Africký pohár 2019 - shrnutí skupinové fáze

Uzavřela se skupinová fáze Afrického poháru národů a dnes konečně vstoupíme do vyřazovacích bojů. "Konečně" i proto, že letošní dění ve skupinách bylo mnohdy vyloženě trýznivé; vždyť jsme zažili i jeden kompletně bezgólový den. Na následujících řádcích jsme pro vás všechna negativa i pozitiva přehledně shrnuli...

Napřed ještě pár statistik dokumentujících relativní skupinovou nudu na letošním, poprvé rozšířeném Africkém poháru. V průměru na zápas jsme neviděli ani dva góly. Pokud se tohle tempo udrží i ve vyřazovací fázi, bude letošní APN atakovat i gólově chudé ročníky 2002 či 1990. To není hezké.

Zároveň pouze šest utkání v jakémkoliv bodě registrovalo vyrovnávací branku. Jak je tohle vůbec možné? Žádné pozdní drama, a snad s výjimkou Pobřeží Slonoviny proti Namibii (4:1) ani žádné pozdní gólové hodování v podání silnějšího.

Na bezbrankovou remízu jsme tedy sice letos čekali déle než na všech Afconech od roku 1996, kdy se poprvé mělo hrát se šestnácti účastníky (a nakonec kvůli Nigérii nehrálo), krom legendárního ročníku 2012, ale... uff, zábava to věru nebyla.

Ale dost už předmluvy. Pojďme se na to vrhnout. Níže najdete naše tři postřehy ke každé skupině a závěrem i pár individuálních ocenění pohledem obou autorů zvlášť. Příjemné čtení přejeme!




1. Egypt už není týmem jednoho muže. Teď je týmem dvou mužů.

A revoluce Javiera Aguirreho se nakonec nekoná. Nový kouč, který převzal Faraony po rigidní, vojensky defenzivní vládě trenérského Václava Klause (Cúpera), sliboval atraktivnější a ofenzivnější herní filozofii, jež by trochu ulevila Mohamedu Salahovi, do té doby prakticky jedinému rozdílovému hráči týmu.

To se povedlo, protože současní Egypťané se spoléhají spíše na Trézégueta. Jinak se ale moc nezměnilo, pokud tedy nepočítáme fakt, že Aguirre konečně dovolil bekům pohnout se z místa a třeba i zapojit se do útoku. Pořád je to taková trochu haluzácká hra na náhodu, která zatím vychází proto, že Salah a Trézéguet jsou individuálně skvělí fotbalisté a obranná řada spolu hraje už tisíc let. Jak se ale budou mumie jako Elmohamady, Elneny a Mohsen prodírat skrz play-off, to chci vidět.

2. Absolutně nic, co se týká Doktora Kongo, nedávalo smysl.

V prvním utkání tento "věčný černý kůň” totálně vyhořel, proti nahecované Ugandě se prezentoval otráveným, odevzdaným, vyloženě odchozeným výkonem a po zásluze prohrál 0:2. Kouč Florent Ibengé, který působil dojmem, že k týmu přišel předevčírem a ne v roce 2015, zareagoval tím, že proti Egyptu posadil na lávku všechny britské legionáře. Tak! To je naučí, primadony! Ať nám hladoví kluci ukážou, že žádné Mulumby nepotřebujeme!

Hladoví kluci samozřejmě vyhořeli i podruhé a Ibengé tak musel opět měnit sestavu i rozestavení, načež v opticky vyrovnaném zápase proti Zimbabwe uhrál postupovou výhru 4:0, protože zimbabwský gólman zavinil penaltu a dva góly si dal v podstatě sám. Ach, Afcon. Never change.

3. Zimbabwe chybělo ke splnění plánu přesně to, čím Uganda disponovala.

Východoafrický celek, vedený překvapivě schopně se prezentujícím stratégem Sébastienem Desabrem, zanechal z celého "áčka” suverénně nejlepší dojem; a to i přesto, že ve vzájemném zápase s posledním Zimbabwe mohl docela klidně prohrát. Jenže Uganda se mohla opřít o dvě důležité konstanty: Kvalitní a produktivní duo Miya - Okwi v útoku a spolehlivého Onyanga mezi tyčemi.

