Zápisník z Kataru XVIII. aneb Evropské semifinále? Noppert!

První čtvrtfinálový den v Kataru měl podle papírových předpokladů naladit publikum na velkolepé derby v semifinále - Brazílie vs. Argentina, Neymar vs. Messi, souboj dvou největších předturnajových favoritů o právo vyzvat jménem Jižní Ameriky (pravděpodobně) evropského finálového soka. Argentina nakonec skutečně postoupit dokázala. Hrát ale nebude s Brazílií, nýbrž s Chorvatskem.

Neymar & spol. přitom v odpoledním duelu působili na hřišti dobrým dojmem; ačkoliv Chorvati se určitě ukázali v lepším světle než posledně proti Japonsku, směrem dopředu jim chyběla centrální myšlenka, takže výsledné skóre 0:0 se tak nějak nabízelo. V nastaveném čase ale Kanárci přepli na vyšší obrátky a byl to právě Neymar, kdo je poslal do vedení (a zároveň tím vyrovnal historický rekord Pelého v počtu tref ve žlutozeleném dresu). Vatreni byli na kolenou... než je do zápasu vrátili sami Brazilci hrubou taktickou chybou, když se v samém závěru prodloužení trestuhodně vykašlali na bránění chorvatského brejku. 1:1, penalty... a tam už vládne Dominik Livaković. Stejně jako proti Japoncům, stejně jako v roce 2018.

Kouč Tite tak podruhé za sebou končí na MS ve čtvrtfinále a další šanci na reparát už nedostane - hned po závěrečném hvizdu totiž oznámil svoji rezignaci. Totéž platí i pro Louise van Gaala, třetího nejstaršího trenéra v dějinách Mundialu. Jeho Nizozemsko se proti lehce favorizované Argentině dlouho vyloženě trápilo, prohrávalo po zásluze 0:2 a vypadalo to, že si po odpoledním dramatu navečer přece jen trochu "odpočineme". Jenže van Gaal vytáhl v poslední čtvrthodině nečekanou změnu strategie, Oranjes bleskově vyrovnali na 2:2 a v prodloužení se probránili k dalšímu pokutovému rozstřelu.

Tentokrát ale matador na nizozemské lavičce nevytáhl stejný trik jako v roce 2014, kdy poslal na penalty do brány specialistu Krula, a v souboji s Emilianem Martínezem nizozemští střelci dvakrát selhali. Naopak Albiceleste udrželi nervy na uzdě a po rozhodující trefě Lautara Martíneze - který se tak vykoupil za dosavadní špatné výkony - slaví postup mezi nejlepší čtyřku.

1. Je načase si to definitivně přiznat: Chorvaté nejsou z této planety, co se fyzické výdrže i psychické odolnosti týče. Tolik 120minutovek, tolik penaltových rozstřelů. Pro Vatreni vlastně pořád, absurdně, platí, že vyřazovací klání mistrovství světa takovým tím normálním způsobem (tedy po 90 minutách) ovládli naposledy roku 1998. Letos na mundialu dohromady vedli po dobu 57 minut (proti Kanadě). Přesto přese všechno jsou teď ve už svém třetím semifinále a budou se pokoušet o druhou finálovou účast. Neuvěřitelné.

Co to činí ještě více neuvěřitelným, je styl fotbalu, jakým se Chorvaté prezentují - styl, který žádné úspoře energie rozhodně nenahrává. Vezměte si takového Matea Kovačiće, jenž si v Kataru získává pověst naprostého krále represinku, přičemž mu včera byla extra naložena povinnost zvláště důrazně dorážet na Lucase Paquetu, kterého kouč Dalić správně identifikoval jako jeden ze stavebních kamenů brazilské rozehry. Částečně Danilovým chováním a částečně Kovačićovým tlakem se Paquetá velkou část zápasu choval vlastně jako pravý záložník, podstupoval zbytečně moc duelů (s mizernou úspěšností), byl paralyzován.

