Začíná MS žen. Ideální čas přestat předstírat, že ženy jenom hrají "mužský sport"
Ve Francii dnes vykopává mistrovství světa žen. V pořadí osmé a dosud nejočekávanější. Ženská kopaná se od roku 1991 výrazně posunula: v USA se finále MS z roku 2015 stalo nejsledovanějším fotbalovým zápasem v historii a na Lyon dnes průměrně chodí 25 tisíc diváků. Ale nenechte se ošálit rostoucí popularitou; ženský fotbal pod pokličkou stále strádá a zpátky ho nedrží nic menšího než naše patriarchální společnost...
Myšlenka uspořádat ženské mistrovství světa ve fotbale se začala rodit roku 1988 v Guangzhou a zabralo přes tři roky, než se více než 20 let po prvním neoficiálním srazu ženské fotbalové smetánky v čínském Guangdongu v listopadu 1991 odehrál první ročník ženského světového šampionátu pod hlavičkou Mezinárodní fotbalové federace (FIFA).
V témže roce uplynulo zhruba... *zuřivě ťuká do kalkulačky* ... tisíc sedm set sedmdesát jedna let od nezpochybnitelného záznamu prvního kopnutí do balonu v podání ženy. Tehdy se ještě jednalo o faktického předchůdce fotbalu zvaného "ts’u-chü", a v čase se přenášíme rovněž do Číny, byť tou dobou ještě za vlády dynastie Han (25-220 n.l.).
Tolik k reálně podložených událostem; co se ne nutně střízlivých odhadů týče, skrz některé se dobereme klidně až pět tisíc let před Krista. Ve Skotsku se koncem 18. století odehrávalo každoroční utkání dvou ženských družstev a Skotská fotbalová asociace první oficiální duel datuje do roku 1892. V Anglii tentýž milník přichází o tři roky později. Ve 20. letech minulého století v Anglii operovalo na 150 ženských týmů.
Proč tak zeširoka? To jen abychom si hned zkraje společně srovnali perspektivu do latě a dále v žádném bodě článku neměli důvod zapochybovat nad jedním: že ženy fotbal hrají stejně dlouho jako muži. A bodejť by vlastně ne — na běhání a kopání do věci o tvaru, který je jako dělaný pro ladný pohyb po rovném povrchu, není vcelku nic těžkého. Zvládnou to šestiletí kluci, tak dospělé ženy přece nemohou mít problém.
Inu, ne tak rychle.
V prosinci 1921 Anglická fotbalová asociace přikázala svým členům, aby na své trávníky přestali pouštět hrát fotbalistky, načež jim zakázala též jakákoliv utkání žen pískat. Brzy nato byl ženský fotbal zakázán úplně. Přiložený dopis vysvětloval, že se ženy pro fotbal "tak úplně nehodí" (což se nechytá na originál a nejbritštější omluvné slovní spojení ze všech, podle nějž měl být fotbal pro ženy "quite unsuitable").
Ale abychom vše neházeli pouze na Angličany: již ve 40. letech se s ostrovskými brachy rozhodla držet basu Vichistická Francie, a roku 1955 se vzorně přidali také Němci — pozdější průkopníci sportu — se svým vlastním osvětlením, že je "tento agresivní sport v podstatě cizí ženské nátuře". A přidávat se z donucení musely i britské kolonie v Africe. Jak poznamenává Elizabeth Michael ve svém vynikajícím článku pro Unusual Efforts, nigerijské ženy měly oficiálně utrum v roce 1950, přestože tam čas od času ženské týmy porážely ty mužské. Opět — je třeba mít na paměti, že se bavíme o kombinaci běhu a kopání do kulatého předmětu. To není v zásadě tak těžké, a proto by takové výsledky, ať už jakkoliv sporadické, v jádru neměly nikoho překvapovat.
Přesto byla ženská kopaná v Německu povolena až roku 1970, v Anglii o rok později, a v Nigérii teprve roku 1989. Znovu, v zájmu nutného kontextu: v Anglii se dodnes temná 90. léta s jediným finalistou Poháru mistrů evropských zemí (bývalé Ligy mistrů) až ze samého konce dekády svaluje na předcházející pětiletý zákaz startů v evropských pohárech v důsledku Heyselské katastrofy. To je opodstatněná výmluva a nelze s ní příliš polemizovat. Teď si ale představte, jak by na tom dnes evropští šampioni z Liverpoolu byli, kdyby od Heyselu až do roku 2005 ani pořádně nemohli kopnout do balonu. Tak právě tak, a po srovnatelnou dobu, se cítily fotbalistky v Anglii i Německu.
