Leicester City - nejúžasnější příběh fotbalové historie

Neuvěřitelná pohádka z Leicesteru dokončena! Bezpochyby největší příběh v historii fotbalu a pravděpodobně také v celém sportu. Mahrez, Vardy, Kante, Ranieri, ale především jeden velký sen. Několik dnes už legendárních mužů a jedno srdce - to je Leicester City.

"Ono to splaskne"

Leicester měl sice působivý vstup do soutěže, ale nikdo ho nebral příliš vážně. Nebyl by to první ani poslední malý klub, který měl podobně povedený start a nakonec mu došel dech. Všeobecně se říkalo, že to splaskne. Pomohlo jim brzké vypadnutí z obou domácích pohárů, které jim ušetřilo síly, ale to byla pouze jedna z mála výhod, kterou se mohly Lišky pyšnit.

O doposud nejlepším týmu Leicesteru vyprávěl klubový historik John Hutchinson. "Řekl bych, že doteď byl naším nejlepším týmem ten z ročníku 1962/63. Pět kol před koncem jsme byli lídry tabulky, finalisty FA Cupu a papírovými favority na zisk double. Nakonec jsme nevyhráli ani jedno z toho," varoval během sezóny Hutchinson před nepříjemným vystřízlivěním.

Martin O'Neil, který momentálně vede irskou reprezentaci a dříve byl hlavním koučem Leicesteru, přirovnal tento tým k legendárnímu Nottinghamu Forest manažera Briana Clougha: "Já bych tento tým srovnal s týmem, za který jsem sám hrál. Nottingham se roku 1977 sotva zachránil, pak podepsali pár skvělých hráčů a nakopli se. Lidé říkávali: Ono to splaskne, ono to splaskne, ale potom nastal okamžik, kdy už bylo jasné, že se tak nestane," vzpomíná O'Neil.

Jenže bublina nesplaskla. Leicester to dotáhl až do konce. Je to neuvěřitelné, protože zatímco Vánoce 2014 strávil na posledním místě, tak o rok později se už vyhříval na čele tabulky. Podobných statistik bych zde mohl vyjmenovat spoustu, ale už jen samotný fakt, že před rokem těsně utekl sestupu a letos získal titul, je naprosto neuvěřitelný. Před sezónou byl kurz na vítězství Leicesteru 5000/1, pokud jste tedy vsadili jedno euro, tak by vaše výhra činila 5000 eur.

Jamie Carragher začal o titulu reálně přemýšlet v momentě, kdy Vardy překonal rekord v počtu vstřelených gólů v řadě (celkem se trefil v 11 zápasech v řadě). Vardy tento rekord navíc překonal symbolicky proti Manchesteru United, kde jeho bývalý držitel Ruud van Nistelrooy několik let působil. "Je to neuvěřitelné. Nemyslím si, že bych to mohl někdy zopakovat. Celý týden jsem se snažil si to nepřipouštět a jen se koncentrovat na zápas," řekl po překonání rekordu Vardy.

V tento moment sice Carragher neočekával, že by Leicester dokázal vyhrát titul, ale byl to první moment, ve kterém o tom začal uvažovat. Já osobně jsem o tom ani v tomto okamžiku vůbec nepřemýšlel. Nedokázal jsem si připustit, že by podobně bláznivý příběh mohl dotáhnout až do konce. Vlastně ještě teď tomu nevěřím.

Změna herního stylu a lišák Ranieri

Těžko vybrat pouze jedno jméno, které stojí za úspěchem Leicesteru, protože se jednalo o vyloženě týmový úspěch. Jedním z klíčových mužů byl ovšem trenér Claudio Ranieri. Ze začátku mu nikdo nevěřil, ale týmu postupně dodal defenzivní stabilitu a v pozdějších fázích sezóny dokázal skromnými prohlášeními z hráčů setřást tlak a snížit očekávání médií, která se neustále stupňovala.

Do klubu však přinesl jasné poselství: "Ještě před naším prvním ligovým zápasem sezóny jsem hráčům řekl, aby hráli za své spoluhráče. Jsme malý tým, a tak musíme bojovat celým svým srdcem a celou svou duší. Nezáleží mi na tom, kdo je náš soupeř. Chci jen to, abychom nechali na hřišti všechno. Pokud bude protivník i tak lepší, tak mu pogratulujeme, ale předně musí ukázat, že je doopravdy lepší," vzpomíná Ranieri.

