Zápisník z Kataru II. aneb Asijské země jsou na MS zatím tírány

Máme za sebou druhý den MS a západoasijské týmy jsou zatím na ručník: Íránci svým výkonem proti Anglii trochu ulevili domácím Katařanům. Teď už v pozici nejslabšího výběru turnaje nejsou sami. Evropané naopak válí, Anglie i Nizozemsko své zápasy ovládly a nakonec i Wales vyválčil bod proti USA.

Skupina A se vyvíjí tak, že na čele trůní Ekvádor a Nizozemsko se třemi body, zatímco Senegal a Katar budou po úvodních prohrách muset zabrat. Utkání mistrů Afriky s Van Gaalovými Oranjes nabídlo zatím nejvyrovnanější a nejopatrnější fotbal, kdy Senegalci i přes velmi solidní výkon doplatili na špatnou finální fázi a nejistého Édouarda Mendyho v brance. Co hůř, v nastavení inkasovali druhý gól a dvě žluté karty; to už si nepamatujete, jak jste z MS vypadli posledně? Probůh!

V béčku podle očekávání zatím vládne Anglie, ale takovou demolici jednoho z nejsilnějších asijských výběru nečekal nejspíš nikdo. Queirozova sázka na totální defenzivu naprosto vybouchla; sluší se dodat, že s neotřesitelnou gólmanskou jedničkou Beiranvandem v zádech by to nejspíš vypadalo alespoň trochu jinak, jenže Beiranvand se po deseti minutách zranil a Albion následně nasázel jeho náhradníkovi Hosseinimu šest gólů. To nejlepší ale bylo na katarských trávnících k vidění až večer, kdy proti sobě nastoupily Američané s Walesem. Strhující utkání dvou rozdílných poločasů nakonec vyústilo v zaslouženou remízu 1:1.

Dobrou zprávou pro nezaujaté fanoušky může být brzy nastavený ofenzivní trend celého turnaje - všechny celky, které na hřiště vyběhly především bránit, nakonec dostaly naloženo. S výjimkou Walesu, který se ale svého vyrovnání dočkal až poté, co také začal útočit. Jinými slovy: Hrát na 0:0 včera nefungovalo. Dobrý začátek!

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Když si to na hřišti "sedne", soupeř moc neodporuje a hráči mají prostor, vypadá Anglie vepředu skvěle. Ačkoliv zápasová grafika seřadila Southgateův tým do rozestavení 4-2-3-1, na hřišti to většinou připomínalo spíše 4-3-3 či 4-1-4-1 s Declanem Ricem pod stopery a Bellinghamem a Mountem coby volnějšími hráči po stranách záložní trojice. Plus Harry Kane potvrdil svůj postupný přerod v jednoho z nejkreativnějších hráčů týmu, stahoval se hluboko do pole, zaznamenal dvě asistence a hlavně gól na 3:0 byl z jeho strany naprostá paráda. A protože se všechny anglické útoky děly přirozeně a rychle, není ani zapotřebí řešit, kdo kapitána dočasně "nahradí" na devítce - buď si tam stihne doběhnout sám, nebo se stáhne Sterling z křídla, nebo prostě na těch pár desítek vteřin nikdo.

Vlastně asi můžeme říct, že zápas Anglie - Írán dost připomínal první poločas duelu USA - Wales, ale na steroidech. Albion má totiž invidiuálně lepší hráče než Američané. Jinak se ale herní obrazy prvních minut obou zápasů moc nelišily: Okamžitý tlak, centry a šance už v prvních minutách. Southgateovi svěřenci dobře přenášeli hru a maximálně využívali Judea Bellinghama, který na box-to-box pozici představoval možná nejdůležitějšího hráče zápasu; měl tam sice jednu poziční hrubku po půlhodině hry, jinak ale exceloval dopředu i dozadu. Největší výhodou Anglie ale nakonec byla mnohem vyšší kvalita jejích ofenzivních fotbalistů v porovnání s íránskými beky. Mountův první dotek, Sakova schopnost vymotat se na malém prostoru, kombinace z první někde u rohového praporku, které vyřadí zároveň 2-3 Íránce... tyhle věci.