Zimbabwský plán byl sice primitivní, ale de facto fungoval: vrhat se střemhlav do brejků, rychle napadat a tlačit se co nejkratší cestou k zakončení. Jenže když se vám postupně zraní všichni normální gólmani, takže v klíčovém zápase musí chytat vynervovaný sněhulák Chipezeze, a když váš kapitán a devítka Musona napálí z třiceti centrimetrů břevno, tak je vám veškerá strategie, abych tak řekl... platná jak mrtvýmu zimník. Tak.

All-stars (4-1-3-2): M. El-Shenawy - A. El-Mohamady, Hegazy (všichni Egypt), Tisserand (DR Kongo), Ashraf (Egypt) - Azira (Uganda) - Billiat (Zimbabwe), Miya, Okwi (oba Uganda) - Trézéguet, Salah (oba Egypt); trenér Sébastien Desabre (Uganda).

(dz)




1. Dva outsideři, dva přístupy, dva výsledky.

Kolega Tomáš po posledním triumfu nad vysoce favorizovanou Nigérií správně poznamenal, že je nejvyšší čas přestat se k Madagaskaru chovat jako k fotbalovému ekvivalentu těch zvířátek z Madagaskaru a začít se místo toho zcela vážně ptát, jak je něco takového vůbec možné a jak to kouč Dupuis vlastně dělá.

V pořádku. Sice si myslím, že u Malgašů je to tak z 90% pořád o nadšení a v play-off jejich jiskra postupně odpadne, ale už vítězství ve skupině je něco naprosto nečekaného a bezprecedentního, a celý tým s Dupuisem v čele si za něj zaslouží absolutorium. Hlavně taky proto, že jej dosáhl vířivým, atraktivním fotbalem: skoro jako by se nějaké milosrdné fotbalové božstvo usmyslelo, že Madagaskaru pomůže odměnou za to, že do Egypta přijel opravdu hrát fotbal.

Což je dost drastický rozdíl proti Burundi, které určitě nemá papírově slabší tým, ale působilo úplně jiným dojmem: nebyla to odevzdanost nebo flákačství, spíše jakýsi alibistický pocit, že dál už to jednoduše nepůjde a že je zapotřebí užít si vůbec ty tři drahocenné zápasy. Těžko se to vysvětluje, ale z Burunďanů sálalo smíření s tím, že nejspíš všechno prohrají. A po Saïdu Berahinovi je vyhlášeno pátrání, protože měl hrát, ale na zápasy nepřišel.

PS. Abychom jen nekritizovali: Jonathan Nahimana má před sebou (doufejme) světlou budoucnost. Devatenáctiletý gólman nám připomněl kultovní tvář předloňského Afconu, Hervého Koffiho z Burkiny. Rovněž zcela neznámý, rovněž extrémně mladý, a rovněž velice spolehlivý mimo jiné i ve vzduchu.

2. Netrénuje Nigérii Kája Jarolímů?

U tak nabušeného mančaftu jako Super Eagles je skupinová fáze tak trochu nudnou povinností. Na to, aby neprolezl mezi nejlepších 16, je zkrátka až moc kvalitní (zvládlo to i Tunisko, prokrista), takže skutečný test přijde až teď. Hned v osmifinále proti Kamerunu. A Nigérie bude zase favoritem, protože A) kamerunský kouč Clarence Seedorf zatím vůbec neví, co a jak chce hrát, a B) kolaps proti Madagaskaru přišel až s postupem v kapse, do té doby vítězili Orli sice profesorsky, ale spolehlivě.

Pozornost se tak přesouvá na hlavu kouče Gernota Rohra, který začíná na stará kolena trochu šašit s výběrem základní sestavy — kvalitních možností do ofenzivy má zkrátka tolik, že existuje tolik různých variací a permutací, jak tu podhrotovou čtyřku složit blbě! Víme, že GRVCD, ale stejně si dovolíme radu: Když v té čtyřce bude překážet přesluhující chudák Mikel, bude to blbě vždycky.

3. Podceňovat Guineu by se nemuselo vyplatit...

... protože skupinové zápasy nám vlastně neřekly vůbec nic nového. Před turnajem jsme lákali na guinejskou zálohu, která dokáže podržet míč, určovat tempo hry, elegantně kombinovat i efektivně hrozit směrem dopředu — a to se všechno potvrdilo, až na ten poslední bod. Ten totiž obstarával hlavně Naby Keita, který je, jak víme, zraněný (a navíc už opustil kemp a odletěl zpět do Liverpoolu).

