Duben v Ligue 1: Marseilleský kolaps a sbírání bodů u dna

Francouzská nejvyšší soutěž míří do dramatického finále, v němž bude zřejmě největší pozornost zaměřena na dva tradiční velkokluby - PSG, které v dubnu neztratilo ani bod a kráčí si pro zlatý hattrick, a Marseille, které naopak všechny zápasy prohrálo a zkomplikovalo si boj o Ligu mistrů. Stejně napínavý bude i finiš na druhém konci tabulky..

V Racingu Lens poznala Ligue 1 prvního letošního sestupujícího - Les Sang et Or sice ztrácí čtyři kola před koncem dvanáct bodů a mají tedy teoretickou šanci tento rozdíl ještě stáhnout, reálně je však o jejich osudu už dávno rozhodnuto. Nahradí je Troyes, suverénní lídr Ligue 2, který definitivně stvrdil postup minulý víkend výhrou nad Angers.

Dubnové zápasy jinak poměrně úspěšně postavily na hlavu zažitý stereotyp o defenzivní soutěži; ve 31. a 34. kole totiž padlo shodně 37 gólů, což je vůbec nejvíce od posledního květnového víkendu sezony 2007/08. S blížícím se přestupovým oknem se samozřejmě vyrojila i spousta spekulací, z nichž si zaslouží vypíchnout oznámení Claudia Beauvueho, strůjce "guingampského zázraku", který po sezoně bretaňský klub opustí a půjde za lepším.

Další novinky zahrnují vyhazov remešského kouče Jeana-Luca Vasseura, který se tak stal po Claude Makélélém a Alainu Casanovovi třetím stratégem, jemuž nebylo umožněno dokončit započatou sezonu; nahradil jej jeho dosavadní asistent Olivier Guégan. Zlatan Ibrahimovic překročil hranici 100 vstřelených branek v dresu PSG (a okamžitě nato nastoupil disciplinární trest za výroky na adresu rozhodčího po zápase v Bordeaux), a LFP oznámila, že od příští sezony zavede v nejvyšší soutěži brankovou technologii.

Pravidelný měsíční pelmel doplňují dvě zajímavé zprávy pro české fanoušky - podle listu Le Parisien má PSG zájem angažovat v létě Petra Čecha za 5 milionů eur, a Jaroslav Plašil při utkání v Lille snad poprvé od podzimu 2009 nastoupil na čistě ofenzivní pozici. Kouč Willy Sagnol zůstává otrocky věrný svému diamantovému rozestavení, na půdě rozjetého soupeře proto ve snaze postavit pasivnější sestavu posunul českého záložníka na místo podhrota, zatímco stabilní playmaker Wahbi Khazri vyběhl v útočné dvojici. Moc to nefungovalo, Bordeaux totiž prohrálo 0:2.





V dalším díle našeho tradičního souhrnu opět vypíchneme deset poznatků, které dění v uplynulých týdnech nějakým způsobem vystihují. Na konci samozřejmě nechybí jak ideální sestava měsíce včetně náhradníků, tak anketa o nejhezčí gól měsíce. Tu tvoří vždy 5 tref, hlasovat pro tu nejlepší můžete v boxíku na pravé straně. Na konci sezony si to výsledných 10 finalistů "rozdá" o francouzský gól roku.

---

1. Jak mistr taktiky prohrál titul... díky taktice

Vojenský režim Marcela Bielsy v přístavní metropoli skýtal řadu potenciálních nebezpečí - Olympique Marseille mohlo v této fázi sezony selhávat díky fyzické únavě, personálním rozbrojům či prosté neschopnosti hráčů adaptovat se na extrémně náročný, přísně organizovaný systém. To také měla být Bielsova "omluvenka" pro případ, že se sezona nepovede: ne že by jeho strategie nefungovala, pouze je nesmírně těžké najít na světě jedenáct hráčů, kteří by jí byli schopni do detailu vyhovět.

