Monty Python’s Football Circus

Generální sekretář FIFA Jerome Valcke připustil, že se mistrovství světa v roce 2022, které uspořádá Katar, možná vzhledem k nesnesitelným letním vedrům přesune na zimní termín. Vypadá to na první pohled absurdně, ale fotbaloví funkcionáři mají s podobnými extempore bohaté zkušenosti..

Kdo se vlastně kolem fotbalu pohybuje? V první řadě to jsou hráči, kteří většinou příliš rozumu (čest výjimkám) nepobrali, potom fanoušci, mezi nimiž se dají najít atomoví fyzikové i šimpanzi, kteří se mlátí navzájem různými předměty po hlavě, a potom funkcionáři - to jsou ti, kteří celý tento obrovský byznys řídí, rozhodují o financích, stojí v čelech klubů a mezinárodních organizací. To oni jsou těmi, od nichž by se slušelo očekávat, že budou na často emotivní a nepromyšlené výkřiky druhých stran reagovat rozumnými řešeními a kompromisy. Když proto FIFA udělila pořadatelství Kataru i přesto, že každý, kdo měl na střední škole zeměpis, ví, že Katar je v poušti a v poušti je v létě horko, ťukali si mnozí na čelo, a aktuální Valckeho prohlášení tak vlastně říká: "Zvorali jsme to."

Na papíře to vypadá jako vpravdě primitivní rovnice: Arábie + léto = nefotbalové podmínky. Je to asi stejně složité jako vypočítat, jestli by grónská liga mohla hrát bez zimní přestávky (ve skutečnosti se hraje jenom pár dní v srpnu). Pánové Blatter a Valcke mají v tuto chvíli svázané ruce - buď termín konání šampionátu skutečně přesunou (a budou tak za blbce), nebo ho nechají být s rizikem, že se jim na to fotbalisté vykašlou. Kdyby šlo o krimi film, bude se hrdina rozhodovat, jestli ho mají střelit do levého nebo pravého spánku.

Jenže elementární logika dělá fotbalovým funkcionářům problémy dlouhodobě. Připomeňme si tři slavné průšvihy, ke kterým nikdy nemuselo dojít, pokud by někdo v kanceláři dokázal rychleji myslet než mlátit razítkem.


Zápas, v němž se hrálo na vlastní brány

Geniální myšlenka: Zlatý gól v prodloužení se počítá za dva.
"Nečekaný" zádrhel: Ve fotbale existuje skóre.

Zřejmě nejslavnější ze všech zpackaných zápasů se odehrál v roce 1994 mezi Barbadosem a Grenadou; máslo na hlavě tehdy neměla FIFA, ale Asociace Severní a Střední Ameriky a Karibské oblasti neboli CONCACAF. Jejich myšlenka na obohacení turnaje Shell Caribbean Cup vycházela z logiky, kterou často používají pizzerie, a to že v určitém časovém období dostanete k jedné věci druhou (stejnou) zadarmo.

A tak bylo rozhodnuto: jakmile některý zápas na turnaji dospěje do prodloužení, zlatý gól se počítá za dva. Hráči Barbadosu vstupovali do posledního skupinového utkání s vědomím, že musí Grenadu porazit o dvě branky, chtějí-li postoupit dále, a brzy se ujali potřebného vedení. Jenže potom, sedm minut před koncem, Grenada snížila na 2:1. Za tohoto stavu byl Barbados ze hry venku, ledaže..

Je překvapující, že hráčům trvalo celé čtyři minuty, než přišli na ten nejjednodušší možný trik: když už to nejde na soupeřovu bránu, vždycky to jde na vlastní. Vyrovnání na 2:2 zajišťovalo prodloužení, a v něm už stačilo skórovat pouze jednou a postoupit s výhrou 4:2 v kapse. Jenže grenadští, na rozdíl od konfederačních hlavounů, nebyli idioti a okamžitě poznali, o co vlastně jde.

Zbývající tři minuty tak nabídly něco, co už se zřejmě nikdy až do konce vesmíru nebude opakovat: zatímco se Grenada zoufale pokoušela propasírovat míč za vlastního gólmana, Barbadosu nezbylo nic jiného než bránit soupeřovu branku, takže polovina týmu utvořila rojnici v jednom vápně, polovina ve druhém, zatímco deset Grenaďanů pobíhalo uprostřed a snažilo se mermomocí skórovat do jakékoliv sítě.

Heroický výkon Barbadosu však nakonec slavil úspěch, utkání dospělo za stavu 2:2 do prodloužení a v něm už se kýženou branku na 4:2 vstřelit podařilo. Funkcionáři CONCACAF po závěrečném hvizdu povolali do akce armádu elitních hypnotizérů a za pomoci haitských voodoo černokněžníků začali vyhrožovat komukoliv, kdo by měl tu odvahu pustit tuhle šaškárnu na veřejnost, leč neúspěšně.