Nejvíc přímé nátlakové aktivity (9) v týmu přitom předvedl 33letý Ivan Perišić, zatímco další zbytnění nesmrtelnosti v osobě Luky Modriće se celý zápas dle předpokladů vypořádávalo s nárazovou osobní obranou Casemira. Možná si vzpomenete na situaci z druhého poločasu, kdy se defenzivní záložník Brazílie s chorvatským dirigentem vytáhl tak nahoru, že byl chvíli nejvýše postaveným Brazilcem. Modrić měl veškeré právo na to být otrávený, a přece právě jeho vyhraný souboj s nezkoncentrovaným Casemirem stál na počátku vyrovnávací branky. Casemiro tehdy mimochodem nemohl/nechtěl faulovat za druhou žlutou poté, co tu první vyfasoval za faul neúnavného Andreje Kramariće, který si furt někam nabíhal, přestože ho jeho spoluhráči skoro ani nechtěli nacházet. Také on mohl být v době střídání otrávený. A nebyl.

2. Další čtvrtfinálový krach Brazílii rozhodovaly detaily. Z mundialu 2006 se Brazilci poroučeli předčasně už mezi nejlepšími osmi kvůli velké show Zinedina Zidana, z toho následujícího zase kvůli velké "show” Felipeho Mela (kombo vlastenec + šílená červená) a vlastní branka je svedla na scestí také před čtyřmi lety, hned zkraje osudného duelu s Belgií. To všechno byl pech, který možná ani nešlo ovlivnit, ale člověk aspoň měl na co poukázat - a pořád si tyto faktory s odstupem času vybaví. Letošní čtvrtfinále? Tite neudělal žádnou velkou chybu, vyrovnávací gól byl kombinací dobře sehraného brejku a haluzní teče, šancí měla Brazílie dost na rozhodnutí, ale zároveň ne tolik jako třeba proti té Belgii. Je to takový ukázkový "shit happens” zápas, nad nímž by se dalo mávnout rukou a říct "příště”, kdyby... nešlo o Brazílii, speciálně s její věkovou skladbou, kdy Neymarovi bude příště 34.

Proto ano, pojďme se nyní pitvat v detailech, které dost dobře rozhodovaly. Zaprvé, těžko se ubránit dojmu, že metr rozhodčího Michaela Olivera výrazně (ne)poznamenal průběh utkání. Že měl jít ven Danilo za dva očividně žluté fauly, je nezpochybnitelné, ale ještě předtím se měl dávno pakovat Marcelo Brozović, který těch žlutých faulů stihl spáchat aspoň trojlístek. Cynické zákroky beze snahy hrát míč, nejlépe ještě zezadu, se typicky oceňují žlutou kartou i v "drsné Anglii” (a Oliver takhle taky začal pískat včerejší drama), ale zde to přestalo platit vždy v okamžiku, kdy měl někdo na kahánku. Brozović je klíčovou postavou tohoto Chorvatska a odehrál další důležitý part, jen měl být pro tři fauly v obranné třetině kratší.

Zadruhé, ačkoliv komentátor ČT ujišťoval, že se Brazílie na penaltový rozstřel připravovala, já to zkrátka neviděl. Brazilci možná trénovali pokutové kopy, to ano (bylo by divné, kdyby ne), ale příprava není jen o tom - a patrně ji výjimečně podcenil sám veterán Tite. Totiž, že na výběr prvního a čtvrtého střelce má být kladen největší důraz, to se dočtete v nejedné knize (zejména Twelve Yards od známého studenta "desítek” Bena Lyttletona), protože je statisticky dokázáno, že právě v těchto fázích rosztřelu se nejčastěji rozhoduje. Tite přesto právě na tyto kopy nominoval 21letého Rodryga, který je na svém prvním velkém turnaji (včetně těch dorosteneckých i juniorských!), a Marquinhose, který penaltu kopal podle všeho jen jednou v životě (na Copě 2019), ovšem teprve jako druhý v pořadí, pod menším tlakem. Neymar se k ní mezitím postavil 74krát (měl jít poslední), Thiago Silva má bilaci 3/3...