Albion má navíc - a tady už se od USA začínáme výrazně odchylovat - široký arzenál útočných zbraní, ať už to jsou rychlé brejky (viz gól na 3:0), standardky a centry na hlavičkujícího Maguirea, Sterlingovy náběhy do kapes volného prostoru, Sakova "futsalová" technika a jedovatá střela, nebo (v neposlední řadě) kvalita na lavičce. Když Southgate v 70. minutě kompletně vyměnil podhrotovou trojku a vyslal do boje Fodena, Rashforda a Grealishe, dva z nich si ještě stačili vstřelit první turnajové góly. Hlavně ten Rashfordův byl výmluvný; forvard Manchesteru jednoduše obešel vyšťaveného íránského obránce, který jen zoufale rozhodil rukama. Co měl taky jiného dělat.

2. Vzadu to ale může být pořád trochu otázka, protože i Íránci dokázali Maguiremu & spol. několikrát zatopit. A teď ke kritice - šest gólů je super a všechno, ale to jsme ostatně od Anglie viděli na MS i posledně; tehdy rozstříleli 6:1 Panamu, a narativ o opatrném, defenzivním týmu hrajícím pod svoje možnosti to stejně nakonec nezměnilo. Rozbít nejslabší tým ve skupině je zkrátka taková příjemně splněná povinnost. Samozřejmě Írán je mnohem silnější tým než Panama a tato výhra je objektivně impozantnější než ta z Ruska, ale v důsledku to může hrát stejnou roli (tedy skoro žádnou).

První trhliny se začaly objevovat někdy kolem 55. minuty; ne že by se Albion nějak dramaticky zatáhl do obrany a nechal soupeře hrát, to vůbec, ale za takového stavu už přece jen tempo upadá a bitý soupeř dostává první šance taky si trochu zaútočit. Íránci zakládali své ofenzivní výpady hodně direktivně, ve snaze anglickou defenzivu spíše zaskočit než zatlačit, a to je dobrá strategie - Harry Maguire je sice výborný při útočných standardkách, ale vzadu z něj čiší nejistota i v konfrontaci s Íránem. A pokud má být právě on lídrem obrany, pak je jeho zodpovědností si to tam nějak pozičně zorganizovat, aby na hřišti nevznikala zbytečná okna jako při prvním íránském gólu, kde celá defenziva Albionu působila dojmem, že se na Ghonizadeha s Taremim prostě vykašlala.

Totéž v osmé minutě nastavení při samostatném nájezdu Azmouna, jehož ránu Pickford vytlačil na břevno. Jasně, vedeš 6:2, je to nastavení, ze skupiny stejně na 99% postoupíš, koncentrace už není stoprocentní; třeba to proti Walesu a USA bude vypadat jinak. Stejně jako u Ekvádoru i zde platí, že skutečnou zkouškou bude až další zápas (dokonce šel Kane čtvrt hodiny před koncem dolů ze hřiště). Ale díry vzadu tam přesto byly a Taremi i Azmoun je dokázali využít.


1. Carlos Queiroz má být notoricky známým odborníkem na defenzivu; k týmu ho berete proto, že vám nevadí bránit, protože nebudete dostávat moc gólů. Tak co u všech svatých bylo tohle? Portugalcův plán vypadal na papíře sice čitelně (a škaredě), ale ne nutně nefunkčně - jednoduše ucpat vápno, všichni za míč a FDF. Team Melli nastoupil v tuhém 5-4-1 s minimálním prostorem mezi jednotlivými lajnami; dokonce i osamělý hrot Taremi místo číhání na brejk pomáhal vzadu. Vytlačit Angličany do stran a za půlku, nenechat je kombinovat kdekoliv na dostřel Beiranvandovy kasy. Fajn. Sice je to Queirozovina až na půdu, ale fungovat by to asi mohlo, pokud by Íránci drželi dostatečně dlouho na to, aby se na favoritovi začínala projevovat frustrace.