Je proto dokonalou ironií, že dubnová série čtyř porážek v řadě měla vlastně přesně opačné důvody - hráči stále pressují stejně aktivně jako na podzim, atmosféra v kabině je (alespoň podle oficiálních vyjádření) stále soudržná a žádná z opor nemá vyloženě tragickou formu, leč Bielsa selhal jako stratég. Neuvědomil si, že soupeři už stačili prokouknout jeho trademarkové 3-3-1-3, a že v soutěži, kde většina týmů nastupuje se třemi středními záložníky, je takový systém časovanou bombou.

Aby toto rozestavení reálně fungovalo, musí jediný defenzivní záložník hrát jako nadčlověk. Marseille má v kádru pouze jednoho hráče, který se s touto rolí dokáže popasovat - je jím Giannelli Imbula, jenže ten hned v prvním dubnovém zápase proti Paříži nemohl nastoupit. Místo toho, aby přizpůsobil svůj systém, však Bielsa na jeho pozici jednoduše postavil náhradníka Maria Leminu... a potom už se pouze čekalo na to, až marseilleská taktika na hřišti imploduje.

Je alarmující, že si protřelý Argentinec ve své tvrdohlavosti neuvědomil, jak důležitou roli hrají v jeho systému Imbula a kamerunský stoper Nicolas N'Koulou; bez těchto dvou hráčů zkrátka 3-3-1-3 fungovat už z principu nemůže, a vyběhnout na PSG se stoperskou trojicí Romao, Fanni, Morel (tedy bez jediného čistokrevného stopera) a vyjukaným Leminou (proti Matuidimu s Verrattim) je definice fotbalové sebevraždy.

Po prohrách v Bordeaux a Nantes se pak Bielsa před domácím zápasem s Lorientem konečně rozhodl k přeskupení na 4-2-3-1 - s André Ayewem na levém beku. Tento hybridní "kočkopes", v němž si Lemina s Imbulou překáželi uprostřed pole, Ayew s Thauvinem u levé lajny a Jérémy Morel s gólmanem Mandandou ve vlastním vápně, pak vyústil v kolosální debakl 3:5. Les Merlus poprvé v klubové historii vstřelili pět branek ve venkovním zápase a Marseille se z bojů o titul propadlo na pátou příčku, pět bodů za třetí Monaco.



Marcelo Bielsa (zdroj: theworldgame.sbs.com)


2. Saint-Étienne má jedinečnou šanci dokončit svou misi

Les Verts prožili loni vynikající sezonu - vyhráli Coupe de France a v lize se konečně umístili nad nenáviděným rivalem z Lyonu, to všechno v ročníku, který měl být po odchodu Pierre-Emericka Aubameyanga spíše "konsolidačním". Kouči Christophe Galtierovi tak už na seznamu úkolu zbyla jediná položka: postup do Ligy mistrů. Teprve pak bude celý plán splněn a úspěšný stratég se s klidným srdcem přesune o dům dál.

Letos to po většinu sezony nevypadalo s šancemi na "bednu" příliš reálně, spektakulární výbuch Marseille však dal Galtierovu týmu nečekanou šanci - a při pohledu na květnový los je s ASSE na třetí příčce nutno počítat jako s velmi reálnou možností. Les Verts totiž za ta léta pod současným koučem nasáli jakousi "výkonnostní setrvačnost", která způsobuje, že jsou v tuto chvíli prakticky imunní vůči výpadkům formy.

Stačí se podívat na výsledky - ty dubnové jsou pro tento klub naprosto typické (dvě remízy z těžkých venkovních duelů v Monaku a Lyonu, dvě domácí výhry 1:0 nad Nantes a Montpellierem). Saint-Étienne nepřitahuje pozornost divokými přestřelkami, heroickými výkony ani výraznou herní dominancí, zato však spolehlivě sbírá jeden bod za druhým. Jakmile se dostane do vedení, je prakticky rozhodnuto - dosud se mu to v lize povedlo celkem jednadvacetkrát, přičemž šestnáctkrát skončil zápas výhrou a pětkrát remízou. ASSE je jediným klubem v Ligue 1, proti němuž se letos ještě nikomu nepodařilo otočit skóre.