3. Vlastně ne, Tite udělal zásadní chybu... před začátkem a pak znovu ve 105. minutě. Když Alexe Sandra skolily zdravotní trable, rozhodl se brazilský kouč využít nedávné zkušenosti Danila s levým stoperem v Juventusu a učinit z něj invertovaného levého beka, který se v držení míče chová de facto jako jedna (levá) polovina double pivotu s Casemirem. Právě takhle Brazilci smetli Jižní Koreu, a právě takhle vykopli také proti Chorvatsku (rozestavení 3-2-5) - jen s výrazně horší efektivitou. Danilo i Casemiro teď byli rádi za 60% úspěšnost při rozbíjení defenzivních linií soupeře; v osmifinále se na progresivní přihrávce pyšnili 85%, respektive 76% přesností. To dávalo smysl. Chorvaté soustřeďují své defenzivní aktivity na střed hřiště, který je neustále zahuštěný, a Danilo tak najednou neměl kudy tvořit.

Na druhé straně hřiště byl zároveň právě Danilův kanál bezstarostně větrán Josipem Juranovićem, jehož rychlost a urgence ústily v několik (polo)nebezpečných situací. To se nicméně spravilo počínaje druhou půlí, kdy se Danilo začal držet více u lajny a Juranovićovo řádení veskrze ustalo. Brazilci takhle šli do prodloužení s tím, že si v poslední půlhodině vytvořili zhruba pět slibných palebných pozic, kdežto soupeř se nezmohl na vůbec nic. Potom v první půli prodloužení udeřil Neymar, a tak zdánlivě stačilo jen udržet kurz... vyřešeno.

Až na to, že Tite se v oné 105. minutě rozhodl vysvléci nedoléčeného Alexe Sandra, přesunout Danila zase doprava vůči úplně jinému typu křídelníka (namísto do středu orientovaného Pašaliće čelil driblérům Perišićovi/Oršićovi) za hráče, který nebrání (Antony), k tomu nahradit Paquetu defenzivněji laděným Fredem, a začít opatrně bránit. Takový byl najednou plán, a Tite se tím vydal do jámy lvové. Namísto 62 % držení míče v první čtvrthodině si najednou kanárci vystačili s ubohými 29 %, přičemž - jak dlouho víme - Chorvaté nejraději útočí po levé straně, kudy také okamžitě (vědomi si slabiny) začali vést většinu postupných útoků. Také ten jeden brejk, který nalomil favoritům srdce, byl veden podél levého koridoru - a umožněn jednoduchým vylákáním lehce dezorientovaného Danila do středu hřiště.

(td)

1. Lionel Scaloni vsadil poprvé od začátku na tři stopery a Argentina většinu zápasu ovládala tempo hry. Protože Nizozemci zásadně nastupují bez křídel a všechny hráče s výjimkou wing-backů Dumfriese s Blindem staví nominálně doprostřed, byl argentinský zápasový plán relativně jednoduchý - přetížit kraje hřiště a odstřihnout hlavně Dumfriese ze hry. Scaloni proto začal tím, že "vyrovnal" nizozemské síly na hřišti; dvojice stoperů by mohla mít problémy s rychlými náběhy a pohybem zdvojeného útoku Oranjes, přepnutím do 3-5-2 ale Albiceleste tuto hrozbu eliminovali.

Na druhou stranu toto rozestavení v podstatě "odsoudilo" argentinské beky Acuňu s Molinou k soubojům 1 na 1 s jejich protějšky v oranžových dresech - tedy alespoň na papíře. Zkraje zápasu to také chvíli vypadalo, že potenciálně rozhodujícím faktorem mohou být souboje Acuni s Dumfriesem: oba borci se na hřišti přetlačovali, nepouštěli jeden druhého do náběhů, čímž se v podstatě eliminovali navzájem. V takovém modelu by ale každá chyba mohla být teoreticky fatální. Scaloni, který se v první hodině utkání projevoval jako takticky mnohem flexibilnější trenér (což vzhledem k dosavadního průběhu turnaje nemohlo překvapit vůbec nikoho), proto vysunul Alexise MacAllistera z pozice LCM více na křídlo: místy tak argentinská sestava (s míčem na noze) vypadala spíše jako 3-4-3, s Messim napravo a Álvarezem na devítce. Takto dokázali Jihoameričané Dumfriesovu stranu v ofenzivě přetížit a zatlačit nejproduktivnějšího nizozemského wing-backa hlouběji do defenzivy.