Jenže tu máme několik problémů; zaprvé, Beiranvand musel po deseti minutách s otřesem mozku ven z brány, a jeho náhradník Hosseini evidentně není s defenzivou sehraný, není zvyklý dávat povely, rovnat blok před sebou, zařvat si, nic. Prostě tam jenom stál a dostával góly. Ne že by to byla vyloženě jeho chyba - asi u žádné branky se nedá říct, že by ji měl chytat - ale se zkušenou jedničkou a organizátorem v čele by Íránci vzadu možná nevypadali jako ožralí.

Problém číslo dva: Pasivita a přílišný respekt. Anglie je super tým, ale opravdu je nutné bránit roh v devíti (!) lidech na vápně, z nichž se za bílou čáru nehne ani jeden? Takže nikdo nevystupuje, Angličané mají kilometr času vymyslet, jak chtějí zakončit, a nakonec i zakončí, protože - problém číslo tři - Queiroz nejenom že poslal defenzivních hráčů na hřiště zbytečně moc, on tam ještě navíc poslal ty špatné. Pouraliganji se po hřišti víceméně motal, jako by nevěděl, jestli tedy má hrát stopera v 5-4-1 nebo pravého záložníka ve 4-5-1; to ale není vůbec nic v porovnání s Cheshmim, který nejprve zavinil penaltu (nepískala se, ale byla), pak díky jeho prohraným soubojům s Maguirem padly tři góly (a jedna tyč) a pak šel v poločase dolů. Chudák.

Prostě všechno špatně: Queiroz šel příliš hluboko příliš brzy, dovolil Angličanům 82% držení míče po 45 minutách, a odměnou mu bylo 0 střel a skóre 0:3. Vepředu se Írán nedostal za půlku a vzadu soupeře stejně neubránil, protože hrál pasivně, stál na vápně, nechával křídla kombinovat, jak se jim zlíbilo, nevystupoval proti hráčům ve druhé vlně, nic. Čistokrevný pasivní beton. Super taktika!

2. Poté, co se Team Melli musel ve druhé půli chtě nechtě vytáhnout výše, vyplaval na povrch další problém. Queiroz stáhl o pauze chudáka Cheshmiho (spolu s Karimim a Jahanbakhshem) a vyslal na hřiště ofenzivnější síly, zejména Gholizadeha, který na levém křídle ukázal kreativitu a cit pro správný moment. Jenže - a toto jde za trenérem - stejně jako se Írán v prvním dějství snažil "očůrat" defenzivu tím, že naházel všechny za míč, v tom druhém jsme viděli totéž na druhé straně při pokusech o "pressing". Já nevěřím tomu, že ti hráči pressovat neumí, takže to musel být Queirozův povel...? Předstírat dostupování soupeře, ale jen "jako", takže v důsledku je to kontraproduktivní, protože soupeř se necítí dostatečně under pressure na to, aby udělal chybu nebo změnil svůj záměr, a zároveň ale presující hráč logicky chybí vzadu v tom bloku?

Toto opravdu nebyl tým, který protančil asijskou kvalifikační skupinou a na MS měl mít reálnou šanci na osmifinále. Toto byl nějaký divný experiment portugalského taktického dinosaura, který aktivní Angličané po zásluze zadupali do země.
1. Cissé se nebál hrát s Nizozemci vyrovnaně, což bylo překvapení. Senegalský kouč podle očekávání vyslal do boje své osvědčené 4-3-3, ale vyztužené dvojblokem Kouyaté - Nampalys Mendy; Gana Guéyé tak dostal volnější licenci sbíhat si na AM a do křídelních prostor, takže jsme se papírově vrátili o krok zpátky. Na hřišti to ale bylo od Lvů z Terangy překvapivě otevřené - na rozdíl od Íránu s Walesem nehráli pasivně, naopak. Cissé identifikoval poziční slabiny po stranách nizozemské obrany a hlavně Ismaïla Sarr svými rychlými náběhy a schopností přejít přes svého strážce nutil favorita k chybám. Senegalci dostupovali protihráče a díky své fyzické síle jej dokázali dostat pod tlak.