Problémem nicméně občas bývá se do vedení vůbec dostat. Galtier praktikuje ryzí 4-3-3, v němž je jedinou alternací pozice třetího středního záložníka (kde může hrát buď defenzivní štít Landry N'Guémo, nebo čistokrevný playmaker Benjamin Corgnet); pouze pro opravdu těžké venkovní zápasy přepíná na jakési 5-2-1-2, jako tomu bylo v Lyonu. Tento systém zaručuje spolehlivou defenzivu, vepředu je však až příliš závislý na obou křídlech, Romainu Hamoumovi s Maxem-Alainem Gradelem. První jmenovaný je v celém kádru široko daleko nejkreativnějším hráčem, druhý má zase na starosti střílení gólů.

Pokud Hamouma s Gradelem udrží svou formu až do konce sezony, můžeme se na třetí příčce dočkat velkého překvapení. Saint-Étienne je v konkurenci Monaka a Marseille jednoznačně nejsehranějším a vnitřně nejsoudržnějším týmem, což sice samo o sobě zápasy nevyhrává, jenže na druhou stranu to znamená, že pravděpodobnost nějakého finálního kolapsu se na zeleném břehu Rhony blíží nule.


3. Monaco by nejraději dohrálo sezonu mimo vlastní stadion

Saint-Étienne a Rennes představují zrádné soupeře, rozhodně však nejsou žádnými nezlomnými titány - a tým, který by chtěl pomýšlet na titul, je doma zkrátka musí porážet. Monaku se to nepovedlo, v obou zápasech na Stade Louis II pouze remizovalo 1:1 a nyní mu tak nezbývá než soustředit se na boj o předkolo Ligy mistrů, v němž má nyní dvoubodový náskok.

Paradoxně lze říci, že se domácí ligové ztráty přímo vztahují k úspěšným představení v probíhajícím ročníku milionářské soutěže. Celá Evropa najednou mluvila o tom, že Jardimovo Monaco je v první řadě excelentně organizovaným brejkovým týmem, který je tak už z podstaty věci nebezpečnější mimo svůj vlastní stadion, kde může přenechávat iniciativu soupeři; knížecí klub má samozřejmě dostatek hráčů na to, aby sám tvořil hru, přesto se však neubránil přenesení tohoto herního módu zpět do francouzské ligy. Jakkoliv si Jardim zaslouží pochvalu za skvělé jaro, tento důležitý krok nezvládl - jeho tým zkrátka nedokázal "přepnout" a uvědomit si, že v Ligue 1 patří mezi favority a měl by na hřišti dominovat.

Venkovní úspěchy jsou pak už jen logickým důsledkem. Monaco v dubnu smetlo Caen i Lens na jejich hřišti shodně 3:0, přičemž tři branky vstřelilo mimo svůj stadion už počtvrté (!) v řadě. Doma však nedokázalo soupeřům vnutit svoji hru a po zásluze ztrácelo.



Javier Pastore (zdroj: fullfifa.com)


4. Pařížané chytili formu v pravý čas

V boji o titul se zdá být relativně jasno - PSG sice letos v průběhu sezony poztrácelo spoustu zbytečných bodů, od dramatické porážky v Bordeaux však sbírá jenom vítězství, a vzhledem k vypadnutí ze čtvrtfinále Ligy mistrů se v květnu může plně soustředit na zkompletování domácího treble. Svěřenci Laurenta Blanka jako jediní neztratili v dubnu ani bod a nyní už se o titul mohou připravit pouze sami.

Není pochyb, že je "nastartovala" Ibrahimovicova excelentní březnová forma, i bez svého (suspendovaného) talismana však v uplynulých týdnech působili naprosto suverénním dojmem - výhrou na Vélodrome si připsali páté úspěšně zvládnuté Le Classique v řadě, nasázeli šest branek Lille, které se jinak pyšní jednou z nejpevnějších obran v soutěži, a skvělý Javier Pastore překonal svůj osobní rekord v počtu asistencí za sezonu (nyní jich má na kontě devět).