Takže tak. Guinejci nepřekvapili, nezklamali, podobně jako Mali si jedou tak nějak nenápadně podle plánu, a než se nadějeme, budeme ve čtvrtfinále a Guinea (bez nějakého haló) s námi. Nebo ne? Bude jim Keita nakonec příliš chybět? Je guinejský Keita něco jako malijský Keita před sedmi, devíti lety?

All-stars (3-5-2): I. Koné (Guinea) - Nizigiyimana (Burundi), Razakanantenaina (Madagaskar), Omeruo (Nigérie) - Nomenjanahary, Andrianantenaina (oba Madagaskar), A. Diawara (Guinea), Ndidi, Aina (oba Nigérie) - Andriamahitsinoro (Madagaskar), Kaba (Guinea); trenér Nicolas Dupuis (Madagaskar).

(dz)




1. Alžírsko na turnaji budí asi ze všech největší strach...

... a proto zákonitě vypadne v osmifinále.

Ale bude to jízda a bude se na něj vzpomínat jenom v dobrém. (Kromě jejich řežby se Senegalem, kde to z jejich strany sice dávalo hlavu i patu, ale zároveň se taky dost nekompromisně šlapalo po těch senegalských hlavách a patách.) Nicméně jinak je Belmadiho parta vážně boží. (Až na to, že hrála ve skupině se dvěma týmy plnými nýmandů a v posledním utkání si trenér klidně mohl dovolit zarotovat na devíti z deseti postů v poli, a tak jakmile přijde onen osmifinálový krach, bude se klasicky mluvit o promrhaném momentu a bla bla bla.)

Faktem každopádně zůstává, že Alžírsko tahle skupina prostě tolik neprověřila — skalp Senegalu vypadá na pohled pěkně, ale taky je nutno nezapomínat na to, že tehdy Lvi z Terangy hráli bez zraněných Sarra, Gueyeho a Saného, tedy velkých opor všech tří řad poskládaných před gólmanem. Navíc od Baghdada Bounedjaha bychom dle hodnoty xG měli čekat nejvíce gólů na turnaji (v průměru na 90 minut by měl správně střílet 0,9 gólů), a stejně jsme se dočkali jenom jednoho zásahu z penalty. Šetří se snad tento elitní útočník, nebo prostě nenaladil formu (což je vzhledem k jeho roku 2019 vpravdě absurdní představa)?

Možné je doslova všechno. Bavíme se ostatně o Alžírsku. Chybující Faouzi Ghoulam sice letos nehrozí, ale jeho nástupce Bensebaini dosud nevypadá o moc lépe. A nutno pamatovat, že před dvěma roky nepříliš odlišný mančaft dokázal prohospodařit celkem tři náskoky (jedno proti Zimbabwe) a derby s Tuniskem prohrál skrze jednoho vlastence a jednu penaltu na prostoru jediné patnáctiminutovky. Na Alžírsko tedy nikdy nesázet; ať už Guédioura s Feghoulim denně pijí hektolitrů elixíru mládí, kolik chtějí, Fenci často prostě matou tělem, a vyloučit to nelze ani tentokrát. Nicméně stejně jsou boží, a Ismaël Bennacer zvlášť.

2. Senegalu totéž, co Alžírsku nehrozí, neboť z předloňska se zjevně poučil.

Týmy, které vysprintují z bloků, Afcony obyčejně nevyhrávají. Omšelé rčení, že přepálit start se nevyplácí, se zkrátka na afrických mistrovstvích tradičně plní do puntíku. Kamerun, Pobřeží Slonoviny i Nigérie na cestě za posledními třemi zlaty úvodem vždy sbíraly dvě jaksi povinné remízy, aby se neřeklo. Senegalci mezitím minule zprvu šlapali jako mašina, a když jsme před čtvrtfinále hodnotili šance každého z aspirantů na titul, Senegal jsme měli druhý hned za Egyptem a psali jsme o nich jako o těch, co "na pohled vypadají jako šampioni". Uteklo pár dní, Senegalci nedali několik tutovek proti Kamerunu a na penalty se poroučeli.