Hlavně zkraje zápasu nechával africký mistr své ofenzivní hráče vytažené hodně vysoko a vzadu to vykrýval zonálně, což je na Cissého poměrně odvážná taktika; poté, co ale Nizozemci několikrát zahrozili, se Lvi nakonec přece jen stáhli a po zbytek zápasu útočili už jen ve třech. Po změně stran - s vidinou možného bodu za plichtu 0:0 - zatáhli brzdu, odvolali Sabalyho s Guéyém zpět dozadu a přeorientovali se na klasičtější brejkový systém. Ani tak ale nemůžeme říct, že by Cissé hodil ručník do ringu; jeho tým po celých 90 minut hrál s Nizozemci jako rovný s rovným. Jenže...

2. Bez Maného tam ale prostě není ten X faktor. Není jasné, jak chtějí Lvi z Terangy dávat góly. A to je největší problém i pro zbytek turnaje - Afričané se sice dostávali do slibných situací, ale jejich předfinální a finální fáze byla víceméně zoufalá, centry lítaly nazdařbůh (jediný Diallo je jakž takž zvládal, ale musel předčasně střídat), Diovi několikrát chybělo pár kroků k zakončení. Koncentrace nechyběla, přesnost už ano. A přesně v tento okamžik většinou nastupuje Sadio Mané, který je v nároďáku zvyklý vyčkávat a ve správnou chvíli převzít iniciativu a udeřit. Bez něj vlastně nizozemská obrana nemusela čelit skoro žádnému skutečnému nebezpečí; Noppert sice ve druhé půli předvedl pár dobrých zákroků, ale bylo to proti střelám zdálky či náhodným situacím, do kterých se Senegalci probili silou.

Ilustrativní situace: Senegalci se po de Jongově ztrátě dostávají ke střele a nizozemský gólman vyráží na roh. V tu chvíli už ale bylo jasné, že jsou Oranjes z obliga; senegalské rohy totiž byly naprosto příšerné (ať už nakrátko, nebo na zadní tyč), a dá se v klidu argumentovat tím, že pro ně představovaly (díky nizozemské schopnosti utéct do rychlého brejku) spíše nebezpečí než příležitost.

I s touto "bum prásk" taktikou, jejíž největší devízou je schopnost vyvolat v obraně protivníka dostatečný chaos na to, aby tam něco spadlo z druhé vlny či po nějakém šťastném odrazu, lze uhrát dobrý výsledek. Minimálně 0:0, což by pro Afričany byl úspěch. Jenže Mané nebyl jedinou oporou, která na hřišti chyběla; totéž můžeme s nadsázkou říct i o Édouardu Mendym. Oba góly jeho. Je to škoda, protože jsme viděli, co chce Senegal hrát, a většinu zápasu to dělal dobře. Bez nejlepšího útočníka a s děravým gólmanem to ale nakonec nebylo k ničemu.


1. Van Gaalovi svěřenci se nechali vytlačit ze středu hřiště a jejich výkon byl dlouho vyloženě slabý. Nizozemský matador se na letošním turnaji uvedl rozpačitě; silně pochybuji, že jeho plánem bylo nechat si od Senegalců vnutit jejich obraz hry. Vyztužená africká záloha na Oranjes fungovala, dokonce i Koulibaly měl často dost klidu na rozehrávku. Van Gaalův tým se naopak spoléhal na lepší techniku a oportunistické hledání škvír v soupeřově obraně, což díky její pohyblivosti nebylo zrovna jednoduché, ale Cody Gakpo to několikrát dokázal už před vítězným gólem. Hrálo se nahoru dolů a těžiště hry se přelévalo ze strany na stranu, pokud bychom ale měli označit jeden tým jako spíše reaktivní, byli by to Nizozemci.