Ne snad že by druhému Lyonu docházel dech - tým Huberta Fourniera získal sám v dubnu deset bodů a jeho útočná trojice Fékir, N'Jie, Lacazette nadále ničí jednoho soka za druhým - jenže aktuální tříbodová ztráta na čelo jim dává poměrně nízkou šanci. Druhá příčka by však měla být prakticky jistotou. Lacazette, se šestadvaceti brankami autor nového sezonního rekordu klubové historie, už se o to postará.


5. Vládci Bretaně a jejich monacká inspirace

Rennes prožilo úspěšný duben - získalo deset bodů z dvanácti možných (jediná ztráta přišla na hřišti Monaka), upevnilo si pozici v první polovině tabulky a může se začít soustředit na následující sezonu. Zejména však dokázalo vyhrát obě bretaňská derby (3:0 v Lorientu a 1:0 doma s Guingampem) a potvrdit tak svoji pozici neotřesitelného regionálního vládce: letos z šesti zápasů proti lokálním rivalům (vedle Les Merlus a ÉAG je to ještě Nantes) zvítězilo hned čtyřikrát a pouze dvakrát remizovalo.

Systém, se kterým Rennes v roce 2015 stoupá tabulkou vzhůru, je přitom nesmírně jednoduchý. Philippe Montanier je vedle Galtiera nejvýraznějším zastáncem klasického 4-3-3; zatímco však kouč Saint-Étienne nejradši zaplňuje střed pole třemi defenzivními záložníky, Montanier se v dubnu rozhodl pro pozitivnější přístup a obětoval jeden štít ve prospěch mladého playmakera Benjamina Andrého. Ten tak nyní nastupuje v záložní řadě po boku vysunutějšího Abdoulaye Doucourého a oba borce zezadu jistí spolehlivý Gelson Fernandes. Důrazem na pressing, reaktivní křídelní hru a bleskový přechod do útoku si Rennes v dubnu vysloužilo četná přirovnání k letošnímu Monaku.

A stejně jako Monako má i Montanierův tým problém s hledáním správné "devítky" - zatímco křídelníci Paul-Georges Ntep, Pedro Henrique i autor tří dubnových asistencí Kamil Grosicki prožívají dobrou sezonu, Ola Toivonen se na hrotu trápí. Švédský forvard je totiž typickým "poacherem", zakončovatelem do vápna; v Rennes je však potřeba, aby hráč na jeho pozici aktivně napadal, zapojoval se do týmové souhry a obecně působil mnohem dynamičtějším dojmem. Lenivý Toivonen tak působí mezi desítkou dravých spoluhráčů jako leklá ryba, a přestože je Montanierovým velkým oblíbencem, zářivá budoucnost ho v červeno-černém dresu nejspíš nečeká.



Sofiane Boufal (zdroj: losc.fr)


6. Fokus na nové talenty v útoku

Pokud bychom měli vypíchnout jednoho hráče, o němž se v dubnu mluvilo snad nejvíce, je to Sofiane Boufal. Další ze zdánlivě nekonečné řady mladých talentů v kádru Lille doslova explodoval; statistici ze serveru Ligue1.com mu po 33. kole vypočítali, že v kariéře odehrál 579 prvoligových minut, v nichž vstřelil jeden gól, zaznamenal dvě asistence a vybojoval tři penalty. To bylo těsně před ostudným debaklem 1:6 v Paříži - kde právě Boufal jako jediný z celého Lille předvedl adekvátní výkon (a jen tak mimochodem si připsal další asistenci).