Zápas, který vypadal jako parodie v Simpsonových

Geniální myšlenka: Každý zápas na mistrovství světa odstartuje v odlišný čas.
"Nečekaný" zádrhel: Profesionálním fotbalistům jde o vlastní prospěch.

Prvním africkým celkem, který kdy prošel do vyřazovacích bojů na mistrovství světa, byl v roce 1990 s velkou slávou Kamerun; málokdo však ví, že kdyby se hrálo podle pravidel čistého sportovního ducha, předběhlo by jej o osm let dříve Alžírsko. Jenže fotbal byl už v roce 1982 soutěživým byznysem, takže místo postupu v rámci coubertinovských ideálů ušlechtilého sportu zůstali Alžířané na štítu dvou jiných celků, vyčůraných jak díry do sněhu.

Problém byl v tom, že tehdy ještě neexistovalo pravidlo o hraní všech závěrečných skupinových zápasů ve stejný čas - Alžířané tak nastupovali do utkání proti Chile jako první, zatímco Západní Němci s Rakušany hráli svůj vzájemný duel až den poté. Kdyby byli Fenci bývali udrželi vedení 3:0, nebylo by o čem mluvit; Chilané však dokázali snížit na konečných 3:2, a v ten okamžik už bylo jasné, že oba evropské výběry posune do play-off jedině výhra Němců maximálně o dvě branky.

Prvních deset minut se ještě hrálo bez problémů, ale pak se prosadil německý kanonýr Horst Hrubesch.. a to bylo vše. Protože skóre 1:0 zajišťovalo postup oběma soupeřům, nebylo už za čím se hnát; pokud máte při pohledu na Del Bosqueho Španělsko někdy pocit, že vám nudou naskáčou pupínky i na vlasech, u tohoto představení byste pravděpodobně samou frustrací explodovali ještě před poločasem. Sledovat zbývajících 80 minut bylo asi podobně vzrušující jako pozorovat, jak vlhne strop - žádné střely, žádné sprinty, obranné zákroky, pasy, skluzy, nic. Vypadalo to zhruba takhle:



Naštěstí FIFA vytáhla hlavu z pozadí a okamžitě zavedla pravidlo o tom, že závěrečná skupinová klání budou mít totožný výkop. A dobře udělala. Za těchto nových podmínek se totiž nemůže stát, že by si někdo někdy stěžoval na úkladné spiknutí.


Zápas, jehož konec už nikdo neviděl

Geniální myšlenka: Už žádné remízy!
"Nečekaný" zádrhel: Pánbůh chce, aby některá utkání skončila remízou. Evidentně.

Dobře, říkáte si, tohle byly příklady z mezinárodních turnajů, které většinou trvají maximálně pár týdnů a vzhledem k nízkému počtu zápasů je šance, že by k podobným situacím došlo, prakticky minimální. V ligové soutěži by nikdo soudný nic podobného neprosazoval.. nebo ano?

O Argentincích se občas říká, že mají tendenci rychleji jednat než myslet, a tento příklad z roku 1988 to potvrzuje měrou vrchovatou. Tehdy řádil Diego Maradona, takže je možné, že posílal domů na přilepšenou obálky plné všimného ze své drogové sluje (vlastně je to jediné logické vysvětlení tohoto pravidla). Ve zkratce - vedení argentinské nejvyšší soutěže se rozhodlo, že každé remízové utkání vyústí v penaltový rozstřel, za nějž vítězný tým dostane bod navíc. Vlastně je to podobný princip jako v hokeji, což dává smysl vzhledem k tomu, že Argentina založila svůj hokejový tým o 24 let později.

Nový systém fungoval až do chvíle, kdy se proti sobě postavily týmy Argentinos Juniors a Racing Club - zápas skončil 2:2, takže se muselo rozhodovat v rozstřelu. V okamžiku, kdy se u penaltového puntíku kompletně prostřídaly obě jedenáctky, už část diváků zapomněla na svou horkou jižanskou krev a odešla z útrob stadionu v La Paternal s vědomím, že za nudné dřepění na zadku ten extra bod nestojí. Po 44. střele, která konečně ustanovila výhru domácích 20:19, už prý v celé budově zůstali pouze hráči, trenéři a uklízečka.

Argentinci tenhle nesmysl samozřejmě okamžitě zrušili, a možná právě proto přišel s podobným nápadem náš starý známý Sepp Blatter - současný šéf FIFA si v roce 2010 usmyslel, že remízy do fotbalu nepatří, protože podporují defenzivní týmy (fuj!). Pak mu ale nejspíš někdo připomněl toto utkání, takže teď chce penaltové rozstřely pro změnu zrušit úplně.

Bravo!