Jsem hodně zvědavý, jak se favorit skupiny A bude prezentovat dále, protože v prvním zápase nedokázal potvrdit svoji autoritu, neukázal žádnou vyloženě silnou stránku ani žádný funkční taktický model; celkově byl nizozemský výkon dost amorfní a Senegalce spíš otravoval a čekal na příležitost, brejky a Gakpovu schopnost dostat se za obranu. Nutno uznat, že po Depayově nástupu se nizozemská ofenziva dramaticky zvedla; Janssen je skutečně fotbalista k ničemu. Ale stejně.

2. Na nejvýraznější nizozemské postavy se nelze spolehnout, i když jsou fotbalově lepší než ostatní. Pokud si odmyslíme Depaye, jsou papírově největšími oporami Oranjes Matthijs de Ligt, Virgil van Dijk a Frenkie de Jong - a hlavně de Ligt s de Jongem svými výkony víceméně kopírovali Nizozemsko jako celek. Tedy skvělé momenty, ale taky spousta drobných (i větších) zaváhání, pozičních lapsů i očividných chyb. De Ligt si na kraji stoperské trojice hlavně v první půli vyloženě nevěděl rady s Ismaïlou Sarrem, a kdyby senegalský křídelník dával přesnější pasy, nebo kdyby na hrotu místo Boulaye Dii stál někdo s lepším periferním viděním, mohlo být víceméně rozhodnuto už někdy po hodině hry. Takto si Dijk svoje vápno uhlídal takřka bez problémů, i když i on párkrát vystoupil mimo pozici (což ale Senegalci nedokázali potrestat).

Frenkie de Jong je pak kapitolou sama pro sebe. První půlhodinu byl skvělý - rychlý, kreativní, v porovnání se senegalskými skálami středu pole působil jako zjevení. A pak, ve 29. minutě, obří hrubkou málem nabil soupeři na gól. Po změně stran takto zbytečně ztratil míč ještě několikrát, hlavně situace z 65. minuty přímo volala po senegalské brance. Mladý středopolař evidentně umí skvěle číst hru i rozdávat balony, je ho plné hřiště, umí si naběhnout, vytvořit přečíslení, vymyslet gólový brejk (a asistovat na vítěznou trefu). Stejně tak evidentně ale na něj není při hře vždy spoleh. Efektivnější týmy to budou trestat.
1. Američané pochopili, že nesmí za žádnou cenu dovolit Walesu dostat se do hry, a tak začali na 120%. Hned od prvních vteřin převzali iniciativu, a než se Velšané na hřišti vůbec rozkoukali, už museli čelit dvěma brzkým standardkám. Právě tento "all in" přístup ze strany Berhalterova týmu soupeře viditelně zaskočil; Američané dobře věděli, že je čeká dobývání početného bloku, a rozhodli se s velšskou letargií bojovat o to větším množstvím vynaložené energie. První dvě gólovky jsme tak viděli už po deseti minutách; pak se sice evropský celek zkonsolidoval a držel si dotěrného soka přiměřeně od těla (až do gólu), zároveň ale celou první půli platilo, že doopravdy hrát chtěl pouze jeden tým.

Vědělo se, že USA mají výrazně mladší a hladovější výběr, co mě ale (příjemně) překvapilo, byla systematičnost jejich útoků - i když prakticky veškeré nebezpečí přicházelo z křídelních prostor, což by teoreticky mohlo být pro velšskou středovou šestici obstojně bránitelné i čitelné, Američané vytáhli nečekaně široký arzenál. V přechodové fázi to šlapalo, overlapy obou beků (zejména jednoho z mužů zápasu, Antoneeho Robinsona) držely Wales přišpendlený k vlastnímu vápnu, a mladíci v bílých dresech se prosazovali i individuálně, ať už mluvíme o Pulisicovi (který toho sice i dost zkazil, ale to jen proto, že se nebál brát hru na sebe), Weahovi nebo Musahovi. Kontrola míče, periferní vidění, narážečky, práce s prostorem, tohle všechno americká jedenáctka splňovala na úrovni týmu, jenž si zaslouží startovat na mistrovství světa.

