Francouzské léto roku jedna (4/6): Muž, který odmítl předsudky

Ve čtvrté části seriálu o změnách v Ligue 1 se podíváme na jih Francie, kde v uplynulé sezoně nebylo o úspěchy nouze - Marseille si zajistila přímou účast v Lize mistrů, ale skutečným tahákem byl nenápadný výběr Nice, který šokoval konečným čtvrtým místem. To může být zároveň ukazatelem zajímavého trendu.

Samotný fakt, že jeden z podceňovaných týmů překvapil a vystoupal na pohárové příčky, přitom není ve Francii žádnou novinkou - jde naopak spíše o osvěžující tradici. Co je ovšem hodné obdivu, je způsob, jakým Nice tohoto úspěchu dosáhlo - výběr Claude Puela totiž smetl konkurenci odvážným ofenzivním fotbalem, místo na destrukci vsadil na kreativitu a místo filozofie "hlavně nedostat branku" se řídil podle kréda "dát více gólů než soupeř". To v Ligue 1 rozhodně není nic obvyklého; stačí se podívat na předchozí černé koně - Auxerre skončilo třetí se skóre 42:29, Toulouse vybojovalo čtvrtou příčku při bilanci 45:27, Nancy předtím dosáhlo téhož umístění díky skóre 44:30. Dokonce i mistrovský Montpellier, ač se opíral především o výborný útok, slavil úspěch z velké části díky vynikající obraně, když obdržel pouhých 34 branek; Nice oproti tomu inkasovalo hned šestačtyřicetkrát, což se však podařilo vyvážit 57 zásahy do soupeřových sítí. Výsledkem bylo nejlepší umístění od roku 1976 (2. místo), zatímco Darío Cvitanich se s devatenácti trefami stal nejproduktivnějším střelcem týmu od Nenada Bjekoviće (29 gólů v sezoně 1978/79).

Úspěch Nice je o to impozantnější, že za vlády předchozích koučů Érica Roye a Reného Marsiglii nebyli Les Aiglons nikdy považováni za tým, který by hrál nějak atraktivní fotbal - naopak, pokud člověk rychle potřeboval příklad klasického "nabušeného" celku ze spodní poloviny tabulky, praktikujícího silový, nátlakový, soupeři vrcholně nepříjemný a nezaujatému divákovi stěží zajímavý styl, sáhl často právě po Nice. Progres, který Puel s týmem během jediného roku udělal, se přitom nezrodil z čistého nebe - management klubu dlouhodobě prokazuje obdivuhodnou orientaci na přestupovém poli a funguje celkově bezproblémovým, zdravým způsobem; Puel pouze konečně vytěžil maximum z potenciálu, který se v červenočerném prostředí skrýval, a nezastavil ho ani pomalejší rozjezd (pouhých 9 bodů z prvních 10 zápasů). Nice pod jeho rukama rozkvetlo v jeden z nejzajímavějších týmů v zemi, a jako by jeho vedení chtělo symbolicky vyjádřit definitivní konec upachtěného fotbalu doprovázejícího každoroční boje o záchranu, ponesou hráči od nové sezony na hrudi obměněný klubový znak.


Fotbal podle Puela

Jedenapadesátiletý Puel strávil celou aktivní hráčskou kariéru v Monaku, za nějž nastoupil během sedmnácti let k téměř pěti stovkám zápasů, a to na pozici defenzivního záložníka - říká se, že právě ze stažených středopolařů se díky vynikajícímu přehledu na hřišti stávají v trenérských angažmá ti nejlepší taktici, a charismatický kouč Nice to plně potvrzuje. Právě umění postupně budovat ambiciózní tým, schopný "převézt" každého soupeře a dosáhnout tak na velmi zajímavé příčky, mu nakonec vyneslo lukrativní angažmá v Lyonu - to už měl za sebou krátké působení v mateřském knížecím klubu, jemuž hned v první sezoně pomohl k titulu, a šest úspěšných let v Lille. U Les Gones se však přemýšlivému stratégovi příliš nevedlo; právě s jeho nástupem totiž skončila předlouhá šňůra sedmi titulů v řadě, a přestože během tří let u kormidla dokázal dosáhnout historického semifinále Ligy mistrů (a to včetně památného postupu přes Real Madrid), absence trofejí nakonec způsobila, že si musel balit kufry už v létě 2011, rok před vypršením platné smlouvy. Šlo o rozumné řešení - Puel už týmu evidentně neměl co dát, jeho pečlivý a v podstatě nenápadný styl vedení týmu pod tlakem lyonské touhy po trofejích zkrátka nefungoval, a i sám vyčerpaný trenér cítil, že si potřebuje odpočinout.