Po ztrátě se pak Acuňa zatahoval hluboko na LB, na rozdíl od Moliny, který využíval defenzivnější hry Daleyho Blinda a pressoval výše na hřišti; když pak Albiceleste vyrazili opět dopředu, suploval Molina ostré křídlo, stahující se do meziprostorů v nizozemské obraně (viz jeho pohyb před vedoucím gólem). Jeho uvolněný post na RWB zaujímal Rodrigo De Paul, včera nezvykle vytlačený na kraj; pravděpodobně šlo ale o Scaloniho záměr, z výše nastíněných důvodů. De Paul se tak několikrát přirozeně "spároval" s Blindem, což donutilo Akého hlídat Molinu na křídle a v defenzivě Oranjes tak vznikaly díry tak akorát pro Messiho.

Co se týče úvodní taktické bitvy, působil van Gaal překvapivě nemohoucím dojmem - všechny tyto systémy se v podstatě nabízely, Scaloni nevymyslel nic revolučního, pouze dobře využil přirozených nedostatků nizozemského rozestavení, a zkušenému kouči trvalo nesmírně dlouho, než přišel na nějaký protilék. Připočtěme k tomu Álvarezovo dotírání vepředu, kterým mladý forvard City zabraňoval Oranjes vyvážet míče z obrany v klidu k režisérovi de Jongovi, a určitou Dumfriesovu tvrdohlavost - jak jinak chcete titulovat hráče, který zkouší pořád dokola to samé bez ohledu na to, jestli to vychází nebo ne? - a výsledkem je komfortní kontrola herního obrazu po více než dvě třetiny duelu. Ačkoliv musíme pochválit i defenzivní činnost Oranjes: největší argentinské šance nepřicházely postupnou výstavbou hry, ale skrze individuální momenty jejich hráčů, hlavně Messiho.

2. Nizozemsko srážely stejné chyby, které jsme viděli už v předchozích zápasech. A to i přesto, že Oranjes po velké části utkání zvládali držet míč a Argentina regulérně hrála na brejky; mnohem více to ale vypadalo jako Scaloniho plán, ne van Gaalův. Jednasedmdesátiletý lodivod je pověstně paličatý ve svém lpění na oblíbených systémech, které sice často fungují, ale pokud ne, má velké problémy je změnit - v takovém případě totiž nehraje jen proti soupeři, ale i proti vlastnímu egu. A katarský turnaj je toho skvělým příkladem.

Van Gaalova sestava připomíná uprostřed hřiště jakýsi obrácený diamant - přesýpací hodiny? - ve svém lpění na středové formaci 2-1-2, kryté zezadu třemi stopery a ze stran wing-backy. "Formálně" se nejčastěji uvádí 3-4-1-2, reálně se tato formace plynule přesouvá z defenzivního 5-2-1-2 do útočného 3-1-2-4 podle pozic Dumfriese s Blindem. Už Gustavo Alfaro, argentinský kouč Ekvádoru, nicméně ve skupinové fázi tento systém dokázal přečíst a eliminovat - a Scaloni vlastně vymyslel v podstatě to samé. Na toto měl být nizozemský kouč připravený. Nebyl.

Prvním problémem Oranjes je fakt, že sice mají 8 hráčů postavených na různých pozicích ve středu pole, ale nedokážou dominovat, i když drží míč. Často propadají v pressingu, hrají pomalu, nezvládají zúročit početní převahu v cokoliv kreativního nebo nebezpečného. Také kolem středového kruhu ztrácí dost balonů a sami tak pouštějí soupeře do zápasu. Včera jsme tak sledovali Depaye stahujícího se hlouběji a hlouběji, aby byl blíže k de Jongovi; s odstřiženým Dumfriesem mu ani nic jiného nezbývalo.