Štěstí je holt vrtkavá věc, a tak ho Senegal tentokrát ve skupině moc nepokoušel. Naopak si tak trochu vybral veškerou smůlu na celé nadcházející dva týdny dopředu, když Aliou Cissé postupně kvůli trestům či menším zraněním nemohl využít Maného, Saného, Gueyeho, Sarra, Keitu Baldé a kdovíještěkoho.

Pro Senegal to problém nebyl, protože — opakuji — čelil dvěma týmům plným naprostých nýmandů. Proto si také Cissé mohl v posledním zápase dovolit pošetřit i oba krajní beky, a výsledkem je takový umolousaný postup, o kterém nikdy nebylo pochyb, a na nějž se Lvi z Terangy nikterak nenadřeli. Mané měl docela evidentně celou skupinovou fázi zlehka na párku a radši nechával zářit kolegy Sarra či Badoua N‘Diayeho.

3. Od Keni a Tanzanie se nic nečekalo, a nic jsme od nich taky nedostali.

Začněme těmi o trochu většími tragédy, kteří prohráli i vzájemný zápas: Tanzanci nejsou vpředu technicky úplně špatně vybavenými fotbalisty a před turnajem intenzivně "hajpovaná" dvojice Samatta-Msuva předvedla pár zajímavých kousků či kombinací, ale v Egyptě se holt projevily dvě věci. Jednak že Tanzanie na takové velké scéně nefigurovala od osmdesátých letech a přistoupila k celé záležitosti pěkně naivně. Jednak že Emmanuel Amunike není ani zdaleka tak dobrým trenérem, jako kdysi býval hráčem.

Amunike při kandidatuře na trenéra Tanzanie údajně neměl konkurenta a kvůli respektu všech ostatních pro jeho trenérské schopnosti to asi nebylo. Nigerijská modla je totiž obyčejný diletant, který zarputile hraje většinu hráčů mimo jejich přirozené pozice, a potom si před novináři stěžuje, že jeho hráči holt "neměli zkušenosti", a že na takových akcích je potřeba "přemýšlivost, inteligence a schopnost kontrolovat zápasy". Jako by snad takové atributy neměl poskytovat i trenér, kór s tolika turnaji v zádech.

Kdepak, Amunikeho nejlepších tahem na turnaji bylo posazení neschopného levého beka Gadiela Michaela na úkor jávlastněaninevímkoho, protože ani jeho náhrada prostě u té postranní čáry regulérně nebyla. Tohle byl tým tak prostý jakýchkoliv obranářských buněk, že si těžko člověk na této úrovni vybaví něco horšího. Jediný úspěšně provedený obranný zákrok, který Tanzanci očividně znají, je faul, čímž se plynule přesouváme k jejim východoafrickým sousedům z Keni, kteří na letošním APN stojí za třemi penaltami.

Keňské penaltové fauly jsou přitom takovým mikrokosmem celého týmu: hrozivě neobratné, nešikovné, a zbytečné. Přesně takhle působili Harambee Stars i jakožto účastníci APN — neobratně, nešikovně a jaksi zbytečně. S čestnou výjimkou útočníka Michaela Olungy, který sám zařídil výhru v derby, a levého křídla Erica Oumy.

All-stars (4-1-2-1-2): M‘Bolhi - Atal, Mandi (všichni Alžírsko), Koulibaly, Sabaly (oba Senegal) - Guédioura - Bennacer (oba Alžírsko), B. N’Diaye - Sarr (oba Senegal) - Olunga (Keňa), Samatta (Tanzanie); trenér Djamel Belmadi (Alžírsko).

(td)




1. Na první pohled není patrné, jak suverénní toto Maroko vlastně je.

Ony ty výhry 1:0 a góly v posledních minutách vypadají jako haluze, jenže Renard je stará liška (lingvistický fór! DING DING DING) a pohled na statistické pozadí oněch 270 marockých minut jej odhaluje skoro jako nějakého komiksového padoucha/hrdinu, kterému jde zatím všechno podle jeho ďábelského plánu, i když to na první pohled není znát.