Říkáte si "dobře, ale to je už taky nějaká doba, skoro padesát let"? Pravda, a jak už jsme si řekli, ženský fotbal od té doby urazil pořádný kus cesty. Ono bodejť by ne, když začínal nikoliv na nule, nýbrž v mínusových hodnotách. Bohužel, i v moderní éře to často působí, jako by ženská kopaná musela ujít jeden krok zpátky pro každé dva kroky kupředu; jako by se jednalo o jakousi "cover verzi" mužského sportu.
Na prvních třech ročnících ženského mistrovství světa, které ještě spadají do minulého tisíciletí, ženy zaplnily ubohou jednu desetinu všech trenérských postů (čtyři ze 40). Teď má být jiná doba, přesto patnáct z letošních 24 výběrů stále trénují muži. To znamená, že se nám za čtyři roky poměr změnil zcela zanedbatelně (ze šestnácti na minulém MS). Před rozšířením účastníků roku 2011 se s deseti muži měřilo šest žen, což byl stále dramatický posun od tří trenérek na předešlém turnaji. Roku 2003 jsme na 16 lavičkách vídali celkem čtyři ženy.
Taková je řeč čísel, k nimž můžeme přidat ještě jeden holý fakt: na každém z posledních čtyř ročníků vždy ve finále vystoupil alespoň jeden tým vedený trenérkou, přičemž z onoho ženského kvarteta roku 2004 braly cenné kovy Tina Theune-Meyer (zlato s Německem), Marika Domanski-Lyfors (stříbro se Švédskem) a April Heinrichs (bronz s USA). Učiněný full house, navíc doplněný celkovými triumfy Silvie Neid (Německo, 2007) a Jill Ellis (USA, 2015), respektive stříbrem Pii Sundhage (USA, 2011).
To máte z posledních 16 let přesně šest různých žen s medailemi na krku a vedle nich pět mužů se šesti zbylými cennými kovy. Matematika na pohled úplně nevychází jenom proto, že Norio Sasaki trénoval Japonky celých osm let a zažil s nimi dvě finále, dokud ho roku 2016 nevystřídala někdejší skvělá záložnice Asako Takakura, která roku 2014 dovedla japonské dorostenkyně k dosud jedinému zlatu na MS do 17 let.
Šest ku pěti, to už není žádné 15:9 ani 12:4; to je už notně odlišný poměr, který taky dává smysl. Hrát fotbal je jedna věc — a to, že je mužská kopaná občas větší řežba, zapřít věru nelze (taky ale nutno podotknout, že ženy podstatně méně přihrávají pády a simulují) — nicméně trénovat fotbal, komentovat ho, chápat ho... to je věc úplně jiná.
Řeknu to narovinu takhle... *zhluboka se nadechne* ... nenajímat ženy do trenérských pozic, protože jsou prostě ženy, je navýsost pošetilé, a jak vidno, můžete se tím dokonce připravovat i o slušnou šanci na úspěch. A aby bylo jasno, tady se ani nutně nebavíme o bývalých reprezentantkách: z výše jmenovaných medailistek své země reprezentovaly pouze April Heinrichs, Silvia Neid a Pia Sundhage.
Přesto se Tina Theune stala roku 1985 historicky první ženou s elitní německou trenérskou licencí. Marika Domanski-Lyfors za své aktivní kariéry jako jediná z klubu nedostala pozvánku do reprezentace, protože jí trenér nevnímal jako dostatečně kvalitní, a přesto od počátku 90. let Švédky nevedl nikdo úspěšnější (ke světovému stříbru přidala ještě jedno evropské). Britská rodačka Jill Ellis v 70. letech dojížděla na de facto neexistující organizaci ženské kopané, a tak nakonec sport, který záhy úspěšně "vyučovala", ani na vrcholné úrovni nehrála.