Když jej proto po roce bez práce kontaktoval management Nice, většina pozorovatelů zůstávala rozpolcena - jistě, právě Puel od začátku vypadal jako někdo, pod jehož rukama může z tvárného kádru Les Aiglons vyrůst něco skutečně zajímavého, jenže zároveň mělo jít o jeho první přímou zkušenost s bojem o záchranu, a navíc nikdo netušil, jestli je Nice po třech letech života "ze dne na den" pod vedením Didiera Olle-Nicolleho a zmiňovaných Roye s Marsigliou připraveno vrátit se na koncepční cestu, již se předtím se střídavými úspěchy snažil nastolit Frédéric Antonetti. Ukázalo se, že možnost nechat nového kouče postavit tým k obrazu svému byla tím nejlepším možným řešením - Nice nyní opravdu trochu připomíná Lille pod Puelovou vládou, ačkoliv je samozřejmé, že klub nemá k dispozici takovou oporu v historickém, sportovním ani fanouškovském zázemí, a je ve hvězdách, jaké ambice vlastně bude mít a jak budou jeho další cíle vypadat v blízké budoucnosti.

Prošedivělý stratég si na Azurové pobřeží minulé léto nově přivedl nadpoloviční většinu základní sestavy - a ve světle tohoto faktu dává smysl i ono zmiňované delší sehrávaní. A přestože se například od lyonského "balíčku" Jérémy Pied - Thimothée Kolodziejczak možná daly očekávat výraznější výkony, jako celek šlapalo Nice výborně a prakticky všechny důležité posily do Puelova systému zapadly jako ozubená kolečka do předem vykonstruovaného soukolí. Éric Bauthéac? Jedno z nejlepších levých křídel ligy, hráč s geniální kopací technikou a přirozeně kreativním myšlením. Valentin Eysseric? Přirozená "desítka", která se v jednadvaceti letech zařadila mezi nejvýraznější vyzyvatele Mathieu Valbueny na piedestalu ligového krále na této pozici. A pak jsou tu samozřejmě úspěšně se prosazující plody domácí akademie - trenérův vlastní syn Grégoire, Stéphane Bahoken, Alexy Bosetti či teprve šestnáctiletý Néal Maupay, to jsou všechno Puelovi noví Keitové, Bastosové a Obraniakové; přidejme k tomu postavu sice ne bůhvíjak technicky obdařeného, ale bojujícího a (alespoň loni) v koncovce spolehlivého Cvitanicha, a můžeme se pomalu začít těšit na další sezonu.