V úvodu svého angažmá toho italský kouč příliš neměnil a stavěl na ofenzivním stylu svého předchůdce Pearsona. Tým však dostával příliš mnoho gólů, což se Ranieri postupně snažil měnit a zlepšit defenzivní stabilitu svého týmu. Vtipně tedy navrhl, že hráčům za čisté konto koupí pizzu. Fungovalo to! První čisté konto udrželi v desátém kole proti Crystal Palace.

Claudio hráče opravdu pozval na pizzu, ale připravil si pro ně menší překvapení: "Řekl jsem jim, že si v životě musí všechno odpracovat a to platí i pro pizzu. Zašli jsme si tedy do kuchyně, zaházeli si s těstem a udělali si ji sami. Nutno dodat, že ta pizza byla vážně dobrá, dal jsem si tehdy pořádně do nosu. Co k tomu říct? Jsem z Itálie, zbožňuju pizzu a těstoviny."

"Od té doby sbíráme jedno čisté konto za druhým. Věřím, že to není náhoda. Bez ohledu na to, jak sezóna dopadne, věřím, že náš příběh osloví fotbalové fanoušky po celém světě. A také dodá nadějí všem mladým fotbalistům, kteří si už někdy vyslechli, že nejsou dostatečně dobří. Mohou si říct: 'Jak se dostanu na vrchol? Když to dokáže Kante nebo Vardy, možná to svedu taky.' Co je k tomu zapotřebí? Slavné jméno? Ne. Lukrativní kontrakt. Ani to ne. Potřebujete jen otevřenou mysl a srdce, sil na rozdávání a nekonečnou touhu," motivoval mladé fotbalisty v průběhu sezóny Ranieri.

Od výše zmíněného zápasu s Crystal Palace se začal měnit také herní styl Leicesteru. Sezónu rozděluji na dvě poloviny. Před Vánoci a po Vánocích. V první polovině sezóny hrál Leicester naprosto otevřeně. Byla to reklama na fotbal. Diváky bavily především technické finesy Mahreze a Vardyho góly. Lišky spoustu gólů vstřelily, ale zároveň také velké množství inkasovaly. 17 odehraných kol, 37 vstřelených a 24 obdržených gólů mluví samo za sebe.

Zatímco před Vánoci hráli Ranieriho svěřenci ofenzivně, tak po Vánocích se jakoby celý klub otočil vzhůru nohama mávnutím kouzelného proutku. Začali bránit v hlubším bloku a především začal Ranieri vyžadovat více defenzivní práce od obou křídel. Nejen od Albrightona, ale také od Mahreze. Podrobně herní styl rozeberu ke konci článku.

V následujících 19 zápasech vstřelili 27 gólů, ale na druhou stranu dostali pouhopouhých 10. Ranieri tedy vsadil na defenzivnější styl hry, ze kterého přecházel do smrtících protiútoků. Změna to byla úspěšná. Už jenom samotný rozdíl v počtu čistých kont, 3 před změnou a 12 po ní, je ohromný.


Ranieri musel změnit hru krajních beků. Na pravé straně obrany se natrvalo usadil Danny Simpson, ale mnohem důležitější byla změna na levém beku. Tam dříve nastupoval ofenzivní Jeffrey Schlupp, dostával šance v úvodu sezóny, ale postupně Ranieri začal preferovat Christiana Fuchse, který je takticky vyspělejší a netlačí se bezhlavě do útoku. O lecčem vypovídá srovnání doteků ve vápně soupeře beků Tottenhamu Walkera a Rose (68) a Fuchse se Simpsonem (14). Zatímco beci Spurs zaujímali při útočení pozice v ofenzivních prostorech hřiště, tak Fuchs a Simpson při přechodu do útoku jen málokdy překročili půlící čáru.

Fuchsův defenzivní přínos dokazují také individuální statistiky. Zatímco Fuchs si připsal průměrně 6 odkopů za zápas, tak Schlup pouze 2,17. Zachycených přihrávek měl Fuchs průměrně 3,12 za zápas a Schlup 1,97. Fuchsovy lepší statistiky krásně dokládají jeho význam pro celou defenzívu Leicesteru.