A proč by taky ne, vždyť kognitivní funkce mají přece ženy totožné. Není divu. Stejně tak ale není divu, že muži ženám do jejich sportu odnepaměti kafrají. Takhle holt patriarchát funguje. A tak když se fotbalistky sjely ke svému prvnímu mistrovství světa roku 1991, nesjížděly se vlastně technicky k žádnému nefalšovanému "FIFA World Cup™", nýbrž k o poznání prestižněji znějícímu "1st FIFA World Championship for Women’s Football for the M&M‘s Cup" (tedy 1. FIFA Mistrovství světa pro ženský fotbal pro M&M‘s Pohár).
Ano, ty M&M‘s od tehdejšího jediného sponzora šampionátu, společnosti Mars. A ne, ani mně ten "Pohár" na konci nedává smysl, na mě se nedívejte. Každopádně FIFA se svou váženou nálepku "World Cup™" prvnímu ženskému šampionátu nestyděla přišít teprve s odstupem, v reakci na jeho oblíbenost.
Teď by si možná leckdo první ženské mistrovství světa automaticky vykládal jako oslavu progresu, jako milník. Ve skutečnosti se však jednalo spíše o organizovanou potupu ženského sportu. Ve vedení FIFA totiž tehdy samozřejmě žádné ženy neseděly, a tak se jim takový turnaj v žádném případě nešil na míru. Na míru se jim ostatně nešily ani dresy — první šampionky v historii, čtyřgólovou April Heinrichs vedené Američanky, tehdy oblékaly dresy Adidas, které porůznu podědily po juniorech či dorostencích.
O dalších bizarnostech už nechme promluvit samotnou April Heinrichs, která USA první zlato pomáhala vystřílet, pak v 27 letech okamžitě pověsila kopačky na hřebík a dala se na trénování, za čtyři roky se k nároďáku vrátila jako asistentka Tonyho DiCicca, dohlédla tak na druhý z celkových tří titulů mistryň světa, a pak to již v roli hlavní koučky s Američankami dotáhla alespoň k bronzu z MS 2003:
Přesně tak, FIFA dokonce zkrátila i hrací dobu z devadesáti minut na podstatně kratších 80 minut — zřejmě čistě proto, aby to náhodou nevypadalo, že ženy provozují na chlup stejný sport jako muži. A ze samé obezřetnosti pak pánové z FIFA ty samé "křehké dámy", které by jistě neustály plnou dávku 90 minut, pro jistotu nechali odehrát šest takových zápasů během 13 dní v zemi, kde se — slovy autorky zlatého gólu Michelle Akers — "nedalo jíst žádné jídlo, pokud jste nechtěli mít neustále průjem". Respekt.
V tuhle chvíli si možná říkáte "no jo, ale to je pořád dávná minulost — vždyť už je to skoro 30 let".
Inu, ne tak rychle.
Jistě, dneska už všechny výběry na MS mají své trenéry a trenérky na plný úvazek (což ještě o Američankách roku 1991 neplatilo), ty nejlepší fotbalistky dostávají i slušně zaplaceno (byť v anglické nejvyšší soutěži byl roku 2018 strop kolem 35 tisíc liber ročně, tedy na úrovni měsíčního platu podprůměrného, max. průměrného hráče Premier League), fotbalový svět si pomalu, ale jistě přivyká docházet na jejich zápasy nebo si je alespoň naladit v televizi, ještě pomaleji, ale jistěji se chytá i komerční sektor, a zpravodajství se posouvá kupředu mílovými kroky. Před čtyřmi lety francouzský L’Équipe do Kanady na turnaj o 52 utkáních hraných v šesti městech napříč obří federací vysílal dva nebohé reportéry; teď jich bude mít nasazených víc než tucet, z toho čtyři fixované čistě na domácí výběr.
A to se bavíme zrovna o Francii, kde ženám až do konce 60. let nebyl otevřen jediný fotbalový klub, a kde ženská reprezentace musela na svou první zkušenost z MS čekat až do nedávného roku 2003. Od té doby Lyon šestkrát opanoval Ligu mistryň, včetně posledních čtyř ročníků. Všechny kluby už dnes ve Francii nabízí profesionální kontrakty, z nichž se na začátku tisíciletí těšila jen hrstka hráček. Pravda, diváci na stadiony pořád nosí transparenty s nápisem "Allez les Bleus", mužský rod nedbaje, ale dobrý úmysl se počítá.
