu, díky níž Vikingové slavně udolali Brazílii na francouzském Mundialu. Tito hráči se nezodpovídají minulosti - jejich úkolem je přispět vlastním dílem k norské fotbalové historii. A faktem je, že současná dorůstající generace je nejtalentovanější za poměrně dlouhou dobu.

Pokud se projdete zákulisím stadionu Ullevaal, vidíte to všude: Fotografie slavných Norů, porážejících nejlepší světové týmy. Nostalgii. Záběry týmu, který se nemusel bát trapných proher; naopak směle vyzýval jižanské velmoci k vyrovnanému boji o nejistý výsledek. Memento vlády Egila Olsena, za níž Vikingové svojí bojovností strašili i ty největší velmoci. Krásný fotbal se na západním pobřeží Skandinávie nikdy nehrál, výsledky ale byly.

Norové si uvědomují, že jejich omezená základna má své limity - jsou ale hrdí. Nevadí jim prohrávat; vadí jim poraženectví. Během posledních dvou dekád museli sledovat, jak jejich největší rivalové - Dánové a Švédové - postupují na jeden šampionát za druhým, produkují špičkové fotbalisty (Ibrahimović, Eriksen), a hrají na mezinárodní scéně důstojnou roli. Dokonce i dříve vysmívaný Island letos ukázal, že prosadit se na světové úrovni s omezenými zdroji je možné. A Norsko chce totéž.

Asi nikdo nepochybuje o tom, že tuto kvalifikační skupinu vyhrají dokonale robotičtí Němci. Konkurence je zrádná; Česko i Severní Irsko se představily na Euru, což znamená, že Norsko je aktuálně z hlediska síly až čtvrté v pořadí. Ázerbájdžán i San Marino jsou papírovými outsidery, jenže minimálně první zmiňovaný tým má nyní výhodu. Pro Hogmovy svěřence stále není pozdě; něco se ale musí změnit.

V tuto chvíli to vypadá, že myšlenka postupu na ruský Mundial je v Norsku vnímána spíše jako zbožné přání. Tato kvalifikace se zatím pro fanoušky jeví jako extrémně nepříjemný přechod mezi hrdými vzpomínkami a grandiózními sny. Nicméně na příštím Euru už omluvy existovat nebudou. Znamenalo by to totiž, že Vikingové absentují na velkém turnaji dlouhých 20 let. A ačkoliv sami Norové ví, že současný tým hledá novou identitu, něco podobného by snášeli jen velmi, velmi těžce.


(Původní text: Jonas Giaever, přeloženo z článku pro sérii Guardian Sport Network)