Jak jsem zmínil výše, aby to vše fungovalo perfektně, musel více bránit také Mahrez. To, že je Mahrez fantastickým fotbalistou, jsem zmínil už dříve ve speciálním článku o jeho kariéře i herním stylu. Už jen to, že získal cenu pro nejlepšího hráče Premier League, mluví za sebe a jeho 119 úspěšných individuálních soubojů v porovnání s Alexisem (89), Hazardem (75) nebo De Bruynem (29) mluví za vše. Jenže tentokrát se zaměřím na jeho často opomínaný defenzivní přínos.

Ze začátku Riyad příliš disciplinovaný nebyl, takže i přesto, že měl fantastické ofenzivní statistiky, tak byl po prohře 2:5 s Arsenalem na celý zápas proti Norwichi posazen na lavičku náhradníků. Na lavičce začal také následující utkání se Southamptonem, ve kterém nastoupil na začátku druhého poločasu a dvěma asistencemi získal pro Lišky cenný bod. Tyto dva starty na lavičce mu každopádně ukázaly, že to Ranieri s poctivým bráněním myslí vážně a přizpůsobit se budou muset všichni. I hvězdný Mahrez. Nakonec mu to nečinilo větší potíže a ukázal, že mu není cizí ani bránění. A ve srovnání s ostatními čistě ofenzivními hráči nemá při defenzivní práci konkurenci.


Klíčovým mužem pro defenzívu je však francouzský "duracell" Kante. Právě na jeho nevyčerpatelném fyzickém fondu stála defenzivní hra Leicesteru. "Kante běhal od samého začátku tak naplno, až jsem si říkal, že musí mít někde v šortkách schovaný pytlík baterek. Za celý trénink se ani nezastavil. Musel jsem mu povědět: N'Golo, poslyš, zpomal trochu. Neběhej za úplně každým míčem, jasné? Odpověděl: Dobře, trenére, rozumím. Deset sekund nato na něj kouknu a už zase běhal všude... Nakonec jsem mu pověděl, že s takovou jednou pošle centr dopředu a sám si na něj i doběhne, aby jej zakončil," popisuje Ranieri.

To, nakolik byl Kante stěžejní postavou obranné fáze hry, opět dokládají čísla. Není náhoda, že od Vánoc dostal Leicester v deseti zápasech pouze jednou více než jeden gól. Poté, když Kante chyběl proti West Bromu, okamžitě Lišky dostaly dva góly. Hned v dalším zápase byl Kante fit a od té chvíle udržel Leicester pětkrát čisté konto.

Jeho individuální statistiky jsou naprosto zničující, neuvěřitelné. Celkem si připsal 115 úspěšných obranných zákroků a 148 zachycených přihrávek. Pro srovnání, nejlepší defenzivní záložník minulé sezóny Nemanja Matič letos zaznamenal 59 obranných zákroků a 61 zachycených přihrávek. Letos byl největším konkurentem Eric Dier z Tottenhamu, ale ani ten se mu nepřiblížil. Jeho 59 úspěšných obranných zákroků a 78 zachycených přihrávek vypadá ve srovnání s Kanteho čísly pouze průměrně. Maličký francouzský štírek naprosto zničil všechny své soupeře. Velkého uznání se mu dostalo od samotného Sira Alexe Fergusona: "Kante si zaslouží být hráčem sezóny."

Claudio Ranieri se během celé sezóny staral o to, aby jeho ovečky mohly pracovat v maximálním klidu. "Tlak? Jaký tlak? Tlak na nás byl, když jsme neměli jistou záchranu. Teď můžeme pouze tvrdě makat každý zápas a snít."

Stejným způsobem naočkoval také své svěřence, kteří v průběhu celé sezóny opakovali stále stejnou frázi, že na titul nemyslí. Vtipná byla situace po remíze s Manchesterem United, po které dostal Simpson otázku, zda bude sledovat pondělní utkání Tottenhamu proti Chelsea. Začaly mu cukat koutky a jenom se podíval na kapitána Morgana, který se usmál a poté Simpson řekl, že se dívat budou. Byl to moment, kdy už se nedalo nic skrývat.