Dokud vám tedy nedojde trpělivost jako mně a takový dobrý úmysl — inherentně spojený s podporou "ženské verze mužského sportu", nikoliv prostě ženského fotbalu — vám tak nějak přestane být dobrý.
Jenže dokud muži budou ženám kecat do toho, jak dělat "jejich" sport, takový háček bude jinak utěšeně rostoucí celosvětovou podporu ženské kopané pronásledovat donekonečna. A nutno bohužel zkonstatovat, že ženskému fotbalu ani v roce 2019 - o všech těch "skoro třicet", "skoro padesát" let později — není umožněno volně dýchat.
Dokud francouzský svaz zůstává jedinou fotbalovou asociací na světě, který ženám při hraní i trénování kopané oficiálně zakazuje nošení hidžábu (ačkoliv tak výslovně jde proti úpravám regulí FIFA z roku 2014); dokud se v Argentině bojuje proti strukturálnímu sexismu; dokud se v Afghánistánu odhalují otřesné případy sexuálního obtěžování ze strany samotného šéfa federace; a dokud gabonské juniorky svou zemi reprezentují v děsivých podmínkách a vystaveny pokusům o znásilnění...
... dokud se tohle děje doslova ve všech koutech světa, ženský fotbal prostě nikdy nenaplní potenciál. Nikdy nebude jaksepatří svéprávným, kvetoucím sportem. Nikdy nebude doopravdy sloužit těm, kdo ho hrají.
Mnozí strádání ženského fotbalu tak nějak pohodlně shrabují na jednu kupičku a zpracovávají do tvaru jedné vděčné problematiky boje za rovné platové podmínky. Ty jsou samozřejmě na místě a čerstvě za ně bojuje i věhlasná Američanka Alex Morgan, ale takhle černobílé to zkrátka není. V Norsku koneckonců danou válku nedávno dotáhli do zdárného konce, a přece na letošním svátku v akci neuvidíme úřadující nejlepší fotbalistku světa Adu Hegerberg, která se ve 23 letech pomalu blíží svému výkonnostnímu vrcholu. A neuvidíme jí tam ne snad proto, že by se Norky nekvalifikovaly, nýbrž proto, že Hegerberg z národního týmu už před dvěma roky na protest proti mužskému stylu vedení ženské kopané odešla.
A to je přesně ono. Slovy Ady Hegerberg je to v první řadě o "přístupu a respektu", kterému se ženské kopané hlavně vzhledem k přetrvávající mužské dominanci na vrcholných postech nedostává. To samo sebou neznamená, že se mezi muži nenajdou mimořádní zastánci ženského fotbalu — za všechny lze jmenovat bývalého kandidáta na prezidenta FIFA, Jordánce Aliho bin Al-Husseina, o jehož výdobytcích pro blízkovýchodní ženskou kopanou jsem se před čtyřmi lety rozepisoval zde. Jenže taková argumentace na styl kampaně #NotAllMen nic neřeší. Jedinci můžou být takoví, ale v konečném důsledku nic nezmůžou, dokud lídři zůstávají makoví.
Před výkopem minulého šampionátu mnohé hráčky protestovaly proti absurdnímu rozhodnutí FIFA odehrát téměř celý turnaj na umělé trávě. A měly pro to pádný důvod: k fotbalistům by si to totiž nikdo nedovolil. Letos je středem pozornosti kalendář FIFA, jehož strůjci se evidentně neocitali ani pověstný kousek od vyhrazení speciálního místa pro vrcholný ženský turnaj, který se koná každé čtyři roky stejně jako ten mužský. Se šampionátem ve Francii se tak z větší či menší části překrývají Copa América, CONCACAF Gold Cup, mistrovství světa do 20 let a Africký pohár národů. Finále ženského MS se potom hraje ve stejný den, kdy vrcholí první dva jmenované turnaje — s finále Copy se dokonce od první až do poslední minuty dokonale překrývá.
Vzpomínáte, jak se loni mužské mistrovství světa dohrávalo zároveň se třemi kontinentálními šampionáty v Africe a Jižní, Střední i Severní Americe? Vida. Tak přesně o to tady kráčí, přesně proto musí muži konečně vyklidit pozice. Za dva roky si sice budeme připomínat sté výročí prvního momentu, kdy na takový akt bylo oficiálně pozdě, ale jak zní staré známé pořekadlo: "lepší (zatraceně) pozdě než nikdy"...