Stačí vědět, že podle metriky xG (očekávaný počet gólů, v tomto případě inkasovaných) měli Maročané za všechny tři zápasy dostat půl branky. Ne průměrně na zápas. Dohromady. Statisticky to vychází tak, že tomuto Maroku reálně hrozí jeden inkasovaný gól za 540 minut. To je něco naprosto šíleného. Sledujte, jak si Romain Saïss bude počínat v play-off — ten člověk je zvíře.

Plus, samozřejmě, tu máme staré známé dříče Amrabata s Boussoufou, kteří se v národním dresu opět proměnili ve fotbalisty světové úrovně, do toho hvězdičku Ziyecha (ten zatím ukazuje spíše záblesky talentu, ale pořád se může rozjet), funkční systém, kvalitního hroťáka a trenéra, který pořád ví. Už jsou to čtyři roky od doby, kdy získal poslední zlato... THE TIME IS NIGH.

2. Nové hvězdy Slonů se pořád hledají... a už nezbývá moc času.

Nicolas Pépé měl záblesky v prvním zápase, Franck Kessié střídal slabší momenty s geniálními, Serimu to v nároďáku prostě evidentně nejde, a kouč Kamara vlastně neudělal nic, kvůli čemuž bychom si jej snad mohli zapamatovat nějak výrazněji než jeho předchůdce typu Francois Zahoui nebo Sabri Lamouchi.

Takže Sloni sice jdou dál, protože prostě mají spoustu talentovaných hráčů, ale reálně je pořád táhnou borci jako Serey Dié, Gbohouo a Max Gradel. Jo, levý bek Wonlo Coulibaly příjemně překvapil, ale to není zrovna ten typ hráče, který by to nějak vytrhnul. Toto měl být turnaj, na kterém už bude vládnout generace Pépého, Kessiého či Maxwella Corneta, zatímco "otce” jim budou dělat zkušení borci v ideálním věku jako Serge Aurier, Seri a Wilfried Zaha. Místo toho Slonům trn z paty tahají stále ti samí veteráni. Papírově to má Kamara složené skvěle, ale na hřišti pořád potřebuje těžkotonážního mastodona Sereye Diého. Někde je chyba.

3. Jihoafrickým týmům by obecně prospěly nějaké kurzy efektivity.

Já ani nevím, co o Namibii s Jihoafrickou republikou vůbec napsat. Jo, super fotbálek, kluci. Fakt. Vážně se na to koukalo docela hezky, což je překvápko hlavně u Namibie, u které jsem upřímně čekal spíš nějaký spektakulární výbuch a oni přitom hráli regulérně líp než nějakých šest, sedm silnějších týmů.

Jenže když potřebujete na gól 369 střel, protože váš fotbal je prostě neefektivní — a nebavíme se tady o nějakém zahazování tutovek jako u Zimbabwe, bavíme se o fotbale, který je ve skutečnosti spíš takové krasobruslení — tak to je to potom s nějakými postupy těžké.

All-stars (4-3-1-2): Bounou - Amrabat, Saïss (všichni Maroko), Mkhwanazi (JAR), Hakimi (Maroko) - Ketjijere (Namibie), Kessié (Pobřeží Slonoviny), Zungu (JAR) - Boussoufa - En-Nesyri (oba Maroko), Gradel (Pobřeží Slonoviny); trenér Hervé Renard (Maroko).

(dz)




Vážně musím? Achjo...tak jo no.

1. Zde je jeden odvážný tip: Tunisko na turnaji dojde dále než Alžírsko.

Racionální vysvětlení po mně nechtějte, ale právě proto se to stane, přísahám. Tunisko bylo ve skupině bordelem na několik způsobů. Obránci nedominovali ve vzduchu ani na zemi, kde si často i sami stopeři překáželi. Záložníci nebyli schopní cokoliv kontrolovat. Obsazení křídel se stále nevykoumalo, a to je vlastně jedno, protože po většinu času existují jenom nominálně, na předzápasovém papírku, a pak prostě po hřišti bez valného smyslu bloumají. Takřka za všemi tuniskými střelami stojí Khazri s Msaknim.

Jenže Giresse se už dvakrát pronudil k bronzu i s papírově slabším Mali, a tak není důvod, proč by totéž neměl teď dokázat s Tuniskem. Tedy... těch důvodů je hned několik, a právě jsem vám je vyjmenoval. Ale... JÁ TO PROSTĚ CÍTÍM V KOSTECH.