Ať už mladý univerzál nastupuje na podhrotu v Girardově diamantu, či rovnou v útočné dvojici pod Marcosem Lopesem, jsou jeho výkony obrovským oživením v jinak průměrné sezoně Les Dogues a zároveň velkým příslibem do budoucna. Výrazně prorazil také Saïd Benrahma, odchovanec Nice, který pod Claude Puelem našel v dubnu místo na pravém křídle a ve spolupráci s playmakerem Carlosem Eduardem a falešnou devítkou Alassane Pléou se postarali o potenciálně klíčové čtyři body (včetně cenné výhry 1:0 v Remeši, kde byl právě Benrahma nejlepším mužem na hřišti). Trojici nových talentů doplňuje další křídelník, Thomas Lemar z Caen, který sice zatím pouze střídá, jeho výkon z Nantes (2:1) však dovoluje kouči Patrice Garandovi doufat v silný závěr sezony.


7. Velké toulouské déja-vu

V minulém souhrnu jsme shrnuli pozadí odchodu letitého kouče Les Violets Alaina Casanovy a jeho nahrazení bývalým kapitánem Dominique Arribagém; nyní, o měsíc později, můžeme s klidem říci, že garonský klub prožívá prakticky totožný vývoj jako po Casanovově nástupu. Tehdy se vlastně čekalo pouze na to, až si mladý kouč dokončí potřebnou licenci a bude moci nahradit vyčpělého veterána Élie Baupa, pod jehož vedením hrdý klub málem dokráčel až druhé ligy. Paralela s Arribagého počátky u kormidla je zřetelná.

Bývalý řízný obránce, který kromě Toulouse nastupoval i po boku Petra Čecha v Rennes, na nic nečekal a okamžitě začal pracovat na největší slabině Les Violets - obranné fázi. Pod Casanovou jsme byli zvyklí vídat povětšinou nudný, defenzivně orientovaný fotbal, který sice nezaujatého diváka příliš bavit nemohl, zato ale sliboval minimální počet inkasovaných branek; letos tomu bylo přesně naopak. Arribagé začal tím, že určil stabilní základní sestavu: v brance Ali Ahamada, na krajích obrany mladíci Marcel Tisserand a Francois Moubandjé, uprostřed energický Steeve Yago a někdejší velký talent Jean-Armel Kana-Biyik. I po zápase v Métách, který skončil prohrou 2:3 zejména díky katastrofálním hrubkám obou beků, se tohoto rozestavení držel i nadále, a odměnou mu byla s každým zápasem sehranější a výkonnější defenziva. V následujících třech duelech inkasovalo Toulouse jedinkrát a vůbec poprvé v sezoně udrželo dvě čistá konta za sebou.

Zadní čtveřici potom pod Arribagém podporují hned tři defenzivně ladění středopolaři: Tongo Doumbia a Jean-Armel Akpa-Akpro fungují jako dynamické box-to-box duo uprostřed záložního diamantu, zatímco talentovaný Yann Bodiger, papírově nastupující na pozici defenzivního štítu, dává fanouškům rozpomenout na začátky Étienne Capoueho. Právě Bodiger se může dost dobře stát Arribagého největším objevem; Casanova mladého borce povětšinou ignoroval, nový kouč se však nebál svěřit mu v klíčové fázi sezony velkou zodpovědnost, a zatím se mu tento krok vyplácí. Bodiger se sice ještě nevyvaruje pozičních chyb ani nepovedených přihrávek, je však jasně vidět, že má potenciál zařadit se do seznamu skvělých záložníků Les Violets po bok Capoueho, Moussy Sissoka nebo mladého Étienne Didota.



Yann Bodiger (zdroj: over-blog-kiwi.com)


8. Sestup může postihnout kterýkoliv tým od 12. místa dále

Tento bod bude spíše krátkým komentářem k nezvykle vyrovnané bitvě ve spodní polovině tabulky - díky kolapsu Lens a příliš pozdnímu vzepjetí Mét už zbývá rozhodnout pouze o jednom sestupovém místě, kandidátů je však hned sedm. Momentálně na osmnácté příčce trůní Évian s 37 body, následuje trio Caen, Lorient, Remeš (38), Toulouse (39), Bastia (40) a Nice (41). Matematicky se do sestupových vod může namočit ještě i Guingamp, u něj je to však už krajně nepravděpodobné - v Christophe Mandannovi a Claudiu Beauvuem má totiž v kádru útočníky, kteří dokážou rozhodnout prakticky jakýkoliv zápas. Přestože tak svěřenci Jocelyna Gourvennece od vypadnutí z play-off Evropské ligy hrají jeden z nejhorších fotbalů v lize, body stále sbírají; ne mnoho, ale dostatek na to, aby se mohli přestat nervózně ohlížet přes rameno.