Myšlenka uspořádat ženské mistrovství světa ve fotbale se začala rodit roku 1988 v Guangzhou a zabralo přes tři roky, než se více než 20 let po prvním neoficiálním srazu ženské fotbalové smetánky v čínském Guangdongu v listopadu 1991 odehrál první ročník ženského světového šampionátu pod hlavičkou Mezinárodní fotbalové federace (FIFA).
V témže roce uplynulo zhruba... *zuřivě ťuká do kalkulačky* ... tisíc sedm set sedmdesát jedna let od nezpochybnitelného záznamu prvního kopnutí do balonu v podání ženy. Tehdy se ještě jednalo o faktického předchůdce fotbalu zvaného "ts’u-chü", a v čase se přenášíme rovněž do Číny, byť tou dobou ještě za vlády dynastie Han (25-220 n.l.).
Tolik k reálně podložených událostem; co se ne nutně střízlivých odhadů týče, skrz některé se dobereme klidně až pět tisíc let před Krista. Ve Skotsku se koncem 18. století odehrávalo každoroční utkání dvou ženských družstev a Skotská fotbalová asociace první oficiální duel datuje do roku 1892. V Anglii tentýž milník přichází o tři roky později. Ve 20. letech minulého století v Anglii operovalo na 150 ženských týmů.
Proč tak zeširoka? To jen abychom si hned zkraje společně srovnali perspektivu do latě a dále v žádném bodě článku neměli důvod zapochybovat nad jedním: že ženy fotbal hrají stejně dlouho jako muži. A bodejť by vlastně ne — na běhání a kopání do věci o tvaru, který je jako dělaný pro ladný pohyb po rovném povrchu, není vcelku nic těžkého. Zvládnou to šestiletí kluci, tak dospělé ženy přece nemohou mít problém.
Inu, ne tak rychle.
V prosinci 1921 Anglická fotbalová asociace přikázala svým členům, aby na své trávníky přestali pouštět hrát fotbalistky, načež jim zakázala též jakákoliv utkání žen pískat. Brzy nato byl ženský fotbal zakázán úplně. Přiložený dopis vysvětloval, že se ženy pro fotbal "tak úplně nehodí" (což se nechytá na originál a nejbritštější omluvné slovní spojení ze všech, podle nějž měl být fotbal pro ženy "quite unsuitable").
Ale abychom vše neházeli pouze na Angličany: již ve 40. letech se s ostrovskými brachy rozhodla držet basu Vichistická Francie, a roku 1955 se vzorně přidali také Němci — pozdější průkopníci sportu — se svým vlastním osvětlením, že je "tento agresivní sport v podstatě cizí ženské nátuře". A přidávat se z donucení musely i britské kolonie v Africe. Jak poznamenává Elizabeth Michael ve svém vynikajícím článku pro Unusual Efforts, nigerijské ženy měly oficiálně utrum v roce 1950, přestože tam čas od času ženské týmy porážely ty mužské. Opět — je třeba mít na paměti, že se bavíme o kombinaci běhu a kopání do kulatého předmětu. To není v zásadě tak těžké, a proto by takové výsledky, ať už jakkoliv sporadické, v jádru neměly nikoho překvapovat.
Přesto byla ženská kopaná v Německu povolena až roku 1970, v Anglii o rok později, a v Nigérii teprve roku 1989. Znovu, v zájmu nutného kontextu: v Anglii se dodnes temná 90. léta s jediným finalistou Poháru mistrů evropských zemí (bývalé Ligy mistrů) až ze samého konce dekády svaluje na předcházející pětiletý zákaz startů v evropských pohárech v důsledku Heyselské katastrofy. To je opodstatněná výmluva a nelze s ní příliš polemizovat. Teď si ale představte, jak by na tom dnes evropští šampioni z Liverpoolu byli, kdyby od Heyselu až do roku 2005 ani pořádně nemohli kopnout do balonu. Tak právě tak, a po srovnatelnou dobu, se cítily fotbalistky v Anglii i Německu.