Wales sice takticky dlouho odolával ve víře, že soupeřův drajv a elán nemohou vydržet celý zápas, jenže nakonec ještě před přestávkou na tuto bohorovnost doplatil - ano, ono jim to skutečně celý zápas nevydrželo (vlastně jen jeden poločas), ale k vedoucí brance se dostali i tak a Velšanům, zabarikádovaným hluboko ve svém 5-3-2, nebyla nic platná ani početní převaha. Nebojácnost se vyplatila.

2. Jakmile ale Velšané na jejich obranu trochu zatlačili, okamžitě se začala hroutit. A toto je logicky druhá mince toho, že vysíláte na MS takto mladý a nezkušený tým. Američané nastoupili v poměrně klasickém 4-3-3, kdy po zisku míče šli okamžitě do stran (ať už přes křídla nebo vytažené beky); bylo to celé hodně nahoru dolů a hodně intenzivní. Po ztrátě jim ale nezbývalo než rychle sprintovat dozadu a tahat za záchrannou brzdu často ještě v záložních prostorech, protože Robinson na levém beku hrál opravdu vysoko a jeho protějšek Dest se sice držel více zpátky, ale ten je zase známý tím, že bránit spíš neumí. Takto si hráči USA vykoledovali hned dvě žluté karty ve dvou minutách v samém úvodu utkání, kdy se jim dvakrát vysmýkl Nico Williams; oba zákroky přišly někde kolem středového kruhu, nebyly ale úplně zbytečné. Berhalterův výběr je totiž opravdu komfortní jen tehdy, když je míč daleko od jeho vápna.

Dokud se činnost americké defenzivy omezovala na klidné přenášení hry ze strany na stranu, distribuci míčů a hledání nabíhajících Pulisice s Weahem, fungovalo to parádně. Šéf obrany Tim Ream je na míči dominantní, dokáže rozdat přihrávku, umí zkonsolidovat hru a otevřít prostor. Jenže to platí pouze v případě, že na něj nikdo netlačí. A u jeho kolegy Zimmermanna můžeme říct v podstatě totéž.

Prakticky hned v první velšské pološanci po změně stran se navíc ukázalo, že ani gólman Matt Turner jistotou zrovna neoplývá, a když Ream ještě ke všemu začal pod tlakem hořet a v rychle navíc dostal žlutou, bylo jasné, že defenzivu čeká ještě dlouhý poločas. Berhalter sice vystřídal matného McKennieho explozivním Aaronsonem, což opět trochu vrátilo těžiště hry alespoň o pár metrů dále od amerických stoperů, ale nějaká osudová hrubka prostě visela ve vzduchu. Nakonec ji vyrobil Zimmermann, když deset minut před koncem nesmyslně zboural Balea ve vápně.

Chce to zkrátka lepší balanc, protože takto nastavené tempo USA jednoduše nemůže udržet - ani na ploše jednoho zápasu (od nějaké 65. minuty už hráči tahali nohy a chytaly je křeče, kromě Robinsona, který má třeba troje plíce), natož pak po celý turnaj. Vstup na scénu to byl impozantní, ale lze jen těžko udržet vítězství, pokud vaši hráči na konci fyzicky úplně odejdou.