Ranieri s touto možností však počítal už dříve. Do smlouvy si totiž nechal dát klauzuli, že za vítězství v lize dostane bonus 5 milionů liber. Mimo jiné za každou příčku nad osmnáctým místem dostane 100 tisíc liber, což celkem dělá dalších 1,7 milionu. "Nevím, jestli podobné věci mají ve smlouvě i hráči. Ale jestli ne, tak to byla jejich chyba. Já jsem s možností vyhrát ligu počítal," řekl sebevědomě Ranieri.

Působivá mentální síla

Pohádka Leicesteru je neuvěřitelná, ale rozhodně to nebyla nějak jednoduchá cesta. Během celého ročníku si připsal několik důležitých vítězství. K těm klíčovým řadím obrat z 0:2 na 3:2 v úvodu sezóny proti Aston Ville. Remízu 2:2 se Southamptonem poté, co o poločase prohrával 0:2. A výhru 2:1 nad Chelsea a podepsání konečného ortelu nad Mourinhem.

Za velice důležité považuji také vítězství 3:1 na hřišti Manchesteru City, který byl hlavním favoritem na zisk titulu. Po tomto zápase jsem začal uvažovat o tom, že by to opravdu mohli dokázat. Stále jsem tomu nevěřil, ale tohle byl první okamžik, kdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že je to možné. "Je to šílené. Šílená Premier League. Je to dobrý výsledek, hráči předvedli výborný výkon. Nikdy jsme se nebáli, chtěli jsme tu vyhrát," reagoval na výsledek utkání Ranieri.

Dalším určujícím zápasem byl souboj s Arsenalem. Stejně jako proti City to byl přímý souboj o titul. Leicester v zápase vedl, ale v 54. minutě byl sporně vyloučený pravý bek Leicesteru Simpson a Arsenal nejdříve v 70. minutě srovnal, aby poté v šesté minutě nastavení rozhodl Welbeck o vítězství Gunners. V tu chvíli jsem se reálně bál, že Lišky takový moment položí.

Reakce Leicesteru? Z následujících sedmi zápasů šest vyhrál a šestkrát udržel čisté konto. Byl to přesný scénář zápasu, kdy se láme titul. Pro Arsenal to byl ten zlomový moment, jenže Leicester ukázal srdce šampionů. Ač to zní jako klišé, tak je to tak. Podobnou touhu měl v posledních letech pouze Manchester United pod Sirem Alexem Fergusonem.

Specifický herní styl

Leicester preferuje naprosto jiný styl než všechny ostatní kluby. Zatímco se drtivá většina týmů snaží především držet míč a soupeři ho příliš nepůjčit, tak Leicester se vydal opačným směrem - míč ve většině zápasu doslova nepotřebuje a s radostí ho přenechá soupeři.

Vše začíná už u brankáře. Stejně jako u týmů vedených Pepem Guardiolou, tak i v Leicesteru brankář symbolizuje herní styl týmu. Schmeichel využívá krátké přihrávky naprosto minimálně a naopak se soustředí na dlouhé míče do prostoru. To neznamená, že proto, že má Schmeichel špatnou kopací techniku, tak míče pouze nakopává. Naopak jeho přesné dlouhé míče jsou důležitým aspektem Ranieriho taktiky.


V tabulce můžete vidět diametrálně rozdílné statistiky Schmeichela a ostatních brankářů. Kasper poslal do poslední třetiny hřiště celkem 482 přihrávek, pro porovnání Lloris pouze 161. To, že Schmeichel zahrál třikrát více dlouhých míčů, než jeho tottenhamský kolega, svědčí o naprosto rozdílných herních stylech. Lloris na rozdíl od Schmeichela preferuje krátké přihrávky pro postupný útok. Naopak 93% Schmeichelových přihrávek bylo dlouhých. Vidět to můžeme přímo v tabulce, kde svítí průměrná délka přihrávek 55 metrů. Z tohoto důvodu má také takto nízkou úspěšnost přihrávek.

Co mě ovšem zarazilo, byl počet vytvořených šancí. Schmeichel jich vytvořil neuvěřitelných pět! To je na brankáře naprosto bláznivé číslo. Znamená to, že přímo po jeho výkopu se hráč dostal do gólové šance a nikdo jiný se mezitím nedotkl míče. Byla to čistá trasa Schmeichel-zakončovatel. Z tohohle pohledu je Schmeichelova hra nohama velice podceňovaná, přestože je to jeden z velice důležitých aspektů hry Leicesteru a právě u něj akce začínají. Mimochodem Peter Schmeichel vyhrál s Manchesterem United svůj první titul v Premier League 2. 5. 1993 ve věku 29 let. Kasperovi je také 29 a svůj titul získal rovněž 2. května.