Říkáte si "dobře, ale to je už taky nějaká doba, skoro padesát let"? Pravda, a jak už jsme si řekli, ženský fotbal od té doby urazil pořádný kus cesty. Ono bodejť by ne, když začínal nikoliv na nule, nýbrž v mínusových hodnotách. Bohužel, i v moderní éře to často působí, jako by ženská kopaná musela ujít jeden krok zpátky pro každé dva kroky kupředu; jako by se jednalo o jakousi "cover verzi" mužského sportu.
Na prvních třech ročnících ženského mistrovství světa, které ještě spadají do minulého tisíciletí, ženy zaplnily ubohou jednu desetinu všech trenérských postů (čtyři ze 40). Teď má být jiná doba, přesto patnáct z letošních 24 výběrů stále trénují muži. To znamená, že se nám za čtyři roky poměr změnil zcela zanedbatelně (ze šestnácti na minulém MS). Před rozšířením účastníků roku 2011 se s deseti muži měřilo šest žen, což byl stále dramatický posun od tří trenérek na předešlém turnaji. Roku 2003 jsme na 16 lavičkách vídali celkem čtyři ženy.
Taková je řeč čísel, k nimž můžeme přidat ještě jeden holý fakt: na každém z posledních čtyř ročníků vždy ve finále vystoupil alespoň jeden tým vedený trenérkou, přičemž z onoho ženského kvarteta roku 2004 braly cenné kovy Tina Theune-Meyer (zlato s Německem), Marika Domanski-Lyfors (stříbro se Švédskem) a April Heinrichs (bronz s USA). Učiněný full house, navíc doplněný celkovými triumfy Silvie Neid (Německo, 2007) a Jill Ellis (USA, 2015), respektive stříbrem Pii Sundhage (USA, 2011).
To máte z posledních 16 let přesně šest různých žen s medailemi na krku a vedle nich pět mužů se šesti zbylými cennými kovy. Matematika na pohled úplně nevychází jenom proto, že Norio Sasaki trénoval Japonky celých osm let a zažil s nimi dvě finále, dokud ho roku 2016 nevystřídala někdejší skvělá záložnice Asako Takakura, která roku 2014 dovedla japonské dorostenkyně k dosud jedinému zlatu na MS do 17 let.
Šest ku pěti, to už není žádné 15:9 ani 12:4; to je už notně odlišný poměr, který taky dává smysl. Hrát fotbal je jedna věc — a to, že je mužská kopaná občas větší řežba, zapřít věru nelze (taky ale nutno podotknout, že ženy podstatně méně přihrávají pády a simulují) — nicméně trénovat fotbal, komentovat ho, chápat ho... to je věc úplně jiná.
Řeknu to narovinu takhle... *zhluboka se nadechne* ... nenajímat ženy do trenérských pozic, protože jsou prostě ženy, je navýsost pošetilé, a jak vidno, můžete se tím dokonce připravovat i o slušnou šanci na úspěch. A aby bylo jasno, tady se ani nutně nebavíme o bývalých reprezentantkách: z výše jmenovaných medailistek své země reprezentovaly pouze April Heinrichs, Silvia Neid a Pia Sundhage.
Přesto se Tina Theune stala roku 1985 historicky první ženou s elitní německou trenérskou licencí. Marika Domanski-Lyfors za své aktivní kariéry jako jediná z klubu nedostala pozvánku do reprezentace, protože jí trenér nevnímal jako dostatečně kvalitní, a přesto od počátku 90. let Švédky nevedl nikdo úspěšnější (ke světovému stříbru přidala ještě jedno evropské). Britská rodačka Jill Ellis v 70. letech dojížděla na de facto neexistující organizaci ženské kopané, a tak nakonec sport, který záhy úspěšně "vyučovala", ani na vrcholné úrovni nehrála.
A proč by taky ne, vždyť kognitivní funkce mají přece ženy totožné. Není divu. Stejně tak ale není divu, že muži ženám do jejich sportu odnepaměti kafrají. Takhle holt patriarchát funguje. A tak když se fotbalistky sjely ke svému prvnímu mistrovství světa roku 1991, nesjížděly se vlastně technicky k žádnému nefalšovanému "FIFA World Cup™", nýbrž k o poznání prestižněji znějícímu "1st FIFA World Championship for Women’s Football for the M&M‘s Cup" (tedy 1. FIFA Mistrovství světa pro ženský fotbal pro M&M‘s Pohár).