De Jong, který v předchozích zápasech často operoval hluboko pod stopery, zůstal tentokrát výše na CM; naopak Blind, jemuž se na kraji proti argentinské přesile nedařilo, operoval často jako LCB a Nathan Aké se coby Messiho hlídač vytahoval do zálohy (předtím, než van Gaal přepnul na čtyři vzadu a postavil Akého na LB). To se ale stále bavíme o několika klíčových hráčích. Druhý střední záložník - včera de Roon v prvním poločase a Koopmeiners ve druhém - je pozicí, která pro Oranjes po celý turnaj prakticky neexistovala. A totéž můžeme říct o postu druhého forvarda (Bergwijn / Berghuis). Trenér na těchto dvou místech zkoušel nové hráče prakticky zápas co zápas, ale žádný z nich se ne a ne chytit. Toto je systémový problém, ne individuální. Je těžké získat převahu ve středu pole, když sice máte v určitých prostorech na hřišti víc hráčů, ale nedokážete je smysluplně využít.

3. Oranjes nakonec vyrovnali zápas díky taktickému návratu do 80. let. Louis van Gaal proto nejprve v 65. minutě stáhl Blinda, jehož pozici na LB zaujal Aké (viz výše), a Nizozemci se přeskupili do 4-3-3; to byl ale jen přechodový krok k finálnímu 4-4-2 / 4-2-4. Vůbec poprvé na turnaji Nizozemci radikálně změnili taktiku - a fungovalo to! S Luukem de Jongem a Woutem Weghorstem na hřišti vyhodil jejich kouč veškeré složité plány z okna a rozhodl se argentinskou defenzivu prostě umlátit: když to nešlo středem ani po stranách, půjde to vzduchem. Takové ostrovní. Vzpomněl jsem si na Afcony před nějakými 10 lety. V jednoduchosti je krása.

Mimochodem - jakkoliv van Gaal tahal v souboji obou stratégů od začátku za kratší konec, co se střídání týče, namazal si Scaloniho na chleba. Nečekaná a náhlá sázka na "nákopy + dvě věže v šestnáctce" Argentince vykolejila natolik, že prakticky okamžitě začali na hřišti působit nekomfortně a oba góly tak nějak visely ve vzduchu (hehe). A i když to může vypadat jako zoufalý all-in pokus na poslední chvíli, přijde mi, že van Gaal s touto variantou počítal: sáhl k ní v okamžiku, kdy Albiceleste pomalu docházely síly na křídlech a zatahovali se hlouběji do středu pole a do defenzivy, s vědomím toho, že jim stačí ubránit dvoubrankový náskok. Vůbec poprvé se tak na hřišti začaly objevovat prostorové kapsy k případným centrům do argentinského vápna, a Nizozemci toho využili na 100%.

Scaloni sice zareagoval nasazením stopera Pezzelly, který se oběma novým hrotům v oranžových dresech měl fyzicky vyrovnat, ale proč stahoval rovněž vysokého Romera místo Lisandra Martíneze? Proč poslal ze hřiště Rodriga De Paula s Juliánem Álvarezem, jejichž práce v prostoru a neúnavný pressing představovaly stěžejní prvky argentinského herního plánu? V podstatě každé Scaloniho střídání znamenalo graduální oslabování modrobílé jedenáctky. Van Gaal možná měl (šílený / geniální / nehodící se škrtněte) nápad, ale ono by mu to nevyšlo, kdyby na argentinské straně (správně) nevycítil jisté uspokojení.

V prodloužení pak Nizozemci mohli - a měli - zatlačit na vedoucí gól. Vývoj zápasu a psychická pohoda byly na jejich straně. Že se van Gaal místo toho rozhodl nastavenou půlhodinu prostě odbránit a čekat na penalty se zpětně jeví jako chyba - chyba, která předcházející zázračné vzepětí de facto vynulovala. Škoda pro Oranjes. Za celý zápas si ale Argentinci zasloužili postoupit více.

(dz)