A vůbec — předloni Tunisko bavilo, se skupinou se loučilo se šesti vstřelenými brankami v posledních dvou vystoupeních, a potom stačil jeden Kasperczakův tah (posazení ofenzivního levého beka Maaloula) a celé se mu to rozpadlo pod rukama. Kdoví, třeba tentokrát Tunisko ve skupině nudilo, aby pak Giresse ukázal třeba tuhle na "arabského Pirla" Ferjaniho Sassiho a vše se mu pod rukama samo postavilo. Kdoví...

2. Mali má šířku kádru i rozumného trenéra na regulérní útok na zlato.

Trenérský standard na tomto turnaji dosud nebyl kdovíjaký, když i koučové takových velmocí jako Nigérie, Ghany či Kamerunu ještě na startu třetího zápasu nemohli mít nejmenší ponětí, co jim funguje, a na kom to dál stavět. S tímhle rozpoložením mezitím Mali kontrastuje spolu s Alžírskem a Marokem vůbec nejvíce. Což je mimořádně ironické vzhledem k tomu, že ho v Egyptě vede trenér s nálepkou "dočasný". Heh.

Přesně tak, papa Magassouba sdílí stejnou kategorii s Lionelem Scalonim, a přitom na rozdíl od argentinského kormidelníka přesně ví, co dělá. Mauritánii ubil dvojí hrozbou jménem Adama Traoré, jejíž oba nositelé se shodou okolností vyžívají ve smrtelném využívání prostorů mezi liniemi, které Mauritánii na turnaji soustavně nedocvakávaly. Dále kouč vytušil, že proti Tunisku by už asi tentýž moment překvapení nezafungoval, a tak postavil zálohu o třech spíše defenzivně laděných středopolařích a zkušeně to uhrál na 1:1. No a v posledním utkání už Mali skoro o nic nešlo, a tak si pro změnu dovolil posadit i karetně ohroženého Samassékoua, aby nechal poprvé na turnaji řádně vyniknout Amadoua Haidaru.

Amadou, Adama — ono to vše není úplně jedno a to samé, a papa Magassouba se v tom vyzná.

3. Zde je zkonstatování, které byste asi nečekali: odtud měl postoupit jeden tým navíc

Oba týmy byly svým vlastním způsobem neobyčejně frustrující, o tom není pochyb. Mauritánci si v přechodu do útoku vystačili mnohdy s jediným balonem a na dálku si porozuměli skoro až telepaticky, ale střelbu záhy rovněž prováděli takřka výhradně z dálky (či po standardkách), a ve dvou klíčových zápasech po prvotním lehce krutém výprasku nevstřelili ani gól.

Angolan Wilson Eduardo se potom pro jistotu zasadil o nejhůře minutou branku na turnaji, a celá Angola obecně směrem dopředu až nezdravě spoléhala na krajní beky. Paizo i Bruno Gaspar odehráli skvělý turnaj, stříleli i centrovali, ale ti před nimi se moc nepředvedli a s jediným vstřeleným gólem se prostě nepostupuje. (Pokud zrovna nejste Jihoafrická republika, čili dle vlastních fanoušků budoucí mistr, a tudíž v osmifinále samozřejmě nesmíte chybět.)

Jenže na druhou stranu račte uvážit následující: co do sumy expected goals conceded (tzv. xCG, které bere v potaz kvalitu střeleckých příležitostí dovolených soupeři) se Angola na tomto turnaji řadila k těm nejlepším. Inkasovala dvakrát a správně, kdyby to jen trochu šlo, měla inkasovat 2,41krát. To znamená, že měla statisticky pevnější defenzívu než sedm postupujících včetně Pobřeží Slonoviny (!), Nigérie (!!) a (nikterak překvapivě) Egypta. Co se naopak očekávaných vstřelených gólů týče, měli se Angolané správně prosadit 2,54krát, mezitímco tak ve skutečnosti činili jen jednou. Mrzuté. Věru mrzuté.

U Mauritánců, kteří bránili lépe než Madagaskar, Uganda a DRC, je pak ten rozpor reality a statistického (čili rozumného) očekávání vstřelených branek ještě znatelnější — jeden gól proti 2,60 — a to ani nemají na kontě nějakou donebevolajícím způsobem spálenou tutovku. Oni si prostě ty šance vytvořili ve velkém množství, jen je neproměňovali. Mrzuté. Vskutku mrzuté...