Puelovým rozestavením je 4-2-3-1 a jeho filozofií je dávat šanci mladým a šikovným hráčům, kteří to především umí s balonem, dokážou zatlačit jakéhokoliv soupeře, hrají atraktivní, nečitelný, nátlakový fotbal, zvládají udeřit z bleskových brejků i po akcích pečlivěji vybudovaných rychlými přihrávkami; proto místo poněkud těžkopádných "kolosů" jako naposledy Mouloungui či Guié Guié najednou běhají v červenočerném dresu Bahoken s Bosettim, proto svoje místo v šatně opustili fotbaloví dělníci jako Kafoumba Coulibaly nebo Drissa Diakité. Důležitým prvkem, který v takto koncipovaném týmu drží vše pohromadě, je kromě nezměrného nadšení a chuti do hry i možná překvapivá psychická výdrž; když Les Aiglons nastupovali začátkem dubna na hřiště nebezpečného Toulouse, měli v zádech tři prohry ze čtyř zápasů, pád na šesté místo v tabulce, a zdálo se, že jejich skvěle rozehraná sezona bude ukončena pádem do (i tak plně uspokojivého) klidného středu tabulky. Vedení se v tomto divokém utkání přelévalo ze strany na stranu; ještě na počátku 90. minuty vedlo Nice 3:2, jenže potom za Toulouse vyrovnal Ben Yedder, a to měl být efektivní konec pohárových nadějí. Spása přišla až ve třetí minutě nastavení z kopačky defenzivního záložníka Kévina Anina, Nice se dokázalo odrazit k silnému finiši a nakonec za sebou nechalo jak silné ASSE, tak i zkušeného favorita z Lille. Buďme zvědavi, co se stane, až bude po Puelovi potřeba tým skutečně dlouhodobě namotivovat, dodat mu šťávu, chuť k dalšímu překonávání sebe sama - právě tohle totiž zatím vždy vypadalo jako jeho největší slabina.


Zárodky převratu

Že je Ligue 1 příliš defenzivní ligou, tvrdí dokonce i anglická wikipedie, a nemá cenu oponovat - dlouhá léta tomu tak skutečně bylo. Zajímavou statistikou je průměr branek na zápas, který za uplynulou sezonu dosáhl cifry 2,54, což je nejvíce od sezony 1984/85; i to by však škarohlídové mohli smést ze stolu jako čistý vliv hvězdami napumpované Paříže, který nemá pro zbytek ligy žádnou relevanci (a svým způsobem by vlastně ani nebyli daleko od pravdy). Jenže příklad Nice může znamenat skutečnou změnu pohledu, která obchází nejen francouzský, ale obecně světový fotbal - gólů prostě padá celkově více, než tomu bylo ještě v polovině první dekády nového tisíciletí.

Něco takového ovšem nejsou žádné novinky pro fanoušky tří klubů, které otevřenou herní filozofii praktikují dlouhodobě - vedle dobře známého příkladu Garciova Lille jsou to Valenciennes a Lorient (jejichž vzájemný zápas v Normandii mimochodem skončil vítězstvím domácích 6:1, a čtyřbranková remíza Lorientu s Ajacciem drží ročníkový primát pro nejvíce gólů v jednom zápase). Oba tyto celky postoupily do Ligue 1 v roce 2006, a od té doby se pevně drží filozofie "fotbalu pro fanoušky" - Valenciennes pod postupným vedením Antoine Kombouarého, Philippeho Montaniera a Daniela Sancheze, Lorient pevně v rukou dlouholetého lodivoda Christiana Gourcuffa. Zejména oranžovou barvu vyznávající Les Merlus hrají stylem, který místy hraničí s fotbalovým kamikaze - když se Gourcuffovi rozuteklo stabilní duo defenzivních štítů Mvuemba - Romao (Lyon, resp. Marseille), rozhodl se danou situaci místo přivedení plnohodnotných náhrad řešit ještě větším důrazem na extrémně vysoký presink a okamžitý přechod do útoku, a výsledkem bylo osmé místo při divokém skóre 57:58. A fanoušci jsou nadšení - jak Valenciennes, tak Lorient disponují týmy, které na pohárové příčky nemají ambice ani objektivní kvalitu (ačkoliv to se u Lorientu postupně mění), ale jsou zkrátka příliš dobré na to, aby se musely strachovat o holou kůži.