1. Velšský tlak vypadal jinak než americký; vůbec celý zápas Cymru působil tak nějak... oldschool. Když se po změně stran obrátily role obou týmů a vyburcovaný Wales začal s dobýváním americké branky, bylo fascinující porovnávat Pageovu představu o ofenzivním náporu s tou Berhalterovou. Zatímco totiž USA na hřišti v prvním dějství vířilo, bylo to celé hodně dravé, hodně v pohybu a plné různých malých signálů, náběhů a přihrávek do meziprostorů kolem červeného bloku, Wales se rozjížděl jako dieselová lokomotiva - a jakmile se rozjel, bylo o to těžší jej zastavit.

To mimochodem platí o celém zápase; Pageova dinosauří taktika v první půli evidentně krachovala už po několika minutách, přesto se ale začínala pozvolně měnit až někdy na konci poločasu, jako by samotný akt nějaké rychlé změny (nebo rychlého čehokoliv) byl pro Wales fyzicky náročným úkolem, jako odvalit holýma rukama obří balvan složený ze stoperů a středních záložníků. Byl to systém, ve kterém vlastně i docela zaniklo, že Aaron Ramsey je pozičně většinu času mimo; že Mepham nestíhá; že Daniel James je na hřišti víceméně jenom pro okrasu.

Závěrečných 30-40 minut jsme ale totéž viděli i na druhé straně: velšský tlak byl čím dál větší, bylo to jako svírání amerických mladíků (a Reama) do jakéhosi obřího červeného svěráku. Američané byli ve svém náporu kreativní a energičtí, Velšané fyzičtí, tvrdí a metodičtí. Jako by se s každou další minutou přesouvali o pár centimetrů blíž vápnu, jako lavina. Netrvalo dlouho a přišel první Turnerův zákrok, pak Mooreho hlavička těsně nad břevno, a pak vyrovnávající penalta - která, v kombinaci tohoto velšského "utahování šroubů" a čekání na nějakou kalamitu od Zimmermanna s Reamem, nemohla překvapit asi vůbec nikoho.

2. Pageova strategie je sice až bolestivě jednoduchá, ale Wales má hráče, díky nimž prostě může fungovat. A rovnou bychom mohli dodat, že se na to kouká celkem blbě; ostatně i ten velšský tlak nebyl bůhvíjak oslnivý pro nezaujaté fanoušky, prostě to práskali dopředu, žádná snaha soupeře elegantně rozebrat; spíš tak nějak umlátit. Ale je to 1:1? Je to 1:1. Mají bod? Mají.

Rob Page nastupuje v čitelném rozestavení: tři stopeři, tři střeďáci (v čele s vyčpělým Ramseym), dva beci, dva forvardi. Dnes to byli zkraje zápasu Gareth Bale (pochopitelně) s Danielem Jamesem. Na čemž asi v prvním dějství nezáleželo, protože míč se na americkou půlku stejně skoro nedostával, ale jakmile Velšané začali postupovat dopředu, James (kterému to na Euru mnohem víc slušelo na křídle) vyklidil pole a přišel stožár Kieffer Moore, a s ním i velkoklepý návrat jediného velšského ofenzivního taktického modelu - vzít míč a trefit stožár.

Fór je v tom, že Moore je na tenhle devadesátkový styl ideálním fotbalistou - a v Garethu Baleovi má Cymru k dispozici jakéhosi podivného kyborga, který v červeném dresu sprintuje po vlastní ztrátě 50 metrů dozadu, míč vybojuje zpátky a zase se s ním běží dopředu, jako by se nechumelilo. Který v klubu může klidně prosedět půl sezony, ale pak v nastavení za stavu 1:1 napřahuje na gól z půlky hřiště - nakonec se nedostal ke střele, ale kdyby se k ní dostal, můžete si být jisti, že by to trefil. Protože takhle prostě Gareth Bale v nároďáku funguje. Je skvělý bez ohledu na to, jestli hraje skvěle nebo ne.

A to je všechno - nasadit pasivní blok, nechat soupeře vyčerpat, pak vyslat věž a rozhodnout ze standardky. To je celý velšský plán. Nebuďme překvapení, až s ním zase dojdou do play-off jako loni na Euru; oni ho totiž fakt umí.