All-stars (4-3-3): D. Diarra (Mali) - Bruno Gaspar, Dani Massunguna (oba Angola), Wagué (Mali), Aly Abed - Dellahi Yali (oba Mauritánie), Samassékou, Adama Traoré (oba až všichni tři Mali) - Khazri (Tunisko), Gelson Dala (Angola), Djenepo (Mali); trenér Mohamed Magassouba (Mali).

(td)




1. Kwesi Appiah není ryze marný, ale stále je dost marný.

Jak se říká v angličtině: credit where it’s due. Pakliže jsme před turnajem zmiňovali vpravdě absurdní množství hráčů, které Kwesi Appiah od svého návratu ke ghanskému kormidlu protočil a vyzkoušel, na tomto turnaji zároveň jak navázal, tak leccos alespoň částečně vykoumal. Speciálně přijít na to, že Thomas Partey bude nejefektivnější a nejspokojenější vytažený na desítce, a že rozhodně nepatří do double pivotu s Wakasem, mu sice mělo zabrat zlomek doby, jakou mu to nakonec zabralo, ale... credit where it’s due.

Ghanský herní projev je sice stále zarážejícím způsobem nenápaditý, ba dokonce v mezihře vyloženě ucouraný, což je zrovna to jedno, co měl i Kwesi "Fuck Tactics" Appiah od dob Avrama Granta spolehlivě změnit, ale třeba se ještě Black Stars do rytmu dostanou. Semifinále mají koneckonců už teď jisté, a do té doby má Appiah čas vyzkoušet ještě minimálně ony zbylé cca čtyři křídelníky, které do Egypta vzal. A Asamoah Gyan mimochodem stále neproměnil penaltu, takže i to se sluší zavčasu odfajfkovat.

2. Druzí dva postupující předvedli dva odlišné defenzivní styly.

Vzpomínáte, když bylo v určitých kruzích populární nazývat Mourinhovu Chelsea circa roku 2015 "defenzivně dominujícím" mančaftem? Vzpomínáte na ten slavný tým kolem Matiće, který při velkých zápasech neměl problém 70 % času civět na balon u kopaček soupeře, a přece se tím samým soupeřem nenechat řádně ohrozit? Inu Kamerun tenhle nápad vzal, převrátil naruby a vrazil nám ho do ksichtu. Kamerun Clarence Seedorfa se totiž rozhodl "defenzivně dominovat" naopak při 70 procentech času strávených s balonem u vlastních kopaček, skrze miliardu přihrávek mezi stopery a pár diagonál dopředu.

Když máte takhle často balon, můžete s ním dělat v podstatě cokoliv a není se čeho bát. A taky že André Onana za celé tři zápasy musel udělat všehovšudy dva zákroky (proti Ghaně) a ve dvou utkáních se mezi tyčemi vyloženě nudil. Stejně jako my u obrazovek. Svým způsobem to byla taková guardiolovská Barcelona circa roku 2015, kdyby v jejím srdci stále Georges fakin Mandjeck. Boží.

Benin vedle toho na turnaji ukázal taktickou flexibilitu, když se stejně jako Kamerun zformoval v pěti i ve čtyřech vzadu, a na rozdíl od Kamerunu to u něj i dávalo smysl. Benin koneckonců povětšinou brání v hlubokém bloku, když i střelec dvou branek z prvního utkání Mickaël Poté často operuje skoro až jako pravý křídelní bek, a brání doopravdy výtečně. Oba stopeři jsou skály, a statisticky (opět dle koeficientu xCG) dosud na turnaji lépe brání akorát Maroko, což je pro outsidera jako Benin věru parádní vizitka.

3. Hvězdy Guiney-Bissau nenačasovaly formu.

Osobně jsem si před turnajem říkal, že tahle Guinea-Bissau konečně se štítovým záložníkem a zároveň se stejnou, sehranou ofenzivní vozbou tentokrát může leckoho překvapit a možná i zaskočit. Jenže jak už to tak vypadá, Guinea-Bissau prostě bude mít se střílením gólů problémy navěky. Baciro Candé se krom Piquetiho letos nemohl opřít o žádnou ze svých tradičních opor (Frédéric Mendy, Toni Silva, Zézinho), a i když je pro třetí zápas všechny v základu nahradil, k ničemu dobrému to zase nevedlo. To se pro změnu Guineji třikrát postavila branková konstrukce, a tak spolu s Burundi zůstala jediným bezgólovým účastníkem turnaje.