Větším překvapením je proměna Toulouse - dalším směřováním okcitánského klubu se budu podrobněji zabývat v závěrečném díle Francouzského léta, leč, v souvislosti s tématem narůstající útočné převahy neexistuje vedle Nice výraznější příklad. Pod vedením úzkostlivého kouče Alaina Casanovy byl Les Violets dlouho právem vytýkán nedostatek odvahy ve směru dopředu; památný podzim 2011, kdy Casanova nastupoval se čtyřmi staženými středními záložníky a bez jediného klasického forvarda, jen podtrhával obraz klubu coby bojácného manšaftu, který pro samou starost o neprodyšnost obrany (což své ovoce neslo, Toulouse je ve Francii symbolem pro vynikající defenzivu) zapomíná na to, že zápasy vyhrávají branky v soupeřově síti. Letos to i díky 15 trefám Wissama Ben Yeddera neplatilo, jenže společně s produktivnějším útokem začala selhávat zadní vrátka (v čele s brankářem Ahamadou) - výsledné skóre 49:47 je na toulouské poměry skutečně divoké. Něco podobného nečekal snad vůbec nikdo.

Jenže Toulouse je zkrátka týmem středu tabulky - i ono má v kádru příliš mnoho kvality na to, aby se mělo reálně bát namočení do sestupových vod (k tomu v Ligue 1 většinou "nestačí" ani skutečně vážný a dloudobý kolaps - podívejte se na jarní Rennes). Jak k tomu však přijdou ty týmy, pro které je boj o setrvání v lize každodenní realitou?


Svěží vítr od švýcarských hranic

Vypadá to, že podobně - Évian, Bastia, Sochaux i Troyes jsou týmy, které hrají raději dopředu než dozadu, a žádné výrazné oslabení oproti konkurenci to pro ně neznamená. Évian sice za záchranu obrovskou měrou vděčí výbornému tuniskému forvardovi Saberu Khelifovi, ale podstatnou roli samozřejmě hraje i celkový herní styl, který jako by se držel klubových barev bez ohledu na trenéra (byl vlastní Casonimu, Correovi i nyní Duprazovi) - styl, který by snad s nadsázkou šel popsat jako "africký", fyzické, pohybově náročné 4-4-2 s důrazem na ofenzivní fázi, bez kreativní zálohy (angažování Jéromeho Leroye, jehož cit pro míč je přitom bez přehánění jedním z nejlepších, které Ligue 1 za poslední dekádu zažila, skončilo fiaskem), ale zato s vědomím, že případný výbuch se prostou bojovností a zařazením vyššího rychlostního stupně podaří příště napravit. Proti Évianu se zkrátka hraje extrémně špatně - na jednu stranu neumí Les Croix de Savoie hrát "údržbu", což je často stojí cenné body, jenže na druhou dokážou postoupit do finále Coupe de France, porazit Nice 4:0, a dvakrát v řadě se i přes slabý kádr a prognózy o poslední příčce zachránit díky vyloženě agresivnímu, nátlakovému fotbalu.

Podobně agilní a atletická Bastia zase vyvážila vůbec nejhorší obranu (66 inkasovaných branek) padesáti přesnými zásahy, které znamenaly úspěch v podobě dvanáctého místa v nováčkovské sezoně; Troyes se podobný kousek sice nepodařil, ale v jeho případě za to může především skutečně katastrofální podzim, jelikož i přes výrazný jarní vzestup se nabranou ztrátu zkrátka nepodařilo smazat (troyeská zima vlastně není ničím jiným než dalším z řady důkazů - podzimní "zákopové války" vyměnili na jaře svěřenci Jeana-Marca Furlana za iniciativní 4-2-3-1 s cílem držet míč a kontrolovat hru, a posun v jejich projevu na trávníku byl dvousetprocentní).

Na druhou stranu tu máme druhé dva sestupující, Nancy a Brest - Nancy útočná fáze nefungovala vůbec a i v období výborné jarní formy se na každý gól hodně nadřelo, vize brestského kouče Landryho Chauvina o kombinačním fotbalu pak zase narazila na to, že po zimním odchodu Edena Ben Basata nezbyl v kádru vůbec nikdo, kdo by byl schopný přetavit akce zálohy v brankové úspěchy (a opětovný pokus s angažováním "zachránce" Corentina Martinse kandiduje na nejhorší rozhodnutí za několik dlouhých let).