"Když jsem zkraje mého působení promlouval k hráčům, uvědomil jsem si, že se obávají italských taktických přístupů. Nevypadali, že jsou o mně přesvědčeni, ale já byl na jejich straně. Velmi obdivuji ty, kdo budují nové taktické systémy, ale já jsem vždy měl za to, že nejdůležitější je, aby kouč budoval tým kolem charakteristických znaků vlastních hráčů. Takže jsem klukům řekl, že jim věřím a že budu o taktice mluvit jen minimálně," prozradil Ranieri.

Taktika Leicesteru je sice jednoduchá, ale jak řekl Johan Cruyff: "Fotbal je jednoduchá hra, ale hrát ho jednoduše je jedna z nejtěžších věcí na světě." Ranieri tedy své hráče nechtěl zatěžovat příliš obsáhlou taktikou, což splnil, ale v jeho hře byly prvky, kterými se hráči řídili celou sezónu. Rozdíl byl v tom, že nepřipravoval pro každý zápas speciální taktický plán, ale nastavil jeden herní styl, který praktikovali pořád dokola a nic dalšího jim nepřidával.

Zatímco v zápasech měli hráči volnost pouze při útočení, tak při společných obědech byl Ranieri benevolentnější: "Občas sedíme u stolu a já se děsím, kolik toho spořádají. Nikdy jsem neviděl tak vyhladovělé hráče. Zpočátku jsem byl překvapený, ale naučil jsem se to brát s úsměvem. Pokud takhle tvrdě makají, mohou si jíst, co chtějí," překvapuje Ranieri.

Nejdůležitější ze všeho byl moment, kdy italský stratég své hráče plně přesvědčil o tom, že hra bez míče je jejich herním stylem a že běhání bez míče může být také zábava. Velice podobný styl aplikuje také Diego Simeone v Atletiku Madrid, jehož hráči si užívají běhání bez míče.

Všeobecně se říká, že běhat bez míče je mnohem náročnější než s míčem a vezme vám to více sil. Především po psychické stránce. Získáváte pocit, že soupeř má nad vámi kontrolu. Ranieri však hráčům vštěpil do hlav, že míč většinu zápasu nepotřebují a celou sezónu od toho neuhnul. Nezáleželo, jestli nastoupili proti Manchesteru City nebo Aston Ville, vždy se prezentovali stejně. Aktivní presink, zatažená obrana, míč přenechaný soupeři a koncentrace na smrtící protiútoky. Na obrázku níže můžete vidět názornou ukázku přihrávek Leicesteru proti Manchesteru City a Aston Ville. I proti zoufale posledním Villans měli držení míče pouhých 46%. Soupeř nebyl důležitý, vždy hráli stejným stylem.


Průměrně drželi míč ve 42% zápasu, pouze dva týmy Premier League držely míč na svých kopačkách méně času než Leicester. Zároveň však potřebovali nejméně (27) přihrávek na vstřelení gólu. Hráči průměrně naběhali 110 km za zápas, což je řadí až na 9. místo, ale šlo především o intenzitu napadání.

Leicester měl dvě tváře. Při té první zběsile napadal, vše v obrovském tempu. Při druhé fázi se tým stáhl do hlubokého bloku a přenechal soupeři míč. Identická taktika, kterou praktikuje také Simeoneho Atlético Madrid. Ranieri hráčům zároveň dopřál každý týden minimálně (!) dva dny naprostého volna, což fyzickému mančaftu evidentně svědčilo. Pro srovnání ještě přidávám přihrávky Arsenalu a Manchesteru City proti Leicesteru v poslední třetině hřiště. Naprostý opak Leicesteru.


Přechod do útoku často řeší dlouhým pasem od Schmeichela, případně od Kanteho nebo Drinkwatera. Paradoxem je, že nakopávání dlouhých míčů bývá často nudné, protože se do útoku postaví například Andy Caroll nebo Peter Crouch, kteří svádějí nespočet hlavičkových soubojů. Lišky sice také preferují dlouhé nakopávané míče, ale ty v ideálním případě nechodí do osobních soubojů, ale do prostoru, čímž využijí Vardyho rychlost.