Ano, ty M&M‘s od tehdejšího jediného sponzora šampionátu, společnosti Mars. A ne, ani mně ten "Pohár" na konci nedává smysl, na mě se nedívejte. Každopádně FIFA se svou váženou nálepku "World Cup™" prvnímu ženskému šampionátu nestyděla přišít teprve s odstupem, v reakci na jeho oblíbenost.
Teď by si možná leckdo první ženské mistrovství světa automaticky vykládal jako oslavu progresu, jako milník. Ve skutečnosti se však jednalo spíše o organizovanou potupu ženského sportu. Ve vedení FIFA totiž tehdy samozřejmě žádné ženy neseděly, a tak se jim takový turnaj v žádném případě nešil na míru. Na míru se jim ostatně nešily ani dresy — první šampionky v historii, čtyřgólovou April Heinrichs vedené Američanky, tehdy oblékaly dresy Adidas, které porůznu podědily po juniorech či dorostencích.
O dalších bizarnostech už nechme promluvit samotnou April Heinrichs, která USA první zlato pomáhala vystřílet, pak v 27 letech okamžitě pověsila kopačky na hřebík a dala se na trénování, za čtyři roky se k nároďáku vrátila jako asistentka Tonyho DiCicca, dohlédla tak na druhý z celkových tří titulů mistryň světa, a pak to již v roli hlavní koučky s Američankami dotáhla alespoň k bronzu z MS 2003:
" Vzpomínám si na ty obří dávky pozornosti věnované tomu, kolik šperků nosíme. Nesměli jsme nosit prstýnky, nic, což bylo dejme tomu v pořádku... kdyby muži tou dobou nenosili víc šperků než my. (...) Báli se, že nám z těla vypadnou vaječníky, pokud bychom hráli 90 minut! "
Přesně tak, FIFA dokonce zkrátila i hrací dobu z devadesáti minut na podstatně kratších 80 minut — zřejmě čistě proto, aby to náhodou nevypadalo, že ženy provozují na chlup stejný sport jako muži. A ze samé obezřetnosti pak pánové z FIFA ty samé "křehké dámy", které by jistě neustály plnou dávku 90 minut, pro jistotu nechali odehrát šest takových zápasů během 13 dní v zemi, kde se — slovy autorky zlatého gólu Michelle Akers — "nedalo jíst žádné jídlo, pokud jste nechtěli mít neustále průjem". Respekt.
V tuhle chvíli si možná říkáte "no jo, ale to je pořád dávná minulost — vždyť už je to skoro 30 let".
Inu, ne tak rychle.
Jistě, dneska už všechny výběry na MS mají své trenéry a trenérky na plný úvazek (což ještě o Američankách roku 1991 neplatilo), ty nejlepší fotbalistky dostávají i slušně zaplaceno (byť v anglické nejvyšší soutěži byl roku 2018 strop kolem 35 tisíc liber ročně, tedy na úrovni měsíčního platu podprůměrného, max. průměrného hráče Premier League), fotbalový svět si pomalu, ale jistě přivyká docházet na jejich zápasy nebo si je alespoň naladit v televizi, ještě pomaleji, ale jistěji se chytá i komerční sektor, a zpravodajství se posouvá kupředu mílovými kroky. Před čtyřmi lety francouzský L’Équipe do Kanady na turnaj o 52 utkáních hraných v šesti městech napříč obří federací vysílal dva nebohé reportéry; teď jich bude mít nasazených víc než tucet, z toho čtyři fixované čistě na domácí výběr.
A to se bavíme zrovna o Francii, kde ženám až do konce 60. let nebyl otevřen jediný fotbalový klub, a kde ženská reprezentace musela na svou první zkušenost z MS čekat až do nedávného roku 2003. Od té doby Lyon šestkrát opanoval Ligu mistryň, včetně posledních čtyř ročníků. Všechny kluby už dnes ve Francii nabízí profesionální kontrakty, z nichž se na začátku tisíciletí těšila jen hrstka hráček. Pravda, diváci na stadiony pořád nosí transparenty s nápisem "Allez les Bleus", mužský rod nedbaje, ale dobrý úmysl se počítá.
Dokud vám tedy nedojde trpělivost jako mně a takový dobrý úmysl — inherentně spojený s podporou "ženské verze mužského sportu", nikoliv prostě ženského fotbalu — vám tak nějak přestane být dobrý.