Chameleonova proměna

V úvodním výčtu překvapivých pohárových účastníků z posledních let jsem schválně vynechal Sochaux - jeho tehdejší kouč Francis Gillot, který dovedl Les Lionceaux k páté příčce při výrazně aktivním skóre 60:43, totiž od svého nástupu do Bordeaux představuje nejvýraznější protipól šířícím se ofenzivním tendencím. Les Girondins jsou v současnosti vedle Marseille jediným větším klubem Francie, který se stále řídí heslem "účel světí prostředky", a i díky Gillotově inteligenci a taktické erudici jim to vychází - v první sezoně pod jeho vedením vybojovali Evropskou ligu přes domácí soutěž, v té druhé přes triumf v Coupe de France. Se skóre 40:34 není těžké dopídit se toho, jak vlastně hra Bordeaux loni vypadala - s Cheickem Diabatém, továrnou na důležité branky v klíčových momentech sezony, a do posledního detailu propracovanou obrannou pastí před stabilně výborně chytajícím Carrassem to k úspěchu zkrátka stačilo. Gillot tím v první řadě prokazuje svoji adaptabilnost, jelikož praktikovat tentýž fotbal jako v Sochaux, nemělo by Bordeaux šanci...

...u Les Lionceaux totiž mladý stratég vysílal na hřiště velmi ofenzivní formaci 4-1-3-2, a i pod taktovkou současného kouče Érika Hélyho se slavný klub nevzdává své trademarkové kombinační hry, s níž se i přes výrazné letní oslabení kádru nakonec dokázal zachránit. Daleko spíše než o nějakém lpění na zakotvené, klubu důvěrně vlastní defenzivní filozofii tak současné Bordeaux vypovídá o důležitosti přizpůsobit se specifickým podmínkám složení a celkových možností kádru; fakt, že jej v impotentnosti útoku překonaly kromě Nancy a Brestu pouze bojovné výběry Remeše a Ajaccia, nicméně určitě není důvodem k nějakému chlubení.

Takže jak to s tou situací u dna tabulky vlastně je? Remeš (33:40) říká, že s výbornou obranou jištěnou skvělým gólmanem nevadí ani nefunkční útok, Sochaux doplňuje, že s propracovanou ofenzivní fází není třeba dělat tragédii z defenzivních okének (nebo oken, či místy přímo vitrín). A co na bitvu argumentů ve schématu obrana vs. útok říká největší lokální rival Nice?


Dvojité zadostiučinění v Marseille

Les Phocéens dosáhli druhého místa zejména díky třem faktorům; tím prvním byl bezesporu rekordně úspěšný start do sezony, díky němuž se ani při pozdější kumulaci špatných výsledků nikdy nepropadli mimo pozice zajišťující start v Lize mistrů. Zadruhé - a tady přichází okamžik, v němž své trumfy ve prospěch úsporné herní filozofie vytahuje kouč Élie Baup - dokázalo Marseille mezi 10. březnem a 27. dubnem vybojovat v sedmi zápasech patnáct bodů za čtyři výhry a tři remízy při celkovém skóre 4:0 (rozložit jej na jednotlivé výsledky už není nic složitého). Triumf v nejtěsnějším poměru 1:0 slavili bleděmodří celkem dvanáctkrát, což je téměř třetina všech zápasů a samozřejmě i ligový rekord; došlo to dokonce tak daleko, že se zimní posila, kreativní středopolař Foued Kadir, divákům omlouvala za nedostatek aktivity před soupeřovou brankou, protože pro klub je primárně důležité sbírat body, ne zesměšňovat protivníky. Stříbrný medailista zakončil sezonu se skóre 42:36, takže Kadirovo vysvětlení, jakkoliv logické, fanoušky přirozeně neuspokojilo.