Jenom třikrát se v historii Ligue 1 stalo, že by na záchranu nestačil zisk 40 bodů; letošní ročník bude mít s největší pravědpodobností pořadové číslo čtyři. Ani jeden ze sedmi zmiňovaných týmů totiž nemá vyloženě tragickou formu. Nejhůře je na tom Évian (2 body v dubnu), který nicméně stále uhrál remízy v Nice a Guingampu; Caen, Remeš a Bastia získaly po třech bodech, Lorient a Nice po čtyřech a výše zmiňované Toulouse dokonce sedm. Který z těchto týmů má tedy největší předpoklady poroučet se o patro níže?


9. Systémovost versus individualita v boji o záchranu

Beauvue i přes nevalnou formu vstřelil v dubnu tři góly a potvrdil tak nepsané pravidlo, že mít v kádru rozdílového hráče může být v těchto soubojích jediným potřebným klíčem k úspěchu. Na druhou stranu samozřejmě platí, že v okamžiku, kdy tento hráč takzvaně "vypne", šance týmu na body se výrazně snižují. V Caen, Évianu a Remeši by o tom mohli vyprávět.

Vedení Remeše bylo dost možná ukolébáno tím, jak výrazný vliv na výsledky měly odvážné kroky Bastie a Toulouse, a rozhodlo se nahradit vyhozeného Vasseura dalším amatérem - Olivier Guégan, stejně jako před ním Ghislain Printant a Dominique Arribagé, dosud tým v první lize nikdy netrénoval (dokonce nemá pro Ligue 1 ani potřebnou kvalifikaci). Vasseurovi se stala osudná prohra 1:3 v Lille; po tomto zápase už bylo jasné, že v kabině ztratil veškerou autoritu. Guéganův nástup se nicméně zatím jeví dost riskantně - pravda, nezkušený kouč dokázal porazit Bastii a slaví úspěch s nasazením mladého Alexise Peugeta na post defenzivního záložníka, to je ale z jeho strany pro tuto chvíli vše. Jestli bylo jeho angažmá správným krokem, ukáže až květen.

Guégan se přitom bude muset poprat se špatnou formou opor. Remeš dlouho držela nad vodou skvělá obrana, kterou jí mohly závidět všechny konkurenční týmy - kvarteto Aïssa Mandi, Mickaël Tacalfred, Anthony Weber, Franck Signorino, jištěné zezadu spolehlivým Kossi Agassou mezi tyčemi, papírově bohatě splňuje parametry Ligue 1. Všech pět borců však v současnosti hraje hluboko pod své možnosti; kapitán Tacalfred byl dokonce nejhorším mužem na hřišti při domácí porážce s Lyonem (2:4). Ne že by jinak Remeš mohla automaticky počítat s bodovým ziskem, ale podobná selhání se nakonec mohou ukázat jako fatální.

U Caen a Évianu je tento propad ještě markantnější vzhledem k tomu, že jejich klíčové opory se starají o gólovou produkci - jak Julien Féret, tak Daniel Wass jsou v současnosti naprosto z formy. Wass dokonce vypadl ze základní sestavy Les Roses, což by se ještě na podzim jevilo jako hotové šílenství. Tehdy jsme mluvili o tom, že Évian drží nad vodou pouze Wass; nyní je nejlepším hráčem týmu mohutný stoper Dany Nounkeu, jehož vliv na hru bude asi sotva stejně rozdílový. Ve výsledcích Caen lze zase krásně vypozorovat závislost na Féretovi: když měl stárnoucí playmaker na začátku kalendářního roku životní formu, vyhrával nováček jeden zápas za druhým. To ale trvalo pouze dva měsíce z celé sezony; po její zbytek jsou Féretovy výkony podprůměrné (a výše zmiňovaný Lemar je zatím spíše nadějným žolíkem než hráčem, který by měl táhnout celý tým).