Kdepak, tahle lusofonní země, stejně jako ta druhá lusofonní země z "éčka", je snad dočista prokletá.

All-stars (3-4-3): Ofori (Ghana) - Banana (Kamerun), Adénon, Verdon - Poté (všichni Benin), Zambo-Anguissa (Kamerun), Partey, Baba Rahman - Owusu, J. Ayew (všichni Ghana), Piqueti (Guinea-Bissau); trenér *Clare... Kwe... Miche... RRRRR... přístroj exploduje přetlakem průměrnosti*.

(td)

---

---

Následuje sekce našich individuálních cen pro ty nejlepší i nejhorší aktéry skupinové fáze letošního Afconu, a ještě než se kriticky začtete, rádi bychom vás upozornili, že u překvapení a zklamání mezi týmy i trenéry jsme si dali soukromě za úkol se nepřekrývat, tj. každý vyzdvihnout šest různých družin.


All-stars skupinové fáze (3-5-2):

Mohamed El Shenawy (Egypt) - Medhi Benatia (Maroko), Kenneth Omeruo (Nigérie), Olivier Verdon (Benin) - Nordin Amrabat, Mbark Boussoufa (oba Maroko), Badou N’Diaye (Senegal), Ismaël Bennacer (Alžírsko), Jérome Mombris - Carolus Andriamatsinoro (oba Madagaskar), Trézéguet (Egypt). Trenér: Sébastien Desabre (Uganda).

Náhradníci: Ofori - Baba Rahman (oba Ghana) - Zambo-Anguissa (Kamerun) - Sarr (Senegal). Trenér: Belmadi (Alžírsko).

---

Tři týmy, které překvapily: Mauritánie, Namibie, Alžírsko

Tři týmy, které zklamaly: Tunisko, Guinea, Burundi

Tři trenéři, kteří překvapili:
Nicolas Dupuis (Madagaskar), Sébastien Desabre (Uganda), Mohamed Magassouba (Mali)

Tři trenéři, kteří zklamali:
Javier Aguirre (Egypt), Gernot Rohr (Nigérie), Florent Ibengé (DR Kongo)

Tři hráči, kteří překvapili:
Lumala Abdu (Uganda), Petrus Shitembi (Namibie), Marco Ilaimaharitra (Madagaskar)

Tři hráči, kteří zklamali:
Cédric Amissi (Burundi), Knowledge Musona (Zimbabwe), François Kamano (Guinea)


All-stars skupinové fáze (3-4-3):

Mohamed El Shenawy (Egypt) - Romain Saïss (Maroko), Khaled Adénon (Benin), Yaya Banana (Kamerun) - Youcef Atal (Alžírsko), Mbark Boussoufa (Maroko), Badou N’Diaye (Senegal), Nordin Amrabat (Maroko) - Riyad Mahrez (Alžírsko), Carolus Andriamatsinoro (Madagaskar), Trézéguet (Egypt). Trenér: Sébastien Desabre (Uganda).

Náhradníci: Onyango (Uganda) - Omeruo (Nigérie) - Zambo-Anguissa (Kamerun) - Salah (Egypt). Trenér: Belmadi (Alžírsko).

---

Tři týmy, které překvapily: Mauritánie, Madagaskar, Alžírsko

Tři týmy, které zklamaly: Tunisko, Nigérie, Angola

Tři trenéři, kteří překvapili:
Sébastien Desabre (Uganda), Mohamed Magassouba (Mali), Sébastien Migné (Keňa)

Tři trenéři, kteří zklamali:
Javier Aguirre (Egypt), Emmanuel Amunike (Tanzanie), Florent Ibengé (DR Kongo)

Tři hráči, kteří překvapili:
Jérome Mombris (Madagaskar), Wonlo Coulibaly (Pobřeží Slonoviny), Ronald Ketjijere (Namibie)

Tři hráči, kteří zklamali:
Saido Berahino (Burundi), John Obi Mikel (Nigérie), Kelvin Yondani (Tanzanie).