V grafice můžete vidět názorný příklad, jak podobná situace většinou vypadá. Pokud není k dispozici Vardy, tak má Leicester velký problém. Jejich individuálně nejlepším hráčem je sice Mahrez, ale pro netradiční herní styl, který praktikuje, je Vardyho přítomnost životně důležitá.

Neméně důležitý je Vardy také při presinku, kterým spolu s Okazakim dokáže strhnout celé mužstvo. "Můžeš se pohybovat, kde se ti zamane, ale po ztrátě míče nám musíš pomoct. Nic víc po tobě nechci. Začneš napadat rozehrávku soupeře a ostatní tě budou následovat," popisuje Ranieri jednoduché pokyny pro Vardyho. Jeho přínos při napadání je obrovský. Už jenom 29 obranných zákroků v porovnání s Aguerem (11) a Lukakem (7) mluví samo za sebe.

Vyjma dlouhých pasů za obranu pro Vardyho aplikoval Ranieri ještě jeden zajímavý prvek. Těžiště hry je často na levé straně hřiště, i když nejlepší hráč Mahrez hraje na pravé. Kromě toho, že si Mahrez čas od času sbíhá do středu hřiště, tak v určitých případech zůstává přilepený na postranní čáře a čeká na přenesení míče z levé strany.

Není náhoda, že nejvíce vytvořených šancí (61) z týmu má Albrighton (levé křídlo), zatímco Mahrez má "pouze" 56. Často to tedy vypadalo tak, že hráči kombinovali na levé straně a poté nejčastěji Albrighton přenesl míč na druhou stranu hřiště, kde už čekal připravený Mahrez.

Podobné pasy byly nacvičené, takže Mahrez začínal náběh úplně od lajny, nebo se během akce nečekaně odpoutal od beka uprostřed hřiště a zběhl si více k lajně, kam už Albrighton adresoval přesný míč. Dokonalým příkladem je gól proti WBA, při kterém Albrighton našel křižným pasem Mahreze, jenž patičkou sklepl na Kinga a ten se v dobré pozici nemýlil.

Proti Chelsea dal Mahrez z podobné akce gól přímo. Albrighton přesunul míč na pravé křídlo, kde si Mahrez pohrál s Azpillicuetou a umístěnou střelou překonal Courtoise. Podobné schéma Leicester využíval pravidelně a díky herní inteligenci Mahreze a přesným pasům Albrightona mu to pravidelně vycházelo, i když z toho nebyl vždy přímo Mahrezův gól, ale jednalo se pouze o předfinální přihrávky. Názorné akce proti Chelsea i West Bromwichi můžete vidět na videu níže.



Nic není nemožné

Úžasný příběh Leicesteru nám ukázal, že je možné úplně všechno. Pro nás snílky je to další obrovské povzbuzení. Tohle není o Mahrezovi, Vardym, Kantem ani Ranierim. Je to o několika mužích, kteří v letošní sezóně dokázali "nemožné". Několik neúnavných mužů a jedno srdce. Jeden velký sen, kterému nikdo nevěřil.

Výhra v lize znamená mnohem víc než "jen" trofej pro vítěze Premier League. Je to naprostý důkaz, že nic, ale absolutně nic není nemožné. Lišky ukázaly především neuvěřitelného fotbalového ducha a srdce. Musely makat tvrději než jejich soupeři, protože neměly takovou individuální kvalitu, ale taková je daň za úspěch. Až se vám někdo bude snažit namluvit, že je něco nemožné, tak se jenom usmějte a ukažte na vítěze Premier League 2015/16.

Když Leicester dokázal vyhrát Premier League, proč bychom něco velkého nemohli dokázat i my? Děkuji celému Leicesteru. Nejenom za úžasnou sezónu, kterou jsem žil s ním, i když jsem ani zdaleka nevěřil, že to může dotáhnout takhle daleko, ale především za to, že mi znovu potvrdil, že když se tvrdě a bez přestání maká, tak nic není nemožné. Ještě jednou děkuji, za naději.


Více podobných netradičních analýz, případně kratších názorů na nejžhavější témata najdete na mé Facebookové stránce.