Caen, Évian a Remeš, spolu s Bastií (výrazně oslabenou zákazem domácích zápasů na Korsice), mají proto výrazně horší výchozí pozici než konkurenční Toulouse, Lorient a Nice, které nejsou závislé na výkonu několika klíčových hráčů a do popředí staví jasně daný systém, v němž jsou jednotlivá jména méně důležitá než pozice na hřišti. Samozřejmě, pokud by Wass, Féret či Tacalfred v květnu předvedli výkony adekvátní svým možnostem, může se situace velmi rychle zase obrátit.



Modibo Maïga (zdroj: africatopsports.com)


10. Labutí píseň sympatického nováčka

Méty v současné době ztrácí na záchranu propastných osm bodů a je tedy extrémně nepravděpodobné, že by se ještě dokázaly vyšplhat mimo sestupovou zónu; definitivním hřebíčkem do rakve pro ně nejspíš byla hladká porážka 1:3 v dohrávaném utkání v Paříži. Ztratit body v Parku princů samozřejmě není žádná ostuda, nicméně fanoušci možná ve skrytu duše doufali, že se loňskému vítězi Ligue 2 podaří přece jen překvapit - předchozí dubnové výsledky je k tomu koneckonců dost dobře opravňovaly.

Les Grenats totiž v předchozích třech zápasech získali sedm bodů, když porazili doma Toulouse (3:2) a Lens (3:1) a dokonce remizovali v Bordeaux (1:1), kde navíc po větší část zápasu drželi těsné vedení. Dubnový záblesk formy potvrdil, že víra klubových funkcionářů ve schopnosti kouče Alberta Cartiera není bláhová. Charismatický stratég konečně našel pozici pro tuniského záložníka Ferjani Sassiho, který po boku defenzivního maršála Kashiho rozkvetl na místě staženého playmakera ve 4-2-3-1; Sassi má vynikající cit pro finální přihrávku a skvěle si rozumí s míčem, a jeho současná forma je tak klíčem ke zlepšeným výsledkům.

Dosud totiž Méty někoho takového postrádaly - jejich agresivní, fyzický fotbal založený na velkém množství centrů a "nákopů" přes polovinu hřiště byl totiž po celou sezonu až příliš čitelný (není divu, že právě Les Grenats mají z celé ligy nejnižší průměrné procento držení míče). Cartierův styl může fungovat pouze za předpokladu, že má na hřišti inteligentního dispečera dlouhých balonů a silného, gólového forvarda vepředu, a právě spolupráce Sassiho s Modibem Maïgou (se čtyřmi góly nejlepším dubnovým střelcem ligy) mu tuto výhodu poskytla. Veterán Florent Malouda se našel na podhrotové pozici mezi dynamickou dvojicí křídel Bouna Sarr - Yéni Ngbakoto, a výsledkem byly čtyři zábavné, (až na pařížský výlet) vyrovnané a dramatické zápasy. Škoda, že je s Métami v Ligue 1 nejspíš konec.


Ideální jedenáctka měsíce dubna:




Trenér Dominique Arribagé (Toulouse).


Náhradníci: Ali Ahamada (Toulouse) - Sylvain Armand (Rennes) - Bernardo Silva (Monaco) - Clinton N'Jie (Lyon). Trenér: Christophe Galtier (ASSE).

---

Anketa o gól měsíce dubna:

Jednotlivé nadpisy jsou zároveň odkazy na youtube - oficiální kanál Ligue 1 bohužel neumožňuje pouštět videa z jiných stránek.

Blaise Matuidi (31. kolo, Marseille - PSG 2:3)



Bernardo Silva (32. kolo, Caen - Monaco 0:3)



Claudio Beauvue (34. kolo, Caen - Guingamp 0:2)



Anders Konradsen (34. kolo, Rennes - Nice 2:1)



André Ayew (34. kolo, Marseille - Lorient 3:5)