Jenže dokud muži budou ženám kecat do toho, jak dělat "jejich" sport, takový háček bude jinak utěšeně rostoucí celosvětovou podporu ženské kopané pronásledovat donekonečna. A nutno bohužel zkonstatovat, že ženskému fotbalu ani v roce 2019 - o všech těch "skoro třicet", "skoro padesát" let později — není umožněno volně dýchat.
Dokud francouzský svaz zůstává jedinou fotbalovou asociací na světě, který ženám při hraní i trénování kopané oficiálně zakazuje nošení hidžábu (ačkoliv tak výslovně jde proti úpravám regulí FIFA z roku 2014); dokud se v Argentině bojuje proti strukturálnímu sexismu; dokud se v Afghánistánu odhalují otřesné případy sexuálního obtěžování ze strany samotného šéfa federace; a dokud gabonské juniorky svou zemi reprezentují v děsivých podmínkách a vystaveny pokusům o znásilnění...
... dokud se tohle děje doslova ve všech koutech světa, ženský fotbal prostě nikdy nenaplní potenciál. Nikdy nebude jaksepatří svéprávným, kvetoucím sportem. Nikdy nebude doopravdy sloužit těm, kdo ho hrají.
Mnozí strádání ženského fotbalu tak nějak pohodlně shrabují na jednu kupičku a zpracovávají do tvaru jedné vděčné problematiky boje za rovné platové podmínky. Ty jsou samozřejmě na místě a čerstvě za ně bojuje i věhlasná Američanka Alex Morgan, ale takhle černobílé to zkrátka není. V Norsku koneckonců danou válku nedávno dotáhli do zdárného konce, a přece na letošním svátku v akci neuvidíme úřadující nejlepší fotbalistku světa Adu Hegerberg, která se ve 23 letech pomalu blíží svému výkonnostnímu vrcholu. A neuvidíme jí tam ne snad proto, že by se Norky nekvalifikovaly, nýbrž proto, že Hegerberg z národního týmu už před dvěma roky na protest proti mužskému stylu vedení ženské kopané odešla.
A to je přesně ono. Slovy Ady Hegerberg je to v první řadě o "přístupu a respektu", kterému se ženské kopané hlavně vzhledem k přetrvávající mužské dominanci na vrcholných postech nedostává. To samo sebou neznamená, že se mezi muži nenajdou mimořádní zastánci ženského fotbalu — za všechny lze jmenovat bývalého kandidáta na prezidenta FIFA, Jordánce Aliho bin Al-Husseina, o jehož výdobytcích pro blízkovýchodní ženskou kopanou jsem se před čtyřmi lety rozepisoval zde. Jenže taková argumentace na styl kampaně #NotAllMen nic neřeší. Jedinci můžou být takoví, ale v konečném důsledku nic nezmůžou, dokud lídři zůstávají makoví.
Před výkopem minulého šampionátu mnohé hráčky protestovaly proti absurdnímu rozhodnutí FIFA odehrát téměř celý turnaj na umělé trávě. A měly pro to pádný důvod: k fotbalistům by si to totiž nikdo nedovolil. Letos je středem pozornosti kalendář FIFA, jehož strůjci se evidentně neocitali ani pověstný kousek od vyhrazení speciálního místa pro vrcholný ženský turnaj, který se koná každé čtyři roky stejně jako ten mužský. Se šampionátem ve Francii se tak z větší či menší části překrývají Copa América, CONCACAF Gold Cup, mistrovství světa do 20 let a Africký pohár národů. Finále ženského MS se potom hraje ve stejný den, kdy vrcholí první dva jmenované turnaje — s finále Copy se dokonce od první až do poslední minuty dokonale překrývá.
Vzpomínáte, jak se loni mužské mistrovství světa dohrávalo zároveň se třemi kontinentálními šampionáty v Africe a Jižní, Střední i Severní Americe? Vida. Tak přesně o to tady kráčí, přesně proto musí muži konečně vyklidit pozice. Za dva roky si sice budeme připomínat sté výročí prvního momentu, kdy na takový akt bylo oficiálně pozdě, ale jak zní staré známé pořekadlo: "lepší (zatraceně) pozdě než nikdy"...
Komentáře (479)