To je přístup, který je v případě Marseille poměrně unikátní - podíváme-li se na elitní šestici, která až do konce bojovala o pohárové příčky, nesdílí jej s Baupem vlastně vůbec nikdo. Holohlavý kouč je vůbec ve francouzském fotbale poměrně svéráznou postavou - jako bývalému brankáři mu princip nepropustné obrany byl vždy cele vlastní, a jím vedené týmy (dříve Bordeaux, Saint-Étienne a Toulouse) nikdy příliš branek nedostávaly. A neslo to i úspěchy - s Bordeaux získal v roce 1999 ligový titul (při skóre 66:29), v ASSE skončil napoprvé šestý (47:34) a Les Violets dovedl ihned po převzetí k třetímu místu (44:43). Jím naordinované 4-2-3-1 mělo vlastně po celou sezonu nesmírně blízko ke kolapsu - stačilo jediné zranění klíčového hráče v nezvykle úzkém kádru, jediný výpadek formy u osamocených tahounů ofenzivy Gignaca s Valbuenou, a Marseille mohlo klidně skončit šesté - leč suverenita, s níž Baup své koně dovedl do Ligy mistrů stylem start - cíl, zaslouží i tak obrovské uznání.

(Samozřejmě je tu ještě onen drobný detail - se Saint-Étienne skončil obezřetný kouč ve druhé sezoně třináctý, s Toulouse pak dokonce sedmnáctý, a z obou štací se hned následující léto pakoval. Uvidíme, co Marseille čeká příští rok; pachuť poznání, že při dalším tříštění sil po případném loňském evropském úspěchu by Les Phocéens z prosté logiky věci byli se závěrem sezony mnohem unavenější a jen stěží by se mohli takto koncentrovat na fyzicky i psychicky náročné strachování se o těsná vedení, je nebezpečně silná.)

A poslední bod na závěr - ať už je váš názor na André-Pierre Gignaca jakýkoliv, fakt, že jde o jednoho z objektivně nejlepších forvardů ligy, mu odpárat zkrátka nelze. Spoléhat se na hráče, který od veleúspěšné sezony před třemi lety v Toulouse buď marodil, nebo jako by zapomněl, jak se trefuje brána, byla Baupova nejriskantnější karta - důvěru, již nový kouč v chřadnoucího střelce vložil, mu však Gignac vrátil měrou vrchovatou, a ač třináct branek nepůsobí ve světle Ibrahimovicovy třicítky bůhvíjak, v porovnání s celkovým počtem marseilleských gólů (42) jde o obrovskou porci. V oné průlomové toulouské sezoně to byl on, kdo podceňovaný tým prakticky vlastními silami dotáhl do Evropy - a po loňsku to vypadá, že mít Gignaca ve formě rovná se vlastnit talisman na ligový úspěch. Příběhy Baupa s Gignacem jsou si v mnohém podobné - dva schopní, leč podceňovaní a dlouho neúspěšní matadoři se v průběhu posledního roku stali symboly velkého marseilleského úspěchu. A jestliže u Gillota bylo na místě podotknout, že jeho Bordeaux se jako argument v debatě ofenziva vs. defenziva spíše "nepočítá", Baup - svérázný a vyčnívající jako vždy - zůstává z úspěšných stratégů posledním mohykánem, který se své účelové filozofie stále drží.

A debata o tom, jestli je lepší nervovat se při vítězství 1:0 nebo 4:3, tak zůstává na Azurovém pobřeží stále nevyřešena.


S nástupem Monaka (či, lépe řečeno, jeho explozivní útočné síly) se dá očekávat další nárůst branek v celkových statistikách; pohled na nováčky je však zajímavý i celkově - právě Monaco, Nantes a Guingamp totiž měli v uplynulé sezoně v Ligue 2 vůbec nejproduktivnější útoky, zatímco nejtěsnější obrana v podání úsporně hrajícího Caen na postupové vavříny nedosáhla. Zdá se, že se máme i napřesrok na co těšit.


Další, předposlední díl je na programu 18.7., a půjde o lehkou odbočku z nastoleného kurzu - místo rozebírání změn v jednotlivých týmech se totiž ohlédneme za kariérou několika důležitých hráčů, kteří po sezoně ve Francii pověsili kopačky na hřebík, a také na čerstvé debutanty, kteří mají největší potenciál je do budoucna nahradit.